Bylo téměř deset hodin večer, když poslední smuteční hosté opustili dům Blackových. Selene se Siriusem poklidili a šli si lehnout, Emily se pokoušela nahnat do postele dvojčata a Viktor marně vyhlížel Edwarda, který se někam v nestřežené chvilce vypařil i se svou létající motorkou navzdory přísnému zákazu na ní létat. Jediná Laura díky vysokému počtu sklenic vína nerušeně spala, o to horší pro ni mělo být následující ráno. Eileen seděla uvelebená v posteli s knihou a čekala na svou sestru, která se vrátila chvíli před půlnocí.

„Ještě nespíš?" zeptala se překvapeně, když otevřela dveře do pokoje a našla Eileen bdělou.

„Chtěla jsem si něco dočíst," zalhala pohotově a knihu zase zaklapla. „Kde jsi byla?"

Lola si dávala s odpovědí na čas. Svlékla se ze smutečních šatů zády k ní, aby neviděla stopy rozšiřující se kletby a rychle přes sebe natáhla noční košili.

„Se Scorpiusem dole ve městě," přiznala pak rozpačitě a vlezla si do své postele.

Eileen byla v první chvíli dokonale ohromená, až zapomněla, na co se jí původně chtěla vůbec zeptat. „Cože?"

„Slyšelas dobře," odpověděla Lola pobaveně. „Dali jsme si jídlo a chvíli si povídali."

„To musel být ten nejstručnější rozhovor na světě," podotkla Ela jízlivě.

„Výřečnost asi nebude naše silná stránka," připustila Lola. „Ale nebylo to až tak divný, když pomyslím na to, jak je ta situace celá postavená na hlavu."

Lola si lehla na pravý bok a podepřela si hlavu loktem, aby na sebe viděly. Eileen po ní polohu zopakovala. Lehávaly tak odnepaměti a povídaly si dlouho do noci.

„Co na naší rodině není postavené na hlavu?" postěžovala si Eileen dutě a Lola se pobaveně zasmála.

„Slyšela jsem, že ti Severus ztropil scénu."

„Bylo to strašný," zaúpěla mladší sestra. „Nejhorší na tom ale je, že se choval přesně tak, jak jsem si myslela, že se zachová."

„Dej mu čas," poradila jí Lola. „Potřebuje to jenom strávit, ale taky jsi mu to mohla naservírovat trochu ohleduplnějším způsobem," dobírala si ji.

Eileen nepatrně zrudla. „Některý věci si prostě nenaplánuješ."

„Ale před celou školou?"

Ela po ní hodila polštářem, obě se ulehčeně zasmály a vzápětí zase zvážněly, jako by jim bylo jasné, že déle už ten rozhovor nelze odkládat.

„Lolo, co se stalo?" zeptala se Eileen tiše.

Sestřina tvář pobledla a vějířky vrásek kolem koutků úst zase zmizely. „Co myslíš?"

„Vím, že jsi někam zmizela a Tarkovskij se pro tebe vydal," vysvětlila Ela. „Vrátili jste se oba v bídném stavu, nemáš hůlku a strýček Ivan s tetou Emily dnes mluvili o nějakém klanu upírů..."

Nikolaos si povzdychla, zřejmě byl čas přiznat alespoň část pravdy. „Pamatuješ si na Michaela Blancharda? Toho upíra?"

„Který pomáhal během války mámě a tetě Emily?" zamračila se zmateně.

Lola přikývla. „Měl s Tarkovským nevyřízené účty," vysvětlila. „Chtěl se mu pomstít, a tak mě z Prasinek unesl jako návnadu."

Eileenina tvář ztuhla. Chvíli mlčela, jako by všechny informace zpracovávala. „Jak jste se odtamtud dostali?" zeptala se pak tiše.

Zaváhala, než odpověděla. „Ne moc příjemným způsobem...," přiznala nakonec.

„Budeš z toho mít problémy?"

„To nevím," povzdychla si Lola unaveně, „nejspíš ano, pokud to praskne. Vážně nevím."

Na okamžik se mezi nimi rozhostilo ticho, které přerušovalo jen Kocourovo spokojené mňoukání v košíku mezi postelemi.

„A kde je Tarkovskij?" zeptala se Eileen váhavě.

„Nemám tušení," připustila Lola hořce. „Někam se vypařil, jako vždycky."

„Stalo se tam ještě něco? Něco, kvůli čemu by se mohl vypařit?"

Poslední otázka pár vteřin visela ve vzduchu, než se Lola odhodlala k odpovědi. „Použila jsem svou moc," zašeptala sotva slyšitelně, „tak, jak jsem ji ještě nikdy nepoužila... Nevím, co přesně se stalo..."

Eileen se dál nevyptávala, vysoukala se ze své postele a vlezla k ní. Společně se přikryly jednou peřinou a zíraly do stropu.

„Taky jsem použila svou moc," řekla Eileen po chvíli, „tak jsem zjistila, že jsi pryč a řekla Tarkovskému, aby tě našel."

Lola k ní otočila hlavu a zmateně se na ni zadívala.

„Edward totiž astrálně cestoval," vysvětlila Ela unaveně, „pokoušela jsem se ho zastavit, ale utekl mi. Byl pryč skoro tři dny, myslela jsem, že se nevrátí."

„Jsme to ale sebranka," povzdychla si Nikolaos. „A jste v pořádku?"

„Myslím, že Edward se jen potřebuje trochu vyblbnout," pokrčila Ela rameny.

