Říká se, že kdo ztratil důvěru, víc už ztratit nemůže. Nikolaos většinu svého života spoléhala jen sama na sebe. Bylo to tak snazší, méně komplikované. Když pochopila, že na některé věci nestačí, stálo ji hodně sebezapření, aby požádala někoho o pomoc. To, k čemu se chystala teď, však překonávalo všechny její dosavadní pokusy o důvěru v ostatní. Cítila se na jednu stranu hloupě a zranitelně, na tu druhou však věděla, že pokud se nespojí, nemají sebemenší šanci.

Rozhodně to byla ta nepodivnější společnost, jakou kdy obývací pokoj Tonksových hostil. Záměrně pro místo schůzky zvolila neutrální území mimo Ministerstvo kouzel. Pokud její podezření byla oprávněná, a ona skutečně věřila, že jsou, mohl by je tam někdo velmi snadno sledovat. Tady ale neměli případní pronásledovatelé šanci. Dům byl opatřen těmi nejlepšími ochrannými kouzly a ona osobně se postarala, aby pozvánky všichni dostali přímo do ruky. Nesměli zanechat žádné stopy.

„Pozvala jsem vás, protože vám bezvýhradně věřím," zahájila Lola setkání. „Vám všem," dodala, když si někteří z přítomných vyměnili podezřívavé pohledy.

Emily sedící na gauči nervózně poposedla a Viktor jí chlácholivě stiskl ruku. Harry na svou svěřenkyni upíral zkoumavě oči. Teddy se obětoval a posadil se mezi Draca a Severuse, kteří se tvářili, že jeden druhého nevidí. Nejvíc nepřátelských pohledů si však vysloužil Anthony Bale, který postával vedle Laury a předstíral, že si houstnoucí atmosféry, hmatatelně kulminující kolem Malfoye a Snapea, nevšiml.

Lola se váhavě zadívala na Andreje, který se škodolibě usmíval. Jako by slyšela jeho jízlivý hlas ve své hlavě, který se jí posmívá: Já ti říkal, že je to pitomý nápad, mládě.

„Vím, že to některé z vás bude stát spoustu úsilí, aby spolu dokázali spolupracovat," přiznala Lola bez rozpaků, „ale ve výsledku nám jde o společnou věc."

„Myslím, že je to víc než dobrý nápad," podpořila ji Emily optimisticky.

„Všichni víme, že někde poblíž roste nová hrozba," začala Nikolaos zeširoka a přecházela netrpělivě tam a zpátky. „Ať už je to kdokoliv, zaměřil se na naši rodinu. Buď nás chce zničit, nebo zabít. Možná obojí," pokrčila rameny odevzdaně. „Shodneme se na tom, že stejně jako před lety Voldemort, i tenhle člověk usiluje o Zmijozelovu moc. Chce ji pro sebe, nebo nás za ni chce potrestat? To nevíme. Všechno ale souvisí s tím, kdo jsme a co dokážeme."

Tady Lola krátce zaváhala a zadívala se nejdřív na Emily, a potom na svou matku. „Myslím, že je čas říct pravdu," oslovila přímo je. „Je důležité, abychom všichni věděli totéž, jinak můj plán postrádá smysl."

„Souhlasím," přitakala Emily klidně.

Lola se obrátila směrem ke své matce. Laura chvíli zírala někam do kouta, těžko odhadnout, co se jí honilo hlavou. Bale stojící vedle jí položil ruku na rameno, a jako by jí to nepatrné gesto dodalo odvahy, Laura konečně přikývla.

Nikolaos se zprudka nadechla. To, co se chystala říct, už většina přítomných znala. Avšak Teddy, Harry a Draco měli doposud v příběhu jisté mezery. Nebyla si jistá tím, kolik toho ví Bale, ale soudě podle toho, že Laura trvala na tom, aby byl přítomný, mu část rodinného tajemství svěřila. A tak se Nikolaos dala do vyprávění. Začala schopnostmi, které se projevily u ní a pokračovala tím, co dokáže její sestra a Edward. Mluvila bez přestání a odmlčela se jen tehdy, když Emily nebo Laura doplnily část jejich příběhu z války. Když se dostala k vyprávění o Penelope Melwillové, chtělo se jí studem před Harrym i Teddym propadnout. Ke svému překvapení zjistila, že se zdráhá pravdu přiznat i před svým otcem. Ani jeden z nich se však netvářil nijak pohoršeně, když přiznala, že svou spolužačku téměř připravila o život. Jediné, co z vyprávění vynechala, byla sama Smrt. Viděla Lauře na očích, jak ji prosí, aby o tomhle pomlčela. Nikolaos však neměla v plánu cokoliv z toho před ostatními prozradit. Tohle bylo jen jejich tajemství. Pak se ve vyprávění dostala až k současnosti a stručně jim vylíčila, jak se s Andrejem dozvěděli o Fletcherovi a jeho snaze Salazarovo dědictví nacenit u prodejců na černém trhu. Pomlčela však o svém zdroji, nebylo třeba do toho všeho Amélii ještě víc zamotávat.

„Takže tvoje odhady byly správné," otočil se Harry směrem k Lauře. „Fletcher Salazarovo dědictví skutečně ukradl a někomu ho prodal."

„Otázka je, jestli ho ukradl sám od sebe, nebo si ho někdo najal?" nadhodil Viktor zamyšleně.

„Rozhodně ta druhá možnost," přidala se Emily. „Nikdo neměl nejmenší tušení, co jsi do toho trezoru vložila, ne?"

Zraky všech přítomných se obrátily k Lauře, která zavrtěla hlavou. „Ne, že je uvnitř ta kniha, jsme věděly jen ty a já."

„V tom případě máme okruh podezřelých o dost menší, než jsme tušili," prohlásil Severus sarkasticky do ticha.

