Andrej Tarkovskij seděl v okenním výklenku a s chutí si přihnul z láhve ohnivé whisky. Nelíbilo se mu, kam směřoval jeho vztah k Nikolaos Blackové. Měl ji učit a tečka. Počkat, až se objeví sampír, zjistit, proč ji chtěl zabít a vrátit se zpátky. Kam zpátky? To bylo jedno. Hlavně pryč z Anglie. A co místo toho dělá? Tlachá s ní o svých problémech. Prostě nádhera.

Naklonil prázdnou lahev ke rtům a vypil poslední doušky. Zapálil si cigaretu a foukl kouř proti oknu. Měl ji využít, jako vždycky. Ne se s ní sbližovat. Poškrábal se zmateně ve vlasech. Nikolaos Blacková nebyla obyčejná čarodějka. A on to věděl. Poznal, že je jiná už ten večer, kdy ji potkal poprvé. Ne na famfrpálovém mistrovství. Ale tehdy, když dorazil poprvé do Anglie. Když před deseti lety hledal Viktora Gregoroviče a ta malá holka mu otevřela dveře.

Hledal Gregoroviče - jedinou stopu po jeho zmizelém bratrovi Alexandrovi. Bylo mu sotva sedm, když ho viděl naposled. Odešel zachraňovat svět a nechal je napospas bídě a hladu. Pro vyšší dobro. Patnáct let o něm nikdo nic neslyšel.

Přijel, aby mu jednu vrazil. Aby mu vyčetl všechny ty roky dětství, o které jeho vinou přišel. Jenže jeho bratr byl mrtvý.

A on byl teď a tady na místě, kde je jeho jméno natrvalo vytesáno do mramorového památníku.

Opřel se hlavou o zeď. Whisky začala působit. To bylo dobré znamení, alespoň usne bez nočních děsů.

****

Lola Blacková ležela schoulená v posteli s pevně semknutými víčky a nemohla spát. Bála se usnout, ale víc ji děsilo pomyšlení, že by otevřela oči. Byly tam, v místnosti. Cítila je pár metrů od sebe. Přízraky, duchové, zjevení mrtvých. Nechtěla se na ně dívat. Ty prosebné pohledy plné bolesti, snad jako kdyby jim mohla pomoci... Tenkrát před jednadvaceti lety. Ale copak ona za to může? Za válku? Za ty promarněné životy?

Otočila se čelem ke zdi a usilovně se snažila myslet na něco pěkného. Nedokázala to. Usnula neklidně před svítáním. Než ji vzbudila další noční můra. Pronásledoval ji v ní přízrak mrtvého Voldemorta. To nebylo dobré znamení.

****

Bylo krásné teplé nedělní ráno, jedno z posledních v září toho roku. Začal nový den plný vzrušení a očekávání. Večer měl Ohnivý pohár odhalit jména šesti šampionů a nikdo od rána nemluvil o ničem jiném.

Rose a její sestřenice seděly právě u snídaně. Ani jedna nebyla po nočním večírku zrovna výřečná, tak jen mlčely a nimraly se v jídle. Rose přepadla nervozita, každou chvíli se sem vřítí Edward a ona bude muset dostát svého slova. Tíha v žaludku se zvětšovala s každým novým příchozím. Pak se ve dveřích do Velké síně objevila Eileen, která automaticky zamířila rovnou k nim a ne ke svému kolejnímu stolu.

„Dobrý ráno," pozdravila všechny a natáhla se po vaflích. „V kolik jste to zakončily?"

„Slunce vysoko, ptáci zpívali, hlava bolí...," zamumlala Dominique ospale.

„Tady měl někdo příliš Kruvalských šampionů," ušklíbla se Eileen pobaveně.

„Nevím, kdo se vypařil s jedním z kruvalských," oplatila jí Dominique nerudně.

Eileen její poznámku přešla bez komentáře a zaměřila se na Rose. „A co ty, jak se cítíš?"

„Mizerně," odpověděla zrzka pravdivě. „A nemůže za to žádný míchaný drink."

„Existuje reálná šance, že Edward spí někde v přístěnku na košťata," chlácholila ji Eileen. „Když jsem ho viděla naposled, nevypadalo to, že trefí zpátky na kolej bez pomoci."

Ozval se šelest křídel a do Velké síně se začala slétávat pošta. Malá černá sova patřící rodině Blacků zmateně kroužila kolem zmijozelského stolu a hledala Eileen.

„Zatraceně, blbej pták," zamumala Ela, vstala od nebelvírského stolu a šla sovu nasměrovat.

Mezitím přímo před Rose přistál velký majestátní výr. Zmateně přijala obálku se svým jménem a pták zase odletěl.

