Nikolaos Blacková se s hlasitým zazíváním protáhla a promnula si unavené oči. Na stole před sebou měla hromadu formulářů z ministerstva, které jí Harry před pár hodinami poslal. Druhý úkol Turnaje tří kouzelnických škol se blížil a tentokrát se oddělení bystrozorů zapojovalo víc než minule. V podstatě se počítalo s jejich přímou účastí na organizaci i podobě celého úkolu. V Lole se praly protichůdné pocity; jednak cítila neskutečné vzrušení z toho, co šampiony čeká, jednak pochybovala o sobě samé, že před sestrou dokáže další tři týdny držet jazyk za zuby, aby jí něco neprozradila. Bude se muset Eileen vyhýbat, jak nejlépe dovede.

„Prosím tě, nezívej," osopil se na ni Andrej a vzápětí sám otevřel doširoka ústa. Seděl naproti ní přes stůl ve sborovně a už půldruhé hodiny opravoval eseje čtvrtých ročníků. Občas mu mezi skřípěním zubů a hlasitými povzdechy uteklo zamumlaní jako „banda neschopných tupců" nebo „nanicovaté žvásty".

Lola mu oplatila skeptický pohled a znovu zazívala. V tu chvíli se otevřely dveře a do sborovny vešla profesorka McGonagallová.

„Pan Tarkovskij, výborně!" zvolala potěšeně. „Začínala jsem mít nepříjemný dojem, že se mi z nějakého záhadného důvodu vyhýbáte!"

Na zlomek vteřiny Andrejův obličej napovídal, že přesně to celou dobu dělal, ale vzápětí nasadil jeden ze svých neproniknutelných výrazů. „To bych si nedovolil," prohlásil a míra sarkasmu v jeho slovech Lolu málem rozesmála. „Jak vám mohu pomoci, paní ředitelko?"

„Ráda bych si promluvila o vašich vyučovacích metodách, milý kolego," přešla Minerva McGonagallová rovnou k věci a tyčila se nad sedícím Andrejem tak hrozivě, jak to dokázala jen ona.

„Směle do toho," pobídl ji Tarkovský a odložil brk.

„V soukromí," dodala ředitelka a nepatrně naklonila hlavu Loliným směrem.

Dívka se váhavě začala zvedat z místa, ale Andrej ji zarazil. „Cokoliv chcete říct, může slyšet i slečna Blacková. Koneckonců je to její vina, že jsem tady a že jste ze mě udělala učitele proti mé vůli."

Minerva McGonagallová si netrpělivě povzdechla a přikývla: „Dobrá tedy, můžete zůstat."

Lola si zase sedla a taktně sklonila hlavu nad svoje papírování.

„Pane Tarkovský, donesla se ke mně stížnost ohledně poslední hodiny studia démonů," zahájila ředitelka svůj proslov káravě. „Prý jste studentům ukazoval zranění na svém těle, které vám měli údajně způsobit upíři."

„Jistě," zavrčel Tarkovský podrážděně, „a taky že způsobili. Ale jak vidíte, už je to mnohem lepší, děkuju za optání. Támhle slečna Blacková má stále obličej jako omalovánky, jestli ji chcete politovat."

Minerva McGonagallová šokovaně otočila hlavu k Lole a pozorně si prohlédla fialové a zelené podlitiny v její tváři. Lola se rozpačitě usmála. „Takže je to...je to pravda?" vydechla profesorka překvapeně.

„Já těm mláďatům nelžu, paní ředitelko," ohradil se Tarkovský drsně.

„Pane Tarkovský, myslím, že jsme uzavřeli jasnou dohodu, když jsem vám to místo nabízela," připomněla mu ředitelka. „Žádné neumírněné násilí."

„Vy jste mi to místo vnutila," opáčil nevzrušeně, „pod pohrůžkou, že oba ze školy vyletíme. Tomu říkám leda nabídka, která se nedá odmítnout."

„Možná vám to celé připadá jako vtip, ale na téhle škole jsme za ty děti zodpovědní!"

„Ale já vás naprosto chápu," ujišťoval ji. „V čem přesně vidíte problém? Nedotáhl jsem toho upíra do učebny a neukazoval jim, jak mu propíchnout srdce kůlem."

Ředitelka si moc dobře uvědomila, že nežertuje a něčeho podobného by byl opravdu schopný. „Zkuste do své výuky v nést víc teorie než praxe," pobídla ho nahněvaně.

„Při vší úctě, teorie jim k ničemu nebude," ušklíbl se. „Ty knihy si můžou přečíst i bez mého dozoru."

„Tak zkuste najít nějaký kompromis," uzavřela celou kauzu nesmlouvavě. „Nebo budu nucena dělat během vašich hodin školní inspekce."

S těmi slovy rázně zamířila pryč a přibouchla dveře od sborovny takovou silou, až se obrazy na zdech zatřásly.

Pár vteřin se v místnosti vznášelo ticho, než Lola nad svou prací vyprskla smíchy. Její radost trvala tak dlouho, dokud po ní Andrej nehodil jeden ze svých kalamářů s inkoustem.

****

Domovní dveře se otevřely a Ginny Potterová sedící na pohovce v obývacím pokoji instinktivně zvedla hlavu od rozpracovaného článku o ženské famfrpálové lize. Slyšela, jak Harry z předsíně tiše zaklel, když mu upadl kufřík s věcmi. Vždycky se snažil před dětmi neklít a tohle předsevzetí mu vydrželo i dávno poté, co děti odrostly.

Harry Potter vešel do obývacího pokoje, a přestože vypadal unaveně, vyloudil na tváři úsměv, když spatřil svoji ženu a políbil ji do vlasů.

