Před dvěma lety

„Teddy! Hej, Teddy! LUPINE!"

Teddy Lupin se právě vracel z hodiny kouzelných formulí s o ostatními mrzimorskými sedmáky a zarazil se uprostřed schodiště, vzápětí do něj jako neřízená střela vrazila Nikolaos Blacková, která se řítila se zmijozelskými z hodiny starodávných run.

„Seš hluchej?" osopila se na něj naoko, ale musela se usmát, když jí Lupin přátelsky pocuchal vlasy. Byla na osmnáctiletou dívku dost vysoká, ale Teddy nad všemi vyčníval už od prvního ročníku. Jeho výška v mnohých spolužačkách vzbuzovala platonickou lásku, nebo za to mohl jeho rošťácký úsměv a rebelské chování. Teddy měl však oči už nějaký pátek jenom pro Vicky Weasleyovou, která navštěvovala šestý ročník v Havraspáru. Několika dívkám tím nepochybně zlomil srdce.

Teddy vzal svoji kamarádku ochranitelsky pod paži, jak to dělával od dětství, a vydali se spolu přes školní pozemky na hodinu bylinkářství, kterou měly jejich koleje společnou.

„Jak se cítíš, po včerejšku?" zeptal se, když se loudali za ostatními spolužáky směrem ke skleníkům. Květnové slunce je příjemně hřálo do zad.

„Myslíš po té párty, nebo po příjímacích zkouškách na bystrozory?" zašklebila se do sluníčka.

„Obojí," zazubil se Lupin. „Slyšel jsem, že se James pozvracel na hodině lektvarů přímo do svého kotlíku. Snape srazil Nebelvíru padesát bodů a poslal ho na ošetřovnu."

„To proto, žes ho do rána naléval tou pálenkou od Prasečí hlavy," zazubila se. „Trochu mě pobolívá hlava, ale těžko říct, jestli je to tím večírkem, nebo tím, jak se mi komise hrabala v mysli."

„Tohle bylo jednoznačně nejhorší," přitakal Lupin. „Mám z toho blbej pocit. Cítil jsem se jako totální hňup. Co jsme si mysleli?"

„Klid," šťouchla ho do ramene. „Jestli někoho nevezmou na základě mentálního stavu mysli, budu to já a ty to moc dobře víš."

„Máš pravdu, mě nejspíš vyrazí hned, jak si přečtou, že táta byl vlkodlak," zamručel rozmrzele.

„Podívej se na můj rodokmen," škádlila ho, ale viděla, že kamarádovi není moc do smíchu.

Teddy a Lola byli nejlepšími přáteli od dětství. Oba byli svým způsobem outsideři a vyhovovalo jim, když jim okolí nevěnovalo příliš pozornosti. Vyrůstali jako bratr a sestra. Všechno podnikali spolu, přestože každý navštěvovali jinou kolej. Teddy byl o rok starší než Lola, ale v druhém ročníku po epidemii dračích spalniček strávil na ošetřovně několik měsíců. Na konci roku bohužel propadl u všech zkoušek a musel ročník znovu opakovat, což mu natolik nevadilo, protože s Lolou chodili alespoň na některé hodiny společně. Oba se přihlásili na studium bystrozorství a včera skládali první kolo příjímacích zkoušek. Když uspějí, komise si je pozve do druhého kola na začátku léta po složení OVCE. A pokud uspějí i tam, nastoupí na tříletý výcvik. Oba si nedělali příliš velké naděje, za posledních pět let bystrozorové nikoho k výcviku nepřijali, jejich vyhlídky na úspěch byly malé, ale nadšení pro věc obrovské. Teddy chtěl být bystrozorem jako byla jeho matka Nymfadora Tonksová. Lola cítila povinnost splatit kouzelnické společnosti dluh své rodiny. Kdo jiný by měl bojovat proti černokněžníkům, než potomci jednoho z nejobávanějších?

„Pane Lupine!" přes nádvoří k nim rázně kráčela ředitelka McGonagallová. Oba okamžitě nasadili co nejnevinnější úsměv, jaký dokázali. Za léta všech průšvihů, kterých se dopustili, to měli skvěle nacvičené.

„Jak to vypadáte?" komentovala Lupinův vzhled profesorka zděšeně.

