Kde se to ocitl?

Probudil ho chlad a pálivý pocit vody v hrdle. Albus se probral v černé nepropustné tmě, ve které se topil... Topil se, ano, doslova se topil. Ze rtů mu unikl němý výkřik a ústa se mu okamžitě zaplnila vodou. Zuřivě kopal, začal stoupat, kopal ještě usilovněji a přemáhal se, aby se nenadechl, aby nepodlehl pokušení. Jenže něco mu bránilo v plavání, nějaká neviditelná síla ho táhla dolů, nikoliv nahoru nad hladinu. Kdyby se tak mohl rozhlédnout...

Pravou rukou pevně svíral hůlku, tou levou zašmátral v kapse kalhot. Začal klesat ke dnu. Konečně nahmatal prsty neuhasitelný plamínek a vytáhl ho ven. Okolí okamžitě prozářilo silné bílé světlo. Albus se vyděšeně rozhlédl. Nejdřív ho napadlo, že je v bradavickém jezeře, ale prostor byl příliš uzavřený, vypadalo to na mnohem menší jezírko. Všude kolem byly jen samé skalnaté útesy, nad hlavou neproniknutelná tma.

Jeskyně, problesklo mu hlavou. Sklonil hlavu dolů a hledal něco, čeho by se mohl chytit. Mozek se mu postupně přestával okysličovat. V hlavě mu nepříjemně bušilo a jediné, po čem jeho plíce toužily, byl hluboký nádech.

Najednou si všiml úzkého otvoru na dně pod svýma nohama. Upustil neuhasitelný plamínek, který zůstal plout jen pár stop od jeho hlavy a dál mu věrně svítil na cestu. Přestal se bránit a nechal své tělo pomalu klesat dolů. Voda v jezírku byla ledová. Jako by se mu tisíce jehliček zabodávaly do kůže. Svaly mu tuhly a bolest hlavy se zdála k nevydržení.

Když konečně klesl na samotné dno, zachytil se prsty o skálu a vplul přímo do otvoru. Cesta ven byla úzká a plná ostrých skal, které ho na několika místech ošklivě pořezaly. Bylo mu to však jedno. Věděl, že má nanejvýš pár vteřin, než jeho tělo upadne do bezvědomí. Zarýval prsty do kamenů, posouval se suverénně dál, a pak ho nečekaně strhl proud vody.

Vír byl tak mocný, až se uhodil hlavou o kameny. Na okamžik se mu zatmělo před očima a pomyslel si, že tohle je jeho konec, ale vzápětí ho neviditelná síla vytáhla vzhůru a hlavou prorazil vodní hladinu.

Mocně se rozkašlal, aby dostal z plic přebytečnou vodu. Zaryl nehty do skalnatého břehu a zhluboka se nadechl. Celý svět se mu před očima roztočil.

****

Soňa v první chvíli doufala, že je to jen špatný vtip. Úkol měl přeci skončit. Přeci stačilo dojít jen k těm dveřím.

Jenže jak se ukázalo, dveře byly jen vstupní branou k pravé podstatě úkolu. Soňa se zamračila. Oči ji v přemíře denního světla odmítly poslouchat. Byť slunce nesvítilo nijak ostře, dělalo jí problém udržet víčka otevřená. Cítila se, jako by jí někdo do očí sypal rozžhavené uhlíky.

Stála na úpatí hory a přímo pod ní se rozprostíral celý Zapovězený les. Bradavice se tyčily dobré tři míle daleko. Bylo jí jasné, co se od ní vyžaduje. Pohár Tří kouzelníků se nacházel někde mezi ní a školou.

Prodírat se skrz Zapovězený les se jí ani trochu nezamlouvalo.

****

„Pověz člověče, proč vstupuješ na naše území?"

Michail se bedlivě rozhlédl na všechny strany. Obstoupilo ho stádo kentaurů. Byli mohutní, urostlí a mnohem vyšší než on sám. Poprvé za dlouhou dobu ho někdo převyšoval. Tahle pozice se mu vůbec nezamlouvala.

„Tak mluv!"

Michail pevně sevřel hůlku mezi prsty. Kentaur, který celé stádo vedl, přimhouřil zlostně oči.

Tětivy několika luků se napjaly.

****

Francois se sotva stačil nadechnout. Dopadl na všechny čtyři přímo do jehličí. Vyhoupl se zpátky na nohy a rozhlédl se kolem. Stál uprostřed lesa. Stromy byly tak vysoké, že neviděl k jejich korunám. Určitě to byl Zapovězený les. Nikdy v něm nebyl, přece jen sem byl vstup zakázán, ale pochyboval, že by je přemístili mimo školní pozemky.

Pohár musel být tedy někde tady. Jenže kde?

Otočil se kolem své osy. Les vypadal ze všech stran naprosto stejně. Neměl nejmenší tušení, jak je velký, natož kterým směrem se má vydat. Čím déle váhal, tím víc si byl jistý, že ztrácí čas.

V tu chvíli mu svitlo - sáhl do kapsy a vytáhl stařičký kompas. Artefakt, který ukořistil z mantichořího hnízda. Otevřel ho v dlani a myslel jen na to, aby se odsud dostal co nejrychleji. Slyšel o Zapovězeném lese dost na to, aby si byl jistý, že je to to poslední místo, kde by se chtěl po setmění zdržovat. Ručička v kompasu se otáčela všemi směry, jako by se zbláznila. Když se konečně zastavila, ukazovala na jihozápad. Francois bez zaváhání vyšel tím směrem. Možná, že se mýlil. Možná, že kompas vůbec neukazoval cestu ven, ani cestu k trofeji. Ale jinou možnost, než mu důvěřovat, neměl.

Uběhl dobrou půl míli, aniž by narazil na jakékoliv známky života. Porost v lese se proměnil. Všechna zeleň ustoupila a zbyla jen udusaná hlína a holé kmeny stromů.

Najednou vzduch proťal dívčí výkřik. Francois sebou polekaně trhnul. Přicházel z východní strany. Zaváhal. Další výkřik. Změnil proto směr a rozběhl se ještě rychleji.

Nohy se mu pletly jedna přes druhou. Několikrát málem ztratil rovnováhu, ale všechna zakopnutí statečně ustál. Doběhl až k maličkému údolíčku. Přelézal zrovna mohutné kořeny stromů, když doslova zakopnul o původkyni prosebných výkřiků.

Beatrice ležela pokroucená na zemi, nohu nešikovně zaklesnutou mezi kořeny. Marně se snažila prsty dotknout hůlky, která jí vypadla.

„Vous allez bien?" zeptal se. „Jsi v pořádku?"

„Aidez-moi, s'il vous plaît!" žadonila. „Musíš mi pomoct!"

V očích měla nepředstavitelnou hrůzu. Francois si chtěl strčit hůlku za opasek, aby měl obě ruce volné, ale krásnohůlská šampionka ho zarazila.

„Non!" vykřikla. „To nesmíš!"

„Qu'est-ce qui se passe, Beatrice? Co se děje?"

Než mu stačila odpovědět, pochopil sám. Zaslechl za sebou zlověstné šustění a klapot. Pomalu se ohlédl a spatřil dobrý tucet akromantulí, které si k nim jedna po druhé klestily cestu na vysokých chlupatých nohách.

****

Eileen znala Zapovězený les mnohem lépe než většina studentů. Jenže právě teď a v tuhle chvíli se její znalosti staly naopak překážkou. Věděla, kde se nachází území kentaurů, kterému se bylo vždycky mnohem lepší vyhýbat. Znala zákoutí, kde žili roztodivní fantastičtí tvorové. Věděla i o místech, kam se nikdy neodvážil ani její otec. Rozum jí velel, aby se držela vyznačených stezek a bezpečných úseků. Jenže na druhou stranu si byla jistá, že účelem třetího úkolu není držet se stranou - ale nakráčet přímo do středu nějakého průšvihu.

Sváděla v sobě velmi náročný souboj. Rodiče jí kladli na srdce, aby zbytečně neriskovala. Měla na sebe dávat především pozor, nešlo přece o vítězství. Jenže co asi měla dělat? Nečinně sedět na místě a počkat, až některý z jejích soupeřů bude rychlejší a pohár najde? To nedokázala.

Vyrazila nejdřív naslepo, kam ji nohy vedly. Potkala prozatím jen na osamělého hipogryfa. Ti neměli ve zvyku žít příliš hluboko v lese, z čehož usuzovala, že se drží na kraji a nezabloudila někam příliš daleko.

