„Nic jsi neřekla," obvinil ji, „nic jsi nenaznačila. Nechala sis mě vybrat a já si vybral špatně, rozumíš? Vybral jsem si špatnou stranu a je to tvoje vina."

Laura nevěděla, co na to říct, očima bloudila po tmavých pozemcích za jeho zády a snažila se najít Emily.

„Draco, poslouchej, teď nemám čas –"

„Ty nikdy nemáš čas!" zakřičel hystericky. „Pořád běháš tam a zpátky, vymýšlíš na hlavu postavené plány a zachraňuješ svět!"

„Někdo to dělat musí," odsekla. „Někdo bojuje."

Dracovy zorničky se zúžily a z hůlky mu vyletěl gejzír jisker. „Někdo? Jako ty ano a já ne? Chceš říct, že já jsem slaboch? Proto mě přehlížíš?"

„Já tě nepřehlížím," otevřela nechápavě ústa. „Nevím, co se to s tebou děje, ale já jsem tě nikdy nepřehlížela."

„Vážně?" nadhodil. „A kolikrát sis dneska na mě vzpomněla, hm?"

Laura se zarazila a začala něco koktat.

„Kolikrát ses mě snažila najít? Starala se o to, jestli žiju, nebo bojuju? Jestli mě třeba někdo nezabil...?"

„Nejsem tvoje máma!" ohradila se. „Ona možná za tebou běhá a stará se, jestli si potřebuješ pofňukat, ale já na tyhle věci nemám čas. Tady probíhá válka Draco, umírají lidi každou chvíli a já se snažím udělat všechno proto, aby to skončilo."

„A co bude pak? Až válka skončí? Přemýšlela jsi třeba o tom? O budoucnosti? Počítáš tam i mě?"

„Samozřejmě!" odsekla uraženě.

„Samozřejmě?" zapitvořil se. „Nikdy jsi nic takového neřekla. Nemluvila jsi o naší budoucnosti, staráš se jen o to, jak porazit Pána zla. Jak pomoct Potterovi a svojí rodině. Děláš si všechno po svém a mě se nezeptáš. Myslel jsem, že ti na mně záleží."

Nemohla uvěřit tomu, kde se v něm vzalo tolik vzteku a zášti, vůbec ho nepoznávala. „Záleží mi na tobě," zašeptala, „na tobě, mojí rodině a mých přátelích. Nemůžu se věnovat jen jednomu z vás. Je mi líto, že jsi tak sobecký a vyžaduješ veškerou mou pozornost, ale tu nikdy mít nebudeš."

„Ty jsi sobecká!" obvinil ji.

„A ty jsi dítě!" vrátila mu to a do očí jí vyhrkly slzy. Nechápala, jak to mohlo zajít tak daleko. „Ty jsi dítě, sobecký rozmazlený maminčin mazánek a nemáš ani ponětí, jaký život mám já!"

„Nemám ponětí? O čem to sakra mluvíš? Já jsem se tě snažil dostat z Azkabanu, já jsem seděl na ošetřovně celé dny, kamarádíčkoval jsem se s Potterem a poslouchal to tvoje kňourání, když jsi zabila ty dva chlápky. Celý roky jsem kryl tebe a tvoji povedenou sestru, zapíral jsem vás, když jste se nechali chytit a pomáhal ti z vězení."

„Jsi směšný," zamumlala a otřela si slzy. „Nechápu, že mi tohle všechno vyčítáš."

„Nic ti nevyčítám," opravil ji, „kromě toho, jak mě neustále přehlížíš. Myslel jsem, že budeme spolu, že to všechno překonáme. Ale ty jsi neřekla ani slovo, neřekla jsi mi, když jsi potřebovala pomoct, neptala ses nikdy na můj názor a ani jsi nechtěla, abych dneska bojoval po tvém boku."

„A ty bys bojoval?" zeptala se nevěřícně. „Stál bys vedle mě proti své tetě? Známým? Matce? Otci? Dokázal bys s nimi bojovat?"