„Těžký den?" zeptala se Ginny starostlivě a pohladila ho po paži, kterou ji krátce objal.

„Pořád stejné," zamumlal Harry neurčitě a natáhl se jak široký tak dlouhý na protější pohovku. Hlasitě vydechl, založil si ruce za hlavu a na malý okamžik zavřel oči.

Ginny odložila pergamen na stolek vedle psacích potřeb a přitáhla si pletenou deku blíž k tělu. Starostlivě svého muže chvílí pozorovala. Harry na sobě její pohled ucítil a otevřel oči.

„Jsem v pořádku," ujistil ji.

„Vypadáš strašně," nedala se odbýt.

„Protože ta práce je strašná," ušklíbl se Harry nevesele. „Začíná mi to lézt na mozek," zamumlal a promnul si unavené oči pod kulatými brýlemi.

„Nechceš si vzít nějaké volno?" navrhla mu Ginny. „Můžeme někam vyrazit, jen my dva."

Harry se na manželku láskyplně usmál. „Rád bych, ale teď to opravdu nejde. S tím vším, co se děje na ministerstvu, nemůžu v tom nechat Emily samotnou."

„Něco nového?" zajímala se Ginny.

Pronesla to věcným tónem, jako by se nic nedělo. Harry ale věděl, a popravdě tuhle vlastnost na manželce miloval ze všeho nejvíc, že si jen zachovává chladnou hlavu. Ať za dvacet let jejich vztahu museli řešit jakýkoliv problém, Ginny byla vždycky ta, která si nejprve nechala všechno projít hlavou, a pak jednala. Harry byl oproti tomu příliš impulzivní. Možná proto to s jejich dětmi uměla daleko lépe než on sám. Kdykoliv se James nebo Albus (anebo oba) dostali do průšvihu, byla to Ginny, ke které si utíkali pro radu.

„Nic, co bychom nezvládli," odpověděl Harry diplomaticky. Nechtěl jí přidělávat starosti.

Ginny dál nevyzvídala a rozpovídala se o svém dnu v práci. Harry se zavřenýma očima zaujatě naslouchal nejnovějším událostem ve světě famfrpálu. Někdy se mu po hře upřímně stýskalo. Až se Albus vrátí z Bradavic, mohli by si společně zalétat. Už léta se na koštěti neproletěl. Vzápětí si však Harry uvědomil, že je jeho prostřední potomek už plnoletý. Dost možná už se domů nevrátí. Bolestně si povzdychl.

Jakoby Ginny vycítila, kam se jeho myšlenky toulají, začala hovor o dětech. „Dnes nám přišel dopis od Lily. Hagrid už zase ve svých hodinách předvádí skvorejše."

Harry se pobaveně usmál: „To je mu podobné."

„Prý už dva spolužáci skončili na ošetřovně s popáleninami, Minerva mu je nejspíš dlouho nenechá," dodala Ginny. „Jinak má Lily spoustu učení k NKÚ a taky si našla chlapce." Střelila po manželovi zvídavým pohledem. Přesně jak předpokládala, Harry se okamžitě zamračil. „Než něco řekneš," varovala ho zvýšeným hlasem, „buď rád, že nám něco takového vůbec řekla."

„Snad ne toho francouzského šampiona, co s ním byla na plese," zavrčel Harry zlostně.

„Je jí patnáct," namítla Ginny.

„No právě!" chytil se toho Harry okamžitě. „Na takové věci má spoustu času!"

„Harry," povytáhla Ginny varovně obočí, „mám ti připomenout, komu se v patnácti zapalovaly lýtka?"

„To bylo jiné," pokoušel se Potter bránit, ale když viděl, jak se na něj manželka dívá, trochu polevil.

„Ber to z té lepší stránky," navrhla mu smířlivě.

„Jakou může mít dospívání našich dětí lepší stránku?" pochyboval.

„Že krásnohůlský kočár v květnu zase odletí," vysvětlila Ginny. „Chvíli si budou psát, a pak už se nikdy neuvidí."

„Jen aby letěl dostatečně rychle," zamumlal Harry podrážděně.

„Taky nám napsal James," přerušila jeho myšlenky na dceru, „příští týden má pár dnů volno a zastaví se doma."

„To je bezva."

„A prý má pro nás překvapení," dodala.

„Doufám, že se taky nezamiloval."

„Na tom by nebylo nic špatného."

„Na vnoučata jsme moc mladí."

„Někdy mi připomínáš Rona," povzdychla si Ginny a zvedla se z pohovky, aby mu mohla připravit večeři.

****

Bradavickým sedmákům právě končila hodina přeměňování, ve které se učili přeměnu fyzické podoby. K nesmírnému pobavení celé třídy pár spolužáků z hodiny odcházelo s různě barevnými vlasy, jinak dlouhými nosy či extrémně odstávajícíma ušima. Dominique zamířila rovnou na ošetřovnu, protože si místo nosu omylem vyčarovala ptačí zobák a ani profesorce Scamanderové se nepodařilo škodu napravit, Rose si k nesmírně radosti poprvé v životě užívala hladké a rovné vlasy, zatímco Abe odcházel bez obočí.

„Pane Pottere, na slovíčko!"

Před učebnou na něj čekala ředitelka McGonagallová svírající v ruce nějakou obálku. Albuse okamžitě polilo horko a hořečnatě uvažoval, co asi provedl.

„Proč máte tak provinilý výraz?" měřila si ho profesorka skrz hranaté brýle, když se přiloudal až k ní.

