„Vzhůru do života," zatřásl jí ramenem. „Vítej zpátky v reálném světě."

Nikolaos se s trhnutím probudila a chvíli zmateně mrkala, než si uvědomila, co se děje. Anthony Bale jí rozsvícenou hůlkou přejížděl po tváři tam a zpátky.

„Jsem v pohodě," ujistila ho a odstrčila hůlku stranou. Z přemíry světla se jí dělaly mžitky před očima.

„Vypadáš strašně," namítl Bale a natáhl k ní ruku. Lola ho uchopila za předloktí a hbitým švihem se vyhoupla ze studené země na nohy. Pohyb byl však příliš prudký a na malý okamžik se jí zatmělo před očima úplně. Její tělo bylo stále ještě od událostí v Blanchardově sídle vyčerpané. Jako by jí chyběla polovina energie, kterou jindy mívala.

„Měla by sis vzít volno," doporučil jí, když spatřil ve svitu hůlky její pobledlou tvář.

„Všichni bychom si měli vzít volno," opáčila. „Jak dlouho jsem byla mimo?"

„Asi hodinu."

„Proč jsi mě nechal?" obvinila ho nerudně. „Máme držet hlídku spolu."

„Byla to celkem klidná noc," pokrčil rameny, „nevidím důvod, proč by sis neměla dopřát trochu odpočinku."

Rozhodla se s ním dál nepřít, strávili spolu v posledním týdnu tolik času, že se naučila na většinu jeho poznámek nereagovat. Její pokusy stát si za svým v ní vyvolávaly pocit, že mluví do kamenné zdi. V některých ohledech s ním bylo těžší vycházet než s Tarkovským.

V hrudi ji bolestně píchlo. Letmá myšlenka na Andreje jí už tak mizernou náladu srazila na bod mrazu. Neměla nejmenší tušení, kde je mu konec, ani jestli se ještě někdy vrátí. Nechal ji tady samotnou topící se v kolosálním průšvihu. Doslova cítila, jak se každou uplynulou vteřinu řítí do záhuby. Brzy si ji někdo s Blanchardem spojí, brzy na ni přijdou. A všechno, na čem poslední roky pracovala, půjde ke dnu a ona s tím.

Vykročili společně do nočních ulic Londýna. Tma v téhle čtvrti byla kvůli vysokým budovám nepropustná, ale blížil se úsvit a s ním konec jejich noční hlídky. Vidina vyhřáté postele v bezpečí domova ji alespoň na malý okamžik zahřála u srdce.

Bale hlasitě zazíval a promnul si strniště; vaky pod jeho očima napovídaly, že toho v posledních dnech také příliš nenaspal. Lola si na jeho lhostejný výraz ve tváři dávno zvykla – stále vypadal, že je duchem nepřítomný. Ve skutečnosti ale dával dobrý pozor a neunikl mu sebemenší pohyb. Dokázal vytáhnout hůlku rychleji než kdokoliv jiný. Chovala k němu jistý profesionální respekt, možná větší než k Harrymu, který byl přeci jen víc součástí její rodiny než součástí jejího pracovního života.

„Poslední okruh, a pak si zajdeme na snídani, co říkáš?" navrhl Bale do ticha.

„Trocha teplého kafe by bodla," přitakala mu a vzápětí skryla ústa v dlani, aby potlačila hlasité zazívání.

Všimla si, že po ní Bale střelil přímým pohledem a na zlomek vteřiny vypadal, že chce něco říct. Vzápětí však nepatrně zakroutil hlavou a upřel oči do tmavé ulice před nimi. Lola se rozhodla nijak nereagovat, ale když gesto po několika metrech chůze zopakoval po třetí, trochu znejistěla.

„Tak co je?" vybídla ho netrpělivě.

„Nic."

„Evidentně mi chceš něco říct," nedala se lehce odbýt.

Zkoumavě si ji prohlížel. Po těle ucítila nepříjemné mravenčení jako pokaždé, když se obávala, že někdo odhalí některé z jejích tajemství.

„Pozval jsem tvoji matku na večeři," přiznal po chvíli váhavě.

Lola zůstala překvapeně stát na místě, Bale po pár krocích také zastavil a nejistě se ohlédl. Čekala téměř cokoliv, ale tohle rozhodně ne.

„Tys...cože jsi?" zeptala se nevěřícně a do jejího tónu se vkradlo víc pobavení, než zamýšlela.

Bale si netrpělivě povzdychl, vypadal nervózně. „Slyšelas dobře. Pozval jsem tvoji matku na večeři. Zítra. Říkal jsem si, že bys o tom možná měla vědět, jako kolegyně."

„Tak jo," přikývla zaraženě a pomalu pokračovala v chůzi. Bale se k ní přidal a koutem oka sledoval nějakou reakci, ale dívka prostě zmlkla.

„Nevadí ti to?"

„Je to trochu divná představa," připustila upřímně, „ale není to moje starost."

Chvíli pokračovali mlčky. Jejich kroky v těžkých kožených botách se rozléhaly opuštěnou ulicí. Z nebe začalo mrholit a hustá mlha držící se u země byla krok od kroku hustší. Zima se jim nepříjemně zahryzávala do kůže.

„A jsi si jistý, že souhlasila?" vypadlo z ní náhle, když zabočili za další roh.

„Nedal jsem jí příliš na vybranou," připustil. „Poslyš, ptám se taky proto...No, všiml jsem si, že se vrátil tvůj otec."

„De facto se zjevil, nevrátil," vyvrátila jeho domněnku chladně a rysy v její tváři se napjaly. „Neznám ho, viděla jsem ho poprvé před pár měsíci."