Lola okem Teddyho nenápadně zkontrolovala. Vlasy mu dnes svítily zářivě zelenou barvou, v uchu se mu houpala naušnice a košili měl ledabyle zapnutou nakřivo. Musela se v duchu zasmát při představě, kdyby ředitelka zjistila, že si Teddy v létě nechal udělat na ruce a na hrudi několik tetování. Jeho babička, Andromeda Tonksová, z toho upřímně šílela a snažila se je z vnuka sundat odstraňovacími kouzly. Neúspěšně.

„Ráno jsem krapet zaspal, paní ředitelko," přiznal sklesle.

McGonagallová se zatvářila tak, že kdyby to bylo v její pravomoci, nejraději by mu uštědřila jeden výchovný pohlavek. „Nenuťte mne vám zase strhávat body za nedodržování školního řádu. Uniforma je povinná součást školní výuky, pane Lupine. Jako primus máte jít příkladem!"

„Já mám uniformu, paní ředitelko!" bránil se a několik kolemjdoucích spolužáků se pobaveně zasmálo. „Jen je trochu zmačkaná!"

„Lupine, vypadáte, že jste v ní spal. O přestávce se laskavě zajděte převléknout a okamžitě si změňte vlasy na nějakou normální barvu," přikázala mu nesmlouvavě ředitelka.

Ředitelka měla pravdu, Teddy v uniformě opravdu spal, po velmi divoké oslavě šestnáctých narozenin Jamese Pottera, kterou včera pořádali. Byl rád, že se na vyučování vůbec doplazil. Jako zkušený metamorfomág bez řečí změnil barvu vlasů na svoji přírodně hnědou a dodal si i trochu zdravé barvy do tváří.

„A vy, slečno Blacková," otočila se ředitelka k Lole. „Kolikrát vám mám připomínat, že máte nosit barvy své koleje a ne univerzální hábit?"

„Nebudu podporovat Zmijozel," zamručela sotva slyšitelně.

„Jednou vás moudrý klobouk zařadil do Zmijozelu, tak se s tím smiřte," povzdychla si ředitelka. „Ty dva měsíce školy už to snad zvládnete, ne? Doufám, že jste si včera na Ministerstvu kouzel tyhle rebelie odpustili."

„Ano, paní profesorko," přikývli svorně.

McGonagallová si povzdychla: „Merlin je mi svědkem, že jste oba i přes všechny školní tresty, co jste si odpykali, nejlepší žáci ze školy. Byli by z vás schopní bystrozorové, tak se podle toho začněte chovat. Ať už vás tu nevidím, bylinkářství vám začíná za dvě minuty, ať vám profesor Longbottom nestrhne body. Jestli neuděláte OVCE s nadprůměrnými výsledky ze všech předmětů, můžete se s kariérami bystrozorů rozloučit."

S těmi slovy rázně odkráčela směrem k hradu a Teddy s Lolou pokračovali ke skleníkům. Když byla v dostatečné vzdálenosti, Teddyho vlasy nabraly červenou barvu.

„Myslíš, že máme vážně šanci?" zeptal se Teddy zasněně. „Mohl bych být bystrozorem jako máma?"

„Určitě," přikývla Lola. Možná tomu doopravdy věřila.

Kdyby věděla, co příští týdny přinesou, vůbec by se nenamáhala na bylinkářství pospíchat.

„Hele, v sobotu se jde naposledy do Prasinek, co podnikneme?" snažila se odvést jeho pozornost, když vcházeli do skleníku. Oba provinile ode dveří zamávali profesoru Longbottomovi, který byl jejich rodinným přítelem. Neville jejich zpoždění přešel taktním mlčením a věnoval se dál výkladu o nebezpečně vyhlížejících rostlinách, které se kroutily v květináčích před jejich spolužáky.

„Mám rande s Vicky," přiznal Teddy a cítil se trochu provinile. Nasazoval si právě rukavice z dračí kůže a dal si záležet, aby se na kamarádku nepodíval.

„Ale ne, nenechávej mě s prťaty," zamumlala Lola naoko zděšeně, když zápasila se svými rukavicemi. Narážela teď na svoji mladší sestru Eileen, bratrance Edwarda a Albuse Pottera, čtvrťáky, kteří se za nimi poslední dobou táhli jako stín, aby napodobili kdejakou lumpárnu.

„To zvládneš," poplácal ji po zádech a rošťácky se zazubil. „Dej jim nějaký bojový úkol. Už brzo jim připadne Pobertův plánek. Ať se trochu zacvičí."

