Bellatrix Lestrangeová seděla v rohu své kobky. Ani čtrnáct let v Azkabanu nezničilo její divokou krásu. Dlouhými nehty si přejížděla po Znamení zla, které na jejím předloktí tepalo jako srdce. Ano byla blízko...Svoboda. Jak slastně to slovo zní. Svoboda po boku jejího Pána. Po ničem celou tu dobu netoužila tak, jako znovu pokleknout před lordem Voldemortem. Věděla, že se vrátí. Čekala na tu chvíli a byla si jistá, že on pro ni pošle. Co na tom, že to tak dlouho trvá? Ona trpěla se vší ctí jen a jen pro něj. A on to ví. A už brzy ji odmění. Brzy vystoupí po jeho boku a nebude nikdo, kdo by ji zastavil!

Jeden z mozkomorů vycítil, jak oplývá štěstím. Pomalu připlul ke dveřím její cely a chlad Bellatrix udeřil přímo do prsou. Sesunula se k zemi a zakřičela bolestí. Její vysoký jekot se rozléhal celou chodbou.

V protější cele ji pozoroval pár lhostejných očí. Rodolfus Lestrange věděl už dávno před svým zatčením, že udělal chybu, když si Bellatrix vzal. Ona celý život zasvětila Voldemortovi. Toužila po moci a uznání. Nikdy Rodolfuse nemilovala, možná v dobách, kdy byli studenti a o životě nevěděli zhola nic...

Jekot ustal a mozkomor vyplul z cely zpátky na chodu. Bellatrix ležela nehnutě na zemi. Rodolfus od ní odvrátil zrak, jeho city k ní byly dávno mrtvé.

****

Od Tánina příjezdu do Voldemortova sídla uplynul měsíc. Za tu dobu se mnohé změnilo. Pán zla vyžadoval její stálou přítomnost. Na jeho přání se stala osobní asistentkou Selene. Byla ráda, když zůstala o samotě alespoň přes noc, ale stejně cítila přítomnost stráží za dveřmi jejího pokoje. Shodou šťastných náhod se jí jednou týdně dařil poslat Viktorovi vzkaz, že je všechno v pořádku. Na schůzku s ním a Alexem se ale nemohla dostat. Voldemort myslel na vše, dokonce jí nechal každý den posílat čerstvou lidskou krev. Nejvíc ji ale rozesmál, když se jí jednoho dne zeptal, jestli místo postele nepotřebuje rakev. Bylo směšné, jak málo obyčejní smrtelníci ví o životě upírů, jak moc je ovlivnily pohádky a pověsti.

Její dny vypadaly všechny stejně. Každé ráno vyčkala, až se Selene vzbudí a strávila s ní zbytek dne v jejím pokoji. Voldemort byl přesvědčený, že hodiny tráví pokusy o vyléčení. Pravda byla ale jiná, celé dny mluvily a plánovaly.

„Musím se dostat ven," zašeptala Táňa jednoho dne naléhavě, „máme strašně málo informací o tom, co se děje."

„Vím," přikývla Selene stojící v šeru u okna, „ přemýšlím celé noci o tom samém."

Táňa si svou svěřenkyni prohlížela. Obdivovala její sílu, se kterou se ke všemu stavěla. Čtrnáct let předstírala vlastní šílenství, aby si zachránila život. Měla zdravější rozum, než většina jiných lidí. A teď se tiše a zpovzdálí snažila bojovat za svou rodinu.

