Před pěti lety, Birmingham, listopad 2014

Déšť neustával. Vůbec neustával. Prostě se nevzdával. Panovalo vlhké a chladné počasí, týden za týdnem. Země byla nasáklá vodou a v ulicích města se valily mezi auty a promočenými chodci hotové řeky. Pochmurná nálada se přenesla i na obyvatele Birminghamu, každý kdo mohl, ukrýval se před nepříjemným vlhkem doma. Až na jednoho muže.

Pod jednou z pouličních lamp postával Adonis Rifkat Bogdanov a vyčkával. Nepatrně zaklonil hlavu a v týle mu nepříjemně zapraskalo. Jinak se posledních třicet minut nepohnul ani o centimetr a vytrvale zíral přes ulici.

Dveře nádražní hospody se zčistajasna otevřely a ven se vypotácel zanedbaný muž v tmavém kabátě. Rukama se zachytil o železné oplocení zahrádky, aby neupadl. Byl viditelně opilý. Trvalo mu pár minut, než našel znovu svoji ztracenou rovnováhu a pomalým krokem se vydal ulicí směrem dolů. Bogdanov mu dopřál potřebný náskok, a pak se za ním neslyšně vydal.

Po deseti minutách chůze se muž náhle zastavil na jednom rohu. Bogdanov se bál, že si ho všimnul. Muž se však neotočil a zabočil vlevo. Zmizel v jednom ze starých domků, které v téhle čtvrti běžně obývali lidé bez domova. Bogdanov si pospíšil za ním a náhle se ocitl uvnitř, kde to páchlo kočičí močí a ztrouchnivělým dřevem.

Někde nad sebou zaslechl bouchnutí, vydal se tedy po schodech nahoru. Teď už se nesnažil svoje kroky nijak maskovat. Vyšel až nahoru do prvního patra a zůstal stát v neproniknutelné tmě. Čekal.

Nakonec se někde z opačné strany místnosti ozvalo: „Co tady chceš?"

Byl to unavený chrapot někoho, kdo se nenamáhá maskovat před okolím svoje prohřešky. Jeho hlas prozrazoval, kolik krabiček cigaret vykouřil, kolik piv dnes vypil, i kolik toho v životě zakusil.

„Poslal mě Hoffmann," vysvětlil Bogdanov.

Žádná odpověď. Věděl, že první slova budou nejdůležitější. Na nich závisí, jestli ho vůbec vyslechne, nebo na místě uřkne.

„Dostal jsem za úkol tě najít. Poslední rok o tobě nikdo neslyšel."

Odpovědí mu bylo posměšné odfrknutí.

„Tak to ti gratuluju, našel jsi mě. A teď můžeš zase jít."

„Nechceš si alespoň poslechnout, co ti vzkazuje?"

„Není třeba. Má odpověď zní ne," odtušil hlas.

Ozvalo se bouchnutí dveří.

Bogdanov dál neotálel a rozsvítil svou hůlku. Vyrazil ke dveřím a na malý okamžik myslel, že budou zamčené, ale klika polevila. Ocitl se v místnosti plné odpadků a starého haraburdí. Po zemi se povalovaly převážně prázdné láhve. Uvnitř nebyl žádný nábytek, jen stará matrace, na které se muž teď pohodlně rozvaloval. Bogdanov přišel až k němu a sklonil se nad tím, aby si ho mohl ve světle hůlky lépe prohlédnout.

Andrej Tarkovskij měl krvavé oči a póry v pleti na nose připomínaly velké černé krátery. Váčky pod očima, s ledově šedými, alkoholem vymytými duhovkami, zmizí, jakmile se obličeji dostane teplé vody a několikadenní abstinence. Bogdanov věděl, že někde pod neoholenými vousy a nezastřiženými vlasy se ve skutečnosti skrýval docela pohledný mladý muž.

„Řekl jsem ne," zdůraznil Tarkovskij s nezapálenou cigaretou pohupující se mu mezi rty. „Čemu zatraceně nerozumíš? Padej, odkud jsi přitáhl."

„Kde je Amy?" zeptal se Bogdanov místo toho.

„Kdo?"

„Kde je Amélia, tvoje žena," zopakoval trpělivě.

Andrej roztáhl ruce a rozhlédl se po pokoji, jako by ji snad v tom nepořádku vážně hledal. „Tady zřejmě ne, jak vidíš."

Bogdanov nakopl jednu z lahví, která se odkutálela stranou a cinkla o další. „Kdys ji viděl naposled?"

„Před pár týdny," pokrčil ledabyle rameny. „Tenkrát, když mi řekla, ať si vyberu ji nebo svůj nevhodný způsob života," poslední slova zdůraznil posměšným napodobením jejího hlasu.

„Evidentně sis vybral," odtušil Bogdanov sarkasticky.

Andrej na něj bezvýrazně pohlédl a nic neříkal.

„Vrať se se mnou do Londýna," zkusil to Bogdanov ještě jednou.

„Ne."

„Hoffmann ti nabízí-"

„Mně je fuk, co mi ta proradná krysa nabízí," skočil mu ostře do řeči. „Už jsem s tím skoncoval, prostě v tom nejedu, rozumíš?"

„A co teď děláš?" opáčil Bogdanov posměšně. „Vykrádáš mudlovské obchody s chlastem?"

„A co děláš ty?" vrátil mu to. „Dál praktikuješ černou magii?"