„Ze zvyku," připustil Abe váhavě. „Stalo se něco, paní ředitelko?"

„Vy můžete jít, Gregoroviči," odehnala profesorka McGonagallová Edwarda postávajícího opodál. „Potter to bez vás jistě pro jednou zvládne."

Edward se nadechl, aby něco ředitelce odpověděl, ale stačil jediný přísný pohled a raději se přidal k ostatním a zamířil na hodinu lektvarů. Chodba se pomalu vylidnila.

„Obdržela jsem právě dopis," přešla ředitelka rovnou k věci. „Od vašeho bratra."

„Cože? James vám napsal?"

„Vidím, že jste podobně překvapený jako já, když mi ona sova přistála v mém šálku čaje," pronesla ředitelka klidně. „Zdá se, že kapitán Montroseských strak projevil zájem o váš talent a rád by vás viděl na koštěti. Váš bratr mi navrhl, že by společně s ním a ještě několika málo lidmi příští týden dorazil do Bradavic, aby vás mohli vidět."

Abe byl neschopný slova, srdce se mu prudce rozbušilo, div nevyskočilo z hrudi.

„Přiznávám, že ta žádost je poněkud neobvyklá," přiznala ředitelka bez okolků. „Nicméně rozhodla jsem se vám vyjít vstříc. Samozřejmě mohou dorazit až po zápasu Krásnohůlek s Kruvalem a za žádnou cenu se nebudete na hřišti prohánět místo vyučování."

„Samozřejmě," přitakal Abe a obličej se mu rozzářil štěstím.

„Gratuluji vám, Pottere," prohlásila spiklenecky, „Montroseské straky jsou jedním z deseti nejlepších týmu světa. Už jen to, že vás chtějí vidět hrát, je nesmírná čest."

„Nevěděl jsem, že rozumíte famfrpálu, paní ředitelko."

„Pche," ohradila se profesorka McGonagallová a hruď se jí nadmula pýchou. „Kdysi jsem hrávala za kolejní tým. Byli jsme výborní. Třikrát po sobě jsme získali školní pohár," oči se jí zaleskly vzpomínkami.

Albus si marně přísnou bradavickou ředitelku představoval na koštěti. Musela to být bizarní podívaná.

„Nicméně, povoluji vám trénovat v každé volné chvíli," prohlásila pak. „Musíte být ve formě."

„Nevím, jak bych vám poděkoval," připustil Abe rozpačitě. „Jsem vám moc vděčný, paní ředitelko."

„Nejlíp mi poděkujete, když se do toho týmu dostanete," ujistila ho ředitelka přátelsky. „A taky když uděláte OVCE a nebudete nadále mým problémem. To by mi opravdu udělalo radost, Pottere."

„Vynasnažím se," zazubil se Abe.

„A udělejte si něco s tím obočím," požádala ho profesorka McGonagallová svým typickým káravým tónem. Po hrdosti, kterou ještě před chvílí z jejích slov cítil, už zase nebylo ani památky.

****

Famfrpálový zápas mezi Krásnohůlkami a Kruvalem nebyl pro bradavické tak vzrušující, jako když na hřišti zápasil jejich vlastní tým. Přesto většina studentů toho jasného lednového sobotního odpoledne zamířila na hřiště. Stále nepříjemně mrzlo, ale obloha byla jasná a sluníčko alespoň částečně zimu mírnilo.

Díky krásnému počasí Soňa jako jedna z mála zůstala na hradě, ale Edward k překvapeních ostatních na zápas dorazil.

„Vsadil jsem si na Kruval," vysvětlil ohromené Eileen, když vystoupal na profesorkou tribunu, kde kromě učitelů seděli i šampioni a Rose. „Přece si to nenechám ujít."

„Aby to Soňa bez tebe pár hodin přežila," neodpustila si Ela rýpnutí.

Edward přešel její poznámku beze slov a posadil se vedle ní a Rose, která se skloněnou hlavou hleděla do nějaké knihy. Přímo pod nimi seděl o samotně kruvalský šampion Lissenko a v dostatečné vzdálenosti od něj Beatrice Achardová s Francoisem Dellucem. Oba byli oblečeni do školních barev a s vlaječkami hlasitě svůj tým podporovali. O lavičku níže se tísnil bradavický famfrpálový tým s Albusem, který si jejich přítomnost na profesorské tribuně vyprosil u ředitelky.

„Poslouchejte mě," přerušil štěbetající svěřence netrpělivě. „Dnes jste tady jenom proto, abyste se dobře připravili na krásnohůlský tým, jasné? Do zápasu nám zbývá šest týdnů, které musíme co nejlépe zužitkovat. Chci po vás, abyste se každý zaměřil na svého soupeře na stejné pozici a naučili se všechny jeho slabiny a přednosti. Máte jedinečnou možnost vidět, jak jsou sehraní. Tak to nepodělejte, rozumíme si?"

„Ano, kapitáne!" zahlaholila Roxy pobaveně a zbytek týmu, kromě Scorpiuse, po ní zvolání zopakoval.

„Ten se do toho nějak vžil," ušklíbl se Edward o pár řad výše pobaveně. „Nakonec z něj bude nejen chytač Montroseských strak, ale i slušnej trenér."

Děvčata mu neodpověděla. Rose dál předstírala četbu, jelikož na sobě cítila pohled Scorpiuse Malfoye a Eileen poslední dobou přecházela mlčky všechny Edwardovy poznámky o Albusovi. Edward si ji maličko dobíral a při každé příležitosti jí dával najevo, aby se k celé záležitosti konečně nějak vyjádřila. Ela dál trpělivě mlčela.