Lola se pochybovačně usmála při pomyšlení, kdyby ředitelka McGonagallová zjistila, že budoucí bystrozorka učí bandu čtrnáctiletých porušovat školní řád. Nevěřila však, že by o ní ředitelka měla nějaké iluze. Byla koneckonců vnučkou Siriuse Blacka, se vším všudy, jak ji profesoři celých sedm let ujišťovali.

„Pane Lupine, slečno Blacková," oslovil je přísně profesor Longbottom a celá třída k nim otočila hlavy. „Doufám, že vás nevyrušuji od něčeho extrémně důležitého. Co kdybyste dávali pozor? Pokud nezvládnete dnešní hodinu, budu nucen přehodnotit vaši způsobilost ke zkoušce OVCE."

„Ano, pane," zamumlali svorně a mlčky se věnovali práci.

Lola snila o kariéře na ministerstvu. Chtěla se stát bystrozorkou. Chtěla alespoň částečně odčinit to, co kouzelnické společnosti provedl její praděd, obávaný lord Voldemort. Chtěla odčinit i skutky svojí matky a tety Emily, které musely mnohé obětovat, aby válku vyhrály. A především chtěla být dobrou čarodějkou. Chtěla, aby na ni byla máma pyšná. Aby alespoň na chvíli zapomněla, že si ji označila sama Smrt...

Jenže potom se stalo to s Penelope Melwillovou. A nic už nebylo stejné. Vyloučili ji z Bradavic dřív, než došla ke zkouškám OVCE. Strávila měsíc v Azkabanu, kde čekala na soud. Stanula před samotným Starostolcem.

A její sny o kariéře bystrozorky události jednoho dne zadupaly hluboko do země.

****

Když ji Starostolec zprostil obvinění, mohla se po několika týdnech vrátit domů. Školní rok ještě neskončil, Edward s Eileen byli v Bradvicích, dvojčata už spala a doma na ni tak čekali prarodiče, teta Emily a strýc Viktor. Celou cestu od soudu s matkou nepromluvila ani slovo. V tichosti vešly do domu a dospělí na ně čekali v obývacím pokoji. Lola nevěděla, co má říct, nedokázala se podívat nikomu z nich do očí. Zůstala nerozhodně stát na prahu dveří a zírala na svoje tenisky.

„Večeře je připravená," prolomila ticho Selene.

„To je skvělé mami, díky," odpověděla jí Laura s unaveným úsměvem na tváři.

„Nemám hlad," zamručela Lola ode dveří. „Půjdu si lehnout."

Než ji kdokoliv stačil zastavit, otočila se na patě a chvatně zamířila po schodech nahoru. Laura se bolestně usmála na zbytek své rodiny.

„Chce to čas," chlácholila ji Emily a pevně svoji sestru objala. „Zlepší se to, uvidíš."

Lauře se draly slzy do očí, ale v posledních týdnech proplakala tolik nocí, že jí nezbývaly síly.

„Sama víš nejlíp, jaké to tam je," zašeptal tiše Sirius a chlácholivě svoji starší dceru pohladil po zádech.

„O to je to horší," přiznala Laura. „Kde je Eileen?"

Emily si s ostatními vyměnila rychlý pohled, a pak řekla: „Doprovodila jsem ji zpátky do Bradavic."

„Měla jsem si s ní promluvit," povzdychla si Laura. „Neměla k tomu soudu vůbec chodit. Kdyby se někdo dozvěděl, co se tam stalo..."

„Nikdo se nic nedozví," skočila jí Emily do řeči. „Nech to být, Lauro. Eileen si je vědoma toho, co provedla. Nemyslela to zle, chtěla jen Lole pomoct. Je lepší, když je v Bradavicích, věř mi."

Dospělí se v tichosti navečeřeli. Sirius Lauru nabádal, ať nechá Nikolaos o samotě, ale Laura si nenechala radit. Rozhodla se dceru před spaním ještě krátce zkontrolovat. Zaklepala jemně na dveře vedoucí do dívčího pokoje a otevřela. Předpokládala, že najde Lolu v posteli, ale dívka byla nebývale činná. Právě otevírala svůj prádelník a do batohu rvala veškeré oblečení, které jí přišlo pod ruku.

„Co si myslíš, že děláš?" vyjela na ni Laura.

„Odcházím," odsekla Lola chladně a věnovala se dál balení.

„Nikolaos," oslovila ji matka přísně. „Dívej se na mě, když s tebou mluvím!"