Selene se dívce nesvěřila s celým tajemstvím. Pravdou bylo, že prvních dvanáct let byla opravdu šílená. Skutečně mrtvá. Trvalo jí roky, než začala vnímat svět kolem sebe. Ale nedokázala doopravdy žít. Bolest, která ji sžírala, se nedala slovy vyjádřit. Den za dnem plynul a ona jen tiše seděla ve svém pokoji u sv. Munga. Nevnímala okolní svět, dokud jednoho dne na návštěvě u Longbottomových někdo nezapomněl Denního věštce a ona neuviděla Siriusovu podobiznu. V tu chvíli jakoby ji někdo polil kýblem studené vody a ona se probrala z hlubokého spánku. Sirius utekl z Azkabanu. Mozkomorové ho nepřipravili o rozum. Žije. Pomalu ale jistě se jí začaly vracet vzpomínky i síla. Dlouho jí trvalo, než se zase začala cítit živá. Vůči svému okolí se však neustále chovala stejně. Tajně odposlouchávala rozhovory zaměstnanců, aby se dozvěděla, co se děje za zdmi ústavu. V nepozorovaných chvilkách četla noviny, aby se ujistila, že je Sirius i nadále na svobodě. Po několika měsících si však nemohla nevšimnout, že se stále častěji ozývá Znamení zla. Ruka ji často pálila a obrysy lebky s hadem byly zřetelnější. Věděla, co to znamená. Voldemort se vrací. Musela se odtamtud dostat. Než však dokázala naplánovat útěk, přišli si pro ni. Smrtijedi. Nebyla tak bláhová, aby si myslela, že ji považují za mrtvou. Rozhodla se ve své hře pokračovat. Neměla se jak bránit. Rozhodla se Severusovi odhalit pravdu až tehdy, kdy pochopila, že je na jejich straně.

Selene natáhla dlaň plnou drobků k holubovi, který přistál na parapetu. Pták chvíli otálel, ale Seleniny vlídné oči ho přesvědčily, že se není čeho bát. Poklidně jí zobal z ruky, o to překvapivější bylo, když ho Selene hbitě drapla a zlomila mu vaz.

„Jak přesvědčit Voldemorta, aby mě pustil ven?" přemítala Táňa.

„Lehce," řekla Selene přesvědčeně a vrátila se do pokoje s mrtvým zvířetem, „řekneš, že potřebuješ na lov."

Táňa zamyšleně pozorovala, jak holubovi nožem prořízla hrdlo a nechává jeho krev stékat do číše. Špičáky v ústech ji nepříjemně zabolely.

„Ani nebudu lhát," pousmála se a odhalila zvětšené zuby, „umírám žízní."

Selene přikývla a podala jí pohár plný krve. Táňa potravu vděčně přijala a vypila ho celý do dna. Selene ji s klidem sledovala a nedala najevo žádné zděšení nebo odpor.

„Děkuji," vyjádřila Táňa svou vděčnost. Okamžitě ucítila, jak se jí vrací síla a mizí chuť po někom skočit.

„Potřebuješ se najíst pořádně," namítla Selene, „krysy v domě jsme téměř vyhubily a medvěda ti z okna neulovím."

„Dnes večer požádám o svolení," souhlasila, „z hladovějící upírky v domě by byl určitě nervózní."

Selene přikývla: „Pořád mi nejde od hlavy, že se odvážil ke spolupráci s vaším druhem."

„Potřebuje někoho, kdo je odolný vůči mozkomorům," namítla, „my jako mrtví, jsme ideální. Navíc nám tím nápadem Emily přihrála."

„Je bystrá," souhlasila Selene, „stejně tak i její sestra. Obě jsou chytré a statečné, jsem na ně pyšná."

Táňu nemusela přesvědčovat, viděla hrdost v jejích očích.

„Brzo jim to řeknete osobně," zašeptala a stiskla jí pevně ruku.

Selene se prchlivě pousmála. Nic si nepřála z celého srdce víc, než vidět své děti a muže.

****

Moc profesorky Umbridgeové dosáhla obřích rozměrů. Její vyhlášky pronásledovaly studenty na každém kroku. Zakázáno bylo téměř vše, co jim v minulosti přinášelo radost. Tohle a fakt, že na školních pozemcích začínala zima, vyvolalo ve studentech pocity beznaděje. Snad kromě skupiny, které si říkala Brumbálova armáda.

Dvakrát týdně se scházeli v Komnatě nejvyšší potřeby a připravovali se na boj proti přívržencům Voldemorta. Ať se snažilo ministerstvo vzestup Smrtijedů jakkoliv ututlat a popírat, záhadná zmizení a úmrtí Harrymu a jeho přátelům neunikla. O to horlivěji nacvičovali kouzla, která by se jim hodila u souboje.

„Mdloby na tebe!"

Laura hbitě uskočila před Lenčinou kletbou a stačila svou soupeřku ještě odzbrojit.

„Paráda," pochválila ji Lenka a nadšeně se rozběhla pro svou hůlku, která odletěla na druhou stranu místnosti.