„V podstatě stačilo, aby někdo věděl, že ta kniha existuje," namítl Harry zamyšleně. „Ruku na srdce, kam jinam bys něco podobného schovala? Pak si jen dotyčný dohledal záznamy u Gringottových, a když zjistil, že platíš za nejzabezpečenější trezor, odkud nevybíráš žádné zlato, dal si dvě a dvě dohromady. Je to docela primitivní."

„Evidentně jsem ji měla raději zakopat na zahradě," odtušila Laura nevesele.

„Ty záznamy jsou přísně střežené," odporoval Potterovi Draco. „Je nemožné se k nim dostat, skřeti je kouzelníkům neukazují, dokonce ani svým zaměstnancům. Ani já takovou pravomoc nemám."

„To ještě nic neznamená," utrousil Snape uštěpačně a Malfoy se na něj okamžitě nerudně zamračil.

„Tohle je slepá ulička, pokud nemáme podezřelého," ozval se Tarkovskij, který doposud mlčel.

„Co navrhuješ?" obrátila se k němu Lola zvědavě.

„Měli bychom na to jít odjinud," odpověděl jí a dál okázale ignoroval přítomnost ostatních. Dělal to tak často, až si Lola zvykla, že mu slouží jako prostředník ke komunikaci s okolím. „Říkala jsi, že ten trezor byl zabezpečený kouzlem pokrevního pouta."

„To je pravda," odpověděla za ni Laura. „Může jej otevřít jen potomek Salazara Zmijozela. Sama jsem ten zámek navrhla."

„To je trochu děsivý," utrousil Teddy tiše, ale slyšel ho jen Severus, který nijak nereagoval.

„Což nám trochu omezilo výběr," nadnesl Tarkovskij.

„Nedává to smysl," zamyslela se Emily. „My jsme poslední Zmijozelovi potomci. Chcete snad naznačit, že jeden z mých jedenáctiletých synů nakráčel do Gringottovic banky a vykradl rodinný trezor pro zábavu?"

„Při vší úctě, paní ministryně, mám tu čest je oba učit a věřím, že schopní toho jsou," ušklíbl se Andrej.

„Neměl Voldemort nějaké příbuzné, o kterých jste třeba nevěděli?" navrhl Teddy a ostatní se pochybovačně podívali jeden po druhém.

„Pokud je nám známo, tak Meropa a její bratr Morfin byli skutečně posledními Gauntovými potomky," odpověděla mu Laura. „Morfin nikdy žádné děti neměl a jak víme, Meropa zemřela při porodu Toma Raddlea mladšího."

„Vím, že je to poněkud divná otázka," připustil Draco váhavě. „Ale nemohl mít Voldemort i jiné potomky kromě vaší matky?"

„Která žena by se k němu přiblížila?" uklouzlo Harrymu bezděčně.

„Bellatrix?" navrhla Emily okamžitě.

„To je sice pravda, ale co jsme ji osvobodili z Azkabanu, byla nám poblíž," namítl Viktor. „Snad bychom si všimli, že porodila dítě, nemyslíš?"

„Jeden nikdy neví," utrousil Draco a narážel tím nejen na vlastní slepotu.

„Opravdu nevím, co si o tom myslet," přiznala Laura. „Neznám náš rodokmen tak dokonale, ale Rojvol Gaunt se rád a často vychloubal, že je skutečně posledním potomkem Salazara Zmijozela. Ruku do ohně ale za to dát nemůžeme, třeba se jen oháněl vymyšlenou báchorkou a někoho dalšího zapíral, nebo o něm nevěděl."

„Čistokrevné kouzelnické rody o sobě vždycky ví," ujistil je Draco z vlastní zkušenosti. „Věřte mi, kvůli sňatkové politice pro ně není nic důležitějšího než mít přehled o ostatních rodinách a potomcích. Kdyby další Gaunt žil, věděl by to."

„Ledaže by nežil v Anglii," skočil mu najednou Bale do řeči. Ostatní se překvapeně zadívali jeho směrem.

„Cože?" podivila se Laura zaraženě a nebyla ostatně jediná.

„Nejsem si jistý a budu to muset ještě ověřit, ale mám dojem, že jsem jméno Gaunt už slyšel," připustil Bale. „U nás doma, v Americe. Jen si nemůžu vzpomenout kde a při jaké příležitosti."

„Můžeš to nějak prověřit?" ožil Harry a ostatní se k němu přidali.

„Jistě," připustil. „Můžu vyrazit zítra ráno, mám v KOKUSA pár přátel, kterým by to nemělo zabrat příliš času."

„Vezmi si volna, kolik potřebuješ," poručil mu Harry. „My to na oddělení zvládneme."

„Půjdu s tebou," rozhodla Laura a okázale přehlížela Dracův podezřívavý pohled.

Na krátký okamžik se v obývacím pokoji rozhostilo ticho, jak se všichni zaobírali svými myšlenkami.

„Pořád to ale nijak neřeší náš problém," prohlásila Lola. „Je jedno, jestli existuje nějaký náš příbuzný nebo ne, jde o to, kdo za tím stojí. I kdybychom měli nějakého bratrance z třetího kolene někde na druhém kontinentu, proč by usiloval o náš život?"

„Lola má pravdu," přiznal Harry. „Mám dojem, že jde o něco víc. O někoho z ministerstva."

„Ignácius Linwood," odpověděla Emily automaticky.

„Kdo?" povytáhl Severus obočí.

„Přehrabuje se v Lolině případu, v den krádeže se pohyboval v okolí Gringottových," vyjmenovávala Emily, „a navíc příhodně získal vysokou pozici poté, co jeho nadřízenou usmrtil prokletý artefakt odcizený z Odboru záhad. Já tomu člověku nevěřím."

„Sledovali jsme ho celý týdny," namítl Bale. „Já i Graham, střídali jsme se."

„A Grahama pak někdo přepadl," doplnila ho Lola váhavě.

