„Nehovoříme tady o Voldemortovi, nebo ano?" položil Ron opatrně otázku, která je všechny tížila ze všech nejvíc.

„Pevně doufám, že ne," odpověděla mu Emily klidně. „Nicméně máme co dočinění s velmi černou magií."

„Měla bys nám říct víc," pobídl ji Harry a ostatní souhlasně přikývli.

Emily vstala ze svého křesla a začala pomalu přecházet tam a zpátky po své kanceláři jako pokaždé, když si potřebovala utřídit myšlenky. „Začalo to tím útokem na mistrovství světa ve famfrpálu," vysvětlila, „nejdřív jsem to považovala za nešťastnou nehodu, ale když se na to dívám zpětně, přesně v tu chvíli začala série nevysvětlitelných událostí, která mě vede k mému podezření, že máme co dočinění s velmi mocným kouzelníkem nebo čarodějkou."

„Tu dívku přece zabil upír," namítla Ginny a zahleděla se pátravě na Harryho, který měl vyšetřování na starost.

„Sampír," opravil ji Potter unaveně, „ten samý, co zabil profesora Bogdanova v Zapovězeném lese. Je ale mrtvý, Tarkovský ho zabil. Odtud žádné nebezpečí nehrozí."

„To ano," přitakala Emily, „ale není jediným fantastickým stvořením, které se v posední době záhadně objevilo."

Laura zarytě mlčela, pokoušela se samu sebe přesvědčit, že nic z toho nesouvisí s její dcerou.

„Chceš říct, že po Londýně teď běhají nekontrolovatelně upíři?" zeptala se Hermiona zděšeně.

„Upíři, vlkodlaci, trollové," přikývla Emily unaveně. „Denně mi chodí stížnosti z odboru pro dohled nad kouzelnými tvory, nedokáží je ohlídat. Smečky, se kterými jsme doposud neměli nejmenší problém, se vymykají kontrole. A podobně to vypadá i na jiných odborech."

„Máme spoustu nových vězňů," připustil Viktor zamyšleně. „Přibývají útoky mezi čaroději."

„Odbor kouzelnických nehod a katastrof je kapacitně vytížený," přidala se Hermiona váhavě, „jako kdyby se stále větší počet kouzelníků přestal kontrolovat, a kouzlí bezmyšlenkovitě před mudly."

„Na oddělení nám chodí stále víc zabavených magických artefaktů posedlých kletbami," zamumlala Laura. „U Merlina, nepřikládala jsem tomu význam..."

„Harry?" obrátila Emily pozornost na ředitele oddělení bystrozorů.

„Víš, jak na tom jsme," povzdychl si Potter, „máš pravdu, máme dvakrát tolik práce. Většina kouzelníků provozujících černou magii, po kterých moji lidé jdou, jsou ale malé ryby. Není mezi nimi nikdo významný."

„Tak sami vidíte," povzdychla si Emily, „hovořila jsem o celé situaci s Pastorkem a ze zdrojů z oddělení pro mezinárodní kouzelnickou spolupráci vím, že se tyto aktivity soustředí do Anglie. Lépe řečeno sem, do okolí Londýna. Obávám se, že máme co dočinění s někým, kdo kolem sebe rozsévá velmi temnou magii."

„Někdo ze Smrtijedů?" navrhl Ron.

„Většina je v Azkabanu," namítl Viktor.

„Ten zbytek hlídáme," dodal Harry. „Není možné, aby to byl někdo z propuštěných vězňů, sotva se drží na nohou."

„Takže je to nová hrozba," uzavřela Laura dohady. „Ale o co jí jde?"

„To prozatím nevíme," přiznala Emily. „Svolala jsem vás, abyste byli s celou situací obeznámeni. Doufám, že se na vás můžu spolehnout, a že zachováte v celé věci diskrétnost, dokud nebudeme vědět víc."

„Samozřejmě," přitakal Harry a ostatní souhlasně přikývli.

„Možná je to souhra náhod," připustila Emily váhavě, „ale možná taky ne. Chci být na tuhle variantu připravená. Nenecháme se zaskočit. A pokud na to přijde, chci mít vás všechny po svém boku. Společně jsme to už jednou dokázali. Zvládneme to znovu. Ať se tam venku děje cokoliv."

****

Lola cítila, jak se jí každičká buňka v těle napínala strachem. Nebyla hloupá. Věděla, že odsud musí okamžitě pryč. Z tohohle místa se však nedalo snadno přemístit. Musí se dostat zpátky skrz kamennou zeď na vlakovou stanici.

Nepotřebovali slova, aby se mezi sebou domluvili. Postavili se k sobě zády. Ulice kolem zela prázdnotou, kromě nich a pěti upírů, kteří se každou vteřinou přibližovali, tu nebylo živé duše. Stahovali se kolem nich jako smyčka kolem oběšencova krku; pomalu, ale jistě.

Do podobných situací se Lola dostávala neustále, ať už v rámci práce pro ministerstvo, nebo při svých cestách na východ. Tentokrát to ale bylo jiné. Jednak proti nim šla jasná přesila. Jednak je měli oba nemilosrdně zabít. A v takových případech není prostor pro chybování.

