Současnost

Andrej Tarkovskij byl mrtvý.

Netušil, jak je to možné, ale nějaká část jeho vědomí si tento nepopiratelný fakt zcela bez zábran uvědomovala. Štiplavý kouř ho dusil v plicích a pálil v očích. Tělo se mu svíjelo v nepředstavitelné bolesti. Michael Blanchard se nad ním skláněl, jeho slovům už nerozuměl. Pomalu ztrácel vědomí, cítil to. Silou vůle se pokoušel svou mysl udržet, ale propadala se mu někam do bezedných hlubin nitra. Potom si ho našla Smrt. Cítil, jak po něm natahuje svoje chamtivé ruce. Tělo mu zaplavil chlad. Byl mrtvý. Bylo po všem. To uvědomění ho zalilo úlevou a děsem současně.

A najednou byl zase zpátky. Jako kdyby hluboce spal a někdo ho hodil do ledové vody. Zase žil.

Zprudka se posadil a zalapal mocně po dechu. Z přemíry kyslíku mu svět před očima zčernal.

„Jste v pořádku, uklidněte se," nabádal ho konejšivý hlas.

Někdo ho rukama zatlačil zpátky do postele. Pokoušel se svůj divoký dech zklidnit.

„To je ono, opatrně. Ztratil jste moc krve."

Několikrát pevně semkl víčka a zamžikal. Zrak se mu pomalu vracel, ale stále nebyl schopný přijmout svět okolo sebe. Nedokázal se dostatečně soustředit.

Nejspíš upadl znovu do bezvědomí, ale když se znovu probral, byl překvapivě při smyslech.

„Vítejte zpátky, pane Tarkovskij."

Zasténal, jak se pokusil zvednout tvář z polštáře. Zadíval se zmateně na Selene Blackovou, která seděla vedle jeho postele.

„Jste v pořádku," vysvětlovala mu klidným hlasem. „Podala jsem vám lektvar na podporu tvorby krve a nějaký kostirost. To nejhorší už máte za sebou. Právě teď působí hojivé masti na vaše vnější poranění. Obávám se, že to je ten zápach, co cítíte. Bohužel se s tím nedá nic dělat."

Nasucho polknul, jako by se mu v krku usídlil jehelníček. Pokusil se promluvit, ale žádný zvuk mu z úst nevyšel.

„Jste u nás doma," odtušila Selene, na co se chce zeptat. „Byl jste mimo celou noc a část dne."

Jeho však zajímalo úplně něco jiného.

„Lo-...Lola?" vydral ze sebe namáhavě.

Selene střelila pohledem někam za svoje záda a tvář jí potemněla. „To ona vás sem přemístila, že ano?"

Andrej odpověděl mrknutím.

„Je pořád v bezvědomí," vysvětlila mu. „Nevíme, co ho způsobilo, protože nemá žádná viditelná poranění. Prostě se jen odmítá probrat. Jako by byla úplně vyčerpaná."

Andrej se pokusil zvednout, ale rozbolavělé tělo mu to nedovolilo.

„Jen ležte," požádala ho. „My se o ni postaráme, bude v pořádku. Měl byste si vzít další uklidňující lektvar a spát."

Zavrtěl odmítavě hlavou. Selene se s ním však nehodlala přít. „Zapomínáte, s kým mluvíte. Pijte, uleví se vám."

Nezbývalo mu, než ji uposlechnout a během okamžiku se zase propadl do říše snů.

****

Když se včera večer Lola s Andrejem přemístili na zahradu Blackovic domu, byla to Laura, která je našla. Oba leželi v bezvědomí jeden přes druhého a všude kolem byla spousta krve. Málem zešílela strachem, než překonala vzdálenost od dveří k místu, kde leželi. Oběma naštěstí nahmatala puls, ale jinak si nedovedla vysvětlit, co se stalo. Lola kromě pár podlitin, tržných ran a popálenin, neměla žádné zranění, které by vysvětlovalo, proč není při vědomí. Tarkovskij byl pro ni ještě větší záhada – jeho tělo neslo známky tolika smrtelných zranění, že měl být podle zdravého úsudku dávno mrtvý, jenže se tak nestalo.

Tentokrát se před ostatními nepokoušela nic utajit, potřebovala jejich pomoc. Přivolala Siriuse, Selene i Emily, Viktor měl noční směnu v Azkabanu. Společnými silami je oba přenesli do dívčího pokoje v podkroví a ošetřili jim zranění všemi dostupnými prostředky.

Zatímco se Tarkovskij nad ránem poprvé na krátko probral, Lola zůstávala dál v bezvědomí. Laura u její postele proseděla nehybně téměř šestnáct hodin. Nedokázala se přimět zvednout ani na toaletu, aby něco nezmeškala.

„Přinesl jsem ti alespoň trochu čaje," vysvětlit Sirius tiše a postavil na Lolin psací stůl podnos.

„Díky, tati," zamumlala Laura automaticky.

Dlouhou chvíli společně Lolu pozorovali. Byla nepřirozeně bledá, jako dlouhodobě nemocný a strádající člověk. Dýchala přerývavě a mělce. Nevypadala dobře.

„Kéž bychom věděli, co prováděli," povzdychl si Tichošlápek a střelil nerudným pohledem po Tarkovském ve vedlejší posteli. „A proč se přemístili sem? Proč ne k Mungovi?"

„Já nevím," přiznala Laura zdrceně. „Nevím o své dceři poslední dobou vůbec nic."

Tichošlápek jí chlácholivě stiskl rameno. „Lola se s tím popere. Je celá po tobě."

„No právě."

