Pocit triumfu z vítězství, když ukořistili Zmijozelův medailon, nevydržel dlouho. Pár dní byli všichni čtyři plni nadšení a spřádali plány, ale neviditelný opar štěstí se rozplynul. Z dnů se staly týdny a do stanu se vplížil nejen chlad oznamující příchod tuhé zimy.

Harryho vidiny a sny o Voldemortovi byly častější, než kdy dřív. Svěřoval se přátelům, že Pán zla je momentálně na cestách a shání Gregoroviče. Hermionu tyto vize očividně trápily, kdežto Rona nechávaly chladným. Oba však stále častěji mlčeli a uzavírali se do sebe. Laura je přistihla, jak si nenápadně špitají za Harryho zády, který mezitím o samotě přemýšlel. A tak se stala tichou prostřednicí mezi přemýšlejícím Harrym a netrpělivým Ronem s Hermionou. Věděla, na co její přátelé myslí. Čekají, až Harry vymyslí plán, až dá najevo, co se bude dít dál. Ta nečinnost a promarněné dny je ubíjely. A taky tušila, co se děje s Harrym. Myslel neustále na Voldemortovy plány, nevěděl si rady s dalšími viteály ani s medailonem, který musel zničit. A k tomu měli všichni čtyři plnou hlavu starostí o své blízké. Bylo to jako časovaná bomba, které brzy vybuchne.

Stalo se tak jednoho listopadového odpoledne. Laura zrovna držela hlídku před stanem, když nedaleko zaslechla hlasy. Tichým zapískáním dala znamení přátelům, kteří vyběhli ze stanu.

„Co se děje?" šeptal Harry s hůlkou v ruce.

„Někoho slyším," vysvětlila Laura a ukázala někam mezi stromy.

„Smrtijedi?" zeptal se Ron vyděšeně.

Zakroutila hlavou: „Myslím, že ne."

Hermiona vytáhla korálkovou kabelku a vytáhla z ní čtyři páry ultradlouhých uší a hodila je po kamarádech. Všichni si provázky zastrčili do uší a vyčkávali.

A tak se dozvěděli, že o kus dál táboří Ted Tonks a Dean Thomas, kteří jsou na útěku před ministerstvem kvůli svému původu, a také skřetové Griphook a Gornuk a muž jménem Dirk.

Bavili se o tom, jak a proč který utekl před Voldemortovými lidmi a zanedlouho se dostali k historce o tom, jak byl Severus Snape podveden. Ginny, Lenka a Neville se pokusili ukrást Nebelvírův meč z jeho pracovny, avšak ředitel je přistihl. Nechal meč poslat do Gringottovic banky, kde skřeti při prohlídce zjistili, že je to pouhá kopie, ale neobtěžovali se to nikomu oznámit.

Harry s Hermionou byli rozzáření jako vánoční stromeček, konečně se něco dělo! Oba o překot mleli jednu myšlenku za druhou. A pak Hermionu napadlo zeptat se portrétu Phinease Nigelluse, jak to doopravdy s mečem je. Nerudný čaroděj jim prozradil zásadní věc: meč byl naposledy vytažen z vitríny, když se jím pokoušel Brumbál zničit nějaký prsten.

„Ten meč dokáže ničit viteály!" vykřikla Hermiona nadšeně.

„A Brumbál mi ho nedal, protože ho ještě potřeboval, chtěl jím zničit medailonek - "

„ - a určitě si uvědomoval, že ti ho nedají, když to napíše do své poslední vůle - "

„ - a tak vyrobil kopii - "

„ – a do vitríny dal falešný meč – "

„ a ten pravý nechal...kde?"¨

Pohlédli si do očí a oba div vzrušením neskákali, Laura si zachovala chladnou hlavu a snažila se logicky uvažovat. Kam Brumbál schoval meč, když věděl, že ho budou potřebovat? Musí jim ho přistrčit do cesty, jako vždycky...

„Co myslíš ty, Rone? Rone?"

Laura se ohlédla, Ron seděl u stolu s kamennou tváří. Venku začalo hustě pršet.

„Nenechte si kazit zábavu," odfrkl si.

„V čem je problém?" zeptal se Harry. Laura si všimla Hermionina vyděšeného pohledu.

„Rone," oslovila ho Laura káravě. „Sundej si ten medailon a nedělej to."

„Nedělej co?" nechápal Harry. „Tak co se děje?"