Na to Bogdanov neodpověděl. Chvíli si jeden druhého měřili. Kdysi je spojovalo něco jako přátelství, ale ta léta už byla dávno pryč. Prožili spolu toho příliš mnoho na to, aby o sobě měli ještě nějaké iluze.

Bogdanov se rozhodl, že je načase vytáhnout poslední triumf, který ho může přimět změnit názor.

„Pokud se nechceš vrátit kvůli práci, vrať se kvůli ní," řekl a hodil po něm pomačkanou fotografii.

Andrej se s nakrčeným obočím a tím svým samolibým úšklebkem zadíval na fotografii a neviděl na ní nic zvláštního. Přejel očima k levému okraji a pomalu pokračoval doprava, když vtom naprosto znehybněl. Pohlédl na Bogdanova. Ostře a zlostně.

„Kde je?" Andrejův hlas zněl rozčíleně.

„Na fotce, Andreji, to snad vidíš," opáčil Bogdanov nevzrušeně a užíval si pocit vítězství.

„Řekni mi, kde je," dožadoval se Andrej a zprudka se posadil. "Kde je moje sestra?"

„Jasně," odvětil Bogdanov, „a pak mě určitě vyslechneš."

Tarkovskij chvíli nehybně zíral na fotografii, a pak tiše zavrčel: „Tak mluv."

„Příští týden bude na cestě z Egypta ke Gringottovým velká zásilka skřetího zlata. Zabezpečení je minimální, riziko téměř nulové," vysvětlil stručně. „Sedmdesát procent pro Hoffmanna, po patnácti procentech pro nás."

Andrej k němu zvedl zrak. „Říkal jsem, že s tímhle už nechci mít nic společného."

„Poslední kšeft."

„Podle vás je každý kšeft poslední. Lituju, ale ne. To je moje definitivní slovo."

Hleděli si z očí do očí; probíhal mezi nimi tichý souboj v tom, kdo uhne pohledem jako první.

„Myslel jsem si to," připustil Bogdanov po chvíli, „říkal jsem Hoffmannovi, že už na to nemáš."

Andrej pokrčil unaveně rameny.

„V tom případě vyrážíš do Keni. Zdá se, že tamější vesnice napadá opakovaně nundu, se kterým si nikdo neví rady."

Tarkovskij se nevěřícně rozesmál. „To je jinými slovy sebevražda."

„Ber nebo nech být," pokrčil Bogdanov rameny.

Pár dlouhých vteřin do místnosti doléhal jen zvuk bubnujícího deště. Pak se Andrej s povzdychnutím napřímil. Stáli naproti sobě, téměř identicky vysocí, jen s tím rozdílem, že Andrej byl urostlý a pod oblečením se mu rýsovala mužná postava, zatímco Bogdanov vypadal jako vyžle.

„Odjedu do Keni, vyřídím ten kšeft a vy mi řeknete, kde najdu svoji sestru," ujišťoval se nahlas podmínkami spolupráce.

„Tak zní nabídka," přitakal Bogdanov.

„Fajn," přikývl Andrej. „Tak jdeme."

Bogdanov byl jeho nenadálou změnou chování zaskočený. „Jen tak...?"

„Na co čekat? I když moment, musím si ještě něco vyřídit. Kdybys byl tak laskavý a posunul se o krok stranou."

Andrej z kapsy kabátu vytáhl hůlku a zamířil někam vedle něj. Bogdanov se ohlédl a všiml si na oprýskané zdi nepřirozeného vysokého stínu, který v pokoji nemělo co vrhat. Stín, podobající se ze všeho nejvíc černé rozevláté kápi, se plíživě blížil ke dveřím.

„Expecto patronum!"

Ze špičky Andrejovy hůlky vyrazil mohutný stříbrný vlk a vrhl se přímo proti stínu, který se vzápětí odplazil z dohledu.

„Smrtiplášť," zamručel Andrej na vysvětlenou.

„Tak toho jsi tu hledal?" povytáhl Bogdanov obočí.

„Snad sis nemyslel, že tu skutečně žiju. Tak jdeme?"

Andrej vyrazil ke dveřím překvapivě rázným a rovným krokem; po opilém potácejícím muži nebylo ani památky. Bogdanov se pobaveně usmál při zjištění, že se nechal oklamat. Samozřejmě, že Andrej celou dobu věděl, že ho sleduje. Jak mohl předpokládat, že to neví?

A koneckonců, nenechal se v Birminghamu nakonec najít záměrně? Schopný toho jistě byl.

Pokud totiž Bogdanov něco o Tarkovském za ta léta s jistotou věděl, pak to, že u něj si člověk nemůže být jistý vůbec ničím.

****

„Tvůj podíl."

Váček galeonů dopadl s mohutným zaduněním na dřevěnou desku stolu. Andrej Tarkovskij k němu obrátil druhou polovinu tváře. Tu špatnou. Tu zdaleka ne tak příjemnou, kde se mu táhly hluboké krvavé šrámy. Čerstvá vzpomínka na prosluněné dny v Keni. Lothar Hoffmann však nijak nedal najevo, že by ho jeho vzezření nějak znepokojovalo.

Andrej se po penězích natáhnul a zastrčil si je do vnitřní strany kabátu.

„Jaké to je, být zpátky v Londýně?" prohodil Hoffmann provokativně.

„Stále stejná díra," opáčil Tarkovskij s nezájmem. „A druhá část naší dohody?"

