Pomalu se blížila půlnoc a za okny domu číslo 10 na Downing Street se převalovala neproniknutelná tma. Ministerský předseda seděl za svým stolem, zamyšleně míchal lžičkou dávno vystydlý čaj a ze setrvačnosti četl titulní list dnešního vydání The Daily Telegraph.

Celý Londýn zachvátila pochmurná nálada, hlásal palcový titulek.

Hlasitě si povzdychl a pomyslel si něco o tom, že navzdory vágnosti je ono sdělení až překvapivě trefné. Lidé skutečně působili sklíčeněji než obvykle, ale kdo by se byl vzhledem k událostem posledních týdnů divil. Podezřelá úmrtí, záhadná zmizení, požáry bez zjevné příčiny - s tím vším se nyní museli potýkat. Veřejnost pochopitelně kladla vinu vládě, jako by snad on osobně mohl za to, že venku nepřestává pršet, že chlad je nezvykle dotěrný, že se pod dveřmi do jejich domů vtírá nepochopitelný strach z něčeho neznámého.

Odložil noviny stranou, když v tom se ozvalo decentní zakašlání. Na kratičkou chvíli zadoufal, že se snad přeslechl, ale v hloubi duše posledních pár dnů tušil, že k tomu dojde. Přirozeně, vysvětlovalo by to naprosto všechno. Ministerský předseda byl možná konzervativní, ale dokázal si přiznat, když neměl situaci pod kontrolou.

„Ano?" dotázal se klidně.

Odpověděl mu zřetelný a rozhodný hlas, který vycházel z nevkusné olejomalby na zdi zobrazující drobného mužíka s žabím obličejem.

„Zpráva pro mudlovského ministerského předsedu. Je nezbytné, abychom se okamžitě sešli. S úctou, Emily Gregorovičová, ministryně kouzel."

Mužík na obraze se na ministra tázavě zadíval, očekávajíc odpověď.

„Samozřejmě," souhlasil ministerský předseda a roztržitě vstal ze svého místa. „Ať přijde, prosím."

Na poslední chvíli si poupravil povolenou kravatu a pročistil si ochraptělé hrdlo odkašláním. Ačkoliv se mu i po letech zdála existence kouzelnického svět neuvěřitelná, ba směšná, nikdy by ve své pracovně neuvítal návštěvu bez patřičné formálnosti.

V prázdném roštu pod mramorovou římsou se rozzářily jasně zelené plameny a o několik vteřin později z krbu vyšla vysoká útlá žena v slušivém černém kostýmku.

„Dobrý večer, pane premiére," pozdravila Emily Gregorovičová a vykročila kupředu s nataženou rukou. „Mohla bych vám říct, že vás ráda vidím, ale oba víme, co naše setkání znamená."

Ministerský předseda úsečně přikývl a potřásl jí rukou. „Posaďte se, prosím. Mohu vám něco nabídnout?"

Zavrtěla hlavou. „To nebude třeba, děkuji."

Ministerský předseda se na ženu vyčkávavě zahleděl. Když nastoupil před sedmi lety do své funkce, ještě týž večer se v jeho pracovně zjevil Kingsley Pastorek a pověděl mu o existenci kouzelnického světa. Trvalo dvě hodiny a bezmála tři skleničky skotské whisky bez sody, než uvěřil, že ten muž není výplodem jeho choré mysli. Za ta léta se s Pastorkem vídali velmi zřídka, ale pokaždé šlo jen o nějaké formální záležitosti. Loni v létě mu přišel oznámit, že ze své funkce ministra kouzel odstupuje a přivedl s sebou tuhle ženu, která měla být jeho nástupkyní. Emily Gregorovičová se mu zamlouvala. Nepůsobila tak příjemným a přátelským dojmem jako Kingsley, ale vyjednávala tvrdě a přímo. Když mu vyprávěla o nějaké mezinárodní soutěži mezi kouzelnickými školami a o mistrovství světa v nějakém sportu s prapodivným názvem, pomyslel si, že ženy jako ona by se hodily do jejich parlamentu. Jaká škoda, že se kouzelníci zřejmě v britské politice neprosazují.

V jednom však měla ministryně kouzel pravdu - jejich setkání nevěstilo nic dobrého. Pokud považovala za nutné se sejít, zřejmě se děje něco, co by mohlo ohrozit lid, za který je zodpovědný.

„Nejspíš by bylo moudré přejít rovnou k věci," připustila Emily zamyšleně. „Kingsley mi o vás vyprávěl, že jste mimořádně moudrý muž, pane premiére. Jistě jste si tedy dal dohromady, že některé z událostí posledních měsíců se dotýkají našeho světa."

Ministerský předseda váhavě přikývl. „Napadlo mě to. Můžete mi říct, o co se jedná? Máme se obávat? Neměl bych...neměl bych vyhlásit pohotovostní stav?"

Emily jeho otázky zastavila zdviženou rukou. „To prozatím nebude třeba," ujistila ho. „Nicméně nemám pro vás dobré zprávy. V kouzelnickém podsvětí se děje něco velmi neobvyklého. Někdo zřejmě usiluje o moc. Zdá se, že černá magie je na vzestupu a dotyčný se pokouší budovat armádu a provést v našem společenství převrat."

„Černá magie?" zopakoval vyděšeně.

„Jde o to, že i kdybychom chtěli, a věřte mi, snažíme se," zdůraznila, „nikdy nebudeme mít pod kontrolou veškerou magii. Jsou kouzelníci a tvorové, kteří se našemu uspořádání během staletí podřídili, ale jsou i tací, kteří to odmítají. S většinou upírů a vlkodlaků máme pochopitelně mírové smlouvy..."

„Upírů?" zašeptal zmateně. „Vlkodlaků?"

„...ale naneštěstí se nám nikdy nepodařilo udržet na uzdě obry, nebo všechny ty bláznivé zaklínače v Rusku," přiznala otevřeně. „Většina žije pochopitelně mimo civilizaci a nechce mít s vaším světem nic společného, ale zřejmě se objevil někdo, kdo se neštítí do toho zatahovat i pozornost vašich médií. To poslední, o co my i vy stojíme, je, aby byl náš svět odhalen, nemám pravdu?"

„Na tom se shodneme," přitakal rychle. „Promiňte, ale pořád nechápu, o co jde."

„Jedná se o to, že to začalo být osobní," dostala se k jádru věci. „Všechno to, co se děje v ulicích Londýna, je namířeno zčásti proti mně, proti mojí rodině. Někdo se nás snaží veřejně potopit, uškodit nám, či nás zabít," přiznala.

„To je...," premiér hledal správná slova. „To je mi upřímně líto... vaše policie vám jistě poskytne ochranu... máte nějaký bezpečnostní tým, nebo tak?"

„S tím si nedělejte starosti," pokusila se o zdvořilý úsměv. „Postarám se o sebe. Potíž je v tom, co budete dělat vy."

„Prosím?" zeptal se zmateně.

