„Vítej v Ilvermorny."

Obrovská železná brána se otevřela a naskytl se jim výhled na rozlehlý hrad přímo před nimi. Stál uprostřed lesa na rovné planině a jeho věže se tyčily vysoko k nebi nad korunami stromů. Nepřipomínal Krásnohůlky, které budily dojem vznešeného zámku - i když svou rozlohou jim mohl konkurovat, škola měla v sobě něco z bradavické atmosféry, ale zároveň byla obklopena žulovými hradbami jako nedobytná pevnost. Když prošli branou dovnitř, měla Laura dojem, že se ocitli v malém městečku ukrytém za vysokými zdmi, kde se zastavil čas.

„Je to docela jiné než Bradavice," připustila s pohledem upřeným k nejvyšší věži, „ale zároveň povědomé."

„Isolt o Bradavicích slýchávala příběhy, když byla dítě," odpověděl jí Bale, „když se rozhodla školu vybudovat, v mnohém se inspirovala. Máme třeba taky čtyři koleje, i když mezi nimi nikdy nepanovala taková rivalita jako u vás."

Prošli skrz prázdné nádvoří, občas zahlédli nějakého kouzelníka nebo čarodějku. Laura měla dokonce podezření, že se v jedné z uliček mihnul i fantastický tvor, kterého jaktěživ neviděla.

Když došli k obrovským vstupním dveřím do hradu, zaujaly ji vysoké mramorové sochy stojící po obou stranách.

„Předpokládám, že to je Isolt a její muž," hádala.

„Přesně tak."

Připadalo jí to směšné, ale ona podobizna měla v sobě něco důvěrně známého. Byly to snad její oči, které ji přesvědčily, že tahle žena, žijící před celými staletími, byla skutečně její příbuzná. Všechny myšlenky však šly stranou, když se před nimi otevřely dveře do ilvermornského hradu. Ocitli se v rozlehlé kruhové místnosti, rozlohou připomínající bradavickou Velkou síň, která byla zastřešená skleněnou kupolí. O patro výš místnost lemoval obrovský dřevěný balkon. Jinak byl prostor prázdný, až na čtyři ohromné dřevořezby.

„Rohatý had, Wampus, pták Bouřňák a Paskřet. To jsou patroni čtyř kolejí," vysvětlil jí Bale. „Přímo tady probíhá zařazování nových studentů, zatímco se zbytek školy dívá z balkonu nad jejich hlavami. Stojí kolem zdí a jeden po druhém jsou voláni, aby se postavili doprostřed," ukázal na symbol gordického uzlu, vsazeného doprostřed kamenné podlahy. „Zbytek školy pak čeká, jak dřevěné plastiky zareagují. Chce-li toho studenta Rohatý had, křišťál na jeho čele se rozzáří. Chce-li jej Wampus, tak mocně zařve. Bouřňák dá svou volbu najevo tím, že zatluče křídly a Paskřet vystřelí do vzduchu šíp."

„Takže si ho daný tvor sám vybírá," prohlásila překvapeně.

„Ano, tady je podstatný rozdíl mezi vaší a naší školou, o jednoho studenta se může ucházet více než jedna dřevořezba," usmál se, „pak je ovšem volba na studentovi. Velmi zřídka, asi tak jednou za deset let, je studentovi nabízeno místo ve všech čtyřech kolejích. To bývá velmi výjimečný okamžik."

„A co ti tvorové vlastně představují?"

„Traduje se, že reprezentují celého čaroděje nebo čarodějku," vysvětlil. „Mysl je zastoupena Rohatým hadem, tělo zastupuje Wampus, srdce Paskřet a duši Bouřňák. Někteří říkají, že Rohatý had má nejvíce v oblibě učence, Wampus zase bojovníky, Paskřet léčitele a Bouřňák dobrodruhy. Ale nemusí to být nutně pravda."

„Kam jsi chodil ty?" zeptala se se zájmem.

„Mohl jsem si vybrat," přiznal. „Mezi Wampusem a Bouřňákem. Vybral jsem si Bouřňáka, pro všechna ta dobrodružství, která sliboval."

Laura se shovívavě usmála. Na okamžik ji napadlo, kam by zapadla ona.

Jako by jí Anthony četl myšlenky, ohlédl se jejím směrem a řekl: „Wampus, myslím, že by si tě vybral. Jsi odvážná bojovnice jako on."

V ten okamžik se hradem ozvalo zazvonění a během pár vteřin se balkon i síň, ve které se nacházeli, začal plnit davy studentů v hábitech modré a brusinkové barvy.

„Měli bychom jít, už na nás čeká," vyzval ji a připojili se k hloučku dětí směřujícímu ke schodišti.

Procházeli hradem, jeho jednotlivými patry a chodbami. Rozdíl oproti Bradavicím byl teď ještě zřetelnější: nebyli tu žádní duchové a kouzelná brnění, zato se tu po chodbách svobodně pohybovali tvorové jako paskřeti, na nádvoří se na sluníčku vyhřívali dva hipogryfové a nad hlavou jim dokonce prolétl i vzácný druh fénixe, o kterém Laura doposud slyšela jen z vyprávění.

„Jestlipak to není Anthony Bale!" zvolal náhle ostrý mužský hlas a pod točitým schodištěm se vynořil extravagantní postarší čaroděj. Lauře na první pohled něčím připomínal Albuse Brumbála. Měl stejně dlouhé vousy a vlasy, ale nebyly stříbrné, ale černé jako havraní křídla. Na hlavě mu seděla malá červená čapka a jeho rudý hábit byl protkán zlatými nitěmi.

„Rád vás vidím, pane řediteli," přikývl Anthony na pozdrav.

„Jako by to bylo včera, kdy jsi naši školu opustil," povzdychl si muž. „Kam se všechny ty roky poděly?"