„Ale co ty? Ty jsi v pořádku?"

„Jsem," ujistila ji. „Popravdě řečeno...," zaváhala, „nebylo to tak děsivé, jak jsem si myslela. Vlastně to bylo docela skvělé, mít zpátky všechnu tu moc." Zatvářila se provinile a po očku sledovala sestřinu reakci. „Myslíš, že jsem zrůda?"

Lola zavrtěla hlavou: „Myslím, že je načase, aby ses přestala bát toho, co dokážeš. Nemysli na to jako na to nejhorší, ale na to nejlepší. S trochou cviku se můžeš naučit to ovládat."

„Já nevím," povzdychla si Eileen. „Kdyby to bylo tak snadné...ale to teď není to podstatné."

„Tak co je to podstatné?" pobídla ji Lola.

„Musím to říct Albusovi," pronesla Eileen odhodlaně. „Dost na tom, že jsem mu lhala těch pár dnů teď... jak by se tvářil, kdyby na to přišel třeba po měsících?"

„Páni, berete to skokem," hvízdla Lola pobaveně, ale když uviděla sestřin zkroušený výraz, zase zvážněla. „To je samozřejmě tvoje rozhodnutí. Pokud to tak cítíš, řekni mu to."

„Je to ale naše společné tajemství," vysvětlila Eileen. „Když budu mluvit o sobě, musím mluvit i o Edwardovi a o tobě."

„Ale mně to nevadí," ujistila ji Lola. „Můžeš o mně mluvit, jen nezacházej do zbytečných detailů, aby se nevyděsil."

„To nemám v plánu," ubezpečila ji rychle.

„Navíc, já jsem to tajemství taky prozradila a dokonce jsem byla natolik pokrytecká, že jsem vás předem o svolení nežádala," přiznala Lola zahanbeně.

„Nech to plavat," povzdychla si Eileen. „Myslíš, že jsou i rodiny, které řeší normální problémy?"

„Nevím, ale pokud jo, docela jim závidím."

****

Druhého dne časně z rána Viktor doprovodil pomocí přenášedla všechny děti do Prasinek. Do hradu dorazily právě ve chvíli, kdy začínala snídaně, a tak měly dostatek času se připravit na pondělní vyučování. Myšlenkami se však všichni toulali ještě u včerejšího pohřbu, proto do nového týdne vykročili značně zachmuření. Na náladě sedmákům nepřidal ani výhled na dvě hodiny výkladu profesora Binnse, které je čekaly.

„Řekni, proč jsem já idiot souhlasil, že budu skládat OVCE zrovna z dějin?" mručel Edward vztekle, když s Eileen stoupali do schodů.

„Prohrál jsi sázku s Jamesem," připomněla mu Eileen zbytečně.

„Nemám někdy dementní nápady?"

„Pořád," ujistila ho nepřítomně.

„To byla řečnická otázka, Elo," ohradil se, „na kterou jsem neočekával žádnou odpověď."

„Tak se příště tak pitomě neptej. Máš tu omluvenku?"

Edward poklepal významně prsty na brašnu, která se mu houpala na rameni. „Psal jsem je celou noc, začínám v tom být vážně dobrý. Mohl bych na tom slušně vydělávat. Jednu od Pomfreyové Severusovi, jednu od Severuse učitelům. Podpisy jsou k nerozeznání a do inkoustu jsem přidal kapku matoucího lektvaru, takže bys při jejich čtení měla myslet na něco jiného."

„Snad to bude stačit," přikývla roztržitě.

„Bude to fungovat, pokud si Pomfreyová ve sborovně nedá s tvým tatíčkem kafe, u kterého by si o mé nepřítomnosti popovídali," zašklebil se.

Společně zabočili za roh a připojili se k hloučku čekajících spolužáků. Z davu se vynořil Albus a s úsměvem od ucha k uchu k nim zamířil. Minul Edwardovu zdviženou pravici a zamířil rovnou k Eileen, aby ji na uvítanou políbil.

„Ale fuj," zašklebil se Edward pohoršeně, když se od sebe odtáhli. „Tohle teď budete dělat často?"

„Jak často budeme chtít," ujistil ho Abe pobaveně.

„A na svého nejlepšího kamaráda se prostě vykašlete, jo?" zamručel naoko uraženě a stáhnul ruku zase dolů, když si s ním kamarád stále odmítal plácnout.

„Ne, jen od něj nechceme chytit nějakou vyrážku na choulostivých místech," oplatil mu Albus.

„Velice vtipné," ušklíbl se Edward a přesto mu to nedalo a vklínil se mezi ně. Objal každého z jedné strany kolem ramen, aby je od sebe udržel v bezpečné vzdálenosti.

„Povězte, hrdličky, není to trochu jako incest? Po tolika letech přátelství?"

„Jsi úchyl," povytáhla Eileen obočí. „Vážně Ede, měl by ses léčit."

„A vy jste děsně roztomiloučcí," ujistil ji. „Ale jestli se teď na mě vybodnete, tak vám to nedaruju."

Dveře učebny se otevřely a spolužáci se jeden za druhým začali trousit dovnitř.

„Vybodnout se a na tebe?" zopakoval Albus naoko vyděšeně. „Ani ve snu. Kdo by bez tebe dokázal žít?"

„Myslel jsem si to," oddychl si Edward a jeho veselá povaha byla zase zpátky. „Už se mě nikdy nezbavíte."