Sirius se pousmál: „Emily se musela vrátit na ministerstvo. A tobě přišly dvě sovy."

„Říkala jsem Erin, že dnes nedorazím," zakroutila demonstrativně hlavou. Práce byla to poslední, na co dnes myslela.

Jenomže během odpoledne jí přišly další tři urgentní dopisy. Zdálo se, že její přítomnost na Odboru záhad dnes přeci jen bude nevyhnutelná.

„Běž, postaráme se o ně," slíbila jí Selene. „Kdyby se cokoliv změnilo, dáme ti okamžitě vědět."

Proti své vůli přeci jen dceru musela opustit a vydat se do práce. Sotva vystoupila z krbu v atriu Ministerstva kouzel, ocitla se v chaosu a nezvyklém zmatku. Kolem krbů se tísnily skupinky lidí a tlačily se ke kontrolním přepážkám. Byla z toho výjevu dokonale zmatená, nenapadal ji jediný důvod, proč je dnes na kontrolách taková fronta. Zapomněla snad na nějakou událost?

„Promiňte, s dovolením!"

Prodírala si cestu davem a několik kouzelníků na ni nahněvaně volalo, když je nechala v řadě za sebou. U kontrolních přepážek si všimla vyššího počtu bystrozorů než bylo obvyklé. Celá situace se jí přestávala líbit. Snažila se protáhnout přes kontrolu, aby zjistila, co se vepředu děje, ale mladík patřící k ostraze ji zastavil.

„Madam! Halo, madam! Potřebuju váš průkaz a hůlku, prosím!"

„Johne, kontroluješ mě každý den osmnáct let," odsekla naštvaně. „Pusť mě dál."

„Lituju slečno Blacková, ale to jsou předpisy. V mimořádných situacích jako je tahle -"

„Já ti kašlu na předpisy, pusť mě dál!"

„Potřebuju vidět váš průkaz a-"

„Strč si ty předpisy za klobouk!"

„Johne!" Z davu se vynořil Harry a netrpělivě na ostrahu zamával. „Pusť ji dál."

John jen nerad poodstoupil a Laura se kolem něj protáhla. „Harry, co se u Merlina stalo?"

Harry se na ni překvapeně zadíval. „Posílal jsem ti před chvílí sovu, nedostala jsi ji?"

„Musela jsem ji minout," přiznala.

Pospíchali společně k výtahům a míjeli další bystrozory.

Potter si zdrceně povzdychl. „Někdo napadl Priscillu Bootovou z Odboru pro dohled nad kouzelnými tvory, přímo u ní v kanceláři."

„To snad ne."

„Stalo se to nanejvýš před pár desítkami minut," vysvětlil jí. „Útočník může být samozřejmě dávno pryč, ale pro jistotu jsme budovu uzavřeli a všechny prověřujeme."

„A co Priscilla?" zeptala se.

„Nevypadá to moc dobře," připustil Harry. „Našli ji včas, už ji mají na starost léčitelé od Munga, ale byla to pěkně ošklivá kletba. Popravdě, někdo od vás by to měl vyšetřit."

„Budeme vám k dispozici. Máte představu, o co útočníkovi šlo?"

„Zatím ne," přiznal Harry a mezitím se ocitli u výtahů. „Dávej na sebe prosím pozor, dokud to preventivní opatření neodvoláme, ano?"

„Jasně, buď bez obav."

Dorazila na Odbor záhad zahloubaná do svých myšlenek. Na oddělení panoval podobný zmatek jako nahoře, zřejmě si všichni mezi sebou povídali o nečekaném útočníkovi. Přikývla všem svým zaměstnancům, které míjela, na pozdrav a zamířila rovnou do kanceláře. Erin už na ni čekala s hromadou hlášení.

„Je mi to velice líto," omlouvala se okamžitě, „vím, že jste měla mít volno, ale při inventuře v oddělení s věštbami narazili na nějaké nepřesnosti, potom dorazila ta zásilka zabaveného zboží z Obrtlé ulice a nikdo neměl povolení ji převzít, a nakonec došlo k tomu útoku."

„To je v pořádku," ujistila ji Laura.

„Vypadáte unaveně, stalo se něco?" vyzvídala Erin se zájmem, zatímco si Laura sundala kabát a posadila se ke stolu.

„To jen Nikolaos," vysvětlila neurčitě a očima už bloudila po nepořádku na svém stole. „Je... nemocná, leží doma."

„Myslela jsem, že má být v Bradavicích," namítla Erin.

Laura po ní střelila zkoumavým pohledem a zapřemýšlela, jestli se před svojí asistentkou o něčem takovém vůbec zmínila. Pak si ale uvědomila, že Erin zná nejen její každodenní rozvrh a stravovací návyky, ale zřejmě i osobní život lépe než kdo jiný. „Trochu nečekaně se zjevila doma. Tak s čím začneme?" povzdychla si.

„Ta zásilka z Obrtlé," chytla se Erin iniciativy a strčila jí do rukou potřené papíry. „Čekají vedle už dvě hodiny, začínají být trochu popudliví."

„O naštvané překupníky opravdu nestojím, obzvlášť dnes ne," zamumlala Laura rozmrzele a vydala se společně s Erin do vedlejšího skladu.

Vyjednávání s překupníky, kteří jim za menší úplatky obstarávali pochybné zboží z Obrtlé ulice, se protáhlo na hodinu. Zrovna procházela inventární seznamy uskladněných věšteb, když se ozvalo rázné zaklepání na dveře a dovnitř bez vyzvání vešel Anthony Bale. Ustrojený v bystrozorském úboru se postavil přímo před její stůl, svraštil husté obočí a promnul si několikadenní strniště.