„A on...," začal Bale váhavě, ale v zase se odmlčel, když nedokázal najít ta správná slova. Lola ho nijak nepobízela a vyčkávala, jestli se dokáže vyjádřit. Jedna její část se Baleovými rozpaky docela dobře bavila. „Chci říct, má nějaký bližší zájem o tvou matku?"

Dívka se pobaveně ušklíbla. „Milostný život mojí matky je pro mě tajemstvím," přiznala. „A opravdu se o tomhle nebudu bavit se svým nadřízeným."

„Dobrá, dobrá," mávl netrpělivě rukou, jako by celou záležitost chtěl smést ze stolu. „Budeme předstírat, že jsem nic z toho neřekl nahlas."

„To doufám."

Bale se netrpělivě zadíval na hodinky. „Do svítání zbývá asi čtyřicet minut," zamumlal. „Měli bychom obejít ještě západní čtvrť a ulice podél řeky."

„A co se rozdělit?" navrhla mu. „Já si vezmu řeku, ty západ. Sejdeme se u starého mostu a můžeme na snídani."

Její nadřízený příliš dlouho neváhal. Měli za sebou skutečně klidnou noc a nic nenasvědčovalo tomu, že by se v téhle části Londýna dělo něco protizákonného, o co by se mělo ministerstvo zajímat.
„Fajn," souhlasil. „Sejdeme se za čtyřicet minut pod mostem. Kdo přijde poslední, platí snídani."

Když se jejich cesty rozdělily, Lola zamířila rovnou k řece. Bylo takové chladno, že jí od úst šla pára. Mlha se nad vodní hladinou převalovala v chomáčích, skrz které téměř neviděla. Všechny smysly měla napjaté. Stalo se to sotva po pár metrech. Tělem jí projel dobře známý pocit mravenčení. Pociťovala to spojení od palců na nohou až po vlasy na hlavě. Přechod do druhého světa byl tak snadný a nevyzpytatelný. Právě teď si však nemohla dovolit zmizet, musela to nutkání potlačit. Při každém kroku se jí do spánků zarývala ostrá bolest. Snažila se kolem sebe vystavět silou vůle něco jako ochranný štít. Cítila přítomnost několika mrtvých duší bloudících těmito ulicemi. Byla zranitelná.

V tu chvíli se ze shluku stromů před jedním z domů ozvalo chraplavé zakrákání a proti ní vyletěl velmi nízko a velmi rychle veliký černý havran. Spustila ruku, ve které svírala hůlku, sklonila se a zakryla si tvář, ale havran v poslední chvíli uhnul, zuřivě zamáchal křídly a zase odletěl.

Staneš se temnotou a budeš v ní ztracena, dokud tě nestráví.

Jako by jí ta slova v letu zašeptal do ucha, jako by v jeho zakrákorání byl zlověstný smích. Zatřásla rázně hlavou, aby se těch pocitů zbavila. To byla Smrt, zahrávala si s ní. Pokoušela se ji vyprovokovat.

Chodník na nábřeží řeky se stáčel zpátky mezi domy. Protáhla se mezi kamennou zídkou obklopující malou zahrádku a trnitým křovím.

Pak se ozvaly dva krátké hrdelní zvuky.

Lola ztuhla na místě a zůstala zírat do černočerné tmy. Všechny svaly v těle se jí napjaly. Netušila, co to bylo za zvuk, ale rozhodně nepocházel od žádné lidské bytosti. Nemělo smysl déle otálet – když dojde ke střetu, je vždycky lepší být tím, kdo zaútočí jako první a využije tak momentu překvapení. Ať se ve tmě před ní nacházelo cokoliv, její přítomnost to dávno vycítilo.

Hůlku pevně svírala pravačkou, zatímco nad rozevřenou levou dlaní se jí rozhořela ohnivá koule. Hřejivé světlo, které vydávala, ozářilo úzkou uličku. V ten okamžik před sebou zahlédla nějaký pohyb. Než stačila zareagovat, něco ji silně udeřilo mezi lopatky. Chvíli byla jako bez tíže, pak dopadla na zem. Ze rtů jí unikl výkřik. Vyčarovaný oheň zase zmizel, ale hůlku naštěstí při pádu neupustila.

„Expecto patronum!"

Ze špičky hůlky nejdříve vyrazil proud stříbrného světla, který se vzápětí proměnil v sovu. Lola neměla nejmenší tušení, s jakým tvorem se setkala, ale přítomnost jejího patrona alespoň navozovala částečný pocit bezpečí. Odlepila se od země a postavila se rychle zpátky na nohy, zatímco sova kroužila nad její hlavou.

Vycítila ho o zlomek vteřiny dřív, než její oči pochopily, co vidí. Obestřel ji černý mrak. Couvla pod náporem temnoty, kterou kolem sebe šířil, až narazila do zdi za zády. Tvor neměl žádnou podobu, ze všeho nejvíc připomínal stín, nebo shluk kouře. Neviditelná síla jí sevřela hrdlo a přitlačila ji ještě víc ke zdi. Tvor se pomalu přibližoval.

Potom se stalo několik věcí najednou.

Její patron zmizel a ulička se okamžitě ocitla v neproniknutelné tmě. Tvor byl tak blízko, že cítila ledový vzduch, který kolem sebe vířil. Z neforemného shluku se vytvořila postava, která k ní naklonila hlavu bez obličeje.

„Nekromant," zašeptal tvor zlověstně.

A Lola v témže okamžiku zmizela tam, kam ji její prokletí volalo.

****

Eileen se za svého otce, ostatně jako většina dětí, někdy styděla. Zatímco jiní se potýkali s tím, že se k nim jejich rodiče chovají jako k malým dětem, nebo že je před kamarády uvádí do trapných situací, ona zažívala jiné trápení.