„Podle mého úsudku, a nerada to přiznávám, ale bývá neochvějně přesný, je otázkou několika dnů, nanejvýš týdnů, kdy mě donutí k rezignaci a dosadí na mé místo někoho s velmi špatnými úmysly," vysvětlila. „Ať to bude kdokoliv, rozhodně nebude chtít s mudly, tedy s vámi, vyjednávat. Existují podle mě dvě možnosti," odmlčela se taktně, aby dala premiérovi čas všechny informace pochopit. „Buď veškeré úmluvy, které mezi sebou naše strany mají, padnou a distancují se od vás, což znamená že budete od té chvíle bez ochrany a nikdo se nebude starat o vaši bezpečnost," pokračovala neochotně, „nebo veřejně vystoupí, odhalí světu kouzelnickou společnost a z vás se stanou nepřátelé, které je potřeba zlikvidovat."

Ministerský předseda šokovaně otevřel ústa. „Děláte si legraci?"

„Bohužel ne," připustila bez špetky emocí, „do celého případu je samozřejmě zainteresován i úřad Mezinárodního sdružení kouzelníků, ale oba víme, jak to v takových případech chodí. Dokud se nestane opravdová katastrofa, nikdo nezasáhne, aby si nešpinil ruce. Nicméně," nadechla se rázně, „ujišťuji vás, že i kdyby mě z mé kanceláře vytáhli ven za vlasy, za žádnou cenu mě to nezastaví. Já ty lidi najdu, postarám se, aby za svoje skutky pykali a dám zase všechno do pořádku. Vlastníma rukama za nimi zabouchnu mříže od cely v Azkabanu."

„Nemůžeme riskovat válku," namítl ministerský předseda otřeseně.

„Na tom se také shodneme," přitakala mu. „Potřebuju od vás vaše slovo, že mi věříte, pane premiére. Ať se stane cokoliv, nesmíte do ničeho zasahovat. Postarám se o to. Všechno se zase vrátí do normálu."

Ministerský předseda na ni upřel zkoumavě oči. „Nepochybuji o vašem čestném úmyslu, paní ministryně. Obávám se jen, že podobná zodpovědnost je na jednoho člověka příliš."

„S tím nelze nesouhlasit," pousmála se. „Pak byste ale měl vědět, že rozhodně nejsem nikdy sama."

****

Na oddělení bystrozorů téměř nikdo nepamatoval tak pochmurnou atmosféru plnou beznaděje, jaká zde zavládla v posledních dnech. Nemohl za to jen pohřeb jednoho z jejich kolegů, ale především samotný fakt, že si připadali naprosto bezmocní. Připouštěli si, že se jim to celé vymklo z rukou, ale nikdo z nich se nechtěl vzdát předčasně. Jenže každá krajní situace nás nutí přehodnocovat své postoje, a tak i mezi nimi zavládly rozpory. Výrazná část bystrozorů stála neochvějně za Harrym, ale našlo se i pár takových, kteří začínali pochybovat, jestli je Potter tím správným vůdcem. Nedůvěra se pomalu vkrádala mezi ty, kteří měli zůstat za každou cenu jednotní.

Vyšetřování hned několika zločinů na ministerstvu nikam nevedlo, hlídky v ulicích Londýna nestačily zajišťovat pořádek, a do toho všeho probíhaly přípravy třetího úkolu pro Turnaj tří kouzelnických škol. Každý, kdo mohl, nepřetržitě pracoval - přecházel od případu k případu, místo odpočinku si bral další hlídku, nebo se staral o pořádek a utajení před mudly. Únava, podrážděnost a strach si však vyžádali svoji daň a blížící se konflikt byl cítit jako letní večer před bouřkou.

„Budu potřebovat alespoň sedm lidí, co mi pomůžou úkol v Bradavicích připravit," povzdychla si Nikolaos frustrovaně a položila Harrymu na stůl složku. Kromě nich se uvnitř kanceláře nacházel ještě Anthony s Teddym. Všichni čtyři vypadali na pokraji svých sil. Zejména Harrymu přibylo několik nových vrásek.

„Nemám sedm lidí," přiznal bez rozpaků. „Nemám nic, Lolo, vždyť to víš."

„Tak pět," nenechala se odradit. „V pěti to zvládneme, ale zabere to víc času."

„Vezmi si, koho potřebuješ," pobídl ji. „Kromě Balea, ten zůstává tady."

„Jak jinak," zamumlal jmenovaný.

„Prioritou je, aby se ti podařilo udržet bezpečnost," požádal ji Harry. „Všechno ostatní jde stranou, je mi ukradené, jakou pompézní podívanou z toho MacFarlan chce mít. Musíš si být jistá, že budou účastníci v pořádku. Jasné?"

„Ano, šéfe," přikývla.

„Dobře," souhlasil Harry. „Ještě nějaké otázky?"

Tázavě se na přítomné zadíval a netrpělivým poklepáváním prstů o složky jim dával jasně najevo, že by rád dnešní poradu ukončil a věnoval se jiné práci. Teddy s Anthonym napůl vykročili směrem ke dveřím, když se Lola nečekaně ozvala.

„Jednu mám, šéfe," pronesla rozhodně a Harrymu podle jejího tónu bylo naprosto jasné, čeho se týká. „Chci vědět, co se děje s Tarkovským. Už jsou to čtyři dny."

„Lolo," oslovil ji váhavě, „víš, že s tebou o jeho případu nemůžu mluvit."

„Jsem bystrozor, mám právo vědět o každém případu na oddělení," hájila se ostře.

„Jsi ve výcviku," opravil ji trpělivě, „o Tarkovském ti nemůžu nic říct, je to střet zájmů."

„Samozřejmě, že je to střet zájmů, zatraceně," ulevila si zlostně, „je to můj mentor, mám právo vědět, proč nemůžu pokračovat ve výcviku se svým učitelem."

„Harry, něco by vědět snad mohla," přidal se Bale tiše.

Potter všechny tři probodl nahněvaným pohledem. Nijak mu jeho práci neusnadňovali. Jak mohl být vedoucím oddělení a zároveň dobrým přítelem? Kdy mohlo převážit jedno na druhým? Jak poznat, co je v danou chvíli důležitější?

„Crowley a Saxon dostali na starost vyšetřování úmrtí Amélie Bogdanovové," začal ztěžka, „neměli žádnou stopu, jen dva očité svědky, kteří Andreje v čase vraždy viděli na místě činu. Pak už stačilo jen zmínit, že spolu právě nevycházeli, a vyšel jim jako jediný podezřelý."

Lola se nevěřícně zasmála. „To je ale přece málo. To na obvinění nestačí."

„Taky že ne," souhlasil Harry, „ale když k tomu připočteš fakt, že odmítá spolupracovat a říct cokoliv na svoji obhajobu, člověka to vede k úvaze, že s tím má něco společného. Prozatím ho držíme v Azkabanu. Nemohl jsem nic dělat, Lolo. Je to standardní postup."

„Je to vykonstruovaný nesmysl," plivla nahněvaně a rozhlédla se po ostatních, jako by hledala oporu.

„No právě," přidal se Bale. Oči upíral někam do země a zamyšleně si přitom mnul strniště. „Jestli věříš v jeho nevinu -"

„On ji nezabil," skočila mu důrazně do řeči. „Vím to. Udělal... udělal spoustu věcí, ale nezabil by... nezabil by ji," dodala o něco tišším tónem. Byla o tom z hloubi duše přesvědčená. „Harry, musíš mu věřit."