„Čemu vděčím za vaši přítomnost, pane Bale?" povytáhla tázavě obočí.

„Harry mi vás na dnešek přidělil," oznámil s notnou dávkou podráždění v hlase. „Mám se postarat o vaši bezpečnost."

„Děláte si ze mě legraci? Harry si myslí, že potřebuju chůvu?"

Bale se její reakcí nenechal vyprovokovat. „Každý vedoucí odboru dnes dostal přiděleného bystrozora, je to pro vaši bezpečnost," odpověděl lhostejně.

„Člověk by řekl, že máte na práci zajímavější věci," povzdychla si sarkasticky.

„Dobrovolně jsem se o to místo nepral," opáčil jí stejným tónem. „Tahali jsme si zápalky, na mě bohužel zbyla ta nejkratší."

Jeden druhého si chvíli zlostně měřili.

„Tak prosím, posaďte se," ukázala nakonec na křeslo v rohu kanceláře. „Můžete půl druhé hodiny sledovat, jak procházím seznamy, a pak mě smíte doprovodit na Příčnou ulici. Třeba budete mít štěstí a někdo se mě pokusí cestou z Děravého kotle uřknout."

„To zní jako velmi zábavný program," opáčil suše a nabízené místo neochotně přijal.

****

Od chvíle, kdy Edward opustil v astrální podobě své tělo, uplynuly už dva dny. Prozatím se stále nevracel a Eileen se v každé volné chvíli pokoušela využívat svoji moc, aby po bratranci pátrala. Všechny její pokusy byly zatím neúspěšné, a co bylo ještě horší, časté používání moci si žádalo svou daň. Začínala pociťovat vyčerpání, sotva udržela ve vyučování pozornost a musela si dávat dobrý pozor, aby cestou na hodinu za chůze neusnula.

Albus si jejího zvláštního chování brzy všimnul a začal se podezřívavě vyptávat, jestli je všechno v pořádku. Pokoušela se vymluvit na nachlazení, ale cítila, jak se do svých neustálých lží čím dál víc zaplétá. Byla otázka hodin, než všechna tajemství vyplují napovrch. A ona nedokázala určit, které z nich ji děsí víc.

„Elo, jsi vážně v pořádku?" prohlížela si Rose kamarádku starostlivě, když společně mířily z knihovny na večeři.

„Nic mi není," pokoušela se ji Eileen ujistit a stála obličej do něčeho, co považovala za úsměv.

„Vypadáš nějak nemocně," nedala se odbýt. „Nechceš si zajít na ošetřovnu?"

„Potřebuju se jen vyspat, nic víc," zavrtěla Eileen hlavou a najednou na místě ztuhla. Rose udělala ještě další dva kroky, než si všimla, že se zastavila. Zmateně se ohlédla za sebe, ale Eileen za ní nestála. Otočila se proto zpátky a přímo proti ní kráčel profesor Snape. S kamenným výrazem kráčel svým typickým krokem, černý plášť za ním vlál.

„Dobrý večer, pane profesore," pozdravila Rose přehnaně nahlas.

Snape po ní střelil chladným pohledem a bez odpovědi prošel kolem. Když zmizel za rohem, Eileen se znenadání vynořila zpoza brnění.

Rose se na kamarádku skepticky zadívala. „Jak dlouho se mu budeš vyhýbat?"

„Tak dlouho, dokud nezapomene, že viděl, jak se líbám s Albusem," odpověděla Eileen vážně.

„Myslím, že na to nezapomene skoro nikdo," opáčila Rose sarkasticky a pokračovaly dál do Velké síně. „Třeba přeháníš, možná to nebude tak zlé."

„Rose, nic ve zlém, ale znám svého otce," povzdychla si a promnula si spánek. „Tohle mi nikdy neodpustí."

„Vždyť ví, že jste nejlepší přátelé," namítla Rose naivně. „Tohle není až takový rozdíl."

„Věř mi, tohle je obrovský rozdíl," zdůraznila Eileen. „Pěkně zuří. Zítra se o tom koneckonců přesvědčíš na vlastní oči v hodině lektvarů. Nejspíš nás osobně utopí v kotlících."

Vešly do Velké síně, kde už většina školy večeřela. Zatímco Rose zamířila k nebelvírskému stolu, Eileen se posadila ke zmijozelskému. Anita Krumová sedící o pár míst dál jí rozpačitě přikývla na pozdrav. Soňa, která večeřela naproti ní, tvář od svého talíře nezvedla. Od druhého úkolu se Ele vyhýbala, jak nejlépe dovedla. Bylo jí to však jedno, kruvalská šampionka představovala ten nejmenší problém, který měla.

Posadila se ke stolu a naložila si masový koláč, když do Velké síně dorazil i bradavický famfrpálový tým, který teď denně poctivě trénoval. Scorpius zcela automaticky zamířil k Eileen a posadil se naproti ní. V posledních dvou dnech vytvořili něco jako tiché společníky, které spojovalo tajemství o Edwardově nehybném těle uklizeném v profesorském křídle.

„Něco nového?" zeptal se Scorpius věcně.

Eileen zavrtěla hlavou. „Všichni pořád pryč," řekla a myslela tím nejen Eda, ale i Lolu s Andrejem. Na volná místa vedle nich se posadila Ollie Nottová s kamarádkami a přerušila jejich rozhovor hlasitým klábosením.

„Potter na dvou hodinách," prohlásil pak Scorpius náhle a Eileen stačila zvednout oči od jídla právě ve chvíli, kdy Albus dosedl na místo vedle ní a krátce ji políbil na tvář.

