Nikolaos na sobě cítila pohledy všech přítomných, poklidně dožvýkala poslední sousto koláčku a musela se ihned napít vody, protože jí kousky suchého těsta uvízly v krku. Pak beze slova vstala a vešla do předsíně.

Draco s Laurou se současně ohlédli, jako kdyby si až teď uvědomili, že jejich rozhovor nebyl soukromý.

„Myslím, že bude lepší, když tohle dořešíte někdy jindy," navrhla Lola oběma a sama byla překvapená, jak klidně její hlas zní. Dívala se někam za jejich hlavy, nedokázala se ani jednomu z nich podívat zpříma do očí.

Dospělí si mezi sebou vyměnili pohled.

„Zřejmě to nebyl nejlepší nápad," usoudil Draco nakonec.

„To nebyl," přitakala Laura.

„Tak tedy, dobrou noc," řekl. Když mu ani jedna neodpověděla, uhladil si nervózně šálu u krku a spěšně odešel hlavními dveřmi. Matka s dcerou osaměly.

„Nic neříkej," požádala Lola matku příkře, když viděla, jak se nadechuje. „Prostě o tom nechci dnes večer slyšet ani slovo."

„Dobře," přikývla Laura neochotně.

„Vyřiď ostatním, že mi není dobře a jdu si lehnout," požádala ji, a pak se bez otálení protáhla kolem a vystoupala schody nahoru.

Laura ji pozorovala, dokud nezmizela za rohem. Potom se několikrát zhluboka nadechla a vydechla, než se odvážila vrátit do jídelny mezi ostatní.

Nikolaos se mezitím zavřela u sebe v pokoji. Mlčky zírala z okna a sledovala siluetu Draca Malfoye mizícího v zasněžené krajině. Tak tohle byl její otec.

Kolena se jí podlomila a nechala své tělo svézt se k zemi. V hlavě jí vířily miliony myšlenek, maličké kousíčky skládačky, které po celá léta sbírala, do sebe narážely a zapadaly, dokud před očima neviděla ucelený obrázek. Všechno najednou dávalo smysl. Draco Malfoy. Lauřin spolužák ze Zmijozelu. Smrtijed. Ten, který měl zabít Albuse Brumbála. Ten, v jehož domě Voldemort matku dlouhé týdny držel a mučil.

„Neruším?"

Nikolaos jeho váhavý tón upřímně pobavil, nedovedla si představit situaci, kdy se Tarkovskij opravdu zdvořile zajímá o to, jestli je vítán. Představovala si, že vždycky vtrhne, kam se mu zlíbí, aniž by čekal na povolení. Stejně jako vpadl před pár měsíci do jejího života. Taky se neptal, prostě se zjevil a zůstal.

„Pojď klidně dál," vybídla ho.

Seděla opřená o pelest postele a pozorovala protější stěnu. Andrej přišel až k ní a posadil se stejně jako ona. Oba rukama objímali pokrčené nohy a koukali společně do prázdna.

„Jsi v pohodě?" nadhodil po chvíli do ticha, aniž by odtrhl oči od pavučiny, kterou sledoval.

„Ale jo," přitakala a myslela to opravdu upřímně.

Věděla, že čeká, až mu řekne něco o tom, jak se cítí. Jenže ona nevěděla, jak se cítí. Ani jak by se cítit vlastně měla. Celý život vyrůstala bez otce. Zvykla si o něm nemluvit, nijak se matky nevyptávala. Prostě pro ni neexistoval. Až do dnešního večera, kdy přišel k nim domů.

„Dnes ráno, když jsem vstala, bylo mi jedno, kdo je můj otec," řekla pak. „Dnes večer, až budu usínat, bude mi jedno, kdo je můj otec. Dává to smysl?"

„Docela ano," připustil Tarkovskij. „Alespoň mně."

„Prostě už nic nečekám," pokrčila rameny

Andrej pokýval hlavou a ještě jednou si ji starostlivě prohlédl, než řekl: „No, přišel jsem se rozloučit. Tak se uvidíme v Bradavicích."

„Dobře," souhlasila.

„Zkus se mezitím nenamočit do nějakýho průšvihu," požádal ji.

„Vynasnažím se."

Tarkovskij se zase vyhoupl na nohy a připravil se k odchodu.

„Počkej ještě!" zarazila ho. „Tady máš svůj vánoční dárek," ukázala posunkem ke své posteli, kde ležel úhledně zabalený balíček v sametově černém papíru.

Andrej se na ni zamračil a bez okolků přiznal: „Já pro tebe nic nemám."

„Já nic taky nechci," ujistila ho. „Vezmi si to a rozbal to až zítra, platí?"

„Platí," přitakal neochotně a balíček si vzal. Byl velmi lehký a měkký. Podezřívavě se na ni zadíval, ale pak jen zavrtěl hlavou a odešel.

