"Ehm...," přerušil Draco nervózně několikaminutové ticho.

Emily sebou trhla a nepřítomně zamumlala: „Asi bychom měli jít nahoru."

„Jo," přikývl, „asi jo."

Mlčky se vrátili přes mučírnu do vstupního sálu. Draco se ji neodvažoval vyrušit z myšlenek ani ve chvíli, kdy měl pocit, že ve sklepení viděl za mřížemi člověka.

„Běž po schodech nahoru a chodbou doprava. První dveře vlevo," mumlala a očima bloudila po zdech za ním. „Na noc se raději zamykej. Když někdo zaklepe, zeptej se, kdo tam je. A vůbec, být tebou, ven ani nevycházím."

„Jasně, čerstvý maso," ušklíbl se.

„Uvidíme se na večeři," dodala zamyšleně, „v šest, než se začne stmívat."

Znovu přikývl. Pokynula mu hlavou a rychlými kroky se vzdálila. Draca začal ovládat skličující pocit z celého stavení a jeho obyvatel. Rozhodl se řídit jejími radami a bez rozmýšlení pokračoval do svého pokoje.

Místnost byla zařízena prostě. Zabouchl za sebou dveře a otočil klíčem v zámku. Ze země se zvedl prach a podtrhl tak celkově odpudivou atmosféru tohoto místa. Do nosu mu vnikl zápach trouchnivějícího dřeva, proto přešel k oknu, aby vyvětral. Když se mu podařilo rozrazit okenice a dostat dovnitř sluneční paprsky s čerstvým vzduchem, naskytl se mu výhled na celé nádvoří. Hlavní branou právě mizela postava dívky, která se potřebovala vyrovnat se zjištěním, že čtrnáct let žila ve lžích.

****

Laura zamyšleně bloudila prázdnými ulicemi francouzského městečka. Déšť ustal, ale většina lidí zůstávala za zdmi svých domů. Přelezla nízkou zídku a vydala se po úhledně posečeném trávníku ke dveřím snad nejudržovanějšího domku v celé čtvrti. Krátce zaváhala, než stiskla zvonek.

Dveře se po chvíli otevřely a na prahu stála štíhlá blondýnka. Mohlo jí být něco přes třicet.

„Ahoj Lauro, moc ráda tě vidím," uvítala ji. Vždycky v její přítomnosti mluvila anglicky. Až dnes si Laura uvědomila, že i ona jí lhala. Mluvila na ni anglicky, protože to byl její rodný jazyk a ona to věděla. Ale to už dnes nechtěla řešit.

„Je Fleur doma?"

„U sebe v pokoji, vybaluje si věci z Anglie."

Laura přikývla a vešla dovnitř. Byla již v polovině schodů, když si vzpomněla: „Jo, před domem jsem nechala Sabbath."

„Řeknu Gabriele, aby se za ním šla podívat. A... Lauro?"

„Hm?"

„Stalo se něco?" zeptala se starostlivě.

„Ne," zakroutila Laura hlavou a zmizela nahoře, než se jí stačila zeptat na něco víc.

Zaklepala na dveře polepené fotkami poplárních kouzelnických kapel. V pokoji utichla hudba a někdo se o překot hnal ke dveřím.

Fleur se za uplynulý rok v Anglii nezměnila. Možná jen trošku pobledla, protože jí chybělo domovské slunce, ale jinak to byla pořád ta samá dívka, se kterou se Laura na konci loňských prázdnin loučila.

„No konečně jsi za mnou přišla!" uvítala kamarádku a pevně ji objala.

„Tak co, jaká je Anglie?"

„Příšerně studená," mávla Fleur rukou a pozvala Lauru do pokoje. Obě dívky se posadily na postel a Laura se rozhlédla kolem. „Máš tu pěkný nepořádek," zkritizovala ji.

„Ještě jsem si nestačila dát všechny věci do pořádku, odjezd byl poněkud komplikovaný."

„Jo," přikývla Laura.

„Cedrik byl milý kluk," zamumlala Fleur tiše. „Ale ty mi pověz, jaké byly Krásnohůlky bez ředitelky, co? Užívali jste si volna?"

„Ani ne, bez sedmáků tam byla nuda," pokrčila rameny.

„Lauro," oslovila ji jemně po chvíli ticha, „co se stalo?"

Zakroutila hlavou a skryla tvář za vlasy, aby kamarádka neviděla, jak se jí hrnou slzy do očí.

„Víš, že se mi můžeš svěřit." Opatrně ji objala. „Ale můžeš mlčet, pokud o tom nechceš mluvit."

„Zatím volím tu druhou variantu, promiň," vydala ze sebe mezi vzlyky.

„Není za co se omlouvat, sluníčko moje. Víš, že se mi po tobě moc stýskalo? V Anglii jsou všichni tuctoví. A kluci příšerná pubertální paka."