„Jak šel trénink?" zeptala se přehnaně zvědavě a pokusila se pousmát. V hlavě jí nepříjemně bušilo a ta bolest prostupovala až do zubů.

„Myslím, že máme slušnou šanci," odpověděl Abe a podezřívavě se zadíval na Scorpiuse, který obvykle sedával na opačné straně stolu. Malfoy však nedal nijak najevo, že si jeho přítomnosti všimnul a dál do sebe ládoval večeři.

„Jak to šlo na ošetřovně?" zeptal se Albus.

„Pořád stejné," zalhala Eileen pohotově. „Madame Pomfreyová mě k němu nechtěla za žádnou cenu pustit."

„Vážně je to jen obyčejná vyrážka?" povytáhl Abe pochybovačně obočí.

„Zkoušela jsem ji přemlouvat, ale víš, jaká umí být," pokusila se o nesouhlasný tón. „Měl by ses jít navečeřet."

„Asi ano," přikývl zamyšleně. „Uvidíme se pak?"

„Určitě."

Albus ji ještě jednou políbil a zamířil k nebelvírskému stolu. Když byl dostatečně daleko, Scorpius zvedl k Eileen oči a probodl ji tázavým pohledem.

„Co?" zeptala se podrážděně.

„Jsi pěkná lhářka, Blacková."

„Ani netušíš, jak velká," povzdychla si.

Scorpius dál celou situaci nekomentoval. Překvapivě na ní nevyzvídal vůbec nic, ani to, co se s Edwardem děje. Nejdřív jí to připadalo podezřelé, ale pak usoudila, že už je Malfoy zřejmě takový. Možná prostě celý život vyrůstal v rodině, kde se o všem mlčí.

Po večeři se Eileen proplížila do Lolina pokoje. Její nejhorší předtuchy se naplňovaly. Edwardovo tělo chřadlo. Odhadovala, že mu zbývá čas nanejvýš do svítání. Začínala uvažovat nad tím, jestli není nejvyšší čas poslat domů sovu s prosbou o pomoc.

****

„Tohle přece není třeba," namítla Emily nesouhlasně.

„Já na tom trvám," odporoval Viktor. „Harry má pravdu. Ten útok mohl být klidně mířený na tebe."

„Já svým bezpečnostním opatřením věřím, Viktore."

„A věříš všem lidem, které zaměstnáváš?" povytáhl tázavě obočí.

Emily si zkroušeně povzdychla. „Samozřejmě, že bych za všechny zaměstnance Ministerstva kouzel ruku do ohně nedala-"

„A v tom je ten problém. Kdokoliv z nich může usilovat o tvůj život, klidně zabezpečení obejde a zaútočí."

„Ale další dva bystrozorové?" sykla a ukázala posunkem ke dveřím kanceláře, za kterými její noví strážní drželi hlídku. „Vždyť mohli mezitím být tam, kde jsou skutečně třeba."

„Tady jsou skutečně třeba," nesouhlasil Viktor. „Na tobě stojí a padá celý kouzelnický lid."

Emily po tváři přelétl stín. Viktor si pozdě uvědomil, že otevřel příliš citlivé téma. „Nemyslel jsem to tak," vyhrkl překotně.

„Ale ano, myslel," přitakala Emily unaveně. „Máš pravdu. Jsem za nás za všechny zodpovědná. Začíná mi to přerůstat přes hlavu, Viktore. Napadá mě, jestli jsem pro tuhle pozici vhodný člověk."

Viktor obešel stůl a chlácholivě ji políbil do vlasů. „Samozřejmě, že jsi. Jsi statečná, silná a navíc výborná čarodějka."

Emily se shovívavě usmála. „Tohle říkáš jen proto, že jsi můj manžel. To není fér."

Viktor se zatvářil dotčeně. „To bych si nedovolil."

„Obraťme list," požádala ho prosebně, aby nemusela myslet chvíli na práci.

„Nějaké zprávy z domova?" zeptal se proto na první věc, která ho napadla.

„Tarkovskij se probral, Lola je stále mimo," oznámila mu ve stručnosti obsah posledního dopisu od Selene. „Zatím ale nedokázal vypovědět, co se stalo."

Viktor přikývl a dál nic neříkal. Emily si ho podezřívavě prohlédla; něco v jeho tváři se jí nezdálo. Jakoby přemýšlel nad tím, jestli se jí má svěřit s nějakým tajemstvím.

„Co mi tajíš?" přimhouřila oči.

„Dnes jsem se něco doslechl od špehů na Obrtlé," začal váhavě. „Ale možná to nijak nesouvisí."

„Pokračuj," vybídla ho.

„Pamatuješ si na Michaela Blancharda?" zeptal se celkem zbytečně.

„Samozřejmě."

„Před dvěma dny, skoro ve stejnou chvíli, kdy se Lola s Tarkovským objevili, někdo vypálil jeho sídlo do základů," vysvětlil. „Zložár, v centru Londýna. Naštěstí se jim podařilo ho dostat velmi rychle pod kontrolu bez ztráty na mudlovských životech."

„A Blanchard?" zeptala se Emily zamyšleně.

„Mrtvý, i s celým klanem," odpověděl prostě. „Jak říkám, možná to nesouvisí, ale pokud si pamatuju dobře, Blanchard měl s Tarkovským nevyřízené účty."

„Snad mi nenaznačuješ, že se Lola zapletla s upíry," zaúpěla Emily. „Z toho kouká pořádný malér. Tohle ostatní klany nenechají jen tak."

„Možná je to jen náhoda," namítl Viktor nepřesvědčivě.