Najít pohár v Zapovězeném lese jí připadalo jako čiré bláznovství - pročesat ho skrz naskrz přece zabere hodiny a hodiny - možná celé dny. Při té myšlence se hrůzou málem oklepala. Co když je přesně tohle ten plán? Vždyť tady můžou bloudit celé dny! Bylo to šílené, ale čím déle nad tím přemýšlela, tím více se jí to zdálo pravděpodobné.

Věděla, že by měla šetřit všechny své síly, obzvlášť jestli se její předpoklady ukážou jako správné a ona bude muset v lese přežít nějaký čas. Jenže si nedokázala pomoct - jak jí stoupal adrenalin v krvi, potřebovala svou moc neustále zkoušet. Dovolila si maličko popustit bariéry a zapátrala myslí kolem. A bylo neuvěřitelné štěstí, že to udělala. Téměř vzápětí totiž v bezprostřední blízkosti ucítila dalšího čaroděje.

Nejdřív předpokládala, že se čirou náhodou střetla s jiným šampionem. Pokračovala pomalu v chůzi. Neznámý se držel za ní a neměl žádnou snahu ji dohnat. Pochopila, že ji pronásleduje. Snažila se zachovat klid. Netušil, že o něm ví. Plížil se za ní neslyšně jako stín.

Eileen si dovolila další nenápadný vpád. Tentokrát hlouběji. A najednou měl její neznámý jméno.

Michail Lissenko.

****

Sotva šampioni jeden po druhém prošli kouzelnými dveřmi a zmizeli, rozlehlo se na tribunách oněmělé ticho. Několik diváků zalapalo po dechu, jiní se nakláněli jeden přes druhého v marné snaze odhalit, kam zmizeli.

Roušku tajemství poodhalil Hamish MacFarlan.

„Dámy a pánové, šampioni oficiálně přistoupili k plnění druhé části finálového úkolu," prohlásil potěšeně. „Všech šest se právě ocitlo v Zapovězeném lese, kde budou postupně čelit dalším překážkám."

Z tribun se ozvalo nesouhlasné mručení, po kterém následovaly zklamané výkřiky a protesty, že podívaná pro ně skončila.

„Dámy a pánové, uklidněte se," vyzýval je MacFarlan spokojeně, jako by mu příval reakcí činil čiré potěšení. „Zapovězený les má důkladně prověřit charakter všech soutěžících. O nic z toho, co se pod korunami stromů bude dít, nepřijdete. Nemusíte se bát. Všechno pochopíte, až se dostanete zpátky na hrad. Následujte, prosím, profesory a všichni se společně přesuneme do Velké síně."

Diváci byli zmatení. MacFarlan je svými sliby příliš neuklidnil, ale jeden po druhém začali pomalu opouštět svá místa.

Laura nikam nespěchala. Zůstala společně se Severusem a Potterovými sedět, jak nejdéle mohla.

„Neboj se," chlácholil Harry Ginny tiše. „Bude v pořádku. Máme to pod kontrolou. Celý les je pod dohledem bystrozorů."

Ginny se pokusila přikývnout, ale příliš přesvědčeně nevypadala.

Laura se Severusem si vyměnili všeříkající pohled. Ani armáda bystrozorů nedokáže zvrátit všechny maléry světa. Vědomí, že je Eileen tak blízko, ale zároveň mimo dohled jejich očí, je oba upřímně děsilo.

Lola se připojila k Emily, která právě scházela dolů z tribun. I ona vypadala nervózně.

„Mám zlou předtuchu," svěřila se své neteři tiše, když společně kráčely po dřevěných schodech dolů.

Nikolaos se na ni bedlivě zadívala. „Ohledně Turnaje nebo ohledně Edwarda?"

Emily zaváhala. „Nevím...je to... prostě pocit. Něco se stane, Lolo."

Přikývla. I ona to cítila. „Mám varovat ostatní?"

„Prozatím ne."

****

Cestu z jeskyně Abe našel krátce poté, co se vynořil z jezírka na břeh. Vyprostil se ven a vyklopýtal přímo doprostřed lesa. Tiše zaklel. Zapovězený les byl tím posledním místem, kde se v tuhle chvíli chtěl objevit. Co bylo však mnohem horší, v téhle části nikdy nebyl, nepoznával ji.

Pod jeho nohama rostl samý černovřes, který se podobal masité narůžovělé houbě, pokryté řídkými a pevnými černými štětinami. Albus si nikdy nebyl docela tak jistý, jestli je to magický tvor nebo spíše rostlina, jediné, co si pamatoval, bylo, že se černovřes velice rychle rozmnožuje a během několika dnů je schopen kompletně zamořit průměrně velkou zahradu. Místo kořínků zapouštěl do země šlachovitá chapadélka, která hledají dešťovky, jež jsou jeho nejčastějším pokrmem. Abe vykročil kupředu, a jak po černovřesu šlapal, měl dojem, že slyší tiché sténání. Každý další krok vnímal tak, že šlape po něčem živém. Nebylo mu to zrovna příjemné.

Konečně se po několika minutách ocitl nohama na udusané hlíně. Úlevně si oddychl. Kdyby však v Hagridových hodinách dával bedlivý pozor, namísto lelkování s Edwardem, pamatoval by si, že černovřes slouží jako potrava spoustě tvorům. Někteří z nich byli dokonce nebezpeční.

Abe se vydrápal do mírného kopce. Myšlenkami bloudil u třetího úkolu. Přemítal nad tím, jestli nepřehlédl nějakou stopu. Jak měl vědět, kterým směrem se má vydat? Zapovězený les byl obrovský.

To, že se octl v průšvihu, pochopil ve chvíli, kdy se za jeho zády ozvalo zapraskání větví. Pomalu se ohlédl a zůstal překvapeně stát tváří tvář mečorohovi. Bylo to mohutné zvíře s šedočervenou srstí a hrbem na hřbetě, jehož hlavu zdobily dva velice dlouhé a ostré rohy, které Albusovi naháněli upřímnou hrůzu. Pomalu zaklonil hlavu a s posvátnou úctou vzhlédl. Mečoroh vypadal podrážděně. Z tlamy vydával zvuky podobné agresivnímu funění.

„Tak jo, to chce klid," zašeptal Abe nervózně a začal pomalu couvat. Mečoroh netrpělivě zahrabal obrovskou nohou v zemi.

O kůži mečoroha se vědělo, že je ještě odolnější než ta dračí. Navíc tvora nechtěl zbytečně kouzly dráždit ještě víc. Namířil proto hůlku na nedaleké vřesoviště.

„Incendio!"

Keře okamžitě vzplály. Mečoroh tím směrem otočil svou hlavu. Albus využil chvilky nepozornosti a dal se na útěk. Možná to nebyla nejlepší strategie, ale jinou v ten okamžik neměl. Mečoroh se s mocným řevem vydal okamžitě za ním. Zraněná noha bradavickému šampionovi ubírala na rychlosti i rovnováze, ale horlivě se řítil vpřed.

****

Když se Soňa dostala do bezpečí pod korunami stromů, částečně se jí ulevilo. Kůže jí žhnula, jako by se neúměrně dlouho vystavovala na sluníčku. Srdce se jí divoce rozbušilo. Pohyb venku jí navzdory ochrannému plášti působil nepříjemnou bolest a fyzicky ji vyčerpával. Potřebovala se najíst. Potřebovala krev.

Udělala neuváženě krok vpřed a noha jí sjela rovnou do bažiny. Na poslední chvíli však našla ztracenou rovnováhu a rychle nohu zase stáhnula. Kam až její oko dohlédlo, rozprostírala se kolem nekonečná bažina, mezi kterou vedlo jen několik velmi úzkých zrádných cestiček. Cesta zpátky neměla smysl, ztratila by příliš mnoho času a zbytečně by se vystavovala slunečnímu svitu. Bude muset projít skrz.

Zrádná blata, mokřiny, tůně či zlověstné mokřady vás totálně a beze stopy celého pohltí za pár minut. Našlapovala proto nanejvýš opatrně a zlehka. Čím hlouběji postupovala, tím rychleji les oněměl, až bylo slyšet jen zlověstné bublání.

Měla nepříjemný pocit, že zahlédla nedaleko nějaký pohyb. Ostražitě se rozhlédla, ale bažina se dál jen převalovala. Soňa pokračovala stále nejistěji. Nad mokřady se vznášel odporný zápach hniloby.