****

„Dřív nebo později by pravda stejně vyšla najevo, ne?" prohlásila Andromeda Tonksová smířlivě, když v jídelně zůstala už jen ona a Sirius se Selene. Teddy se vydal za Vicky a ostatní obyvatelé domu Blackových se rozprchli do svých pokojů.

„Dáš si ještě kávu?" nabídla jí Selene.

„Ach ano, děkuji," přitakala Andromeda a vzápětí se rozkašlala tak hlasitě, až si musela ústa přikrýt kapesníčkem.

Sirius se na sestřenici starostlivě zadíval: „V pořádku?"

„Jsem jen trochu nachlazená," odbyla ho Andromeda mávnutím ruky. „Už nejsme nejmladší, Siriusi."

„To tedy ne," přitakal Tichošlápek sklesle. Jako každý rok na Vánoce na všechny tři dolehl smutek. Pocit vděku, že vidí růst svá vnoučata, se mísil s pocitem provinění, že jejich přátelé a nejbližší se těchto dnů nedožili. Věnovali pár minut ticha vzpomínce na Potterovy, Remuse a Nymfadoru, Teda Tonkse a Reguluse Blacka. V souvislosti s rodinou Blacků i s událostmi dnešního večera se stalo, že všichni tři současně pomysleli na Narcissu.

„Luciuse pustili z Azkabanu," začala Selene rozhovor opatrně.

Andromeda rozvážně pokývala hlavou. „Teddy mi o tom říkal. Bystrozorové si myslí, že se ukrývá u Narcissy doma."

„Jsi s ní v kontaktu?" zeptala se Selene a usrkla ze svého šálku kávy.

„Neviděla jsem ji od té večeře u vás před lety," připustila Andromeda a oči se jí zalily vzpomínkami.

„Nejspíš o Nikolaos řekla Malfoyovi ona," zavrčel Sirius podrážděně.

„Poznala, že je jeho dcera, když ji viděla na mistrovství světa ve famfrpálu," vysvětlila Selene zmatené Andromedě.

„Ach tak," přikývla Andromeda ztěžka. „Rodinná tajemství Blacků nezůstala pohřebná nikdy dlouho. Jen si vzpomeň, jaký to byl skandál, když vyšlo najevo, že je Cat tvoje nevlastní sestra," pobídla Siriuse.

„Někdy mám dojem, že matčin křik ještě teď slyším," připustil Sirius pobaveně.

„Nikdy jsem neměla o své sestře příliš vysoké mínění," přiznala Andromeda sklesle, „zvlášť ne poté, co si vzala Luciuse Malfoye. Ale pokud někdy něco skutečně uměla, bylo to ukrývání tajemství. Překvapuje mě, že Dracovi řekla pravdu sama. Snad doufala, že tím Lauru v Dracových očích shodí. Jinak si to nedokážu vysvětlit."

„Možná máš pravdu," souhlasila Selene zamyšleně. „Pro Narcissu to ale musí být dvojnásobná hanba, ne? Nemanželské dítě jejího dokonalého syna, které si navíc pořídil se svojí příbuznou..."

Sirius po manželce střelil varovným pohledem, o Malfoyových se jako o rodině u nich doma mluvit nesmělo.

„To není tak docela pravda," vyvedla je Andromeda z omylu.

„Jak to myslíš?" nechápal Sirius.

Andromeda si hlasitě povzdychla a chvíli vypadala, že bojuje sama se sebou, než promluvila. „Je to jeden z největších skandálů, jaký naše prohnilá rodina utajovala," začala ztěžka, „ale jak říkám, stárneme. Nikdo nám nedá záruku, že tu ještě příští rok budeme sedět. Pravdu znám už jen já a Narcissa, všichni ostatní jsou mrtví. A někdo by to měl říct."

Sirius se Selene si vyměnili starostlivý pohled. „O čem to mluvíš?"

„Jak jistě víš, Siriusi, sňatek mých rodičů byl předem domluvený," začala Andromeda vyprávět. „A jak se v takových případech stává, jejich manželství nebylo šťastné. Nevím, kolik se toho doneslo k vám na Grimmauldovo náměstí, ale v podstatě spolu ani pořádně nežili. Otec byl od rána do večera na ministerstvu a matka celé dny trávila pořádáním pitomých večírků pro kouzelnickou smetánku. Když mi bylo šest, narodila se Bellatrix. A o dva roky později Narcissa. V té době spolu ale moji rodiče nežili," vyřkla po letech pravdu nahlas. „Narcissa není dcerou Cygnuse Blacka, ale výsledek matčina románku s Rupertem Macmillanem. To proto nepodělila všechny typické Blackovic geny, matka si ji hýčkala jako oko v hlavě. Byla jejím důkazem bláznivé lásky k muži, se kterým nemohla žít."

„Jsi si jistá?" zamračil se Sirius.

„Naprosto," přitakala Andromeda, „slyšela jsem to přímo od svého otce."