„Kolem Nikolaos není nikdy nic jenom náhoda," utrousila Emily zlověstně. Na to Viktor nijak nereagoval – ani nemohl. Pravdu o tom, co se skutečně stalo za obloukem, neznal.

Emily bolestně píchlo u srdce, že před vlastním manželem skrývá tak velké tajemství. Nicméně jí nikdy nenáleželo právo mu ho svěřit.

****

Poté, co ji Anthony Bale dobré tři hodiny pozoroval při práci v kanceláři, ho Laura musela vzít s sebou na pravidelnou pochůzku v Příčné ulici. Většinou se náhodně zastavila v několika málo obchodech s kouzelnými předměty, aby se ujistila, že nikdo neprodává nic nebezpečného, co by měli preventivně zabavit k přezkoumání.

Přemístili se nedaleko Děravého kotle a pokračovali po svých večerním Londýnem. Od chvíle, co Bale přišel k ní do kanceláře, nepromluvil ani slovo. Proto ji překvapilo, když během chůze zahájil nenucený rozhovor.

„Takhle vypadá váš běžný den na Odboru záhad?"

„Většinou nenapadnou někoho z mých kolegů a já nedostanu tělesnou stráž," pokrčila rameny.

Bale si odfrkl a zakroutil hlavou. Laura si domyslela, že mu svojí odpovědí jen potvrdila přesvědčení, že nedokáže vést normální rozhovor. Nebyla hloupá, věděla, jaké řeči o ní na ministerstvu kolují.

„Dneska bylo nezvykle moc papírování," řekla o pár metrů dál smířlivěji. Koneckonců nebyla to jeho vina, že ji musel doprovázet na každém kroku. Zlobit se mohla jedině na Harryho. „Celé dny obvykle trávím v laboratořích nebo v terénu. Tam vás ale sebou vzít nesmím, tak jsem se pro dnešek musela smířit jen s administrativou."

Bale vypadal chvíli zaskočeně, že se dočkal odpovědi bez špetky sarkasmu. „Nikdy jsem nepochopil, proč je ten váš odbor tak tajnůstkářský."

„Máme své důvody," odpověděla vyhýbavě.

Dorazili k Děravému kotli a Bale jí přidržel dveře, aby mohla vejít dovnitř. V hospodě bylo plno a Hannah Longbottomová za výčepním pultem se nestačila ohánět. Aniž by ustali v chůzi, pokračovali dál lokálem.

„To jistě máte," přitakal. „Čímž jsme ale vyčerpali jediné téma zdvořilostní konverzace, kterého jsem se mohl chytit. Zeptal bych se vás na děti, ale nic o rodičovství nevím a ten rozhovor by mohl začít být velmi rychle trapný."

„Trapnější než teď?" opáčila a Bale se pobaveně ušklíbl.

Prošli až na dvorek a Laura poklepala hůlkou na správnou cihlu, aby se před nimi otevřel vchod na Příčnou ulici.

„Tak vy nemáte děti, pane Bale?" pokusila se udržet konverzační tón po cestě.

„Předně nemám paní Baleovou, se kterou bych si partu škvrňat pořídil," pokrčil rameny. „Nějak na to nezbyl čas."

„Oženil jste se se svou prací," poznamenala trefně.

„Jako vy," vrátil jí to.

Laura po něm střelila podezřívavým pohledem, ale on jí ho klidně oplácel. Zřejmě to nemyslel nijak zle.

„A kam máme vlastně namířeno?" vyzvídal. „Přece nečekáte, že najdete nějaký prokletý artefakt v Prvotřídních potřebách pro famfrpál nebo mozkomora ukrytého v soví podestýlce v Kouzelném zvěřinci?"

„Ne, předpokládám, že madame Malkinová prodává hábity, které se pokoušejí své oběti uškrtit," opáčila ironicky. „Co kdybyste mě nechal dělat svou práci, a já nechám vás dělat tu svou?"

„Popravdě z toho, co jsem o vás slyšel, jste ta poslední, kdo potřebuje hlídat," přiznal. „Ale Harry na tom trval."

„Harry je přehnaně starostlivý už od dob, co jsme byly děti."

„Bojovali jste spolu ve válce?" zeptal se.

Tu otázku slýchávala často. Každý měl potřebu se ptát druhých, co dělali během války. Jakoby ty dávné činy definovaly, kým jsou teď. Jí samotné se většinou nikdo neptal; část jejího příběhu byla všeobecně známá. Bale však nepocházel z Anglie a tázal se tak bezprostředně, že se nedokázala hněvat za jeho neomalenost.

„Já a Harry jsme toho během války zažili mnoho," odpověděla s jistou hořkostí v hlase. „Povězte, proč jste se vrátil do Anglie?"

„Moje matka pocházela z Walesu, měl jsem dojem, že bych měl pátrat po svých kořenech. Poté, co jsem vystudoval v Ilvermorny, jsem vyrazil na ostrovy na krátkou dovolenou," pokrčil rameny. „A najednou jsem byl tu, válka začala...a nebylo cesty zpátky. Mám ale dojem, že jsem se tady chtěl původně vyptávat já."

„Musíte být příště rychlejší," doporučila mu.

Bale si hlasitě povzdychl. „Moc toho o sobě neprozradíte, viďte?"

„Pracuju na Odboru záhad, pane Bale," povytáhla obočí. „Tajemství je mým povoláním."

Bale se zničehožnic nic zastavil a zadíval se na svoje zápěstí. Vytetovaný znak bystrozorů se rozsvítil modrou září.