Najednou ji něco zachytilo za kotník a strhlo rovnou dolů. Než se nadála, vězela až po pás v blátě a klesala níž a níž. Dravá bažina se jí stahovala kolem těla tak mocně, až se začínala pomalu dusit. Vtom ji dlouhé prsty stiskly o něco pevněji a táhly stále hlouběji. Snažila se druhou nohou tvora skopnout. Nepochybně se jednalo o ďasovce. Bažina jí nyní sahala až k bradě. Musela zaklonit hlavu a zalapat po dechu.

„Immobulus!"

Pokoušela se opakovaně ďasovce pod hladinou trefit, ale stále mířila špatně. Zoufale kolem sebe máchala rukama, ale už ji nic nezachránilo. Potopila se tak snadno, jako kámen klesá ke dnu. Na hladině po ní zůstalo jen pár bublin. Konečně se jí podařilo ďasovce zasáhnout. Stisk jeho prstů povolil.

Věděla, že má jen jeden pokus. Namířila hůlkou vzhůru a soustředila se na neverbální zaklínadlo. Bažina kladla odpor, přesto se jí podařilo vystřelit nad hladinu. Zachytila se rukou za trs trávy a vytáhla se na břeh. Pár vteřin potřebovala k tomu, aby se vzpamatovala. Vykašlala vodu a z úst vyplivla odporné bláto. Hrudník jí svírala ohnivá bolest. Otřela si bahno z očí a nahmatala v trávě hůlku.

A teprve poté si uvědomila, že pod hladinu bažiny ztratila svůj ochranný plášť.

Vzhlédla vyděšeně vzhůru k nebi. Husté koruny stromů dolů nepropouštěly příliš světla, ale pořád to bylo víc než dost. Do soumraku podle jejího odhadu zbývaly minimálně dvě hodiny.

Do té doby bude muset přežít.

****

Akromantule se pohybovaly stále rychleji. Stahovaly se kolem nich ze všech stran. Francois rychle nadzvedl těžkou větev a Beatrice vyprostila svou zaklíněnou nohu.

„Merci," vydechla úlevně.

Postavili se bok po boku, hůlky pevně v rukách.

„Máš nějaký nápad?" zeptal se Francois.

„Serpensortia!" vykřikla Beatrice pohotově.

Ze špičky její hůlky vyrazil had a plazil se přímo proti akromantulím. Pokud si dobře pamatovala, pavouci se hadů báli. Jenže zřejmě ne těch vyčarovaných.

„Mdloby na tebe!" přidal se Francois, ale ani on neměl štěstí.

Od obrovských pavouků je dělilo už jen pár stop.

„Tak jo," zamumlala Beatrice. Sáhla do kapsy a vytáhla váček s peruánským zatmívacím práškem. „Etes-vous prêt? Jsi připravený?"

Než jí stačil Francois odpovědět, Beatrice rozhodila prášek kolem a svět pohltila nepropustná tma.

****

Michail Eileen pronásledoval už několik hodin. Nejdřív byla znepokojená, teď ji celá situace jenom dráždila. Neměla nejmenší tušení, o co mu jde. Kdyby na ni chtěl zaútočit, měl hned několik příležitostí. Jenže on se z nějakého zvláštního důvodu stále držel stranou - a zároveň příliš blízko, než aby se jednalo o náhodu. Měla chuť ho zmáčknout pod krkem a vytáhnout z něj, o co mu vlastně jde. Jenže pak ji napadlo, jak by se v její situaci zachovala Lola. Neútočila by jako první, nechala by ho, ať vyloží karty na stůl a potom by si udeřila do jeho slabiny.

Nevěděla, kolik je hodin, protože hodinky na jejím zápěstí se zastavily, když se udeřila při souboji s okamií. Celé tělo měla dotlučené a pohmožděniny o sobě dávaly vědět. Na les však začal padal soumrak a podle toho, jak jí kručelo v žaludku, odhadovala, že od začátku úkolu minulo minimálně sedm hodin. Zřejmě se bude muset smířit s tím, že v lese přečká noc. Ta představa se jí vůbec nezamlouvala.

Pokračovala dál do středu lesa. Instinkt jí velel, že pohár najde uprostřed. Doufala, že stejnou strategii zvolil i Abe. Jak postupovala hlouběji, jak víc na okolí padala tma, začínala přemýšlet na tím, co asi Albus dělá. Jakým překážkám musel čelit? A je vůbec v pořádku?

Samozřejmě, že je, okřikla sama sebe v duchu. Musel být. Jiná možnost neexistovala.

Najednou se ocitla na pěšině. Zleva temný les, zprava temný les, všude tma, jen nad hlavou měla pásek trochu světlejšího nebe. A z levé strany se najednou ozval takový divný zvuk. Něco jako zapraskání, něco jako zaskřípání. Ela bez zaváhání vykročila vpravo po udusané cestičce. Ať to bylo cokoliv, nemíní nebezpečí nadbíhat víc, než je nutné.

Jenže byla tou dobou příliš nesoustředěná a unavená, a tak nakráčela rovnou do průšvihu. Zčistajasna se přímo před ní uprostřed cesty vynořila sfinga. Elegantně našlapovala na svých lvích tlapách, hrdě nesla svou lidskou hlavu vzhůru. Upírala na Eileen pronikavé oči.

„Vítám tě, čarodějko," pronesla hlubokým hlasem. Byl sametový a hebký jako její srst, ale zároveň v něm cítila jistou neupřímnost.

Eileen mlčela, srdce jí spadlo až do kalhot.

„Možná tě potěší, že jsi velmi blízko svému cíli," pokračovala sfinga. „Pokud však chceš projít dál, musíš odpovědět na moje hádanky."

„Hádanky?" zopakovala nevěřícně.

„Ano, jsou tři."

Zvažovala, jakou má šanci. Pokud budou její otázky příliš těžké, může prostě mlčet, vrátit se zpátky a pokračovat na druhou stranu. Avšak sfinga jí právě potvrdila, že jde správným směrem. Kdyby se vracela a obcházela místo jinudy, mohla by narazit na mnohem komplikovanější překážky.

„Dobře," souhlasila nakonec. „Můžeš mi ty hádanky říct?"

Sfinga se posadila přesně uprostřed stezky na zadní tlapy a řekla: „Pamatuj, jedna špatná odpověď a musíš se vrátit."

Eileen přikývla a sfinga jí položila první otázku.

„Je pro kouzelníka důležitější poznat sebe nebo poznat svého nepřítele?"

Nadechla se k odpovědi, ale slovo jí uvízlo v krku. Rozum jí velel, aby řekla nepřítele. Znovu se zamyslela a navzdory vlastnímu přesvědčení prohlásila: „Sebe."

„Cesta k sebepoznání je nejdůležitější," souhlasila sfinga. „Pokud kouzelník nedokáže porozumět sám sobě, neodhalí slabiny svého nepřítele. Druhá otázka. Co bylo dříve, kouzelník nebo kouzlo?"

Tentokrát jí připadala odpověď velmi snadná. „Kouzlo."

„Přesně tak," přitakala sfinga. „Kouzelník bez kouzla není kouzelníkem. A má třetí otázka zní: tváří tvář nebezpečí, která z lidských vlastností je důležitější? Kuráž nebo moudrost?"

Eileen zaváhala. Zvažovala obě možnosti. Rozumím jí velel, že bez dostatečných znalostí se do nebezpečí vrhá jen hlupák. Na druhou stranu - neměl by člověk víc riskovat?

„Dej si na čas," nabádala ji sfinga. „Dobře si svou odpověď promysli."

„Obojí," vyhrkla troufale.

Sfinga na ni chvíli upírala své vševědoucí oči. Ela měla pocit, že jí snad čte myšlenky.

„Kuráž a moudrost by měly vždy spolupracovat," pronesla sfinga nakonec. „Může projít, cesta je volná."

Poodstoupila stranou a Ela se kolem ní protáhla. Bez dalšího otálení pokračovala vpřed.

Sotva zmizela mezi stromy, na pěšině před sfingou se objevil i Michail Lissenko.

„Vítám tě, čaroději," pronesla sfinga hlubokým hlasem. „Možná tě potěší, že jsi velmi blízko svému cíli. Pokud však chceš projít dál, musíš odpovědět na moje hádanky."

„Tak mi je polož," vyzval ji troufale.

„První hádanka zní: je pro kouzelníka důležitější poznat sebe nebo poznat svého nepřítele?"