****

Sotva Laura otevřela toho rána oči, bylo jí naprosto jasné, že včera vypila víc vína, než její tělo dokázalo unést. Hlava jí třeštila, jako by do ní dostala ránu od horského trolla. V ústech cítila pachuť alkoholu i poté, co si dvakrát vyčistila zuby a při pohledu do zrcadla měla utkání se vrátit zpátky do postele, přetáhnout přikrývku přes hlavu a pokračovat ve spánku. Moc dobře ale věděla, že si nic podobného nemůže dovolit. Dopřála si ledovou sprchu a pokusila si obličej nalíčit tak, aby její tvář neprozrazovala, jak bídně jí ve skutečnosti je. Když sešla do kuchyně, našla u jídelního stolu jen svoje rodiče u snídaně.

„Kde jsou všichni?" zeptala se. Dokonce i její hlas zněl zesláble.

Sirius si dceru pobaveně změřil zpoza Denního věštce. „Viktor děti doprovodil zpátky do Bradavic a Lola se přemístila s Emily do Londýna. Jde si obstarat novou hůlku, a potom půjde na ministerstvo."

Laura si zhluboka povzdychla, protože jí obě dcery zase pláchly přímo před nosem, než s nimi stačila vyřešit všechny problémy.

„Jak se cítíš?" zeptala se Selene opatrně.

„Tak, jak vypadám," zamručela Laura podrážděně. „Kolik jsem toho včera vypila?"

„Řekl bych, že dost," pousmál se Tichošlápek. „Kdyby tě jistý gentleman nedoprovodil nahoru, pochybuju, že bys ty schody vůbec vylezla."

Lauře se do tváří nahnal ruměnec při vzpomínce, jak ji Bale na schodišti podpíral. V hlavě jí pomalu naskakovaly útržky jejich rozhovoru. Cítila se jako pitomec.

„Dáš si něco k snídani?" nabídla jí matka.

Laura zavrtěla hlavou a zamířila rovnou ke krbu. „Už tak mám šílené zpoždění, musím do práce," vysvětlila a nabrala si do dlaně hrst letaxu. „Uvidíme se večer."

Než jí rodiče stačili odpovědět, zelené plameny ji pohltily a během pár vteřin se vynořila v rušné hale Ministerstva kouzel. Zvýšené bezpečností podmínky zavedené po útoku na Priscillu Bootovou z Odboru pro dohled nad kouzelnými tvory stále platily, a tak jí cesta na oddělení zabrala víc času, než bylo obvyklé.

Sotva však dosedla za svůj stůl a začala přemýšlet nad tím, jestli její žaludek snese první kávu, Erin nahlédla dovnitř.

„Sháněl se po vás pan Potter," vysvětlila, „máte se za ním dostavit nahoru do jeho kanceláře."

„Hned tam budu," ujistila ji a navzdory chuti si lehnout a spát se vydala zase zpátky. Cestou do druhého patra potkala hned několik lidí, kteří se s ní dali do řeči, a než dorazila na oddělení bystrozorů, uplynula dobrá půl hodina. Zaklepala na dveře Harryho kanceláře a vešla dovnitř. Ke jejímu překvapení nebyl sám a zastihla ho uprostřed rozhovoru s  Balem. Stud jí na malý okamžik svázal jazyk, když k ní oba muži překvapeně vzhlédli.

„Už na tebe čekáme," přerušil Harry ticho jako první, „pojď se na něco podívat."

Laura zmateně přikývla a přešla až ke stolu. Objektem jejich zájmu byl zlatý náramek osázený temně rudými kameny, který ležel na kousku rozprostřeného plátýnka. Laura téměř okamžitě zapomněla na všechny malichernosti a sklonila k němu hlavu na vzdálenost několika centimetrů. Potom vytáhla hůlku, její špičkou se náramku jemně dotkla a zamumlala zaklínadlo, kterému ani jeden z mužů nerozuměl. Náramek se téměř okamžitě zvedl o pár milimetrů do vzduchu, několikrát se otřepal, a potom dosedl zase zpátky.

„Je prokletý," odtušila Laura ledově, aniž by z něj spouštěla oči. „Ale to už zřejmě víte."

„Podle všeho jej někdo Priscille Bootové poslal toho rána, kdy se to stalo," vysvětlil Harry.

„Pak máte zřejmě v rukách předmět, který způsobil její zranění," přitakala mu.

„Takže útočník v budově nebyl?" ujišťoval se Bale. „Poslal jí ho poštou?"

„Na to bych nespoléhala," zakroutila hlavou a konečně k oběma zvedla zrak. „Já ten náramek poznávám."

„Cože?" vyhrkl Harry překvapeně.

„Patří k celé sadě zabavené v pozůstalosti, kterou máme uloženou dole na Odboru záhad," vysvětlila neochotně. „Ať jí ho poslal kdokoliv, v budově ministerstva rozhodně byl. Musel ho u nás ukrást."

„Kdo by mohl chtít Priscille ublížit?" namítl Bale. „Vždyť jejich odbor nic zásadního neřeší, nemám pravdu? Proč útočit na ni, když se nabízíte vy dva nebo ministryně... Rozhodně máte vyšší postavení než ona. Třeba si s ní někdo vyřizoval osobní účty."

Harry zavrtěl hlavou. „Něco nám muselo uniknout, musela pracovat na něčem, co bylo někomu nepohodlné a šlo to proti němu," zamýšlel se nahlas. „Kdyby šlo o osobní spory, vyřeší to jinak, tohle je příliš podlé a kruté. Tohle se nějak týká ministerstva."