„Výjimečná pohotovostní situace je odvolaná," vysvětlil, když si všiml jejího tázavého pohledu.

„Tak můžete jít zase po svých," prohlásila povzbudivě.

Bystrozor krátce přikývl, ale váhavě se na ni zadíval, jako by zvažoval, jestli přece jen nezůstane.

„Harry vás bude jistě potřebovat na oddělení," řekla rozpačitě.

„To asi ano," přitakal. „Ale než půjdu, řekněte mi o sobě jednu upřímnou věc. Abych nemusel myslet po zbytek večera na to, jaké to bylo fiasko."

Laura pobaveně zakroutila hlavou.

„Alespoň jednu," požádal ji a upřel na ni velké hnědé oči, ve kterých se mu pobaveně jiskřilo.

Chvíli zvažovala odpověď, ale pak přeci jen prohlásila: „Jsem patologická lhářka."

„Lžete, protože si nemůžete pomoct?" chytil se toho hned.

„Lžu, protože lhát musím," odpověděla a s těmi slovy pokračovala ve své cestě a nechala ho stát za sebou.

****

Když se Andrej znovu probral, venku za okny byla noc. Tentokrát u jeho postele nikdo neseděl. S velkou námahou se posadil a rozhlédl se po pokoji. Kromě něj a Loly tu nikdo nebyl, zřejmě se trefil do chvíle, kdy je nikdo nehlídal. Ve světle plápolajícího krbu si prohlédl svoje předloktí. Ani známka po upířím kousnutí. Nedokázal si to logicky vysvětlit, byl si jistý, že tu ránu viděl. Kousli ho, měl se stát jedním z nich. Ale nestal, jeho tělo fungovalo stejně. Jeho srdce bilo, žádnou lačnost po krvi necítil. Nestal se upírem. Nedokázal pochopit, co se stalo. Odhrnul přikrývku stranou a spustil nohy z postele na zem.

Chvíli si dodával odvahy, ale pak se se zatnutými zuby pokusil postavit. Bolest ho ochromila, ale nebyla tak nesnesitelná, jak čekal. Pomalými kroky se došoural až k druhé posteli a s bolestným výdechem dosedl vedle Lolina nehybného těla.

Pár vteřin vydýchával vynaložené úsilí. Když se mu tep zase ustálil, naklonil se k ní. Kůži měla voskově bílou, hrudník se jí nepravidelně zvedal a zase klesal při mělkém dýchání. Jinak vypadala v pořádku. Najednou si připadal nepatřičně, přestože byl v místnosti sám a nebyl tu nikdo, kdo by ho mohl soudit. Snad aby zaměstnal ruce, povytáhl jí přikrývku výš k bradě, ale tím, jak ji na jedné straně přisednul svojí vahou, se vyhrnula i s jejím tričkem a on na okamžik spatřil zčernalou kůži. Nejdřív ho napadlo, že jsou to popáleniny, ale vzápětí si uvědomil, že tohle už u ní jednou viděl – tenkrát, po událostech v Zapovězeném lese.

Rozpaky šly stranou – odhodil přikrývku a vykasal jí triko až ke klíční kosti, kam kouřová skvrna sahala. Tohle nebylo normální zranění. Spěšně jí zase oděv stáhnul a přikryl ji. Bezděčně ho napadlo, že před ním Lola zřejmě ukrývá nějaké tajemství. Zadíval se na její nehybnou tvář a žaludek se mu stáhl.

Byla to jeho vina – všechno byla jeho vina. To, že ji Blanchard zajal. I to, co bude následovat, až se ostatní upíři dozví, kdo může za vyvraždění jednoho z jejich klanů. A co bylo vůbec nejhorší – může za to, v jakém je teď stavu.

Nevěděl jak, nevěděl proč, ale byl si jistý - každičkou buňkou ve svém těle - že na krátký okamžik zemřel. Skutečně zemřel. A Lola Blacková ho přivedla zpátky k životu.

Snad proto, že věděl, že jsou sami, jí váhavě stiskl ledovou ruku. Pozoroval, jak nehybně leží, ale dlouho ten pohled nesnesl. Pátral očima po pokoji a prohlížel si jej. Nebylo těžké odhadnout, které věci patří Lole, a které jsou Eileen. Byly každá opravdu jiná. Z přemýšlení ho najednou vyrušil tichý hlas.

„Už mi tu ruku můžeš pustit, budu v pořádku."

Překvapeně se zadíval na Lolu, která napůl otevřela unavené oči a pokusila se o něco jako úšklebek. Vzápětí její ruku skutečně pustil, stále ještě v šoku z jejího nenadálého procitnutí.

„Vypadáš příšerně," dodala jakoby mimochodem.

„Ty taky," oplatil jí. „Jak se cítíš?"

Na kratičký okamžik semkla víčka, než odpověděla. Jako by jí každé slovo působilo muka. „Bylo i líp."

Andrej přikývl. Věděl, že by měl mlčet a že na podobný rozhovor není vhodná chvíle, ale nedokázal to v sobě potlačit. „To, co jsi udělala -"

„Nech to být," přerušila ho překvapivě silným hlasem.

Slova se mu však drala na jazyk a nedala se zastavit. „To přece není možné, byl jsem mr..."

„Nech to být," zopakovala prosebně.

Než stačil namítnout cokoliv dalšího, ve dveřích pokoje se objevila Selene. Na vteřinu se zarazila, když spatřila sedícího Andreje, a pak si všimla, že je její vnučka vzhůru.

„Lolo, ty jsi nás pěkně vyděsila!" zvolala a pospíchala k její posteli.

Andrej vstal, aby jí uvolnil místo.