Severus Snape byl arogantní, velmi cynický, často zákeřný a sarkastický. Většina studentů z něho měla strach – jistě právem. Kdykoliv Eileen pomyslela na svého otce, vybavil se jí před očima obrázek, jak na všechny shlíží se staženým obočím a chladným výrazem v očích. Nebo jak při svých hodinách lektvarů prochází mezi studenty, dívá se zblízka do kotlíků a dýchá jim přímo za krk, aby je znervóznil. Často všechny kritizoval a ztrapňoval, a přitom si nikdy neodpustil svoje jízlivé poznámky či úšklebky. Zvykla si už v dětství a většinu života se snažila všechny jeho zlé vlastnosti přecházet mlčením. V posledních dnech však Severus svoji energii soustředil na to, aby ji vytrestal. A vypořádal se s tím svým vlastním způsobem – zaměřil svůj veškerý vztek na Albuse.

Z každé hodiny lektvarů se stalo představení, které spolužákům nejdřív připadalo vtipné, pak trochu znepokojující, a nakonec s bradavickým šampionem soucítili i ti, kteří ho jinak v lásce neměli. Každý lektvar, který Albus odevzdal, Snape zamítl. Buď našel na jeho práci nějakou chybu, za kterou mu mohl spílat, nebo celou jeho snahu sabotoval. Abe mlčky přecházel každé hrozné, co dostal, dokonce ani nic nenamítal, když učiteli lektvarů upadla lahvička s jeho vzorkem a výsledek jeho dvouhodinové dřiny neklasifikoval vůbec.

„To je ovšem politováníhodné, Pottere," utrousil Snape jízlivě, když Albus na kolenou drhnul obsah svého převrženého kotlíku na podlaze. Nemohl to nijak dokázat, ale nepochyboval o tom, že Snape se do něj trefil nějakým kouzlem.

„Neskutečně mě to mrzí, pane profesore," utrousil Albus a z každého jeho slova byla znatelná ironie. Bojoval proti učiteli stejnými zbraněmi, což Snapea vytáčelo k nepříčetnosti ještě víc.

Když mu toho týdne napařil už třetí školní trest (tentokrát za rozvázanou tkaničku od bot, která mohla zapříčinit zranění některého spolužáků, kdyby si ji přišlápnul), vyletěla Eileen málem z kůže.

„Nech ho být," uklidňoval ji Albus. „Věděli jsme, že bude takový. Nesmíš mu dopřát tu radost a polevit jako první. Na tohle mě nedostane, ještě neví, s kým má tu čest. Já vydržím hodně."

Nezbývalo jí tedy nic jiného než mlčky přihlížet tomu, jak se vzájemně provokují.

Byl pátek podvečer a většina zmijozelské koleje obývala společenskou místnost. Kurz alchymie byl už druhý týden za sebou kvůli pracovní vytíženosti Laury Blackové odložen, a tak si i sedmáci užívali vidiny volného víkendu. Albus s famfrpálovým mužstvem trénoval na hřišti v nelítostném lijáku, kam ho Eileen s Edwardem odmítali doprovázet.

Ed ležel pohodlně rozvalený na pohovce u krbu, nohy opřené o opěradlo a mezi rty žmoulal nezapálenou cigaretu. Klepy o tom, že je nejpohlednější sedmák ze školy zase volný, se roznesly mezi děvčaty rychlostí světla. Hlouček šesťaček sedící u vedlejšího stolu, s Bernadette Bennetovou v čele, po něm neustále pokukoval a propukal v hlasité hihňání. Edward však nezaujatě listoval hromadou propagačních letáčků, které tento týden dostali, a nevěnoval dívkám pozornost. Profesoři jim zase pro jednou chtěli připomenout, že se jejich studium v Bradavicích blíží ke konci a je načase se rozhodnout, co budou dělat dál. Letáky nabízely kariéry na ministerstvu, zahraniční stáže při různých odděleních a co Edwarda děsilo nejvíc – další studium. Žádná nabídka ho nezaujala. S odfrknutím odložil křiklavě zelenou brožurku lákající ke kariéře v Denním věštci na zvětšující se hromádku na zemi a sáhnul po další.

Květy černého bezu lze používat k vymítání zla, tvorbě amuletů či ochraně před zaklínadly, četla Eileen sedící u stolu s bradou opřenou o ruce. Smíchejte s levandulí, kopretinou a srdečníkem při dorůstajícím měsíci...

„Všechno je to na nic," odfrkl si Edward podrážděně a znovu ji vyrušil při studiu.

Ela trpělivě zvedla oči od knihy ve chvíli, kdy zahodil další dva letáčky a hromádka se nebezpečně zakymácela.

„Něčím se živit musíš," opáčila suše. „Nebo si myslíš, že tě vaši nechají jen tak živořit?"

„Nemůžu pracovat pro ministerstvo," namítl podrážděně. „Přece si nenechám od mámy rozkazovat i v dospělosti."

„Tak co chceš dělat?"

„Nevím," pokrčil rameny. „Něco užitečného. Třeba prodávat ohnivou whisky a rozšířit ji o novou řadu s vyšším procentem alkoholu..."

„Jo, z toho se doma všichni zblázní štěstím," utrousila.