„Vážené dámy, vážení pánové, milí profesoři a spolužáci, je mi ctí vás všechny přivítat na prvním famfrpálovém utkání v novém roce, dnes proti sobě hrají Krásnohůlky a Kruval!"

Dominique jako tradičně zahájila zápas zvoláním do zesíleného megafonu a tribuny nacpané diváky mohutně zaburácely.

Rose zaklapla knihu a obrátila se k přátelům. „Komu vlastně fandíme?"

Edward se pobaveně zasmál. „Kruvalu, samozřejmě."

„Tomu, kdo chytí rychleji Zlatonku," odpověděla Eileen. „Ať si zase můžeme jít každý po svém."

„Proč máš k famfrpálu takový odpor?" nechápal Edward. „Přece na ten sport nezanevřeš jen proto, že neumíš létat."

„Já umím létat!" ohradila se Eileen zlostně.

Edward si posměšně odfrkl.

„Na tribuně můžete opět přivítat i svoje milované šampiony, kteří přišli podpořit své týmy. Připomínám, že do druhého úkolu zbývají pouhé dva týdny! Doufám, že to bude stejně vzrušující jako minule. Kdo se těší se mnou?"

Davy sborově zaburácely. Eileen zaslechla, jak několik hloučků skanduje její a Albusovo jméno.

„Já tedy rozhodně ne," špitla ledově a Rose se na ni povzbudivě usmála.

„Přemohla jsi mantichoru, jak horší to ještě může být?" chlácholila ji.

„Mohla by třeba před celou školou létat na koštěti," ušklíbl se Edward, čímž si vzápětí vysloužil od sestřenice pohlavek.

Ostré hvízdnutí madame Hoochové odstartovalo utkání. Čtrnáct hráčů se vzneslo do vzduchu. Už během první výměny míčů bylo zřejmé, že kruvalští v zářivě rudých hábitech mají jasnou převahu. Krásnohůlští v pomněnkově modrých stejnokrojích si nedokázali Camrál udržet dostatečně dlouhou dobu na to, aby s ním přeletěli na druhou polovinu hřiště. Kruval tak bez nejmenších zádrhelů udržoval jasný náskok po celou dobu hry.

„Vypadá to, že krásnohůlský tým nevstoupil do zápasu správnou nohou. Po dvaceti minutách utkání prohrává sedmdesát ku dvaceti!"

Burácení kruvalských fanoušků bylo vystupňované na maximum, nadšení Beatrice a Francoise pomalu opadalo jako šlehačka stékající z dortu na přímém sluníčku. Naneštěstí mělo utrpení francouzské školy velmi rychlý konec.

Po třiceti minutách od zahájení utkání Anita Krumová pro svůj tým lapila Zlatonku vznášející se pár stop od soupeřova brankoviště.

„To je neuvěřitelné! Kruval rekordně rychle vítězí dvě stě třicet ku čtyřiceti!"

„No, vypadá to, že Soňa beze mě tak dlouho nebude," prohodil Edward pobaveně. „Omluvte mě dámy, jdu si pro své těžce vyhrané peníze!"

Eileen se shovívavě usmála na francouzské šampiony, kteří vypadali upřímně nešťastně. Francois Delluc jí odpověděl rozmrzelým přikývnutím.

Jedno famfrpálové šílenství tedy měli zdárně za sebou, ale o pár dnů později na ně čekala událost, o které si špitala celá škola.

****

„Podívej, támhle je," zamumlala Rose tiše a ukázala na okraj Zapovězeného lesa, sotva pár stop od místa, kde se za Hagridovou hájenkou krčily.

Eileen její nadšení z přítomnosti karkulinky, kterou celé odpoledne hledaly, nesdílela. Když jí Rose nabídla, aby s ní strávila den volna pozorováním těchto kouzelných stvoření, souhlasila jen proto, že neměla co na práci. Edward se Soňou byli prakticky nerozlučitelní, Lola s Andrejem celý den trénovala a Albus teď každou volnou chvíli trávil na koštěti. Aby nezačala trpět samomluvou, uvolila se, že Rose pomůže s výzkumem.

Zatímco si Rose horlivě zapisovala poznámky, až inkoust stříkal všude kolem, sledovala Ela lhostejně karkulinku. Byla vysoká asi tři stopy, měla zelenou svraštělou kůži, červené oči a dlouhé drápy. Zatímco se hrabala ve sněhu a hledala něco k snědku, svírala v ruce klacek, kterým obvykle mlátila své oběti. Eileen upřímně nechápala, co její kamarádce přijde zrovna na tomhle fascinující.

Dřepěly ve sněhu už nějakou chvíli a Eileen mrzla každičká část těla. Mnula o sebe ruce, aby se alespoň trochu zahřála. Uvažovala, že zaklepe na Hagrida, aby jim udělal šálek čaje. Na školní pozemky se pomalu snášela tma a den se chýlil ke konci.

„Půjdeš se zítra podívat na hřiště?" zeptala se Rose ledabyle a po očku sledovala, jak kamarádka zareaguje.

Eileen si foukla horký vzduch do dlaní a zvažovala odpověď. „Nevím, už tak tam bude dost čumilů."

„Abe by tě tam viděl rád," namítla Rose.

„Bude si muset vystačit s Rory Oswaldovou," pronesla sarkasticky, „slíbila jsem Severusovi, že mu pomůžu s přípravou léčivých lektvarů pro Pomfreyovou. Polovina školy je prý nachlazená a na ošetřovně dochází zásoby."