Anthony pokrčil rameny. „Neříkám, že to nesouvisí, ale nemůžu zatknout někoho jen proto, že se pohybuje po Obrtlé, s takovou by byl Azkaban plný, to moc dobře víš."

„Souhlasím s Anthonym," odtušil Harry, „nic na toho člověka nemáme, trestní rejstřík čistý, v jeho rodině se nevyskytovali ani žádní Smrtijedi. Jediné, co je na něm podezřelé, je jeho smysl pro načasování a to, že studoval v Kruvalu."

„Tak bacha na jazyk," ohradila se Emily a Viktor se k ní vzápětí přidal. „Kruval není vstupní brána do světa černé magie."

„Ne nutně," utrousil Tarkovskij, „ale všichni víme, že je to odtamtud jen krůček na druhou stranu."

„Přesto bychom neměli Linwooda spouštět z očí," ozval se Harry.

„Vezmu si ho klidně na starost," nabídl se Teddy. „Můžu se mu nepozorovaně pověsit na paty. Podobu změním rychleji než kdokoliv jiný, nevšimne si mě."

„To by bylo skvělé."

„Já bych mohl zkusit obejít skřety v bance," navrhl Draco. „Pokud se to podaří mně, možná se to podařilo i někomu zvenčí."

„Díky," usmála se na něj Lola vděčně. Nedokázala uvěřit tomu, že se jí skutečně všechny podařilo udržet v jedné místnosti, aniž by se vzájemně neuráželi a nepokoušeli se zabít. Možná přeci jen nejsou tak ztracení, jak si myslela.

****

Setkání probíhající u Teddyho doma se protáhlo do pozdních večerních hodin. Byť už probrali všechno podstatné, nikomu se nechtělo vracet se zpátky domů okamžitě - jako by je společné tajemství drželo pohromadě pod jednou střechou.

Lola pomáhala Teddymu v kuchyni s přípravou čaje a ostatní se rozdělili do menších skupinek, ve kterých si povídali. Andrej po několika prázdných frázích s Malfoyem, který se na něj beztak jen podezřívavě mračil, přešel k Lauře Blackové postávající na opačné straně pokoje.

„Slečno Blacková, můžu s vámi mluvit?" zeptal se věcně a přerušil tak rozhovor mezi ní, Harrym a Baleem.

„Ano, jistě," souhlasila překvapeně a následovala ho až k oknu, kde jejich rozhovor nemohl nikdo z ostatních zaslechnout.

„A nechme té formálnosti, prosím," požádala ho.

„Dobře," souhlasil netrpělivě. „Když jsme upřímní, přejdu rovnou k věci. Vím, proč pátráte po obracečích času."

Laura v témže okamžiku zbledla a překvapeně zamrkala. „Cože?"

„Vím, proč je hledáte," zopakoval Tarkovskij tiše. „Doufáte, že ji najdete, protože ten poslední obraceč měla ona."

„Jak...jak o tom víte?" zajíkla se. „Neřekla jsem o tom živé duši."

„Setkal jsem se s ní," přiznal. „Před pár týdny. Našla mě."

Na krátko se odmlčeli, když kolem nich prošla Emily mířící do koupelny

„Tady? V Londýně?" ujišťovala se Laura nevěřícně.

„Ano, chystala se právě odejít ze země," vysvětloval. „Nevím, jestli to skutečně udělala, nebo ne," dodal spěšně, když se nadechovala k další otázce.

„Kdo o tom ještě ví?" zeptala se Laura s obavami a oba se současně ohlédli směrem do kuchyně, odkud se ozýval Lolin smích.

„Nikdo," odpověděl popravdě. „Požádala mě, abych nikomu nic neříkal. Ani vám, ale v tomhle s ní nesouhlasím, měla byste to vědět," řekl zamyšleně. „Sice mě nenapadá žádný racionální důvod, proč by to udělala, ale i ona je vaše krev. Mohla se do toho trezoru dostat."

Laura několik okamžiků zarytě mlčela, jak se snažila všechny nové informace zpracovat. Představa, že její dcera, kterou nikdy nepoznala, kráčí dost možná po těch stejných cestách jako ona sama, ji děsila. Myslela na ni od bitvy o Bradavice téměř denně. Dlouhá léta předpokládala, že po tom, co změnila chod událostí, prostě zmizela - přestala existovat. Přesto se neubránila tomu, aby si na ni při každé zmínce o obracečích času nevzpomněla. A jak se ukázalo, její instinkt byl správný. Existuje dívka, která zažila jiný svět. A v žilách jí koluje její krev a taky ta Dracova. Střelila pohledem k Malfoyovi v opačném rohu pokoje. Zase další tajemství, pomyslela si. Lhaní ji pomalu vyčerpávalo.

„Takže žije. Skutečně tu zůstala," ujišťovala se.

„Už je to tak," přitakal Tarkovskij.

Laura si povzdychla. „Děkuji vám, Andreji," řekla a myslela to upřímně. „Cením si vaší pomoci."

„To nestojí za řeč," odtušil bez výrazu a očima znovu zabloudil k Nikolaos. Laura si jeho pohledu všimla.

„Zdá se, že pro moji rodinu toho děláte víc než dost," prohodila.

Tarkovskij chvíli přemýšlel, než odpověděl.

„Neříkejte jí to. Nic z toho."

Víc jí vysvětlovat nemusel. Laura se chabě pousmála. „V tom jsme zajedno. Stačí, že celoživotně platí za moje pošetilá rozhodnutí. Není třeba to ještě víc komplikovat."

Andrej přikývl a beze slova rozloučení se zase vypařil.

****

„Zlobíš se?"

Nikolaos zkroušeně postávala u kuchyňské linky a nervózně si žmoulala rukávy od svetru. Teddy neodpověděl hned. Rozlil čaj ze syčící konvice do připravených hrníčků a teprve poté ke své nejlepší kamarádce zvedl oči.