„On to věděl?" zeptala se Selene nevěřícně. „Proč něco neřekl?"

„V rodinách, jako byla naše, se skandály zametaly pod koberec," vysvětlila Andromeda trpce. „Neexistoval pro ně sňatek s nečistokrevným, neexistovalo pro ně něco jako rozvod. Otec se prostě navenek tvářil, že Narcissa je jeho dítě. Žili s matkou pod jednou střechou, jak se sluší a patří, až do smrti."

„Takže Narcissa není pokrevně Blacková," řekl Sirius překvapeně.

„Není," přisvědčila Andromeda. „Tudíž vaše Laura a Draco Malfoy nikdy příbuzní nebyli. A Narcissa to moc dobře ví."

****

Eileen chtěla Lole dopřát trochu soukromí, a tak zbytek večera strávila v knihovně. Nedokázala se však na četbu příliš soustředit, sama měla hlavu nacpanou k prasknutí. Od hádky se Scorpiusem Malfoyem myslela jen na jediné. Měl snad pravdu? Pokoušela se neustále dokola v hlavně přehrávat poslední měsíce a dívat se na všechno jinýma očima. Opravdu byla pro Albuse něco víc, než jen kamarádka? A pokud ano, proč dávno něco neřekl? Není to jen výplod její chorobné fantazie?

Zaklapla rázně knihu a vydala se po schodech nahoru do prvního patra. Váhavě zaklepala na dveře Edwardova pokoje a nakoukla dovnitř. Seděl na své posteli u okna se zapálenou cigaretou.

„Zase jeden šílený večer v rodině Blacků, co?" nadhodil, aniž by se ohlédl, kdo na prahu pokoje stojí. Její přítomnost vycítil instinktivně.

Posadila se vedle něj na postel a zkřížila nohy pod sebe stejně jako on. Chvíli mlčky společně zírali z okna do zahrady.

„Strávil jsem noc se Soňou," řekl pak najednou, aniž by odtrhl oči od černočerné tmy. Potáhl si z cigarety a podal ji Eileen.

Natáhla do sebe kouř, než se zeptala: „Jako se vším všudy?"

Edward netrpělivě přikývl.

„Co bude teď?"

„To nevím," připustil neochotně. „V téhle fázi většinou vezmu nohy na ramena."

„Ale teď je to jiný," pobídla ho k přiznání.

„Ale teď je to jiný," přitakal.

Eileen pokývala hlavou, znovu si potáhla cigarety a vrátila mu ji. Vyfoukla kouř proti sklu. Teď byla řada na ní.

„Albus je do mě zamilovanej," řekla tiše.

„Já vím," přikývl Edward a úskočně na sestřenici pohlédl.

„Zřejmě to věděli všichni kromě mě," povzdychla si sarkasticky.

„Tak trochu," souhlasil neochotně. „Co budeš dělat?"

„To nevím," zopakovala jeho slova a myslela je vážně. Opravdu nevěděla, co si o tom má myslet, natož, jak celou situaci řešit.

„Jste oba mí nejlepší přátelé," začal Edward.

„Právě proto je to tak těžký!" povzdychla si zoufale.

Edward ji chvíli zkoumavě pozoroval, než řekl: „Jste oba mí nejlepší přátelé. Ani za nic na světě si nedovedu představit, že bych jednoho z vás měl ztratit."

„Ty tomu ale vážně moc nepomáháš," zamumlala zkroušeně.

„Nech mě to ksakru jednou doříct," požádal ji netrpělivě. „Nechci vás ztratit, ani jednoho. Ale ty moc dobře víš, že jsi moje nejmilejší osoba na světě, Elo. Jsi moje krev, jsi jako moje sestra. A ať se rozhodneš jakkoliv, víš, že budu stát za tebou."

Eileen přikývla.

„Pojď sem," típl cigaretu o okenní rám a rozpřáhl náruč.

Eileen přelezla na jeho polovinu postele a schoulila se u něj jako tenkrát, když poprvé použila svoji moc a byla natolik vyděšená, že nedokázala zůstat sama se sebou. Bála se vlastních myšlenek a on byl jediný, kdo ji v tu chvíli dokázal utěšit. A i pro dnešní večer byl skrz naskrz jejím člověkem, kterého potřebovala.

„Mám tě rád," zamumlal a vlepil jí pusu do vlasů. „Už jsem se bál, že ti to nikdy nedojde. Jsi fakt děsně slepá."

Nechala se konejšit, dokud se zase neuklidnila a nepocítila přicházející spánek.

„Víš, co mě napadlo?" zamumlala ospale do jeho košile.

„Copak?" odpověděl stejně unaveně.

„Že je Scorpius Malfoy vlastně nevlastní bratr mojí sestry," řekla.

Edward vytřeštil vyděšeně oči do tmy, ale to už Eileen spokojeně oddychovala.