Lothar na malý okamžik zaváhal, jako by snad zvažoval, jestli mu stojí za to vyložit všechny karty na stůl. Tarkovského výraz šílence mu však napovídal, že bude lepší ho zbytečně neprovokovat. Otevřel horní šuplík a vytáhl z něj hromádku fotografií a lísteček s adresou. Andrej si od něj hromádku převzal a se svraštělým obočím si pár řádků přečetl.

„Je tady v Londýně? To je vtip?"

Hoffmann vycenil své zčernalé zuby. „Žádný vtip, potuluje se už tři měsíce na východě města se smečkou mladých vlkodlaků."

Andrej zastrčil dokumenty do kapsy a zapnul si knoflíky na kabátu. Tím gestem jako by naznačil, že se jejich debata uchýlila ke konci.

„Kdyby sis to rozmyslel-"

„Nerozmyslel," řekl Tarkovskij rázně. „Je konec, dělám teď jen na sebe. Můžeš se mi ozvat jen v případech, že budeš chtít někoho nebo něco ulovit. Žádné pochybné obchody a loupeže."

Lothar Hoffmann si rozmrzele uhladil knír. „Ty a Bogdanov jste mí nejlepší lidé."

„Bogdanov je magor," odtušil Andrej suše. „Je černou magií příliš posedlý. Vleze mu to na mozek a stáhne vás s sebou na dno." S těmi slovy se otočil rázně k odchodu.

„Taky jsi takový býval," zvolal za ním Hoffmann nenuceně.

Andrej se na prahu dveří zarazil a ohlédl. Jeho tvář strnula vzteky. „S tím jsem nadobro skoncoval. Sbohem, Lothare." Prohlásil ta slova s jakousi definitivní plaností.

Hoffmann byl však jiného názoru. „Ještě se uvidíme."

Tarkovskij z jeho kanceláře zamířil rovnou pryč. Neměl zájem se v Podzemí zdržovat déle, než bylo nezbytně nutné. Přestože na tomhle místě strávil poslední roky života, neměl z něho dobrý pocit. V něčem mu až příliš připomínalo kouzelnické podsvětí v Moskvě, kde vyrůstal. Některé vzpomínky spojené s jeho životem v Rusku by nejraději vymazal – přinejmenším dobrou polovinu z nich.

Stál na opuštěném zchátralém nástupišti a čekal na kouzelnickou linku metra. V ústech převaloval nezapálenou cigaretu, čímž se pokoušel co nejvíc rozhýbat ztuhlou čelist. Zranění, která mu udělal nundu, mu způsobovala víc bolesti, než si byl ochotný připustit.

King William Street, hlásala zrezivělá cedule přímo za jeho zády.

Promnul si rozbolavělá žebra. Měl od přírody vysoký práh bolesti. Přisuzoval to tomu, že část dětství strávil v domě se třemi vlkodlaky. Když na vlastní oči vidíte přeměnu, kterou o úplňku podstupují, naučíte se bolest vnímat úplně jinak. Co jsou to zpřelámaná žebra ve srovnání s mukami, které prožívali jeho bratr, matka a sestra? Měsíc za měsícem? Rok za rokem...?

Do stanice zavál náhlý příval vzduchu a z tunelu se ozval rachot blížícího se vlaku. Souprava vjela na nástupiště, otevřela své dveře a Tarkovskij nastoupil dovnitř.

Cestu téměř prázdným vlakem absolvoval ve stoje a myšlenkami se nechal unášet zpátky do minulosti. Možná to bylo tím, kam právě mířil.

Své dětství by označil téměř jakkoliv, ale šťastné opravdu nebylo. Štěstí si představoval docela jinak. Olga Tarkovská byla čarodějka pocházející z průměrné kouzelnické rodiny. Celý život trpěla chudokrevností, přesto se jí dostalo potřebného vzdělání v Kruvalu a zřejmě by vedla docela slušný život, kdyby ji v osmnácti letech nepokousal vlkodlak. Ten večer se její život definitivně změnil. Na vlkodlaky se i v moderní kouzelnické společnosti dívali skrz prsty – jako na zdivočelé a nebezpečné tvory. Její postavení kleslo na samotné dno, nebyla nic víc, než spodina. Její rodina se jí zřekla a uvrhla ji tím do zatracení. Olga měla dohromady tři děti a snad ani u jednoho z nich si nebyla jistá otcem. Všechny tři zdědily kouzelnické nadání, ale jen dvě z nich lykantropické symptomy. Alexandr, nejstarší z dětí, přijal roli hlavy rodiny a staral se o své sourozence i domácnost. Jak roky plynuly, proměny se pro Olgu stávaly stále těžší. Její nemoc postupovala a vybírala si svou daň. Ke konci života zůstala připoutaná k lůžku.

Naučíte se svému strachu postavit, když musíte čelit tváří tvář svým milovaným proměněným v krvežíznivé nestvůry. Andrej odnepaměti pomáhal svému bratrovi upevňovat okovy, kterými se poutal o úplňku ve sklepení.

„Nic to není," uklidňoval ho Alex shovívavě. „Jen pár hodin a bude po všem. Ujisti se, že ses dobře zamknul v pokoji, ano?"

