Když máte z něčeho strach a dali byste cokoli, jen abyste zpomalili čas, zjistíte, že bývá jeho nepříjemnou vlastností zpravidla ubíhat mnohem rychleji. A tak, aniž o to kdokoliv z nich stál, nastal předvečer prvního úkolu Turnaje tří kouzelnických škol.

Lolu Blackovou a Andreje Tarkovského tentokrát do Zapovězeného lesa přivedly povinnosti spojené s jejich závazky vůči ministerstvu. Lola se protáhla a v zádech jí nepříjemně křuplo. Poslední týdny, které trávila pečlivým tréninkem a minimem spánku, jí dávaly zabrat víc, než si byla ochotná připustit.

„Slyšela jsem, že tvé vyučovací metody jsou nesmírně populární," dobírala si Andreje po cestě.

„Opravdu?" odtušil tiše. „A nebylo to třeba kvůli tomu, že se mi tam jedna studentka pozvracela k nohám?"

„Částečně," připustila pobaveně. „Nevím, jestli si McGonagallová pod pojmem výuka zrovna představovala, že jim budeš ukazovat okousaná těla od upírů, nebo roztříštěné lebky po zápase s trolly."

„Je to studium démonů," povytáhl nechápavě obočí.

„Jsou to jen děti," pokoušela se mu to vysvětlit.

„Děti? Je jim sedmnáct, já v jejich věku lovil první sukubu."

„A nelovila spíš ona tebe?" pošklebovala se mu Lola.

„Musí vědět, čeho jsou ty bestie schopné," stál si za svým.

„A není to zbytečně drastické?" pochybovala. „Většina z nich se s těmi tvory nikdy nesetká."

„Když budou mít štěstí, tak ne," odporoval. „Překvapuje mě, že to říkáš zrovna ty."

„Já jsem hříčka přírody," řekla rozmrzele. „Nepředpokládám, že by v tom hradě pobýval ještě někdo, koho si označila sama Smrt. Protože pokud ano, už jsme se dávno měli setkat a dát řeč nad hrnkem čaje, pěkně po anglicku."

Andrej se vůbec poprvé v její přítomnosti upřímně rozesmál. Lola byla na krátký okamžik jeho štěkavým smíchem překvapená, ale ráda se k němu přidala.

„Možná bychom tě mohli zkoumat v poslední hodině," navrhl zvesela. „Až se vyrovnají s vlkodlaky a smrtonoškami."

Chtěla mu odpovědět nějakou kousavou poznámkou, ale to se už ocitli na kraji mýtiny o velikosti famfrpálového hřiště. Celé místo bylo ohraničené zapálenými pochodněmi a uprostřed se pohybovalo asi tucet zaměstnanců Ministerstva kouzel. Lolu okamžitě zaujalo šest obřích dřevěných beden, kolem kterých se soustřeďovala pozornost ostatních.

„Dobrá zpráva je, že jsou dost malé na to, aby se tam vlezli draci," pověděl Andrej vedle ní.

„A ta špatná?" otočila k němu pochybovačně hlavu.

„Jsou stále dost velké na to, aby se tam vešla opravdu nebezpečná bestie," opáčil.

„Nikolaos!" rychlým krokem k nim mířil Harry Potter. Ve tváři měl mnohem ustaranější výraz než obvykle a Lola se ani nemusela ptát, aby věděla, že se bojí o svého syna Albuse, stejně jako se bojí ona o svoji sestru.

„Tarkovskij," pokynul Andrejovi odměřeně hlavou a ten mu odpověděl stejně.

„Jaká byla cesta?" zajímala se Lola.

„Komplikovaná," usmál se bolestně. „Hamish sem ty potvory nechal poslat až z Řecka. Přestože s nimi cestovali ti nejlepší pracovníci odboru pro dohled nad kouzelnými tvory, zabralo jim to věčnost."

Všichni tři se společně vydali pomalu k zatlučeným bednám. Jak se Lola přibližovala, nepříjemný pocit v žaludku sílil. Drak se opravdu dovnitř nevešel, ale takový hipogryf určitě. A když se tam vleze tak velké zvíře, může se tam ukrývat opravdu cokoliv.

Jedna z beden, kolem které procházeli, se zatřásla pod tupým nárazem.

„Charlieho Weasleyho a jeho partu to stálo nespočet zastíracích kouzel, než je sem přivezli tak, aby je mudlové nezahlédli," povzdychl si Harry.

„Takže jsou to draci?" vyhrkla překvapeně, když si uvědomila, že Charlie s nimi v Rumunsku pracuje.

„To naštěstí ne," zavrtěl Potter hlavou. „Ale je s nimi stejné množství práce, jsou klasifikování jako tvorové neschopní ochočení nebo výcviku."

„Strejdo Harry, co je to?" zeptala se opatrně.

Harry Potter se na místě zastavil a nevesele se usmál.