Anthony přešel jeho slova taktním úsměvem a obrátil čarodějovu pozornost k Lauře. „Tohle je slečna Blacková z britského ministerstva," představil ji.

„Elliot Conor Peterson, ředitel Školy čar a kouzel v Ilvermorny," potřásl jí rukou přátelsky. „Zvu vás k sobě do pracovny na malé občerstvení, co říkáte? Jistě za sebou máte dlouhou cestu."

Následovali ředitele Petersona po točitých schodech do malé kulaté pracovny ukryté ve věži. Místnost byla od podlahy až k nekonečnému stopu zaplněná knihami. Jeho pracovní stůl stál přímo uprostřed a byl obtěžkán hromadou srolovaných starodávných svitků.

„Nuže, co pro vás mohu udělat?" zeptal se s neskrývanou zvědavostí, když usedli do kožených křesel naproti. „Z vašeho dopisu jsem nebyl příliš moudrý."

„Rádi bychom s vámi hovořili o Isolt," přešel Anthony rovnou k věci. „Především nás zajímá její rodinná historie a irské kořeny."

Peterson se zatvářil přinejmenším překvapeně. „V pozůstalosti po ostatních ředitelích i po Isolt samotné pochopitelně zůstaly nějaké záznamy," přitakal. „Co konkrétního máte na mysli?"

Tentokrát odpověděla Laura. „Jestli byla Isolt skutečně spřízněná se Salazarem Zmijozelem."

Ředitel zamyšleně několikrát propletl prsty, než odpověděl. „Podle všeho skutečně její rodina patřila ke Zmijozelům," souhlasil a promnul si vousy. „Nasvědčuje tomu nejen hadí jazyk, kterým prokazatelně mluvila, ale i velmi nebezpečná hůlka, kterou s sebou Isolt přivezla. Údajně patřila samotnému Zmijozelovi a poslouchala rozkazy v hadím jazyce. Nicméně, držel bych se raději faktů. Smím se zeptat, proč se o to zajímáte?"

Anthony se otočil k Lauře a vyčkával na její odpověď. Tohle přiznání bylo jen na ní.

„Protože i moje rodina patří ke Zmijozelovým potomkům," připustila. „Chceme vědět, zda někteří z této větve našeho rodu ještě žijí."

Ředitel Peterson rozvážně přikývl. „Isolt měla dvě dcery. Marta, starší z dvojčat, byla moták. Žila až do konce života jako nečar. Mladší Riona vyučovala po mnoho let v Ilvermorny obranu proti černé magii. Nikdy se nevdala. Říkalo se, aniž by to rodina někdy potvrdila, že na rozdíl od své sestry se Riona narodila se schopností hovořit hadím jazykem, a že se rozhodla nepředat už Zmijozelovu krev další generaci," řekl. „Pokud tedy vaše rodina žije, jedná se o potomky Marty."

„A nevíte, jestli některé z jejích dětí zdědilo kouzelnické nadání?" vyzvídala Laura.

Peterson si povzdychl. „Jistě, můžu se podívat do školní kroniky, ale obávám se, že je to jako hledat jehlu v kupce sena. Hovoříme o záznamech ze sedmnáctého století."

„Zkuste to," požádala ho autoritativně a tón jejího hlasu napovídal, že se nehne z místa, dokud nedostane jasnou odpověď.

Peterson bez dalšího slova vstal ze svého křesla, máchl hůlkou a přivolal nebezpečně vysoké dřevěné schůdky, které doposud stály na protější straně kruhové knihovny. Schůdky ladným pohybem připluly až k němu a ředitel po nich začal stoupat tak vysoko, až Anthony s Laurou museli zavrátit hlavy, aby na něj dobře viděli. Vytáhl z police nějaký objemný svazek a pomalu s ním slezl zase dolů. Hodil knihu na stůl a v místnosti se okamžitě rozvířil prach. Dlouhou chvíli mlčky listoval v jejím obsahu, přejížděl očima jeden řádek za druhým a hledal.

Když k nim po několika minutách zvedl oči, oba rázem vyčetli odpověď z jeho tváře. „Je mi líto," připustil, „ale o žádném Isoltině vnoučeti, které by školu navštěvovalo, neexistuje záznam."

„Což ovšem neznamená, že se nějaké dítě s kouzelnickými schopnostmi nemohlo narodit," ujišťovala se Laura.

„Ovšem, v tom máte pravdu," přitakal. „Jak jsem říkal, ty záznamy jsou staré."

„A nepamatujete si nějakého jiného studenta, o kterém se později vědělo, že hovořil hadím jazykem?" zeptal se Bale.

„Lituji," zakroutil ředitel hlavou. „V záznamech ostatních ředitelů se nic takového nenachází. Pokud někdo takový v Ilvermorny studoval, nevěděli o něm. Dost možná to o sobě nevěděl ani on sám."

„Věřte mi, to poznáte," povzdychla si Laura hořce.

„Děkujeme za váš čas, pane řediteli," ukončil Bale setkání, protože jim oběma bylo jasné, že víc se pro tuhle chvíli nedá dělat.

„Rád bych vám nějak pomohl," prohlásil Peterson. „Můžu se ve volných chvílích podívat do kronik, jestli mi něco neuniklo. V takovém případě bych vám poslal sovu."

„To by bylo skvělé," souhlasil Bale.

„Ano, díky," přidala se Laura a pokusila se navzdory mizerné náladě o úsměv.

Poté se s ředitelem rozloučili a zamířili skrz hrad zase zpátky. Když se ocitli ve velké vstupní místnosti, Bale přerušil ticho.

„Co teď?" zeptal se věcně, jako by předpokládal, že má náhradní plán.

„Teď se vrátíme domů," pronesla Laura zamyšleně. „Ale ještě předtím, než půjdeme, nedlužíš mi náhodou něco?"

„Dlužím?" zatvářil se zmateně.