Na okamžik zaváhal a několikrát se nadechl, ale nic neřekl. Lauře to stačilo jako dostatečná odpověď.

„Nechtěla jsem, aby ses musel takhle rozhodovat," vysvětlila. „Nechtěla jsem tě k tomu nutit, měls něco udělat sám. Je mi líto, že sis to vyložil jinak."

Než stačili něco víc říct, na schodišti se objevil Harry. Sotva se některého z nich podíval, jen zíral před sebe a pokračoval v cestě.

„Co tu děláš?" obořila se na něho Laura.

„Jdu do Zapovězeného lesa," odpověděl klidně a scházel schody dolů.

„Počkej!" chytila ho za mikinu. „Ty se jdeš jen tak vzdát?"

Vytrhl se jí a pokračoval v cestě.

„To nemyslíš vážně?" štěkl Draco na Lauru.

„Harry!" zvolala na svého kamaráda a Draca si nevšímala.

Rozběhla se po schodech dolů za ním. „Počkej, Harry! Promluvme si o tom!"

„Takže takhle je to?" zakřičel za ní Draco. „Takhle to skončí? Vybrala sis Pottera?"

Zůstala nerozhodně stát a chytila se rukama za hlavu, jako by se snažila něco vymyslet. Ohlédla se za Harrym, který kráčel vstříc smrti, podívala se zpátky na Draca, jehož prosebný pohled jí svíral vnitřnosti. Chtěla se mu rozběhnout do náručí, za všechno se omluvit a nechat se konejšit. Jenže to by nesměl Voldemort číhat v Zapovězeném lese. Stálo ji to velké úsilí, ale řekla jen: „Běž za svou rodinou, Draco."

Malfoy zdrceně přikývl, čekal to. Sklonil hůlku a otočil se zády, aby nemusel sledovat, jak odchází s jeho úhlavním nepřítelem.

„Jestli s ním teď odejdeš, už tě nechci nikdy vidět," konstatoval věcně.

Lauru při těch slovech bodlo u srdce, ale za svým rozhodnutím si stála.

****

„Viktore!" křičela Emily jako smyslů zbavená. Pobíhala tmou po pozemcích a nevěděla, kam se hnout dřív. Točila se na místě a vyděšeně hledala nějaké známky Viktorovy přítomnosti.

„Viktore!" řvala z plných plic a utíkala směrem k jezeru.

Vítr ji šlehal do tváří, nohy ji neposlouchaly. Klopýtala vysokou trávou, když o něco zakopla a spadla tváří do mokré hlíny. Zděšeně se za sebe ohlédla a spatřila rozsápané tělo. Přidušeně vyjekla, když si uvědomila, že se dívá na zbytky Šedohřběta. Vyškrábala se zase na nohy a pokračovala v běhu. Brzy se ocitla na okraji jezera, kde ve vodě někdo stál.

„Kdo je tam?" křikla s hůlkou připravenou k boji. Ale ten člověk neodpovídal.

„Lumos maxima," přikázala hůlce a obří světelné koule ozářila hladinu jezera na několik set metrů daleko.

„To ne," zašeptala sklíčeně, když ve vodě spatřila Cat. Stála strnulá uprostřed pohybu, s pusou dokořán, jakoby křičela něčí jméno. Byla proměněná v kámen, což znamenalo, že někde poblíž je...

„Bazilišek," vyslovila tu hrůzu nahlas a neubránila se panice. Posvítila si hůlkou několik metrů kolem sebe a s přimhouřenýma očima sledovala, jestli tu bestii někde nezahlédne. Vylezla z vody zpátky na břeh a dala se na pomalý ústup směrem k famfrpálovému hřišti, které už přestalo hořet, pouze doutnalo. Pokud se ta potvora plazí někde kolem, nejspíš se ohni vyhýbá. Možná najde Viktora.

****

„Harry, stůj!" volala za ním v běhu zoufale. „Zatraceně!"