Vytrhla jí z ruky svetr, který se snažila nacpat k ostatnímu oblečení. Lola k ní rozzuřeně vzhlédla a probodla matku naštvaným pohledem.

„Nech mě odejít!"

„V žádném případě!" zamítla. „Moje dcera nebude zbaběle utíkat! K tomuhle jsem tě nevychovala!"

„Tak promiň!" zakřičela Lola na celý dům. „Tak promiň, že nejsem tak dokonalá a silná jako ty! Že jsem nebojovala s Voldemortem! Že jsem nezažila tu pitomou válku! Promiň, že jsem zbabělec!"

„Ty nejsi zbabělec!" oponovala jí Laura a nedala najevo, jak moc ji předchozí slova zranila.

„No zřejmě ano! Zřejmě nejsem tak chladná a bezcitná! Prostě mám strach, chápeš? Nejspíš jsem to zdědila po svém otci!"

Laura měla chuť svoji dceru okřiknout, že má pravdu, že je nejspíš zbabělá jako její otec, ale ovládla se. Nikdy jí za žádnou cenu neposkytla jediné vodítko k tomu, aby odhalila cokoliv o Dracovi.

„Vidíš?" dodala Lola roztřeseným hlasem a vytrhla jí svetr naštvaně z ruky zpátky. „Jsi tak krutá! Nepřiznáš, že mám pravdu, ale ani mi to nevyvrátíš. Prostě mi na to neřekneš vůbec nic. Ale víš co? Mně je to ukradený, nejspíš ani nechci vědět, s kým mě máš!"

Laura měla poprvé v životě chuť svoji dceru výchovně udeřit, ale nehodlala jí prokázat takovou radost. Viděla, že ji Lola provokuje zcela záměrně a že chce, aby se přestala ovládat.

„Je mi líto, že jsem ti evidentně zničila život," konstatovala roztřeseným hlasem. „Pokud toužíš utéct, prosím, běž. Já tě nedržím. Ale mysli na to, že kdyby sis chtěla promluvit o tom, co se stalo..."

„Já o tom nechci mluvit!" přerušila ji hlasitě a lomcovala se zapínáním batohu. „Ty nevíš, jaké to je!"

„Já vím přesně, jaké to je!" odsekla Laura hněvivě a z jejího pohledu šel strach. „Zabila jsem dva Smrtijedy, vzpomínáš?!"

Lola se na malou chvíli nechala vyvést z míry a zadívala se na svoji matku. Nikdy ji neviděla tak rozzuřenou. V jejích zelených očích, ve kterých od dětství viděla jen samou lásku a něhu, byl znatelný vztek.

„Pokud někdo opravdu ví, jaké je Salazarova moc prokletí, je to tvoje bezcitná a chladná matka."

Jedna druhou si druhou měřily tvrdými pohledy. Nehodlaly si vzájemně ustoupit.

„Potřebuju být sama," dodala klidnějším hlasem Lola a přehodila si batoh přes rameno.

Laura jen krátce přikývla a ukázala ke dveřím. „Běž. Až se smíříš sama se sebou, můžeš se vrátit."

Nikolaos kolem matky nasupeně prošla, aniž by se ohlédla. Dupala celou cestu ze schodů. Bylo jí jasné, že jejich hádku všichni slyšeli. Když míjela poslední pokoj v prvním patře, dveře se nepatrně otevřely a škvírkou na ni zvědavě nakukovali Regulus s Remusem.

„Běžte spát, kluci," zamručela.

Vyšla z domu bez jediného ohlédnutí a za hranicí pozemku, kde přestala platit ochranná kouzla, se přemístila.

Prvních pár dnů se loudala Londýnem a nikde se nezdržela tak dlouho, aby ji zastihla sova od rodiny a přátel. Popravdě nevěděla, kam jít. Měla plné zuby kouzelníků. Měla po krk Anglie. Napadlo ji jediné místo, kde by mohla strávit nějaký čas bez zbytečného vysvětlování.

Když klepala mosazným klepadlem na mohutnou bránu hradu uprostřed divoké rumunské přírody, myslela na to, že se nachází na místě, kde její babička Selene a teta Emily vyrůstaly. A obě se zde staly silnými ženami. Možná i ona zde najde odpovědi na svoje otázky.

Dveře jí otevřela její prateta Cat. Byť se jí ve tváři usadilo již několik vrásek a tmavé vlasy jí místy protkalo pár stříbrných pramínků, pořád se jí v očích leskly ty ďábelské jiskřičky.