Jejich rozhovor přerušilo několikanásobné zalapání po dechu. Oba se zmateně ohlédli právě ve chvíli, kdy přímo k nim kráčel Severus Snape. Celá společenská místnost utichla a studenti překvapeně ustali ve svých činnostech. Ředitel jejich koleje sem zřídkakdy zavítal, popravdě, většina z jeho svěřenců ho tu nikdy neviděla a ani je nenapadlo, že by se tu mohl někdy objevit. Černý plášť za ním dramaticky vlál, dokud se nezastavil přímo u krbu a nezadíval se na svoji dceru. Edward v tom okamžiku vytáhl z pusy cigaretu a nacpal si ji do kapsy. Ředitel zmijozelské koleje po něm šlehl černýma očima, ale nic neříkal. Založil si ruce na prsou a obrátil svoji pozornost zpátky k Eileen.

„Stalo se něco?" vybídla ho klidně.

„Nepřišla jsi na naše obvyklé schůzky," pronesl tiše a jeho ledový hlas se rozléhal celou místností tak, že všichni slyšeli každé jeho slovo.

„Ano," přitakala, „nepovažovala jsem to za moudré, vzhledem k situaci."

„Vzhledem k situaci?"

„Vždyť víš...," sykla a proti své vůli pocítila počínající ruměnec ve tváři. „Zlobíš se na mě, není dobrý nápad, abychom v tom pokračovali."

„Chceš jen tak zahodit celý výzkum, na kterém pracujeme tolik let?" zeptal se nevěřícně a jeho bledý obličej vzteky ještě víc zesinal.

„Já žádný výzkum nezahazuju," zavrtěla hlavou, „jen v něm nehodlám pokračovat, dokud nepřestaneš být na Albuse tak zlý."

Edwardovi při těch slovech málem vyletěly oči z důlků. Ještě nikdy ji neslyšel s otcem mluvit takovým tónem. Koledovala si o pořádný malér.

Snape stáhl rty do úzké linky. Jeden druhého si měřili bojovným pohledem a napětí ve vzduchu bylo tak patrné, že snad i oheň v krbu začal pomalu vyhasínat. Nikdo nechtěl ustoupit jako první.

„Odebírám Zmijozelu dvacet bodů za drzost," prohlásil pak Snape chladně, otočil se na patě a odkráčel pryč. Ve vchodu do společenské místnosti se srazil s nějakým prvňáčkem, který při pohledu na rozzuřeného ředitele své koleje jen vyděšeně vypískl.

Eileen počkala, dokud otec neodešel, a pak sklopila zrak zpátky ke knize. Cítila na sobě pohledy všech svých spolužáků, ale bylo jí to jedno. Měla dost přehnané sebekontroly a braní ohledů na druhé.

„Mám dojem, že jsi vyhlásila vlastnímu otci válku," prohlásil Edward do ticha a vysloužil si tím jeden z jejích nevraživých pohledů.

Už se na učení nedokázala soustředit, ať se snažila sebevíc. Zbytek času strávila tím, že s Edwardem skládali z propagačních letáčků vlaštovky a začarovaly je tak, aby všem ve společenské místnosti kroužily nad hlavami. Když se přiblížil čas večeře, zamířila ze společenské místnosti Albusovi naproti. Edward se odmítal od vyhřátého krbu zvednout a požádal ji, aby mu přinesla jen několik sendvičů.

Sklepení zelo prázdnotou, většina studentů se zdržovala na koleji. Když procházela kolem Severusova kabinetu, natruc hlasitě dupala. Vešla do Vstupní síně právě ve chvíli, kdy se dveře otevřely a dovnitř se nahrnul celý famfrpálový tým. Byli zablácení od hlavy až k patě, voda jim cvrčela z hábitů a jejich kyselé výrazy napovídaly, že na hřišti strávili víc času, než si přáli.

„Tvůj kluk je magor," prohlásil Scorpius nasupeně, když kolem ní procházel.

„Díky!" houkla přes rameno.

I ostatní se za hlasitého brblání vydali na své koleje a nechávali za sebou blátivé stopy, které jistě Filche rozzuří k nepříčetnosti. Teprve potom se ve dveřích objevil Abe a při pohledu na Eileen se mu obličej rozzářil.

„Jak šel trénink?" zeptala se.

Albus ji místo odpovědi popadl do náruče a políbil. V okamžiku byla mokrá i ona. Po několika polibcích ho se smíchem od sebe odstrčila.

„Cením si toho, že kvůli mně předstíráš zájem, i když tomu nerozumíš," zašeptal jí do ucha.

„Já vím," ušklíbla se. „Jsem nejlepší."

„To jsi," ujistil ji.

V tu chvíli se dveře za jejich zády znovu otevřely a dovnitř vešla Soňa. I ona znechuceně zakroutila hábitem nasáklým vodou, až se pod ní vytvořila louže. Odhrnula si mokré vlasy z čela a teprve potom oba šampiony spatřila. Bylo to vůbec poprvé, co se setkali od druhého úkolu tváří tvář o samotě bez ostatních spolužáků kolem. Zavládlo mezi nimi rozpačité ticho.

„Poslyšte," začala Soňa váhavě, „vím, že jsem to nejspíš celé zvorala, ale chtěla jsem se ujistit, že se na mě nezlobíte. Nechtěla jsem vám ublížit, je to jenom pitomá hra. Jenže pak se stalo to s Edwardem a...Nebyla jsem si jistá, jestli se mnou ještě vůbec chcete mluvit."

Albus koutkem oka pohlédl na Eileen. Tohle rozhodnutí bylo na ní. To ona visela nad černou propastí, když se k ní Soňa obrátila zády.

„V pořádku," ujistila ji Eileen, „nic se nestalo."

Soňa váhavě přikývla a pokusila se o úsměv. Potom zamířila na zmijozelskou kolej a nechala je samotné. Vyprovázeli ji pohledem, dokud jim nezmizela z očí.

„Pojďme na večeři," rozhodla Eileen. „Pro dnešek bylo dramat až moc."