Andrej Tarkovskij se naučil přežít. Zatímco se domem během každého úplňku rozléhalo vlkodlačí vytí, seděl v zabarikádovaném pokoji. Krčil se ve ztrouchnivělé skříni, tiskl k hrudi bratrovu hůlku a čekal. Odpočítával každou minutu, dokud nebylo bezpečné vyjít ven. Andrejovi nejbližší znovu a znovu zažívali neskutečnou bolest, kterou jim transformace působila. Jeho samotného mučilo vědomí, že jim nijak nemůže v jejich trápení pomoct. Někdy byly dny, kdy si přál, aby byl také vlkodlak.

Jednoho dne se Alex vrátil z města a vyprávěl zaslechnuté zvěsti o tom, že se vrací jeden z nejhorších černokněžníků všech dob. Byl tím úplně posedlý, nemluvil o ničem jiném než o válce a o rovnosti vlkodlaků s ostatními. Brzy na to odešel. Andrej a jeho o dva roky mladší sestra Anastázie zůstali s umírající matkou sami. Teď bylo na něm, aby se o ně postaral.

Jednou slyšel rčení, že ani nejlepší běžec neuteče před svým svědomím. Jemu se to ale téměř podařilo. Nikdy necítil výčitky za to, že se ne vždy živil právě legální prací. Kdyby na světě existovala spravedlnost, nedohnaly by ho okolnosti k těm všem ohavným činům, které spáchal. Všechno, co kdy udělal, bylo pro jeho rodinu. Nějak přežít museli.

Když jejich matka zemřela, Anastázie z Ruska utekla. Andrej se vydal sem do Anglie, aby našel bratra. Jenže ten byl už léta mrtvý. Možná to byla ta správná chvíle, aby se konečně stal lepším člověkem. Na jeho způsobu života však bylo něco nebezpečně lákavého a vzrušujícího, čeho se nedokázal tak snadno vzdát. Dál se živil tím, co mu šlo nejlíp – stopováním černokněžníků a démonů a jejich případnou likvidací. Cestoval tam, kam šla jeho kořist, vykonával svoji práci a pokračoval dál.

Na světě byly jen dvě osoby, na kterých mu opravdu záleželo: jeho malá sestřička a Amélia Bogdanovová, kterou potkal před třemi lety. Byl to vztah založený především na vášni a vzájemné přitažlivosti, jak si později bolestně uvědomil. Nic to však neměnilo na faktu, že by pro ni byl ochotný položit život. V posledních týdnech to ovšem vypadalo, že je mezi nimi konec. Neměl to Amélii za zlé, sám sebe by opustil už dávno, kdyby to šlo.

Dnes večer ale jeho myšlenky patřily jenom Anastázii. Už uplynula věčnost od chvíle, kdy svou sestru viděl naposled. Áňa byla v mnohém stejná jako on, byla světoběžník. Nedokázala zůstat na jednom místě příliš dlouho prostě proto, že nikde nezapustila kořeny. Ale přestože se v posledních letech míjeli a žili každý úplně jinak, v myšlenkách k sobě měli vždycky blízko.

Dojel metrem až na kraj městské části Hackney, kde se podle Hoffmannových špehů měla Áňa vyskytovat. Velkou část cesty absolvoval pěšky, protože dál vlak nejezdil a k autobusům Andrej odjakživa neměl příliš vřelý vztah. Mohl by se na místo přemístit, ale jeho sestra dost možná žije v ryze nekouzelnické společnosti a nerad by jí způsobil nějaké nepříjemnosti. Áňa sama hůlku nikdy nevlastnila, pokud věděl. Ke studiu v Kruvalu ji nikdy kvůli lykantropii nepřijali a vzdělání doma příliš neholdovala. Doma o tom nikdy nahlas nemluvili, ale panovalo jisté podezření, že je možná moták.

Hackney jsou velmi ošklivé ulice z blátivých cihel, se spoustou bezdomovců na dlažbě, divnými výrostky, opilými námořníky. Andrej za svůj život viděl i daleko horší místa, špinavá a plná bídy, nad kterými se vznášel odporný zápach. A přesto v těch nekonečných řadách černých domků a vysokých činžáků, kde se žilo víc na ulici, než za dveřmi, spatřoval něco výslovně beznadějného. Jeho sestra žila v jednom z takových domků. Když klepal na dveře připomínající jen kus shnilého dřeva, myslel jen na to, jak hluboko člověk může klesnout kvůli prokletí, které si nezavinil sám.

Nečekal, že bude mít štěstí a najde ji hned na první pokus, ale stála tam. Připadala mu zase o něco drobnější a útlejší než posledně, jako by se před ním pomalu scvrkávala. Kůži měla mrtvolně bledou, až popelavou. Oči nepřirozeně velké a vypoulené. Měla propadlé tváře, jak byla hubená, ale přesto vyzařovala určitý typ krásy, který se umocnil, když se překvapeně usmála.

„Jestlipak tohle není můj velký bratříček!"

Andrej ji sevřel v náručí, a i když věděl, že je to sentimentální a hloupé, voněla jako vzpomínka na dětství, jako připomínka domova a dávných časů.

„Jak jsi mě našel?" zeptala se překvapeně.

„Mám své zdroje."

„Tak pojď dál," pozvala ho do skromného příbytku.

Dům, ve kterém bydlela, vypadal zevnitř stejně chudobně, jako zvenku. Veškeré vybavení čítalo pár kusů základního nábytku, ale měli tam alespoň relativně čisto. Usadili se k malému stolku v kuchyni a Áňa se dala do přípravy čaje.