„Pojď sem," vyzval ji smířeně a vzápětí ji objal kolem krku a přitáhl si ji blíž. Lola cítila, jak jí vlepil pusu do vlasů. „Seš nemožná, Blacková. Víš, že cokoliv z toho jsi mi mohla říct dávno."

„Nechtěla jsem tě do toho tahat," přiznala neochotně a málem se úlevou rozplakala, že vzal všechny zatajované informace s nadhledem. Koneckonců ji ale nepřekvapoval - nikdy nikoho nesoudil. Byl to ten nejloajálnější člověk, jakého kdy poznala.

„Chybí mi bezstarostný dětství," přiznala se tiše. Věděla, že je ten poslední člověk na světě, který by ji za to zavrhl.

„Mně taky," ušklíbl se. „Poslyš, proč jsi nepozvala i Siriuse a Selene?"

„Nechci je do toho zatahovat," připustila. „Zažili toho tolik...Nechci, aby zase trpěli. Tohle musíme vyřešit sami. Poslala jsem jeden dopis i Ivanovi. Mám se s ním sejít zítra. Nikdo další se o tom nesmí dozvědět."

Ještě chvíli se objímali, než se Teddy vrátil zpátky k přípravě čaje a Lola si mezitím nenápadně setřela slzu, která jí ukápla.

„Co nového v Bradavicích?" nadhodil zvesela, aby ji rozveselil.

„Všechno při starém, Edward lítá z průšvihu do průšvihu a Abe s Eileen jsou jako dvě hrdličky," ušklíbla se.

„To musí Snapea pěkně vytáčet," usmál se Teddy pobaveně a oba současně nenápadně nakoukli do obývacího pokoje, kde Severus seděl na pohovce vzpřímeně jako svíčka a jako jediný se nezapojoval do konverzace s ostatními.

„Myslím, že mu vře krev v žilách," souhlasila Lola. „Jestli je něčeho takového schopný."

Oba se krátce zasmáli, když do kuchyně vešel Draco Malfoy.

„Můžu s tebou mluvit?" zeptal se Loly nejistě.

„Odnesu ten čaj," navrhl Teddy, mávl hůlkou a podnos s hrníčky se zvedl do vzduchu.

Draco vyčkal, až budou o samotně, a teprve potom promluvil. Lola se chvíli obávala, že zmíní cokoliv z toho, o čem mluvila. Nebylo jí příjemné se přiznávat ke svým činům před svým šéfem, ani před nejlepším přítelem, natož před otcem, kterého sotva znala.

„Chtěl jsem ti poděkovat za to, co jsi udělala pro Scorpiuse," vysvětlil.

„Ne, prosím," zarazila ho rychle. „To je v pořádku."

„Není," odporoval jí a sám vypadal, že mu upřímnost činí velké potíže. „Vím, jakou si Salazarova moc vybírá daň. Viděl jsem to u tvé matky i u Emily. Dovedu si představit, kolik jsi toho musela obětovat a chci abys věděla, že si toho vážím."

Nikolaos váhavě přikývla. Do tváří se jí nahnal ruměnec. Nestávalo se denně, aby jí někdo za něco děkoval s takovou upřímností.

„Napadlo mě...," začal Draco nejistě, ale zbytek slov zaniklo ve zvuku tříštícího se skla, když se Teddymu podařilo podnos s hrníčky převrhnout Severusovi k nohám.

„Co tě napadlo?" pobídla ho Lola.

„Jestli bys k nám nechtěla přijít na večeři," vysvětlil. „Myslím k mé matce."

Lola překvapeně zamrkala. „K tvojí matce," zopakovala.

„Ano, k mojí matce," souhlasil. „K tvé babičce."

„Tam, kde žije Lucius," ujišťovala se.

„Ano," odpovídal trpělivě. „Vlastně to byl jeho nápad, abych byl upřímný."

„Já - já nevím."

„Chtěla jsi krok kupředu," připomněl jí. „Tak tady ho máš. Říkal jsem si, že příští týden by byl ideální, co říkáš? Když přijede Scorpius na velikonoční prázdniny?"

Představa večeře u Malfoyových ji vyděsila tak, že ztratila slova. Na druhou stranu, pokud s ní bude u jednoho stolu sedět i Scorpius, nemuselo by to být až tak strašné. Sice nebyl kdovíjak výřečným společníkem, ale pořád toho měli víc společného. Minimálně se oba shodli na tom, že mají z Luciuse Malfoye husí kůži.

Draco na ni dál vyčkávavě hleděl, jako by se snažil odhadnout, co se jí honí hlavou.

„Tak dobře," souhlasila nakonec. „Ale půjde i máma."

Nevesele se usmál. „Moc dobře víš, že dotáhnout k nám tvou matku, je velmi pošetilý plán."

„Nech to na mě," prohlásila sebejistě.

„Jak myslíš."

Téměř současně se zadívali Lauřiným směrem. Právě se usadila na pohovku vedle Anthonyho a nechala ho, aby jí podal sklenici vody. Draco si rozmrzele povzdychl, což Nikolaos neuniklo. Zvědavě se na svého otce ohlédla. Vycítil její pohled a ani se nenamáhal předstírat, že reaguje na něco jiného.

„Co o tom bystrozorovi víš?" zeptal se.

„Rozhodně víc, než co vím o tobě," odpověděla mu Lola s bezprostřední upřímností. „S Baleem pracuju dva a půl roku, je to jeden z Harryho nejlepších lidí. Kdyby šlo do tuhého, svěřila bych mu svůj život."

Něco v jejím hlase ho přinutilo, aby jí uvěřil. Neznal ji příliš dobře, ale pokud se něco naučil, tak to, že získat si důvěru jeho dcery, je zatraceně těžké.

„Jen bych chtěl, aby byla v dobrých rukách," přiznal bez rozpaků.

„To je," odpověděla mu sebejistě.

„V tom případě neřeknu už ani slovo," přislíbil a váhavě se pousmál.