Rose se pro sebe usmála tak, aby ji Eileen neviděla. Její podezření, že kamarádka odhalila Albusovy city, se potvrdilo. Někdy byla s Eileen těžká práce; vypátrat, co se jí honí hlavou, se Rose zdálo nemožné i po osmnácti letech přátelství.

„Je pravda, že Rory teď na hřišti tráví každou volnou chvíli," připustila.

„Běhá za ním jako pejsek."

„A tobě to vadí!" vyhrkla Rose vítězoslavně.

Eileen se ušklíbla. „Samozřejmě, že nevadí. Rozhodně rozumí famfrpálu líp než já."

„Vždyť Albusovi nevadí, že o famfrpálu nic nevíš," odporovala jí Rose. „Jste přece nejlepší přátelé a..."

„Já se o tom nehodlám bavit," zarazila ji Eileen a byla upřímně ráda, že se na školní pozemky snesla dostatečně hustá tma, která zakryla její rozpaky. „Možná jsme nejlepší přátelé, ale taky jsme oba bradavičtí šampioni. Za pár dní nás čeká druhý úkol, měli bychom se soustředit na to. Je to příliš komplikované."

„Eileen."

„Myslím to vážně," ohradila se Ela. „Nebo se začnu vyptávat na Malfoye."

Rose téměř okamžitě zapomněla, kdo koho držel v šachu a s kamennou tváří se otočila zpátky ke karkulince, která už dobrou hodinu jen seděla na pařezu a ohlodávala kosti. Na jejím životě zřejmě nebylo komplikované vůbec nic.

„Tenhle týden se mi zase pokoušel omluvit," přiznala Rose po chvíli mlčení.

„A co ty na to?"

„Víš, já se nezlobím, že mě nechtěl pozvat na ples," pokrčila rameny, „s tím jsem se smířila, ale myslela jsem si... no...asi to byla pitomost."

Eileen se do podobného rozhovoru pouštěla jen zřídka a nevěděla, jak má správně reagovat. „Co sis myslela?" pobídla ji.

„Myslela jsem si, že jsme přátelé," připustila po chvíli, „svým způsobem. Ale přátelé se k sobě takhle nechovají."

„To by ses divila," ušklíbla se Eileen. „Rose, ty jsi tak čistá duše, až se mi chce brečet. Kdybych ovšem brečela, což jak víš, nedělám. S Edwardem jsme si za ta léta provedli mnohem horší věci a pořád jsme přátelé. Podívej, Malfoye nemám ráda. Ale poslední dobou jde docela do sebe. Famfrpálový tým si s ním rozumí a denně teď trénuje s Abem, se kterým po sobě ještě nedávno metali kletby."

„Vážně se ho zastáváš?" zadívala se na ni Rose nevěřícně.

„Občas mám slabší chvilky," pokrčila Eileen rameny. „Co říkáš, nezabalíme to tu a nezajdeme k Hagridovi na čaj?"

„To zní dobře," přitakala Rose. „Ještěže u něj nenajdeme malý hrnek. Je mi fakt zima."

„Třeba nám to řízne kapkou whisky."

****

Nečekaná návštěva jednoho z nejlepších týmu anglické i světové famfrpálové ligy vyvolala mezi žáky obrovské nadšení. Celý týden nemluvili o ničem jiném, než o famfrpálu. Z Albuse Pottera se k jeho nelibosti stala ještě větší senzace, než jakou vyvolal post bradavického šampiona. Na jednu stranu ho podpora spolužáků a kamarádů těšila, na druhou stranu se děsil toho, že se přede všemi znemožní.

James Potter byl pověstný pro svou schopnost neříkat vždy úplně celou pravdu. V dopise, ve kterém ředitelku McGonagallovou žádal o povolení navštívit Bradavice pro sebe a „nanejvýš jednoho až dva" lidi z týmu, tak trochu lhal. Když první únorovou neděli do Bradavic dorazila rovnou celá sestava Montroseských strak i s jejich trenérem a James s oběma rodiči, nebyl Albus jediný, komu se stáhl žaludek nervozitou.

Minerva McGonagallová si jedenáct návštěvníků mířících od Prasinek skrz školní pozemky měřila se značnou nelibostí. „Pane Pottere, domnívala jsem se, že hovoříme o daleko menším počtu lidí," povytáhla tázavě obočí.

„Ani nevíte, jak se mi po Bradavicích stýská!" prohlásil James zvesela a roztáhl náruč, jako kdyby se chystal ředitelku obejmout.

„Jistě, kéž by Bradavice mohly říct to samé o vás, Pottere," utrousila Minerva a o krok ustoupila, kdyby to myslel s tím objetím vážně. „Tak tedy vítejte, hřiště je vám k dispozici."

James všechny své hosty zavedl rovnou na famfrpálové hřiště. Ginny Potterová na trávník ležící pod sněhem vcházela ruku v ruce s manželem ve velmi nostalgické náladě. Už léta famfrpál nehrála, poté, co se jim narodily děti, jí ani doopravdy nechyběl. Když se však vrátila na místo, kde to celé začalo, malinko se jí zastesklo.

„Je to zvláštní, jako kdyby to bylo včera," zamumlala zasněně tváří tvář sluníčku.

„Když se pozorně zaposloucháš, možná i v dálce uslyšíš Weasley je náš král," pošeptal jí Harry do ucha a oba se pobaveně při vzpomínce na Ronův první zápas proti Zmijozelu zasmáli. Společně se posadili na nejbližší lavičku, odkud budou svého mladšího syna povzbuzovat.

Hráči Montroseských strak byli z bradavického famfrpálového hřiště neméně nadšení, většina z nich začínala právě tady.