Prsty pevně sevřela svoji hůlku, ale prozatím ji nepozvedla. Věděla, že Andrej za jejími zády dělá totéž; vyčkával na správný okamžik. S velkou pravděpodobností měl za opaskem jeden ze svých stříbrných kůlů. Lola měla jeden zastrčený ve vysokých šněrovacích botách. Kdyby se pro něj teď sehnula, nejbližší upír by jí prokousl v momentu hrdlo. Bude muset doufat, že ho nebude potřebovat. Nebo se spoléhat na to, že ho během boje dokáže vytáhnout dostatečně rychle.

Když soupeříte s čarodějem, jsou vaše možnosti jasné. Svého soupeře vidíte, dokážete odhadnout, ve který okamžik pozvedne svou hůlku. V mnoha případech i víte, k jakému kouzlu se chystá, pokud není zběhlý v neverbálních zaklínadlech. S upíry je to těžší. Jsou rychlí, nebezpečně rychlí. Dokážou se pohybovat s takovou hbitostí, jakou lidské oko sotva postřehne. Některá kouzla na ně nelze použít. Spousta z nich je zběhlá i v manipulaci a čtení lidských myšlenek. Tihle k nim naštěstí nepatřili, a tak Lolina mysl zůstala čistá a mohla se soustředit na nadcházející boj. A potom je to pochopitelně otázka férového boje a cti. Většina kouzelníků ví, kdy přestat. U upírů nemůžete počítat s něčím jako je lidskost. Jsou to predátoři a vy jejich kořist.

Všechny tyto informace, které jí Andrej celé týdny vštěpoval, Lole hlavou proběhly ve zlomku sekundy. Teď mezi nimi a upíry zbývalo několik málo posledních metrů. Srdce jí tlouklo až v krku, ať se snažila být sebevíc klidná. Upíři se zastavili, a pak ten nejvyšší z nich promluvil směrem k Andrejovi.

„Vida, vida, Tarkovský," protáhl jízlivě a v ústech se mu zablyštily nebezpečné tesáky. „Vsadil jsem se s Michaelem, že nejsi takový idiot, aby ses sem vracel. Michael trval na svém. Prý tu svoji krasotinku budeš chtít vidět. Zase měl pravdu."

„Zřejmě jsi vsadil na špatného koně, Marco," odtušil Andrej chladně.

Lola za jeho zády odolávala pokušení ohlédnout se. Nesměla polevit v pozornosti.

„Víš, že je na tvoji hlavu vypsaná vysoká odměna," pokračoval Marco.

„Slyšel jsem."

„A přesto jsi přišel."

„Co na to říct? Mám rád trochu hazardu."

Marco si od Andreje držel dostatečný odstup, zřejmě nechtěl nic riskovat. „Naneštěstí Michael nevyžaduje, abychom tě přivedli živého. Tudíž je mi líto, ale musím ti sdělit, že ty a to mládě za tvými zády se na zemský povrch už nedostanete."

„To je od tebe milé," prohlásil Andrej. „To samé jsem ti chtěl říct já o tobě a tvých poskocích."

Na okamžik zavládlo ledové ticho. Vztek, který v Marcovi Andrej vyprovokoval, byl ve vzduchu hmatatelný jako napětí před bouří. Útok přišel téměř okamžitě. Když si Lola později pokoušela celou situaci znovu přehrát před očima, dospěla k závěru, že celý souboj nemohl trvat déle, než pár vteřin.

Všechno se seběhlo tak rychle, že sotva měla čas pozvednout hůlku.

„Impedimenta!"

Paprsek světla zasáhl upíra vlevo přímo do hrudi. Kouzlo ho nezastavilo úplně, jen dočasně zpomalilo. Druhý upír se však proti Lole vrhl tak rychle, že se sotva dokázala sehnout. Využila momentu překvapení, kdy upírovi proklouzla pod rukama a sáhla do boty po stříbrný kůl. Svezla se na bok právě ve chvíli, kdy k ní upír přiskočil. Ohnala se po něm kůlem, ale způsobila mu jen nepatrné škrábnutí přes tvář. Vyhoupla se rychle zpátky na nohy.

„Mdloby na tebe!"

Tentokrát však svůj cíl minula a oba upíři k ní mířili s vyceněnými špičáky. „Impedimenta!"

Jeden z nich do ní vší silou vrazil. Hůlka jí proklouzla mezi prsty a odkutálela se neznámo kam. Upír ji uchopil za vlasy a praštil obličejem o zem. Slyšela, jak jí zlomil nos. Křup. Schytala několik ran do hlavy. Její zrak klouzal bělobou, neschopný na cokoli zaostřit. Z posledních sil se ohnala kůlem kolem sebe a zřejmě se jí podařilo upíra zasáhnout, jelikož na vteřinu útok ustal.

Vyškrábala se na všechny čtyři. Slyšela pravidelné kapkání, jako z nedotaženého kohoutku, pak otevřela oči a spatřila, že je to pleskání její vlastní krve na beton. Otočila hlavu právě ve chvíli, kdy se zprava proti ní jeden z upírů vrhl. Aniž by si uvědomila jak, zformovala nad svou roztaženou dlaní hořící kouli a vrhla ji proti útočníkovi.