„Ukázala jsem ti Bradavice," připomněla mu, „myslím, že je načase, abys mi na oplátku ukázal ty svoji školu. Pochybuju, že se sem kdy ještě podívám a nemysli si, že odejdu, aniž bys mi prozradil, kde tu máte kuchyni, nebo kam sis vodil děvčata."

Anthony se upřímně rozesmál. „Jak je libo, ale varuju tě, není to tu životu nebezpečné jako u vás. Mohla by ses začít nudit."

„To by mohla být příjemná změna," ušklíbla se a propletla prsty s jeho.

****

Březen se nachýlil ke svému konci a v Bradavicích stoupalo napětí. Následující týdny slibovaly až příliš dobrodružství, která nikoho nenechávala chladným. Finálový zápas ve famfrpálu mezi Kruvalem a Bradavicemi nebo blížící se třetí úkol Turnaje tří kouzelnických škol vyvolávali u většiny radostné očekávání. Studenty sedmých ročníků však strašily vidiny zkoušek OVCE, poslední měsíce ve škole a nátlak okolí, aby si vybrali své budoucí povolání. Jediná osoba na hradě, která si nemohla stěžovat na počínající paniku, byla Eileen. Prodeje uklidňujících lektvarů stouply o trojnásobek. Sama však tak trochu se vším zápasila víc, než si byla ochotná připustit. Znepokojoval ji zejména poslední úkol Turnaje, o kterém doposud nic nevěděli. Učení a domácí úkoly jim zabíraly tolik času, že dokonce ani Edward nestačil dopisovat všechno na poslední chvíli, jak byl doposud zvyklý. Albus navíc volné podvečery trávil znovu na hřišti s bradavickým famfrpálovým týmem. Všichni kromě Scorpiuse začali s tréninkem. Malfoyův zdravotní stav prozatím nedovoloval, aby se vrátil zpátky na koště - lépe řečeno, nedovolovala mu to madame Pomfreyová, která bedlivě dohlížela na to, aby se ke hřišti ani nepřibližoval. Eileen tak strávila spousty hodin po vyučování v knihovně, která jí poskytovala potřebné útočiště. Ani tam však nenacházela odpovědi na všechny otázky.

Toho podvečera před začátkem jarních prázdnin se rozhodla potlačit svou hrdost. Dopsala právě esej do starodávných run a odložila ji na hromádku splněných úkolů. Edward, sedící u stolku vedle ní, měl hlavu zapřenou o stěnu za svými zády a hlasitě chrápal. Jeho pergamen byl až na podpis dočista prázdný. Ela se natáhla po hromádce propagačních letáčků spíš ze zvyku, než že by nad nimi doopravdy chtěla přemýšlet. Chvíli je frustrovaně převalovala v ruce, až se náhle rozhodla k činu

Nechala Edwarda nepohodlně spát v rohu zmijozelské společenské místnosti a zamířila ven. Prošla rázně sklepením a zastavila se u dveří Severusova kabinetu. Zaklepala a vešla, aniž by čekala na pozvání. Přesně jak předpokládala, Severus Snape seděl za svým stolem a procházel hromadu esejí, které bylo třeba opravit. Kdokoliv jiný by se možná po týdnech tichého mlčení podivil, že jeho dcera náhle stojí uprostřed kabinetu, ale Severus takový nebyl. Dal se tvářil naprosto neproniknutelně, jen povytáhl tázavě obočí, čímž jí dával najevo, že ho vyrušila od důležité práce.

„Ano?" pobídl ji.

„Nedokážu se rozhodnout," přiznala Eileen náhle a položila mu hromadu propagačních letáků na stůl. „Ocenila bych tvůj názor."

Severus dopsal několik slov a odložil opravenou esej stranou. „Měl jsem dojem, že na mém názoru ti přece vůbec nezáleží," neodpustil si kousavou poznámku.

„Cením si tvého názoru jako odborníka na lektvary," prohlásila trpělivě.

Chvíli si ji zkoumavě prohlížel, pak si rozmrzele povzdychl a natáhl se po letácích, které mu dala. Jeden po druhém odhazoval stranou a neodpustil si přitom několik uštěpačných poznámek na adresu případných zaměstnavatelů.

„Tak?" zeptala se netrpělivě. „Co myslíš?"

Její otec si dával načas. „Nad čím ty sama uvažuješ?" položil jí místo odpovědi otázku.

Ela si povzdychla. „Upřímně řečeno, nechci pracovat pro ministerstvo. Líbí se mi možnosti, které nabízí Lektvárium, ale obávám se, že by mě nutili jen do přípravy svého zboží pro komerční účely. Chci dělat něco užitečného, chci vytvářet nové postupy a testovat přísady, dělat výzkum, ne otrockou práci, co s trochou cviku zvládne každý."

Severus přikývl. „A co práce pro Odbor záhad, mluvila jsi o tom s Laurou? Mají oddělení zabývající se výrobou nových lektvarů."

„Popravdě když vidím mámu, kolik energie ji to oddělení stojí, moc se mi do toho nechce," připustila Eileen neochotně.

Na malý okamžik se oba odmlčeli. Pak Severus přišel s náhlým nápadem: „A kdybys pokračovala se svým výzkumem nezávisle na ostatních? Byla bys vlastním pánem a mohla bys prodávat spolkům hotovou práci jako doposud."

„A není to trochu riskantní?" pochybovala. „Je mi teprve osmnáct, ještě jsem v oboru nezískala žádné jméno..."

„Nesmysl," přerušil ji netrpělivě. „Jméno už máš a tvoje práce je uznávaná. Jednou přepíšeš učebnice, to si pamatuj."

Eileen byla jeho náhlým projevem pýchy upřímně zaskočená. „Když to říkáš..."

„Být na tvém místě, uvažoval bych o tom jako o reálné možnosti," prohlásil. „A teď, co kdybychom šli vedle zkontrolovat, jak pokročil ten odvar?"