„Sebe," zopakoval Lissenko automaticky odpověď své soupeřky.

Sfinga se napjala. „Chyba. Neznat svého nepřítele je jako vrhnout se bez rozmyslu z útesu. Budeš muset odejít."

****

Dva roky.

Dva roky v Azkabanu.

Pokoušel se na svůj rozsudek nemyslet, ale jak ho bystrozorové vedli dlouhou chodbou plnou cel, nohy mu ztěžkly. Odmítaly ho poslouchat. Chtěl se dát na útěk, jenže nemohl. Navštívil kouzelnické vězení několikrát, jenže pokaždé s vidinou, že bude nanejvýš za pár hodin zase zpátky. Tentokrát to bylo jiné. Svět ho zradil a poslal ho na tohle odporné místo. Ve všech okolo sebe viděl nepřátele.

„Dáme to do pořádku," sykl mu do ucha Viktor krátce poté, co mu nasadili pouta.

Nedokázal mu odpovědět, proto jen přikývl. Apaticky sledoval, jak mu jeden z úředníků odebírá hůlku. Hermiona se nenechala jen tak odbýt a dožadovala se odvolání a nového procesu. Netušil, co jí Latimerová odpověděla, ale dovedl si to dost dobře představit.

Jinými slovy: byl bez šance.

Na chodbě před soudní síni čekal Anthony Bale. Když viděl, že jeho kolegové vyvádí Edwarda v poutech, pohled mu ztvrdl. Krátce si promluvil s Viktorem a spěšně zmizel. Měl namířeno do Bradavic. Tak zněl plán, na kterém se ráno všichni usnesli. Vyrazil, aby mohl Emily předat zprávy osobně. Edwarda napadlo, jestli bude Emily zuřit. Určitě ano. Nezáviděl těm, co její hněv schytají.

Společně se dvěma bystrozory a svým otcem se z ministerstva přemístil rovnou do Azkabanu, kde vyplnili potřebné formuláře a provedli nutné procesy spojené s příjmem nového vězně. Ještě nikdy se necítil tak ponížený, jako když prohledávali obsah jeho kapes a šacovali ho jako nějakého kriminálníka.

Jejich kroky se rozléhaly nekonečnou chodbou. Míjeli jednu celu za druhou. Některé byly prázdné, v jiných se choulily hromádky sotva připomínající lidské bytosti. Sevřelo se mu hrdlo, ale navenek se dál tvářil neproniknutelně.

Byl to snad špatný vtip. Musel být.

„Cela šest set šestnáct," oznámil mu bystrozor strojeně.

Mříže se se skřípěním otevřely. Jeden z bystrozorů mu sundal mávnutím hůlky pouta a poté ho surově strčil dovnitř. V tu samou chvíli se jeho cela zase uzavřela.

Edward naslouchal vzdalujícím se krokům a mezitím se rozhlížel po místě, které se mělo stát jeho domovem na další dva roky. Cela byla špinavá, malým oknem vsazeným do kamenné zdi vysoko u stropu dovnitř proudil ledový vzduch.

„Nádhera," utrousil ironicky.

„Vítej v pekle, mladej."

Edward sebou při těch slovech poplašeně škubnul. Ten cynický nakřáplý hlas byl nezaměnitelný. Přešel do pravého rohu co nejblíž k mřížím a naklonil se ke zdi, která ho spojovala s vedlejší celou.

„To jste vy?" zeptal se přesto váhavě.

„Ne, to je tvoje svědomí," odsekl Tarkovskij sarkasticky. „Samozřejmě, že jsem to já."

Ani jeden chvíli nepromluvili, jako by si nebyli jistí, jestli jsou sousedy vlastně rádi.

„Dáš si?" Andrej protáhl mřížemi balíček cigaret a jednu mu nabídl.

„Proč ne," souhlasil Edward poraženě a jednu si vzal. Ještě, než ji vložil do úst, zapálil ji pouhým mrknutím oka.

„Popravdě jsem ti nabídnul jen proto, abys mi taky připálil," přiznal Andrej nerudně. „Ne každý má tu výhodu, že si s sebou přinese do Azkabanu schopnost kouzlit i bez hůlky."

„No jo, to mi nedošlo," přiznal Edward a připálil i cigaretu v Andrejových prstech.

„Díky, mladej."

Seděli na studené zemi, zády k sobě, dělila je jen kamenná zeď. Oba byli pohrouženi do svých myšlenek. Ani jeden z nich nemínil udržovat zdvořilostní konverzaci.

Konečně si Edward připustil, že je po všem. Skutečně ho zavřeli do Azkabanu. Po těle mu přeběhl mráz, který měl s chladným vzduchem jen pramálo společného.

Vězení bylo peklem téměř pro každého, ale pro jemného mladíka s ještě dětskou tváří to muselo platit obzvlášť.

****

Bradavická Velká síň ještě nikdy nepojmula tolik lidí najednou. Nejen, že se ke kolejním stolům vměstnali všichni bradavičtví žáci, ale i z Kruvalu a Krásnohůlek, dokonce i většina profesorů, návštěvníků z ministerstva a rodiny šampionů.

Hamish MacFarlan nelhal. Diváci o události ze Zapovězeného lesa skutečně nepřišli. Jak se ukázalo, les byl skrz naskrz pokrytý bystrozorskými hlídkami, které nenápadně dohlížely na všechny šampiony. Pokaždé, když se stalo něco klíčového, nebo některý ze šampionů překonal další překážku, bystrozor, který na něj dohlížel, uložil onu vzpomínku do lahvičky a poslal ji nahoru do hradu po jednom z oběžníků. Tam ji osobně převzal MacFarlan se svými zaměstnanci, vložil onu vzpomínku do myslánky a pomocí jednoduchého projekčního kouzla ji ukázal všem přítomným přímo nahoře místo začarovaného stropu, který nyní připomínal jednu velkou obrazovku jako z mudlovského světa. Diváci tak měli povědomí o všech událostech sotva pár minut poté, co se skutečně odehrály.

„A zatímco se venku stmívá, kruvalská šampionka Soňa Daškovová se konečně bude moci svobodně pohybovat," hlásil právě MacFarlan nadšeně zesíleným hlasem. Diváci se zakloněnými hlavami sledovali Soňu, jak si prodírá cestu lesem. „Že by se na ni konečně usmálo štěstí? Má vůbec šanci dohnat ostatní?"

„Přinesla jsem ti kávu."

Emily si přisedla k Lauře a postavila před ni šálek. Laura se nepřítomně pousmála. Seděly vedle sebe, stranou od ostatních, každá pohroužená do svých myšlenek. Uplynulo dvaadvacet let od chvíle, kdy se v téhle místnosti ocitly společně v podobné pozici. Bylo to jiné a zároveň děsivě stejné. Tenkrát porazily lorda Voldemorta, jejich tříletá noční můra skončila. Nyní měl nad nimi jejich nepřítel stále moc. Ve válce byly sotva odrostlými dětmi, mohly si dovolit pošetile riskovat. Dnes byly obě matky od rodin, a co hůř - Emily nesla zodpovědnost za všechny.

V tuhle chvíli je však spojoval upřímný strach o děti. Nemluvily spolu - ani nemusely. Stačilo, že si byly nablízku. Jenže potom se něco změnilo.

Laura si ho všimla jako první, koneckonců se naučila v posledních měsících jeho přítomnost vycítit. Anthony Bale se na prahu Velké síně zjevil krátce po osmé hodině večerní. Jeho přítomnost znamenala jediné. Laura pevně stiskla sestře ruku. Emily se na ni nejdříve překvapeně zadívala, ale i ona vzápětí Anthonyho zaregistrovala. Ustrnula v pohybu a pevně semkla čelist.

Přešel rázným krokem až k nim, v obličeji měl zádumčivý výraz.

Emily se otázala přímo: „Na jak dlouho?" Hlas měla podivně klidný.

„Dva roky," přiznal nerad, „podle Viktora byl celý soud vykonstruovaný. Zůstal s ním v Azkabanu, kdyby se cokoliv semlelo."

„Neštítí se opravdu ničeho," povzdychla si Laura. „Co budeme dělat?"

„Držte se pořád plánu," odpověděla Emily nepřítomně, myšlenkami bloudila na míle daleko. „Dokud Turnaj neskončí, nemůžu se odtud hnout ani na krok. Jakmile předám ten pitomý pohár, dostanu svého syna na svobodu. Teď mě omluvte, musím si jít promluvit s Regulusem a Remusem."