Alespoň k něčemu jí byla Salazarova moc dobrá. Plameny upíra okamžitě pohltily, jako širé moře spolkne těžký kámen. V uších jí drnčel jeho křik.

V tu chvíli do ní narazil druhý upír a ona dopadla znovu tváří k zemi. Než však stačil zaútočit, instinktivně se otočila na záda a ocitla se mu tváří tvář. Ruku s kůlem před sebe natáhla v ten správný okamžik - zajela do upírova břicha jako nůž do změklého másla. Jejich obličeje od sebe dělilo sotva pár centimetrů. Zaskočen jejím útokem zůstal na vteřinu s otevřenou pusou a cenil na ni své špičáky. Lola namáhavě kůl z jeho těla zase vytáhla a chtěla mu ho vrazit do srdce, ale upír ji uchopil za zápěstí a ohromnou silou jí drtil svým stiskem kosti.

Ani nevěděla, jak se jí podařilo z jeho sevření vyváznout. Jediné, na co myslela, bylo, že se jeho špičáky nesmí za žádnou cenu dostat k její holé kůži.

Povalil ji vzápětí. Zmítali se na zemi v klubku. V prstech pevně svírala kůl a druhou rukou tlačila jeho obličej od svého krku. Věděla, že to příliš dlouho nevydrží. Stočil jí ruku s kůlem nepříjemně za záda a vzápětí ucítila, jak jí ostrá zbraň zajela hluboko do lýtka. Bolestí vykřikla. S vypětím poslední sil však kůl z vlastního masa vytáhla a povolila druhou ruku, kterou od sebe držela upíra v bezpečné vzdálenosti. Dřív, než si stačil uvědomit svou chybu, vrhl se k ní a Lola mu prudce vrazila kůl mezi dvě žebra; přímo do srdce, které už léta netlouklo.

Obličej se mu rozšířil překvapením, a pak padl na bok mrtvý k zemi. Lola si otřela krev z očí a zmateně se kolem sebe rozhlédla. Andrej bojoval o pár metrů dál s posledním upírem. Zbylí dva leželi nehybně na zemi. Doplazila se po všech čtyřech do míst, kde ztratila hůlku. Druhý z upírů, kterého zapálila, ještě stále hořel. Ve vzduchu smrdělo škvařící se maso. Hůlku našla po několika vteřinách slepého tápání ve tmě.

Namáhavě se vyškrábala na nohy. Roztrženým lýtkem jí pulzovala nesnesitelná bolest. Rozešla se směrem k Andrejovi, který právě vrhal jednu kletbu za druhou. Marco se všem kouzlům ale velmi mrštně vyhýbal. Táhla nohu za sebou jako nepříjemnou přítěž.
„Mdloby na tebe!"

Už ji od Andreje dělilo sotva pár kroků, hůlku pozvedla k útoku, když tu ji někdo uchopil za zraněnou nohu. Jeden z upírů, který ležel omráčený na zemi, jí zaryl nehty hluboce do rány. Okamžitě upadla na všechny čtyři. Cítila, jak se jí kůže na lýtku trhá výš a výš. Svíral ji za kotník a táhl rovnou k sobě, jako kdyby nebyla těžší než pírko. Přetočila se na bok, oblečení se jí vyhrnulo a on teď dřela holým tělem o beton. Nechala upíra, aby ji přitáhl až k sobě. Pak se prudce vyhoupla na jeho hruď, obkročmo jeho tělo sevřela mezi svými stehny a rukama zatlačila kůl, který mu doposud trčel z hrudi tam, kam patřil.

„Incendio!" vykřikla pak a upírův obličej okamžitě začal hořet. Převalila se na bok do dostatečné vzdálenosti a s obličejem na stranu pozorovala, jak jeho tělo vzplálo jako pochodeň.

Okolí proťal výkřik. Než se vůbec dokázala vzpamatovat, spatřila přímo nad sebou Andreje. Natáhl k ní svoje silné paže a vytáhl ji jedním pohybem přímo na nohy. Lola zaregistrovala Marcovu nehybnou mrtvolu opodál.

„Nekousli tě?" zacloumal jí ramenem mezi přerývavými nádechy.

Zavrtěla hlavou. Andrej nevypadal vůbec dobře. Podle jeho pohmožděnin a krvavých škrábanců na krku pochopila, že se ho jeden z upírů pokoušel uškrtit.

„Musíme odsud okamžitě vypadnout, než se objeví další."

Nemusel ji vybízet dvakrát. Posbírali svoje věci a rozběhli se k východu. Když procházeli kamennou zdí oddělující Podzemí o světa mudlů, vystrčili nos ven ze svých příbytků první zvědavci. Bylo jen otázkou minut, než se Michael Blanchard dozví, že mu zase unikli.

Pospíchali chodbou tak rychle, jak jim Lolino zranění dovolovalo. Andrej se ji pokoušel podpírat, ale sám se sotva udržel na nohou.

Zpomalili až na vlakovém nástupišti.

„Dal bych si něco ostřejšího," prohlásil Andrej unaveně a snažil se popadnout dech.

„Já taky," souhlasila Lola a pokoušela se zklidnit své třesoucí ruce. „Já taky."