Zaraženě zamrkala, neměla nejmenší tušení, že v jejich společném výzkumu pokračuje i poté, co se pohádali.

„Ráda," souhlasila nakonec a následovala svého otce do učebny. Občas jeden druhého uměli překvapit.

Neměla zdání, kolik úsilí Severus vynaložil, aby v sobě potlačil zlobu. Jenže teď nebyl na rozepře, které mezi sebou měli, ten správný čas. Dávej na ně pozor, požádala ho Laura během jejich posledního setkání. O ničem neví, ale můžou zkusit ublížit i jim. Severus z počátku pochyboval, že by se útočník objevil přímo v Bradavicích, ale potom si vzpomněl na všechna ta léta, kdy dohlížel na Harryho Pottera. Nakonec by se nedivil ničemu. Ani zdi jejich školy neudrží všechno zlo tam venku. Ale Severus byl připravený dávat dobrý pozor, aby se k jeho dceři nepřiblížilo.

****

Draco chtěl svého slova dostát v co nejkratší možné době, nicméně bezpečností opatření v Gringottovic bance po loupeži vzrostla na maximum. Skřeti byli natolik podezřívaví, že se sotva cítil v bezpečí ve své kanceláři, natož aby mohl uvažovat o nepozorované návštěvě archivů v Oddělení pro správu trezorů. Nikdy skřetům docela nedůvěřoval, bylo na nich něco úlisného a zákeřného. Způsobem, jakým se na vás dívali, dávali najevo své pohrdání a pochybnosti, které v nich vzbuzujete.

Pár dnů tedy ve volných chvílích procházel bankou a snažil se vysledovat každodenní zvyky skřetů a chod celé budovy. Pokoušel se uvažovat jako zloděj, který se chystá provést loupež. Se stále častějšími záminkami scházel dolů do dvoraně a nenápadně pozoroval skřety při práci. Budili sice určitý typ hrůzy a respektu, nicméně v základních návycích byli docela primitivní. Střídali se za pultíky s železnou pravidelností, stále dokola odříkávali ty samé fráze. Na příchozí pohlíželi podezřívavě, ale doopravdy je nekontrolovali tak, jak by se dalo předpokládat. Draca nejednou napadlo, že doplatili na svou pýchu. Zcela automaticky a přirozeně považovali svá ochranná zaklínadla a kouzla za neprolomitelná, ale zapomínali na to, že můžou být podvedeni na samotném začátku.

Draco nepochyboval, že ví už docela přesně, jak k loupeži došlo. Předpokládal, že Fletcher s neidentifikovanou mrtvou ženou přišel až sem a nebylo zapotřebí nic víc než pár dnů ustavičného pozorování. Skřet se dal ošálit mnoholičným lektvarem nebo kletbou Imperio, na to jednoduché matoucí nebo zastírací kouzlo nestačilo. Podpis v listinách odpovídal Lauřině skutečnému podpisu, ale to samo o sobě ještě nic neznamenalo. V práci denně podepisovala tolik dokumentů, že by se nedivil, kdyby ji umělo napodobit rovnou tucet zaměstnanců ministerstva. Žena, ať už byla její identita jakákoliv, jela se skřetem dolů k trezoru pod falešnou identitou. Fletcher nejspíš zůstal tady, aby odvedl pozornost ostatních, až vypukne poplach. Nic z toho se však nedalo přímo dokázat, byly to jen domněnky a spekulace.

Otázku zůstávalo, jak se zlodějům podařilo získat číslo Lauřina trezoru, a jak odhalili, jakým kouzlem je chráněn. Museli být předem dobře připraveni, protože kouzlo pokrevního pouta je nijak nezaskočilo. Znamenalo to tedy jediné - nějakým způsobem se dostali do archivů v Oddělení pro správu trezorů, kam měli všichni kromě několika málo skřetů přísný zákaz vstupu. Draco se rozhodl kráčet v jejich šlépějích a zjistit, jestli je vůbec možné proniknout dovnitř.

Ten den přišel do práce jako obvykle, prošel kolem kontroly a zamířil skrz halu. Místo toho, aby se vydal do patra, kde sídlily kanceláře kouzelníků, zamířil k chodbě, kde pracovali skřeti. Tam narazil na první překážku v podobě další kontroly.

„Účel vaší návštěvy?" zabodl do něj skřet v livreji malá pátravá očka.

„Zařazení nových ministerských směrníků a smluv do kartotéky," zalhal pohotově a poklepal na svůj kufřík. Nebyla to až taková lež, jednou za čas ty papíry skutečně musel přinést na své místo, nicméně k tomu využíval většinou některého ze svých zaměstnanců.

„Jistě," odtušil skřet s nezájmem a vrátil mu průkaz.

Pokračoval dlouhou chodbou dál. Potud šlo všechno velmi snadno, stačilo mít zaměstnanecký průkaz, který se dal docela dobře zfalšovat nebo ukrást. Je to sice komplikované, ale ne zcela nemožné. Stačí mít šikovného padělatele, nebo si vyčíhnout někoho ze zaměstnanců a cestou z práce ho okrást. Chodba na konci vyústila v točité schodiště směřující dolů. Draco se bedlivě rozhlédl kolem. Pár stop od něj stáli dva skřeti a o něčem debatovali. Předstíral, že míří do dveří, kde sídlila kartotéka, ale v nestřeženou chvíli, kdy se k němu otočili zády, zmizel na schodišti.

Výhodu, kterou oproti skřetům měl, bylo to, že si velmi dobře zapamatoval zvolená bezpečností opatření ve spodních patrech. Když při svém nástupu podepisoval smlouvy o mlčenlivosti, patřily k nim i formuláře o kletbách a zaklínadlech, na které v budově mohl narazit. Bill Weasley zřejmě nepředpokládal, že tyhle znalosti zúročí k tomu, aby se pokoušel skřety okrást, ale v tuhle chvíli si s tím těžkou hlavu nedělal.