„Vrať se do hradu, Lauro," přikázal jí ostře. Šel klidně mezi stromy, překračoval spadané kmeny. Konečně ho dohonila a prudce mu škubla za rameno, aby ho přinutila se otočit.

„Co je?" vyjel na ni.

„Musíš mi vysvětlit, co se stalo. Cos viděl v Severusových vzpomínkách?" naléhala zadýchaně.

„Já nemám čas, ti něco vysvětlovat," odporoval.

Vší silou ho praštila do zad, když se otočil. „Otoč se na mě a mluv, ty idiote!"

„Mělas pravdu!" zakřičel zoufale. „Snape byl na naší straně, celou tu dobu! S Brumbálem se na jeho smrti domluvili, pamatuješ si tu zčernalou ruku? To bylo kletba, která ho pomalu zabíjela. Donutil Snapea, aby ho zabil místo Draca, všechno to bylo nastrčené, aby Snape vypadal jako vrah. Mělas pravdu!"

Laura měla chuť do světa vykřičet, že to celou dobu tušila, ale když viděla kamarádův výraz, nechala si to pro sebe.

„Ale Severus byl původně Smrtijed, ne? Proč najednou obrátil?" zeptala se zmateně.

„Kvůli mojí matce," zašeptal Harry. „Znal ji už od dětství, miloval ji. Prosil Brumbála, aby mámu ochránil, když se Voldemort dozvěděl o té věštbě."

„Poslal nám Nebelvírův meč," řekla Laura. „Ta laň..."

„Jo," zahučel Harry. „Ta laň představuje Lily Potterovou."

„Miloval ji tak moc...," zašeptala Laura překvapeně, jako by ji udivovalo, že mohl cítit něco tak hlubokého, jako byla láska. Bodlo ji u srdce z pomyšlení, že se nikomu nepodařilo jeho bolest odhalit. Mysleli si, že ho znají...

„Ale pořád nechápu, proč jdeš do lesa," řekla zmateně.

„Ale chápeš," ujistil ji. „Víš, proč mluvím s hady? Víš, proč mu vidím do hlavy?"

Zavrtěla hlavou, ale pravda ji zčistajasna uhodila do tváře. Ztuhla uprostřed pohybu a šokovaně se na Harryho podívala.

„Jsem viteál," přisvědčil, „jsem poslední kousek duše, který musí být zničen."

„To nesmíš!" Chytla ho křečovitě za bundu a cloumala s ním. „To ne, Harry! Taková doba, tolik práce a všeho! To nesmíš, nesmíš se jen tak vzdát!"

Harry ji uchopil za zápěstí, aby ji uklidnil a přitáhl si ji na hruď. „Víš, že to jinak nejde. Dokud nebudou zničeny poslední viteály, nemůže zemřít."

„Půjdu tam s tebou," vzlykala mu do ucha. „Všichni s tebou půjdeme...Ron a Hermiona..."

„Ne, není čas. Ty se vrátíš na hrad," rozhodl. „Vrátíš se nahoru a připravíte se na další útok. Musíte zabít toho hada, ano? Řekni Ronovi a Hermioně, ať ho zabijí. Ty a Emily..."

„...zabijeme Voldemorta," dořekla za něho.

„Teď už běž," přikázal jí a odtáhli se od sebe.

Chvíli se mu dívala do očí a nevěděla, co říct. Jak uklidnit někoho, kdo jde dobrovolně zemřít?

„Jsem připravený," ujistil ji pevně.

Pohladila ho po tváři a zašeptala: „Hodně štěstí, Harry Pottere. Doufám, že se ještě uvidíme."

Jen se pousmál a otočil se k ní zády. Sledovala ho ještě několik minut, než jí zmizel mezi stromy, a pak se otočila zpátky a rozběhla se k hradu. Každý musel vybojovat svou vlastní bitvu.

****

Její oči si nemohly přivyknout na spoustu kouře, který stoupal z hromady hořících trámů a kusů famfrpálového hřiště. Všechny věže se zhroutily, hořely a zapálily i okolní trávu. Rozháněla svou mocí štiplavý dým od sebe. Kousky popela kolem poletovaly a zasypaly jí vlasy, oblečení, i celé okolí.