Laura se spokojeně usmála, nácviky Brumbálovy armády ji vnitřně uspokojovaly. Zapadla víc mezi ostatní studenty, učila se kouzlům, která ji bavila. Navíc měla konečně pocit, že něco dělá a je užitečná. Rozhlédla se po místnosti plné bojujících dvojic.

Nejvyrovnanější souboj sváděl Harry s Nevillem. Všichni měli z Nevilla radost, v Brumbálově armádě našel svoje sebevědomí a patřil k nejpilnějším žákům. Neville se sklonil před Harryho kletbou a pohotově ho zasáhl kouzlem úplného spoutání. Pár přihlížejících mu uznale zatleskalo a Neville červený až za ušima přispěchal Harrymu pomoct zpátky na nohy.

„Protego!" Laura hbitě vytvořila štít mezi sebou a Fredem, který ji chtěl za jejími zády odzbrojit.

„Zatraceně holka, jak ty to děláš!" zvolal zklamaně.

Laura se nadšeně zazubila, dnes to bylo už potřetí, co se ji snažilo jedno z dvojčat překvapit. Bez úspěchu, pro boj měla cit.

Vedle ní bojoval Ron s Hermionou. Bylo vidět, že on se pekelně soustředí na každý krok, zatímco ona jen tak znuděně odrážela jeho kouzla. Vždycky se ale tvářila, jak těžký Ron je soupeř a občas, aby podpořila jeho ego, ho nechala vyhrát.

„Můžeme?" Lenka se už vrátila a ředkvičky se jí v uších divoce pohupovaly.

„Jasně," souhlasila. Připravila si hůlku a napadlo ji, jestli by na ni byl táta pyšný.

Byla dobrá čarodějka. Našla svou sestru. Byla šťastná.

****

Lucius Malfoy prsty nervózně bubnoval do dubového stolu. Oči mu těkaly po všech přítomných Smrtijedech, ani jeden z nich nevypadal nadšeně z toho, co se právě dozvěděli.

„Cítím vaše nadšení," prohodil lord Voldemort ironicky do hrobového ticha. V očích se mu zlostně zablesklo, nikdo z přítomných se neodvážil ani pohnout.

„Pověz, Šedohřbete, co ti leží na srdci," vybídl sedícího po své levici.

Vlkodlak sebou zděšeně škubl a chabě si odkašlal. „Totiž...eh, při vší úctě pane, obsadit Bradavice, pokud v nich velí Brumbál, je poněkud nemožné."

Voldemort se rozesmál chladným smíchem, kterým naplnil celou místnost, Peter Pettigrew se chabě přikrčil na své židli.

„Ach ano, Brumbál," prohodil Pán zla, „jak bych mohl zapomenout? Samozřejmě, že s ním počítám, copak mě máte za takového hlupáka?!"

„Takže se bavíme o době, kdy Brumbál v Bradavicích nebude?" odvážil se zeptat Snape.

„Jistě," přitakal Voldemort, jakoby to nebylo od začátku jasné. „Zapomínáte, že co nevidět nás bude víc. Je načase využít pomoci našich přátel z Rumunska a dostat ty nejlepší Smrtijedy zpátky na svobodu."

Nikdo se neodvážil odporovat, i když se všech dotklo, že za nejlepší nepovažuje právě je.

„Konečně musíme začít jednat!" zahřměl. „Pokud chceme ovládnout Bradavice a ministerstvo, potřebujeme více síly, než jsme měli posledně."

Žádný z přítomných nepochyboval, že svá slova myslí vážně. Ať se jim tento plán zdál jakkoliv riskantní, nebylo cesty zpátky.

****

„Voldemort své síly poslední dobou soustřeďuje jinam, ale to neznamená, že na věštbu zapomněl," promluvil Brumbál k Řádu. „Stále ji musíme chránit."

„To je hezké, že budeme hlídat nějakou kouli, zatímco nejspíš mučí Siriuse," ozvala se Cat. Zamračeně si ředitele měřila a záměrně ignorovala varovné pohledy ostatních členů.

„Jsem si jist, že Sirius bude mlčet," řekl Brumbál klidně.

„Tak o tohle vám jde!" vykřikla pohoršeně. „Aby mlčel?! A já se už bála, že vám záleží na jeho životě!"

„Špatně jsi mě pochopila," nesouhlasil. „Samozřejmě, že mi na tvém bratrovi záleží, ale kdyby uposlechl mého varování, nic by se nestalo."