„Počkej, tohle ti napravím," nabídl se jí, když viděl, jak si utírá proudy krve z nosu do rukávu.

Přidržel jí obličej na světle a mávl hůlkou. „Episkey!"

Ozvalo se znovu křupnutí a Lole se na okamžik zatmělo před očima. Nos však měla zase v pořádku.

„A teď rychle pryč."

****

Přemístili se doprostřed hlavní ulice v Prasinkách. Venku se v tuhle pozdní hodinu už nikdo nevyskytoval, a tak jejich příchod nevzbudil nežádanou pozornost. Za okny některých domků se však ještě svítilo.

Lole se okamžitě podlomila kolena a nebýt Andrejovy pohotovosti, skácela by se rovnou k zemi. Zachytil ji zrovna ve chvíli, kdy se jí zraněná noha nepříjemně podvrtla.

„Jsi v pohodě?"

„Nic to není," ujistila ho, ale sníh pod jejich nohama okamžitě smáčela krev. Rozlévala se jako inkoust ve vodě do všech stran.

„Nevypadá to jako nic," namítl.

„Vydrž chvilku," požádala ho.

Držel ji za paže, zatímco se pokoušela udržet rovnováhu na zdravé noze. Obličej zkřivila soustředěním a po několika vteřinách se kolem nich v černočerné tmě rozlilo zlatavě zářivé světlo. Andrej na vlastní oči spatřil, jak jí roztržená kůže na lýtku zase srůstá. Tentokrát si však ránu nedokázala vyléčit tak, jako když pomáhala od zranění jemu samotnému. Pouze zastavila krvácení.

„To už je lepší," vydechla vyčerpaně a tvář jí pobledla únavou. Jako kdyby mu přímo před očima uvadla jako květina bez vody.

„Zvládneš to?"

Místo odpovědi se malátně rozešla směrem k Prasečí hlavě. Andrej ji beze slova následoval.

„Takhle tam nemůžeme," prohlásila Lola sebekriticky, když si pod venkovní lampou prohlédla, jak oba vypadají. Krev měli doslova všude, od obličejů až po konečky prstů a palce u nohou.

„Pulírexo!" namířila na Andreje hůlkou. Krev z jeho těla zmizela, ale na kabátu mu zůstalo několik zaschlých skvrn. Poté zopakovala kouzlo i na sobě. Líp už to nešlo.

Vešli dovnitř putyky, kterou po smrti Aberfortha Brumbála vedl Seamus Finnigan. Uvnitř se za ta léta vůbec nic nezměnilo, stále se zde scházela pochybná cháska. Lola na Seamuse za pultem mávla. Zvedl k ní oči od špinavého hadru, kterým leštil staré sklenice a odpověděl přikývnutím.

Posadili se k jednomu ze stolů v rohu, co nejdál od posledních hostů. Seděli mlčky, dokud jim Seamus nepřinesl dvě pinty levného piva a zase zmizel. Andrej postřehl, jak si Lola zraněnou nohu pod stolem natáhla a dávala si záležet, aby nevyjekla. Ve tváři jí však škubalo bolestí.

„Řekni mi, jaký máš vztah k Amélii Bogdanovové," zahájila rozhovor a usrkla si piva. Podle toho, jak se ušklíbla, usoudil, že je nápoj dost mizerný.

„Proč?" zeptal se opatrně.

„Protože nechci říct něco nevhodného o tvé ženě, mohl bys mi pak zakroutit krkem," opáčila.

„Bývalé ženě," opravil ji a napil se ze své sklenice.

„Aha."

Nic víc mu na to neřekla. Najednou se cítil nepatřičně, jako pokaždé, když musel prozradit něco o svém osobním životě. „Můžeš o ní říct cokoliv," řekl pak. „Mě tím neraníš, víš, že jsem uvnitř dávno mrtvý."

„Fajn," přikývla. „Nevěřím jí. Nemám z ní dobrý pocit."

„To mají Bogdanovovi zřejmě v rodině."

„Myslím to vážně," opáčila káravým tónem. „Věděla to. Věděla, že měl její bratr pravdu, sotva jsem vešla dovnitř."

„O tom jsem ani na vteřinu nepochyboval," přiznal.

„Myslíš, že nám řekla všechno?"

„U Amy člověk nikdy neví," pokrčil Andrej rameny a zašmátral v kapse kabátu. Vytáhl poslední cigaretu z balíčku, vložil si ji do úst a zapálil. „Pokud by měla pocit, že jí něco z toho může ohrozit, nemusela říct úplnou pravdu. Nicméně v klíčových bodech nelhala, to nemá v povaze."

Lola si pochybovačně odfrkla. „Zřejmě jste si byli souzeni."

Na to nic Andrej neřekl. Dál od pravdy už být nemohla.

Na okamžik se odmlčeli a každý zíral do své sklenice. Adrenalin z nich pomalu vyprchal a pochroumaná těla o sobě dávala vědět. Andrej cítil, jak ho při každém nádechu píchá v hrudníku. Zřejmě má naražených pár žeber. Taky se mu zdálo, že mu natéká levé oko. Lola nevypadala o moc líp. Zítra jí čelist bude hrát všemi barvami, jako kdyby ji vzal po hlavě kyjem párek trollů.