Andrej mezitím s rozsvícenou hůlkou nahlížel do mezery mezi stlučenými prkny. Bedna se znovu otřásla a Andrejovi se překvapením rozšířily zorničky.

„Myslel jsem, že je to jen pitomá soutěž pro děcka," otočil se na Pottera překvapeně.

„Takže jste se už s nimi setkal," odtušil Potter nevesele.

„Co se děje?" těkala Lola očima z jednoho na druhého.

„Jejich chov je přece zakázaný," pokračoval Tarkovskij.

„Taky že je," přitakal Potter. „Tyhle byly odchyceny v přírodě."

Lola se ustaraně ohlédla přes rameno k bedně, která se otřásala pod stále větší silou. Ať budou šampioni zítra večer čelit čemukoliv, nebude to procházka růžovým sadem.

****

Narcissa Malfoyová vešla do pokoje pro hosty s podnosem, na kterém se jí nebezpečně nakláněla horká polévka. Lucius sedící v křesle u okna k ní vzhlédl.

„Nesu ti něco málo k jídlu," vysvětlila váhavě.

Už to bylo pár dnů, co se objevil na prahu jejích dveří. Doposud většinu času strávil v posteli a jídlo kategoricky odmítal. Byl v horečkách a blouznil, Narcissa se mu pokoušela pomoci nějakými léčivými a tišícími lektvary. Dnes vypadal o mnoho lépe, ale každý večer ho skrz stěny slyšela křičet ze spaní.

„Dě-děkuji," přikývl roztržitě.

Narcissa přišla až k němu a položila podnos s polévkou na stolek vedle křesla, pak se váhavě posadila také.

„Jak se cítíš?" zeptala se tiše. Bála se, že pod vyšším tónem jejího hlasu by se mohl začít třást strachy.

Lucius nepřítomně odtrhl zrak od výhledu z okna. „Lépe, mnohem," přitakal.

Narcissa se na svého manžela po letech dívala zcela jinýma očima. Když se seznámili během studií a ona se do něj bezhlavě zamilovala, byl to jeden z nejatraktivnějších chlapců na škole. Byl nejen přitažlivý, ale i velmi aristokratický a manipulativní. Postupem času dětská zamilovanost přerostla v upřímnou lásku, zejména v letech, kdy se tak vzorně a starostlivě staral o blaho jejich jediného syna Draca. Jenže poté se lord Voldemort vrátil a jejich křehký soukromý život se roztříštil. Už nebylo cesty zpět, za chyby se platí. A ona mu nikdy nedokázala odpustit, že jejich rodinu zaprodal Pánovi zla. Jenže ona měla na zkáze jejich vztahu také podíl, to Narcissa pomohla Lauře Blackové utéct, to Narcissa prohlásila Harryho Pottera za mrtvého a dala mu tím příležitost lorda Voldemorta zničit. A všechny ty křivdy teď mezi nimi visely ve vzduchu a oba je cítili.

„Ten dům je velice pěkný," přerušil Lucius chvíli mlčení a rozmáchl roztřesenou rukou.

„Není to žádný přepych," připustila Narcissa. „Ale jsem tu doma."

Byla to pravda, ten dům měla upřímně ráda, byť vedle sídla rodiny Malfoyů, ve kterém kdysi společně žili, vypadal jako přístěnek na košťata.

„Draco tu s tebou nebydlí?" zeptal se Lucius tiše a těkal očima po koberci.

„Draco žije od války ve Francii," vysvětlila mu. „Pracuje na tamějším Ministerstvu kouzel."

„To je skvělé," řekl Lucius. „Je dobře, že nezůstal tady."

„Vlastně se mu velmi daří," dodala Narcissa a napadlo ji, že by podobná zpráva mohla Luciusovi udělat velkou radost. „Francouzský ministr kouzel nedávno zemřel a Draco byl prozatímně zvolen do jeho funkce."

Lucius však nijak nedal najevo, že by ho ta zpráva potěšila. Dál pozoroval výhled z okna. Narcissa si starostlivě všimla drobných záchvěvů v jeho tváři. Co všechno se mu v Azkabanu stalo?

„Má rodinu?" otázal se najednou tiše.

„Oženil se s Astorií Greengrassovou," odpověděla. „Pamatuješ si na Greengrassovy? Chodívali k nám na novoroční večírky. Byla to jejich mladší dcera. Velmi milé děvče, ale co se týče jejích názoru na čistokrevnost kouzelníků, byla velmi... řekněme, že neuznávala stejné hodnoty jako její rodiče."

„Byla...?" zopakoval nechápavě a poprvé tak dal najevo, že ji vůbec vnímá.

„Před rokem a půl zemřela," vysvětlila mu Narcissa zdrceně. „Byla to nehoda v práci. Strašná událost..."

Lucius vypadal, že myšlenka na mrtvou snachu, kterou nikdy nepoznal a ani nepozná, ho konečně donutila se trochu do rozhovoru zapojit.

„Jak se s tím Draco vyrovnal?"