****

Pršelo. Byl to její poslední den v práci a před sebou měla jako odměnu za celotýdenní noční hlídky volno. Od setkání s neznámým tvorem uběhlo už víc jak čtyřiadvacet hodin, přesto se necítila ve své kůži. Snad proto, že ji celý den bedlivě sledovaly Harryho pozorné oči. Měla nepříjemný pocit, že se ji pokouší přistihnout při další lži.

Dopsala poslední řádky hlášení, zaklapla složky a vstala ze svého místa. Cítila se vyčerpaně, ale část jejího já byla spokojená. Po měsících v Bradavicích zapomněla, jak ji obyčejná práce na oddělení uspokojuje. Hodila složky na Baleův stůl, na kterém panoval neuvěřitelný chaos a doufala, že je pod nánosem dalšího nepořádku najde ještě letos. Oblékala se právě do kožené bundy, když se dveře Harryho kanceláře, kolem kterých procházela, otevřely. Harry vyšel ven v doprovodu Emily, bystrozora Grahama a nějakého kouzelníka, kterého si nedokázala správně zařadit. Byl to malý muž něco po čtyřicítce, hubený, ale šlachovitý. Hnědé vlasy měl na spáncích prošedivělé. Ze způsobu, jakým s ostatními mluvil, byla cítit jistá nadřazenost.

„Jsem rád, že můžeme celou věc považovat za vyřešenou, paní ministryně," prohlásil sebejistě a napřáhl k Emily ruku. Lola stojící opodál předstírala, že zkoumá něco na jedné z map, které visely na zdech oddělení a natahovala přitom uši.

„Potěšení je na mé straně, pane Linwoode," ujistila ho Emily. „Pokud mě nyní omluvíte, pánové, mám neodkladné jednání v pátém patře."

S těmi slovy všem přítomným mužům přikývla na pozdrav a spěšně opustila místnost.

„Stejně je to zvláštní, že?" pronesl Linwood, když byla v dostatečné vzdálenosti. „Ministryně, kterou vychovávali upíři... Zvláštní..."

Harry si kouzelníka zkoumavě prohlédl, zjevně mu byla jeho přítomnost nepříjemná.

„Každopádně," nadechl se Linwood zhluboka a zkřivil ústa do nepříjemného úsměvu, „ještě jednou děkujeme za vaši pomoc ve vyšetřování, pane Pottere. Jsem vašemu oddělení velmi zavázán."

„Je to naše práce," odtušil Harry. „Nakonec se to přeci jen vyřešilo rozumně."

„Kdo by si byl pomyslel, že si s upíry bude vyřizovat účty zrovna nějaký pomatený mág někde z druhého konce světa, viďte?"

Harry s Grahamem se zdvořile pousmáli a nijak na jeho poznámku nereagovali.
„Brzy se zase uvidíme, pane Pottere."

„Pro dobro obou našich oddělení doufám, že se mýlíte," odvětil mu Harry.

„Uvidíme, pane Pottere, uvidíme."

Linwood se při těch slovech zadíval směrem, kde Lola postávala. Jejich oči se setkaly, nemohla dál předstírat, že nic z toho neslyšela, a tak přikývla. V jeho tváři nebyl ani náznak po zdvořilosti. Nasadil si černou buřinku na pečlivě učesané vlasy a vykročil směrem pryč.

Počkala, dokud nezmizel v chodbě a teprve poté přišla až k Harrymu.

„Kdo to byl?"

„Ignácius Linwood," odpověděl Harry. „Z oddělení pro styk s kouzelnými tvory. Byl tu kvůli tomu zložáru, co vypukl v Londýně a měl za následek ono nešťastné úmrtí několika upírů."

Pokusila se promluvit, ale místo jazyka měla kus hadru. Vzadu na krku jí vyskočil studený pot.
„Zdá se, že je vše vyřešeno," pokračoval Potter nevzrušeně. „Ten útok měl na svědomí nějaký bulharský mág, který jednal v pomatení smyslů. Naneštěstí ho upíři dopadli dřív než my a vyřídili si s ním účty. Nedalo se nic dělat."

Lola se překvapeně zadívala Harrymu do očí, ale z jeho výrazu nedokázala nic vyčíst.

„Na některá místa naše pravomoc zřejmě nesahá."

S těmi slovy zamířil zpátky do své kanceláře a zabouchl za sebou dveře na znamení, že o celé záležitosti už nehodlá nikdy diskutovat. Graham pokrčil rozpačitě rameny a odešel ke svému stolu.

Lole se na zlomek vteřiny znatelně ulevilo, ale během chvilky se jí v žaludku usídlil těžký kámen. Byly to výčitky svědomí. Výčitky z toho, že Harryho zradila. Vkládal v ni důvěru a naději a ona mu bezostyšně lhala. Opakovaně. Tohle si nikdy neodpustí. Na druhou stranu se jí malinko ulevilo, že ji nečeká další soudní proces před Starostolcem. Cestou k výtahům přemýšlela nad tím, jestli onen bulharský mág nebyl pod kletbou Imperius, když se ke svým činům doznával. Nepříjemný hlásek vzadu v hlavě jí našeptával, že s tím má něco společného Lothar Hoffmann. Celé tohle divadélko zavánělo praktikami Podzemí. Při myšlence, že za její činy zemřel někdo jiný, se odporem otřásla.

Stačila sotva natáhnout ruku k tlačítkům, aby si přivolala nějaký výtah, když tu zpoza rohu ze schodiště vyběhl Bale. V obličeji byl rudý a přerývavě dýchal – zřejmě celou cestu do schodů běžel.