„Od koho to je?" zamračila se a dopis otočila. Roztřesenými prsty rozlomila pečeť Ministerstva kouzel a vytáhla dopis.

„Kdo ti píše?" zajímala se Dominique sedící naproti.

Rose však neodpovídala, zaraženě očima přelétávala dopis tam a zase zpátky několikrát.

„Můj bože, Rose!" vyhrkla překvapeně Lily, která jí četla přes rameno. „To je paráda, gratuluju!"

„Co se děje?" zajímala se Eileen, které se podařilo sově vypáčit z drápků svůj dopis od matky, a zase se k dívkám vrátila.

Rose seděla celá zaražená a zírala do talíře před sebou. Lily jí dopis opatrně vypáčila z ruky a podala ho Dominique, aby si ho mohla také přečíst.

„Tak co je?" zopakovala Eileen netrpělivě.

„Rose dostala grant od ministerstva na svůj výzkum o karkulinkách," odpověděla za ni Lily. „Vyhrála tu soutěž!"

„Rose, to je bezvadný!" radovala se Eileen upřímně.

„Jo, to jo," zamumlala Rose dutě.

„Ty nemáš radost?" divila se Dominique, přeletěla těch pár řádků a dopis jí zase vrátila. „Celý léto jsi nežvanila o ničem jiným."

Rose neurčitě pokrčila rameny a Eileen rázem pochopila, proč se neraduje. Nezáleželo na tom, že ten grant získala. Pokud ji pohár vybere jako šampionku, bude se muset peněz vzdát a vyhraje jiný projekt. Neexistovala reálná šance, že by jí peníze nechali. Věnovat se výzkumu znamenalo pracovat každý den včetně víkendů. Eileen o tom věděla své, loni cenu vyhrála ona a mícháním lektvarů trávila celé noci. To sotva šampion zvládne, když má povinnosti vůči škole.

Lily s Dominique se pokusily Rose rozptýlit, ale marně. Eileen zamyšleně vstala od stolu a šla za Lolou, která hlídala pohár. Sestra postávala podivně shrbená těsně u věkové hranice a její ospalý výraz nasvědčoval tomu, že probděla noc.

„Ahoj," usmála se Nikolaos na mladší sestru a objala ji. „Doufám, že se nejdeš přihlásit?"

„Můžu mít na tebe prosbu?" zašeptala Ela tak, aby ji nikdo kromě Loly neslyšel.

„Cokoliv," ujistila ji sestra vážně. „O co jde?"

„Kolik bradavických dívek se přihlásilo?" zeptala se a snažila se tvářit nenápadně.

„To ti nemůžu říct," kroutila hlavou Lola. „Jinou otázku nemáš?"

„Prosím," podívala se jí pevně do očí. „Mám starost o Rose. Ed ji přinutil přihlásit se, ale já mám strach, že ji pohár může skutečně vybrat, o což vůbec nestojí."

Lola se na sestru skepticky zamračila, ale jejímu oddanému pohledu se nedalo dlouze odolávat. Spěšně proletěla poznámky, které si s Teddym během týdne vedli. O pozice bradavických šampionů usilovalo opravdu málo lidí.

„Dvě," zamumlala tiše a poznámky zase zavřela.

Eileen se zachmuřila. Dvě dívky byly málo, žalostně málo. Ohlédla se k nebelvírskému stolu. Rose stále v ruce třímala dopis z ministerstva a s útrpným výrazem zírala do prázdna. Eileen pocítila výčitky svědomí už loni, když vyhrál její projekt místo Rosina. Uklidňovala se tím, že letos přece určitě vyhraje Rose. Jenže teď je její šance malá. Přímo maličká. Pokud se do Turnaje nepřihlásí někdo lepší, nebo stejně dobrý, celý její tříletý výzkum života karkulinek půjde ke dnu.

„Doufám, že nehodláš udělat nějakou pitomost," varovala Lola svoji sestru.

„Ale jdi," mávla Eileen nepřesvědčivě rukou. „Vždyť mě znáš."

A s těmi slovy zamířila pryč, aniž by jí věnovala jediný pohled.

„No právě," povzdychla si Lola a ohlédla se k učitelskému stolu, odkud ji pozorovaly černé oči Severuse Snapea. Učitel lektvarů povytáhl obočí, Lola mu odpověděla pokrčením ramen.

****

„Hej Abe, tvůj brácha na mistráku válel!"

„Hele, tvůj táta prý taky soutěžil v Turnaji! To je paráda!"