„Viktore!" křičela přidušeně. Kouř v plicích ji rozkašlal k nezastavení.

Neviděla na víc než několik metrů, chtěla se otočit a vzdát to, když nohama ho něčeho narazila. Zděšeně vyjekla při pohledu na kluzké šupinovité tělo. Našla ho, baziliška. S hůlkou připravenou k útoku odstoupila o pár kroků dál. Jenže bazilišek se nepohnul, pořád ležel na stejném místě. Což mohlo znamenat cokoliv, ale předpokládala, že je mrtvý. Pokud byl mrtvý, musel ho někdo zabít a ten někdo je možná zraněný.

Rozběhla se podél klikatého několika metrového těla směrem, kde doufala, že má zvíře tlamu. Ten někdo byl zraněný, ležel natažený přes baziliškovu hlavu, ruce mu bezvládně visely ve vzduchu.

„To ne," zašeptala. Vší silou tělo obrátila a zadívala se do Ivanových prázdných očí.

„Strýčku Ivane." Odhrnula mu vlasy z obličeje a odhalila tak hlubokou ránu na hrdle od baziliškových zubů. Poplácala upíra po tváři, ale neprojevil žádné známky života, když v tu chvíli někdo zakašlal. Zmateně se rozhlédla kolem a o pár metrů dál v trávě našla další tělo.

Srdce jí vynechalo několik úderů, jako omámená se k němu rozběhla a poklekla poraženě do trávy.

„Viktore."

„Emily," zachraplal zmateně a jeho oči hledaly ty její.

„Tady jsem," řekla jemně a naklonila se přímo nad něj. Přerývavě dýchal, těkal očima kolem sebe a svíjel se bolestí. Bazilišek ho kousl do levého boku. Rána nepříjemně krvácela, tlukot jeho srdce byl nepravidelný a tělo chladlo.

„To ne, to nesmíš," prosila ho zoufale, „teď mě nepopouštěj."

„Emily," šeptal její jméno. „Emily..."

„Ne," řekla pevně. Svlékla si kabátek a prudce ho roztrhla. Vzala kus látky a přiložila mu ji na ránu. Věděla, že žádné kouzlo, které zná, baziliškův jed neporazí. Snažila se ránu co nejvíc stlačit a rozhlížela se kolem po pomoci, ale bylo jí jasné, že jsou tu sami.

„Vydrž," opakovala dokola. „Kvůli mně, prosím, vydrž."

Lauro, pomyslela si zoufale a hledala spojení se svou sestrou. Lauro, Viktor je zraněný. Jsme na famfrpálovém hřišti, přijď, rychle!

****

Sestřina slova ji zastihla uprostřed běhu ke hradu. Neváhala ani vteřinu a změnila směr. Klopýtala lučním kvítím, skákala přes kamení a nehybná těla. Štiplavý vzduch jí naplňoval plíce.

„Emily!"

„Tady jsme!" zaslechla přidušený hlas odněkud zleva.

„Emily!" zvolala a vítr rozehnal poslední kouř, který jí bránil ve výhledu.

„Já...já nevím, co mám dělat..."

Laura zůstala zírat na svoji sestru. Emily seděla v trávě, jednou rukou hladila Viktora po tváři a druhou mu zastavovala krvácení kusem látky. Celá se třásla, po tváři jí stékaly potoky slz a neustále opakovala: „Pomoz mi. Pomoz mi."

Dívat se na její bolest ji rvalo na kusy, ještě nikdy neviděla svou mladší sestru tak zoufalou.

„Zachraň ho," prosila ji úzkostlivě. „Zachraň ho tak, jak jsi zachránila mě."

„Emily, tohle je jiná situace," snažila se jí to vymluvit.

„Lauro, prosím," dívala se jí do očí, „já tě prosím, nenech ho umřít."