„To ale znamená, že mám mezi svými zaměstnanci někoho, kdo se pokusil o vraždu," ozvala se Laura. „To se mi snažíš naznačit?"

„Mohl to být kdokoliv z celé budovy, od vrátného až po uklízečku."

„Moje oddělení je zabezpečené," ujistila je. „Nikdo z vás ty nástrahy nedokáže obejít, tím jsem si jistá. Jenom moji lidi ví, jak je překonat."

V místnosti zavládlo tíživé ticho. Vidina zrádce mezi kolegy nikomu z nich na náladě nepřidala.

„Musím to oznámit Emily," rozhodl Harry a zamířil rovnou ke dveřím své kanceláře. „Lauro, vezmi Balea k vám na oddělení a přesvědčte se, že je náramek opravdu z té sbírky. Dokud to nebudeme mít potvrzené, nechci šířit mezi ostatními paniku. A nikomu ani slovo, jasné?"

„Jistě, šéfe," přisvědčil Bale, ale to už byl Harry jednou nohou pryč z kanceláře a nechal je o samotě.

Laura sotva napočítala do tří, než zaslechla bystrozorův jízlivý hlas: „Tak jak se cítíte, po včerejšku?"

„Báječně," ujistila ho ledově. „Půjdeme?"

„Jistě," přitakal a pobaveně se ušklíbl.

Celou cestu zpátky na Odbor záhad oba mlčeli. Laura se pokoušela nemyslet na to, jak moc se cítí pod psa.

Kráčeli od výtahu chodbou, v níž se nehýbalo nic s výjimkou plamenů nejbližších pochodní. Tentokrát však nezabočili do mohutných dveří, kde sídlily kanceláře a běžná oddělení, ale pokračovali na konec chodby. Zastavili se až před nezdobenými černými dveřmi, které se před nimi samovolně otevřely. Ocitli se v kruhové místnosti, kde všechno uvnitř bylo černé, včetně podlahy a stropu a kolem dokola byly v černých stěnách zasazeny stejné dveře bez klik. Dveře za jejich zády se zavřely a během pár vteřin se místnost začala otáčet a pořadí vchodů do jednotlivých místností se změnilo. Laura na celý výjev nahlížela s pocitem důvěrně známosti, Anthony Bale vypadal zaskočeně. Společně vykročili do jedněch z dveří a Laura je provedla místnostmi různých velikostí, kde se nacházely všemožně uspořádané předměty od velkých rozplývavých skříní, po sbírku magických artefaktů, zakletých košťat či kouzelných zrcadel.

„Tohle je jako podzemní labyrint," řekl Bale zamyšleně, když vešli do dalších dveří a zdálo se, že prostory nemají konce.

„Chce to trochu cviku," připustila. „Většinou sem posílám nové zaměstnance hned první den, a pokud nenajdou cestu zpátky do dvaceti minut, dostanou padáka."

„Děláte si legraci?"

Laura na jeho otázku neodpověděla, naposled zabočila a zůstala stát před vysokou kartotékou. Chvíli procházela jednotlivé šuplíky, než našla, co hledala. Opatrně otevřela ozdobnou vyřezávanou kazetu a nahlédla dovnitř. Na semišovém polstrování seděl zlatý prsten a náhrdelník. Náramek chyběl.

„Tak a máme jasno," odtušila nevesele. Zaklapla kazetu a uložila ji zpátky na místo.

„Vyřídím to Harrymu," nabídl se Bale, a pak přešel znovu do pobaveného tónu. „Mimochodem, náš včerejší rozhovor jsem si náramně užil."

„To mě nesmírně těší," opáčila. „Existuje nějaká šance, že byste na něj zapomněl?"

Bale chvíli předstíral zamyšlení. „Myslím, že ne," prohlásil pak nakonec s jistou dávkou uspokojení v hlase. „Ale můžu se o to pokusit...?"

„Ano?" povytáhla obočí a čekala, jaká další uštěpačná poznámka z něj vypadne tentokrát.

„Třeba když se mnou půjdete na večeři," prohlásil sebevědomě.

Lauru tím dokonale odzbrojil, čekala mnohé, ale tohle ne. Zůstala na něj překvapeně zírat.

„Tak co říkáte?" pobídl ji, když dlouhou chvíli mlčela.

„Cože?"

„Jestli půjdete."

„Na večeři?" zopakovala, jako by se ujišťovala, že správně slyší.

„Ano, na večeři," přitakal pobaveně. „Jako vy a já. Lépe už to vyjádřit neumím."

„No... já...," začala váhavě, ale ve skutečnosti netušila, co chce vlastně říct, tak se zase odmlčela.

„Mám nápad," navrhl jí. „Když najdu cestu zpátky bez vaší pomoci do dvaceti minut, vyjdete si se mnou na večeři. Když ne, už se vás nikdy nezeptám a nezmíním se o tom ani slůvkem."

Laura přikývla. „To zní jako fér nabídka. Počkám na vás u sebe v kanceláři, hodně štěstí."

S těmi slovy ho nechala stát hluboko v podzemí ministerstva a vrátila se nahoru. Nad jeho nečekanou nabídkou přemýšlela celou cestu zpátky a někde v kruhové místnosti si uvědomila, že se hloupě usmívá, a tak raději zatřepala hlavou. Vrátila se na oddělení, kde na ni čekala Erin s hromadou nějakého papírování. Vešly společně do její kanceláře.