„Ach já zapomněla! Už zase ta stará písnička o tom, že si za všechno může sám!"

„Uklidni se," zašeptal jí Remus do ucha. „Přeháníš to."

„Ano, může si za to sám, je mi líto, ale nevím, jak bych mu mohl pomoct." Teď už Brumbálovi docházela trpělivost. Cat svými výstupy zdržovala skoro každou poradu Řádu.

„Možná, že kdybyste byl k nám všem upřímný, mlčela bych." Ventilovala nejen svůj vztek, ale i bolest Laury a Emily. Převážně kvůli Brumbálovému tajnůstkářství žily ve lži.

„Já jsem upřímný," prohlížel si ji káravě skrz půlměsícové brýle.

„Vážně?" vyštěkla. „Tak co kdybyste nám řekl, co je v té věštbě?"

Pošuk Moody nesouhlasně zamlaskal a Tonksová poplašeně střelila po Brumbálovi očima. Remus vzdal marné pokusy umlčet ji.

Ředitel si povzdychl: „Rád bych, ale..."

„Výmluva," skočila mu do řeči, „víme, že po ní Voldemort jde, protože se týká jeho a Harryho, ale nemůžeme vědět, co v ní je? Nasazujeme život pro blábol nějaké věštkyně?"

„Nasazujeme život pro ochranu Harryho," opravil ji.

„Víte co?" prskla a z očí jí šlehaly blesky. „Harry si za to může sám, taky by bylo logické, ho v tom nechat."

Věděla, že tentokrát přestřelila, vstala prudce od stolu a aniž by se někomu z přítomných podívala do očí, poněkud klidněji zamumlala: „Beru si noční stráž, vystřídám Artura."

Klidným krokem vyšla z místnosti a v předsíni se nemotorně začala soukat do kabátu.

Remus se pokusil o omluvný úsměv a rozběhl se za ní. Původně s ním lomcoval vztek a chtěl křičet, ale když viděl, jak zoufale pláče a nemůže se obléknout, zlost ho přešla. Pomohl jí do kabátu a sevřel ji v náručí.

„Pomůžu ti dostat Siriuse na svobodu," zašeptal najednou rozhodně.

Přikývla mezi vzlyky a objala ho o něco pevněji.

****

Emily poklekla u sochy Salazara Zmijozela a hodila dovnitř tři mrtvé fretky. Okamžitě k ní dolehly tlumené trhavé zvuky. Baziliščí mládě toho spořádalo den ode dne víc. Odhadovala, že je velké zhruba jako dospělý člověk, ale na vlastní oči se kvůli bezpečnosti nepřesvědčovala.

Hnusilo se jí, že musí pěstovat takovou bestii, ale Voldemortův příkaz zněl jasně – dokončit úkol, který její matka začala. Probourala cestu ven, aby se had mohl později krmit sám. Tušila, že chce Voldemort z baziliška udělat jednu ze svých zbraní, ale byla to jediná věc, kterou po ní vyžadoval, a byla svým způsobem ráda, že úkol není odpornější. Utěšovala se tím, že než mládě vyroste a bude představovat opravdovou hrozbu, chvíli to potrvá.

Bazilišek vyplivl ohlodanou kost, která se jí skutálela do klína. Znechuceně ji smetla a vstala. Měla se za pár minut sejít v knihovně s Laurou. Trávily spolu co nejvíc času, ale všechny ty roky se jen tak dohnat nedaly.

Někdy si přála vrátit se v čas zpátky. Strávila by obyčejné prázdniny u Ivana a v září by nastoupila zpátky do Kruvalu. Nevěděla by nic o své rodině a minulosti, bez potíží by studovala a ve volném čase odhalovala tajemství kruvalské pevnosti. Hlavně jí chyběly Viktorovy návštěvy, o kterých si tady mohla nechat jen zdát. Ano, byl to kdysi celkem bezstarostný život, ale teď byla ráda, že má rodinu. I když bude ještě muset hodně pracovat, aby byla úplná.

Včera večer se měla sejít s Viktorem, který nedorazil. Dělala si o něj starosti, celou noc nemohla spát. Ráno jí přišel dopis.

Nemohl jsem přijít. Infiltrujeme se přímo mezi ně. Brzy na viděnou. V.