Lola mu oplatila stejně a zadívala se znovu na svou matku. Byť byla jejím nebližším člověkem na celém světě, někdy ji skutečně dokázala překvapit.

****

Edward vyznával jediné pravidlo: že život je to, co se vám děje, když máte jiné plány. Nezíral do budoucnosti ve snaze zjistit, kterou cestou se má vydat, nedělal nic pro to, aby jeho výsledky ve škole odpovídaly požadavkům budoucích zaměstnavatelů. Rozhodoval se podle nálady a rozmaru, polovina jeho nejlepších nápadů (nebo těch, co on sám za nejlepší považoval), vznikla naprostou náhodou, a po většinu života mu tenhle přístup vycházel. Existovaly však i čestné výjimky, kdy byl tím nejpečlivějším stratégem, jakého jste mohli potkat. Například, když připravoval všechny zakázané večírky: měl detailně rozplánovaný krok za krokem. Naposled se jeden z jeho ďábelských plánů vydařil včera večer, když do jednoho z přístěnků na košťata pomocí primitivní lsti zamknul na dvě hodiny Weasleyovou s Malfoyem. Byl na sebe tak pyšný, že by se i poplácal po zádech, kdyby to šlo.

Vešel do Velké síně na snídani a automaticky zamířil k nebelvírskému stolu, kde ostatně seděla i Eileen, která dělala společnost Albusovi. Prošel kolem Reguluse s Remusem, kteří mu nastavili dlaně, a za pochodu si s nimi okázale plácnul. Nebýt těch dvou, možná by jeho plán nevyšel tak dobře. Dvojčata mu odpověděla pobavenými úšklebky.

Edward dosedl na místo vedle Abeho a jeho nejlepší přátelé se na něj tázavě zadívali.

„Co to bylo?" přimhouřila Eileen podezřívavě oči.

„Uvidíš," odpověděl jí Edward tajemně a natáhl se pro snídani.

Ela se pátravě zadívala na Albuse, ale ten jen pokrčil rameny a vrátil se k rozečtenému článku v nejnovějším čísle Magazínu košťat.

Sotva se pustil do jídla, objevila se ve Velké síni i Rose. Se zardělými tvářemi, jak celou cestu z koleje utíkala, protože zaspala, dosedla na svoje místo a nepřítomně všechny pozdravila.

„No dobrý ráno, Weasleyová," odpověděl Edward s přehnaným zájmem. „Jakpak ses nám vyspala?"

Rose zamručela nějakou nevýraznou odpověď a nacpala si do pusy čokoládovou koblihu. Ed se však nedal tak snadno odbýt.

„Poslyš, včera po večeři jsem tě sháněl, ale nebylas nikde k nalezení," začal ledabyle a pozoroval, jak s každým žvýknutím víc a víc rudne.

„Měla...měla jsem plno učení," vydrala ze sebe, když se jí konečně podařilo polknout. Natáhla se po pomerančovém džusu.

„Všiml jsem si," utrousil Edward nevzrušeně a vtáhl z kapsy hábitu Pobertův plánek. „Dalo mi to zabrat, ale nakonec jsem tě našel. V přístěnku na košťata."

Rose se v ten moment džusem zakuckala tak mocně, až poprskala Albusův časopis.
„No tak, Rose," zamručel vztekle Abe a otřepal kapy džusu stékající po zadní straně plné inzerátů na košťata.

„Pověz Weasleyová, co jsi v tom přístěnku pohledávala?" popichoval ji dál Edward a užíval si její rozpaky.

Eileen s Albusem těkali očima z jednoho na druhého; ani jeden neměl tušení, o co tady jde.

„Ty...," přimhouřila Rose zlostně oči. „Ty zavšivenej parchante, to byla tvoje práce, že ano?!"

Edward se samolibě usmál. „Nemáš zač, Weasleyová. Prosté díky by stačilo, pro příště."

„Ty...ty...," hledala správná slova.

„Rád jsem to pro tebe udělal," ušklíbl se. „Doufám, že to za to alespoň stálo."

Teď už byla Rose rudá až po kořínky vlasů. Edward se rozhodl, že už ji dostatečně potrápil, vzal ze stolu jablko a zvedl se k odchodu. „Neboj, Weasleyová. Co se stane v přístěnku, zůstane v přístěnku," mrkl na ni a zamířil na vyučování.

Eileen s Albusem se ohlédli Rosiným směrem, ale výraz v její tváři jim napovídal, aby se raději na nic neptali, pokud nechtějí skončit proměnění v hromádku popela.

Rose do sebe rekordně rychle naházela snídani a vyrazila rovnou na hodinu přeměňování. Cestou do učebny dvakrát reálně uvažovala o tom, že se otočí a s předstíranou nevolností odejde na ošetřovnu. Z opětovného setkání se Scorpiusem byla značně nervózní. Tmavý přístěnek na košťata, kde byli sami, je jedna věc. To byl jejich soukromý svět, kde je nepozoroval nikdo jiný, kde je nikdo nesoudil. Byli tam jen oni dva, jeden pro druhého. Na ničem jiném jim nezáleželo. Ale v denním světle vypadalo všechno docela jinak. Spolužáci na ně budou zírat, budou k nim upírat svoje pátravé, vševědoucí oči. Shodli se na tom, že prozatím nikomu o jejich vztahu neřeknou, pokud to vlastně byl nějaký vztah. Rose ani nedokázala určit, jestli teď vlastně tvoří pár nebo ne. Jenže jejich plán měl trhliny - Edward o nich věděl a Rose si byla jistá, že to nevěstí nic dobrého.