Abe spolužáky odbyl strohým zamumláním. Ani to nevypadalo, že je doopravdy zajímá, co jim odpovídá. Celou uplynulou noc na večírku byl nucen vyprávět historky o Jamesovi, nebo o tom, jak jeho otec porazil Voldemorta. Abe byl prostě mladší bratr nové famfrpálové hvězdy. Abe byl kamarád nejvíc obdivovaného kluka na škole. Abe byl syn slavného Harryho Pottera. Vždycky ten druhý. Abe Potter měl po krk toho, být druhý.

Rozhodl se ráno, sotva otevřel oči. Možná za to mohlo několik míchaných nápojů z předešlé noci a fakt, že se Eileen z večírku vytratila s jedním kruvalským tupcem. Natáhl si džíny a tričko, ani si neobtěžoval vyčistit zuby. Vešel do Velké síně a zamířil rovnou k Ohnivému poháru. Lole Blackové přeběhl po tváři zachmuřený výraz, ale neměla právo cokoliv říkat, když překročil věkovou hranici.

Abe Potter sebevědomě vložil lístek se svým jménem do poháru před zraky všech spolužáků. Než vyšlehly modré plameny, které lístek pohltily, zachytil přísný pohled svého otce od učitelského stolu.

Harry Potter, který před malou chvílí dorazil, aby dohlédl na večerní vyhlášení šampionů, byl právě uprostřed rozhovoru s ředitelkou McGonagallovou, když si syna všiml. Prudce se otočil na patě a byl připraven Albusovi dostatečně od plic vyčinit. Minerva McGonagallová si jeho pohledu všimla a zarazila ho tím, že ho uchopila za loket.

„Je plnoletý Pottere, ví, co dělá," domlouvala mu.

„Ale-"

„Harry," oslovila ho mateřsky. „Nechte ho, ať dospěje. Potřebuje to."

Harry Potter chtěl ředitelce něco odpovědět, ale Abe se mezitím zase na místě otočil a vracel se zpátky na kolej. Koutkem oka zahlédl Eileen, jak vstala od stolu a nadechuje se. Volala jeho jméno, ale on neměl chuť s ní mluvit. Neměl chuť mluvit s nikým.

****

Scorpius Malfoy neměl ve zvyku navštěvovat Gregorovičovy soukromé večírky, ale ten včerejší byl výjimkou. Edwardovi se před ním výjimečně nepodařilo místo a čas konání zatajit a nehodlal riskovat, že by na něj Scorpius donášel některému z profesorů. Jeden respektoval přítomnost toho druhého s nelibostí. Scorpius však šel na večírek jen kvůli Francoisovi Dellucovi, vytáhlému chlapci z Krásnohůlek, kterého znal od dětství. Vyrůstali od sebe sotva o pár domů a jejich rodiny se léta přátelily.

Nakonec to nebyla až tak špatná noc, Francois ho seznámil s pár spolužáky a spolužačkami a užili si fajn večírek. Scorpius s nimi navíc dokázal hovořit plynule v jejich rodném jazyce, což krásnohůlští ocenili tím, že ho přijali rychle mezi sebe. Scorpiuse napadlo, jak by byl jeho školní život jednodušší, kdyby tehdy poslechl otce a nastoupil ke studiu v Krásnohůlkách. Zřejmě by tam zapadl lépe, než tady v Bradavicích.

Ráno Malfoy seděl u snídaně déle než obvykle a jako zbytek sedmáků čekal na historickou chvíli, kdy Edward Gregorovič přinutí Rose Weasleyovou potlačit svou hrdost a společně se přihlásí do Turnaje tří kouzelnických škol.

Ta chvíle nastala pár minut po deváté. Edward Gregorovič nakráčel do Velké síně pro mnohé jako král. Od kolejních stolů se ozvalo pár zahvízdnutí a potlesk, čímž ho spolužáci nejen podporovali, ale ti starší mu také nenápadně děkovali za včerejší večer.

„Ten tvůj bratranec," naklonila se Soňa k Eileen, „je učebnicový příklad narcise."

Eileen jí sotva věnovala pozornost, vstala od své nedojedené snídaně a šla podpořit svoji kamarádku. Rose s křídově bílým obličejem odložila příbor a kráčela vstříc svému osudu se vztyčenou hlavou.

„Tady je moje Rosie!" halekal Edward. „Tak co, připravena?"

Teatrálně ji objal kolem ramen, Rose však jeho ruku netrpělivě setřásla.

„To je naposledy, cos na mě promluvil, Gregoroviči," pronesla klidným hlasem.

„Hohó," zasmál se Edward a několik studentů se k němu připojilo. „Dáma má přednost," pobídl ji směrem k poháru.