„Je skvělé, být zase zpátky," povzdychl si Danny Cooper, brankář a zároveň kapitán celého týmu. „Vypadá to tu úplně stejně jako před deseti lety, když jsem tu hrál naposled."

„To jsi ještě nevěděl, kde má koště druhý konec, co Coope?" dobíral si ho jeden ze spoluhráčů.

James se pobaveně zasmál. On sám zde hrál ještě před necelým rokem. Přišlo mu však, že od té doby utekla spoustu času. Alespoň jeho život se mezitím obrátil vzhůru nohama. Nemohl uvěřit tomu, že si ještě před pár měsíci dělal hlavu s OVCE.

„Tak co, kde ho máš?"

„Jo, Jamesi, ukaž nám ten zázrak."

„Že ty ses jenom vytahoval?"

„Ale no tak, nač ten spěch?" zubil se na všechny James. „Nebuďte netrpěliví."

„Čas jsou peníze, mladý muži," poučil ho rozvážně trenér družstva Clark Morgan, který neustále netrpělivě přežvykoval tabák.

Jako na zavolanou se na opačné straně hřiště vynořil Abe Potter, ve svém bývalém nebelvírském dresu a s koštětem přes rameno k nim mířil sebejistým krokem.

„Postavu na chytače má dobrou, vypadá mrštný a lehký," okomentovala první dojem chytačka Holly Butlerová. Chystala se v květnu na odpočinek po neuvěřitelných pětadvaceti letech kariéry, a právě za ni tým hledal náhradu.

„Jen jestli je rychlý alespoň jako ty, Pottere," ušklíbl se Cooper.

„Rychlejší," ujistil ho James.

„Uvidíme, uvidíme," pokýval brankář hlavou. „Věčná škoda, že nemáme místo i pro tebe. U Kudleyských kanonýrů ztrácíš čas."

„Počkej, až vás v příštím zápasu vyklepnem," pohrozil mu James přátelsky a zbytek týmu se rozesmál.

Albus zamával rozpačitě na tribuny rodičům a dorazil až k hloučku postávajícímu uprostřed hřiště.

„Tak, dámy a pánové, tohle je Abe Potter," představil mladšího bratra James ostatním.

„Pěkný stisk, to se mi líbí," zvolal bodře Morgan, když si potřásli pravicemi.

„Těší mě."

„Tak další Potter."

„Doufám, že máš talent."

V rychlém sledu se mu celý tým představil, naštěstí Albus jejich sestavu znal zpaměti, jinak by samou nervozitou všechna nová jména zapomněl.

„Pěkný, máš tu i fanoušky!" hvízdl obdivně Cooper.

Albus se ohlédl přes rameno a spatřil na tribuně několik desítek zvědavců, většina mezi nimi byli bývalí členové kolejních famfrpálových týmů a jiní sportovní nadšenci. V první řadě nad jeho rodiči seděl i celý bradavický famfrpálový tým. Pýchou se mu maličko nafoukla hruď.

„Ti jsou tu spíš jen kvůli vám," zamumlal neurčitě.

„Nebuď skromnej," objal ho James kolem ramen.

„Tak jak to provedeme?" spráskl Cooper ruce. „Dáme si obyčejný trénink?"

„Nebylo lepší vidět ho přímo v zápase?" namítl jeden ze střelců. „Z tréninku toho moc nepoznáš."

„Můžeme se rozdělit na poloviny a zahrát si proti sobě," napadlo někoho jiného.

„A co si zahrát normální zápas, sedm proti sedmi?" navrhl Albus nesměle.

Všichni hráči k němu překvapeně otočili hlavy. Najednou se pod jejich pohledy cítil mrňavý jako capart, kterému ještě maminka utírá nudle u nosu. Vždyť někteří z nich byli pomalu o generaci starší než on sám.

„Víš o někom, kdo by si proti nám zahrál?" zeptal se Cooper zvědavě.

„Máme školní tým," vysvětlil. „Nejsou zatím příliš sehraní, ale mají talent. Sám je trénuju."

„Tak ty i trénuješ, jo?" povytáhla Holly obočí. „Teda Jamesi, možná ses přece jen nevytahoval."

„Jestli si troufnou, proč ne," pokrčil Cooper rameny. „Abe, budeš hrát s námi proti školnímu týmu. Holly, ty budeš sedět na lavičce a pozorovat všechno ze země."

S jasnými instrukcemi zamířily Montroseské straky přímo do šaten, aby se převlékly a připravily. Albus nejistě kráčel svým svěřencům oznámit, že si zahrají proti jednomu z nejlepších týmů jejich generace.

****

Celý bradavický tým k Albusovu překvapení zareagoval obrovským nadšením. Vidět hrát Montroseské straky pro ně byla odměna, hrát s nimi přímo na hřišti, to byla opravdová čest. Co na tom, že jim dají na frak. Kolik náctiletých amatérských hráčů může říct, že hráli s těmi nejlepšími?

Zatímco se v šatně všichni převlékali a narychlo zastřihávali proutí svých košťat, Albus seděl na lavičce a veselý rozhovor ostatních k němu doléhal jakoby z velké dálky. Nedokázal vnímat význam slov, ani netušil, jestli na něj někdo z nich náhodou nemluví. Každičká buňka v těle se mu svírala nervozitou, kterou si nedokázal rozumně vysvětlit.

Je to jen obyčejný zápas, nic víc, uklidňoval se. Jen další kolo školního poháru. O nic nejde.

Jeho podvědomí se však tak snadno oklamat nedalo. Když nastal čas, aby vyrazili na hřiště, jeden za druhým se začali trousit dveřmi ven. Albus se svým odchodem otálel. Scorpius Malfoy zůstat stát ve dveřích jako poslední.