Když sešel schody dolů, přímo před ním se vynořili další dva skřeti. Za jejich zády se nacházela velmi úzká a temná chodba s nízkým stropem, kde se i čaroděj menšího vzrůstu musel sklonit.

„Sem je vstup zakázán," oznámil mu jeden ze skřetů nekompromisně.

„Přinesl jsem jen -" zkusil odporovat.

„Lituji pane, bez výjimky."

Možnosti, které měl, mu prolétly hlavou ve zlomku vteřiny. Mohl ty dva skřety omráčit, ale až by se probrali, bylo by jim jasné, kdo na ně zaútočil. Mohl by jim později vymazat paměť, jenže tím by riskoval, že zatímco bude slídit v archivu, někdo by je mohl objevit. Nabízelo se jen jediné řešení a překvapilo ho, jak málo nad ním zaváhal.

„Imperio!" vykřikl pohotově a oběma skřetům se vzápětí v obličejích objevil bezduchý výraz.

„Necháte mě teď projít dozadu a nikomu neřeknete ani slovo o tom, že jste mě tu dnes viděli," přikázal jim.

„Jistě," souhlasili oba poslušně.

Protáhl se kolem nich a pokračoval shrbený tak rychle, jak mu to omezený prostor dovoloval.

„Dissendium," poklepával hůlkou na holé kamenné zdi. Na třetí pokus se mu to skutečně podařilo a mezi dvěma pochodněmi vyrostly malé dveře.

Opřel se do nich a v současné chvíli použil ihned za sebou několik pokročilých zaklínadel, která narušila ochranná kouzla. Předpokládal, že archiv je chráněn kletbou Cave Inimicum, jež varuje před narušiteli zvenčí, ale jinými kouzly, které nebylo tak snadné na první pokus odhalit. Trvalo mu několik minut, než si byl jistý, že všechna bezpečností opatření odstranil. Mohl jen doufat, že se mu to skutečně podařilo a nespustil nějaké poplašné zařízení, které jeho pozornosti uniklo.

Potom se dal ho hledání. Stačilo mu pár náhodně otevřených složek, aby systém pochopil. Záznamy o vlastnících obyčejných trezorů, byly seřazeny abecedně v řadě kartoték. Prohledal celou místnost od podlahy až ke stropu, aby se utvrdil v tom, že záznamy o nejzabezpečenějších trezorech jsou pečlivě ukryté pod zámkem v truhlici, na kterou někdo použil zastírací kouzlo. Kdyby o ni doslova nezakopnul, nejspíš by jeho pozornosti unikla. Po několika marných pokusech se mu podařilo zámek prolomit. Vytáhl seznamy z rudých desek a dal se do listování. Jméno Laury Blackové na něj mezi hustě popsanými řádky vyskočilo téměř vzápětí. Vyjmul složku ze seznamu. Číslo trezoru, jméno, datum založení a stvrzenka o zaplacené částce za vedení trezoru. V poznámkách stálo jediné: Trezor je opatřen ochranným kouzlem, které si vlastník sám zvolil.

Nic víc. Draco pocítil hluboké zklamání. Jeho pátrání tedy nevedlo ke konkrétním výsledkům. Zloději se sem dolů mohli dostat docela snadno, pokud zvolili stejnou cestu jako on. Pak stačilo najít seznamy a pořídit si kopii - i když ani ta nebyla třeba, informací k zapamatování složka stejně neobsahovala mnoho. Přejel prsty zamyšleně po pergamenu a přemítal nad tím, jestli způsob loupeže, jak si ho vysnil, není spíš série náhod a neuvěřitelného štěstí, když ho osvítilo řešení. Bylo to tak prosté, samozřejmě. Tak primitivní, až se nahlas zasmál. Spěšně začal vracet věci na své místo a přemýšlel nad tím, jestli Lauře pošle sovu, nebo ji půjde rovnou navštívit. Tak jako tak - musel jednat rychle.

****

Lola dřepěla přikrčená v koruně stromu a vyčkávala. Ukrytá za listím a větvemi sledovala okolí několik palců širokou mezerou, jako by odkládala ten správný okamžik k útoku. Tentokrát myslela na všechno. Zahladila za sebou všechny stopy, nastražila pár falešných zpřelámaných větví - jen detaily, nic okázalého. Dokonce i usměrnila vítr, aby hrál v její prospěch a udělal její pachovou stopu nečitelnou. Měla za sebe dobrý pocit. A ten pocit jí vydržel tak dlouho, dokud jí někdo náhle neuchopil za kotník a nestáhl dolů. Nestačila ani vykřiknout, jak rychle dopadla zády přímo na udusanou tvrdou zem. Na okamžik se jí bolestí zatmělo před očima, a pak přímo nad sebou spatřila Andreje s pobaveným výrazem.

„No tak, mládě, dej se dohromady!"

Než větu stačil vůbec doříct, kořeny stromů pod jeho nohami se probudily k životu. Ovíjely se mu kolem kotníků a téměř vzápětí skončil na všech čtyřech. Lola chvíle jeho nepozornosti využila a vyšvihla se zpátky na nohy. Než se mu podařilo kořeny přesekat, velmi šikovně je zapálila. Andrej se hbitě z hořících živých provazů vymotal a sprškou vody z hůlky uhasil svoje nohavice.

„Mnohem lepší," zabručel pak.

Lola se usmívala od ucha k uchu navzdory tomu, jak ji potlučené tělo bolelo.

„Zase tak dobrá ale nejsi," dodal vzápětí nerudně. „Co to bylo za chabé maskování?"

„Použila jsem zastírací kouzlo!" hájila se. „A zahladila všechny stopy!"

„Ale kouzly," ušklíbl se. „Na všechno jsi použila magii, která co...?"