Rose roztřesenýma rukama vytáhla z kapsy lísteček, kde bylo úhledným rukopisem napsáno její jméno. Cítila na sobě pohledy doslova celé Velké síně. Pár lidí se na ni povzbudivě usmálo. Několik spolužáků dokonce od stolů vstalo a utvořili kolem Ohnivého poháru něco jako kruh.

„Do toho, Rose!" ozval se odněkud výkřik.

„Natři mu to!"

Lola Blacková celé představení sledovala s jistou nelibostí, měla Edwarda ráda jako vlastního bratra, ale někdy se choval jako úplný tupec. Ani trochu se jí nelíbilo, že Rose přinutil k něčemu, co doopravdy sama nechtěla. Ale stejně jako u Albuse, ani teď neměla právo cokoliv říkat. Byli koneckonců dospělí, ponesou následky za svá rozhodnutí sami.

Rose zbýval poslední malý krůček kvěkové hranici, když se z davu vynořil Scorpius Malfoy. Hrubě do ní strčil, přišel rázně přímo k Poháru a vhodil do něj svůj lístek, který okamžitě pohltily modré plameny.

„Malfoyi, zbytečně tam zabíráš místo!" houkl na něj Edward posměšně.

Scorpius svého odvěkého nepřítele okázale ignoroval, vyměnil si s Rose jeden pohled a zase zmizel v davu.

„Hej!" ohradila se nějaká dívka, do které vrazil.

Rose byla tak nervózní, že když natahovala ruku k Poháru, lístek jí upadl a snesl se na zem. Hbitě se vedle ní objevila Eileen, která zvedla lístek ze země a podala jí ho. Pevně jí přitom stiskla ruku a povzbudivě se na kamarádku usmála.

Rose se zhluboka nadechla a zatajila dech, když modrý plamen lístek přijal.

Několik studentů, převážně dívek, které s Rose soucítily, povzbudivě zatleskalo. Potom přišel na řadu Edward a za hlasitých ovací se i on přihlásil o post bradavického šampiona.

Ve všem tom veselí a jásotu kolem poháru Lola našla svoji sestru a surově ji drapla za paži. Odvlekla ji daleko od oslavujícího davu, aby je nikdo neslyšel.

„Viděla jsem to," sykla jí do ucha.

Eileen se jí vykroutila ze sevření. „Nevidělas nic," odsekla tiše.

Než stačila její sestra říct ještě něco, zmizela zpátky v hloučku studentů.

****

Laura se původně v neděli na ministerstvu stavila vyřídit jen pár věcí a měla mít po zbytek dne volno, nicméně jak tomu bývalo na Odboru záhad zvykem, něco jako pracovní doba a osobní volno se těžko dodržovalo. Odpoledne jim přivezli nečekaně várku zabavených předmětů od jednoho pochybného překupníka na Obrtlé ulici. Čekaly ji hodiny práce, která by možná mohla počkat do pondělí, ale ona od rozdělané práce nerada odcházela. Když konečně celá strhaná vlezla do jedné z telefonních budek, zjistila, že je půl osmé.

Večeři s Dracem Malfoyem si domluvila na sedmou. Teď už se nestihne zastavit doma a převléknout se. Frustrovaně se zadívala na svůj odraz, který se před ní mihotal, jak budka stoupala vzhůru. Vlasy měla sepnuté do ohonu, aby jí nezavazely v práci a ráno si ve spěchu oblékla obyčejné džíny a jeden z pletených svetrů, kterými je během Vánoc pravidelně zásobovala Molly Weasleyová. Zrovna v takovémto stavu se s otcem své dcery po dvaceti letech sejít nechtěla. Třeba nebudu muset, utěšovala se. Třeba prostě čekání vzdal a dávno odešel.

Když dorazila do malinké restaurace v centru Londýna, bylo něco málo po osmé. Nedoufala v nic, ale on tam byl. Seděl sám u stolu v perfektním obleku a láhev vína měl skoro vypitou. Záměrně zvolila mudlovskou restauraci a všimla si, jak se mezi nekouzelnickou společností nervózně ošívá. Některých zvyků se zřejmě nezbavil ani po letech. Zamířila přímo k němu.

„Přišla jsi," řekl překvapeně, když se objevila u jeho stolu.

„Přišla," usmála se rozpačitě a posadila se naproti něj.

Chvíli na sebe mlčky zírali. Laura nevěděla, kde začít. Co říct? Mluvit o minulosti? Předstírat, že se nic nestalo? Bezděčně se jí vybavila jeho poslední slova před jednadvaceti lety. Jestli s ním teď odejdeš, už tě nechci nikdy vidět, řekl jí tenkrát. Proč ji chce tedy vidět teď? Co se změnilo?