„Jako všude," uchechtla se a otřela si tváře. „Můžu u tebe přespat?"

„Ty můžeš vždycky, vždyť víš. Ty ses pohádala s mamkou?"

„Cat není moje matka," odporovala dutě.

„Tomu nerozumím," připustila Fleur. „Ale víš doufám, co je dneska za den?"

„Netuším," rozhodila Laura rukama.

„Pátek," zazubila se Fleur, „a co pátek znamená?"

„Zkrášlovací den," usmála se i Laura.

„Přesně tak," přikývla, „takže otři tváře a hejbni zadkem do koupelny, vidím, že ses beze mě pěkně zanedbávala, máme před sebou spoustu práce."

Laura se vděčně na svou kamarádku usmála. Ocenila její snahu ji rozveselit.

****

„Takže turnaj vyhrál Harry Potter?" zeptala se Laura zamyšleně, když seděly na zemi v koupelně a vzájemně si lakovaly nehty.

„Společně s Cedrikem," přikývla Fleur.

„Ale ten zemřel," dodala Laura.

„Ano, Brumbál říkal, že ho zabil Ty-víš-kdo."

Lauře se roztřásla ruka a vylila lak kamarádce do klína. „Promiň, mrzí mě to," omlouvala se a otírala jí sukni.

„Nic se nestalo," odbývala ji Fleur. „To nic není."

„Takže Ty-víš-kdo je zpátky?" pokračovala Laura ve vyptávání.

Fleur pokrčila rameny a zatřepala skoro vyschlou lahvičkou. „Opakuju jen to, co jsem slyšela od bradavických studentů."

„Třeba jsou to kecy," namítla Laura.

Fleur zavrtěla hlavou: „Slyšela jsem, že Brumbál svolává zpátky Fénixův řád. I mamka se o tom bavila s tátou. Chce se vrátit do Anglie a pomáhat."

Někdo zaklepal na dveře koupelny, Fleur mávnutím hůlky vypnula rádio, které hlasitě vyhrávalo.

Dovnitř vešla Fleuřina matka s telefonem v ruce.

„Lauro, to je pro tebe," natáhla sluchátko k ní.

„Kdo volá?" zeptala se podezřívavě.

„Tvoje máma."

„Nechci s ní mluvit," řekla prostě.

„Má o tebe strach."

„Zbytečnej," ujistila ji.

Dveře od koupelny se zase zavřely. Obě dívky seděly mlčky na zemi. Laura po pár minutách přemýšlení znovu zesílila muziku a nevzrušeně převedla řeč na anglické kluky.

****

„Jdeš pozdě," upozornil Ivan Emily, když vešla do jídelny. Před deseti minutami odbila šestá hodina.

„Omlouvám se," řekla svým sarkastickým tónem a posadila se ke stolu, „ale nějak jsem si musela v hlavě utřídit myšlenky."

„Myšlenky?" zasmál se Ivan jízlivě.

„Ano," přikývla a nedávala na sobě znát, jestli ji jeho výsměch urazil, „nějak jsem se musela vypořádat s faktem, že jsem vnučka lorda Voldemorta."

Lucius zbledl a probodl Ivana vyčítavým pohledem. Myslel si, že pravdu jí vyzradil on. Draco překvapeně odložil příbor. Jen Ivan seděl zpříma bez jakéhokoliv výrazu.

„Takže to víš?" zeptal se po chvilce. Spíš jen pro ujištění.

Přikývla a naložila si na talíř brambory.

„A?"

„Jaké a?" pokrčila rameny. „Čekáš, že budu dělat problémy?"

„Nikdo tě nenutí se s námi vracet," vysvětlil Lucius.

„No jasně, kdybych s vámi nejela, riskujete svůj krk. Já nehodlám dělat potíže."

„Takže s odjezdem do Anglie souhlasíš?"

„Nic mě tu nedrží," prohlásila.

****

„Už musím do práce," povzdychl si Sirius a políbil Selene na tvář.

„Už?" zesmutněla.

„Někdo vydělávat musí," poučil ji. „Mohli bychom se uskromnit, ale ty poslední měsíce jíš víc než já."

„Hádej proč asi!" rozčílila se naoko a hodila po svém manželovi polštář.

Sirius se mu se smíchem vyhnul. „Jsi nemotorná. Doufám, že tohle po tobě prcek mít nebude."

„Do práce chodit nemusíš," odporovala mu. „Máme dost peněz, zbyly nám ty po tvém strýčkovi a já mám něco ještě v Rumunsku."

„Chci svou rodinu uživit sám," vysvětlil a políbil ji na čelo.

„Připravím ti nějakou večeři," slíbila mu.

„Jen se pěkně šetři," poručil a pohladil ji po velkém bříšku. „Takhle kope kluk. Bude to pěknej rošťák."