Všechny tyhle pocity se v ní praly, když vcházela se zvoněním do učebny. Rázem však na všechno zapomněla, když spatřila Scorpiuse. Seděl na svém obvyklém místě v rohu, a když vešla dovnitř, věnoval jí svůj typický úšklebek. Byly to ale jeho oči, které prozrazovaly, že myslí na včerejší večer stejně jako ona. Rose se pokusila tvářit naprosto neutrálně, ale cítila, jak jí tváře postupně rudnou. Dosedla na místo vedle Eileen a vytáhla z brašny Příručku přeměňování pro pokročilé. Poprvé za dlouhou dobu se však na vyučování nedokázala soustředit. Dokonce ani když profesorka Scamanderová mluvila o zkouškách OVCE, nevěnovala jí patřičnou pozornost. Většinu vyučování očima bloudila po zdech učebny a snažila se nedívat Scorpiusovým směrem. Příliš dobře se jí to ale nedařilo. Jejich pohledy se setkaly hned několikrát a Rose pokaždé naskočila husí kůže po celém těle. Než zazvonilo na konec hodiny, byla si jistá, že si toho musela celá třída všimnout. Napětí ve vzduchu přece bylo tak intenzivní, až se zdálo hmatatelné! Když se však její spolužáci jeden za druhým začali zvedat ze svých míst, nikdo z nich nevypadal, že by vnímal cokoliv jiného než další esej, kterou museli do konce týdne vypracovat.

Rose byla natolik mimo, až se ve třídě málem zapomněla, a než posbírala svoje věci, odcházela jako poslední. Odevzdala profesorce Scamanderové svůj domácí úkol a vyšla kvapně ven ze třídy. Udělala sotva pár korků, když ji někdo popadl za ruku a vtáhl do dveří chlapeckých umýváren. Rose přidušeně vyjekla, ale to už za nimi Scorpius zavíral dveře.

Přitáhl ji k sobě a zabodl do ní planoucí pohled. „Myslel jsem si, že to nevydržím," prohlásil, a potom ji políbil.

Rose se mu po chvilce vysmekla. „Takhle si představuješ, že to budeme držet v tajnosti? Že mě po cestě na vyučování prostě přepadneš a odtáhneš na záchodky?"

„Přesně tak si to představuju," souhlasil a znovu ji políbil takovým způsobem, který jí vyhnal veškeré další námitky z hlavy.

Po několika vteřinách, které se jí zdály nekonečné, ale zároveň směšně pomíjivé, se od sebe odtáhli.

„Měla bych jít," prohodila.

„Já taky."

Než stačil postřehnout, jak se jí to podařilo, hbitě se protáhla zase ven a jemu nezbývalo nic jiného, než se také vydat na další hodinu.

****

S koncem března se blížily i první příjímací pohovory a talentové zkoušky, jež další generaci kouzelnických dětí měly pomoci ve výběru budoucí kariéry, které se budou věnovat po skončení studia. Někteří z nich měli o svém osudu dávno jasnou představu a šli si zas svým, jiní bezradně pátrali mezi propagačními letáčky ve snaze najít něco, co by je alespoň trochu lákalo. A jiní byli připraveni na všechny možné eventuality.

„Co je tohle?" vyjekl Edward při pohledu na hustě popsanou dřevěnou tabuli v redakci Bradavického zpravodaje. Rose balancovala na špičkách a zuřivě psala jeden bod za druhým, až jí kousky křídy upadávaly na zem.

„To je bojový plán," odpověděla mu s nezájmem přes rameno.

Edward se tázavě zadíval na ostatní, ale nikdo mu nedokázal podat lepší odpověď. Eileen s Albusem se skláněli nad nabídkami z Ministerstva kouzel, Dominique dopisovala nějaký článek a Lola všechny přítomné pozorovala se směsicí pobavení a nostalgie.

„Tak se posaď," vyzvala ho Rose netrpělivě a Ed se neodvažoval jejímu útočnému tónu odporovat a skutečně se usadil za svůj stůl.

„Zbývají nám poslední tři měsíce, než složíme OVCE a budeme muset čelit reálnému světu," prohlásila Rose zapáleně.

„Mluv za sebe," ušklíbl se Edward.

„Tenhle plán nám pomůže zvládnout všechna úskalí," pokračovala a divoce při tom šermovala křídou. „Všechny důležité termíny, všechny potřebné detaily a podmínky, které musíte pro zvolenou kariéru splnit, jsou na téhle tabuli."

„Návrhář hábitů?" nakrčil Edward nechápavě nos, když se mu podařilo vyluštit jednu z poznámek.

„Madame Malkinová prý rozšiřuje obchod o novou prodejnu," usmála se Rose potěšeně.

„Vypadá někdo z nás jako návrhář hábitů?" zeptal se jí vyjeveně a rozhlédl se po ostatních, jako by hledal jejich podporu.

„Nikdy nevíš, pošli jí svůj životopis, zajdi na pohovor a až potom se rozhodni, jestli to chceš dělat."

„Tohle je přitažený za vlasy," odporoval jí Edward. „Ty ses dočista zbláznila."

„Náhodou, není od věci mít v záloze víc věcí," zastala se jí Lola pobaveně, jen aby bratrance vyprovokovala.

„Vážně? A kolik přihlášek sis podala ty?" rýpnul si do ní Edward nevěřícně.

„Jen jednu," přiznala Nikolaos. „Ale taky jsem dřela skoro celý rok, aby mě k bystrozorům vzali."

„Což mi připomíná, že přihlášky k vám na oddělení berou jen do konce tohoto týdne," vyhrkla Rose a rychle na tabuli připsala patřičné datum.

„Rose, nikdo z nás nechce být bystrozorem," přidala se Eileen. „Nic ve zlém," ušklíbla se na sestru.

„Já jsem o kariéře bystrozora uvažoval," pokrčil Albus rameny.

„Vážně?" povytáhla Eileen obočí.

„Jo," připustil. „Na chvíli."

„Ty drž klapačku," doporučil mu Edward. „Ty už máš místo jistý, nechápu, co tady děláš."

„Přišel jsem se podívat, jak tě Rose přinutí poslat přihlášku na pozici řidiče Záchranného autobusu," oplatil mu Abe jízlivě.