„Ivan říkal, že přijedeš," usmála se na svoji praneteř shovívavě a objala ji. „Nechápu, jak to dělá, ale vždycky má pravdu."

„Můžu tu zůstat?" zeptala se s obavami v hlase.

„Samozřejmě, pokud někdo chápe, jak je důležité prásknout do bot, jsem to já," mrkla na ni Cat.

A tak Lola u tety Cat a upíra Ivana zůstala několik týdnů. Laura jí pravidelně posílala sovy, ale Lola zatvrzele matce neodpovídala. Předpokládala, že ji teta Cat a Ivan kontaktovali sami a ubezpečili ji, že je Lola v pořádku u nich, jinak by po ní dávno vyhlásila pátrání. Popravdě očekávala, že sem každým dnem Laura vtrhne a odvleče ji násilím domů.

Na začátku července jí přišel ještě jeden dopis. Byl z Ministerstva kouzel. Nejdřív si myslela, že chce Starostolec znovu otevřít její případ, ale dopis byl z ústředí bystrozorů.

Vážená slečno Blacková,

dovolujeme si Vám připomenout, že druhé kolo příjímacích zkoušek na obor bystrozorství se bude konat příští pondělí, 11. července od 9 hodin. Dostavte se prosím do 2. patra - Odboru pro uplatňování kouzelnických zákonů, Ústředí bystrozorů. S sebou si přineste protokol o vykonání zkoušek OVCE a vlastní hůlku.

Upozorňujeme, že před příjímacími zkouškami nejsou povolena žádná podpůrná kouzla a povzbuzující lektvary. Každý uchazeč bude podroben pečlivé kontrole.

Se srdečným pozdravem,

Harry Potter

vedoucí Ústředí bystrozorů

člen Starostolce

Nejspíš ji zapomněli vyřadit z kartotéky uchazečů a poslali jí sovu automaticky. Zmačkala dopis do kuličky a jedním pohledem spálila na popel hned vedle svého talíře se snídaní. Všimla si, jak si Cat s Ivanem vyměnili pohled, ale taktně oba mlčeli. Lola se k tomu nehodlala vyjadřovat a pustila se do jídla.

V pondělí 11. července prožila od svého příjezdu snad nejdelší den ze všech. Měla pocit, že trvá abnormálně dlouho. Probudila se již se svítáním a nemohla usnout. Očima neustále hypnotizovala hodiny. Když se ručička posunula na devátou, každá vteřina jí připadala dlouhá jako minuty. Myslela na Teddyho. Možná právě míchá nějaké protijedy. Nebo předvádí kouzelnický souboj. Nebo se právě proměnil v čajovou konvici. Uvnitř ji sžíral vztek. Samozřejmě svému kamarádovi přála, aby uspěl. Ale někde v hlavě jí rýpavý hlásek dokola opakoval, že kdyby nebyla taková zrůda, mohla tam být teď taky. A ona byla v lektvarech lepší. Tam by ji Teddy netrumfnul. V přeměňování byl nepochybně zase lepší on, ale ona byla mnohem suverénnější v obraně proti černé magii...

Nakonec se i tento den uchýlil ke konci. A bylo po všem. Její šance byly definitivně pohřbené. Druhého dne upadala znovu do svého apatického stavu deprese a pokračovala v bezduchém zírání do stropu.

O týden později, kdy už si na bystrozorství ani nevzpomněla, a mysl jí zaplňovaly myšlenky na to, co udělala, měla nečekanou návštěvu. Cat toho večera zaklepala opatrně na dveře jejího pokoje. Našla Lolu ležet na posteli, kde trávila většinu dní i nocí. „Někdo by tě chtěl vidět," oznámila a zase za sebou zavřela.

Lola se zamračila. Matka si pro ni určitě přijela. Vztekle si nazula tenisky a gumičkou si sepnula rozcuchané vlasy, které ji dorostly až po pás. Cestou ze schodů dupala, aby dala celému domu patřičně najevo, že ona se zpátky domů odtáhnout jen tak nenechá. Když vešla do obývacího pokoje, k jejímu velkému překvapení tam nenašla sedět Lauru, ani nikoho jiného z rodiny. Byl to Harry Potter.

Stál u krbu ve svém stejnokroji, který nosili bystrozorové. S rukama složenýma za zády se zlehka pohupoval po špičkách.

„Nikolaos," pokynul jí.