„Ne že bych si to tady s vámi neužíval jako ještě nikdy v životě," řekl Ron nejarogantnějším hlasem, jaký kdy od něho Laura slyšela. „Co ti budu vykládat, ruku mám na maděru, nemám co jíst a každou noc mi div neumrzne zadek. Doufal sem, že něčeho dosáhneme."

A bylo to venku. Vznášelo se to mezi nimi jako dusný vzduch před bouřkou.

„Myslel jsem, že víš, do čeho jdeš," poznamenal Harry klidně.

„Mysleli jsme, že víš, co děláš!" rozkřikl se Ron a stoupl si. Byl o dost vyšší jak Harry, oběma sršely z očí blesky.

„Tak to se tedy omlouvám, že jsem vás zklamal," řekl Harry. „Ale byl jsem k vám upřímný."

„Lauro, dělej něco," zašeptala Hermiona zoufale se slzami na krajíčku.

„Kluci, nechte toho," stoupla si k nim. „Budete toho litovat."

„Myslíte si, že jsem si toho nevšiml, jak si za mými zády špitáte?" obořil se Harry na Lauru.

„No promiň?" ohradila se. „Já jsem tady ta jediná, která se snaží zůstat v klidu! Neřekla jsem ani půl slova!"

„To by ti šlo!" okřikl se Ron na Harryho. „Házet to na druhé a dělat ze sebe chudáčka, který za nic nemůže!"

„Rone," vypískla Hermiona vyděšeně.

„Ty buď zticha," rozkřikl se i na ni. „Ty si to myslíš taky! Říkalas, že jsi zklamaná!"

„Takhle jsem to tedy neříkala, Harry, to ne – "

„Sklapněte všichni tři," usadila je Laura. „Hádky nám nepomůžou."

Harry dál upíral pohled Ronovi do očí. „Tak co tu ještě děláš?"

„Sám nevím," odsekl Ron.

„Tak si běž domů, pěkně do teploučka a chyť se maminčiny sukně."

„Ty to prostě nechápeš! Neslyšels, co říkali o mojí sestře? O mojí rodině? Copak je ti to jedno?"

„Rone, všichni jsou určitě v pořádku," ujišťovala ho Laura.

„Ach tak, ty to víš určitě? No fajn. Vy tři jste v pohodě, co? Když máte rodiče bezpečně uklizené – "

„Jak to proboha mluvíš?" rozplakala se Hermiona.

„Moji rodiče jsou mrtví!" zaburácel Harry.

„Tak už to chápu! Ty o nikoho nemusíš mít strach, Harry je totiž chudáček sirotek. Ale víš co? Já můžu být taky! A místo toho, abych trávil čas s rodinou, tvrdnu tady na zadku a nic nedělám!"

„Tak si BĚŽ!" zařvala vztekle Laura. „Běž domů, Rone, a buď rád, že máš kam!"

„Protego!" vykřikla Hermiona a mezi Ronem a Harrym se roztáhl neviditelný štít, odřízl i Lauru stojící naboku.

Ron se vztekle otočil k Hermioně a mrštil medailonem o zem: „Chceš tu zůstat nebo ne?"

„Jak to myslíš?" tvářila se zmučeně. „Já...slíbila jsem...Rone..."

„Rozumím, vybrala sis jeho."

„Rone, ne – prosím – vrať se, neodcházej!"

Ron vztekle vypochodoval ze stanu a Hermiona se rozběhla za ním. Kouzlo pominulo. Harry stál jako přikovaný a v obličeji se mu usadil tupý výraz. Laura zaslechla, jak se Ron přemístil.

„Je pryč!" kvílela Hermiona a sesunula se na kolena u vchodu do stanu. „Odešel... jak to mohl udělat..."

Laura opatrně poklekla k Hermioně. Konejšivě ji kolébala několik dlouhých minut, dokud nepřestala vzlykat.

****

Viktor ještě nikdy neviděl Pána zla tak rozrušeného. Většinu času, který s ním trávil, nedával žádné emoce kromě vzteku najevo. Ale tohle nebyl vztek, tohle byla vášeň. Touha po moci, touha po něčem víc, která z Voldemorta poslední dny sálala. Viktor toho moc o jejich cestě na východ nevěděl, a tak pro něj bylo dost nemilým překvapením, když se dozvěděl, že hledají starého Gregoroviče, jeho dědečka.