„Jsi v pořádku? Bolí tě něco? Můžu ti něco podat?" zasypávala ji otázkami starostlivě.

Vzápětí se ve dveřích objevil i Sirius, který se ke své ženě přidal. Andrej se začal v domě cítit značně nepatřičně.

„Měl bych jít," řekl a začal couvat směrem ke dveřím.

„Kam byste chodil?" otočila se k němu Selene překvapeně. „Nebuďte směšný, sotva se udržíte na nohou."

„Nechci překážet," pokoušel se vykroutit.

„Sotva se dokážete někam přemístit," namítl Sirius a podezřívavě si ho měřil.

„Musím se vrátit do Bradavic," stál si Tarkovskij za svým.

V místnosti na okamžik zavládlo ticho. Sirius se pak na svoji ženu zadíval a řekl: „Postarej se o Lolu, já pana Tarkovského zatím doprovodím do koupelny."

Selene přikývla a obrátila svoji pozornost zpátky k Nikolaos. Sirius vyšel z pokoje a pobídl Tarkovského, ať ho následuje. Doprovázel ho mlčky celou cestu z točitých schodů dolů. Přestože se Andrej opíral oběma rukama o zábradlí, stálo ho veškeré síly, aby se na odpočívadlo vůbec dostal. Na čele mu z té námahy vyrazil pot a sotva popadal dech.

„Je mi jedno, proč vám moje vnučka věří," řekl Sirius bez špetky slitování, když byli v dostatečné vzdálenosti od pokoje. „Ale já vám nevěřím, Tarkovský. Nevím, do čeho jste ji to zapletl, ale radím vám, abyste vzal veškerou odpovědnost na sebe, rozumíte mi?"

Andrej namáhavě přikývl.

„Moje rodina toho vytrpěla dost i bez vás."

„Rozumím."

Sirius přikývl a smířlivým tónem dodal: „Tady je koupelna, měl byste se trochu opláchnout. Snad sám uznáváte, že nejste na cestu do Bradavic ještě připravený."

Andrejovi nezbývalo než s ním souhlasit. Sotva stál na nohou.

****

Eileen u Edwardova těla proseděla značnou část noci. Nakonec se přeci jen rozhodla o pomoc nikoho nežádat. Kousek jí samotné věřil, že všechno dobře dopadne. Muselo to tak být. Jinak si nedovedla představit, jaké z jejího rozhodnutí plynou důsledky pro ně pro všechny.

Přitáhla si blíž k tělu deku a nasála do nosu sestřinu vůni. Co by dala za to, kdyby tu teď Lola byla. Ona by věděla, co dělat. Jenže tentokrát se musela spolehnout jen sama na sebe.

Zkontrolovala Edwardův puls; v posledních hodinách zeslábl. Ze zvyku přejela očima Pobertův plánek. Všechno zůstávalo beze změny. Hlava jí padala únavou na stranu, podepírala si ji loktem a hlasitě zívala. Za pár hodin Severus její lež na hodině lektvarů prokoukne. Nejspíš ji na místě zabije, a pak vyloučí ze školy. A Edwarda taky. Nedokázala si ani domyslet, jak se zachová Albus, až zjistí, že mu poslední dny ustavičně lhala. Nejhorší na tom všem ale bylo, že v hloubi duše jí bylo všechno ukradené. Hlavně, aby se Ed vrátil včas, a aby Tarkovský přivedl zpátky Lolu – na ničem jiném skutečně nezáleželo.

Za oknem začalo pomalu svítat a sluneční paprsky ji šimraly skrz sklo do obličeje. Byl tu zase nový den. Už pomalu začala ztrácet veškerou naději, její mysl upadala do stavu blaženého limbu, když tu někde vzadu ucítila stopy známé magie. Okamžitě se probrala a soustředila veškeré zbytky své energie na jedinou zprávu.

Jsem u Loly v pokoji, pospěš si, naléhala.

Sotva o pár minut později, které jí připadaly nekonečné jako hodiny, skrz zavřené dveře dovnitř vešel Edward. Bez zaváhání přešel rovnou až k posteli a vstoupil do svého těla. Téměř vzápětí se na posteli zprudka posadil a zhluboka nadechl.

„Ta zatracený idiote!" vyhrkla Eileen se směsicí vzteku a úlevy v hlase. „Víš, jak jsem se o tebe bála?!"

„Klídek, Elo, nic se nestalo," odpověděl nevzrušeně.

„Tak nic se nestalo?"

Vrhla se k němu a uštědřila mu ráznou facku. Chystala se udeřit ještě jednou, ale Edward její ruku včas zarazil.

„Málem jsi umřel, ty pitomče!" plísnila ho dál. „Málem jsi nás všechny vyzradil! Musela jsem kvůli tobě lhát učitelům a Albusovi! Kdyby na to někdo přišel...!"

„Ale nikdo na to nepřišel, ne?" opáčil. „Tak se nic nestalo."

„Ty jsi takový blbec, Ede," zakroutila hlavou nevěřícně. „Tohle mi nedělej, musela jsem kvůli tobě použít svoji moc! Přísahala jsem, že už to nikdy neudělám! Vymyslela jsem si tu pitomu historku o ošetřovně a celé tři dny tě kryla! Už jsem málem poslala sovu vašim! A Lola je merlinvíkde..."

„Tak počkej, počkej," zarazil ji zmateně. „Co se tu všechno dělo?"

„Co se tu dělo?" odfrkla si podrážděně. „Lola zmizela, pár minut po tobě, to se stalo. Někdo ji unesl a Tarkovskij se pro ni vydal. A ty sis zdrhnul a nechali jste mě tu samotnou v takovém srabu!"