„Prací," odpověděla mu s povzdychnutím. „V mnohém je stejný jako jeho otec."

Lucius roztržitě trhl ramenem, jako by mu uštědřila tvrdý políček.

„Máme vnuka, Luciusi," dodala něžně. „Scorpiuse, brzy mu bude osmnáct."

„Vnuka?" zopakoval nevěřícně.

„Ano," přitakala s úsměvem. „Je velmi bystrý, hraje famfrpál a je prefektem. Mám tu jeho fotografie, nechtěl bys je vidět?"

„Rád," přitakal.

Narcissa obdařila svého manžela vřelým úsměvem. Možná ho kdysi milovala. Možná ho i nenáviděla. Teď jí však bylo toho zlomeného muže ze všeho nejvíc líto. Sotva v něm poznávala někoho, koho dřív znala.

****

Abe Potter ležel ve své posteli a snažil se něčím si zaměstnat mozek, aby nepřemýšlel nad zítřkem a nad tím, co ho nejspíš čeká. Na venek se snažil tvářit, že je v pořádku, ale už od rána ho bolel žaludek. Takhle nervózní nebyl před žádným z famfrpálových zápasů, ani před zkouškami NKÚ. Po několika desítkách minut, kdy naslouchal chrápajícím spolužákům, vytáhl z nočního stolku Pobertův plánek. Namlouval si, že si prohlíží bradavické chodby jen tak, ale ve skutečnosti se zaměřil na zmijozelskou společenskou místnost a ložnice. Většina žáků už byla ve svých postelích, všiml si, že Soňa přechází tam a zpátky po společenské místnosti. Nejspíš nemohla usnout a byla stejně nervózní jako on sám, poprvé k ní pocítil malé sympatie. Ve skutečnosti však pátral po Eileen, ale stopy s jejím jménem nikde v prostorách zmijozelské koleje nenašel. Nemusel si svoji předtuchu ani ověřovat, věděl, kde ji najde. Rozhodl se v okamžiku, tiše, aby nevzbudil svoje spolubydlící, vklouzl do tenisek a přehodil přes sebe mikinu. S Pobertovým plánkem v jedné a s hůlkou v druhé ruce se vyplížil nepozorovaně nejdřív z ložnice, poté i ze společenské místnosti, kde nad úkolem z lektvarů dřímal jeden šesťák.

Cestou se musel vyhnout jen Protivovi, jinak byly školní chodby opuštěné a klidné. Když mumlal vstupní heslo Mořská pěna a vstupoval do koupelny prefektů, věděl, že tu Eileen najde. Bylo to její útočiště, kam chodívala odjakživa přemýšlet, když zbytek hradu spal. Seděla zabalená v ručníku na kraji bazénku, ze kterého vyprchalo posledních pár bublinek. Z vody dávno nestoupala pára a její vlasy byly suché, zřejmě tu seděla už nějakou dobu. Ani se neohlédla, když za sebou slyšela kroky, poznala, kdo se k ní blíží. Abe si zastrčil plánek zezadu za kalhoty, sundal si tenisky a posadil se vedle ní. Když se prsty dotkl ledové hladiny vody, byl si jistý, že tu Ela musela sedět už několik hodin.

„Nastydneš se," řekl prostě.

„Potřebovala jsem přemýšlet," zamumlala neurčitě a odtrhla oči od obrazu mořské panny na protější stěně. „Co tu děláš ty?" zeptala se a pohlédla mu zpříma do očí.

„Taky potřebuju přemýšlet," odpověděl.

Dlouhou chvíli vedle seděli mlčky beze slov a hrobové ticho narušovalo jen šplouchání vlnek o zdi bazénku. Abe začal přemýšlet nad tím, kdy přesně se na svoji kamarádku z dětství začal dívat jinýma očima. Možná ještě před dvěma lety by mu tahle chvíle přišla přirozená, ale dnes si připadal jako idiot, když na její holé nohy vykukující z ručníku pošilhával. Eileen si ale ničeho nevšimla. Napadlo ho, že i když je chytrá, je v něčem docela nemožná. Byl si jistý, že to na něm musí přece být vidět. Copak jí to nikdy nedojde?

„Přihlásila jsem se místo Rose," svěřila se mu se svým tajemstvím najednou, „její jméno v poháru vůbec nebylo. Nechtěla jsem, aby toho musela litovat a vzdát se svého výzkumu."

Abe nevěděl, co na to říct, myšlenky na její bělostnou kůži byly najednou pryč. Možná proto z něj také vypadlo doznání. „Přihlásil jsem se jenom proto, abych tátovi a Jamesovi dokázal, že za něco stojím."

„Abe!" okřikla ho vyděšeně a dloubla ho do ramene. „Děláš si legraci?"

„Nedělám," odpověděl rozmrzele a měl chuť se v tu chvíli propadnout hanbou.

„Ty přece nemusíš nikomu nic dokazovat," kroutila hlavou nevěřícně. „Jsi stejně dobrý čaroděj jako oni."