„Sluší ti to," složil jí Draco neohrabaně poklonu.

„Letím zrovna z práce," pochybovala a bezděčně se pokusila si připlácnout uvolněné vlasy z ohonu zpátky k hlavě.

„Myslím po dvaceti letech," dodal spěšně.

„Jasně," souhlasila rozpačitě. „Tobě taky."

Ve skutečnosti to neřekla naprázdno, Draco zestárl úplně minimálně. Snad mu jen ustoupilo pár vlasů z čela a kolem očí vyskočilo několik vrásek. Jinak jí až bolestně připomínal patnáctiletého chlapce, který ji tajně pozoroval při práci v bradavické knihovně.

„Takže z práce?" nadhodil úlevně téma, kterého se oba mohli chytit. „Kde pracuješ?"

„Odbor záhad, už od konce války," vysvětlila. „A to je asi tak všechno, co ti můžu říct, znáš naše předpisy. A co ty? Slyšela jsem, že se ti ve Francii daří. Emily říkala, že pracuješ přímo pod ministrem."

„Práce jako práce," pokrčil ledabyle rameny. „Lituju, že jsem nezůstal tady."

Tón jeho hlasu se změnil, vycítila na sobě jeho pohled. Lituje snad? Lituje, že s ní raději nezůstal? Pochybovala. Nechala sis mě vybrat a já si vybral špatně, rozumíš? Vybral jsem si špatnou stranu a je to tvoje vina, obvinil ji tehdy. Bolestně ji píchlo u srdce.

Laura se jen tak nedala zviklat, nalila si vína do sklenice a přešla jeho poznámku. „A co rodina?" vyptávala se se zájmem. „Nějaká manželka, děti?"

„Syn," odpověděl. „Scorpius chodí do posledního ročníku ve Zmijozelu."

To samozřejmě věděla, znala všechny spolužáky své dcery, přestože o Malfoyovi Ela příliš často nemluvila. Zřejmě si nepadli do oka už v prvním ročníku. Při těch málo příležitostech, co Laura měla Scorpiuse možnost zahlédnout, zjistila, že se svému otci až nápadně podobá. Pokud zdědil i jeho povahu, není divu, že má problém vycházet s ostatními.

„Ano, chodí do stejného ročníku s naší Eileen," přitakala.

„Máš děti," pověděl překvapeně. „Taky ses vdala?"

Než stačila odpovědět, objevil se u jejich stolu číšník. Laura si objednala jako obvykle a Draco si objednal to samé, zřejmě proto, že vůbec netušil, co si má dát. Napětí mezi nimi vzrostlo.

„Emily si vzala Viktora, víš to?" změnila téma, když znovu osaměli. „Mají tři kluky."

„Viděl jsem je v létě v Denním věštci. Vždycky jsem věděl, že ti dva spolu stráví zbytek života," pousmál se. „Když si vzpomenu, co pro sebe navzájem obětovali, je to logické."

„A co my, Draco?" zeptala se náhle, protože nedokázala jen tak naprázdno tlachat o životě, ne po tom, co se mezi nimi stalo. „My jsme pro sebe neobětovali dost? Bylo ti to málo, že jsi raději odešel do Francie?"

„Lauro," vyslovil její jméno po letech se značnou bolestí. „Vyslechni mě, prosím. Byl jsem příliš mladý a hloupý, nevěděl jsem, co mám dělat. Celý můj svět se sesypal, otce zavřeli do Azkabanu, neustále nás předvolávali k výslechu. Útěk do Francie byl řešením na všechny problémy, alespoň jsem si to tehdy myslel."

„Pro mě to taky nebylo zrovna jednoduchý," odsekla popuzeně. „Ale já jsem neutekla jako zbabělec."

Draco Malfoy se napil ze své sklenice s vínem. Tohle bude zřejmě méně příjemný večer, než doufal.

****

Do losování šampionů zbývala poslední hodina. Abe Potter se celý den úspěšně vyhýbal Edwardovi i Eileen. Neměl náladu na to s kýmkoliv mluvit. Nejdřív se zkoušel schovávat v nebelvírské společenské místnosti, ale tam ho až příliš často pozorovaly sestřiny vyčítavé oči. Přestože Lily byla natolik taktní, aby nic neřekla, poznal na ní, že s jeho přihláškou do Turnaje zásadně nesouhlasí. Vypařil se proto nenápadně na famfrpálové hřiště, které zůstávalo v neděli opuštěné. Seděl již několik hodin na tribuně a zamyšleně si pohrával se Zlatonkou. Nechal ji vždy uletět pár desítek centimetrů před sebe, než ji hbitě chytil a zase pustil. Byl ponořený do svých myšlenek, dlouhou chvíli trvalo, než poznal, že už není na tribuně sám.