Vyprovázeli ji pohledem k opačné straně stolu. Tiše zuřící Emily byla mnohem děsivější než ta, která svůj vztek ventilovala křikem.

„Vypadá to, že tu máme skutečně první solupracující dvojici!" zvolal MacFarlan najednou. „Krásnohůlští šampioni usoudili, že mají větší šanci na výhru, pokud budou spolupracovat. Přiznám se, že jsem něco podobného čekal od bradavických šampionů, ale jak se zdá, osud každého vede jiným směrem."

„Jak jsou daleko?" zeptal se Anthony zvědavě, když hlášení nejčerstvějších novinek z úkolu na nějakou chvíli zase pominulo.

„Ne dost," přiznala Laura. „Mají před sebou celou noc v Zapovězeném lese."

Anthony jí položil ruku na rameno. Sice o tom nahlas nemluvila, ale dovedl si představit, že se o Eileen upřímně strachuje. „A kde jsou ostatní?"

„Harry dohlíží na bystrozory a Lola se šla někam projít," povzdychla si. „Je toho na ni moc. Sice to nepřizná, ale poznám na ní, že se trápí. Nedokáže sedět nečinně s rukama v klíně."

„Jako ty," poškádlil ji.

Pousmála se. „Možná."

„Chceš, abych si s ní promluvil?" navrhl. „Ten vyhazov...," bedlivě se rozhlédl kolem, jestli je někdo neslyší. Ignácius Linwood si v opačném rohu síně povídal s ředitelem Karasovem. Nehrozilo, že by byť kousek jejich rozhovoru zaslechl. Přesto se oba zdráhali o Lolině situaci mluvit nahlas.

„Poslední dobou je nějaká...já nevím, jako zlomená," připustila rozmrzele. „Nevím, jestli to souvisí s tím, že musela obětovat kariéru, nebo s tím, že jsem zatracená lhářka, a ještě pořád se na mě zlobí. Anebo jí snad chybí Tarkovský, co já vím. Upřímně mě děsí fakt, že své dcery vlastně neznám. Ani jednu z nich."

„Jsi melodramatická."

„A ty zaslepený," vrátila mu a raději změnila téma. „Musíš se vrátit zpátky na ministerstvo?"

Nevesele přikývl. „Takový je plán. Mimochodem, neviděla jsi někde Snapea?"

„Severuse?" podivila se. „Proč ho sháníš? Co se děje?"

Zavrtěl hlavou, jakože se o tom nehodlá bavit příliš do detailů. „Je to jen nápad, nic víc. Slíbil jsem Viktorovi, že se něco postarám..."

„Severus se vyrovnává se stresem svým vlastním způsobem," odpověděla mu. „Takže je zavřený u sebe v kabinetu a opravuje nějaké eseje, jak ho znám. Nepochybně všem napařil ohavné známky."

Anthony se neodvážil v takové situaci zažertovat, a tak její poznámku přešel taktním mlčením.

„Měl bys jít," pobídla ho.

„To měl," přitakal, přesto ještě dlouhou chvíli seděli naproti sobě a jeden druhému hleděli do očí.

Oba věděli, že se ve vzduchu vznáší příslib nevyhnutelného střetu. Oba věděli, že právě tohle je ten okamžik, kdy by se měli doznat ze svých citů, ale ani jeden z nich si na podobná gesta nepotrpěl. Anthony ji místo toho na rozloučenou políbil a spěšně zamířil zase pryč.

„Dámy a pánové, máme tady náhlý zvrat! Zcela nečekaně se nad Zapovězeným lesem sotva hodinu po setmění vznáší červené jiskry! Vzdal se někdo předčasně? Hrozilo některému ze šampionů nebezpečí? Tak jako tak, mám pro vás nepříjemnou zprávu. Některý z šampionů právě opustil hru!"

Laura upřímně doufala, že je to Eileen. Chtěla mít svoji holčičku v bezpečí u sebe. V hloubi duše však byla přesvědčená, že takhle snadné to nebude.

****

Únik od akromantulí se jim podařil na poslední chvíli.

Francois se neodvažoval ani přemýšlet nad tím, kolik štěstí při nich vlastně stálo. Od té chvíle mezi nimi nepadlo více než pár vět. Traumatický zážitek z hnízda obrovských pavouků je však na okamžik k sobě semkl. Ve dvou se nástrahám lesa čelilo mnohem lépe. Ani jeden se nechtěl od toho druhého oddělit, obzvlášť, když se setmělo a les se ponořil do tmy. Každý stín jim začal nahánět hrůzu.

„Slyšela jsi to?"

Odněkud z dáli k nim dolehlo vytí. Francois se tím směrem ohlédnul, ale neviděl nic než tmu.

Beatrice pokračovala s rozsvícenou hůlkou kupředu, jako by jeho otázku ani neslyšela. Francois byl z jejího chování vyvedený z míry. Ještě před dvěma dny se mu svěřovala, jaký má z posledního úkolu strach. A nyní se neohroženě řítila kupředu.

„Měli bychom si najít něco k jídlu," nabádal ji.

„Měli bychom pokračovat," odporovala mu. „Zkontroloval jsi kompas? Jdeme správným směrem?"

Francois zaváhal. Náhle ho napadlo, odkud pramení jejich čerstvě uzavřené spojenectví. Samozřejmě, že se k němu připojila jenom kvůli kompasu. Chtěla vyhrát a on byl její lístek do cílové roviny. Zaklapl kompas a strčil si ho hluboko do kapsy.

„Jdeme správně."

„Jsi si jistý?" zamračila se. „Ani tudy nevede pěšina. Dej mi ho, zkontroluju to."

Natáhla k němu netrpělivě ruku.

„Ne," odmítl Francois klidně. Zastavili se uprostřed chůze.

Beatrice se opovržlivě ušklíbla. „Myslíš, že ti ho chci sebrat?"

„Myslím, že nejsi ve své kůži," prohlásil rozhodně a najednou mu svitlo, jako by do něj uhodil blesk.

Beatrice se nepřesvědčivě zasmála. „No tak, oba přece chceme to samé. Chceme, aby Krásnohůlky vyhrály."

„Ne," zavrtěl hlavou. „Mně o vítězství nejde a ty to přece víš. Mluvili jsme spolu o tom."

Na okamžik zavládlo ticho. Jeden druhého si podezřívavě měřili. A potom oba najednou pozvedli hůlky a nepropustnou tmu proťaly dva záblesky světla.

Francois byl kupodivu rychlejší a druhá hůlka vylétla majitelce z ruky a přistála u jejích nohou.

„Nemůžu tomu uvěřit, Claire," zašeptal rozhořčeně. „Vyměnila sis místo se svou sestrou?"

Čekal, že bude zapírat. Dokonce doufal, že se zmýlil.

„Já jsem měla být krásnohůlskou šampionkou!" bránila se rozzuřeně. „Beatrice o to ani nestála! Byl z toho celá vystrašená! Musela jsem ji nahradit, aby naše škola měla alespoň nějakou šanci na výhru!"

Její slova udeřila Francoise přímo do tváře jako políček. „Chceš mi říct, že nejsem dostatečně dobrý?"

Claire se opovržlivě ušklíbla, čímž mu poskytla dostatečnou odpověď.

V krásnohůlském šampionovi se zvedla vlna hněvu. „Tohle je podvod, Claire."

„Nikdo na to nepřijde," opáčila suše. „Nikdo nepozná, že jsme se prohodily."

„Já to vím."

„Ty jsi nikdo, Francoisi," odsekla mu. „Nikdy jsi nic pořádného nedokázal..."

Zareagoval zcela instinktivně. Paprsek červeného světla zasáhl Claire do hrudníku a dívka se svezla omráčená k zemi. Francois přešel až k ní a dalším mávnutím hůlky ji spoutal, aby nebyla schopná pohybu.

„Perrikulus!"

Proud červených jisker vylétl vzhůru, prorazil si cestu skrz koruny stromů a rozzářil se vysoko na obloze.

Francois nečekal, až si pro Claire přijdou bystrozorové. Ať jim sama vysvětlí, co se stalo. Vytáhl z kapsy kompas a pokračoval. Možná neměl šanci na výhru, ale pokusí se vyhrát, na rozdíl od své spolužačky, čestně.

****

Eileen se poplašeně ohlédla. Nebe o dobrou míli dál osvětlily červené jiskry. Někdo z jejích soupeřů žádal o pomoc.