„To sotva," uchechtl se. „Můj táta porazil lorda Voldemorta. Můj bratr pomohl vyhrát národnímu týmu mistrovství světa. Oproti tomu já jsem dokázal získat jenom rekordní počet školních trestů."

„Moc si nefandi, myslím, že jsi ještě nedohnal původní Poberty," dodala smířlivě. „Ale chápu, jak to myslíš, vyrovnat se našim rodičům je docela těžké."

„Mám pocit, že se ode mě pořád něco očekává," připustil. „Jakoby nic z toho, co udělám, nebylo dost dobré."

„Myslím, že Edward to cítí stejně. Jeho táta vede Azkaban, máma je ministryní kouzel, to se těžko dohání. Asi proto se pořád chová jako vůl, i když by to nikdy nepřiznal."

„To asi jo," přikývl Abe a pocítil provinilé bodnutí, že ho to nikdy nenapadlo. Je to pravda? Chová se jeho nejlepší kamarád jako náfuka jen proto, že prostě neví, jak naplnit očekávání, co do něj okolí vkládá?

„S mojí rodinou je to ještě těžší," připustila Eileen pravdu, se kterou se nikomu ještě nesvěřila. „Být Blacková je prokletí. Ty jsi Potter, vás nejde nemilovat, ale moje rodina?"

„Vás má taky každý rád," namítl.

„Vy a Weasleyovi, naši přátelé, to možná ano. Ale zbytek kouzelnického světa?" ušklíbla se. „To sotva. Moje babička je dcerou lorda Voldemorta. Můj dědeček seděl dvanáct let v Azkabanu. Moje mamka seděla v Azkabanu. Můj otec zabil Albuse Brumbála."

„Sirius byl nevinný, Snape Brumbála zabil na jeho přání a-"

„To je ale přece úplně jedno," přerušila ho. „To nikdo neví, chápeš? Neznají ten příběh celý. Nikdo jim nevytloukal pravdu od dětství do hlavy. Vědí jen to, co se mezi lidmi říká. Pro ně jsme jen banda černokněžníků."

„To přece není pravda."

„Možná ne úplně, ale hodně lidí je o tom pořád přesvědčených," zamručela. „Zkus trumfnout tuhle rodinnou historii."

Někde z dálky k nim dolehl zvuk odbíjejících hodin, byla hodina po půlnoci a ráno se zdálo být zase o něco blíž.

„Měli bychom jít spát," zamumlal Abe. „Za pár hodin nás čeká... no, vždyť víš."

„Ještě chvilku tu zůstaňme, ano?" upřela na něho svoje černé oči.

Chtěl jí říct, že pro ni by na té ledové zemi seděl klidně celou noc. Ale v tuhle chvíli se to nehodilo, právě teď jeden druhého potřebovali jako dobrého kamaráda. A tak jí odpověděl svým typickým rošťáckým úsměvem, který ho stál o něco víc úsilí než obvykle. Eileen z vděčnosti, že nemusí být sama, si opřela hlavu o jeho rameno a ponořila se do vlastních myšlenek.

Když se společně vraceli v noci zpátky každý na svou kolej, narazili uprostřed chodby ve druhém patře na profesora Bogdanova. Nevypadal ani trochu překvapeně, že je oba vidí.

„Večer hodně štěstí, mládeži," mrkl na ně spiklenecky a pokračoval v chůzi, aniž by je napomenul za hrubé porušení školního řádu.

****

Ráno po probuzení Eileen předstírala spánek tak dlouho, až ostatní děvčata z ložnice zmizela. První úkol se měl konat v šest hodin večer po západu slunce kvůli Soni a její indispozici, a tak jim zbývalo ještě dost času. Profesorka McGonagallová šampionům účast na vyučování prominula, zřejmě tušila, že se beztak ten den ani jeden z nich nedokáže na školu soustředit. Eileen byla ráda, že Soňa našla útočiště na kruvalské lodi a nechala ji většinu dne v ložnici samotnou. Během pauzy na oběd se za ní stavil Edward a přinesl jí několik sendvičů. Eileen se jich však sotva dotkla. Žaludek se jí nepříjemně svíral a ona poprvé v životě musela přiznat, že se opravdu bojí. O to těžší její doznání bylo, když ho musela sdílet pouze sama se sebou.

Po obědě se v jejich ložnici objevil jeden z domácích skřítků a přinesl jí zbrusu nový sportovní hábit. Sestával se s černých kalhot a koženého pláště, který měl na zádech vyvedené její jméno. Hábit nepostrádal emblém Bradavic a zmijozelské barvy, ale víc ji ale znepokojil fakt, že k němu patřil pár rukavic z dračí kůže a velmi pevné kožené boty. To zřejmě nevěstilo lehkou práci.

Eileen se mechanicky do stejnokroje oblékla a ve chvíli, kdy si zavázala tkaničku od bot, se dveře do dívčí ložnice otevřely a dovnitř se vplížila Nikolaos.