„Dobře, Elo, uklidni se," konejšil ji Edward. „Už je to v pořádku. Potřeboval jsem na chvíli vypadnout, to bylo celé."

Eileen se zhluboka několikrát za sebou nadechla a vydechla, aby se uklidnila. Teprve pak se na svého bratrance pořádně zadívala a všimla si výrazu v jeho očích, který nikdy předtím neviděla. Vypadalo to jako smutek, jako čistá bolest a utrpení.

„A jsi v pořádku?" zeptala se ho o něco klidněji.

„Zatím ne," přiznal, „ale není to nic, co bych nezvládnul. Jen jsem... jen jsem ji prostě pár dnů nechtěl mít denně na očích, to je celé."

„Tak sebou příště vezmi i svoje tělo," doporučila mu a objala ho kolem ramen. „Jsem ráda, že jsi zpátky."

„Jo, já taky," zamumlal Ed neurčitě.

****

Lola většinu noci strávila někde mezi stavy bezvědomí a blouznění. Trvalo to celou věčnost. Nedokázala si vzpomenout, kdy to začalo, a netušila, kdy to skončí. Okolní realitu měla zdeformovanou. Z pórů jí prýštil pot jako roztavený vosk. Byla v jednom ohni. Hořela. Na těle jí vyskakovaly puchýře a spáleniny, vzápětí zase mrzla až na kost a toužila se zahřát. Bylo jí na umření. Nebylo nic mezi tím. Jen nesnesitelná, nekonečná bolest. Přála si, aby to skončilo. Ať už bezvědomím, nebo smrtí. A pak konečně upadla do hlubokého spánku. Noční můra skončila.

S prvními paprsky úsvitu se probudila, chvíli jí trvalo, než se jí začala vracet paměť. Otevřela oči a první, koho spatřila, byla Laura a její starostlivý výraz. Seděla na kraji postele a bedlivě ji pozorovala. Několik dlouhých minut si neřekly ani slovo. Nikolaos cítila, že se na ni matka hněvá, ale že zároveň umírala hrůzou. Provinile ji bodlo v hrudi.

„Omlouvám se," zašeptala po chvíli kajícně. „Nechtěla jsem vás vyděsit."

„Hlavně, že jsi v pořádku," ujistila ji Laura.

Lola viděla, jak se matce na jazyk dere jedna otázka za druhou, ale překvapivě mlčela a nechávala ji v napětí.

„Kde je Andrej?" napadlo Lolu po chvíli a ohlédla se na sestřinu postel, která zela prázdnotou.

„Před pár hodinami se sbalil a zmizel," vysvětlila Laura a střelila po dceři podezřívavým pohledem. „Nechal ti tu vzkaz."

Lola se pokusila maskovat své zklamání a přijala od matky kousek pergamenu. Přelétla očima těch pár slov, která jí zanechal.

Budu teď pár dnů pryč, vrátím se, až si něco vyřídím. Opatruj se. A. T.

Někde uvnitř hlavy jí nepříjemný hlásek našeptával, že utekl kvůli tomu, co mu provedla. Konečně si uvědomil, že je zrůda. Byl téměř mrtvý, viděla to na vlastní oči. Měl zemřít a ona ho přivedla zpátky. Nevěděla jak, nevěděla proč, ale udělala to.

„Lolo," přerušila Laura její myšlenky, „nemusíš mluvit o tom, co se vám stalo, ale jestli je tu něco, o čem mám vědět... Bylo by lepší, kdybys to řekla rovnou."

„Nijak to nesouvisí se mnou ani s tím, kým jsem," zavrtěla unaveně hlavou.

„Takže to byla Tarkovského chyba," hádala Laura.

Lola zarytě mlčela.

„Má to co dělat s Blanchardem?" zeptala se přímo.

Dcera jí neodpověděla, ale tvář se jí stáhla provinilou grimasou. Laura si povzdychla. „Tak to je zatracený malér."

„Jak o tom víš?" otázala se Lola tiše.

„Viktor něco zaslechl, řekl o tom Emily a ta zase mně," vysvětlila.

„V téhle rodině se nic neutají."

„Kéž bys mi řekla, co se děje, mohla jsem ti pomoct," naléhala na ni Laura.

„Ne, mami. Nezlob se, ale některé věci si vyřeším sama."

„Některé možná," souhlasila Laura, „ale tohle ne. Tohle je obrovský průšvih, Lolo. Kdyby se Harry dozvěděl, že jste založili zložár v centru Londýna a zabili několik upírů, nejen že tě okamžitě vyrazí z výcviku, ale bylo by z toho minimálně disciplinární řízení před Starostolcem."

„Já vím."

„Budeme muset napsat Ivanovi," rozhodla Laura. „Potřebujeme upíra na svojí straně a on by mohl minimálně zjistit, co se kde povídá a jestli si vás s tím někdo spojuje."

„Dělej, co musíš," opáčila Lola tiše.

Laura ji obdarovala nahněvaným pohledem. Kéž by alespoň projevovala špetku nějakého zájmu o celou situaci. V podobných chvílích jí bolestně připomínala Draca. Možná by se ještě nějakou chvíli pokoušela z ní vymámit další informace, ale ozvalo se zaklepání na dveře a do pokoje vešel Sirius.

Ve tváři byl bledý a ruce se mu samou nervozitou třásly.

„Co se stalo?" zeptala se Laura s obavami.

„Právě přišla sova od Teddyho...," řekl a hlas mu přitom přeskakoval. „Andromeda dnes v noci zemřela."