„Erin, sežeňte mi spisy o hlídkách ve spodních skladech za poslední týdny," přikázala jí.

„Jistě," přikývla asistentka horlivě, „stalo se něco?"

„Jen nějaká nesrovnalost," mávla nad tím Laura rukou. „Zdá se, že se ztratilo něco ze zabavených předmětů."

„Myslíte si, že tu máme zloděje?"

„Nic podobného jsem neřekla," varovala ji Laura přísným pohledem a Erin zase sklopila oči ke svému papírování. Byly zrovna v polovině ranní pošty, když se dveře do její kanceláře otevřely a dovnitř nahlédl Bale.

„Dvanáct minut," prohlásil sebevědomě. „Vyzvednu vás v sobotu v osm u vás doma."

A než stačila jakkoliv zareagovat, zase zmizel. Ucítila na sobě zvídavý pohled své asistentky a ruměnec jí stoupal do tváří.

„Tak kde jsem to skončila?"

„U schvalování rozpočtu pro alchymistické pokusy na další čtvrtletí," odpověděla Erin pohotově. „Mám vám tu sobotní schůzku zapsat do diáře?"

„Myslím, že si to zvládnu zapamatovat," ujistila ji Laura suše. „Díky."

****

Lola se sice značnou část života při kouzlení spoléhala spíš na svoje ruce, než na hůlku, ale déle by bez ní už nevydržela. I tak se cítila poněkud nesvá, když musela využít asistence své tety, aby se vůbec přemístila. Když se octila na Příčné ulici, zamířila rovnou k Ollivanderovým. Garrett Ollivander k ní překvapeně vzhlédl od prodejního pultu.

„Slečna Nikolaos Blacková," prohlásil potěšeně s úsměvem na rtech, „co vás k nám přivádí tak časně zrána?"

„Potřebuju novou hůlku," vysvětlila.

Garrett si nasadil na nos brýle a překvapeně na ni zamžoural. „Ta stará vám již dobře neslouží? Jedenáct a půl palce, žíně z jednorožce, tisové dřevo, nemýlím-li se?"

„Přesně tak," přitakala. „Máte výbornou paměť."

„Mám paměť na velké kouzelníky a čarodějky," řekl. „Tak se vám podíváme po nové hůlce, ano?"

Nikolaos si vzpomínala, že když společně s matkou vybírala svoji první hůlku před deseti lety, strávily tady bezmála dvě hodiny, než se Garrettu Ollivanderovi podařilo najít takovou hůlku, která by její temperament snesla. Tentokrát to nebylo o moc lepší. Když už se ručičky na hodinách začaly blížit k pravému poledni a na prodejním pultu se kupila jedna otevřená krabička za druhou, začínala propadat beznaději.

„Je mi to moc líto," zopakovala po několikáté, když vracela další nevyhovující hůlku.

„Nic se neděje, slečno," ujišťoval ji Ollivander, ale vypadal jako na pokraji zoufalství. „Neodejdete odtud, dokud nenajdeme tu pravou."

A nakonec ji našli – lépe řečeno, našla si ona ji. Dvanáct a půl palce, habrové dřevo a pero z ptáka fénixe. Byla překvapivě lehká, ohebná a sotva ji Lola vzala do ruky, ucítila, že k sobě patří.

Zaplatila za hůlku mnohem víc, než stála, aby panu Ollivanderovi vynahradila několik hodin ztraceného času, a vydala se rovnou k Děravému kotli, kde na ni čekala prateta Cat se strýčkem Ivanem. Vešla k nim do pokoje topícím se v téměř neproniknutelné tmě díky těžkým tmavým závěsům, které měly ochránit Ivana před sluncem.

„Omlouvám se za zpoždění," vychrlila ze sebe hned ve dveřích, „musela jsem si ještě něco zařídit."

„To je v pořádku," ujistila ji Cat. „Posaď se. Dáš si něco?"

„Ne, děkuju," zavrtěla odmítavě hlavou. „Přejdeme rovnou k věci."

Rozesadili se kolem stolu. Ivan sepjal ruce a chvíli si Lolu zamyšleně prohlížel, než promluvil.

„Strávil jsem na výzvědách mezi upíry celou noc," objasnil hned na úvod, „všichni jsou zkázou Blanchardova klanu poněkud znepokojení, i když většině se znatelně ulevilo, protože ten bastard všem stejně jenom lezl na nervy."

„Co se říká?" zeptala se okamžitě, protože to napětí už déle nedokázala snášet.

„Všichni ví, že to byl nějaký čaroděj," připustil Ivan zamyšleně, „díky tomu zložáru, ale tvoje jméno prozatím nikde nepadlo. Vypadá to, že jsi v bezpečí."

„A Andrej?"

Ivan s Cat si vyměnili rychlý pohled, který jí neušel.

„Všichni ví, že mezi sebou měli spory," přiznal upír, „takže většina předpokládá, že je to jeho práce."

„Ale co to znamená?" zajímala se. „Co mu hrozí?"

„To záleží na tom, jak se místní komunita upírů shodne," vysvětlil jí opatrně. „Způsob trestu může být různorodý."

„Nemůžeš se za něj přimluvit?" skočila mu do řeči. „Když za něj ztratíš slovo..."

„Lolo," varovala ji Cat jemně.

„Nejsem v takovém postavení," zavrtěl hlavou Ivan. „Na moje slovo nikdo nedá. V tomhle je Tarkovskij sám. Pokud Blancharda zabil..."