„Půjdeš?" vybídl bradavického šampiona.

Albus k němu zvedl popelavě bílý obličej a demonstrativně zavrtěl hlavou. Opravdu se necítil na to, aby na hřiště přede všemi nakráčel. Strachem mu zdřevěněly obě nohy.

„Řeknu ostatním, že si ještě seřizuješ koště," navrhl Scorpius přátelsky, když si všiml, jak je Potter nervózní.

„Díky," zamumlal Abe a opřel si hlavu o studenou zeď za svými zády.

Scorpius jen přikývl a nechal ho samotného.

Mezitím se na tribunách stupňovalo napětí. Vypadalo to, že zvěsti o zápase mezi Montroseskými strakami a bradavickým týmem se roznesly rychlostí větru. Najednou byly tribuny skoro stejně plné jako při zápasu mezi Kruvalem a Krásnohůlkami minulý týden. Bradavický tým nervózně postával na jedné straně proti Montroseským strakám, které se poctivě rozcvičovaly. James byl s bednou míčů a koštětem přes rameno připravený dělat sudího.

„Kde je?" zamumlal Harry nervózně, když Albus stále nepřicházel.

„Dej mu čas," chlácholila manžela Ginny.

„Půjdu za ním," rozhodl Potter a vstal ze svého místa.

„Harry!" volala za ním Ginny varovně, ale on jejích slov nedbal.

Seskočil z tribuny a vyměnil si s Jamesem na dálku pohled, kterým mu dával najevo, že se o všechno postará. Zamířil rovnou do šaten, ve kterých se sám před dvaadvaceti lety připravoval na zápas.

Našel svého syna, jak celý popelavě bílý sedí na lavičce a nenachází odvahu projít protějšími dveřmi.

„Můžu dovnitř?" zeptal se opatrně.

Albus neurčitě přikývl a Harry za sebou zavřel dveře. Posmutněle se po šatně rozhlédl, vypadala pořád stejně.

„Dokonce to tu stále stejně voní," zasnil se a zhluboka se nadechl.

Abe nijak nereagoval. Harry se váhavě vedle svého syna posadil a zadíval se stejným směrem, kam upíral zrak i on.

„Já tam nemůžu jít, tati," zašeptal pak Albus sotva slyšitelně.

„Proč bys nemohl?" zeptal se Harry klidně.

„Já...já nevím," přiznal Abe, „celé se to seběhlo tak rychle... nemyslel jsem si, že k tomu dojde. Vždyť jsem ještě ani nedodělal školu."

„Vždycky jste s Jamesem mluvili o tom, že budete hrát famfrpál profesionálně," připomněl mu Harry laskavě.

„Ne, tati, nemluvili," zavrtěl Albus hlavou. „James mluvil o tom, že budeme hrát. To byl jeho sen."

„Tvůj snad ne?"

Albus si ztěžka povzdychl. „Já nevím," přiznal poprvé nahlas. „Nejsem si jistý."

Harry si všiml vyplašeného pohledu jeho zelených očí. Díval se na něj, jakoby se bál, že ho obrovsky zklamal. Albus mu tolik připomínal sebe samotného, až ho bolestně píchlo u srdce.

„Albusi, je ti teprve osmnáct, máš spoustu času si rozmyslet, co budeš dělat dál," usmál se na syna shovívavě.

„Ty to nechápeš, tati. Ty jsi v mém věku porazil Voldemorta," prohlásil Albus vztekle. „Samozřejmě, že musím vědět, co budu dělat dál. Všichni čekají, že to vím. Moji spolužáci, moji učitelé. Ty a máma. Všichni."

„Podle mě se soudíš zbytečně přísně," řekl Harry. „Já a maminka po tobě nic takového nechceme."

„Jasně, že chcete," zamumlal rozmrzele s pohledem upřeným do země. „James je ten vtipný a zábavný, co bude hrát famfrpál. Lily je ta chytrá a kamarádská, co bude mít slibnou kariéru na ministerstvu. Kdežto já jsem ten, co získal rekordní počet trestů, málem ho vyrazili ze školy a nemá ponětí, co bude dělat dál. Jsem jen pro ostudu."

Harryho synova slova zabolela jako políček ve tváři. Věděl, že Albus ze všech dětí snáší tíhu jména Potter nejhůře. Vždycky ho však překvapilo, kolik pocitů v sobě dusí.

„Albusi," položil mu neohrabaně ruku na rameno. „Podívej se na mě."

Abe dost neochotně zvedl oči od svých tenisek a zadíval se na otce. Nevypadal naštvaně ani zklamaně.

„Podobáš se mi víc, než Lily nebo James," řekl pak shovívavě. „Neříkám, že je to kdovíjaká výhra. Být Harry Potter je popravdě většinu života velmi vyčerpávající. Byly chvíle, kdy jsem chtěl být někým jiným, věř mi. Ale byly i takové, kdy jsem byl na své jméno pyšný. Vím, že být synem Harryho Pottera je ještě těžší. Ale už si pro jednou zapamatuj, že jsem na tebe hrdý. Jsem hrdý na vás na všechny, ať budete dělat v životě cokoliv, hlavně vás to musí bavit. Musíte z toho mít radost, ano? To je moje jediná podmínka."

Albus zahanbeně přikývl.

„Tak co tě baví, Albusi?" pobídl syna. „Kdy jsi nejšťastnější?"

„Když hraju famfrpál," přiznal váhavě.