****

Božíhodové ráno bylo studené a bílé. Po probuzení Scorpius neměl nejmenší chuť scházet dolů do obývacího pokoje a pokračovat v předstírání, že tohle nejsou ty nejhorší Vánoce na světě; protože byly. Slyšel, jak se otec s babičkou v noci hádají, ale nedokázal nic z toho poslouchat. Měl téhle rodiny po krk a poprvé v životě se snad i těšil zpátky do Bradavic.

Ke svému překvapení v obývacím pokoji našel babičku s otcem u vánočního stromu, kterak vedou konverzaci o počasí. Zřejmě se rozhodli předstírat, že se nic nestalo. To Scorpiuse dopálilo ještě víc, ale nahlas neřekl nic. Rozbalil si svoji hromádku dárků a zdvořile oběma poděkoval. Narcissa Malfoyová pak odešla připravovat snídani a Scorpius s Dracem osaměli.

„Koupil jsem ti ještě jeden dárek," přerušil Draco napjaté ticho. „Nestačil jsem ho zabalit, vyzvedl jsem ho teprve před hodinou, ale snad ti to nevadí."

Zašmátral rukou za pohovkou a vytáhl odtamtud zbrusu nové koště. Scorpius překvapeně dárek přijal a s posvátnou úctou přejel prsty po lesklé násadě Měsíčního paprsku.

„Líbí se ti?" zeptal se Draco opatrně, když syn dlouhou dobu nic neříkal.

„Je skvělé!" rozplýval se Scorpius nadšeně.

Draco byl synovou reakcí příjemně překvapený, neviděl ho s úsměvem na rtech už pěknou řádku měsíců. „Říkal jsem si, že se ti bude hodit v příštích zápasech," vysvětlil rozpačitě.

„S tímhle krásnohůlského chytače rozhodně porazím!" přitakal Scorpius nadšeně.

„Určitě ano," přitakal Draco s úsměvem. „Poslyš, chtěl bych se ti omluvit," začal a úzkostlivě sledoval jeho reakci. Scorpius se přestal usmívat, ale oplácel mu přátelsky pohled. „Mám dojem, že jsem se ti v posledních měsících dostatečně nevěnoval. Moc mě mrzí, že jsem trávil celé dny v práci a nenašel si čas, abych ti alespoň napsal. Vím, že celá tahle situace je velmi náročná i pro tebe..."

„To je dobrý," skočil mu Scorpius do řeči rozpačitě.

„Ne, to není," odporoval mu Draco a ztěžka se nadechl. „Měl jsem si o tom s tebou promluvit. Staral jsem se jen o sebe a nemyslel jsem na to, že ty jsi tu taky."

„Tati, to je dobrý," zopakoval Scorpius trpělivě. „Já ti rozumím. Taky mi moc chybí."

Draco apaticky přikývl. Scorpius odložil koště a váhavě si přisedl na pohovku vedle svého otce.

„Víš, mohli bychom společně navštívit maminčin hrob," navrhl Scorpius nesměle. „Ještě jsi tam nebyl."

Draco k němu překvapeně vzhlédl. „To bych moc rád," přitakal tiše.

Jeden na druhého se váhavě usmáli.

„A teď bys mi mohl říct, co máš s tím okem," pobídl Draco syna.

„Popral jsem se," připustil, „nebo jsem spíš dostal slušnou ránu."

„Vrátils mu to?"

„Ne," ušklíbl se Scorpius. „Vlastně mi ji dal právem."

Draco povytáhl překvapeně obočí. „Bylo to aspoň kvůli nějaké pěkné holce?"

„Tak nějak," souhlasil Scorpius neochotně. „Asi jsem to pěkně zvoral."

„Když jsem byl v tvém věku, znal jsem jedno děvče," řekl Draco váhavě, „taky jsem to pěkně zvoral. Vím, že jsi neměl v naší rodině nikdy dobrý vzor, ale něco mi slib. Zkus nebýt stejný zbabělec jako já. Nedělej ty samé chyby."

„Dobře," přikývl Scorpius překvapeně.

„Jaké štěstí, že se podobáš své matce," povzdychl si Draco. Pronesl ta slova s patrnou pýchou. Scorpius nic hezčího od svého otce ještě nikdy neslyšel, jako kdyby kousek Astorie Malfoyové žil v něm samotném. Tělem se mu rozlil příjemný pocit štěstí. Najednou to nebyly až tak špatné Vánoce.

****

Soňa společně se svými spolužáky odcestovala kruvalskou lodí na vánoční prázdniny. Návrat zpátky do Rumunska obnášel znovu její obvyklý režim, který jí najednou po měsících v Bradavicích dělal problémy. Nemohla uvěřit tomu, jak lehce se její tělo dokáže přizpůsobit. Být zpátky doma však především znamenalo být zase sama sebou a tuhle změnu si nechala líbit. Konečně nemusela skrývat své špičáky, mohla se pohybovat libovolnou rychlostí, vypít tolik krve, kolik jen potřebovala, dovádět uprostřed noci. Tady se na ni nikdo skrz prsty pro její upíří stránku nedíval. Tady byla svobodná.