„Jak ses sem dostala?" vyjekla Eileen.

„Ta hesla se točí ve smyčkách už od dob, kdy jsem byla v prváku," vysvětlila. „Není tak těžké je uhodnout."

„Neměla bys tady být," varovala ji Eileen. „Kdyby tě někdo viděl..."

„Ale mě nikdo nevidí, že?" založila si Lole ruce v bok a rozhlédla se po dívčí ložnici, která před pár lety byla také jejím domovem. Najednou jí připadalo, že od jejího odchodu z Bradavic uplynula věčnost. „Vůbec se to tu nezměnilo," konstatovala tiše. „Stále to tu páchne slizkým Zmijozelem."

„Lolo, budeš v průšvihu...," pokoušela se ji ještě Eileen domluvit. „Kdyby tě někdo viděl, myslel by si, že mi pomáháš. Mohli by tě vyhodit od bystrozorů!"

„Velmi mě těší, že si hraješ na starší sestru," přerušila ji Lola rázně. „Neboj, nepřišla jsem ti vyzradit ani slovo, co se týče úkolu. Nic nevím. Chci jen popřát štěstí svojí sestřičce, to je všechno."

Eileen váhavě přikývla, a pak se bez varování sestře vrhla do náruče. Lola ji pevně obemkla pažemi. Najednou ji překvapilo, že za dospěláckou maskou, kterou Eileen běžně nosila, se skrývá jen vyplašené sedmnáctileté děvče.

„Zvládneš to," zamumlala do jejích tmavých vlasů.

„Díky," odpověděla Eileen rozechvělým hlasem, který sama nepoznávala.

Dlouhou chvíli se objímaly, a pak Lola své mladší sestře spletla vlasy do francouzských copů, jako to dělávaly, když byly malé.

„Je čas jít," mrkla Lola na hodinky.

„Dobře."

„Až vyjdeš ze společenské místnosti, nelekej se," varovala ji Lola s úsměvem. „Čeká tam na tebe pár lidí, kteří tě chtějí doprovodit. Počkám tady, dokud neodejdete, a pak se vypařím."

Eileen mechanicky přikývla.

„Uvidíme se pak," stiskla jí Lola naposled povzbudivě paži.

Eileen vyšla z dívčích ložnic do společenské místnosti, kde bylo posledních pár spolužáků. Někdo na ni povzbudivě volal, ale nedokázala si v tu chvíli přiřadit ten hlas ke správnému obličeji. Když však prošla vchodem do podzemí, čekala tam na ni velmi početná skupinka, přesně jak Lola předvídala. Jako první si všimla Rose, která měla na levé tváři namalovaného nebelvírského lva a na pravé zmijozelského hada. Kolem krku si pro jistotu omotala obě kolejní šály. Okamžitě k Eileen přiskočila a dusila ji objetími. Dále v chodbě stál Edward, který byl podobě sladěn do obou barev jako Rose, mával vlaječkami, na kterých bylo jméno Eileen i Albuse. Dominique si obarvila dokonce v zelených a nachově červených barvách i vlasy a Lily na hlavě seděl velký klobouk, který vykřikoval v pravidelných intervalech: „Blacková! Potter!"

Velkou radost jí udělala dvojčata, která na sobě měla dres s jejím jménem podobný tomu, který nechal Harry vyrobit kvůli Jamesovi na mistrovství světa ve famfrpálu.

„Podívej!" ukazoval jí pyšně Regulus na svoji hruď, kde blikalo její jméno neohrabaně vyvedené dětským rukopisem.

„A máme ho i na zádech!" přidal se Remus a demonstrativně k ní otočil záda.

„To je paráda, kluci," ujišťovala je.

Její pohled však patřil Abemu, který se na ni rošťácky zubil. Tušila, kolik ho ten úsměv a klidná tvář stojí úsilí, a o to víc si jeho počínání vážila.

„Tak jdeme na to?" pobídl ji.

„Že váháš," odpověděla sebejistě a poprvé za celý den se necítila nervózní.

A tak oba bradavičtí šampioni vyrazili vstříc svému prvnímu úkolu společně, bok po boku kráčeli ze sklepení až do Velké síně, kde se jejich fanouškovská skupina rozrostla o několik desítek členů. Za hlasitých výkřiků je povzbuzovali po celou cestu skrz školní pozemky až na kraj Zapovězeného lesa, kde na ně čekala profesorka McGonagallová.

„Vy dva pojďte se mnou," vyzvala šampiony, „ostatní na vás už čekají."

„Zlomte vaz!"

„Hodně štěstí, Abe!"

„Do toho, Eileen!"

Abe a Eileen se od spolužáků odpojili a následovali ředitelku McGonagallovou. A jak se nořili hlouběji do lesa a pohlcovala je tma, povzbudivé výkřiky jejich kamarádů byly stále slabší a slabší, až úplně utichly. Jako by skočili po hlavě do jezera, voda jim zacpala uši a kolem nebylo nic, než jen nepříjemné a dusivé ticho. Obou se znovu zmocnil strach.