„Tak vidíš," usmál se Harry ze široka a krátce syna objal. „Běž na hřiště a ukaž jim, co v tobě je. Když tě nevezmou, nevadí. Když tě vezmou, nemusíš to přece dělat. A když už se pro kariéru chytače rozhodneš, můžeš jím být jen tak dlouho, dokud tě to bude bavit."

„Díky, tati," zamumlal Abe a pokusil se o úsměv. „Já jen... Asi jsem hodně nervózní."

„To je v pořádku," ujistil ho Harry. „Když jsem se stal vedoucím oddělení bystrozorů, samou nervozitou jsem se první den v práci pozvracel do koše. Nikomu jsem to nikdy nepřiznal, ale ta zodpovědnost mě děsila. A někdy mě děsí i dnes. Tak co říkáš, půjdeme?"

Albus přikývl a odhodlaně se postavil na nohy. „Tati?"

„Ano?"

„Neřekneš to Jamesovi, že ne? Že jsem se zhroutil?"

„Bude to naše tajemství," ujistil syna Harry a společně vyšli ze šaten ven. Když míjeli tribuny, davy spolužáků skandovaly Albusovo jméno.

****

Zápas mezi Montroseskými strakami a bradavickým školním týmem pro domácí skončil očekávaným fiaskem, nicméně nikdo si z prohry nic nedělal. Dokonce ani Scorpius Malfoy, který se ve chvíli, kdy Albus chytil Zlatonku, radoval snad víc, než samotný bradavický šampion. Nahlas by však nic podobného nepřiznal. Zápas byl pro diváky skvělou podívanou a nejvíc ze všech si ho užil Harry Potter, který provolával synovo jméno s patřičnou pýchou.

„Jsi vážně tak dobrý, jak nám James sliboval," třásl Albusovi Cooper rukou po zápase.

„Díky," zazubil se nejmladší Potter. „Bylo mi ctí si s vámi zahrát."

„Byls opravdu dobrý, chlapče," zamručel trenér Morgan. „Brzo se ti ozveme."

„Díky za zápas, Abe," plácali ho po ramenech odrážeči.

„Myslím, že tě vezmou," zašeptala mu Holly Butlerová do ucha, když se loučili. „Každopádně se za tebe přimluvím."

Tribuny se vylidnily a Montroseské straky společně s Harrym a Ginny Potterovými zamířili zpátky k Prasinkám. Albus s Jamesem na hřišti osaměli.

„Byl jsi fantastický," prohlásil James pyšně a poplácal bratra po zádech. „Myslím, že to máš v kapse."

„To se ještě uvidí," ušklíbl se Albus, ale Jamesova pozitivní nálada byla nakažlivá a musel se také zasmát.

„A co nového v Bradavicích?" nadhodil James s podhledem upřeným k hradu.

„Všechno při starém," povzdychl si Abe. „Úkoly, OVCE, školní tresty... Vždyť to znáš."

James pokýval hlavou. „A co holky?"

„Holky?"

„Viděl jsem Lily na tribuně s nějakou kráskou, co máchala transparentem se tvým jménem," pokrčil James rameny. „Myslel jsem si, že spolu randíte."

„Jo, ty myslíš Rory," povzdychl si Abe. „Ta by asi ráda, ale má smůlu."

„Vždyť na bradavického šampiona se musí holky lepit jako vosy na karamel, ne?" povytáhl James obočí. „Tak kde je problém?"

„Proč myslíš, že je nějakej problém?" nechápal Albus.

„Protože tě znám, bráško," mrkl na něj. „Jsi beznadějně zabouchnutej, čumí ti to z ksichtu."

Albus se na bratra skepticky zadíval. „Je to...komplikovaný," připustil neochotně.

James chápavě přikývl, chvíli si bratra pobaveně měřil a vyčkával, jestli se mu svěří víc. Abe však nic neříkal.

„Myslím, že ta tvoje komplikace míří rovnou k nám," prohlásil pak.

Albus se překvapeně ohlédl přes rameno a spatřil Eileen zachumlanou v nebelvírské šále, jak se brodí sněhem přímo k nim.

„No ne, moje nemilejší Blacková!" zvolal James zvesela.

„Jamesi, tohle říkáš i mojí sestře," ušklíbla se Eileen. „Přestaň nám lhát."

„Já?" zatvářil se James ublíženě. „Já nikdy nelžu. No, mějte se, mládeži. Povinnosti volají."

„Měl jsem pocit, že jdeš s ostatními ke Třem košťatům," neodpustil si Albus popíchnutí.

„Pár skleniček s přáteli je povinnost," ohradil se James. „Mějte se! A pokuste se během Turnaje neumřít!"

„Díky, Jamesi!"

James se spěšně rozloučil a nechal je samotné. Chvíli pozorovali jeho siluetu mizící v dáli.

„Mrzí mě, že jsem tu odpoledne nebyla," řekla potom Eileen. „Pomáhala jsem Severusovi s lektvary. Edward říkal, že sis vedl skvěle."

Abe se na kamarádku přátelsky usmál: „Jsi tu teď a to stačí."

Eileen mu váhavě oplatila. „Poslyš, tak mě napadlo...Ta tvoje nabídka ještě platí?"

„Moje nabídka...?" zeptal se nechápavě.

„Že mě naučíš létat," připustila neochotně.

Albus by se nejraději bláznivě rozesmál, ale byl si vědom toho, že by se mohla stáhnout do sebe a urazit se. Proto raději řekl: „Moc rád, Eileen. Kdy chceš začít?"

„A co třeba teď?" navrhla.

Najednou Albuse napadlo, že nic není komplikované tak, jak se zpočátku zdálo.