Její rodiče se po dvou dnech volna museli zase vrátit do práce, a tak zůstala po zbytek prázdnin v sídle u dědečka Ivana. Vyrůstala celý život mezi upíry a nikdy v tom nespatřovala svou slabinu, právě naopak, stala se díky tomu silnější a lepší čarodějkou. Ale události na vánočním plese ji poprvé v životě přinutily myslet na to, jaké by to bylo, kdyby byla obyčejná.

„Jsi dnes večer nějaká zamlklá," vytrhla ji ze zamyšlení Cat. „Tedy více než obvykle. Kdovíproč v téhle rodině všechnu konverzaci oddřu já."

Soňa vzhlédla od svého talíře s jídlem a překvapeně zjistila, že v místnosti kromě ní a její nevlastní babičky už nikdo jiný není.

„Jsem jen unavená z toho opačného režimu," vysvětlila Soňa.

„Pověz, jaké je to v Bradavicích?" zasnila se Cat. „Učí ještě pořád Binns dějiny? A co Protiva? A školník Filch? Kolik mu teď asi je?" zamyslela se. „Aspoň sto, ne? A tahá sebou ještě tu pitomou kočku? Bůhví kolikátou už si pořídil. Přísahala bych, že měl několik generací paní Norrisové."

„Všechno při starém," přitakala Soňa pobaveně. „Alespoň pokud můžu soudit."

„Bradavice...," vydechla Cat a oči se jí zamlžily vzpomínkami. „Ani nevíš, jak mi chybí. Kéž by mi zase bylo sedmnáct. Ty večírky, vybuchující kotlíky s lektvary, rozzuřená McGonagallová. Hned bych to všechno vrátila zpátky."

„Je to tam fajn," přitakala Soňa. „Rozhodně lepší než Kruval."

„Je to to nejskvělejší místo na světě!" oponovala Cat.

Soňa si na její ztřeštěnost zvykla, patřila k ní neodmyslitelně stejně jako schopnost vyjednávat s dědečkem Ivanem. Nikdo s ním nedokázal mluvit s takovou drzostí a láskou, jako Cat Whiteová. Soňa ji za to v dětství velmi obdivovala, vždyť Ivan budil hrůzu a respekt všude, kam se hnul.

„Cat?" zeptala se Soňa váhavě po chvíli.

„Copak?" zvedla k ní oči od rozečtených novin.

„Nelitovala jsi někdy toho, že žiješ tady?" položila jí Soňa otázku přímo.

„Není to zrovna útulný hnízdečko," pokrčila Cat rameny a demonstrativně se rozhlédla po obrovské jídelně, které vévodily obrovské portréty několika upírů, „ale člověk si zvykne."

„Myslím tady, s dědou Ivanem," objasnila Soňa váhavě. „Jestli jsi někdy nelitovala, že žiješ s upírem."

Cat si dívku podezřívavě prohlédla: „Nevím, kam tím míříš. Nechtěla by ses mi svěřit, co přesně tě trápí?"

„No, ty jsi člověk," začala Soňa pragmaticky, „děda je upír. To znamená, že pokud mu někdo neprorazí kůl srdcem, bude žít navěky. Kdežto ty ne," dodala opatrně. „Nelitovala jsi někdy, že nežiješ s někým stejným, jako jsi ty?"

Cat chápavě přikývla a k jejímu překvapení se pousmála: „Tohle je ale otázka spíš na Ivana, ne? To on se tu beze mě jednoho dne bude kousat nudou."

„Mluvím vážně," povytáhla Soňa obočí.

„Já přece taky," ohradila se Cat. „Podívej. Za svůj život jsem viděla spoustu smrti," vysvětlila jemně. „Mí nejlepší přátelé, moje první velká láska...Ti všichni mě opustili dřív, než měli. Ivan je moje jistota, bude tady pro mě tak dlouho, dokud budu žít. Nebo dokud ho tím kůlem neprobodnu vzteky sama, jestli mi sem zase nastěhuje nějaké zdivočelé bratrance z druhého kolena jako letos na jaře," dodala pobaveně.

„Ale jaký to má smysl, když víš, že to není napořád?" namítla Soňa.

„Nic není napořád," pokrčila Cat rameny. „Nevíš, co přinese zítřek. Já jsem se naučila věci brát tak, jak jsou."

Soňa však nevypadala, že by jí rozhovor nějak pomohl. Dál zkroušeně šťourala vidličkou v talíři a nerudně se přitom mračila.

„Neměla by ses bránit něčemu novému jen proto, že si myslíš, že to nemá budoucnost," řekla Cat. „Jak bys poznala, že to nikam nevede, kdybys to předtím nezkusila?"