Frustrovaně si pod náporem jeho přísného pohledu povzdychla. Nesnášela, když s ní mluvil jako s malým dítětem.

„Která co...?" zopakoval Tarkovskij nerudně a zašmátral po balíčku cigaret v kapsách.

„Která zanechává stopy," odpověděla Lola otráveně.

„Přesně tak," pokýval hlavou a vložil si cigaretu do úst. Než se nadál, sama od sebe se rozhořela. „Občas zkus používat mozek. I mudlové umí kolikrát lépe zmizet než my a objedou se bez kouzel," poklepal jí zaťatou pěstí na temeno hlavy.

„Au," sykla.

Andrej se zamračil. „Ukaž," vyzval ji a Nikolaos poslušně sklonila hlavu. Ve světlých vlasech se jí objevil pramínek krve. „Nejspíš sis rozsekla hlavu, vypadá to mělce," prohlásil nevzrušeně, jako by se bavili o zlomeném nehtu.

„Chceš říct, že ty jsi mi nejspíš rozsekl hlavu," opáčila.

Andrej si potáhl z cigarety a dál to nekomentoval. Zamířili společně zpátky lesem k hradu.

„Dnes jsem poslal tvoje papíry na oddělení," řekl jakoby mimochodem.

Lola neměla ani sílu mu spílat za to, že dnešek byl poslední termín, kdy tak mohl učinit. Tarkovskij byl už takový. Všechno nechával na poslední chvíli.

„Nezajímá tě, co jsem tam napsal?" zeptal se po chvíli mlčení zvědavě.

„Podle pravidel mi to říct nesmíš," opáčila s předstíraným nezájmem, ale ve skutečnosti hořela nedočkavostí.

„Strč si ta pravidla někam," odfrkl si. „Tyhle byrokratické nesmysly jsou k ničemu. Podpořil jsem návrh na připuštění," prohlásil pak. „Anthony Bale ti napsal slušné hodnocení z terénu, takže suma sumárum, když nepohnojíš dozor u třetího úkolu Turnaje, můžeš v červnu ke zkouškám. Potter nemá důvod, proč ti to neschválit."

„Díky," usmála se na něj vděčným způsobem, na jaký nebyl zvyklý.

Chvíli se tvářil zaskočeně, ale pak přikývl. „Ovšem nemysli si, že teď polevíš. Musíš na sobě pořádně zamakat, ještě se máš co učit."

„Po prázdninách," slíbila mu.

Andrej se na ni zmateně zadíval, jako by nechápal, o čem mluví.

„Přece jsem ti to říkala," povzdychla si, „zítra jedu s ostatními na prázdniny domů. Zjistím od mámy a ostatních, co je nového a vyřídím si nějaké...záležitosti," dodala.

Tarkovskij se ušklíbl, když si konečně vzpomněl. „Samozřejmě, ta rodinná večere s tatíčkem," zachechtal se. „No, to bude krása."

„Nech si to," požádala ho otráveně. Pořád nemohla uvěřit tomu, že s tím pitomým nápadem vůbec souhlasila. Neměla nejmenší tušení, jak se jí podaří Lauru přesvědčit, aby šla s ní.

„Představ si, že bys šel na rodinnou večeři se svým biologickým otcem, kterého vůbec neznáš, a s jeho matkou, která tě nesnáší a jeho otcem, který právě vylezl z Azkabanu a zapříčinil skoro všechno zlé, co se kdy stalo tvé rodině," vychrlila ze sebe. „To je... to je přinejmenším postavený na hlavu a ty se mi ještě vysmíváš."

„Já se ti nevysmívám," ohradil se, ale jeho výraz mluvil o opaku.

„Jen si to představ!" zamumlala znovu. „Ani nevíš, jaké máš štěstí, že nevíš, kdo je tvůj otec."

Tarkovskij mlčel. V jeden okamžik se nadechl, jako by se chystal něco říct, ale vzápětí zase sklapl ústa. Navzdory tomu, jaké přátelství je pojilo, byly stále věci, o kterých spolu nemluvili.

„Až budeš mimo Bradavice," řekl, když společně vylezli z lesa a ocitli se pár stop od Hagridovy hájenky, „nezdržuj se venku v ulicích, ano? Kdo ti má pořád hlídat zadek?"

„Umím se o sebe postarat," ohradila se.

„To sotva," utrousil sarkasticky. „Ty se umíš leda tak namočit do každýho průseru, který se v tvém bezprostředním okolí vyskytne."

„Od tebe to sedí," vrátila mu pohotově a vzápětí schytala takový šťouchanec do ramene, že zavrávorala a málem skončila na zemi.

„Pitomče."

Tarkovskij jí odpověděl tichým smíchem.

****

Jarní prázdniny připadly toho školního roku na přelom března a dubna. Jaro už bylo v plném rozpuku a po ustavičných deštích přišlo několik slunných dnů. Jako každý rok měli studenti na výběr ze dvou možností: buď mohli na prázdniny zůstat ve škole, nebo směli na pár dnů domů. Většina z nich zůstávala jako obvykle v Bradavicích. Domů zamířili především ti nejmladší, kterým se stýskalo, a taky většina sedmáků, kteří volné dny kolem Velikonoc využili k prvním kolům pohovorů a k hledání potenciálního zaměstnání.

Albuse čekala série prvních oficiálních tréninků s Montroseskými strakami. Eileen se rozhodla ho doprovázet a prozkoumat při té příležitosti nějaké pracovní nabídky. Edward se k nim přidal jen z principu, ne snad proto, že by měl nějaký konkrétní plán. Dominique se připravovala na pohovor s Ritou Holoubkovou v Denním věštci a Rose měla konečně odevzdat na ministerstvu svůj výzkum. Připojila se k nim i Lily, ačkoliv měla dost práce s učením k NKÚ.  I Regulus s Remusem zamířili na prázdniny domů, ale Edward jim zakázal sedět s nimi v jednom kupé, kde se jich už tak mačkalo víc než dost, přestože byl vlak skoro prázdný. Na starost si je tak vzala Lola, která měla ve vlaku dělat dozor a doprovodit děti až na nádraží King's Cross.Hugo i Roxy se rozhodli zůstat v Bradavicích.