„Blancharda jsem zabila já," přerušila ho Lola ostře a v pokoji zavládlo ledové ticho.

Cat s Ivanem si vyměnili starostlivý pohled, který napovídal, že tentokrát překročila všechny možné hranice.

****

Edward se po několikadenní pauze vrátil nejen zpátky do školního života, ale i ke svým povinnostem. Když po vyučování zamířil do redakce Bradavického zpravodaje, Dominique k němu zamířila rázným krokem s výrazem bohyně pomsty.

„Kde se k čertu flákáš!" obořila se na něj. „Zítra to bude už týden od druhého úkolu a my nemáme hotovou ani polovinu článků o Turnaji!"

„Šetři dechem, Weasleyová," uklidňoval ji sebejistě, „už se na tom pracuje. Teda ta má dneska náladu, co?" prohodil směrem k Rose, která dodělávala svůj článek.

„Bere to příliš vážně," špitla Rose tak, aby ji sestřenice neslyšela. Dominique naštěstí mezitím pobíhala mezi ostatními členy redakce a vylévala si svůj vztek na nich.

„Na čem děláš?" vyzvídal Edward.

„Průběžné výsledky," odpověděla mu nepřítomně. „Delluc na posledním místě s dvaasedmdesáti body, Lissenko má jen o tři body víc a Beatrice rovných osmdesát. Albus má pětaosmdesát a Eileen sedmaosmdesát, což není vůbec špatné, mít oba šampiony v horní půlce. Ztrácí na Soňu jen pár bodů," zamumlala, a pak si teprve uvědomila, co řekla. Koutkem oka Edwarda zkontrolovala, ale ten už se přehraboval ve svých věcech a nevěnoval jí dostatek pozornosti - nebo to alespoň zdatně předstíral.

Dnes po hodině kouzelných formulí dali Albus, Eileen a Rose hlavy dohromady. Nikdo z nich nevěděl, co se mezi Edwardem a Soňou vlastně stalo, ale všem bylo jasné, že za jeho chování může právě kruvalská šampionka. Dohodli se, že mu budou poskytovat potřebnou morální podporu, dokud si o tom nebude chtít promluvit. Součástí jejich plánu také bylo, držet Edwarda od Soni co nejdál. Prozatím se jim to dařilo, dokud se pár minut po šesté osobně nezjevila v redakci.

„Přišla jsem kvůli tomu rozhovoru o druhém úkolu," prohlásila Soňa sebevědomě a většina redakce zvedla okamžitě hlavu od rozdělné práce.

„Rozhovory se šampiony má na starost Edward," vysvětlila Dominique a mávla rukou směrem k němu. Teprve potom si uvědomila svoji chybu a rozpačitě se ošila.

„To je v pohodě," ujistil ji Edward, aniž by dal najevo jakékoliv emoce. „Můžeš si jít sednout sem za mnou."

Soňa chvíli váhavě postávala na místě, jako by zvažovala, jestli nebude lepší utéct, ale nakonec Gregoroviče poslechla a posadila se naproti něj ke stolu. V redakci zavládlo ticho, jak každý ustal ve své činnosti a nenápadně sledoval, co se bude dít dál. Edward zatvrzele mlčel a s hlavou sklopenou psal nějaký článek, zatímco kruvalská šampionka zírala na ruce ve svém klíně. Rose sedící vedle si nervózně odkašlala, čímž Eda konečně vyrušila z práce.

„Tak můžeme začít," rozhodl a dál odmítal k Soni zvednout oči. „Pověz, jaké to je být šampionem s nejvyšším počtem bodů?"

„Je tohle už součást interview?" zeptala se klidně, přestože jeho tón byl útočný. Když nijak nereagoval, rozhodla se odpovídat na otázku. „Nepřemýšlela jsem nad tím, kolik mám nebo nemám bodů. Myslím si, že nakonec sejde jen na tom, jak se vypořádáme s posledním úkolem, který rozhodne o celkovém pořadí."

„Co myslíš, že vás v posledním úkolu čeká?" položil jí další otázku a pečlivě si při tom zaznamenával odpověď.

Soně začínal být rozhovor znatelně nepříjemný. Neustále se ošívala a nervózně pokukovala po ostatních spolužácích, kteří je neskrývaně pozorovali. „Myslím, že kombinace toho, co jsme museli doposud zvládnout. Tedy série překážek, které prověří naši odvahu, ale i kouzelnické dovednosti a důvtip."

„Co pro tebe osobně byla nejtěžší překážka v druhém úkolu?"

„Nejspíš to zaklínadlo hned na začátku po bubákovi," připustila.

„Vážně?" zeptal se nenuceně. „A nebyla to náhodou ta část, kdy jsi bodla kamarádům kudlu do zad a nechala je málem umřít, namísto toho, abys jim nabídla pomoc?"

Teprve teď se jí Edward zadíval zpříma do očí. Soňa na jeho obvinění nic neříkala a oplácela mu klidný pohled.

„Myslím, že bych ten rozhovor měla dokončit místo tebe," nabídla se Rose nesměle a nervózně přitom pošilhávala po ostatních.

„Jo, to asi měla," prohlásil Edward dutě a odtrhl od Soni oči. „Já mám lepší věci na práci."