„Máš to tu...útulné," volil Andrej pečlivě slova.

„Je to díra," opáčila Áňa s nezájmem. „Ale komu to vadí, je to jen dočasné řešení."

„Máš nějakou práci?" zajímal se.

Stála k němu zády, ale z jejího hlasu poznal, jak váhá s odpovědí. „Nic stálého," odpověděla nakonec neurčitě. „Však víš, vlkodlaky nikdo nezaměstná."

„Prý bydlíš teď mezi svými."

„O úplňku je to větší zábava," utrousila suše.

„Áňo," oslovil ji přísně.

„To byl vtip," mrkla na něj přes rameno. „Bydlí nás tu pět. Nějak se snažíme protloukat. Ale povídej, co ty? Stále šťastně ženatý?"

Tarkovskij dlouhou chvíli mlčel, ale potom odpověděl. „Stále ženatý."

„Štěstí se ale někam vypařilo?" hádala Áňa a postavila na stůl dva hrnky s čajem.

„Možná tam nikdy žádné nebylo," pokrčil ledabyle rameny. „Poslyš, máš dostatek peněz? Mohl bych přispět na nájem."

„Jsem v pořádku," zakroutila hlavou rázně a objala rukama svůj šálek. „Nedělej si starosti."

Jejich setkání trvalo asi hodinu, během které si stačili povědět, co je v jejich životech nového. Když Andrej odcházel, zanechal jí i přes hlasité protesty váček s galeony na stole.

„Co s nimi mám dělat?" povytáhla obočí.

„Vyměň si je u Gringottových," poradil jí.

„Budou si myslet, že jsem je někde ukradla."

„Skřetům je jedno, kde jsi je vzala, pokud nejsou jejich," opáčil.

„A nejsou?" Upřela na něj podezřívavý pohled.

„Tyhle ne," ujistil ji ostře. „Poctivě vydělané."

Anastázie ho mezi dveřmi krátce objala. „Jsem ráda, že jsi mě našel."

„Já taky," zamumlal jí do vlasů.

****

Zpráva o Ánině smrti Andreje zastihla o několik týdnů později zcela nepřipraveného.

Seděl zrovna v baru U Dvounohé kočky, který sídlil na Obrtlé ulici. Zdejší cháska, která se u umaštěných sklenic páchnoucích po starém hadru na nádobí scházela, patřila k tomu nejodpornějšímu, co kouzelnická společnost nabízela. Objednal si ohnivou whisky jen ze zvyku, ne že by snad plánoval ji skutečně vypít. To si raději cestou domů koupí celou láhev v Děravém kotli, kde alespoň nemají problémy s hygienou.

Téměř vzápětí si k němu přisedl drobný mužík ve smaragdově zeleném hábitu, Albert Osbert.

„Příjemný večer, pane Tarkovský," naznačil drobnou úklonu a proplet své prsty na stole.

Andrej mu na pozdrav pouze přikývl.

„Zřejmě přejdeme rovnou věci," usoudil Albert, luskl prsty a z tašky u jeho nohou vylétl srolovaný pergamen, který vzápětí přistál před Andrejem.

„Před vámi je standardní smlouva mezi vámi a mým klientem," vysvětlil pisklavým hláskem. „Ano, ano. Jedná se o obvyklý dokument ošetřující obchodní jednání mezi oběma stranami. Jak jistě víte, můj klient si přeje v celé kauze zůstat naprosto anonymní. Vše, co bude třeba zkonzultovat, budete řešit skrze prostředníka, tedy mě."

Při těch slovech si Albert významně poklepal na hruď. „Na výši vaší odměny jsme se již domluvili, nezbývá tedy než podepsat tady dole a z naší strany je to pro tuto chvíli všechno."

Andrej očima zběžně prolétl posledních pár řádků, pak přijal nabízený brk a rozmáchlým gestem patřičný řádek podepsal.

„Výborně, výborně," pokýval Albert hlavou. „S vámi je radost spolupracovat, pane Tarkovskij."

Převzal podepsaný pergamen a nacpal ho zpátky do tašky.

„Můžu vás pozvat na skleničku, Alberte?" nabídl mu Andrej.

„Ne, ne," zavrtěl odmítavě hlavou a Andreje napadlo, jestli má potřebu opakovat všechno dvakrát vštípenou odmalička. „Musím zpátky do práce."

„Něco nového na ministerstvu?" zeptal se lhostejně.

„Obvyklé problémy s nepřizpůsobivými," povzdychl si Albert teatrálně.

Tarkovskij chápavě přikývl. „Kdo vám dělá problémy tentokrát?"

Albert krátce zaváhal, jako by uvažoval, jestli něco takového může říct, ale nakonec usoudil, že na tom zřejmě nezáleží. „Upíři," odpověděl šeptem.

„Jak jinak."

„Slyšel jste o Michaelovi Blanchardovi?" zeptal se Albert důvěrně.

„Měl jsem tu čest, kdysi," připustil Andrej.

„Ten jeho klan, u Merlina, to je průšvih za průšvihem," svěřil se mu. „Jako by nestačilo, že sídlí v centru Londýna a odmítá se i přes opakované žádosti vystěhovat, ale ještě přidělává práci Ústředně pro výmaz paměti. To, co provedl ale tenhle týden, to přesahuje všechny meze."