„Odstup od těch dveří," varoval ji s hůlkou připravenou a Lola překvapeně couvla o pár kroků zpátky. V tu chvíli dorazil výtah a zlaté mříže se se zarachocením odsunuly stranou. Uvnitř kabiny byli dva z jejich kolegů, kteří mezi sebou svírali nějakého muže. Kouzelník se jim vzpíral a házel sebou ze strany na stranu jako smyslů zbavený. Vypadal zanedbaně: obličej mu lemovaly dlouhé černé vlasy a na sobě měl ošuntělý hábit. Cenil na své dva věznitele žluté zuby a poulil divoce oči.

Lola věděla, co byl zač. Patřil k zaklínačům – jak se říkalo obchodníkům z Obrtlé ulice, kteří si vydělávali na živobytí černou magií. Většina z nich byla pro kouzelnický lid neškodná, protože byli studiem magie tak posedlí, že se o její tajemství nedokázali s nikým dělit. Tenhle však vypadal přinejmenším šíleně. Zřejmě ho bystrozorové zatkli během nelegálního obchodování.

„Pusťte mě, vy zatracení šmejdi!" hulákal vztekle.

Bystrozorové však ve svém stisku nepolevili a vyvedli ho z výtahu ven. Teď už se po podivném uskupení ohlíželo několik kolemjdoucích.

„Říkám ti, pojď po dobrém," vyštěkl Bale podrážděně.

Čaroděj však jeho slova přes vlastní výkřiky nevnímal. Vzpouzel se a házel sebou ze strany na stranu. Pak se jeho šílené oči střetly s Loliným pohledem a na malý okamžik strnul na místě. Bystrozorové byli jeho nenadálým klidem v prvním okamžiku překvapení, a tak se zaklínači podařilo vysmeknout se jim ze sevření a jedním skokem byl u Loly. Uchopil ji za ramena a přitlačil váhou svého těla ke zdi. Dívka byla natolik šokovaná, že se ani nestačila bránit. Byl tak blízko, že cítila na tváři jeho zkažený dech.

„Nekromant," sykl jí zlověstně do ucha. „Je to nekromant."

Než však stačila jakkoliv zareagovat, bystrozoři ho popadli za paže a táhli ho od ní co nejdál. Už zase byl nepříčetný a pokoušel se jim vymanit.

„V pořádku?" houkl Bale jejím směrem.

„Jasně," ujistila ho nepřesvědčivě a pokoušela se to samé nalhat i svému zběsile tlukoucímu srdci. Kdyby tu tak byl Tarkovskij, napadlo ji bezděčně. Potřebovala s ním mluvit.

****

Laura měla před sebou celý víkend a poprvé za dlouhou dobu byla za volnou sobotu skutečně vděčná. Cítila, že si potřebuje odpočinout, zvlášť po událostech posledního týdne. Díky ukradnutému náramku začínala být vůči svým zaměstnancům podezřívavá a neustálé kontrolování ostatních ji psychicky vyčerpávalo. Alespoň těmito důvody sama před sebou omlouvala, proč si dopřává více péče než obvykle. Odmítala si připustit, že se s přehnanou starostlivostí věnuje svému vzhledu v koupelně jenom proto, že ji čekala večeře s Anthonym Baleem. Popravdě řečeno, byla značně nervózní. Na prstech jedné ruky by dokázala spočítat, s kolika muži si v posledních dvaceti letech vyšla na večeři. Všechny pokusy o navázání nějakého vztahu ztroskotaly hned po první schůzce. Drtivá většina její vinou. Nicméně najít čaroděje, který by zkousl její temperament, dvě dospělé dcery a zápal pro práci, bylo zhola nemožné. Koneckonců ona sama si nebyla jistá, jestli někoho takového skutečně hledá.

Oblékla se do jednoduchých černých šatů, které si musela tajně vypůjčit od Emily, protože sama příliš společenského oblečení nevlastnila. Neměla ani nejmenší tušení, kam půjdou a jestli má počítat s kouzelnickou nebo mudlovskou společností. Byla připravená příliš brzo – dobré dvě hodiny před tím, než ji měl vyzvednout. Stála zrovna v kuchyni a zalévala si šálek čaje horkou vodou, když v krbu zapraskaly zelené plameny a dovnitř vlétl dopis v křiklavě červené obálce. Povzdychla si. To byla urgentní výzva z ministerstva, na kterou musela reagovat. Zběžně dopis přelétla očima a nezbývalo jí nic jiného než se okamžitě vydat do práce.

Zdálo se, že bystrozorvé zatkli na Obrtlé ulici nějakého zaklínače, který prodával nebezpečné artefakty. Laura zabavené předměty společně s Angelinou Weasleyovou, která byla jako jediná toho dne v práci, pečlivě třídila a sepisovala. Úplně na večerní schůzku zapomněla, dokud se pár minut před půl devátou neotevřely dveře a do skladu nevešel sám Anthony Bale.

„Zatraceně," vyhrkla zahanbeně, když do spatřila. „Zapomněla jsem vám poslat sovu! Moc se omlouvám, ale dorazila nečekaná zásilka a..."

„To je v pořádku," přerušil ji, „sám jsem právě skončil s výslechem a náhodou jsem si všiml, že jste ještě tady."

Zůstali na sebe rozpačitě zírat. Ticho přerušila Angelina, která vykoukla zpoza krabic a změřila si je pobaveným pohledem. „Zjevně máte něco naplánovaného," prohodila. „Měla bys jít Lauro, já už to tady dodělám. Moc toho nezbývá."

„Jsi si jistá?" zeptala se nejistě. „Ráda ti s tím pomůžu..."

„Jen hezky běž," zazubila se Angelina poťouchle. „Každý ví, že potřebuješ pořádné rande jako sůl."