Byli už hluboko v lese, když se stromy rozestoupily a přímo před nimi vyrostl velký barevný stan.

„Tady se s vámi musím rozloučit," vysvětlila profesorka McGonagallová. „Ve stanu se dozvíte veškeré podrobnosti."

Abe a Eileen automaticky pokývali hlavou. Profesorka McGonagallová si oba prohlížela ustaraně skrz své brýle. V jednu chvíli dokonce vypadala, že je chce povzbudivě poplácat po zádech, ale nakonec jen rozechvělým hlasem řekla: „Hodně štěstí."

„Je to jen další dobrodružství," zamumlal Abe tiše.

Eileen mu nervózně pokývla hlavou na souhlas.

Pak oba bradavičtí šampioni společně vešli do stanu.

****

„Tady jsem!"

Hugo Weasley poskakoval na tribuně, aby upoutal sestřinu pozornost. Popral se o úplně ta nejlepší místa přímo pod lavičkami porotců a profesorů. Konečně mohl přestat ostatní propalovat zlovolnými pohledy, protože jeho přátelé byli na místě. Mrzl tu už skoro hodinu, ale za ten výhled to stálo. Seděli přímo naproti stanu, ze kterého za pár okamžiků šampioni vyjdou do ohrady o velikosti polovičního famfrpálového hřiště.

„Jak dlouho už tu sedíš?" kulila Rose nevěřícně oči.

„Dost dlouho na to, aby mi přimrzl zadek k lavičce," zazubil se Hugo.

Rose, Edward, Lily, Roxy, Louis a Regulus s Remusem se vměstnali na lavice, které Hugo bránil vlastním tělem. Několik spolužáků, kteří si na místa mysleli, otráveně zavzdychalo.

„Přinesl jsem pár kouzelných plamínků," řekl Edward a zalovil v batohu. „Na, rozeberte si je," pokynul ostatním a začal vytahovat zazátkované sklenice, ve kterých hořely modravé plamínky. Všichni si jeden vzali vděčně do dlaně, aby se zahřáli.

„To je senzace!" zazubil se Hugo, sundal si rukavice a přitiskl promrzlé dlaně přímo na sklo. „Kde jste nechali Dominique?"

„Drapla ji ředitelka," vysvětlila bratranci Lily. „Prý bude nejlepší, když bude celý úkol komentovat."

Jako na zavolanou na tribunu vystoupala Dominique a s neveselým výrazem ve tváři následovala profesorku McGonagallovou k ostatním profesorům, kteří seděli o několik řad nad přáteli.

Tribuny se pomalu začaly plnit, odevšad se ozývaly hlasy, jak nedočkaví diváci mezi sebou vtipkovali a smáli se. Stovky nohou dusaly po dřevěných tribunách vzhůru a vzrušení ve vzduchu bylo najednou hmatatelné. Venku se mezitím zcela setmělo a tribuny osvětlovalo několik pochodní.

„Když už tady sedíš hodinu," naklonil se Edward přes Rose k Hugovi, „viděls něco? Nějaký náznak toho, co je čeká?"

Hugo zavrtěl zklamaně hlavou: „Bohužel, slyšel jsem nějaké chlápky z ministerstva, jak se spolu baví, ale nic konkrétního. No a pak jsem asi viděl...," váhal chvíli, „ale...to je pěkná pitomost."

„Co?" vyhrkli všichni nedočkavě a naklonili se k němu.

„Měl jsem pocit, že jsem viděl strejdu Charlieho," připustil Hugo neochotně.

„Ale ten je přece v Rumunsku," pochyboval Louis.

„Jo, s draky," dodala Roxy, jako kdyby snad někdo z nich nevěděl, jakým potvorám zasvětil celý svůj život.

„Nemyslíte snad, že...?" začala Lily ustaraně, ale hlas se jí strachy v poslední chvíli zlomil.

„Nemůžou to být draci," chlácholil ji Edward. „To je pitomost," dodal sebejistěji, když viděl, jak na něj mladší bratři upírají tázavý pohled. „Draci to byli přece posledně, ne? Když byl v Turnaji Harry. Nebudou opakovat znovu stejný úkol."

Většina souhlasně něco zamumlala, ale když se nikdo z mladších kamarádů nedíval, Edward s Rose si vyměnili starostlivý pohled. Přítomnost strýce Charlieho nevěstila nic dobrého.