Zbylo jich tedy jen pět.

Začínaly ji bolet nohy, tělo volalo po chvilce odpočinku, ale neodvážila se ani na okamžik zastavit. Opatřit si jídlo a dostatek tekutin pro Eileen nebyl takový problém. Kdykoliv ji pálilo hrdlo, vyčarovala si v dlani dostatek vody, která její žízeň uhasila. Potom narazila na keříčky lesních jahod - sice byly sotva v květu, ale stačilo pár vteřin soustředění a dozrály na nich malé plody. Sice nezahnaly její hlad úplně, avšak pořád na tom byla lépe než ostatní. Mezitím celou dobu udržovala svoji moc aktivní. Brzy vypozorovala, že les není tak docela opuštěný, jak předpokládala. Občas se nedaleko mihnul nějaký člověk - zřejmě někdo z profesorů nebo bystrozorů. Jediné, o co se snažila, bylo najít Albuse.

Konečně se jí po hodinách pátrání podařilo jeho vědomí vystopovat. Bylo to jako pohlazení po duši. Dělily je alespoň dvě míle, odhodlaně však vyrazila jeho směrem. Najde ho a na ničem jiném už nezáleží. Bylo jí jedno, jestli sfinga říkala pravdu - pohár počká.

Vyčarovala si na cestu plamínek ohně, který osvětloval okolí alespoň do několika málo stop. Díky tomu, že nebyla divákům na očích, se svou moc nezdráhala použít. Jenže magie byla nezastavitelná. Čím víc kouzel použila, tím víc toužila použít další. Stravovala ji zevnitř.

Aby se vyhnula další překážce, zašla si skrz divoké klestí, a jak se jím prodírala, polevila na okamžik v pozornosti. Útok přišel nečekaně.

Odzbrojovací kouzlo ji zasáhlo nepřipravenou a hůlku jí z ruky vytrhla náhlá síla. Ohlédla se právě v okamžik, kdy z koruny stromu seskočil Michail Lissenko připravený k boji. Měla jen zlomek vteřiny. Rozhodla se před další kletbou schovat za nejbližší kmen. Paprsek světla se jí těsně otřel o levý bok. Ucítila bolestné říznutí. Přikrčila se k zemi a soustředila svou veškerou moc na hůlku. Pokoušela se ji větrem přivolat k sobě, ale bylo to mnohem těžší, než čekala. Michail byl okamžitě u ní. Zvedl hůlku ze země a obešel mohutný kmen. Našel zraněnou a těžce oddychující Eileen, jak se nepohodlně ukrývá.

„Hledalas tohle?" zamával jí hůlkou před nosem a než stačila cokoliv říct, proťalo noční ticho zlověstné křupnutí a Lissenko zahodil dva kousky dřeva k jejím nohám. „Teď si budeš muset poradit i bez hůlky, Blacková. Jen všem ukaž, co ve skutečnosti umíš."

Eileen mlčela. Zadívala se mu odhodlaně do tváře a rázem pochopila. Jeho pohled byl zastřený, jeho oči nabraly nepřirozený lesk a uhýbaly někam do strany. Michail byl pod velmi silnou kletbou Imperius. Nechtěla si ani domýšlet, jaký úkol dostal.

Využila chvilky nepozornosti, očarovala suché klestí tak, aby se mu omotalo kolem kotníků a vydala se na útěk. Michail ji však po pár vteřinách dohnal a srazil k zemi. Eileen narazila obličejem o hromadu suchých větví. Lissenko ji obrátil na záda.

Nebyl to žert, omyl ale obludná hra. Zmocnila se jí na okamžik hrůza. Mají ji v rukou, teď jim neunikne!

Přímo před očima se jí zalesklo ostří kouzelné dýky, kterou Michail vytáhl z mantichořího hnízda. Ve tváři se mu zračilo šílenství. Zbraň zasvištěla vzduchem ve chvíli, kdy Lissenka něco strhlo stranou a povalilo ho to o kus dál.

Eileen se překvapeně vyhoupla na nohy a uvědomila si, že to není žádné zvíře, ale Soňa.

„Začínáš mě pěkně štvát," mumlala si vztekle mezi jednotlivými nádechy a zuřivě bušila Lissenka pěstmi do obličeje. „Tohle - není - čestná - hra!" odsekávala.

„Soňo, to stačí," požádala ji Eileen klidně.

Kruvalská šampionka k ní otočila obličej zkřivený hněvem, špičáky měla vyceněné.

„Nech ho být," promluvila na ni Ela znovu.

„Pokoušel se tě zabít!"

„To neznamená, že mu to oplatíme stejně. Nech ho, Soňo."

Soňa se vyhoupla zpátky na nohy a namířila na domláceného Lissenka hůlkou

„Nejraději bych ho přetrhla," zamumlala, „ale když myslíš... Pouta na tebe!"

Ze špičky její hůlky vyrazili provazy, které napůl omráčeného Michaila spoutaly.

„Perrikulus!"

Vzhůru k nebi vylétl gejzír jisker. Dívky se nad bezvládným kruvalským šampionem na okamžik pozastavily, ale pak bez dalšího otálení pokračovaly v cestě bok po boku.

„Nemám hůlku," přiznala Eileen po chvilce. „Lissenko mi ji zlomil."

Soňa se zamračila. „Ten zavšivený zmetek!"

„Co se ti stalo?" vyhrkla Ela náhle, když proud světla ozářil její obličej. Sonina kůže byla pokrytá červenými strupy a bolavými puchýři.

„Slunce," vysvětlila. „Ztratila jsem svůj plášť."

„Můžu ti nějak pomoct?" nabídla se Ela.

Zavrtěla hlavou. „Musím se najíst," vysvětlila. „Co nejdřív."

Obě se na okamžik odmlčely. Eileen se znovu soustředila na svou moc a vyhledala Albuse.

„Můžeme...můžeme pokračovat spolu?" zeptala se Soňa náhle. „Jen... ve dvou je ten les méně..."

„Děsivý?" doplnila ji Eileen. „Jistě, proč ne, ale měla bys vědět, že nehledám pohár. Chci najít Albuse."

Soňa rozvážně přikývla. „Víš, kde ho hledat?"

„Přibližně," připustila.

„Pak půjdu s tebou," rozhodla Soňa přesvědčivě. „Moje oči nás povedou mnohem líp. Noc je mým přítelem."

A tak soupeřky uzavřely nečekané spojenectví. Soňa nelhala, její oči a instinkt lovce jim pomohly projít lesem bez větších problémů. Když spojily své síly - Eileeninu Salazarovu moc a Soninu upírskou stránku - dokázaly se vyhnout většině nástrah a připravených překážek. Cesta k Albusovi jim však trvala několik hodin.

„Podívej," zašeptala najednou Eileen překvapeně a nataženou paží kamarádku zastavila. Na paloučku před nimi se objevily zvláštní tvorové. Měli hladké světle šedé tělo, kulaté vypouklé oči a čtyři pavoukovité nohy s obrovskými ploskými chodidly. Byl jich dobrý tucet a společně tančily nějaký zvláštní tanec.

„To je Měsíčník," zašeptala Ela překvapeně. „Myslela jsem, že vylézají jenom o úplňku..."

Odpovědí jí bylo nedaleké zavytí. Soňa se napřímila a vzhlédla k nebi.

„Taky že je úplněk," řekla docela zbytečně. „A tohle byl prokazatelně vlkodlak."

„Vlkodlak v Zapovězeném lese?" zapochybovala Eileen a vtom se vytí ozvalo znovu - tentokrát mnohem blíž.

„Jdeme!" rozhodla Soňa okamžitě a obě dívky se daly na útěk.

Běžely lesem, ani jedna z nich se neohlížela. Soňa je vedla černou tmou. Neslyšely nic jiného, než vlastní dech a rytmické dopadání nohou o zem. Les byl tichý, možná až příliš. Po několika minutách běhu se měkký podrost s mechem a kapradinami náhle změnil v tvrdou zem. Celé okolí vypadlo jinak. Pustě.

Přímo před nimi se zčistajasna něco pohnulo. Soňa si bleskově připravila hůlku k útoku a její soupeř také, když tu najednou...

„Eileen!"

„Abe!"

Nemohla uvěřit tomu, že ho opravdu po tolika hodinách vidí. Rozběhla se mu do náruče a nechala ho, aby ji objal. Byl celý potlučený, tělo samý šrám, ale jinak vypadal v pořádku.