Obrátil se zpátky ke článkům na svém stole a upřeně zíral na písmenka na pergamenu. Ruce se mu nepatrně třásly a na pár vteřin viděl zase rozmazaně. Podobné výpadky jeho tělo zažívalo pokaždé, když jeho mysl strávila příliš času mimo. Jako by někdo špatně propojil dráty mezi jeho duchem a tělem, které pak příležitostně vypověděly službu. Salazarova moc měla svou daň. Někde hluboko uvnitř cítil, že on sám je možná větší hříčkou přírody než Soňa. Nakonec je snad nejlepší, když se od ní bude držet dál. Nic dobrého by z toho nevzešlo.

****

Draco nad Lolinými slovy přemýšlel celý den a sotva se dokázal soustředit na práci. Nejdřív je považoval za příliš troufalá, ale čím déle nad nimi uvažoval, tím více byl přesvědčený, že má nejspíš pravdu. Je načase čelit své minulosti, pokud si má vybudovat nějakou budoucnost. Skončil toho dne dřív a přímo ze své kanceláře u Gringottových zamířil k matce domů.

Narcissa byla z jeho nenadálé návštěvy mírně zaskočená.

„Chci s ním mluvit," prohlásil Draco na prahu dveří věcně.

Chvíli vypadala, že ho snad nepustí dovnitř, ale potom ustoupila a pozvala ho váhavě dál.

Luciusův stav se od Vánoc, kdy se viděli naposledy, příliš nezlepšil. Stále vypadal zuboženě a při sebemenším hluku, jakým bylo i otevření dveří, sebou poplašeně škubl. Když Draco zůstal stát a dívat se do jeho šedomodrých očí, všechen hněv, který k tomu muži choval, vyplul zase napovrch. Věděl však, že ho bude muset překonat – pokud se má pokusit zachránit tuhle rodinu.

„Přišel jsi...," pronesl Lucius překvapeně.

Draco se posadil do vedlejšího křesla a chvíli neklidně svíral opěradla, než se odhodlal promluvit. „Dělám to jen pro svoji rodinu," vysvětlil. „Nechci, aby Scorpius trpěl, protože se nedokážeme shodnout. Dost na tom, že nemá matku. Nebudu mu odpírat, aby se stýkal s vámi."

Lucius jen trhavě přikývl, jako by se bál syna přerušovat.

„Mám dceru," řekl Draco znenadání. „Dospělou dceru."

„Tvá matka mi o tom řekla," přitakal.

Draco se na otce pátravě zadíval a čekal, jestli nějak okomentuje fakt, že jeho vnučka je Blacková. Lucius však vypadal docela klidně a Draco potlačil nával hořkosti při vzpomínce na své dospívání. Kdyby jeho otec tenkrát tušil, že se s Laurou za jeho zády shází, byl by z něj vymlátil duši.

„Nevím jak, ani jestli to vůbec jde," připustil Draco, „ale chci za vším udělat tlustou čáru. Nejde popřít, co se mezi námi stalo. Nejde smazat posledních dvacet let a zřejmě ti nikdy neodpustím, co jsme si tvojí vinou s matkou během války vytrpěli. Ale musíme se s tím naučit žít, jako to dokázali ostatní."

„Jsem rád, že to vidíš takhle," řekl Lucius roztřeseným hlasem.

„Chci svoji dceru přijmout do rodiny," rozhodl se Draco pevně. „To ale znamená, že musím vycházet se všemi Blackovými. Musíme se jim omluvit a zapomenout na to, co se stalo."

Lucius dlouhou chvíli nic neříkal.

Oba v sobě toho dne potlačili část sebe sama a udělali první váhavý krok kupředu.

****

Staneš se temnotou a budeš v ní ztracena, dokud tě nestráví. Poslední slova Michaela Blancharda jí zvonila v uších od chvíle, kdy se probrala z bezvědomí a vracela se v pravidelných vlnách, kdykoliv se jen na kratičký okamžik přestala soustředit.

Na ministerstvo Lola dorazila až během odpoledne. Zamířila rovnou ke svému stolu, který po měsících její nepřítomnosti vypadal poněkud opuštěně.

„Ani si nesedej," varoval ji Anthony Bale sedící ve vedlejší kóji. S nohama na stole upíjel z šálku černou kávu a zíral do nějaké mapy.

„Proč?" zamračila se na něj podezřívavě.

„Věř mi, běž rovnou za šéfem," doporučil jí.

Lola se s nepříjemným pocitem v oblasti žaludku vydala rovnou k Harrymu do kanceláře, a jak Bale předvídal, jejich šéf nebyl právě v nejlepším rozpoložení.

„Posaď se," vyzval ji příkře a už podle tónu jeho hlasu si byla jistá, že tuší, o čem budou mluvit.

Bez váhání tedy přijala nabízené místo a odhodlaně se mu zadívala do očí.

„Jediné, co po vás jako po svých zaměstnancích vyžaduju, je bezmezná loajálnost a upřímnost," začal Harry ztěžka. „Už jednou jsem tě žádal, abys ke mně byla upřímná, a nic jsem nenamítal, když jsi mi zalhala rovnou do očí. Ptám se tě tedy znovu, Nikolaos. Je tady něco, o čem se mnou chceš mluvit?"

Ještě nikdy Harryho v takové náladě neviděla. Cítila, jak jí stoupá horkost ze studu do tváře. Vyčkávavě se na ni díval skrz kulaté brýle a mlčel. Rozhodla se, že nejlepší bude přestat lhát, alespoň v něčem.

„Zřejmě mám malér," přiznala sklesle.