„Ne, bude to holka," stála si za svým.

„Kluk," mrkl na ni, než zavřel dveře od bytu.

Selene se ještě pár minut po jeho odchodu blaženě usmívala, než ji přepadl smutek. Bylo jí jedno, jestli se jí narodí syn nebo dcera. Hlavní prioritou je, aby se o dítěti Voldemort nedozvěděl.

****

„Jaký je?" zajímala se Laura.

„Kdo?"

„No... Harry Potter, přece," vysvětlila.

„Proč tě to zajímá?" usmála se Fleur šibalsky.

Pokrčila lhostejně rameny. „Hodně se o něm mluví. Tak se ptám, čistě ze zvědavosti. Je nafoukaný?"

„Ne, není," zakroutila hlavou. „Je to obyčejný kluk. Je moc milý a statečný. Má dobré přátele. A velké srdce."

„Rytíři nevymřeli, jo?"

Fleur nadzvedla ze svých očních víček okurky a rozesmála se při pohledu na Lauru, která si naslepo snažila rozetřít po obličeji pleťovou masku.

„Něco k smíchu?"

****

„Ahoj, Sabbath," pozdravila Cat psa na ulici. „Ahoj, Gabrielo," zamávala na blonďatou dívenku.

„Ahoj, teto Cat!" zamávala jí a pokračovala ve hře s čtyřnohým mazlíčkem.

Cat zaklepala na dveře, přišla jí otevřít Fleur starší.

„Je v pořádku?"

„Cat, co se stalo?" ptala se vyděšeně.

„Je Laura v pořádku?" opakovala.

„No... snad ano, tak řekneš mi, co se stalo?"

„Řekla jsem jí pravdu," vyhrkla zoufale a po tváři jí začaly téct slzy. „Ví o Siriusovi a Selene."

Fleur překvapeně otevřela ústa. „Musela pěkně vyvádět."

„Utekla k vám. Nedivím se jí. Já taky tenkrát utíkala. Ale nemohla jsem jí dál lhát. Ne teď, když se vrátil..."

„Cat, já tomu rozumím. Nemusíš mi nic vysvětlovat. Ona to pochopí..."

„Pochopím co?" Laura stála opřená o zábradlí na schodišti, ruce měla zkřížené na prsou a ve tváři odhodlaný výraz.

„Lauro," zašeptala Cat tiše.

„Já vás nechám o samotě," usoudila Fleur a zmizela v kuchyni.

„Nech mě ti to všechno vysvětit," poprosila ji Cat zoufale.

Laura se posadila na schody a Cat se k ní po chvilce váhání přidala.

„Chci slyšet celou pravdu," přerušila dívka po chvíli ticho.

Cat si otřela tváře a váhavě začala: „Že je Sirius můj bratr, jsem se dozvěděla v šestnácti. Tenkrát jsem to neunesla a utekla do Německa. Vrátila jsem se po roce zpět. Tvůj otec se s tvou matkou tajně scházel. Voldemort ji doslova hlídal. Když dostudovali, utekli spolu. Roky se ukrývali a pracovali pro Fénixův řád. V den, kdy zemřeli Potterovi, se Sirius jel přesvědčit, zda je všechno v pořádku. Jenže nebylo. Jeho nejlepší přítel s ženou byli mrtví. Selene tu noc dostala porodní bolesti, přemístila se ke mně domů i s tebou. Byla statečná, porodila holčičku, ale pak si umínila, že musí najít Siriuse. Věděla, že je to pro ni nebezpečné. Nechala tebe u mne a s malou se přemístila pryč. Od té doby jsem o nich neslyšela. Tvého otce zavřeli do vězení druhý den ráno. K vraždě tvojí matky se o pár měsíců později přiznala Siriusova sestřenice Bellatrix Lestrangeová. Nevěděla jsem, jestli o vás Voldemortovi lidé ví, a proto jsem ze strachu s tebou utekla."

Laura si zamyšleně pohrávala s tkaničkami od bot. „Moje sestřička žije?" zeptala se.

„Bohužel na tuhle otázku neumím odpovědět," zesmutněla Cat. „Ani nevím, jak se jmenuje."

„Ale ta Lestrangeová se o ní nezmiňovala, že?"

„Ne, nezmínila se."

„Takže je naděje, že žije," shrnula to Laura. „A já ji najdu."

„Budu tě v tom podporovat," ujistila ji Cat. „A mohla ses se mnou poradit, než sis obarvila vlasy," zasmála se a zatahala ji za pramen čerstvě obarvených vlasů.

Laura si jeden červený pramínek vlasů natočila na prst. „Začínám novej život. Tak to chce změnu se vším všudy."

Cat ji k sobě přitiskla. Byla na ni pyšná, že to vzala tak statečně.