„Takže Bogdanov po mně pátral," shrnula Nikolaos hlavní poznatek večera. „Myslíš, že to bylo čistě ze studijních účelů?"

„Možná," potáhl zamyšleně z cigarety. „A možná taky pro někoho pracoval, když vezmeme v potaz, že na tebe někdo posílá cvičené sampíry. Jedním si můžeme být jisti."

„Čím?"

„Pokud toho tolik věděla Amélie, existuje velmi vysoká pravděpodobnost, že o tom ví další. Měla by ses znovu zamyslet nad tím, co jsi komu kdy řekla."

„Celou pravdu znají jen čtyři lidé: my dva, moje matka a teta Emily," namítla. „Ty dvě by to neřekly živé duši, na to vsadím krk."

„A co Lupin?" navrhl.

„Ten nic neví," ujistila ho. „Teddy je můj nejlepší přítel, nedonášel by na mě." Probodla ho vyčítavým pohledem, jaký ještě nikdy nepoužila. Zřejmě Lupinovi opravdu bezmezně důvěřovala.

„Pak jsi musela ukázat svoje schopnosti na veřejnosti," zkoušel dál.

„Jen jednou, když se stalo to s Penelope Melwillovou."

„Kolik lidí to vidělo?" zeptal se.

„Já nevím... asi patnáct," zamyslela se.

„Patnáct potenciálních svědků je dost."

„Zapomínáš, že jim u soudu Eileen pozměnila vzpomínky a přinutila Starostolec uvěřit, že jsem nic neprovedla."

„I z poškozené lidské mysli se dají vydolovat rádoby zapomenuté myšlenky, když víš jak na to."

„Tohle začíná být až příliš komplikované," povzdychla si a unaveně si promnula oči. „Měli bychom se soustředit na Blancharda. To je teď větší hrozba."

„Máš pravdu," přitakal Andrej. „Měla by sis dávat velký pozor. Po dnešních událostech už není v Londýně nikde bezpečno."

„Dokážu se o sebe postarat."

„Poslouchej mě, Lolo," naklonil se k ní blíž a hlas mu ztvrdl jako pokaždé, když ji o něčem poučoval. „To, co se stalo dneska, bylo jen přátelské varování. Až zaútočí příště, bude to mnohem horší. Věř mi, zažil jsem to."

„Dobrá."

„Nechci, aby ses v Londýně ukazovala mimo ministerstvo," nakázal jí. „Je to příliš nebezpečné."

„Tak fajn. Nedělej si starosti."

„Ale já si je dělám!" odsekl nahněvaně, ale vzápětí zase ztišil hlas, aby je nikdo neslyšel. Dokázal myslet jen na to, že celá tahle situace je jeho vina. Kdyby se nestal jejím mentorem, Blanchard by se ji nepokusil zabít. Zbytečně ji ohrožuje.

„Děláš?" povytáhla Lola tázavě obočí.

„Jsi můj...," zaváhal Andrej krátce, „svěřenec."

Z její tváře se nedala vyčíst žádná reakce. Možná doufala, že řekne přítel, ale tohle slovo se v jeho slovníku nevyskytovalo. Dávno zapomněl, jaké to je, mít přítele. Pokud by však v tuhle chvíli někoho mohl tak nazvat, byla to ona.

„Bez obav, vzala jsem si tvoje rady k srdci. Půjdeme?"

Jedním lokem dopil svoji pintu a společně se zvedli k odchodu.

Možná to ani jeden z nich neřekl nahlas, ale od toho večera mezi nimi bylo něco jinak. Existují věci, které musíte prožít společně bok po boku, abyste toho druhého začali brát jako přítele, a čelit přesile pěti krvelačných upírů k takovým věcem zcela určitě patří.

****

V Bradavicích se pomalu schylovalo k famfrpálovému zápasu mezi Kruvalem a Krásnohůlkami. Hráči obou týmů teď trénovali téměř denně. Bradavický tým tak měl dočasné volno a mohl se na hřiště vrátit až po zápase svých soupeřů. Albus jim přislíbil, že je bude i pro následující zápas trénovat a sám na hřiště chodil každou volnou chvíli, aby nevyšel ze cviku.

Do večerky zbývaly asi dvě hodiny a kruvalský tým právě odešel po náročném tréninku do šaten. Hřiště se topilo v neproniknutelné tmě, Abe byl však rozhodnutý i dnes alespoň chvíli trénovat. Oblékl si svůj bývalý nebelvírský dres a s koštětem vyrazil na hřiště. Zjistil však, že nebyl sám, kdo měl podobný plán. Téměř ve stejnou chvíli na hřiště dorazil i Scorpius Malfoy. Jeden druhého si chvíli na vzdálenost sta metrů měřili, ale nakonec si pomalým tempem vyšli vstříc. Nemělo smysl, aby jeden druhého ignorovali.

„Nechceš vyjít ze cviku, to je dobře," ocenil Abe bradavického chytače.

„Spíš jsem si chtěl zaletět nové koště, musíme si na sebe zvyknout," vysvětlil Scorpius a poklepal na násadu koštěte hozeného přes rameno.