„Dámy a pánové, do zahájení prvního úkolu zbývá necelých deset minut!" zaburácela Dominique do zesíleného megafonu. „Dovolte mi jen úvodem připomenout několik pravidel. Je přísně zakázáno šampionům během jejich zkoušky jakkoliv pomáhat, či jim ve výkonu jakkoliv bránit. Jednoduše řečeno, vaše hůlky po celou dobu zůstanou bezpečně schované ve vašich kapsách. Na přání paní ředitelky zdůrazňuju," střelila úskočným pohledem k profesorce McGonagallové, která seděla s ostatními porotci za ní, „že kdokoliv toto pravidlo poruší, bude na místě vyloučen. Pro vaši bezpečnost vás prosíme, abyste svá místa neopouštěli, dokud první úkol zcela neskončí. Vzhledem ke specifičnosti úkolu jsou také zakázány rachejtle a jiné hlasité projevy podpory, které by mohli vyrušit obyvatele Zapovězeného lesa."

„Zatraceně," zamumlal Regulus zklamaně a nakopl batoh plný rachejtlí.

„Co teď s nimi budeme dělat?" přidal se Remus zklamaně.

„Odpálíme je po cestě zpátky," slíbil jim Edward a vysloužil si od Rose káravý pohled.

Najednou se vedle jejich míst objevil Scorpius Malfoy. V jeho tváři byla znatelná úleva, že se mu konečně podařilo najít volné místo k sezení, nicméně v okamžiku, kdy si všiml, vedle koho je, zase se zakabonil.

„Hledáš něco, Malfoyi?" neodpustil si Edward kousavý tón.

Scorpius přeletěl pohledem od svého úhlavního nepřítele k Rose, která seděla vedle něj.

„Tady ne," odsekl mrzutě a chystal se zase k odchodu.

„Máme ještě volné místo," nabídl mu znenadání Louis Weasley, který seděl o lavičku níž společně s Roxy a Lily.

„Jo, šoupnem se," navrhla Roxy.

Edward oba probodl nasupeným pohledem.

„Díky," zamručel Malfoy tiše a usadil se na samotný okraj lavičky, co nejdál od Weasleyových, jako kdyby měli nějakou nakažlivou chorobu. Zůstal sedět vzpřímeně jako pravítko a zíral upřeně před sebe. Jako jeden z mála bradavických žáků s sebou neměl cokoliv, čím by své šampiony podporoval.

„Pro spoluhráče cokoliv," ujistila ho Roxy zvesela a ohlédla se na Edwarda. Věnovala mu škodolibý úšklebek a Ed pochopil, že se mu schválně mstí za famfrpálové tréninky, kde na ni neustále řve.

O několik řad výš mezi profesorským sborem stejnou taktiku zvolil i Severus Snape. Posadil se co nejdál od svých kolegů, z černého kabátu mu vykukoval jen hákovitý nos a černé oči.

„Á Severusi, dobrý večer!" zdravil ho Kingsley Pastorek zvesela, když si sedal o řadu níž.

Snape zamumlal nějakou odpověď a dál předstíral, že se ho dění kolem nijak netýká. Mezi posledními na tribunu dorazil Harry Potter. Kdykoliv ho Severus potkal, uvědomil si, jak moc se podobá svému otci Jamesovi. S přibývajícím věkem v něm však stále častěji viděl i kousek jeho matky Lily, a nebyly to jen ty zelené oči. Dnes však vypadal ředitel oddělení bystrozorů tak ustaraně a zamyšleně, jak ho ještě nepoznal. Prohodil pár slov s profesorkou McGonagallovou a protáhl se mezi profesory na místo vedle Pastorka. Postřehl Severusův pohled a pokynul mu na pozdrav. Snape mu stroze oplatil.

Harry Potter se usadil a dal se s Kingsleym ihned o řeči.

„Všechno v pořádku?" ujišťoval se Pastorek tiše.

„Vypadá to, že ano," přitakal Potter. „Nechal jsem dole Lolu s Tarkovským a Teddyho. Kdyby se něco stalo, můžou být v ohradě během pěti vteřin. Madame Pomfreyová je připravená a..."

„Nic se nestane," ujistil ho Kingsley příkře.

„To ale nevíme, že?" sykl Potter.

„Reaguješ zbytečně přehnaně, protože se jedná o tvého syna, Harry. Nech to dospět. Albus si jistě hravě poradí, je celý po tobě."

„No právě," odpověděl Harry rozmrzele.

Severus Snape, někde hluboko uvnitř, pocítil s Harrym Potterem poprvé v životě malé sympatie. Oba dnes večer mají tam dole svoje děti. Oba zřejmě prožívají ten stejný strach.

****

„V pořádku?"

Lola odtrhla oči od tribun, které už byly zcela zaplněné, a otočila se do tváře Teddyho Lupina.

„Jistě," přitakala.

„Vypadáš nějak zničeně," nedal se Teddy odbýt a opřel se vedle ní o dřevěnou bránu, kterou za chvíli dovnitř vpustí první z fantastických potvor.

„Jen mám starost o Eileen, nic víc," odpověděla automaticky a pokusila se do tváře vloudit trochu úsměvu.

„Lolo, znám tě dvacet let," ušklíbl se Teddy. „Mě tímhle pokusem o úsměv neobalamutíš."