Albert se na kratičký okamžik odmlčel, aby celé historce dodal na dramatičnosti. „Představte si, že pro pobavení v tom svém doupěti věznil smečku vlkodlaků a pořádal na ně lov."

„To je přece proti smlouvám mezi upíry a vlkodlaky," namítl Andrej pochybovačně.

„Je to pravda," trval Albert na svém. „Sám jsem to viděl, čtyři muži a jedna dívka. Odvlekli je uprostřed noci z nějaké špinavé díry v Hackney a uštvali je jako pouliční psy. Znáte tu jejich zálibu v lovu."

Andrej však jeho dychtivý výraz vypravěče přestal vnímat. Hrdlo se mu stáhlo a v hlavě se rozezněly poplašné signály. To není pravda.

„Ti vlkodlaci byli z Hackney?" zopakoval ostře. „Jste si jistý?"

„Ano, ano," zamrkal Albert překvapeně. „Máme svědectví několika mudlů, museli jsme jim vymazat paměť. Byla to strašná jatka, pane Trakovskij. Hotové peklo, to vám povídám. Blanchard z toho jen tak nevyklouzne, budeme muset s upíry začít vyjednávat jinak..."

Zbytek jeho slov však vyšuměl do ztracena, než stačil svůj názor doříct, Andrej Tarkovskij byl pryč.

****

„Zbláznil ses, ty ses dočista zbláznil," prohlásila Amélia Bogdanovová hystericky.

Uplynulo sotva pár minut od chvíle, kdy se Andrej po měsících odloučení objevil na prahu jejích dveří a vyložil jí svůj plán. Chtěl proniknout do Blanchardova sídla ještě dnes v noci a pomstít se mu za smrt svojí sestry.

„Nebyl bych tady, kdybych si nebyl jistý, že mi pomůžeš," řekl na to klidně.

Amélia si rukama prohrábla svoje zářivě oranžové vlasy a zakroutila demonstrativně hlavou. „Ta whisky ti vlezla na mozek, Andreji. To je šílenství."

„Nesnaž se mě teď morálně poučovat," požádal ji netrpělivě. „Amy, prosím. Potřebuju tě. Už jsi tam jednou byla, stačí, když mi tu cestu popíšeš."

„Blanchard tě zabije," snažila se ho přesvědčit zoufale. Andrej ji však neposlouchal, to už si dávno přiznala. Když měl ve tváři podobné šílenství, bylo pozdě na to mu něco vymlouvat.

„Blanchard mi zabil sestru," odsekl Tarkovskij. „Chci jenom spravedlnost. Oko za oko."

Amélia si založila ruce v bok a ledovým hlasem řekla: „Jestli tam půjdeš, tak je mezi námi konec. Zažádám o rozvod."

Tušil, že s podobným ultimátem vyrukuje. A byl s touhle možností dávno smířený. Amélia našla přesvědčení v jeho očích a bolestně si povzdychla. „Dobře, udělám to. Ukážu ti, jak se k němu dostaneš."

„Děkuju, Amy. Vážím si toho."

„Dělej tak, abych toho nelitovala," odpověděla mu.

Ironií osudu Amélia Bogdanovová v životě trpce litovala pouze dvou svých rozhodnutí: litovala, že se kdy s Tarkovským seznámila a litovala, že mu kdy přislíbila svoji pomoc v honbě za pomstou.

****

Den se pomalu chýlil ke konci a do Londýna přicházela noc.

Raven Quinnová otevřela oči ve stejnou chvíli, kdy paprsky slunce zapadly za obzor. Její probuzení bylo dennodenně přesné jako hodinky. Když pominulo nebezpečí spojené se slunečním svitem, její tělo procitlo.

Ustrojila se do černých šatů ve svém pokoji a vydala se úzkou temnou chodbou směrem do jídelny. Přejela špičkou jazyka po výrazných tesácích, které se jí z úst draly ven. Už za pár okamžiků nakrmí svou touhu po čerstvé krvi. Na světě nebylo slastnějšího potěšení.

Raven žila jako upír už několik desetiletí, přesto v tomhle domě patřila k těm nejmladším. Předtím, ve svém minulém životě, se živila jako kabaretní tanečnice. Neměla ve společnosti zrovna nejvyšší postavení, ale dostávalo se jí hojně toho, po čem toužila nejvíc – mužského obdivu. Mladíci, ženáči, i staříci – ti všichni se do ní zamilovávali, zasypávali ji květinami a dary a ona všechnu pozornost vděčně přijímala. Pak se jednoho dne seznámila s tajemným cizincem, který jí nabídl něco, co doposud žádný jiný nemohl – věčnou krásu a mládí. Neváhala příliš dlouho a nechala Michaela Blancharda, aby z ní udělal to, čím je dnes. Na oplátku stála po jeho boku a stala se jeho družkou.

Dnes však Michael se svými nejvěrnějšími nohsledy sídlo opustil a vydal se na východ, kde se musí zodpovídat za ten bouřlivý hon na vlkodlaky, který před pár dny uspořádal. Raven se ten nápad zdál báječný, dokud z toho nezačal být takový problém.

Cestou nikoho z ostatních obyvatel domu nepotkala, což samo o sobě nebylo příliš podezřelé, jelikož vstávala za soumraku mezi prvními. Její pochybnosti, že něco není v pořádku, zesílily až ve chvíli, kdy vešla do prázdné jídelny. Nikoho zde nenašla, ani stůl nebyl prostřený k jídlu. Její smysly se napjaly. Zavětřila lidský zápach až příliš pozdě.