„Měsíční paprsek!" zvolal Albus překvapeně, když si uvědomil, co Scorpius drží za koště.

„Dárek od otce k Vánocům," vysvětlil Scorpius. „Vidím, že taky jeden vlastníš."

„To je dárek od Jamese," ušklíbl se Potter.

Sorpius pokýval souhlasně hlavou. Zůstali rozpačitě stát a ani jeden nevěděl, co by měl říct.

„Takže se mu daří?" vysoukal ze sebe po chvíli Scorpius. „Myslím bratrovi."

„Hraje za Kudleyské kanonýry. Je spokojený. Famfrpál je celý jeho život. Myslím, že bude hrát, dokud se udrží ve vzduchu."

„A ty?"

„Já?"

„No, taky budeš hrát famfrpál profesionálně?" zeptal se Scorpius.

„To nevím," připustil Abe a poprvé za dlouhé měsíce se nad tím doopravdy zamyslel. Vždycky chtěl hrát famfrpál. Byl to jeho sen. Ale teď, když se ta chvíle přiblížila, si nebyl jistý. Opravdu se chce famfrpálem živit? Hraje přece pro zábavu, pro ten pocit bezstarostnosti, který má jen na koštěti. Jenže hrát ve školním týmu a hrát pro obživu je rozdíl. Pro Jamese famfrpál už není jen hra, je to práce. A ať ji děláte se sebevětší láskou, může se dříve či později stát, že si ji zprotivíte.

„Chci říct, je to trochu ironie, nemyslíš?" nadhodil Scorpius do ticha a vytrhl tím Albuse ze zamyšlení.

„Co myslíš?" nechápal Abe.

„Jsi bradavickým šampionem, aniž bys doopravdy chtěl, i když by jím měl být spíš Gregorovič. Hodí se na to, to ví každý," vysvětlil Malfoy. „Jenže Gregororvič je mezitím z nějakého hodně zvláštního důvodu primus. A ruku na srdce, primusem jsem měl být já. Jenže já místo toho chytám ve školním týmu, který bys daleko lépe vedl ty. Je to celé postavené trochu na hlavu, ne?"

„Tak trochu," připustil Albus a nevěřícně se zasmál. „Vlastně máš zatracenou pravdu."

Scorpius jen pokrčil rameny. Abe přemýšlel nad tím, jestli se Scorpiusem někdy vedli podobně dlouhý rozhovor. Dospěl k úvaze, že ne. Ve vyučování se míjeli, na hřišti spolu soupeřili. A když už na sebe někde narazili, většinu času se vzájemně uráželi, protože Malfoy s Edwardem se nesnesli. Možná bylo na čase hodit dětinské konflikty za hlavu. Vždyť už jen pár měsíců a odejdou ze školy nadobro. Možná je na čase dospět.

„Tak se proletíme, co říkáš?" navrhl Albus smířlivě. „Měl jsem v plánu vypustit Zlatonku a pokusit se ji chytit."

„Závody?" ušklíbl se Malfoy. „Jsem pro, Pottere. Připrav se na drtivou porážku."

„To sotva, Malfoyi," oplatil mu Albus.

Vypustili Zlatonku a ta jim během vteřiny zmizela v černočerné tmě. Společně nasedli každý na své koště a odrazili se od země. Jejich hon na drobný zlatavý míček trval bezmála hodinu. Situaci jim komplikovala nejen houstnoucí tma, ale i nepříjemný mráz, který oběma brzy zalezl až pod kůži. Díky tomu, že měli identická košťata, byl jejich souboj rychlostně vyrovnaný. Nicméně Albus byl přeci jen obratnější a lépe trénovaný, a tak se Zlatonky nakonec zmocnil jako první.

„Byl to vyrovnaný boj," prohlásil Albus taktně, když sesedli z košťat a vydali se společně směrem ke škole.

„Nejsi tak dobrý lhář jako chytač, Pottere," ušklíbl se Scorpius. „Kdyby měl tým tebe, porazíme Krásnohůlky jedna dvě."

„Ale jak jsi řekl, já jsem šampion. A ty jsi chytač. Každý musíme dělat to, co se od nás vyžaduje," namítl Albus přátelsky.

„Nejspíš," zamumlal Malfoy.

Albus v jeho hlase zaslechl stopy hořkosti. Napadlo ho, že má Scorpius zřejmě ve zvyku se zbytečně podceňovat. Byl dobrý chytač. Možná ne tak dobrý, jako on sám, ale Albus ho viděl na koštěti tolikrát, že dokázal talent rozpoznat.

„Kdyby sis chtěl zase někdy zalétat, chodím sem skoro každý den od sedmi," navrhl mu Abe zčistajasna. Býval za dvě hodiny o samotě, které mu hřiště poskytovalo, nesmírně vděčný. Snad by se o ně mohl s Malfoyem trochu podělit a pomoct mu najít víc sebedůvěry. Samozřejmě jen kvůli bradavickému týmu, namlouval si.

„Co na to Gregorovič?" povytáhl Scorpius obočí pochybovačně.

„Vím, že si to o nás rád myslíš, ale nesdílíme jeden mozek," opáčil Albus, „navíc ten je tak zaneprázdněný Soňou Daškovovou, že si sotva všimne, jaký je den v týdnu."