„Víš dobře, že tady nejde o to, co si myslíme my dva. Jde o to, čím může Tarkovskij dokázat svou nevinu."

„Co když prostě někdo chce, aby jako vrah vypadal?" namítl Bale a zadíval se na Lolu. „Ti, co se snaží ublížit vaší rodině? Ví, že bez Andreje jsi nechráněná a je snazší se k tobě dostat."

Nikolaos přikývla. „Taky si myslím že jde právě o tohle."

„O důvod víc, proč by ses měla držet dál," ozval se Teddy. „Vystavuješ se zbytečnému nebezpečí. Měla by ses vrátit do Bradavic."

„Teddy má pravdu," souhlasil Harry. „Byl bych klidnější, kdybys byla tam společně s ostatními."

„Chci navštívit Andreje," postavila se mu tvrdohlavě.

„To nemůžu dovolit, Lolo," zamítl rázně. „Dalo by se to považovat za maření vyšetřování. Nesmíš s tím mít nic společného, obzvlášť, jestli je to celé past."

Nikolaos se zúžily oči. „Tak dobrá, to se nedá nic dělat. Rozumím. Vezmu si tedy noční směnu v Azkabanu."

Harry si povzdychl. „Nemám tenhle týden místo, je mi líto, vracíš se do Bradavic."

„Můžeš si vzít moji," nabídl jí Anthony velkoryse, aniž by z Harryho spustil pohled, který mu šéf nelibě oplácel. „Vezmi si moji zítřejší směnu, já alespoň můžu dohlížet na Emily bez přestávky."

„Cením si toho, díky," vyhrkla kvapně.

„Někdy mám chuť vás všechny přetrhnout," zamumlal Harry odevzdaně, „fajn, vezmi si tu směnu, ale žádný průšvihy, Lolo. Jenom si s ním promluvíš, nic víc. Do vyšetřování nijak nezasáhneš, rozumíš?"

„Ano, šéfe," přikývla horlivě. „Můžeš se spolehnout."

Nevesele se zasmál a raději spolkl poznámku o tom, že v jejím případě se člověk může spolehnut akorát na to, že všechno dopadne ještě větším průšvihem.

****

Euforie a pozitivní nálada z vyhraného famfrpálového klání mezi bradavickými studenty vydržely sotva pár dnů. Jakmile se duben přehoupl do své druhé poloviny, na chodbách se nešeptalo o ničem jiném než o blížícím se finálovém úkolu. A nebylo se koneckonců čemu divit - na školních pozemcích se stále častěji objevovali lidé z ministerstva, celé zástupy bystrozorů pročesávaly Zapovězený les a sami profesoři se tvářili v celé záležitosti nadmíru tajemně. Vzrušení spojené s Turnajem tří kouzelnických škol se tak náhle vystupňovalo na maximum. Edward nestačil přijímat nelegální sázky a dopracoval to tak daleko, že musel vymýšlet různé skrýše, kam mohl vybrané zlato od spolužáků ukrývat. Dominique psala jeden článek do Denního věštce za druhým a vyměňovala si s Ritou Holoubkovou tolik sov, že ji profesor Longbottom během jedné hodiny bylinkářství vykázal, když mu rozzuřený puštík z redakce vletěl přímo do skleníku, rozbil tři exempláře mandragory a na závěr se k pobavení celé třídy usídlil v jeho vlasech.

Jak už bylo zvykem, jediní, komu opravdu nebylo do smíchu, byli samotní šampioni. Beatrice Achardová byla den ode dne bledší a ustrašenější, až začínala připomínat jednoho z bradavických duchů. Školou se dokonce nesla šeptanda, že si musela zajít za madame Pomfreyovou, aby jí dala něco na uklidnění, čímž si vzápětí vysloužila poslední příčku na kurzovním lístku. Lissenka nikdo celé hodiny neviděl, dokonce přestal chodit na vyučování, aby se poctivě věnoval tréninku.

„Karasov mu to normálně omlouvá, věřili byste tomu?" stěžovala si Soňa toho odpoledne.

Vešla právě do Velké síně a posadila se k Eileen, Dominique, Albusovi a Edwardovi, kteří seděli nad pojednáním o nejmocnějších kletbách pro profesorku McGonagallovou do hodiny obrany proti černé magii. Ze začarovaného stropu od rána pršelo. Velká síň byla až na několik mrzimorských na opačné straně prázdná. Většina žáků nacházela útočiště ve svých společenských místnostech, jejich skupinka se však musela scházet na neutrálním území.

„Tobě žádnou výjimku nepovolil?" zašklebil se Edward škodolibě.

„Zřejmě jsem si všechny výjimky vybrala tím, že nemůžu na denní světlo," utrousila nahněvaně.

Eileen se neubránila tomu, aby po očku zkontrolovala, jak se oba tváří. Byla upřímně ráda, že spolu zase mluví a nestála o žádné nepříjemnosti. Nicméně to v posledních dnech skutečně vypadalo tak, že mezi nimi zavládlo jakési příměří.

„Navíc se na rozdíl od toho pitomečka potřebuju učit," dodala Soňa po chvilce a vytáhla z brašny učebnici. „Mám vyšší cíle, než je soutěž v počtu kliků. Ráda bych prošla závěrečnými zkouškami a konečně dala celému Kruvalu sbohem."

„Vzdávám se," povzdychla si Dominique a položila čelo na rozepsanou esej. „Tohle mě nebaví."

„Nechápu, proč se s tím vůbec zahazuješ," neodpustil si Edward, „práci máš i bez OVCE. Nebo ti Rita slíbila galeon za každou zkoušku?"

„Drž klapačku," zamumlala unaveně a nahlas zazívala. „Musím udělat ještě korektury k těm rozhovorům."

„Když jsme u toho," ozval se Abe, „mohla bys použít nějakou jinou fotku než minule? Babička Weasleyová mi málem poslala huláka za to, že vystavuju hrudník v novinách, co čte každá kouzelnická domácnost v zemi. Prý se musela před sousedy ze vsi stydět. Neřekla jsi mi, že použiješ ty Edwardovy stupidní fotky ze sprchy."

„Nemáš zač," zazubil se Ed, jako by mu složil poklonu.

„Vysportovaná těla podle Rity prodávají," namítla Dom bez špetky studu. „Ber to jako reklamu."

„Reklama to sice je," přidala se Eileen, „ale byla bych ráda, kdyby si dívčí osazenstvo školy na záchodcích neprohlíželo Albusovy části těla, které bych měla vidět jenom já."

„Díky za podporu," zamumlal Abe zahanbeně, když pochopil, že si ve skutečnosti dělá legraci.

„Podáš mi tu příručku?" ukázala Soňa na Kouzelnou sebeobranu, která ležela na hromádce před Edwardem. Aniž by přestal zamyšleně žmoulat mezi rty cigaretu, podal jí knihu a dál upřeně pozoroval plískanici za okny.

„Nad čím přemýšlíš?" zbystřil najednou Abe, protože se mu jeho pohled ani za mák nelíbil.

„Nad závěrečným večírkem," přiznal bez okolků. „Měl bych začít plánovat něco epického, je nejvyšší čas."