„Snažil jsem se tě celou dobu najít," mumlal jí do vlasů.

„A já tebe, ale pak jsem narazila sfingu, a ta mě poslala jiným směrem..."

„...ten mečoroh mě vyhnal až na opačný konec lesa..."

„...potom se objevil Lissenko a pokoušel se mě zabít..."

„...a najednou jsem potkal Drápa, věřila bys tomu? MOMENT - Lissenko, cože?!"

„Sona mi zachránila krk."

„To nestojí za řeč," ušklíbla se kruvalská šampionka a přerušila tím jejich chvilku.

Eileen s Albusem se od sebe konečně odtáhli a poněkud provinile se na ni zadívali.

Soňa zavětřila a výraz v obličeji se jí proměnil. „To je... cítím krev..."

Odvrátila tvář po větru, jako by se jí udělalo nevolno.

„Pokousal mě blátoplaz," vysvětlil Abe, „a potom jsem si to lýtko roztrhl v jeskyni pod vodou."

„Ukaž mi to," požádala ho Eileen a sklonila se k jeho zranění.

„Pokoušel jsem se to vyléčit," přiznal, „ale žádné kouzlo, které znám, na to nefunguje."

„Udělejte s tím něco," požádala je Soňa naléhavě, „nebo po něm skočím a tu nohu mu ukousnu."

Eileen nepochybovala o tom, že říká pravdu. Abe se namáhavě posadil. Na čele mu vyrazil pot. Zranění na jeho noze vypadalo ošklivě. Rána byla hluboká a rozšklebená, kůže okolo nehezky zanícená. Bez řádného ošetření mu do pár hodin nepochybně hrozila otrava krve. Jenže s kousnutím od blátoplaza se mnoho dělat nedalo, pokud člověk u sebe neměl hojivou mast.

„A co se stalo tobě?" zeptal se Albus při pohledu na Soňu. „Vypadáš, jako bys samovolně vzplála."

„Skoro," odtušila jízlivě. „To mi udělalo slunce."

„Měla by sis to vyléčit," namítl.

„Budeš možná překvapený, ale taky na to nepomáhají zrovna obyčejná kouzla."

„A co budeš dělat, jestli tady zůstaneme do rána a vysvitne slunce? Vždyť nemáš ochranný plášť."

„Já vím," zavrčela Soňa netrpělivě.

„Nechte toho," požádala je Eileen unaveně. „Mám u sebe pár přísad. Potíž je v tom, že...," zaváhala.

„V čem?" pobídl ji Albus.

„Nezvládnu toho mnoho," připustila neochotně. „Můžu připravit něco na tvůj zánět, nebo něco na Soniny popáleniny. Obojí nezvládnu, ne v těchto podmínkách. Vyléčím jen jednoho z vás."

„Albus," pronesla Soňa.

„Soňa," rozhodl téměř současně.

Skepticky se na sebe zadívali. Abe se na to pokoušel jít logicky. „Podívej tu nohu mi stejně nevyléčíš úplně, nemám pravdu?" obrátil se na Eileen a ta přikývla. „V tom případě je to plýtvání. Stejně vám nebudu stačit. Zato Soňa bude v pořádným maléru, pokud tady budeme muset vydržet do rána. Její zranění jsou vážnější. A navíc," obrátil se ke kruvalské šampionce, „začínám z tebe být nervózní, když jsi nevrlá."

Odpověděla mu trhnutím ramene. Eileen si to vyložila jako souhlas.

„Dobře," přitakala a začala z kapes vytahovat jednotlivé přísady. „Nemám tušení, jestli to bude fungovat, ale můžeme to zkusit. Musíte mi oba pomoct."

****

Noc pokročila. Někteří z mladších studentů čekání nevydrželi a vydali se spát na svou kolej. Ostatní zůstávali ve Velké síni a posilňovali se jídlem a pitím z bradavické školní kuchyně.

Napětí rostlo, obzvlášť, když v soutěži zůstávali už jen čtyři šampioni. Bradavice měly větší šanci na výhru.

Ginny se nedokázala na trpícího Albuse dívat. James se ji proto pokoušel obveselovat svými vtípky, ale i jemu brzy došel dech, když bratr upadl do stavu blouznění způsobeného horečkou. James byl osobně požádal MacFarlana, aby Albuse ze soutěže stáhli.

„Je mi líto, pane Pottere," pokrčil Hamish rameny. „Hra je hra a má svá pravidla. Dokud váš bratr nebo někdo z ostatních šampionů nevyšle červené jiskry, je pořád účastníkem soutěže."

Dokonce i Severus vyšel ze sklepení a posadil se vedle Laury. Byla to ta nejtišší a nejzasmušilejší dvojice v celé Velké síni. Nepomohlo ani to, když se je Cat pokoušela rozptýlit další várkou sirupových košíčků a horkého čaje.

Emily seděla opodál, Regulus a Remus leželi na lavičce každý z jedné strany a poklidně klimbali s hlavami položenými v jejím klíně. Něžně je vískala ve vlasech. Myšlenkami byla u svého nejstaršího syna.

Ani nejbližší přátelé bradavických šampionů na tom nebyli nejlépe. Od Nikolaos se dozvěděli, jak dopadl Edward u disciplinárního řízení a od té doby jejich nálada klesala níž a níž. Scorpius s Rose se pokoušeli udržel ostatní v optimistické náladě, ale jak noc pokročila, dařilo se jim to méně. Dokonce ani Hugo už neuzavíral na šampiony sázky. Všichni Weasleyovi seděli pohromadě a pokaždé, když dorazilo nové hlášení ze Zpovězeného lesa, doufali jen v dobré zprávy.

Lola stojící na nádvoří bedlivě sledovala hodiny na astronomické věži, které dávno odbily půlnoc. Na nebi zářil jasný úplněk. Právě teď byla Valpuržina noc - jedna z nejmagičtějších nocí celého roku. Začínalo jaro. Duben se oficiálně zlomil v květen.

A její ultimátum se zkrátilo na jeden poslední den.

Dávám ti čas do dne, kdy uplyne dvaadvacet let od chvíle, co za mnou tvá matka přišla a požádala mne o laskavost. Do půlnoci druhého května mi přineseš zbylé dvě duše.

Zadívala se na své ruce. Černá vlákna kletby rostla přímo před jejíma očima, až jí každičký kousek kůže pohltila temnota.

****

Noc uprostřed Zapovězeného lesa byla hrůzostrašná.

Eileen připravila doslova na koleni v provizorní misce vyrobené z kůry stromu hojivou mast, kterou Soně nanesla na ty největší popáleniny. Během pár minut se kruvalské šampionce ulevilo natolik, že byla schopná vyšplhat na strom a ulovit si k pozdní večeři straku.

Dohodli se, že si společně na okamžik odpočinou. Albus s pochroumanou nohou okolo nich rozmístil ochranná zaklínadla. Jeho neuhasitelný plamínek jim nejen svítil, ale dokonce je příjemně hřál. Zatímco se Sonina zranění postupně hojila, ta jeho se minutu od minuty zhoršovala. Snažil se před oběma dívkami tvářit, že nejde o nic vážného, ale potom dostal vysoké horečky a tělo se mu zmítalo v zimnici.

Seděli schoulení pod vysokým stromem a nabírali síly. Eileen právě Albusovi měnila obklad na čele, když se pár stop od nich ozvalo zapraskání větve. Soňa vstala ze svého místa a posvítila si hůlkou.

Najednou se z křoví naproti vynořil Francois. V jedné ruce svíral hůlku, v druhé kompas. Vyrazil přímo jejich směrem, ale Albusova ochranná kouzla opravdu fungovala, jelikož pár kroků před nimi nečekaně změnil směr a obešel je, aniž by jim věnoval jediný pohled.

Soňa se na Eileen pátravě zadívala, jako by snad bradavická šampionka byla vedoucím jejich výpravy.

„Běž pro něj," souhlasila Ela. „Jedny ruce navíc se nám hodí."

Soňa přikývla, překročila vyčarované hranice a vyrazila za Francoisem. Když se za ním nečekaně vynořila, vyděšeně povyskočil o pár čísel, ale velmi ochotně se ke zbývajícím šampionům přidal. A tak seděli u zdroje tepla všichni čtyři a vyprávěli si o tom, na jaké překážky cestou narazili, i o nečekaných zradách ze strany Michaila a Beatrice - tedy Claire.