„Vyhýbáš se mi," ozvala se mu těsně u pravého ucha Eileen. Vždycky se uměla nepozorovaně připlížit, jako by se snad ani nohama nedotýkala země. Abe kamarádce neodpověděl, dál se soustředil na Zlatonku, tentokrát ji však chytil surověji a pohmoždil jí jedno křídlo.

„Abe, co se děje?" zajímala se, když si všimla jeho výrazu. Posadila se těsně vedle něj jako vždycky.

„Nic," odpověděl a odtáhl se o pár centimetrů dál.

Eileen předstírala, že si ničeho nevšimla. „Chtěla jsem si s tebou promluvit," vysvětlila záměr své návštěvy.

„Prostě jsem se přihlásil," odsekl. „Dál se o tom nebudu bavit."

„Nechtěla jsem mluvit o tobě," osopila se, protože jí už jeho odtažité chování začalo vadit. „Potřebuju mluvit o něčem jiném."

„Můžeš mluvit s Rose, nebo Edem," odtušil chladně. „Nebo s tím nabušeným týpkem ze včerejška."

Připadal si hloupě, když jí vyzradil, čím ho naštvala. Ale ona si jako obvykle ničeho nevšimla, nebo velmi dobře předstírala, že nechápe souvislosti.

„Myslíš Sergeje?" povytáhla Ela obočí pobaveně. „To sotva, umí anglicky asi dvě věty a včera se tak opil, že mi pozvracel po cestě na kolej nohy. Snažila jsem se ho někam uklidit, aby ho náhodou nenašel někdo z učitelů. S Rose o tom mluvit nemůžu a Edward je mezi námi docela mizerný posluchač."

Abe něco zabručel, ale trochu ho uklidnilo, že v Sergejovi nemusí hledat konkurenci. „Tak o co jde?" zeptal se více přátelským tónem a konečně k ní otočil hlavu.

„Něco jsem provedla," přiznala vážně. „Něco hloupého a zbrklého."

„Ublížilo to někomu?" mračil se ve snaze přijít věci na kloub.

„Ne, spíš pomohlo," připustila. „Ale někoho jsem u toho podvedla, jestli to praskne, budu mít strašný průšvih. A rozhodně rozzuřím pár lidí."

„Pokud jsi to udělala s dobrým úmyslem, odpustí ti," řekl sebejistě. „Elo, o co jde?"

Zavrtěla hlavou: „O nic. Bude lepší, když ti to neřeknu."

„Jestli Edward je mizerný posluchač, tak ty jsi mizerný vypravěč," dobíral si ji pobaveně.

„Zřejmě to máme v rodině," usmála se na kamaráda nevesele. „Měli bychom jít, za chvíli začne vyhlašování."

„Asi máš pravdu," připustil a najednou nemohl najít dostatek odvahy k tomu, aby čelil svému rozhodnutí. Všimla si, jak s odchodem zaváhal.

„Nejsem si jistá, jestli chceš, abych ti držela palce," přiznala, „jestli ti vůbec záleží na tom, aby tě Ohnivý pohár vybral."

„To já taky nevím," ušklíbl se Abe a byla to pravda.

„Každopádně ať to dopadne jakkoliv, víš, že se na mě můžeš kdykoliv obrátit," ujistila ho.

„Vím," přikývl.

„Jsme nejlepší přátelé," ujistila ho a stiskla mu povzbudivě paži.

A v tom je ten problém, pomyslel si Abe zachmuřeně. Nahlas však neřekl nic.

Společně vstali a celou cestu zpátky do hradu oba mlčeli.

****

„To se jim moc nepovedlo, co? Říkají tomu Turnaj tří kouzelníků a nakonec vybírají šampionů šest, na ministerstvu zřejmě neumí někdo počítat," šklebil se Hugo Weasley u večeře.

Jindy by mu zřejmě někdo býval byl odpověděl, ale dnes večer na jeho kamarády a příbuzné příliš dopadal stres z celého večera.

Albus Potter si dával záležet, aby se nepodíval Edwardovým směrem. Kamarádovi řekl, že se do Turnaje nepřihlásí, a pak nakráčel přímo před celu školou do Velké síně a vhodil svoje jméno do Ohnivého poháru, aniž by se mu o tom předem zmínil slůvkem. Co když to bude považovat za podraz a zradu? Vždycky všechno přece podnikali společně. Jenže tohle musel udělat, musel si dokázat, že na to má.