„Tam nikoho nehledají," namítla Rose dřív, než si uvědomila, že je to vtip. Chlapci se na její účet pobaveně zasmáli.

„Ten tvůj bojový plán nemůžeme nikdy zvládnout," namítla Dominique.

„V červnu mi poděkuješ," odporovala jí Rose. „Takhle neponecháme nic náhodě. Jsme připravení na každou variantu. Až odejdeme z Bradavic..."

Teprve když tu větu vyslovila poprvé nahlas, všichni se překvapeně zarazili. Jako by to až teď bylo definitivní, jako by do téhle chvíle mluvili o nějaké vzdálené budoucnosti. Jenže Rose měla pravdu, zbývaly jim poslední tři měsíce školy. Poslední tři měsíce, kdy celé dny tráví spolu - už brzy tomu bude konec. Nikdo z nich doopravdy nechtěl dospět a opustit bezpečnou náruč dětství. Ale až odejdou z Bradavic, není cesty zpátky. Jejich bezstarostný život skončí. Pravda je do očí udeřila příliš nemilosrdně a Lola vycítila, že je čas, aby je rozptýlila.

„Co takhle uzavřít sázku o to, kdo zažádá o nejpitomější místo?" navrhla jim zvesela.

Edward se toho chytil jako první. „Zkusím návrháře hábitů, když si Albus pošle přihlášku na úřad pro přenášedla. Všichni ještě máme před očima, jak se při prvním použití přenášedla vyzvracel v Doupěti před dveře. "

„Drž klapačku, Ede."

Konverzace se zase pomalu rozproudila a každý se začal věnovat svým zájmům. Dominique pracovala na svém portfoliu, které hodlala zaslat do Denního věštce a Edward si tajně stranou ostatních prohlížel letáky, které doposud okázale přehlížel. Rose si sestavovala časový harmonogram, aby si lépe rozplánovala učení k jednotlivým zkouškám.

Lola se posadila k Eileen a Albusovi a chvíli pomáhala sestře s výběrem povolání. Všichni si byli jistí, že se i nadále bude věnovat lektvarům. Možností však měla hned několik.

„Lektvarium je stabilně se rozvíjející společnost v oboru výroby a prodeje lektvarů. Nabízí široký sortiment lektvarů za přijatelné ceny a možnost kariérního růstu pro mistry svého oboru," předčítala Lola nahlas ze sytě fialového letáčku ve tvaru kotlíku.

„Hele, odbor pro dohled nad kouzelnými tvory hledá někoho, kdo jim pomůže s výrobou lektvarů pro boj se škůdci," přečetl Albus další nabídku. Snažil se Eileen pomoct, jak nejlépe dovedl. Najednou se cítil před ostatními trapně, že jeho budoucnost má jasné obrysy v podobě profesionálního famfrpálu.

„To je nudná úředničina," povzdychla si Eileen. „Mícháš stále dokola ty stejné břečky na plevel a lektvary na uspávání trpaslíků."

Trojice se znovu ponořila do nabídek, které se během toho odpoledne naučili zpaměti. Nikolaos se rozhodla sestru malinko rozptýlit.

„Viděla jsem se s mámou," začala zeširoka.

„A?" povytáhla Eileen obočí.

„Začala randit."

„Cože začala?" vyhrkla Eileen vyděšeně a vykulila oči tak, že jí málem vypadly z důlků.

„Slyšíš dobře," ušklíbla se Lola a vychutnávala si pocit triumfu. Rozhodit jindy klidnou Eileen se jí nepoštěstilo každý den.

„Hlavně mi neříkej, že randí s jedním z našich otců," zaúpěla Ela. „Nesnesla bych to."

„Kterou variantu?"

„Obě," vypálila okamžitě a Nikolaos jí musela dát za pravdu. Na té představě bylo něco děsivého.

„Ne, neboj se. Je to Bale."

„Ten divnej bystrozor?" podivila se Ela. „Říkala jsi, že je to pěkný morous."

„Jako naše matka," doplnila ji Lola pobaveně. „Nekoukej na mě, taky jsem o tom neměla nejmenší tušení. Teda před časem mi řekl, že ji chce pozvat na večeři, ale myslela jsem, že se ho zbaví, jako vždycky všech."

„Možná stárne," zašeptala Ela vystrašeně. „Začaly jí tikat nějaké hodiny a pořídí nám ještě jednu sestru."

„Ty už si dej od toho všeho pokoj," doporučila jí Lola přísně a zaklapla složku s kariérními letáčky. „Mluvíš z cesty. Nevím, čím si ji Bale získal, ale vypadala docela spokojeně. Víš, že se nikdy netváří spokojeně, tak jí to přej."

„Já jí to přeju," bránila se Eileen, „jen mě to maličko zaskočilo, to je celé."

„Nejsi sama."

„Říkáš Anthony Bale?" zeptal se Albus najednou.

„Jo, proč?" souhlasila Lola nechápavě.

Abe se pro sebe ušklíbl. „Tak to je pěkný," zasmál se.

„Co?"

„Před časem jsem slyšel své milované rodiče, jak si povídají o vaší mámě v koupelně," vysvětloval a s každým dalším slovem se usmíval víc a víc. „Probírali takový ty typický řečičky dospělých, o tom, jak by si někoho měla najít a tak," mávl rukou. „A máma se táty zeptala, jestli by jí nemohl dohodit nějakého kolegu, jestli se u nich na oddělení nenajde nějaký svobodný chlápek. A táta jmenoval jedině Balea."

Eileen s Lolou si vyměnily nevěřícný pohled.

„Takže slavný Harry Potter, vedoucí oddělení bystrozorů, čestný člen Starostolce," vyjmenovávala Lola pobaveně, „chlapec, který přežil a ten, co porazil lorda Voldemorta, je obyčejný dohazovač?"