„To nevím," připustila Soňa.

Cat se na ni povzbudivě usmála a dívka jí po chvilce váhavě oplatila.

****

Když Harry vinou chřipkové epidemie přišel náhle o několik bystrozorů potřebných pro dozor v Azkabanu, Lola se mu vděčně nabídla. Nesešlo jí na tom, že zbytek vánočních svátků, kdy měla mít volno, stráví nečekaně v práci. Azkaban se jevil jako skvělé místo, kde vás nikdo nebude hledat, a to právě potřebovala. Často hlídky v kouzelnickém vězení dobrovolně nebrala. V loňském ročníku výcviku zde povinně odsloužila tři měsíce, jinak se tomuto místu vyhýbala, jak mohla. Už jen kvůli vzpomínkám na těch několik týdnů, kdy tu sama za mřížemi čekala na soud. Byl to jeden z nejodpornějších zážitků, jaký měla. Upřímně strýce Viktora obdivovala, že tu dokázal trávit celé dny i noci. Sama by se tam po čase jistě zbláznila.

Za pár minut jí končila pauza a měla se vrátit na dvanáctihodinovou noční hlídku do nejvyššího patra, kde byli vězněni jedni z nejnebezpečnějších kouzelníků a čarodějek. Služba v tomhle oddělení probíhala většinou bez problémů, jelikož většina tamních vězňů dávno přišla o rozum.

Protáhla se a promnula si unavené oči. Ráno se bude muset vrátit domů a krátce se vyspat, než se zase vrátí do Bradavic. Ani trochu ji ta představa netěšila, když si uvědomila, že bude muset čelit Lauře. Bezděčně si vzpomněla na božíhodové ráno, kdy spolu mluvily naposled. Řekla jí všechno o Dracovi Malfoyovi a o tom, co se mezi nimi stalo. Lola ty informace přijala k vlastnímu překvapení velmi lhostejně. Zřejmě jí opravdu dávno na ničem z toho nezáleželo. Jenže poté si Laura chtěla promluvit o Bogdanovi a o událostech v Zapovězeném lese, a na to Lola připravená zdaleka tak dobře nebyla. Zdráhavě přiznala, že Bogdanovovi pomohla od bolesti, ale o tom, co říkal sampír a o událostech v Podzemí, raději pomlčela. Nechtěla jí přidělávat víc starostí.

„Tak už jsou jenom dvě," zašeptala Laura toho rána tiše.

Na to jí nic neřekla. Měla pravdu. Už jen dvě duše. Dva životy, které Smrti dluží. Jenže to číslo jí stále připadalo příliš vysoké.

Rázně zatřepala hlavou, jako kdyby snad mohla podobné myšlenky zahnat. Nechtěla na to myslet právě teď a tady. Ne na tomhle prokletém místě. Usrkla kávy, která mezitím vychladla a zkontrolovala hodiny. Ještě má chvíli čas.

Dveře do maličké kanceláře, kterou používali bystrozorové jako místo k odpočinku, se rázem otevřely a dovnitř vešel Teddy Lupin. S unaveným, ale šťastným úsměvem si ke své kamarádce přisedl na protější židli.

„Myslela jsem, že mě střídáš až ráno," povytáhla Lola tázavě obočí.

„Bale a Graham chytili tu virózu, Harry mi právě poslal sovu," vysvětlil Teddy. „Zdá se, že budeme dělat přesčasy a u Munga to vypadá podobně, i Vicky musela jít zpátky do práce. A to jsme právě teď měli slavit nový rok u Půlnočního mága. Nejhorší je, že babička to zřejmě chytila taky, tak doufám, že mám lepší imunitu, jinak mě Harry přerazí. Nemáš trochu kafe?"

Lola k němu mlčky posunula svůj hrnek. Teddy se vděčně napil, ale vzápětí se zašklebil, když zjistil, že nápoj uvnitř je odporný. „To je opravdu hnus," okomentoval kávu znechuceně.

„Vítej v Azkabanu," ušklíbla se Lola sarkasticky.

Teddy hrnek zase odložil a zkoumavě se na kamarádku podíval. „Jak se cítíš?"

Lola podobnou otázku čekala, a tak se jen pousmála: „Vzhledem k okolnostem dobře, řekla bych."

Teddy chápavě přikývl, ale dál z ní nespouštěl oči.

„Ty ses asi neptal v souvislosti se zjištěním, že Draco Malfoy je můj otec," hádala Lola, když si všimla jeho pátravého pohledu.

„Vím, že je ti ukradený. Ptal jsem se v souvislosti s tím, co se stalo v Zapovězeném lese," vysvětlil Teddy klidně.

„Teddy...," povzdychla si.

„Lolo...," oslovil ji stejným tónem.