„U Merlinovy levé nohy, Edwarde!" okřikla ho Dominique a zvedla konečně obličej od eseje. Vlhký inkoust měla rozmazaný po celém čele, ale nikdo se neodvažoval ji vyprovokovat tím, že by se zasmál. „Zbláznil ses? Vždyť jsi podmínečně vyloučený. Neměl by ses soustředit na soud, a teprve potom věnovat energii jiným věcem?"

Edward jí klidně oplácel pohled, a přejel očima modré šmouhy, které měla ve tváři. Pak, aniž by hnul jediným svalem v obličeji, prohlásil: „Ne."

„Jsi pitomec."

„Zamysli se nad tím," pokrčil rameny. „Velmi pravděpodobně mě odsoudí a z Azkabanu vám žádný večírek nenaplánuju. Musíte se s Bradavicemi rozloučit stylově, ne? Chce to něco speciálního a já to musím připravit. Přiznejme si, nikdo v tomhle není lepší. Ať už budete slavit se mnou nebo beze mě, večírek bude."

U stolu na okamžik zavládlo rozpačité ticho. Nikdo se o blížícím soudním procesu doposud nezmínil nahlas. Jako by snad mlčení znamenalo, že mu nic z toho ve skutečnosti nehrozí.

„Poslyš -" začal Albus nejistě.

„Nehodlám se o tom bavit," zarazil ho Edward příkře. „Můžeme se vrátit k té pitomé eseji?"

V tu chvíli se váhavě ozvala Soňa. „Tohle bude asi tvoje," podala Edwardovi obálku, kterou našla založenou mezi stránkami. Bylo na ní zřetelné razítko Mezinárodní kouzelnické advokátní kanceláře.

Ed jí obálku vytrhl z ruky a nacpal si ji mezi věci. Beze slova se sklonil zpátky ke své práci a ostatní si vyměnili ustarané pohledy. Eileen se zrovna nadechovala, aby něco řekla, když do Velké síně vešel Scorpius a zamířil bez otálení rovnou k nim.

„Čau," pozdravil je úsečně, „neviděli jste někdo Rose?"

„Trable v ráji?" chytil se toho Edward pohotově.

Scorpius předstíral, že jeho poznámku neslyšel a vyčkávavě se zadíval na ostatní.

„Nemá nějaké vyučování?" zkusila Dominique první možnost, která ji napadla.

„To jí skončilo před hodinou," vysvětlil.

„Není v knihovně?" pokoušel se Albus poradit.

„Tam jsem byl už dvakrát."

„U Merlina, nech ji taky vydechnout," zašklebil se Edward. „Třeba tě má plný zuby. Vlastně bych se tomu nedivil."

„Drž hubu, Gregoroviči," požádal ho unaveně. „Eileen?" zadíval se s nadějí na bradavickou šampionku.

„Neviděla jsem ji," zavrtěla hlavou. „Ale přišla mi dneska nějaká... já nevím, skleslá?"

Scorpius přikývl. Chvíli otálel, jako by nevěděl, jestli jim má něco říct, ale nakonec usoudil, že je to nejspíš dobrý nápad. „Totiž... dnes jí přišla další odpověď z ministerstva. Zase zamítli její žádost o místo."

Albus, Eileen a Dominique se zatvářili provinile, jako by se snad měli stydět za to, že si nemusí s žádnými pohovory dělat starosti.

„Tak příště už to vyjde, ne?" pokusila se Dom o trochu optimismu.

Scorpius se bolestně pousmál. „Tohle byla poslední možnost. Nevzali ji ani na jedno z těch třiadvaceti míst."

U stolu zavládlo na okamžik rozpačité ticho.

„Tak už asi chápete, proč si o ni dělám starost," dodal Scorpius po chvíli.

„Máme ti pomoct s hledáním?" navrhla Eileen přátelsky.

„To je dobrý, asi počkám až -"

Zbytek věty nedořekl, protože v tu chvíli se ve dveřích objevila Rose a přišla rovnou k nim. Tvářila se normálně, ale každému při bližším zkoumání došlo, že má oči opuchlé od pláče.

„Tady jste!" zvolala a hlas ji malinko zradil, což skryla zakašláním. „Děláte na té eseji pro McGonagallovou?"

„Kde jsi byla?" pokusil se Scorpius odvést pozornost od toho, jak rozpačitě se všichni tváří.

„Byla jsem se projít," odpověděla rychle a vlepila mu pusu na tvář. „Můžeme pracovat s vámi?" zeptala se s nadějí v hlase.

Jako první se z šoku probral Albus. „Jasně," přitakal. „Víc hlav víc ví."

Rose se pokusila o další úsměv. Pak se společně se Scorpiusem posadili. Edward byl ke kamarádce natolik taktní, že po zbytek odpoledne na Scorpiusovu adresu neprohodil žádnou urážlivou poznámku. Ve skutečnosti pro dobro všech předstíral, že s nimi Malfoy u stolu nesedí.

Každého z nich totiž v tu chvíli sužovaly jiné starosti, než jakými byly staré rozepře. Každý z nich řešil jiné problémy, měl jiný strach. Ale jednu věc měli společnou - všichni v tu chvíli potřebovali přátele, kteří ho v nejhorších chvílích podrží.

****

Nebe bylo šedé a vybledlé a počasí odporné. Rozbouřené severní moře naráželo do skal a ledový vítr se jí nepříjemně zahryzl pod kůži. Nikolaos do nosu udeřil zápach slané vody a hniloby. Nepříjemného pocitu se nezbavila ani poté, co se za ní s hlasitým zavrzáním přibouchla hlavní brána Azkabanu. Právě naopak - když se ocitla za zdmi pevnosti, její zoufalství se vystupňovalo na maximum. Pokoušela se nemyslet na všechno zlé, co se jí honilo hlavou. Musela se soustředit na to, proč přišla. Na ničem jiném nezáleželo.

Dostat se k Andrejovi nebylo tak snadné. Nejprve si od svého kolegy převzala dokumentaci a odsloužila prvních pět hodin na oddělení s doživotně odsouzenými trestanci. Teprve poté mohla sejít o několik pater níž, kde drželi zločince čekající na odsouzení. Prokázala se strážným svými doklady a vešla do krátké kamenné chodby. Napravo se táhla řada cel. Bylo jich pět. Jedna jako druhá. Přední zeď tvořily mříže s dveřmi pro každou celu, zajištěnými těžkými zámky. Nikde žádná okna, kterými by dovnitř proudilo jakékoliv světlo. Žaludek jí udělal několik kotrmelců za sebou. Spolkla tu odpornou hrůzu, co hrozila, že ji zadusí. Přesně na tomhle místě sama před necelými třemi roky čekala na soud.

Přinutila nohy, aby se rozešly k prostřední cele, které jako jediná nezela prázdnotou. Podívala se skrz mříže dovnitř. Srdce jí bušilo očekáváním. Konečně se ze stínu vyloupl Tarkovskij. Svým ošuntělým vzhledem na to místo snad i patřil.

„Proč mě nepřekvapuje, že tě tady vidím," protáhl sarkasticky.

„Těší mě, že tě zdejší pobyt nepoznamenal," odvětila mu stejně.