„Myslím si, že ten kompas ukazuje cestu k poháru," vyslovil Francois nahlas svou domněnku. „Potíž je v tom, že než se na dané místo dostanu, změní zase směr," odevzdaně si povzdychl. „Možná je to jen nepovedený žert a chodím celou dobu v kruzích."

„Všichni chodíme v kruzích," přidala se Soňa.

Na malou chvíli se odmlčeli. Ticho přerušovalo jen Albusovo mělké dýchání.

„Vidíte?" nadhodil Francois nečekaně. „Před chvílí ukazoval jihozápad, a teď je to zase sever. Je to křáp."

Naštvaně kompas zaklapl a chystal se jím mrštit do dáli, když ho Eileen zarazila.

„Počkej," vyjekla s očima upřenýma na hodinky. „Kolikrát? Kolikrát změnil směr?"

„Nevím...," odpověděl jí zmateně a pokoušel si vzpomenout. „Vážně nevím. Mockrát. Alespoň desetkrát. Snad pokaždé, když se na něj podívám."

„Ne, pokaždé ne," vyvedla ho z omylu. „Mění se každou hodinu, vidíš? Právě odbily dvě ráno. Mění směr každou hodinu, protože pohár každou hodinu mění svoji polohu. Proto chodíme pořád všichni v kruzích. Pohár se stěhuje a tím nám znemožňuje, abychom na něj natrefili."

„To je šílený," zamračila se Soňa.

„Je to geniální," přidal se Abe. „To znamená, že máš pokaždé šedesát minut, aby ses k němu dostal?"

„Ano," přitakala Eileen. „Jenže jeho poloha se musí opakovat. Kompas ukazuje čtyři světové strany a čtyři vedlejší strany. Pohár tedy může ležet na osmi různých rovinách. Jenže my jsme v lese už dobrých dvanáct hodin. To znamená, že pohár už opakuje svoji polohu."

„Je na místech, kde už jednou byl," doplnila ji Soňa. „To znamená, že se dá předvídat, kde bude příště, ne?"

„Za předpokladu, že by si Francois pamatoval pořadí, v jakém mu kompas ukazoval směry."

Francois se zatvářil, jako by koukal na tři blázny najednou. „To je...to je absurdní... nepamatuju si to. Nejde to. Je mi líto."

Zbylí šampioni se zatvářili zklamaně. Adrenalin, který jim stoupl v krvi, zase odezníval.

„Leda že...," začala Eileen váhavě.

„Leda že...?" pobídla ji Soňa.

„Ne, Elo!" varoval ji Abe, který jako jediný pochopil.

Rozhodla se však jeho volání ignorovat. „Promiň, Francoisi," zašeptala a než se stačil krásnohůlský šampion zeptat, za co se omlouvá, skončil pod silou její moci ležet na zemi.

Eileen byla jedním skokem u něj, položila mu ruce na spánky a pohroužila se do jeho mysli. Před očima jí začaly naskakovat Francoisovy vzpomínky. Viděla hádku s Claire, i stádo testrálů, které potkal. Nejdřív v tom všem měla obrovský chaos, myšlenky kolem ní vířily jako tajfun. A pak do sebe konečně všechno zapadlo a ona přesně věděla to, co potřebovala znát.

Vynořila se zpátky a o zlomek vteřiny dopadla na všechny čtyři do trávy.

„Eileen, jsi v pořádku?"

Abe se k ní s pochroumanou nohou došoural. Zatřásl jí ramenem. „V pořádku?"

Přikývla.

I Francois se probral a nechal Soňu, aby mu pomohla zpátky posadit se.

„Jihozápad," vydechla Ela unaveně. „Jihozápad, sever, jih, východ," odříkala zpaměti pořadí.

****

Jejich cesty se rozdělily. Usnesli se na tom, že nyní mají všichni stejnou šanci na výhru a vydali se zase každý po svém. Křehké přátelství vystřídala znovu rivalita.

Eileen podpírala Albuse a společně se prodírali lesem mnohem pomaleji než ostatní soutěžící. Oba byli brzy na pokraji svých sil. Albus spíš blouznil, než aby zůstával při vědomí, Eileen se slabostí roztřáslo celé tělo. Takovým tempem nikdy nemohli k poháru dojít včas.

„Eileen?" zašeptal Abe sotva slyšitelně.

Tělo měl v jednom ohni, z čela mu stékal pot a noha mu přestávala sloužit, takže ji za sebou jenom vlekl.

„Copak?" zeptala se něžně a pokračovala odhodlaně dál.

„Vím, že je asi ta nejhorší chvíle na světě...co se týče vážného rozhovoru..."

„V tom máš zatracenou pravdu," zafuněla namáhavě.

„Ale musím ti něco říct."

„Abe, to počká, až budeme pryč z toho lesa, ano?"

„Ne," odporoval a zastavil se na místě. Eileen mu pomohla, aby se mohl posadit. „Elo, poslouchej mě."

„Poslouchám," přitakala.

„Já...já tě asi miluju."

Eileen povytáhla obočí. „Asi?"

„Totiž, chtěl jsem říct...," mumlal unaveně. „Samozřejmě, samozřejmě, že tě miluju."

Položila mu dlaň a hořící tvář. „Vždyť já tebe taky."

Abe se navzdory bolesti zazubil. Sáhl do kapsy a vytáhl svou hůlku. „Vezmi si ji," pobídl ji. „Vezmi si ji a běž."

„Bez tebe nikam nejdu."

„Elo," požádal ji. „Já to nezvládnu. Nemůžeš mě s sebou vláčet. Běž a pokus se ten pohár získat. Udělej to pro Bradavice. Udělej to pro nás. Pro Edwarda. Pro všechny. Běž a zkus to, prosím."

Přesto stále váhala.

„Běž," stiskl jí pevně ruku. „Já to zvládnu. A ty taky. Za chvilku jsme oba venku."

Bolestně se pousmála. „Perrikulus!"

Červené jiskry toho večera prozářily noční oblohu potřetí a ve hře tak zůstali jen tři šampioni.

****

Francois měl kompas, který ho neomylně vedl.

Soňa spoléhala svůj lovecký instinkt predátora.

Eileen využila svoji moc.

A tak se stalo, že se v jednu chvíli všichni tři zjevili na pokraji malé mýtiny uprostřed lesa.

Pohár Tří kouzelníků stál na nízkém kamenném podstavci a svítil stříbřitě modrým světlem do tmy. Byli u cíle. Do okamžiku, než trofej zase zmizí, zbývalo posledních pět vteřin.

Jeden po druhém se podívali.

Zlomek okamžiku váhali, a pak se všichni současně vrhli vpřed.

****

Vypadalo to, jako by toho dne mělo svítání přijít brzy. Na obzoru se objevily první červánky, když Hamish MacFarlan nečekaně oznámil, že Turnaj má svého vítěze. Třetí úkol skončil.

Celé osazenstvo z Velké síně se zvedlo. Po hodinách tiché apatie mezi nimi zavládlo vzrušení. Studenti se mezi sebou dohadovali a jak dav postupoval, vzrušení sílilo.

„Pane Pottere, okamžitě se vraťte!" varovala madame Pomfreyová Albuse, kterému sotva ošetřila zraněnou nohu.

„V žádném případě!" zamítl.

„Já se o něj postarám, madame Pomfreyová!" dušoval se James a podepřel kulhajícího bratra z jedné strany. Z té druhé ho nečekaně podpořil Scorpius Malfoy, který se k němu společně s ostatními připojil.

Weasleyovi, Potterovi a Blackovi kráčeli v čele celého procesí společně s rodinou Francoise Delluca. Lauře ani Severusovi na vítězství nezáleželo. Oba jen chtěli vidět Eileen živou a zdravou.

Stovky lidí se zastavily v orosené trávě a vyčkávaly. Noční tma začala ustupovat a vystřídalo ji šero. Čekání se zdálo nekonečné. Vteřiny pomaloučku přetékaly v minuty a každá minuta s sebou odnášela další kousek jejich trpělivosti.

Pak se konečně z lesa ozvaly nějaké zvuky a zpoza stromů se nejdřív vynořila Soňa, a hned po ní následovali i Francois a Eileen. Oslnivě zářící trofej drželi každý z jedné strany.

Diváci propukli v jásot tak ohlušující, že několik ptáků z okolních korun stromů poplašeně vzlétlo.

Pohár Tří kouzelníků tak poprvé v historii soutěže dostál svého jména. Získali ho tři rozdílní šampioni ze tří různých škol společně.

Všichni tři byli vítězem.