Oplácela mu chvíli pohled, ale když pochopila, že nehodlá změnit téma, odevzdaně si povzdychla. „Dobře. Tak co si myslíš, že se tam stalo?"

„To řekni ty mně," pobídl ji zachmuřeně. „Viděl jsem, jak vypadáš. Viděl jsem tvoje ruce, Lolo."

„Bogdanova jsem nezabila, jestli ti jde o tohle," řekla klidně.

Teddy přikývl na znamení, že bere její odpověď na vědomí. „A ten sampír? Dostali jste z něj něco?"

Tady Lola zaváhala, Teddy Lupin byl její nejbližší přítel už od dětství. Věděl, co se Salazarovou mocí dokáže, ale neměl ani ponětí o tom, že Laura Blacková uzavřela pakt se Smrtí. Celou pravdu znali jen čtyři žijící osoby: Laura sama, její sestra Emily, Lola a Andrej. Nikdo jiný. Nechtěla mu lhát, ale nedokázala ho do toho šílenství zatáhnout. Teddy byl příliš dobrá duše, měla by strach, že se mu něco stane. Jako Bogdanovovi. Prozradila mu svoje tajemství a on byl za pár týdnů mrtvý. Brala to jako znamení, že si své břímě musí nést sama.

„Tak trochu," připustila váhavě. „Ale nic z toho, co nám řekl, nedávalo smysl."

Teddy si kamarádku prohlížel dost nerudně, poznal, že mu neříká celou pravdu.

„Věř mi," požádala ho Lola. „Je lepší, když do toho nejsi zapletený."

„Lolo, mám o tebe starost," naklonil se přes stůl o kousek blíž. „Od té doby, co ses dala dohromady s Tarkovským, se kolem tebe dějí dost divné věci."

„Ty se kolem mě děly pořád," opáčila klidně.

„Chci ti jen pomoct," požádal ji prosebně a na krátký okamžik sevřel její ledovou ruku.

„Až ji budu potřebovat, dám ti vědět," usmála se přátelsky.

Teddy pochopil, že nic víc se od ní dnes už nedozví a zase se na svém místě napřímil. Lola jedním douškem dopila odpornou kávu a vstala k odchodu.

Když už byla u dveří, zaváhala a ohlédla se. „Teddy?"

Otočil se k ní čelem. „Ano?"

„Řekni mi něco pěknýho," požádala ho tiše.

Lupin chvíli usilovně přemýšlel, než se mu obličej rozzářil a hrdě prohlásil: „Rozhodl jsem se, že až dodělám v létě výcvik, požádám Victoire o ruku. Chodíme spolu už tři roky a jsem do ní fakt blázen. Dlouho mluvíme o tom, že spolu začneme bydlet, tak proč se nevzít? Co na to říkáš?"

Lola k němu rychle přiběhla a pevně ho objala zezadu kolem krku. „To je to nejhezčí, co jsem za poslední dny slyšela," zamumlala do jeho tyrkysově modrých vlasů. „Jsem na tebe pyšná."

„Díky," usmál se Teddy bláznivě, jako by tomu sám stále nemohl uvěřit.

****

Nově příchozího zákazníka ohlásil zvuk cinkajícího zvonku. Ucítila, jak dovnitř krámku vletěl chladný vzduch, než se dveře zase se zavrzáním zavřely. Odložila hromádku několika zastaralých svazků zpátky na stůl, vrátí se k jejich zařazení, až zákazníka obslouží. Prodrala se opatrně mezi stohy knih, které se válely všude po podlaze. Věděla přesně, kam došlápnout. Znala tohle místo nejlépe ze všech, vždyť bylo léta jejím domovem. Zákazník k ní stál zády v jedné z uliček plné knih o černé magii. Byl to velmi vysoký muž, v dlouhém kožešinovém kabátě opírající se o vycházkovou hůl.

„Přejete si?" zeptala se zdvořile.

„Dobrý večer, Amélie."

Už když zaslechla jeho hlas, přeběhl jí mráz po zádech. Michael Blanchard se k ní otočil čelem a v tu chvíli by se v ní krve nedořezal. Vyčkávavě mu hleděla do očí a usilovně přemýšlela, jestli by stačila ze zadní kapsy vytáhnout hůlku dostatečně rychle.

„Nejspíš ne," odpověděl Blanchard pobaveně, „jedním skokem bych ti roztrhl hrdlo."

Amélia Bogdanovová nijak nedala najevo strach z toho, že jí upír čte myšlenky. Za ta léta, co žila v Podzemí, se naučila s jemu podobnými tvory jednat.

„Přejdeme rovnou k věci," řekl Michael věcně a udělal několik kroků směrem k ní, zatímco se s předstíraným zájmem rozhlížel po knihkupectví. „Doslechl jsem se, že se zase paktuješ s Tarkovským. Měl jsem dojem, že máme nějakou dohodu."

„Byl tady před několika týdny," připustila Amélia. „Přinesl mi zprávu o úmrtí mého bratra, to je celé."