Andrej se rozhlédl po stísněné kobce, jako by ji viděl poprvé, a pak prohlásil: „Žil jsem na horších místech."

„I ve vězení?" zeptala se, protože ji najednou napadlo, že musel být v minulosti několikrát trestaný. Nikomu se přece nepodaří unikat věčně.

Opověděl jí neurčitým trhnutím ramene. „Co tady děláš, mládě?"

„Přišla jsem se podívat, jak se ti daří," nenechala se zviklat.

„Přímo fantasticky," ujistil ji. „A teď k věci."

„K věci?" zamračila se nechápavě. „Chtěla jsem... myslela jsem, že potřebuješ pomoc..."

„Tak to zase zařaď zpátečku a pohni svým zadkem k východu," požádal ji podrážděně. „Nepotřebuju pomoc."

„Obvinili tě z vraždy," připomněla mu.

„Ne poprvé."

Lola si rozmrzele povzdychla a rozhlédla se na obě strany, jako by hledala oporu v argumentaci. „Pod zámkem jsi mi k ničemu," přiznala.

„To je to nejupřímnější vyznání, jaký jsem kdy slyšel," ušklíbl se. „Oba víme, o co tady jde."

„Jo," přikývla. „Odklidili tě z cesty."

„Odklidili mě z cesty, aby se dostali k tobě," připomněl jí a v očích se mu blýsklo. „Měla by sis dávat pozor. Strašně jim to usnadňuješ."

„A ty bys měl spolupracovat při vyšetřování," doporučila mu. „Jinak tě odsud nepustí."

Andrej rozhodil rukama. „Jenže oni mě nepustí, Lolo. Mají důkazy."

„Nemají nic," namítla nepřesvědčivě. „Mají nějakého pochybného svědka, co tě možná viděl a možná neviděl v době vraždy na místě činu. Když řekneš, že jsi byl v té době v Bradavicích..."

„Jenže já jsem nebyl v Bradavicích," skočil jí klidně do řeči, „tahal jsem informace od zvědů na Obrtlé."

„I tak, nic jiného nemají."

Tarkovskij se nevesele ušklíbl a Nikolaos zbystřila. „Co jsi mi neřekl?"

Chvíli mlčel, než se rozhodl odpovědět. „Někdo Amélii propíchl srdce mým kůlem," přiznal pak.

„Co-cože?"

„Pravděpodobně ji mučili, pak zabili, ale do srdce jí vrazili jeden z kůlů, který používám na upíry," vysvětlil klidně.

Nikolaos byla tou informací tak otřesená, že se nezmohla na žádnou odpověď. Dlouhou dobu mlčky zírala někam za jeho záda.

„Takže...takže to je to, proč tě zatkli...?" zašeptala sotva slyšitelně poté.

„Pravděpodobně," připustil.

„Tak řekni, jak to bylo," uvažovala horečnatě, „že ti ten kůl někdo ukradl."

„Jenže mně nikdo nic neukradl," vyvedl ji z omylu. „Je to jeden z těch kůlů, co jsem použil v Blanchardově sídle. Když to přiznám, budu muset přiznat i ten zložár, a pak jsi v tom se mnou a je konec."

„Do prdele," uklouzlo jí nevěřícně. „Do prdele."

„Líp bych to neřek, mládě," povytáhl koutek úst. „Co novýho ve světě tam venku? Vzkaž McGonagallové, že se jsem neměl v plánu všechno takhle podělat. Říkal jsem jí ale, že se na učitele nehodím."

Lola se navzdory situaci pousmála. „Myslím, že už stačila proklít den, kdy tě najala, neměj obavy. Něco jsem ti přinesla," zašmátrala v kožené bundě a vytáhla z kapsy balíček cigaret.

„Ohnivou whisky nemáš?"

„Ono ti neuškodí, když si tu hlavu jednou pročistíš," ujistila ho a protáhla ruku mříží.

Andrej od ní dárek přijal, ale než stačila ruku stáhnout zpátky, uchopil ji za zápěstí a otočil dlaň vzhůru. Černá vlákna převalující se pod její kůží nyní rostla skrz dlaň až k prstům. Už je pod rukávy svetru neschovala.

Lola se střetla s jeho zádumčivým pohledem a ruku mu ze sevření vyškubla.

„Jak dlouho?" zeptal se úsečně.

„Deset dnů," opověděla.

„To je zatraceně málo," sykl. „Měla bys..."

„Co?" přerušila ho a nevěřícně se zasmála. „Podívej se na sebe, podívej se, v jakém se vezeš průseru, a pak mi dávej kázání o tom, jak se mám chovat."

„Jenomže já za deset dnů neumřu, Lolo," odsekl drsně. „Já ne."

„Místo toho tě možná odsoudí k doživotí za vraždu, kterou jsi nespáchal."

„S tím se dá žít," ujistil ji a přešel o pár kroků blíž. „Jenže ty se práva na život vzdáváš. Zahazuješ tři roky výcviku chvíli před tím, než se máš stát bystrozorem. Necháváš svoji rodinu ve štychu, když tě potřebují. Pro co? Z nějakého pitomého morálního přesvědčení, že vražda je špatná?"

Lola zavrtěla hlavou. „Ty nemáš právo mě soudit."

„V tom se shodneme," přitakal, vytáhl z balíčku cigaretu a vložil si ji do úst. „Ale děláš zatracenou pitomost."

Chtěla mu odporovat, ale její čas vypršel a musela se vrátit zpátky.

„Musím jít," vyhnula se odpovědi.

Andrej přikývl.

Jejich pohledy se střetly a oba současně se pokoušeli zahnat rýpavý hlásek v hlavě, který jim našeptával, že jeden druhého vidí zřejmě naposled.

Nikolaos nevěděla, co má říct - jak se rozloučit, nebo jestli má poděkovat, i když si na něco takového nepotrpěl ani jeden z nich. A tak se mu jen oněměle dívala do očí.

„Zkus neumřít, mládě," prolomil ticho jako první.

„Ty taky," odpověděla mu naprosto automaticky a otočila se na patě a vyrazila bez jediného ohlédnutí pryč.

****

Percy Weasley, první náměstek ministryně kouzel, se na Emily zadíval se směsicí respektu a obav dohromady. Zjevila se v jeho kanceláři bez varování jako hurikán a dožadovala se odpovědí.

„Chceš mi tvrdit, že nemáš nejmenší ponětí, kde se nachází vedoucí odboru pro uplatňování kouzelnických zákonů?" vyjela na něj zpříma.

„Prostě si vzala dovolenou," pokoušel se ji Percy uklidnit a chvíli se přehraboval v dokumentech na svém stole. „Má na ni právo, není její povinností nám hlásit, kam se chystá vyrazit. Jocelyn Latimerová neměla dovolenou dobrých deset let."

„No právě," udeřila pěstí netrpělivě do stolu. „Není ti to podezřelé? Že si vybere dovolenou zrovna teď, když jde ministerstvo z průšvihu do průšvihu?"

„Popravdě řečeno," poposunul si brýle na nose nervózně, „všichni potřebujeme dovolenou."

„Percy, na tohle nemám čas," povzdychla si netrpělivě, „sežeň mi ji, okamžitě. Potřebuju od ní vysvětlení, proč svolala předsednictvo Starostolce bez mého vědomí. Hned."