„Jo," souhlasil Albus. „Běžte mu poděkovat."

„No, je fajn vědět, že i vlastní rodiče nás mají ještě čím překvapit."

****

Laura a Anthony vyrazili společně do New Yorku hned druhý den ráno. I tentokrát pro cestu přes oceán zvolili krb v šestém patře, kde sídlil Odbor pro kouzelnou přepravu. Když dorazili do Woolworth Building, sídla Kouzelnického kongresu USA, čekal na ně každodenní shon, který tu panoval.

Anthony vrazil po schodech dolů do spodních pater a Laura ho následovala. Nemohla si nevšimnout, že se chodbami a jednotlivými odděleními pohybuje naprosto přirozeně, jako by je velmi dobře znal.

„Pracoval jsem tu asi rok po škole," vysvětlil jí, když se ho na to zeptala. „Nepříliš zajímavá práce na Oddělení magického práva."

Zamířili rovnou ke kancelářím, kde sídlilo Ředitelství pro kouzelnickou bezpečnost. Procházeli nekonečně velkou halou, kde u malých černých stolků seděla dobrá stovka kouzelníků a čarodějek v obyčejných černých hábitech. Ocitli se až v úzké chodbě plné prosklených dveří. Bale na jedny z nich, na kterých se tkvěla cedulka se jménem Irene Weissová, zaklepal.

Dovnitř kanceláře je pozval bodrý ženský hlas a za stolem seděla korpulentní postarší dáma v blankytně modrém kostýmku.

„No ne, Tony Bale!" zvolala překvapeně. „Přivál tě k nám mořský vzduch ze studené Anglie?"

Bale jí vysvětlil, co hledají. Irene je bez zbytečného vyptávání zavedla o patro níž, kde sídlil tamější archiv. Rozprostřela se před nimi místnost o velikosti famfrpálového hřiště, plná nekonečných řad regálů, které byly od shora až dolů narvané krabicemi.

„Něco mi říká, že budete mít štěstí v uličce 96 A, kartony dvanáct až třicet šest," prohlásila Irene tajuplně. „Máte na to hodinu, ani o minutu navíc."

„Díky, Irene, pozdravuj Douga."

Čarodějka netrpělivě mávla rukou a nechala je samotné. Bale s Laurou zamířili k zmiňovanému místu.

„Jak je možné, že nás sem jen tak pustí?" přimhouřila podezřívavě oči.

„Pomohl jsem jejímu manželovi z pěkné šlamastyky," vysvětlil Bale. „Dostal se do potíží se zákonem kvůli utajení před nečary. Nevím, kolik toho víš o zdejších zákonech, ale nejsme tak benevolentní jako vy v Anglii. Vypadalo to na kompletní vymazání paměti, podařilo se mi prokázat, že je v tom nevinně. Irene od té doby tu a tam přimhouří očko, když něco potřebuju."

Zbytek cesty mlčeli. Když konečně našli patřičnou uličku, ukázalo se, že je čeká nekonečná řada krabic. Dali se proto rychle do výzkumu a otvírali jednu po druhé.

Minuty ubíhaly. S každou další otevřenou krabicí jejich zoufalství rostlo. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se jméno Gaunt vyskytovalo mezi listinami o vlastnictví pozemků, či jinými právními dokumenty, na které narazili. Laura začala propadat beznaději, že byla jejich cesta do New Yorku zbytečná. A pak se na ně konečně usmálo štěstí.

„Tady to je!" vyjekl Bale najednou. Laura zahodila stoh papírů a přispěchala k němu.

„Věděl jsem, že mi to něco říká," usmál se a ukázal jí svůj objev. „Isolt Stewardová, zakladatelka Ilvermorny, se za svobodna jmenovala Sayerová, ale její matka byla Gauntová. Vidíš? Tohle je oddací list. Vzala si Jamese Stewarda v roce 1627."

„Jak si něco takového můžeš pamatovat?" vyvalila na něj nevěřícně oči. „Rodné příjmení matky někoho významného, co žil před několika staletími?"

„Protože v Ilvermorny je Isolt něco jako legenda," vysvětlil jí Bale trpělivě. „Její příběh si vypráví studenti mezi sebou pořád dokola. Něco jako vaši čtyři zakladatelé, ale Isolt je pro nás mnohem víc. Byla to výjimečná žena a jedinečná čarodějka. Říká se o ní, že do Ameriky utekla před svou tetou, Gormlaith Gauntovou. Vyšinutou čarodějnicí, co ji chtěla ovládat a mít pro sebe. Isolt se jí však vzepřela a několik let se jí podařilo ukrývat, než ji našla."

„Jak to dopadlo?"

„Isolt ji porazila díky extrémně mocné a nebezpečné hůlce, kterou jí kdysi dávno při svém útěku ukradla. O Isolt potom kolovaly legendy, jednou z nich byla i ta, že uměla mluvit s hady. Myslel jsem si, že je to báchorka, kterou vypráví starší studenti prvákům, aby je vystrašili," ušklíbl se nevěřícně. „Ale ona je to možná pravda. Máme hada i v erbu, jako vy."

„Měla Isolt nějaké děti?" zajímala se Laura.

„Pokud vím, tak dva nalezence, kterým zachránila kdysi život a s manželem je adoptovali," zamyslel se. „To kvůli nim založili Ilvermorny, aby se chlapci měli kde učit kouzlům. Společně měli dvě dcery, nejspíš. Budu si to muset ještě ověřit."

„Takže Zmijozelova pokrevní linie mohla zůstat zachována," doplnila ho Laura zamyšleně.

„Možné to je," připustil Bale. „Otázkou zůstává, jestli je to pravda."

„A jak se tihle potomci dozvěděli o nás."

„A proč vás chtějí zabít," doplnil ji. „Jestli jim tedy jde o tohle," dodal nejistě.

Laura se nevesele usmála. Oba věděli, že o šťastné rodinné shledání tu opravdu nejde.