„Nevěřím ti," ušklíbl se Blanchard jízlivě a přišel zase o něco blíž. Teď už od sebe stáli sotva půl metru. „Snad jsi nezapomněla, kdo ti tohle udělal?" zvedl svou hůl a ukázal na její pahýl místo paže.

Rysy v její tváři ztuhly. „Nezapomněla," ucedila skrz zuby.

„To jsem rád," vycenil na ni své špičáky. „Jestli sem ještě jednou Tarkovskij páchne, dozvím se to."

„Nejsem s ním léta v kontaktu," opáčila. „Byla to jen náhoda."

Michael byl hbitým pohybem přímo u ní, tak blízko, že cítila jeho dech na své tváři. „Tohle na mě nezakoušej. Vím, že se ten všivák ukrývá v Bradavicích. Ale jakmile vystrčí nos, moji lidi ho seberou. A jestli zjistím, že mu pomáháš, nepřežije to tentokrát ani jeden z vás. Rozumíš?"

Amélia krátce přikývla. Michael Blanchard se na místě otočil, a aniž by cokoliv dalšího řekl, vyšel ven do chladu poslední prosincové noci.

****

Andrej Tarkovskij si znovu potáhl z cigarety a jedním prudkým pohybem roztrhl obálku, která mu před pár minutami dorazila. Lehl si na postel a dal se do čtení. Dopis byl velice krátký a stručný. Jeho spojka mu poslala vzkaz, že se nějaká čarodějka vyptávala na Nikolaos v Obrtlé ulici. Nabízela odměnu v řádu několika stovek galeonů komukoliv, kdo jí poskytne co nejpřesnější informace. Andrej nepochyboval o tom, že se někdo takový našel a ochotně vyžvanil cokoliv, co se mu podařilo vyštrachat.

Nejprve ho napadlo, že žena patřila k Blanchardovi, jenže ten z principu s čaroději dávno nespolupracoval. Znamenalo to tedy, že po jeho svěřenkyni pátrá ještě někdo? A pokud ano, tak kdo? Je to ten samý člověk, co na ni poslal sampíra?

Myšlenky mu vířily v nekonečných smyčkách hlavou. Tenhle mrtvý bod se mu přestával líbit. Od svého seznámení s Nikolaos Blackovou si položil nespočet otázek, ale nenašel jedinou kloudnou odpověď. Típl zbytek cigarety o zeď za svými zády a natáhl se po jediném vánočním dárku, který letos dostal. Ještě ho nerozbalil, ale možná byl nejvyšší čas. Jedním pohybem roztrhl sametově černý papír a do klína mu vklouzl jeden z těch ohavných pletených svetrů.

Andrej Tarkovskij se proti své vůli v tu chvíli nahlas rozesmál.

****

Nikolaos stála na nehostinném, opuštěném místě, kde veškeré naděje a sny umírají. V nekonečné tmavé chodbě plné cel po několika týdnech klidu znovu pocítila známé mravenčení v konečcích prstů. Dlouhou chvíli se sama sebe snažila přesvědčit, že si to jen namlouvá. Jako když ustavičně myslíte na bolest, kterou si vzápětí sami přivoláte. Jenže nutkání bylo minutu od minuty silnější, nemohla to dál popírat.

Zkontrolovala hodinky na svém levém zápěstí. Do půlnoci zbývaly přesně tři minuty. Poslední tři minuty, než skončí jednatřicátý prosinec. Právě v tuhle chvíli před jednadvaceti lety se narodila. V poslední noc před začátkem nového roku, stejně jako její praděd, lord Voldemort. Laura se toho prokletého data bála tolik, že její narozeniny odnepaměti slaví prvního ledna. Dokonce jí 1. leden 1999 nechala zapsat do dokladů a nikdy se nikomu ani slůvkem nezmínila, že by tomu bylo jinak.

Někdo tuhle malou lež však odhalil.

Nemohla své nutkání déle potlačovat a přemístila se; svět kolem ní zůstal neutrální. Přestože stála v té stejné azkabanské chodbě, bylo to jiné. Čekala, že tu na ni bude číhat nespočet mrtvých, desítky párů očí vězňů, kteří na tomhle místě vydechli naposled. Ale nestalo se tak. Obezřetně vystoupila ze stínu a tam, uprostřed opuštěné chodby, na ni čekala. V té samé podobě jako posledně. Jako vysoký hubený muž s protáhlými údy a bez tváře. Seděla u stolku nad rozehranou partií šachů a místo naproti ní bylo prázdné.

„Zdravím tě, Nikolaos," řekla Smrt a roztáhla paže v uvítací gesto. „Všechno nejlepší k narozeninám."

Hlavou jí bezděčně probleskla Andrejova prosba, aby se vyvarovala všech průšvihů. Zřejmě jí klidná noc nebyla souzena.