„Jistě," přikývl roztržitě. „Pokusím se."

„Ne, ty se nepokusíš," opravila ho nekompromisně. „Prostě to uděláš, rozumíme si?"

S těmi slovy z jeho kanceláře zase vypochodovala a bez dalšího otálení zamířila rovnou k výtahům. Albert Townsend a Anthony Bale jí byli v patách.

„Paní ministryně, za deset minut máte schůzku s Kingsleym Pastorkem," připomněl jí tajemník váhavě.

„Bude to jen chvilka," ujistila je.

Na žádnou z kabin však nečekala a pokračovala po schodišti dolů. Oba muži se drželi v těsném závěsu za ní. Vešli do druhého patra, kde sídlil Odbor pro uplatňování kouzelnických zákonů. Když procházeli kolem Oddělení bystrozorů, Bale zahlédl Lolu a Teddyho a na malý okamžik se mu zastesklo po obyčejné práci v terénu.

Vzápětí se ocitli na Ústředí administrativních služeb Starostolce, kde pracoval rovný tucet kouzelníků ve stejných petrolejových hábitech. Všichni při příchodu ministryně překvapeně strnuli uprostřed rozdělané práce. Emily jim věnovala zdvořilé přikývnutí na pozdrav a zamířila rovnou k Quenby Aschworthové sedící v čele místnosti.

Quenby byla útlá padesátnice s přísně vyhlížejícím obočím. „Paní ministryně, co pro vás můžeme udělat?"

„Potřebuju svolat předsednictvo Starostolce," přešla Emily rovnou k věci.

Žena překvapeně zamrkala. „Teď hned?"

„Ano, Quenby, co nejdříve," ujistila ji.

„Nemůžete svolat předsednictvo bez přítomnosti Jocelyn Latimerové," pokoušela se jí vysvětlit, v čem vězí hlavní problém. „Bez vedoucího Odboru pro uplatňování kouzelnických zákonů Starostolec nezasedne. Paní Latimerová -"

„Ano, já vím, je na dovolené," přerušila ji Emily netrpělivě. „Chcete mi snad říct, že jako ministryně kouzel Starostolec svolat nemůžu, ale když paní Latimerová uzná za vhodné, bez mé přítomnosti se obejde?"

„Pro - prosím?" zarazila se Quenby.

„Předsednictvo Starostolce zasedlo a stanovilo datum soudu mého syna, aniž by mě o tom informovalo," pronesla Emily klidně. „Chci vědět, proč jsem se o tom dozvěděla jako poslední a proč byl vybrán den, kdy budu mimo ministerstvo a nemůžu se soudu zúčastnit."

Quenby Aschworthová vypadala, jako by do ní uhodil blesk. Očividně hledala správná slova a dala by cokoliv za to, aby si mohla svoji pozici právě teď s někým vyměnit.

„Zkuste být upřímná," požádala ji Emily, aniž by z ní spouštěla oči.

„Předsednictvo se usneslo, že se jedná o střet zájmů," přiznala žena po chvíli. „Většina členů měla dojem, že ku prospěchu ministerstva bude, když nebudete mít možnost do soudního procesu zasáhnout."

Emily stáhla rty do úzké linky a přikývla. „Datum soudu se může změnit. Svolejte předsednictvo."

„Lituji, ale bez Jocelyn Latimerové -" nadechla se žena.

„Tak to uděláme, až se Latimerová vrátí, zatraceně!" přestala se Emily ovládat.

Quenby taktně sklopila oči. „Paní Latimerová se vrací až třicátého."

„Jinými slovy proti rozhodnutí Starostolce nemůžu nic dělat," doplnila i Emily. „Tím je vše vyřešeno, děkuji za spolupráci."

Otočila se na podpatku a vyrazila rázně směrem zpátky. Albert ani Anthony se neodvažovali prolomit ledové ticho jako první. Dokud za nimi nezapadly mříže a kabina výtahu se nerozjela směrem dolů, nepadlo mezi nimi ani slovo.

„Vypadá to, že se mě někdo pokouší zbavit velmi rychle," pronesla zamyšleně.

„Když se nám podaří Latimerovou sehnat -" pokoušel se Albert na celé situaci najít nějaké řešení.

„Nechte si tu zdvořilost, Bertie," požádala ho otevřeně. „Buďme k sobě upřímní. Moje dny na ministerstvu jsou sečteny. To vidí i slepý."

„Co budeme dělat?" zeptal se Bale věcně.

„Čekat," odpověděla mu. „V žádném případě jim to neusnadním. Počkáme, co mají v plánu. A podle toho začneme jednat."

****

„Nechám vás o samotě."

S těmi slovy Victoire opustila místnost a tiše za sebou zavřela dveře. Laura zůstala nehnutě stát, neschopná jakéhokoliv slova nebo pohybu.

„Mám...?" zeptal se váhavě Anthony a Laura rychle přikývla. Musela ji vidět. Musela se rozloučit.

Bez dalšího otálení opatrně nadzvedl bílé prostěradlo a odkryl tvář mrtvé ženy. Laura zalapala po dechu a na okamžik semkla víčka. Doposud v sobě chovala malinkou jiskřičku naděje, že je to celé omyl. Jenže teď nebylo pochyb. Žena ležící na studeném sterilním stole byla skutečně její dcera. Možná z jiného světa, který nepoznala, ale kdysi vzešla z její krve.

Do očí jí vyhrkly slzy. Opatrně se dotkla prsty její tváře. Byla studená. Byla mrtvá.

Bale stál tiše stranou a nechával ji, aby se vyrovnala se svým žalem.

„Měli...měli bychom ji pohřbít," zamumlala po chvíli.

„Chceš říct ostatním pravdu?" zeptal se klidně.

Podívala se mu do očí a zavrtěla hlavou. „Zatím ne," prohlásila. „Není důvod, proč to celé ještě komplikovat."

„Dlužíme jí to," pronesla pak tiše. „Dlužíme jí alespoň důstojné rozloučení."

Bale nic neříkal. Nebylo vhodné, aby jí připomínal, že doposud neví, jak byla do celé loupeže zapletená. Tušil, že si Laura nepřipouští její vinu. Viděla ji jako oběť. Možná měla pravdu, možná ne.

Laura mlčela. Dívala se do tváře Lole Blackové, kterou neměla možnost poznat. Kdysi dávno se obětovala, aby zachránila svět, do kterého nikdy tak docela nepatřila. Tahle dívka jim ublížit nechtěla.

Bylo přece její mateřskou povinností, aby ji uložila k odpočinku. Hlavou jí probleskla myšlenka, že by o tom všem měla říct Dracovi. Byla to přeci jejich dcera, jejich společná krev. Instinkt jí však napovídal, že to není nejlepší nápad. Zlobil by se na ni. Jistě právem, ale v tuhle chvíli jejich křehké přátelství odmítala vystavit tak těžké zkoušce.

****

Do posledního úkolu Turnaje tří kouzelnických škol zbývaly dva dny. Navzdory všem událostem a nedostatku sil se zdálo, že je všechno potřebné připraveno. Nikolaos toho rána dorazila na oddělení časně. Připravila všechny potřebné materiály a utřídila si nepořádek na pracovním stole. Znovu prošla všechny plány, aby se ujistila, že nic podstatného nepřehlédla. Za malý okamžik měla na oddělení proběhnout poslední schůzka před vypuknutím třetího úkolu. Všechno běželo podle plánu.