„Strýčku Harry," pozdravila ho poněkud zaraženě. Z všech lidí na světě jeho čekala nejméně. „Co tady děláš?"

„Přijel jsem za tebou," řekl, jakoby to snad nebylo zřejmé. „Posadíme se?"

Nikolaos se nenechala pobízet dvakrát a usadila se do jednoho z křesel s vysokými opěrami. Harry Potter se posadil naproti ní a zkoumal ji skrz svoje kulaté brýle. Lola složila ruce v klíně a vyčkávala, co se bude dít. Zřejmě si Starostolec rozmyslel svůj rozsudek. Nejspíš ji znovu zatknou a Harry pro ni přijel. Myslela na Azkaban a hrůzou se při těch vzpomínkách otřepala. Proto ji šokovalo, když slyšela Pottera pronášet následující větu.

„Nedostavila ses k příjímacím zkouškám," řekl věcně.

„No ano," vyhrkla. „Chci říct... samozřejmě, že ne."

„Samozřejmě?" povytáhl obočí a zpod čupřiny vlasů mu vykoukla jizva ve tvaru blesku.

„Ano," vydrala ze sebe. Vyjeveně se na Pottera dívala a on jí pohled klidně oplácel. Copak se zbláznil? Někdo na něj seslal matoucí kouzlo, že si nepamatuje, co se stalo?

„Je ti dobře, strejdo Harry?" zeptala se opatrně.

„Myslel jsem, že o kariéře bystrozorky mluvíš už od té doby, co ses naučila držet hůlku," pokračoval po svém a její otázku ignoroval. „Měl jsem za to, že to myslíš vážně."

„Myslela jsem to vážně," zašeptala nahněvaně. „Než se to stalo. Než se stalo to s Penelope Melwillovou."

„Než se stalo co?" vybídl ji Potter.

Lola na něj zaraženě zírala. Dělal si legraci?

„Vyhodili mě ze školy?" povytáhla obočí. „Soudil mě Starostolec? Nedostala jsem se k OVCE?"

„A dál?" vybídl ji Potter netrpělivě.

„A dál?" zopakovala nevěřícně a nemohla najít slova „Žádný dál. To... to myslím stačí, nemyslíš?"

„Ani jedno z toho nevysvětluje, proč ses nedostavila minulý týden na druhé kolo příjímacích zkoušek," stál si za svým.

„Proč bych chodila ke zkouškám, když mě stejně nevezmete?!"

„Měl jsem o tvém sebevědomí větší mínění," propaloval ji dál klidně svýma zelenýma očima. „O tom, koho vezmeme, s dovolením rozhodujeme my."

„Nemám OVCE!" zopakovala roztřeseným hlasem, teď už skoro křičela. „Byla jsem u soudu a-"

„Obvinění tě přece zprostili," skočil jí do řeči. „Máš čistý trestní rejstřík."

„Ale udělala jsem to!" okřikla ho a všechna zloba a smutek posledních dní vypluly napovrch „Já jsem to udělala a ty to víš!"

Ani si nevšimla, že vzteky vstala a pěstí buší do opěrky křesla. „Nemůžu být bystrozorka, protože nemám tu svoji zatracenou moc pod kontrolou! Tak mi tady nepovídej něco o tom, jaký mám nebo nemám sebevědomí! Moje šance dostat se k vám šla do kytek s celou mojí budoucností ještě před tím, než se to stalo."

Harry se nenechal vyvést z míry. Seděl vyrovnaně v křesle a pozoroval rozčilenou dívku se stejným zájmem, jako na něj kdysi hledíval Albus Brumbál.

„Posaď se," vyzval ji klidně.

Lola si ho chvíli vztekle měřila, ale pak se do křesla znovu usadila.

„Poslouchej mě," vybídl ji. „Trestní rejstřík máš čistý. Zkoušky OVCE si můžeš dodělat v opravném termínu srpnu. Probral jsem to s kolegy z úřadu pro kouzelnické vzdělávání i s ředitelkou McGonagallovou, jsou ochotni ti udělit výjimku. Pokud zkoušky úspěšně složíš a projdeš i druhým kolem příjímacího řízení, nevidím důvod, proč bys neměla nastoupit k výcviku."

„Strejdo, Harry," přerušila ho utrápeně, „to je od tebe všechno milé, ale ty mě neposloucháš."

„Poslouchám tě," přikývl shovívavě.