Malfoy ještě chvíli váhal, ale pak přikývl. „Když budu mít čas..."

„Jo, jasně," souhlasil Albus spěšně. „Nemyslel jsem tím hned zítra..."

Ve Vstupní síni se jejich cesty rozdělily. Když se Albus vracel na nebelvírskou kolej, přemýšlel nad tím, jestli se trochu neunáhlil. Druhého dne však na něj Scorpius na hřišti čekal už před sedmou i s bednou míčů. A všechny následující dny také.

****

Po prázdninové přestávce se začaly znovu vyučovat i večerní nepovinné kurzy pro sedmé ročníky. Laura Blacková ten pátek se svými svěřenci navázala tam, kde minule přestali. Aby jim prozatímní marné pokusy o extrakci myšlenek nějak zpříjemnila, nechala je po trojicích nahlížet do myslánky na vzpomínky bývalých ředitelů. Jak předpokládala, celá třída z toho byla u vytržení. Jako poslední na řadu přišla Eileen s Edwardem a Albusem. Speciálně pro ně z myslánky vytáhla vzpomínku Albuse Brumbála na jeden z prvních prohřešků Pobertů.

Když všichni tři po pár minutách zase napřímili obličeje a v očích se jim leskly rošťácké jiskřičky, spiklenecky na ně jenom mrkla.

„A teď konec zábavy," zavelela a uložila myslánku zpátky do dřevěné truhlice. „Vezměte si hůlky, připravte si lahvičky a směle do toho, zaklínadlo znáte."

Další půlhodinu přecházela po třídě a pozorovala studenty, jak se úmorně snaží. Těšilo ji, že pracují po několika týdnech se stále stejným nadšením. Možná by jejich snahu pro příště mohla ocenit zase nějakou zábavou.

„Tak pro dnešek konec, mládeži," prohlásila v osm hodin večer. „Díky všem za spolupráci a uvidíme se příští týden."

Studenti se jeden za druhým začali zvedat ze svých míst a pomalu se loudali ven ze třídy. Eileen se tentokrát ani nesnažila předstírat, že má ještě nějakou práci. Jednoduše vyčkala, dokud ve třídě s matkou neosaměla.

„Jak to jde ve škole?" zeptala se Laura shovívavě a opřela se o protější lavici.

„Máme víc úkolů, než bych dokázala spočítat," přiznala Eileen. „Od rána do večera posloucháme jen o zkouškách OVCE."

„OVCE jsou důležité," namítla Laura.

„Ty je nemáš," opáčila Eileen. „A přesto jsi výborná čarodějka."

Lauře se pobaveně blýsklo v očích: „Nemaž mi med kolem pusy, Elo. Vzpomínáš na naši dohodu? Ty zkoušky uděláš, nebo z tebe stáhnu kůži."

„Já vím. Já jen...tys v mém věku toho tolik dokázala, bojovala jsi ve válce. A co dělám já? Učím se na pitomé zkoušky, které mi v životě k ničemu nebudou."

„Eileen," povzdychla si Laura ztěžka. „Jak ráda bych tenkrát prostě jen chodila do školy, dělala domácí úkoly a skládala zkoušky. Cokoliv, jen abych nemusela stát tam dole na nádvoří a dívat se na mrtvé spolužáky."

„Promiň," zamumlala Eileen a sklopila oči k zemi. „Nemyslela jsem to tak."

„Já vím," ujistila ji Laura. „Tak, řekneš mi konečně, proč přede všemi předstíráš, že ti ta extrakce myšlenek nejde?" povytáhla tázavě obočí.

Eileen se na ni zamračila. „Jak jsi to poznala?"

„Jsem tvoje matka," ohradila se Laura dotčeně. „Poznám, když mi lžeš. A navíc, pro tohle máš daleko vyšší předpoklady než kdokoliv jiný. Vím, že to dokážeš."

Eileen si odevzdaně povzdychla. Přiložila konec hůlky ke svému spánku, zavřela krátce oči a zamumlala zaklínadlo. Téměř okamžitě se jí od spánku až ke špičce hůlky začala táhnout dlouhá stříbrná niť. Natáhla ji až k hrdlu lahvičky a počkala, dokud nebude celá uvnitř. Pak lahvičku zazátkovala a zamyšleně si ji prohlédla proti světlu.

„To bylo perfektní," pochválila ji Laura něžně a nespouštěla z dcery tázavý pohled.

„Nechci, aby to ostatní věděli," řekla Eileen. „Už tak se o mně mluví víc než dost."

„Severus mi říkal, že jsi jako první zvládla Patronovo zaklínadlo," připustila Laura.

„Nejde jen o to," přiznala Ela. „Pokaždé, když zkoušíme něco nového, jsem ve třídě první."

„Nemusíš se stydět za to, že jsi talentovaná."

„Nechci se vychloubat," ohradila se Ela.

V tu chvíli se dveře do učebny otevřely a dovnitř vešla Lola. S nejistým úsměvem na tváři zamířila přímo k nim. Laura okamžitě zaregistrovala, že při chůzi dopadá na jednu nohu. Když přišla až ke katedře a vystoupila ze stínu, všimla si i nespočtu podlitin a odřenin po celém těle.