Lola se však nemohla ubránit dojmu, že ten plán není tak docela v jejich rukách, že za nitky ve skutečnosti tahá někdo úplně jiný. Začínala toho mít po krk.

Andrej měl pravdu, čas, který jí zbýval, nekompromisně utíkal. Od ultimáta ji dělily dny, dokonce jen hodiny. Bylo třeba využít každou chvíli a přinutit protivníky, aby vyložily karty na stůl, dokud jim mohla čelit.

Bale dorazil s noční směnou, která právě skončila. Usadil se za svůj pracovní stůl do vedlejší kóje a mlčel. Všechno potřebné už bylo řečeno mimo zdi ministerstva.

Přesně sedm minut před půl devátou Nikolaos automaticky vstala ze svého místa. Když míjela jeho stůl, na krátkou chvíli zaváhala.

„Postaráme se o ně," ujistil ji tiše. „Běž."

Nepatrně přikývla a vyrazila k Harryho kanceláři. Zabušila na prosklené dveře a Harry ji pozval dál.

Bale se pokoušel chovat jako obvykle. Vyplňoval hlášení a upíjel při tom kávu, avšak občas se neovládl a po očku sledoval dění kolem. Na oddělení se to jako obvykle začalo hemžit zaměstnanci. Dorazilo již i několik zaměstnanců z Odboru kouzelných her a sportů, včetně Hamishe MacFarlana, který rozdával úsměvy na všechny strany. Mezi zachmuřenými bystrozory vypadal minimálně bizarně.

V ten okamžik z Harryho kanceláře dolehl tlumený křik. Bale zpozorněl a zvedl oči. Nebyl ostatně jediný. Většina zaměstnanců otočila hlavu tím směrem. Skrz prosklenou kancelář bylo vidět, že na sebe Harry s Nikolaos křičí. Samotná slova k nim však nedoléhala.

Vedoucí oddělení bystrozorů praštil pěstí do stolu a Lola vztekly máchala rukama kolem sebe. Pak se oba odmlčeli a Lola zamířila ke dveřím. Otevřela je s takovou silou, až se sklo zachvělo. Teď už je poslouchali naprosto všichni.

„Nikolaos!" zvolal za ní Harry rozzuřeně a následoval ji.

„Já už se o tom odmítám bavit!" prskla nahněvaně.

Zastavili se sotva pár kroků od Baleova stolu.

„Žádal jsem tě několikrát, abys nezasahovala do případů, do kterých ti nic není," pokračoval Harry v rozhovoru, jako by nevnímal, že je slyší celé oddělení. „Opakovaně nerespektuješ moje rozkazy."

„To proto, že jsou naprosto nesmyslné!" vrátila mu Lola drze.

„Mám toho po krk," varoval ji. „Zřejmě nemáš tušení, kde je tvoje místo. Vzhledem k tomu, že jsi právě vyšetřována pro důvodné pochybení během výkonu práce..."

„Důvodné pochybení?" zopakovala nevěřícně. „Nic jsem neudělala!"

„Odmítáš spolupracovat a nerespektuješ nic z toho, co říkám, Nikolaos. Nedáváš mi jinou možnost."

Ještě nikdo nikdy neviděl Harryho tak rozzuřeného. Všichni přítomní jen mlčky přihlíželi a doufali, že neobrátí svůj hněv i proti nim.

„Jsi s okamžitou možností suspendována," prohlásil pak Harry ostře.

Lola mu bojovně zírala do tváře, oči se jí zúžily vztekem. „Jinými slovy jsi mě právě vyhodil z výcviku."

„Pokud nejsi ochotná respektovat rozkazy jako ostatní -" začal.

„Nech mě ušetřit ti práci," skočila mu do řeči. Z vnitřní kapsy vytáhla doklady zaměstnance a z klopy uniformy si strhla odznak. „Končím. Na ministerstvu mě už neuvidíš."

Harry mlčky sledoval, jak obojí hodila k jeho nohám. Otočila se na patě a vyřítila se rozzuřeně mezi kójemi pryč z oddělení.

„Na co zíráte?! Nemáte co na práci?!" utrhl se Harry na ostatní a vrátil se k sobě do kanceláře. Znovu praštil dveřmi a na skle se objevily drobné prasklinky.

Bale se ohlédl do uličky a pozoroval Lolu, jak mizí v davu. Desítky hlav se za ní otáčely a vyprovázely ji k výtahům. Zahlédl mezi nimi i Ignáciuse Linwooda.

****

Jedno věděl jistě: byl opravdu po letech znovu ve vězení, a to ve vězení nadmíru zpustlém. Pryčna, z níž vyčnívala sláma nedbale překrývající shnilá prkna, jaké vídával naposled před lety na venkovských žumpách, kde přespával, byla tak zchátralá, že by se na ni neodvážil usednout.

Už chápal, proč o Azkabanu koluje tolik strašidelných historek. To místo v něm vyvolávalo nejhorší myšlenky, o kterých doufal, že je v sobě dávno pohřbil. Stačilo deset dnů za zdmi téhle pevnosti uprostřed severního moře, a byl by přísahal, že nad sebou začíná ztrácet kontrolu. Věřil, že člověku netrvá dlouho a přijde tu o rozum. Cesta ven však pro něj podle všeho neexistovala.

Dvakrát si ho bystrozorové předvolali k výslechu, ale neřekl jim jediné slovo. Pokoušeli se mu nahnat strach řečmi o nových důkazech, které ho postaví před Starostolec. Nic z toho ho nezajímalo. Mnohem děsivějším shledával fakt, že nemá ponětí, co se děje ve světě venku.

Několik dnů poté, co ho Lola navštívila, se u jeho cely zjevil Viktor v doprovodu dvou svých zaměstnanců.

„Mám pro vás zprávy z ministerstva ohledně vašeho případu," řekl formálně a vytáhl z náprsní kapsy obálku. Oba bystrozorové je pozorovali z taktní vzdálenosti, ale slyšeli každé slovo. Viktor nemohl riskovat a říct cokoliv, co by napovídalo, že tohle je něco víc než jen schůzka mezi ředitelem a vězněm.

„Jsem jedno ucho," odpověděl mu Tarkovskij lhostejně, aniž by se pohnul z místa. Seděl v rohu cely a zíral do stropu.

Viktor na jeho provokaci nereagoval. „Vzhledem k obavám, že byste mohl při vyšetřování na svobodě opustit zemi, Starostolec prodloužil dobu vašeho zadržení. Zůstanete tu až do soudního procesu, nebo pokud Starostolec nerozhodne jinak."

Andrej se ušklíbl. „To je mi novinka."

„K soudnímu procesu dojde ode dneška za tři týdny," dodal Viktor a prostrčil obálku skrz mříže. Tarkovskij se však stále nehýbal, a tak dopis dopadl na studenou zem a zůstal ležet ve špíně.

„Ještě něco?" zeptal se s nezájmem.