Lily Potterová svého bratra starostlivě pozorovala. Věděla, že pokud Ohnivý pohár Albuse vybere, úkoly zvládne. Ale přesto si o něj dělala velké starosti, rodiče jim přece vždycky kladli na srdce, aby na sebe dávali pozor. Jistě, porušovali nesčetněkrát školní řád během nočních výletů do Prasinek a zakázaných večírků, ale dobrovolně vstoupit do mezinárodní soutěže, kde jde účastníkům o život? To se jejímu bratrovi nepodobalo. Lily však tušila, co za náhlou změnou chování Albuse vězí. Zřejmě se svým způsobem pokoušel vyrovnat s tím, že je Potter. Tomu ona rozuměla líp, než kdokoliv jiný.

Rose Weasleyová seděla celá zelená nad svým talířem a proklínala den, kdy tak pošetile kývla na sázku s Edwardem. Nebýt jeho ega a její ješitnosti, mohla se prostě s ostatními spolužáky těšit na to, kdo bude jejich školu reprezentovat. Jestli ji Ohnivý pohár vybere, bude muset zítra ráno poslat sovu na Ministerstvo kouzel a zříct se přidělených peněz na výzkum. A nebude dokonce muset odevzdat i odznak primusky? Zkroušeně pižlala vidličkou bramboru po talíři, až jí vyletěla a přistála Dominique v klíně.

Scorpius Malfoy u zmijozelského stolu patřil k těm, kteří měli po jídle jako první. Usrkával dýňový džus a čekal, až dovečeří i zbytek spolužáků. Na kratičký okamžik ho napadlo, co asi právě dělá jeho otec. Jestli si na svého jediného syna vůbec někdy vzpomene. Možná bude muset, velice brzy. Pokud se Scorpius stane bradavickým šampionem, může na něj být Draco konečně poprvé v životě pyšný.

Soňa Daškovová všeobecné vzrušení z blížícího se vyhlášení výsledků nepociťovala. V některých situacích v ní převládala její upírská krev, která velice příhodně upozaďovala lidské emoce. Soňa byla natolik inteligentní a sebevědomá, aby si všimla, že má daleko vyšší šance, že se stane kruvalskou šampionkou ona, než její kamarádka Anita Krumová. Nevěděla, jestli má mít radost, nebo se má obávat. Někdy sama sebe za svoji neschopnost uvažovat jako člověk nenáviděla. Kdyby vyrůstala v normální rodině, její rodiče by ji naučili, jak se v určitých situacích chovat. Ale co se ona mezitím naučila od upírů? Být klidná, chladná a bez emocí, to nejsou zrovna vlastnosti, kterých si lidé na ostatních váží.

Edward Gregorovič si všimnul, že se mu jeho nejlepší kamarád pokouší celý den vyhnout. Možná neuměl naslouchat, jak podotkla Eileen, a možná byl do sebe malinko zahleděný, ale pokud se jednalo o přátele, uměl být překvapivě velmi empatický. Tušil, že Abe v sobě svádí nějaký vnitřní boj, který ho přinutil se do Turnaje přihlásit. Pokud mu jméno v Ohnivém poháru pomohlo, pak ho Edward podpoří. Od toho byli přece přátelé.

Eileen Blacková v tichosti snědla svoji večeři. Její babička vždycky říkává, že nejlepší je se výzvě postavit čelem a s plným žaludkem. Aniž by se komukoliv svěřila, byla připravena čelit nadcházejícím událostem hrdě, jako pravá Blacková.

Lola Blacková s Andrejem Tarkovským stáli v rohu u učitelského stolu. Lola probodávala přec celou síň svoji sestru rozhněvaným pohledem, ale Ela si dala záležet, aby se jejím směrem nepodívala. Andrej se tvářil po celou večeři nezúčastněně, události spojené s Turnajem tří kouzelnických škol šly mimo něj a nechávaly ho chladným.

Konečně byly zlaté talíře dokonale čisté a špitání a brebentění utichlo, když ředitelka McGonagallová vstala od stolu. Dokonce i několik svící uhaslo a Velkou síň pohltilo šero. Ředitelka přistoupila blíž k poháru, který nyní stál uprostřed Velké síně.

„Nyní už je Pohár téměř připraven učinit rozhodnutí," prohlásila McGonagallová. „Až ohlásím jména šampionů, prosím je, aby se laskavě dostavili sem a poté prošli kolem učitelského stolu do sousední místnosti," ukázala na dveře za svými zády, „kde dostanou první pokyny."