„Co se ti stalo?" zaútočila na svou starší dceru okamžitě a oči se jí zúžily jako pokaždé, když si dělala starosti.

„To nic není," odporovala Lola pevně.

„Co to máš s nohou? A kdo ti tak zřídil obličej?"

„Mami, uklidni se," požádala ji Lola trpělivě. „Nohu mám v pořádku, za pár dní budu jako rybička. Ten obličej, to byla nehoda."

„Zase jste někde v Zapovězeném lese naháněli sampíra?" vyjela na ni Laura ostře. „Chceš se taky nechat zabít?"

„Bogdanova zabil upír?" zeptala se Eileen nechápavě.

Lola po matce střelila varovným pohledem.

„Tohle se tě netýká, Elo," obrátila se Laura na mladší dceru. „Vrať se na kolej."

„Ale-"

„Vrať se na kolej!" zopakovala ostře.

Eileen uraženě posbírala svoje věci, probodla sestru vyčítavým pohledem a spěšně učebnu opustila.

„Dohodly jsme se, že před Elou neřekneme ani slovo," vyčítala Lola matce.

„Kdo tě takhle zřídil?"

„Nikdo mě nezřídil," odsekla Lola netrpělivě. „Myslím to vážně, mami. Dokážu se o sebe postarat."

Laura jí ještě dlouhou chvíli opětovala nesmlouvaný pohled. Chtěla jí toho tolik říct, ale když viděla, jak jí obličej ztvrdl v kámen, pochopila, že dcera neustoupí. Nezbývalo jí, než si odevzdaně vydechnout. Dívka stojící naproti ní už dávno nebyla dítětem. Možná byla její matka, ale neměla nejmenší právo chtít, aby se jí zodpovídala.

„Věř mi," požádala ji Lola.

„Dobře," přikývla Laura neochotně. „Věřím ti."

„Děkuju. Tak co jsi mi chtěla?"

„Nesu ti dopis," vysvětlila Laura a v okamžiku viditelně znervózněla.

„Dopis?"

„Od Draca Malfoye," vysvětlila Laura. „Chtěl...abych ti to předala osobně."

„Aha."

Lola nevěděla, jak by měla zareagovat. Laura k ní natáhla ruku se zapečetěnou obálkou. Váhavě ji přijala.

„Co chce?"

„Sejít se," vysvětlila opatrně.

Na to Lola nic neřekla, jen sklopila oči zpátky k obálce, na kterém bylo úhledným rukopisem vyvedeno její jméno. Dopis od jejího otce. Před deseti lety by jí z toho vyskočilo srdce radostí z hrudi. Dnes ji kousek pergamenu v obálce nechával chladnou.

„Odpovíš mu?" zeptala se Laura tiše.

Lola pokrčila lhostejně rameny. „Nevím. Možná."

S těmi slovy zamířila pryč. A Laura pro jednou zase měla pocit, že výchovu svých dcer nezvládla tak dobře, jak by si přála.

****

Když toho sobotního večera Andrej Tarkovskij zaujal své obvyklé místo před katedrou, třídou to zlověstně zašumělo. Od událostí v Podzemí uplynuly dva dny a všechna jeho zranění vypadala mnohem hůř. Levé oko mu nateklo do takových rozměrů, že na něj neviděl. Všude po tvářích měl čerstvé hluboké škrábance a na krku patrné stopy po škrcení. Podlitiny touhle dobou hrály všemi barvami; od černé až po zelenou.

Andrej se opřel o katedru za svými zády a přejel pohledem studenty kurzu démonologie. Všichni na něj fascinovaně zírali.

„Jak jsem vám slíbil, od tohoto týdne začneme probírat upíry," zavrčel odtažitě. „Tohle," ukázal posunkem ke svému obličeji, „mi udělali upíři, kteří si na mě před pár dny v Londýně troufli. Pozorně se podívejte. Takhle dopadne každý, kdo bude mít štěstí."

Několik děvčat se otřáslo odporem. Eileen se stáhl žaludek strachy. Takže takhle její sestra přišla ke svým zraněním.

„Když nemáte štěstí," pokračoval Tarkovskij, „skončíte na zemi s prokousnutým hrdlem. Krev z vás prýští, dokud nevykrvácíte, nebo dokud ji z vás nevysají do poslední kapky a z vás nezbude nic, než prázdná slupka. A pokud jste v totálním srabu a štěstí vás nadobro opustilo, stanete se jedním z nich. Ubohou náhražkou člověka, která se živí krví nevinných roky a roky, dokud vám někdo srdcem neprožene kůl."

Edward se nervózně ošil při myšlence na Soňu, která byla také zčásti upírka. Doposud nad tím nijak zvlášť nepřemýšlel, ale měl by si konečně přiznat, že se neschází s obyčejným děvčetem.

„Tak tohle, mládeži, jsou upíři," řekl Andrej tiše. „A mým úkolem v následujících týdnech je, abych vás naučil, jak se jim efektivně bránit. Ti, kdo mají slabší žaludky, mají poslední možnost z téhle třídy vypadnout."

Nikdo se však neodvážil ani hnout.