„Ano, budete přeložen nahoru na oddělení mezi vězně s krátkodobým trestem, dokud vás neodsoudí," vysvětlil Viktor.

Potom se prsty dotkl zámku, ve kterém zarachotilo a mříže se se skřípěním otevřely. Pokynul bystrozorům, kteří vešli dovnitř. Nasadili Tarkovskému železná pouta a každý ho uchopil za jednu paži. Příliš jim jejich snažení neusnadňoval.

Podivné procesí beze slova prošlo celým patrem a skončilo v rozlehlé kamenné chodbě, kde se nacházela řada cel. Jejich vlhké stěny byly porostlé plísní a na kamenné podlaze se válely zbytky staré slámy. Jednotlivé cely byly ohraničeny železnými mřížemi, takže vězni na sebe navzájem viděli. Z některých kobek k nim doléhal zoufalý pláč, odjinud zase horečnaté mumlání. Zdejší atmosféra zřejmě udělala s vězni své.

Zastavili se před jednou z cel uprostřed chodby. Bystrozorové strčili Andreje dovnitř a zaklapli za ním mříže. Natáhl ruce skrz a nechal je, aby mu sundali pouta. Pokoušel se oba znervóznit tím, jak je bedlivě sledoval z bezprostřední blízkosti, ale ani jeden z mužů nedal najevo, že ho vůbec vnímají.

„V pořádku," kývl na ně Viktor. „Můžete jít, já s panem Tarkovským vyřídím formality sám."

Bystrozorové bez dalšího otálení uposlechli a vyrazili dlouhou chodbou zpátky. Viktor sledoval, jak se vzdalují. Promluvil ve chvíli, kdy si byl jistý, že je nemůžou slyšet.

„Nikolaos vyhodili z výcviku," přešel rovnou k věci.

„Kdy?" zeptal se úsečně a po sarkasmu nebylo ani památky.

„Dnes ráno," vysvětlil tiše. „Linwood ji zatlačil do kouta a pokoušel se ji přinutit přiznat všechno o Blanchardovi, chtěl, aby vypovídala proti tobě kvůli Amélii. Neustále se jí věšeli na paty."

„Snaží se, aby byla zranitelná," prohodil Andrej zamyšleně. „Vědí, že když ji vyhodí z výcviku, nebude mít přístup na ministerstvo ani do Bradavic. Zůstane odříznutá ode všech a nemůže slídit kolem. To znamená -"

„Že jsme blízko," přitakal Viktor. „Dotyčný se obává, že překazíme jeho plány. Proto Lola udělala nepředvídatelný tah," dodal jakýmsi vítězoslavným tónem. „Celé je to sehrané. Domluvili se s Harrym předem, že ji vyhodí, přede všemi a se vší parádou. Nechala se zahnat do pozice, ve které ji chtěli mít. S tím rozdílem, že to podstoupila dobrovolně, o čemž oni nemají ponětí."

Tarkovskij překvapeně povytáhl obočí. Kdokoliv jiný na jeho místě by se pousmál. „Chytrá holka," prohodil. „Dělá ze sebe návnadu."

„Předpokládáme, že je to otázka dnů," přiznal Viktor s jistými obavami. „Nepokoje vrcholí, na ministerstvu se nese šeptanda o revoluci a svržení Emily z pozice."

„Připravují si půdu k útoku," doplnil ho Tarkovskij.

Viktor přikývl. „Tak jako tak, nebude to nic pěkného. Všichni musíme být připraveni."

„Mluv za sebe," ušklíbl se a rozhodil bezmocně rukama. Odtud se ven jen tak nedostane, nic z toho se ho už netýká.

„Ani za zdmi Azkabanu není bezpečno," varoval ho Viktor šeptem. „Nevíme, kam jejich moc sahá."

S těmi slovy se rozloučil a zamířil rázným krokem pryč. Andrej dlouhou chvíli přemýšlel nad vším, co mu řekl. Nikolaos si počínala chytře, nicméně nikdo jí nezaručoval, že její lest neprokoukli. Mohli předvídat každý jejich krok.

Vzteky praštil pěstí do zdi a zaťal zuby, protože bolestí skoro nemohl dýchat. V kloubech mu nepříjemně zapraskalo. Nacpal si zraněnou ruku hluboko do kapsy a začal neklidně přecházet po své cele tam a zpátky. Měl tomu zabránit, neměl to dopustit. Nic nedávalo smysl. Ten člověk byl přece tak blízko. Museli přehlédnout nějakou stopu.

Půlnoc dávno minula, když ležel na nepohodlné pryčně a zíral do tmy. Bezmoc ho zevnitř sžírala. Nejdřív předpokládal, že je to další z nářků některého z jiných vězňů. Každý tu bojoval se svými vnitřními démony. Jenže pak to slovo zaslechl zřetelně, jako by mu ho někdo šeptal přímo do ucha.

„Nekromant."

Andrej otevřel oči a zprudka se posadil.

„Nekromant."

Vrhl se bezhlavě k mřížím a pokoušel se zjistit, odkud to slovo přichází, ale neviděl nic než tmu.

****

Zdálo se, že snad ráno nikdy nepřijde.

Pod spletitými větvemi stromů, vytvářejícími příkrov nad několika polorozpadlými hroby, byla tma, v níž se zčistajasna vynořily tři postavy v černých pláštích. Nezjevily se najednou, ale jeden po druhém, jako by se předem dohodly na pořadí.

Chvílemi jejich šepot zněl jako hučení větru v korunách. Byla noc a viděly se jen v obrysech, vlastně skoro vůbec ne, a tichá slova je zvýrazňovala jednoho druhému navzájem.

„Dnes ji propustili od Munga, ukrývají se i s Blackem u Tonksových," říkal právě jeden neznámý svým společníkům.

„Výborně."

„Nastala však jistá komplikace," ozval se nejmenší z nich. „Potter Nikolaos vyhodil z výcviku."

„Není to žádná komplikace, Ignáciusi," zarazila ho postava s nejautoritativnějším hlasem. „Takhle je to mnohem lepší, než jsme kdy mohli doufat. Dokonce jsme nemuseli použít všechno, co na ni máme. Vida, možná je Potter přece jen k něčemu užitečný. Máme je všechny přesně tam, kde jsme je chtěli mít."

„Až na -"

„O Lauru Blackovou se osobně postarám, ty se máš zajímat jen o svoji část plánu."

„Jistě."

„A co nového v Bradavicích?"

„Myslí si, že jsou za zdmi toho hradu v bezpečí," ozval se třetí. „Nemají šanci. Jediný, kdo by mohl dělat problémy, je Snape, ale s ním nebude tolik práce."

„Hlavně nesmíme nic uspěchat. Všechno musí být správně načasované, rozuměli jste? Nechte je žít v blažené nevědomosti. Snapea se zbavíme, až nastane ta správná chvíle. Do té doby pokračujte tak, jak jsme se dohodli. Vychází to. Vím to," na zlomek vteřiny se hlas odmlčel a všichni tři se zahleděli do dálky, jako by měli možnost zahlédnout na obzoru svoji budoucnost. „Páchnou strachem. Cítím ho až sem."

„Váš cíl je tedy nadosah...?"

„Přirozeně. Už jen pár dnů... a po Blackových nezbude nic."