„Ne, neposloucháš," odporovala tvrdohlavě. „Já jsem to udělala, chápeš? Slyšíš mě? Starostolec mě neodsoudil jenom proto, že neměli dostatek důkazů. Jsem vinná."

„Ale to jsem slyšel," namítl tiše.

„Ale...." Lola už byla opravdu zoufalá. „Nemůžu se stát bystrozorkou, jsem...jsem zrůda."

Najednou byla pravda venku. Řekla to, co se jí honilo hlavou každé ráno po probuzení.

Zrůda. Byla zatracená zrůda Nikoloas Blacková. Nic víc.

„Jsi velice nadaná čarodějka," opravil ji Harry Potter věcně. „Máš neuvěřitelné nadání, které můžeš během výcviku rozvíjet."

„Jsem prokletá," zamumlala zasmušile. Kdyby tak věděl! Kdyby tak tušil, za jakou cenu její matka vykoupila své rodiče! Jenomže to bylo jen jejich tajemství. Nikdo se o tom nesměl dozvědět.

„V tom s tebou nesouhlasím," odporoval jí. „Máš nadání, které s trochou cviku dokážeš využít k dobru. Lhal bych, kdybych ti tvrdil, že Salazarova moc není to, proč tě chceme. Ona tě dělá výjimečnou, ona tě dělá tím, kým jsi. Patří k tobě. A já ti nabízím, že se pod naším dozorem můžeš učit s ní pracovat a ovládat se. Pod mým bedlivým dozorem. Dohlédnu na tebe."

„Ale co když se vymknu kontrole?" zeptala se.

„Pak tě budu muset propustit," odtušil chladně. „Nebyla bys první ani poslední."

Lola všechny ty informace vstřebávala. Když úspěšně projde dalším kolem a zvládne se naučit k OVCE, mohla by se opravdu stát bystrozorkou? Po tom všem? To je přece absurdní.

„Lolo," oslovil ji jemně. „Chci ti dát šanci napravit to, co jsi provedla. Věř, že i já jsem udělal spoustu chyb a hodně špatných rozhodnutí, ale dokázal jsem na to zapomenout díky lidem, kteří mi podali pomocnou ruku. Dovol mi pomoct ti."

„Máma se za mě přimlouvala?" přimhouřila zlostně oči.

„Cože?" podivil se Potter. „To ne, to opravdu ne. Nedělám to proto, že jsem tě viděl vyrůstat se svými dětmi, nebo proto, abych se odvděčil Siriusovi. To místo sis zasloužila sama. V prvním kole jsi byla naprosto fantastická, celá komise se jednoznačně shodla, že musíš jít dál. Nebyl bych tady, kdybych si opravdu nemyslel, že na to máš."

Nikolaos váhavě přikývla.

Harry vytáhl z kabátu dopis a podal jí ho. „Náhradní termín pro druhé kolo zkoušek je ode dneška za 14 dnů," oznámil ji. „OVCE skládáš 25. a 26. srpna na ministerstvu. Pokud obojí zvládneš, očekávám, že se připojíš k výcviku, který začíná v září."

„Ano, pane," odpověděla pevným hlasem.

„Výborně," pokýval Harry hlavou a vstal. Také se postavila.

„Děkuju," zašeptala. A myslela to ze srdce upřímně.

„Nezklam mě, Nikolaos Blacková," věnoval jí poslední přímý pohled a stiskl jí na rozloučenou pevně ruku.

„Nezklamu," přísahala. Měla chuť ho vděčně obejmout, ale když půjde všechno dobře, Harry Potter bude brzo její šéf. A takové chování by bylo nevhodné.

Harry Potter byl už na odchodu, když se ještě otočil ve dveřích.

„A ještě něco," řekl a rozpačitě se usmíval.

„Ano?"

„Je mi líto, ale budeš si muset ostříhat vlasy, překážely by ti ve výcviku."

Lola se zvonivě zasmála. V tuhle chvíli by si je klidně oholila dohola. Bylo jí to jedno. Stane se bystrozorkou. Byla šťastná, jako doposud ne.