„Colloportus!"

Zámek ve dveřích za jejími zády hlasitě zacvaknul a Raven se podezřívavě ohlédla. Zpoza těžkých nachově rudých závěsů vystoupil čaroděj.

„Andrej Tarkovskij," pronesla klidně.

„Máš pozoruhodnou paměť na jména, Raven," řekl ostře.

Raven povytáhla obočí. „Čemu vděčíme za vaši nečekanou návštěvu?"

Tarkovskij postoupil o několik kroků blíž a rozhodl se přejít rovnou k věci. „Ta vlkodlačí dívka, co jste před pár dny pro pobavení zabili, byla moje sestra."

Jestli se upírky nějak toto zjištění dotklo, nedala to najevo. Chvíli zvažovala svou odpověď. „To je velmi nepřívětivá situace."

„Pak pochopitelně rozumíš tomu, co musím udělat."

Raven krátce zaváhala. S Tarkovským si nebylo radno zahrávat, měla by okamžitě přivolat posily. Jako by jí četl myšlenky, bez špetky zájmu prohlásil: „Snažíš se marně, všechny pijavice v tomhle domě jsem pobil. Jsme tu jen ty a já."

O pravdivosti jeho slov nepochybovala, jeho tvář prozrazovala, že mluví pravdu. Raven bleskově zhodnotila svoji situaci, nevyvíjela se v její prospěch.

„Pokud máš podobné informace, pak jistě víš, že za tím vším stojí Michael," pokusila se mu klidným hlasem vysvětlit. „Ten tu ale není."

Tarkovskij se jízlivě ušklíbl a přehodil hůlku z jedné ruky do druhé. „Raven, snad si nemyslíš, že jsem sem dnes večer dorazil neinformovaný. Vypadám snad, jako hlupák?"

Nepředpokládala, že očekává nějakou odpověď. „Co tedy chceš?"

„Spravedlnost, přirozeně," odtušil suše.

„Ale Michael-"

„Já si nepřišel pro Michaela," přerušil ji. „Přišel jsem mu vzít tu, na které mu záleží. Udělám to, co udělal on mně. Chci, aby trpěl."

Raven ztuhla na místě. Tak je to tedy, dnes večer má zemřít. S tou představou se nehodlala tak lehce smířit.

Víc slov už nebylo třeba. Karty byly rozdány. Bez zaváhání se proti němu s rychlostí světla vrhla. Tarkovskij však útok očekával a na poslední chvíli se sehnul. Když zaútočila podruhé, byl pohotovější. Stočil jí ruku za záda a naslepo zabodl kůl do jejího drobného hrudníku. Netrefil se na poprvé přímo do srdce, ale i tak ji naprosto ochromil. Z úst se jí vydral němý výkřik. Uchopil kůl oběma rukama a vší silou ho natlačil na správné místo mezi dvě žebra. Ucítil, jak kus kovu projel svalovinou jejího srdce.

Raven Quinnová se se skelným pohledem v očích svezla bezvládně k zemi. Její druhý život vyhasl.

„Je mi to líto," zašeptal směrem k bezvládnému tělu, ale o upřímnosti jeho slov se už nikdo nikdy nepřesvědčil.

****

Nedlouho poté se Tarkovskij stále potloukal Londýnem. Nijak se svým odchodem nepospíchal. Možná jedna jeho část - ta, která se topila v žalu, - doufala, že ho brzy najdou a skoncují s ním. Neměl koneckonců na tomhle světě nikoho, pro koho by ještě dýchal.

Propadl takové depresi, že poprvé v životě slevil ze svých obvyklých zvyků a nevnímal, co se kolem něj děje. Vystopovali ho ani ne týden poté, co vyvraždil polovinu Blanchardova klanu.

Byla hluboká noc. Z nebe se k zemi snášely první sněhové vločky v novém roce a rtuť teploměru ukazovala pár stupňů pod nulou. Vyšel z hospody nevalné pověsti a kráčel vylidněnými ulicemi. Do bytu, kde teď přespával, to měl pár kroků, přesto cítil, jak mu zimou zkřehly ruce. Zabočil do postranní uličky, kde nebylo nic než několik kontejnerů, když mu vstoupil do cesty.

Čekal přesilu, čekal ty nejlepší Blanchardovy bojovníky. Šokovalo ho, že přišel sám. A co bylo ještě horší, měl s sebou Amélii. Svíral ji jednou rukou kolem hrdla a ona se nijak nesnažila vzpouzet. Věděla, že by mu stačilo jen nepatrně přitlačit a zlomil by jí vaz. Krčila se v upírově stínu a upírala na Andreje pichlavé oči plné křivdy.

„Tak jsme se konečně setkali, Tarkovskij," prohlásil Blanchard s patrným pocitem zadostiučinění.

„Pusť ji," zavrčel vztekle a udělal krok vpřed.

„Ne – tak – rychle," odsekával Michael a při každém slově stiskl Améliin krk o něco pevněji, až zalapala po dechu.

„Dobře, nehýbu se," zvedl ruce v míru. „Pusť ji, Blancharde. Tohle je jen mezi námi dvěma."

Michael Blanchard se chladně zasmál. „Tohle nikdy nebylo jen mezi námi. Udělal jsi z toho osobní pomstu."

„Zabil jsi mi sestru."

„A ty mně sedmnáct upírů."