Nitro jí okamžitě naplnil strach. Viktorova slova znamenala jediné, přidal se k Smrtijedům. Vetřel se do přízně Pána zla, aby jí mohl být na blízku. Aby ji ochránil.

Opouštěla Tajemnou komnatu sklíčená.

Někde venku za nic nasazují život.

Neřekla Lauře pravdu o tom, že ji Voldemort v Tajemné komnatě donutil vypěstovat mládě baziliška.

Laura neřekla Emily pravdu o tom, že společně s ostatními bojuje v Brumbálově armádě.

Byla tajemství, která si ještě nedokázaly svěřit

****

„Kolik?"

„Pět," odpověděl Lucius, „celkem tedy dvanáct, ale sedm naprosto nepoužitelných."

„Kdo je prověřil?"

„Já osobně," odpověděl s jakousi hrdostí. „Jsou vzadu."

Severus přikývl a pokračoval dlouhou chodbou sám. Neměl rád, když ho Pán pověřil výběrem nových Smrtijedů. Bylo nudné prohrabovat se jednoduchou myslí desítek hlupáků, kteří si mysleli, že mají na to stát se služebníky Zla. I když na něj připadla ta méně náročná část. Vždycky je někdo musel prozkoušet v souboji a podrobit je kletbě Cruciatus a tehdy odpadlo nejvíc zájemců. Na Severuse připadla jen hrstka nejlepších.

Vešel rázným krokem do místnosti, beze slova kývl na prvního kouzelníka, který stál hned u dveří. Odvedl muže trochu stranou a bez varování vykřikl: „Legilimens!"

Ponořil se do jeho mysli, nebyla nijak složitá, muž nepatřil zrovna ke vzdělaným lidem. Chvíli ji prozkoumával. Dozvěděl se mnoho nepodstatných věcí, o jeho životě, ale mohl s jistotou odsouhlasit, že zrada z jeho strany nehrozí, byl zapřísáhlý vyznavač čisté krve a slušně se vyznal v kouzelnické historii.

Opustil jeho mysl a muž se v bezvědomí sesunul na podlahu.

„Další," vyzval zbytek. Nikdo se v první chvíli nepohnul, ale ve zlomku vteřiny k němu sebejistě přišel jeden mladík a postavil se čelem. Severus bez mrknutí okna pozvedl hůlku. „Legilimens!"

Tentokrát se nic nestalo. Ale podvědomě to čekal od chvíle, kdy si mladíka všiml. Bylo to vůbec poprvé, co se nedostal do cizí mysli. Chvíli se o to ještě pokoušel, i když věděl, že je to marné. Tohle musel být ten kluk, za kterého se Cat zaručila...

Probodl Viktora zkoumavým pohledem, mladík se potěšeně usmál. Pokynul mu, aby se postavil k prvnímu uchazeči, který byl přijat.

„Další!" zahřměl.

****

Alex se ostražitě rozhlédl chodbou, nikde nebylo vidět ani živáčka. Opatrně odsunul závoru na dveřích a odemkl několik zámků. Musel to risknout, byť se pravdu od Táni dozvěděl teprve před chvílí. Tato zpráva by mohla Voldemortovu zajatci pomoci přežít následující dny.

Vstoupil dovnitř kobky. Páchla krví a myšinou.

„Siriusi?" zašeptal.

Někde z rohu k němu dolehlo tlumené zachrčení. Rychlým krokem přešel místnost a poklekl k tělu ležícímu na zemi. Otočil Siriuse na záda a div necukl. Vypadal daleko hůř, než posledně. V rozmláceném obličeji sotva našel oči plné bolesti, které k němu upíral.

Alex bleskurychle vytáhl lahvičku kostirostu a nalil mu lektvar do pootevřených úst.

„Siriusi, slyšíte mě?" zeptal se tiše.

Nepatrně mu zamrkal na odpověď, bolest mu nedovolovala promluvit.

„Vaše žena," řekl a dával si záležet, aby mluvil srozumitelně, „je v naprostém pořádku. Je úplně zdravá. Mám vám vyřídit, že vás miluje a že se k vám snaží co nejrychleji dostat."

Zarazilo ho, s jakou silou mu Sirius náhle stiskl ruku. A Alex spatřil, jak se mu zaleskly v očích slzy vděčnosti.