„Co byste řekli zítřejšímu večírku u Půlnočního mága?" nadnesl najednou Edward. Seděl zády opřený o okno a nohy měl pohodlně hozené na sedačce nedbajíc na to, že si uzurpuje víc místa než ostatní.

„V pondělí mám tu schůzku," namítla Dominique, která se snažila jeho nohy marně shodit dolů. „Nemůžu tam přijít nevyspaná."

„Vždyť je ten klub sotva dvacet kroků od redakce Věštce," namítl Ed. „Můžeš tam jít rovnou z párty. Ušetříš si cestu."

Dominique se rozhodla, že tak pitomý nápad jí nestojí ani za odpověď.

„Já mám v pondělí trénink," přidal se Abe.

„Tomu říkám výmluva," opáčil Edward nevzrušeně.

„Tím jsem chtěl říct," dodal Albus trpělivě, „že jsem pro, ale musím být doma dřív než druhý den ráno. Nebudu hrát famfrpál s kocovinou."

„Eileen?" obrátil se Edward ke své sestřenici a strčil si cigaretu do pusy.

Lily sedící naproti něj mu ji zase rychlým pohybem vytrhla. Edward se na ni nerudně zamračil. „Tady tím smradit nebudeš," varovala ho nebojácně.

„Nějak si troufáš," odfrkl si, ale nakonec neochotně uposlechl. „Tak co, Elo?"

„Mně je to jedno," pokrčila Eileen rameny. „Ale nezapomeň, že v pondělí mají dvojčata tu oslavu narozenin. Budeme muset vypadat reprezentativně."

„No jo pořád," protočil oči. „A co ty, Weasleyová?" podíval se na Rose.

„Co-cože?" zamrkala překvapeně a přestala zírat do uličky.

„Co je to s tebou?" dobíral si ji s úšklebkem od ucha k uchu. „Poslední dny jsi nějaká mimo."

Využil každé příležitosti, aby jí připomněl, že zná její pečlivě střežené tajemství.

Rose okamžitě zrudla. „Jdu zkontrolovat vlak," prohlásila rozhodně a vstala.

„Vždyť jsi ho kontrolovala ani ne před hodinou," připomněla jí Lily.

„Jo, měla by sis dát pohov," provokoval ji Edward dál otevřeně, ale nikdo kromě Rose si jeho významného pomrkávání nevšiml.

„Jsem primuska," ohradila se. „Mou povinností je dohlížet na pořádek."

„A já jsem primus," namítl, „neměl bych jít tedy s tebou, co říkáš?"

„To jistě nebude třeba, díky."

Rose se jeho špičkování rozhodla utnout a vyšla ven z kupé. Zavřela za sebou dveře a zamířila rovnou do zadní části vagónu k toaletám. Lehounce na dvířka zaklepala, ale to už se pootevřely a Scorpius ji vtáhl dovnitř. Ještě za sebou ani nestačili pořádně zamknout a už se jeden k druhému vrhli, jako by od chvíle, kdy se viděli naposled, uplynula celá věčnost. Ve skutečnosti to nebyla ani hodina.

„Tohle je šílený," zamumlala mezi jednotlivými polibky. „Někdo na nás přijde."

„Nepřijde," odporoval jí Scorpius a další příval slov umlčel svými rty.

Když se od sebe po několika minutách odtáhli, nechtělo se jim vracet se hned zpátky, a tak se ještě chvíli tiskli jedem k druhému.

„Takže zítra večer," ujišťoval se Scorpius.

„Zítra," souhlasila.

Domluvili si první pořádné rande v centru Londýna, daleko od zraků ostatních. Město jim slibovalo anonymitu a možnost něčeho lepšího, než opuštěných kabinetů a záchodků.

„Těším se," přiznal se.

Rose mu vlepila ještě jeden krátký polibek a zamířila zase zpátky do reality. Sotva si za chůze stačila urovnat blůzku a vyhnat horkost z tváří, narazila na Edwarda s rozzuřeným výrazem. Z jeho hábitu stoupal dým a jedno obočí měl ohořelé. Vypadal komicky a hrůzostrašně zároveň.

„Takže kontroluješ pořádek, jo?" utrousil jízlivě. „Ale že moji povedení bratři podpálili té staré bábě s cukrátky vozík, toho sis nevšimla?"

„Byla jsem...," začala s chabou výmluvou.

„Mně je jasný, kde jsi byla," ujistil ji Ed. „Já to vím, ty to víš, Malfoy to ví. S takovou se to ale brzo dozví i někdo jiný."

„Starej se o sebe," doporučila mu.

Edward se ušklíbl. „Promiň, Weasleyová, ale to není můj styl. Ber to jako přátelskou radu. Mně je jedno, kde se vy dva vzájemně prozkoumáváte..."

„Jak to děláš, že od tebe do vždycky zní tak oplzle?" nechápala.

„Ale třeba tvůj táta, ten by se z toho zcvoknul, nemám pravdu?" dobíral si ji.

„Být tebou, tak si ty výhružky zase rozmyslím," doporučila mu, „nebo já prozradím tvoje tajemství."

„Zkus to. Já žádná tajemství nemám."

Rose se vítězoslavně pousmála. „Vážně? Já bych řekla, že by se něco našlo."

„Tak směle do toho," vyzval ji.

„Od někoho s jedním obočím rady nepřijímám," utrousila a pokračovala v cestě.