Laura ji probodla varovným pohledem a do tváře se jí okamžitě nahnal ruměnec.

Anthony Bale poznámku přešel taktním mlčením a pobídl ji, aby vyrazili ke dveřím. Když společně vyšli do chodby směřující k výtahům, začala se Laura cítit nesvá. Najednou neměla nejmenší tušení, proč se schůzkou souhlasila. O čem si budou celý večer povídat? Proč má najednou v hlavě úplně prázdno? Nervózně si uhladila šaty k tělu a proklínala se za to, že před odchodem nezkontrolovala svůj vzhled v zrcadle.

Zdálo se, že i Baleovi došla výjimečně slova. Nastoupili do výtahu a mříže za nimi hlasitě zaklaply.

„Popravdě jsem nějak zapomněl vymyslet, kam vás vlastně na tu večeři vezmu," přiznal se.

„To je v pořádku," přikývla. „Prostě mě vezměte tam, kam ženy obvykle vodíte."

Bale pobaveně povytáhl obočí. „Myslíte to vážně?"

„Naprosto," souhlasila bez zaváhání.

„Dobře," přikývl s úsměvem a zmáčkl na ovládacím panelu tlačítko s číslicí šest. Laura se na něj překvapeně zadívala, ale nic nenamítala. Výtah se po několika vteřinách jízdy zastavil.

„Šesté patro. Odbor pro kouzelnou přepravu, Správa letaxové sítě, Regulační a kontrolní správa košťat, Úřad pro přenášedla a zkušební středisko přemisťování," oznámil jim hlas v kabině.

Bale vykročil sebevědomě kupředu a Laura ho s rukami zastrčenými v kapsách kabátu zvědavě následovala. Oddělení bylo v tuhle pozdí hodinu už úplně prázdné, přesto se neubránila pocitu, že tu nemají co pohledávat. Na konci chodby prošli vysokými dvoukřídlými dveřmi a ocitli se v místnosti plné krbů různých tvarů a velikostí.

„Co tu vůbec děláme?" zeptala se.

„Uvidíte."

Zavedl ji až do samého rohu místnosti, kde se nacházel krb tak velký, že by se do ohniště vměstnalo přinejmenším pět dospělých osob najednou.

„Až po vás," pobídl ji.

Laura ho chvíli provrtávala podezřívavým pohledem, ale nakonec váhavě vstoupila dovnitř. Bale nabral do dlaně hrst letaxu z květináče vedle krbu a postavil se vedle ní. Potom ji uchopil za paži a než stačila jakkoliv zareagovat, vyšlehly kolem nich zelené plameny.

„Woolworth Building, sídlo Kouzelnického kongresu USA," pronesl Bale zvučně a svět kolem nich se rozvířil.

Jako by je vcucla obrovská vpust, svět kolem nich se točil dokola jako káča. Tak dlouhou a nepohodlnou cestu letaxem ještě nikdy nezažila. Žaludek jí udělal několik přemetů, než konečně svět kolem nich nabral znovu jasných obrysů.

„Vítejte v KOKUSA," prohlásil Bale potěšeně a pomohl jí vysoukat se z těsného krbu ven. Ocitli se v obrovské hale připomínající atrium na Ministerstvu kouzel, ale dovnitř proudilo opravdové denní světlo z nekonečné řady oken. Panoval tu také stejný chaos jako u nich: desítky čarodějek a kouzelníků pobíhaly tam a zpátky, ale nenosili nijak extravagantní hábity – jejich oděv byl až příliš mudlovský. To, že se jedná o kouzelníky, Laura poznala podle nepatrných detailů: jako bleskobrku, kterému nějaká dáma poblíž diktovala zápis, nebo pohyblivých fotografií v novinách, které si prohlížel muž vystupující z vedlejšího krbu. Hale vévodilo obrovské schodiště vedoucí do spodních pater a přímo nad tím visely zlaté kouzelnické hodiny, které kromě času ukazovaly i míru nebezpečí, ve kterém se zřejmě někdo nebo něco nacházelo.

„Kdeže to jsme?" zeptala se ohromeně a otočila se pro jistotu několikrát na patě, aby jí nic neuniklo.

„V KOKUSA," vysvětlil. „Kouzelnický kongres USA. Něco jako místní verze Ministerstva kouzel, byl založen v roce 1693 po zavedení Mezinárodního zákona o utajení před nečary."

„Počkat," zarazila ho ohromeně, „chcete říct, že jsme se právě přemístili na jiný kontinent? My jsme v Americe?"

„V New Yorku," přitakal pobaveně a užíval si její úžas.

„Ale jak -?"

„Odbor pro mezinárodní kouzelnickou spolupráci nechal připojit jeden krb na místní letaxovou síť pro případ nějaké světové krize," vysvětlil. „Zřejmě by se neměl využívat zrovna k osobním účelům, ale nejsem si jistý, jestli jsem schopný mezikontinentálního přemisťování. Nerad bych vás utopil někde nad Atlantikem. Slibte mi, že mě nenahlásíte sestře."

„A nečarové jsou...?"

„Mudlové," přikývl. „Chtěla jste, abych vás zavedl tam, kam běžně ženy vodím. Popravdě, už léta jsem na žádné schůzce nebyl," přiznal. „Ale tady za rohem, nedaleko Páté Avenue, je skvělá restaurace, kam jsem kdysi chodíval. Čistě kouzelnická společnost, pokud neopovrhnete trochou americké kultury."

„Bude mi potěšením!" vyhrkla přehnaně nadšeně.

„Vy jste v New Yorku poprvé, že ano?" ušklíbl se.

„Ano," souhlasila, „a varuju vás – chci vidět všechno."