Ještě ten večer začala s učením. Na půdě hradu vyhrabala nějaký opotřebovaný kotlík a pár přísad do lektvarů. Až do brzkého rána míchala protijedy. Nutila strýčka Ivana, aby na ní zkoušel nitrobranu a tetu Cat, aby s ní cvičila obranná kouzla. K příjímacím zkouškám cestovala přímo od Cat a Ivana. Když před komisi nastupovala, nebyla ani trochu nervózní. Harry Potter ji přivítal nepatrným kývnutím, ale jinak nedal najevo, že je to celé jeho zásluha. Do Rumunska se vracela s dobrým pocitem a po svém návratu odepsala poprvé matce, Teddymu, babičce a dědovi, i Eileen, která jí posílala v posledních dnech jenom huláky. Zůstala v Rumunsku až do OVCE, aby se mohla nerušeně učit. Prakticky se z učebnic vyhrabala jen na jídlo a krátký spánek. Cat s Ivanem potěšeně sledovali, jak se jí vrací chuť do hovoru i smysl pro humor. Na konci prázdnin od nich odjížděla odpočatá a smířená s tím, co se na jaře stalo. Nic pochopitelně nešlo vzít zpátky, ale mohla využít šanci a pokusit se svoji chybu alespoň částečně odčinit.

S Cat a Ivanem se však loučila jen velmi nerada. Budou jí velmi chybět.

„Děkuju vám za všechno," ujišťovala je už po několikáté.

„To nestojí za řeč," vycenil Ivan své špičáky v úsměvu. „Zítra hodně štěstí, holka. Kdyby to nevyšlo, dej vědět. Přijedu a podám si je."

„Ivane!" napomenula ho Cat káravě.

Zkoušky OVCE byly v některých bodech to nejtěžší, co ve svém životě musela dokázat. Na druhou stranu v jistých ohledech byly oproti zkouškám ke studiu bystrozorství až neskutečně jednoduché. Nevadilo jí, že má všechny předměty vměstnány ve dva dny, ani že v místnosti, kde zkoušky skládala, byla kromě přísedící komise úplně sama.

„Výborně slečno, děkujeme vám," loučil se s ní vedoucí komise, kdy mu právě předvedla, jak se dokáže proměnit v malou lampičku a zase zpátky za použití neverbálního zaklínadla. „Můžete jít. Vaše výsledky vám budou doručeny zítra. Pan Potter říkal, že ve vašem případě máme udělat výjimku, jelikož celá záležitost spěchá," při těch slovech se mu nesouhlasně třepotal dlouhý knír.

„Velice vám děkuji, vážím si toho," ujišťovala komisi překotně.

„No jistě, jistě," zamručel kouzelník o maličko přátelštěji. „Ne že by to bylo třeba, že? Sama snad víte, jak jste si u zkoušek vedla. Myslím, že vám smím pogratulovat již dnes."

Lola opouštěla ministerstvo s lehkým pocitem, že se sem snad začátkem příštího týdne vrátí. Tentokrát jako zaměstnanec. Strávila večer i následující den U Děravého kotle a na Příčné ulici si obstarala potřebné nákupy. Domů se vracela po více jak dvou měsících šťastná.

Když vcházela přes práh Blackovic domu, cítila se malinko nejistě. Všechny pochyby však zaplašila v okamžiku, kdy ji ve dveřích uvítala Eileen.

„No konečně!" volala nadšeně. „Kde zatraceně vězíš, všichni na tebe už čekáme!"

Pevně starší sestru objala a smála se na ni tak radostně, až ji Lola nepoznávala. „Mami! Babi! Tichošlápku! Všichni! Lola je tady!"

Seshora se za hlasitého povyku a dusotu dvou párů nohou řítila dvojčata. Zastavila se až prudkým nárazem o Lolu a oba ji objali kolem pasu. Lola se musela rozesmát a radostně jim pocuchala tmavé vlasy.

„Tak už mě pusťte, kluci!" prosila je.

V doprovodu dvojčat, která se jí chytla každý za jednu ruku a Eileen, která jí vzala všechny věci, vešla do obývacího pokoje. A tam byli všichni. Sirius a Selene, Emily, Viktor, Edward, dokonce i její kmotr Severus Snape a nejlepší přítel Teddy Lupin. A hlavně máma, která se na ni nemračila, ale usmívala se očima plnýma dojetí. Její rodina tu byla pro ni.

Ale její pozornost upoutal zejména Harry Potter, který k ní mířil se dvěma obálkami. Zářivě se na ni usmál a dopisy jí předal.

„Říkal jsem si, že ti je předám osobně," vysvětlil. „Jsem na tebe velmi hrdý. Je mi ctí, že tě můžu přivítat mezi bystrozory, Nikolaos Blacková."

A tak nastoupila k výcviku.

Svůj slib Harrymu Potterovi splnila.

Byla zatraceně dobrá.