Edward ji chvíli sledoval, a když si byl jistý, že už se neohlédne, opatrně si tvář ohmatal. Zítra ho čekal večírek u Půlnočního mága, do té doby mu bude muset druhé obočí dorůst. Plánoval se rozšoupnout ve velkém stylu.

****

Lola se přemístila sotva pár metrů od adresy, kterou jí Draco sdělil. Ještě pořád jí cloumala obrovská chuť otočit se na patě a zase rychle zmizet. Nejlíp zalézt pod peřinu a předstírat, že není doma. Navzdory nervozitě se svým zbabělým myšlenkám musela zasmát. Kdyby tu byl Tarkovskij, udělal by to jistě taky, smál by se jí pěkně od plic. Takže ty se neohroženě vrhneš raději vstříc samotné Smrti, než abys povečeřela s hrstkou cizích lidí, mládě?

Potíž byla v tom, že Malfoyovi nebyli tak docela cizí. Neznala je, tedy ne nijak dobře, ale něco je přeci spojovalo. Staré lidové rčení krev není voda bylo pravdivější, než většina lidí tušila. Možná by se cítila mnohem lépe, kdyby se k ní připojila Laura. Jenže ta se pořád nevracela ze své cesty přes oceán. Popravdě, i kdyby tu byla, zřejmě by ji nedoprovodila jen tak. Poslala jí krátký vzkaz, který mluvil sám za sebe: Lucius Malfoy pro mě není nic víc než bezcharakterní a bezpáteřní svině. S tím člověkem k jednomu stolu nezasednu.

Jedno se Lauře muselo nechat, byla prostě zásadová. S nepříjemným pocitem v žaludku Lola vystoupala po schodech ke vstupním dveřím a rázně zaklepala. Co nejhoršího se může stát? Přinejhorším odejde ještě předtím, než se začne podávat dezert.

Dveře jí přišel otevřít Scorpius. Ještě pořád se mu do obličeje nevrátila zdravá barva, ale jinak vypadal mnohem lépe. Chvíli si ji pobaveně měřil, než prohlásil: „Tak vítej v jámě lvové."

Nikolaos se ušklíbla. Docela by ji zajímalo, po kom zdědil smysl pro humor. Vysvlékla se v předsíni z kabátu a podala mu ho.

„A šálu?" povytáhl Scorpius obočí.

Lola si instinktivně černý šátek přitáhla blíž ke krku a pomyslela na stopy magie, které ukrýval. „Jsem trochu nachlazená, raději si to nechám."

Scorpius pokrčil ledabyle rameny a pověsil její svršek mezi ostatní. Potom ji pobídl, aby ho následovala do obývacího pokoje, kde čekali ostatní. Draco při jejich příchodu vstal ze svého místa. Lucius s Narcissou klidně seděli na pohovce. Lola si vybavila všechny historky o jejich nadřazeném chování a povýšenosti, které slýchávala z vyprávění. Jejich tváře byly jako vytesané z mramoru, dokonce ani oči neprozrazovaly, na co myslí.

„Přišla jsi," prolomil Draco rozpačité ticho jako první. „A tvoje matka...?"

„Je v pracovní záležitosti mimo Londýn," odpověděla neurčitě a Draco chápavě přikývl na znamení, že rozumí. Proto ji nemohl stále sehnat, ještě se nevrátila z Ameriky.

„Myslím, že jsme se posledně řádně nepředstavily," prohlásila Narcissa, vstala ze svého místa a podala jí ruku. Její stisk byl pevný a dotek studený. „Tak tedy těší mne, říkej mi, prosím, Narcisso."

„Nikolaos," odpověděla ostražitě. „Ale posledně jsme se viděly u nás," připomněla jí. „Na smuteční hostině, ne na mistrovství."

„Jistě," přitakala Narcissa a po tváři jí při vzpomínce na Andromedu přelétl stín. „Tohle je můj muž, Lucius," představila ho.

Lucius Malfoy vstal ze svého místa nejistě, váhavě se přitom zapíral o vycházkovou hůl. Podal jí roztřesenou ruku. Lola se mu přitom vzdorovitě dívala do očí. Muž, za kterého se měla její babička provdat. Muž, který  chtěl Selene zabít. Ukryl tetu Emily v Rumunsku, aby ji potom vytáhl jako svůj triumf a vetřel se do přízně Pána zla. Muž, který její matku mučil v Azkabanu a o dva roky později věznil u sebe doma. A nakonec muž, kvůli kterému se její otec kdysi stal Smrtijedem. Nebudil v ní žádnou hrůzu, vypadal spíš k politování, ale nenechala se jeho zevnějškem zmást. Na slovech její matky byla jistě velká pravda. Z bezcharakterní svině se novým člověkem nestanete snadno. 

„Tak tedy, Nikolaos, smíme ti nabídnout něco k pití?" zeptala se Narcissa. „Nebo přejdeme rovnou do jídelny? Večeře je hotová."

„Můžeme klidně večeřet," souhlasila. Ne že by snad měla doopravdy hlad, ale u jídla se člověk lépe schovává, když konverzace vázne.

Něco jí napovídalo, že přesně tohle bude ten případ.

****

A/N: Všechny dostupné informace o americké škole čar a kouzel přejímám od samotné JKR, která je uveřejnila na Pottermore, některé věci jsou však dílem jen mojí fantazie. Nicméně odpovídají kánonu a nijak ho neporušují. České překlady jmen fantastických tvorů vyskytujících se v Ilvermorny (Rohatý had, pták Bouřňák, Paskřet) jsou přebrány od překladatelů ze stránek Česky z Pottermore. Samotný termín Ilvermorny jsem se rozhodla nepřekládat - jednak oficiální překlad zatím neexistuje, a „Stříbranov", který použili ve Fantastických zvířatech a kde je najít, mi příliš nesedí. Nicméně na tom ve výsledku nesejde, jelikož škola pro náš příběh již nebude nadále klíčová.