Ohnivý pohár teď zářil jasněji než všechno ostatní a jeho modrobílé plamínky se zračily všem studentům v nedočkavých očích. Nikdo se neopovážil ani pohnut, když se pohár rozhořel jasně rudými plameny a vyletěl z něj papírek s prvním jménem. Profesorka McGonagallová ohořelý útržek chytila a v natažené ruce si jej podržela před sebou, aby byla s to si jej přečíst.

„Šampionem za Kruval - " četla pevným hlasem a celá síň jí visela na rtech - „se stává Michail Lissenko!"

Ze skupinky kruvalských žáků se zvedl mohutný, skoro dvoumetrový, mladík s kamenným výrazem ve tváři. Měl pichlavé neupřímné oči a vyholenou hlavu. Lola si pomyslela, a nebyla jediná, že víc nesympatického člověka ještě nepotkala. Jeho úlisnost a nepřátelskost z něj šla cítit od pohledu. Přesto všichni povinně tleskali, byť méně nadšeně, než jeho kruvalští spolužáci, kteří ho zřejmě považovali za skvělou volbu.

Michail přišel k McGonagallové, stiskl jí ruku a krátkým rázným krokem zmizel v místnosti za učitelským stolem.

Než se všichni stačili uklidnit, Pohár znovu zčervenal a šlehající plameny vymrštily vzhůru druhý útržek pergamenu.

„Šampionkou za Kruval," oznámila McGonagallová, „je Soňa Daškovová!"

Soňa objala Anitu, která vypadala upřímně ráda, že pohár nevybral ji. Věnovala Eileen sedící naproti ní neveselý pohled a elegantně vstala od zmijozelského stolu. Vyvolala daleko víc potlesku než její soupeř, dokonce i několik hvízdnutí od bradavických chlapců.

„Věčná škoda," zamumlal si pro sebe Edward.

I Soňa si potřásla rukou s ředitelkou a vešla do malé místnosti, kde před chvílí zmizel její spolužák. Potlesk utichl a nervozita zachvátila studenty Krásnohůlek.

Pohár se rozhořel potřetí, rudý jazyk vyšlehl vzhůru a profesorce McGonagallové přistál v ruce třetí pergamen.

„Šampionem za Krásnohůlky se stává Francois Delluc!" oznámila.

Většina dívek v síni zavzdychala, když se vysoký světlovlasý hezoun zvedl ze svého místa a následoval dvojici před ním. Několik krásnohůlských chlapců však vypadalo, že se s prohrou nehodlají smířit a probodávali šampiona nenávistnými pohledy. I Francois spěšně zmizel a za chvíli se k němu měla připojit jedna z jeho spolužaček.

Tleskání a brebentění utichlo a všichni se znovu soustředěně zahleděli na Pohár, který po několika vteřinách opět zčervenal a vydal další jméno.

„Šampionkou za Krásnohůlky," oznámila McGonagallová, „je Beatrice Achardová!"

Jedno z bledých rusovlasých dvojčat, kterých si Edward všiml hned první večer, se vítězoslavně usmálo zářivým úsměvem. Objalo svoji do detailu stejnou sestru a ladně se neslo uličkou za ostatními. Když i Beatrice zmizela v sousední komnatě, rozhostilo se v síni znovu ticho, teď však naplněné takovým vzrušením, že bylo málem cítit na jazyku. Teprve teď byla nervozita všech přítomných vystupňovaná na maximum. Kdo bude reprezentovat Bradavice?

Ohnivý pohár znovu zčervenal a vytryskly z něj jiskry; dlouhý jazyk vyšlehl vysoko do vzduchu - a McGonagallová z jeho špičky vytáhla pátý útržek pergamenu.

„Šampionem za Bradavice se stává - " oznámila pevně „- Albus Potter!"

Celá síň burácela a jásala. Zejména nebelvírští byli okamžitě na nohou a křičeli a dupali nadšením. Abe Potter vstal, aniž by věnoval jediný pohled svým kamarádům, nebo otci, jehož vyčítavé oči ho provázely celou cestu k McGonagallové. Potřásl si s ředitelkou spěšně rukou a hbitým krokem zmizel i on v komnatě za učitelským stolem.

Pohár se rozhořel naposled, ke stropu vyšlehl gejzír rudých jisker a z plamenů vyletělo jméno poslední soutěžící. Povyk v síni okamžitě utichl, když profesorka McGonagallová útržek bezděčně uchopila. Studenti zvědavě pokukovali jeden po druhém. Nikdo netušil, kdo by mohl být bradavickou šampionkou.

Rose Weasleyová se chvěla po celém těle, zvedla vystrašeně zrak k Eileen u protějšího stolu, která jí pohled klidně oplácela.

„Šampionkou za Bradavice se stává Eileen Blacková!"