„Na kterých ti stejně nikdy nezáleželo," opáčil troufale.

V Blanchardových očích se zlostně blýsklo. „Pokoušíš moji trpělivost, Tarkovskij."

„Jsem připravený nést následky za svoje činy," přislíbil Andrej vážně. „Pusť ji, a pak si se mnou můžeš dělat, co chceš."

„Přiznám se, že se mi ta představa docela zamlouvá," protáhl Blanchard slastně. „Ale vymyslel jsem něco lepšího. Něco mnohem lepšího."

Andrejovi poprvé za dlouhou dobu přeběhl mráz po zádech. Z upírových slov odkapávala zlomyslnost a čistá nenávist.

„Co bych měl z toho, kdybych tě připravil o tvůj mrzký život?" vycenil špičáky zlověstně. „Jenom chvilkové potěšení, nic víc. Já chci, abys trpěl. Abys pykal za to, co jsi mi udělal. Proto jsem se rozhodl, že tě nezabiju."

Na krátký okamžik se rozhostilo mrtvolné ticho, které někde z dáli přerušilo houkání policejní sirény.

„Nezabiju ani ji," pohodil hlavou k Amélii. „Udělám z ní tvora, kterým na světě ze všech nejvíc opovrhuješ. Kousnu ji a proměním v upíra. A ty ji z lásky zabiješ stejně odporně, jako jsi zabil moji Raven."

Amélia vyděšeně vyjekla a Andrejovo srdce vynechalo několik úderů.

„Myslím, že je to dobrý plán," předstíral Blanchard zamyšlení. „Tragický konec jedné lásky, nemyslíš? Tak jak se rozhodneš? Budeš se dívat na vlastní ženu, jak se živí lidskou krví? Nebo jí proženeš kůl srdcem?"

Tarkovskij se bezmyšlenkovitě vrhl vpřed, ale Blanchard jeho útok odrazil volnou rukou. Couvl s Amélilí v náručí o pár metrů. Andrejovi se zatmělo před očima, jako by dostal do hlavy pořádným kamenem a klesl na kolena.

„Už nikdy se do Anglie nevrátíš, rozumíš?" přikazoval mu Blanchard. „Jestli ano, osobně tě roztrhám na tisíc kousíčků. Z lovce ses stal lovnou zvěří, Tarkovskij. Na to nezapomeň."

Následující vteřiny se před jeho očima odehrávaly zpomaleně, přestože se všechno seběhlo neuvěřitelně rychle. Namáhavě se zvedl ze země a vytáhl kabátu hůlku. Blanchard ve stejnou chvíli rozevřel ústa, odhalil špičáky a zabořil je do hřbetu Améliiny levé ruky. Její výkřik proťal vzduch jako zvuk tříštícího se skla.

„Mdloby na tebe!"

Paprsek světla jeho hlavu minul o pár centimetrů a upír se zlověstným smíchem zmizel ve tmě. Andrej se vrhl k Amélii a její tělo se mu svezlo přímo do náruče. Zadíval se jí do očí a v jednom pohledu k ní vyslal tisíce omluv i prosbu o odpuštění.

Pak zamířil hůlkou na její levou paži a pronesl: „Sectumsempra!"

Zaklínadlo jí ruku urvalo hned napoprvé. Její bolestný výkřik mu zněl ještě dlouhá léta poté v uších. Nadosmrti si své rozhodnutí vyčítal.

Věděl však, že to byl jediný způsob, jak zastavit šířící se jed v jejím těle. Zachránil jí život, ale nadobro ji tím činem od sebe odehnal.

****

Budapešť, červenec 2019

Bylo to už spoustu let, kdy naposled procházel budapešťskými zákoutími. Na ulicích bylo živo, slunce svítilo a po Dunaji vyplouvala loďka za loďkou. Lothar Hoffmann se na krátko zastavil, aby uvolnil prostor jedné ze žlutých tramvají, a pak vykročil kolébavým krokem směrem k nábřeží řeky. Neměl davy lidí rád, pokud mohl, vyhýbal se jim. Krásné počasí však lákalo všechny k pobytu venku a on se jim ke své nelibosti neměl jak vyhnout.

Dorazil k jedné z kaváren na nábřeží a přimhouřil oči. Téměř okamžitě našel toho, kterého hledal. Svým omšelým vzhledem a nespočtem viditelných jizev a tetování sem nepatřil. Bez velkého přemýšlení přišel až k němu a posadil se na volnou židli.

Andrej Tarkovskij zvedl oči od rozečtené knihy a nedal nijak najevo, že by byl nečekanou návštěvou po letech zaskočený.

„Přišel jsem ti dát obchodní nabídku," začal Hoffmann.

„Poslouchám," ujistil ho Tarkovskij a převalil cigaretu do druhého koutku úst.

„V Antverpách se před pár hodinami objevil sampír. Moji lidé ho stopují už z Albánie, zdá se, že má namířeno na ostrovy."

„Měl jsem za to, že vyhynuli," opáčil klidně.

„Nebyl jsi sám," ujistil ho Hofmann. „Každopádně minimálně jeden žije a je na cestě skrz Evropu přímo k nám. Je třeba ho zneškodnit."

„Proč já?"

„Protože nikdo z nás nechce skončit v pekle," řekl popravdě.

Tarkovskij se potěšeně ušklíbl.

Byl jako přízrak.

Jeho duše byla odsouzená k věčnému zatracení.