Všiml si jiskřiček v jejích očích, jaké ještě neviděl. Najednou byla věčně upjatá a chladná vedoucí Odboru záhad pryč. Při pohledu na její upřímný úsměv z něj opadla značná část počáteční nervozity. Vyšli společně před Woolworth Building a ocitli se v každodenním newyorském shonu. Chvíli oněměle stála na chodníku a pozorovala proudící davy lidí a záplavu žlutých taxíků. Div ji nemusel z hlavní silnice odtáhnout, aby nezírala jako solný sloup. Byla jako malé dítě, které se muselo o všem přesvědčit na vlastní oči.

„To není špatné na první rande, co říkáte?" nadhodil.

„Rande?" povytáhla obočí. „Vy máte dojem, že máme rande?"

„A ne snad?" oplatil jí stejně. „Vzal jsem vás přes Atlantik, máte na sobě pěkné šaty, zaplatím za vás večeři. Tomu my v Americe říkáme rande."

Laura si posměšně odfrkla. „Ale prosím vás, Bale. Tomu my v Anglii říkáme přátelské posezení."

„Můžete mi říkat Anthony, to by mi pro začátek stačilo."

„To se ještě uvidí."

****

Andrej Tarkovskij naposledy potáhl z cigarety a zamáčkl nedopalek o hranu stolu. Popel mu dopadl do klína, ale on soustředil veškerou svoji pozornost na složku před sebou. Vypadalo to, že všechno vyšlo přesně podle plánu. Lothar Hoffmann dostál svého slova a naposled mu kryl záda. Nikdo si jeho nebo Lolino jméno s Blanchardovou smrtí už nespojí. Mohl se vrátit zpátky do Bradavic.

Zvedl se od stolu právě ve chvíli, kdy se mrňavým pokojem rozlehlo prásknutí a přímo u jeho postele se zjevil Hoolboom.

„Co tady chceš?" vyjel na něj Tarkovskij ostře. Vždycky preferoval, aby se scházeli na neutrální půdě. Příčilo se mu, když některá z těch proradných krys věděla, kde přespává.

Hoolboom zvedl ruce v obraném gestu. „Nepřišel bych, kdyby to nebylo urgentní," hájil se. „Vzpomínáš si na tu čarodějku, která se kolem Vánoc vyptávala na Blackovou v Obrtlé ulici?"

Andrej netrpělivě přikývl.

„Dnes se objevila zase," vysvětlil Hoolboom. „Jednali jsme podle tvých instrukcí. Pár mých chlapců ji před půl hodinou chytlo U Dvounohé kočky."

„Tak na co čekáme?"

Oba se téměř okamžitě přemístili přímo před vchod do hostince. Andrej rozrazil mohutné dveře a následován Hoolboomem vešel dovnitř. Odměřeně kývl na jednookého hospodského za pultem, který špinavým hadrem umýval sklenice. V hospodě dnes bylo nezvykle prázdno. Andrej rozhrnul korálkový závěs a vešel do vedlejší místnosti, kde u prostředního stolu seděla žena v cestovním plášti s kápí přetaženou přes hlavu. Dva z Hoolboomových lidí postávali s připravenými hůlkami za jejími zády. Když vešli dovnitř, žena nepatrně zvedla hlavu, ale stále jí nebylo vidět do tváře.

„Andrej Tarkovskij," prohlásila zvučným hlasem, který mu zněl povědomě. „Tušila jsem, že se brzy setkáme."

Andrej jedním pokývnutím poslal Hoolbooma i jeho muže pryč. Od vedlejšího stolu si přitáhl židli a posadil se naproti ženě. Složil ruce na stůl a chvíli ji mlčky pozoroval. Ani jeden z nich nepromluvil.

„Proč hledáte slečnu Blackovou?" zahájil výslech zpříma.

„Nehledám," opravila ho klidně. „Jen jsem se chtěla ujistit, že je v bezpečí."

Její odpověď ho upřímně překvapila, ale nedal na sobě nic znát. „Chcete mi namlouvat, že o ni máte starost? Znáte ji snad osobně?"

„Nikdy jsme se nesetkaly," odpověděla. „A přesto si troufám tvrdit, že ji znám mnohem lépe než vy."

„Nerozumím vám," odsekl. „Přestaňte hrát tyhle hry a přejděte přímo k věci."

Na okamžik zaváhala, ale potom zvedla ruce a v pomalém gestu si sundala z kápi. Odhalila mu svůj bledý obličej. Mohlo jí být něco mezi pětatřiceti a čtyřiceti lety. Stříbřitě plavé vlasy měla spletené do dlouhého copu přes rameno a klidně na něj upírala šedomodré oči. Andrej na malý okamžik oněměl. Ta podoba mezi ní a Lolou byla naprosto dokonalá. Kdyby osobně neznal Lauru Blackovou, odpřisáhl by, že žena sedící naproti němu je Lolina matka. Jiné vysvětlení pro to neexistovalo. Byly si tak dokonale podobné. Jako jedna a tatáž osoba, jen v jiném životním úseku.

Čarodějka zvedla koutek úst v neveselém úsměvu. „Povězte, pane Tarkovskij," začala. „Co víte o cestování časem?"

****

A/N: Těm, kteří tak doposud neučinili, doporučuju si přečíst povídku Druhý život Loly Blackové. Najdete ji na mém profilu a díky ní lépe pochopíte, s kým se Andrej právě setkal. Není to však povinnost a následující děj bude dávat smysl i bez její znalosti. Vřele ji však doporučuju - je poměrně kratičká. Pokud na ni nemáte čas, připomínám Vám šedesátou kapitolu z druhé části MJMK. Ta Vám snad napoví.