Harry přikývl. „Tarkovského jméno přišlo na přetřes při vyšetřování zložáru v centru města, během kterého zemřelo několik upírů," prohlásil. „Vyšetřování dostal na starost Graham a přišel s tím rovnou za mnou. Co je na tom pravdy?"

„Měli mezi sebou nějaké spory," připustila. „Blanchard nám oběma v posledních měsících vyhrožoval."

Potter se ve svém křesle napřímil a unaveně si povzdychl. „Proč?"

„Před lety zabil jeho sestru, uspořádal na ni se svými upíry hon, patřila totiž k vlkodlakům," připustila. „Tarkovskij se mu pomstil, nevím jak přesně, ale dokud se držel mimo Anglii, měli jakési příměří. Když se před časem vrátil, Blanchard mu to chtěl vrátit."

„Jestli je něco z toho pravda a Tarkovskij je do toho nějak zapletený a ty s ním, nemůžu ti pomoct. Je ti doufám jasné, že tohle nejde jen tak smést ze stolu," řekl Harry ostře. „Začíná se do toho zapojovat i Odbor pro dohled nad kouzelnými tvory. Pokud se ocitneš ve vyšetřování a dostane se to před Starostolec, oddělení se za tebe nepostaví."

„Já vím," přitakala tiše a sklopila kajícně zrak.

„Říkal jsem ti, ať se s tím člověkem nezaplétáš," připomněl jí. „Táhne tě sebou dolů, Lolo. Nehodlám přihlížet tomu, jak zahazuješ svoji budoucnost. Kde vůbec je?"

„Nemám tušení," přiznala.

Harry si posměšně odfrkl.

„Zůstaneš tady," rozhodl. „Prozatím tě odvolávám z Bradavic, dokud se to celé nevyřeší. Vrátíš se zpátky do terénu a budeš se chovat podle pravidel, rozumíš? Při troše štěstí pravda vyjde brzy najevo a já upřímně doufám, že je to celé jeden velký omyl a nemáš s tím nic společného."

„Ano, šéfe," přitakala mu zkroušeně.

„Do konce měsíce spadáš pod Balea," přikázal jí. „A teď padej, než si to rozmyslím a na místě tě přerazím."

„Díky, šéfe," vydechla úlevně a vydala se ke dveřím. Když měla ruku na klice, Harry za ní ještě zavolal.

„Jinak jsi v pořádku?" zeptal se starostlivě a po výrazu přísného vedoucího nebylo na okamžik ani stopy.

„V naprostém," ujistila ho sebevědomě a zamířila ven z kanceláře.

Přesvědčená o svých slovech však nebyla.

****

„To byl Hoffmann, vypadá to, že vzduch je zase čistý a můžeš se venku pohybovat bez obav, že se tě pokusí zabít. Mám ti vzkázat, že víc pro tebe už neudělá."

Amélia Bogdanovová s těmi slovy vešla zpátky do své ložnice a pátravě se zadívala na Andreje, který se mezitím začal spěšně oblékat. Zatímco si natahoval kalhoty a zapínal košili, oba mlčeli. Posbíral všechny svoje věci a mezi dveřmi, kde se střetli, maličko zaváhal.

„Díky za azyl," řekl pak neurčitě.

Amélia si podrážděně odfrkla a uvolnila mu cestu, aby mohl projít. „Snaž se zbytečně venku neprovokovat. Nebudeš mít štěstí věčně."

Tarkovskij víc už neřekl, zavřel za sebou domovní dveře a rychlým krokem seběhl schody z jejího bytu dolů. Když vyšel do nočních ulic Londýna, ještě se ohlédl přes rameno a spatřil její siluetu stojící za oknem. Potom se přemístil a během pár vteřin se ocitl na dobře známém nábřeží řeky Temže.

Nemusel čekat příliš dlouho, sotva o minutu později se nedaleko něj ozvalo jemné lupnutí a ze stínu vyšel vysoký světlovlasý muž, sotva o pár let mladší než on sám.

„Máš to?" zeptal se Andrej zpříma.

Muž mu bez váhání podal složku, kterou třímal ve své pravici. Andrej ji zběžně prolistoval, a pak si povzdychl.

„To nestačí."

„Musíš nám dát víc času," namítl muž podrážděně. „Moji lidi nejsou všemohoucí, dva dny jsou zatraceně málo."

„Potřebuju to hned, Hoolboome," zavrčel Tarkovskij podrážděně, ale společník si z jeho netrpělivosti nic nedělal, byl zvyklý. „Nikdo si ji s tím nesmí spojovat, rozumíš? A už vůbec ne ministerstvo. Je to celé na moji hlavu."

„Ve městě přestává být bezpečno," nedal se Hoolboom přesvědčit. „Všichni se teď příliš bojí. Slyšel jsi o tom útoku na ministerstvu? To je nic oproti tomu, co se děje v Podzemí. Lidé mizí, stahují se sem podivné potvory ze všech koutů světa."

Andrej netrpělivě přikývl. „Vím o tom, mluví se o někom mocném, kdo kolem sebe soustředí příliš černé magie."

Hoolboom zavrtěl unaveně hlavou. „To není jen černá magie," opravil ho. „Je to samotná podstata zla. Něco takového... jsem ještě neviděl."

Tón jeho hlasu napovídal, že nepřehání. Konečně si získal jeho plnou pozornost. Tarkovskij přestal zkoumat složku a zvedl k němu oči. „O čem to mluvíš?"

„O nové hrozbě," zašeptal sotva slyšitelně.