„Ani nevíš, kolikrát se mi to podařilo," opáčila.

Teddy poznal, že se s ním o svých problémech teď nechce bavit a rozhodl se změnit téma. „Co tvůj trénink?"

„Těžší, než jsem předpokládala," přiznala a oba automaticky stočili hlavu k Andrejovi Tarkovskému, který o pár metrů dál hovořil s Charliem Weasleym.

„Chová se k tobě dobře?" nadhodil Lupin. „Nemám si ho za stromem podat?"

„Nic ve zlým," ušklíbla se Lola, „ale obávám se, že by tě přepral."

„Mě?" odfrkl si Teddy naoko uraženě. „To bych se na to podíval. Mám ti připomenout, kdo rozbil v druháku nos tomu blbečkovi McRayenovi?"

„Já vím, byl o dvě hlavy vyšší," zavrátila Lola oči. „Byla to pěkná rána."

„Tak vidíš," mrkl na ni. „Nějakýho zamindrákovanýho Rusa zvládnu levou zadní."

Lola mu chtěla odpovědět, ale odněkud na Teddyho zavolal jeden z bystrozorů a Lupin ji nechal u brány samotnou. Zčistajasna se vedle ní vynořil Andrej.

„V pořádku?" zeptal se tiše a ona se pro sebe musela usmát, když si uvědomila, jak jeho fráze vedle té Teddyho zní prázdně.

„Myslíš, že je správné nechat bandu děcek toulat se po Zapovězeném lese?" odpověděla mu otázkou.

„Nevěděl jsem, že je tady necháváme toulat," zašklebil se.

„Víš, jak to myslím," odsekla Lola, „někde tu pobíhá nebezpečný sampír."

„Jestli tě to uklidní, podle mě nesedí nikde mezi těma prťatama na tribuně zabalený ve školní vlajce," pokrčil rameny.

„Ale mohlo by se jim něco stát po cestě zpátky," pokračovala naléhavě.

„Od toho jsme tu my," opáčil. „Jestli tě to tak trápí, měla jsi to vyklopit svému šéfovi. Nevšiml jsem si ale, že by ses mu slůvkem zmínila."

„Dámy a pánové, do zahájení prvního úkolu zbývají necelé dvě minuty!"

„Měla bys jít na svoji pozici," vybídl ji. „Běž, nikomu se nic nestane."

Lola váhavě přešlápla na místě, ale pak uposlechla.

****

Laura seděla v obývacím pokoji. Nohama nervózně podupávala o podlahu a nepřítomně si okusovala nehty. Byl to její nepříjemný zlozvyk od dětství, kterého se nedokázala zbavit. Očima sledovala ručičku na hodinách u krbu, která se nebezpečně přibližovala k šesté hodině. Snažila se nemrkat, snad aby jí během vteřiny, kdy semkne víčka, něco neuniklo. Když se domem rozlehlo zaklepání na dveře, ani se nenamáhala vstát. Někdo určitě půjde otevřít místo ní. Ze zamyšlení ji vytrhl až hlas těsně za jejími zády.

„Selene říkala, že tě najdu tady," vysvětlovala Ginny Potterová na prahu dveří. „Nemohla jsem to čekání doma snést, jsem tam úplně sama a..."

„To je v pořádku," přitakala Laura. „Můžeme se strachy užírat společně."

„Říkala jsem si, že něco sladkého by nám mohlo zvednout náladu," ukázala Ginny na tašku, ve které měla celý čokoládový dort.

„To je zvláštní," usmála se Laura a ukázala posunkem ke stolku. „Já jsem si to samé myslela o ohnivé whisky."

****

Ve stanu bylo šest dřevěných stoliček, na kterých mohli šampioni sedět a čekat. Ve skutečnosti nikdo z nich samou nervozitou nevydržel v klidu. Francois Delluc vytrvale upíral zrak vzhůru a pohupoval se s rukama za zády na špičkách. Jeho krásnohůlská spolužačka Beatrice Achardová s pečlivě staženými rudými vlasy v uzlu vypadala nejpříjemněji než obvykle a čekání si krátila tím, že si vlasy neustále dlaní uhlazovala, byť jí netrčel jediný pramínek. Soňa Daškovová neklidně přecházela v levé polovině stanu tam a zase zpátky. Upřeně přitom pozorovala svoje nohy a z pobledlého obličeje se nedalo vyčíst, jak se cítí. Michail Lissenko se tvářil ještě nevrleji a vrhal na své soupeře vražedné pohledy. Eileen s Abem postávali na kraji toho podivného kroužku a zase měli pocit, že sem vlastně vůbec nepatří.

Zdálo se, že od jejich příchodu uběhlo sotva pár vteřin, když se plachta odhrnula a do stanu vešel Hamish MacFarlan. S úsměvem od ucha k uchu a s pažemi roztaženými ve vřelé gesto rozjařeně zvolal: „Tak jdeme na to, mládeži?"