„Nedělej to," ozval se jí za zády hlas a ona se poplašeně otočila za sebe. Stál tam její přelud, její dcera. „Nemáš tolik síly."

„Já musím," zamumlala Laura sklíčeně.

„S kým to mluvíš?" nechápala Emily a těkala očima na místo, kam se dívala Laura, ale nikoho neviděla.

„Nemám sílu," řekla dívka. „Pokud použiješ moji moc, nejspíš zemřu."

„Lauro," zašeptala Emily naléhavě a upoutala sestřinu pozornost. „Nevím, o co tady jde, ale prosím, pomoz mu. Kvůli mně, ještě nikdy jsem tě o nic nepožádala, až teď."

„Zabiješ mě," konstatovala suše dívka.

Laura se dívce podívala do očí a našla v nich jen odpor a vztek, ohlédla se zpátky na Emily a v jejím pohledu byla prosba a strach. Neuvěřitelný strach.

Nezaváhala ani minutu, dnes už se jednou rozhodla a nedokázala určit, jestli správně. Podruhé to nedopustí.

****

Velká síň byla plná lidí. Živých, zraněných, mrtvých.

Lenka Láskorádová namočila žínku do hojivého lektvaru a přiložila ji opatrně Nevillovi na obličej. Neville zaúpěl bolestí, ale vděčně se na Lenku usmál. Tržná rána se mu zocelila.

Profesorka McGonagallová skloněná nad tělem Remuse Lupina zdrceně vzdychla. Měla toho muže ráda, byl skvělým učitelem a ještě lepším člověkem. Přikryla jeho obličej dekou. Poté se otočila k tělu jeho ženy Nymfradory.

Paní Weasleyová usedavě plakala nad tělem svého syna. George svoji matku objímal a nemohl uvěřit, že ztratil svoje dvojče, svou druhou polovičku.

Fleur se v koutě choulila v Billově náručí a vzájemně si dodávali útěchy.

Ginny Weasleyová pomáhala madame Pomfreyové ošetřovat zraněné.

Táňa seděla stranou od ostatních i se skupinkou přeživších upírů. Cítila, že sem nepatří. Z davu se vynořil Tymian s teplou dekou a přehodil jí ji přes záda. Vděčně se na něho usmála.

Profesor Křiklan stál nad velkým kotlíkem a rozdával všem lahvičky s uklidňujícím lektvarem na nervy.

Profesorka Trelawneyová vytahovala šíp z prsou kentaura.

Hermiona seděla vedle Rona na jedné z lavic podél zdi. Opírala se mu hlavou o rameno a oba doufali, že je Harry stále živý.

V tu chvíli míru a klidu dovnitř vtrhla Laura následovaná dvěma domácími skřítky, Kráturou a jiným pomocníkem z kuchyně, kteří nesli nosítka, na kterých ležel krví zmáčený Viktor. Vedle nosítek klopýtala Emily, svírala Viktorovu ruku a sotva vnímala někoho jiného.

„Potřebujeme pomoct, madame Pomfreyová!"

****

Lord Voldemort a jeho spojenci mezitím čekali v lese. Ultimátum, které stanovili Harrymu, skoro vypršelo.

„Můj pane, není po něm stopy," hlásil jeden ze Smrtijedů.

Lord Voldemort nehnul ani brvou, dál zíral upřeně před sebe. Bellatrix po své pravé ruce. Na levé straně stával většinu času Severus, ale nikdo neměl odvahu se zeptat, co se s ním stalo.

„Chovej se alespoň trochu zúčastněně," sykl Lucius své ženě do ucha.

Narcissa se na svého muže ohlédla s odporem a pohrdáním. „Náš syn je bůhvíkde uprostřed bitvy, může být zraněný. Může být mrtvý! A ty se staráš o to, jak se tvářím? Jdi k čertu, Luciusi. Až tahle válka skončí, odcházím od tebe, rozumíš?"

Lucius chtěl své ženě něco odseknout, když se přímo ve stanu objevil Harry.

Vyvolený jdoucí na smrt.