Doufal, že výrobce hůlek nikdy nenajdou, ale Voldemort byl příliš dobře informovaný. Když jednoho večera dorazili do města Dimitrovgrad na jihu Bulharska, dostal Viktor strach. Co když ho starý pán pozná? Všechna tříletá práce by byla k ničemu a oběť Alexe a Táni taky. To nemohl dopustit. Několik hodin se snažil Voldemorta zmást a schválně bloudil po městě, které tak dobře znal, ale marně. Gregorovičovu skrýš v té nejšpinavější a nejchudší části města nakonec našli.

„Zůstaň tady a hlídej," poručil mu Pán zla a protáhl se dveřmi do malého domku.

Viktora přepadla melancholie a mysl mu zaplavily vzpomínky na neradostné dětství v této ulici. Stál opřený o zeď domu a přemýšlel nad minulostí.

Viktorovi rodiče byli oba vynikající a uznávaní čarodějové, i když je pravdou, že šlo o zásluhy především v oblasti černé magie. Zemřeli nešťastnou náhodou při jednom ze svých pokusů, když byl Viktor ještě dítě. Starý výrobce hůlek byl jediný jeho příbuzný, avšak Viktora rád neměl. Byl pro něj pouhým břemenem a přítěží a dával to chlapci jasně najevo. O jeho výchovu se nestaral, vychovávala ho ulice. Starý Gregorovič byl podle pověstí a legend blázen a šílenec, ale taky génius. Málokdo ho poznal osobně, většinu života strávil zavřený ve své pracovně. Jednoho dne se prostě rozčílil a Viktora vyhodil z domu nadobro. Od té doby se protloukal světem sám a nikdy se do tohohle města nevrátil. Nevěděl, co tady Pán zla hledá, snad možnosti, jak porazit jádro v Harryho hůlce? Ale ať se stane cokoliv, jeho dědeček ho nesmí poznat.

„Tak kde je? Mluv!" Voldemort se hněval.

„Já nevím, přísahám," slyšel Viktor vyděšeného starce. „Někdo mi ji ukradl."

„Kdo?"

Dalším slovům Viktor nerozuměl, srdce mu hlasitě tlouklo až v krku. Co se to tam děje? Rozhodl se riskovat a vejít dovnitř. Opatrně otevřel dveře a viděl, jak se Pán zla tyčí nad schouleným mužem v rohu. Starý kouzelník se prosebně ohlédl ke dveřím, snad doufal, že mu přišel někdo pomoct.

„AVDADA KEDAVRA!"

Než vydechl naposled, spatřil Viktor v jeho očích údiv a překvapení. Poznal snad svého vnuka?

Voldemort sklopil hůlku a otočil se směrem ke svému služebníkovi. „Vracíme se do Anglie," zavelel rozzuřeně.

****

Uplynulo několik týdnů od Ronova odchodu, i od smrti starého výrobce hůlek, o které se Harry dozvěděl díky spojení s Pánem.

Zatímco venku padaly chuchvalce sněhu, Laura hořečnatě přemýšlela. O viteálech, Nebelvírově meči, cestě Pána zla, o jeho posedlosti hůlkami. O co tu šlo?

Seděli mlčky u stolu, jako většinu času. Hermiona se uzavřela do sebe a odmítala se o Ronovi zmínit slovem, Harry byl stále podrážděný kvůli medailonu na krku. Laura četla životopis Albuse Brumbála od Rity Holoubkové.

„Chci se podívat do Godrikova Dolu." Harryho slova proťala vzduch.

„Ano, už jsem nad tím přemýšlela," souhlasila Hermiona.

A tak měli po dlouhé době opět nějaký plán. Harry chtěl poznat něco o své minulosti, Hermiona myslela na Nebelvírův meč. Všechny tři však pojila touha bojovat dál.

****

Jak se blížil čas Vánoc, dopadla na Draca deprese. Vánoce znamenaly prázdniny, a prázdniny byly dny, které musel trávit doma. Svírala ho úzkost při pomyšlení, že se musí vrátit domů – do sídla plného Smrtijedů. Navíc letos nemohl počítat s přítomností Emily, Pán zla ji určitě bude plně zaměstnávat. A tak seděl s hlavou opřenou okýnko v kupé a roztěkaně pozoroval krajinu ubíhající směrem k domovu.

Cítil se jako naprostá nula, špína, ubožák. Kde byly ty časy, kdy byly ještě všichni spokojení? On, vznešený a aristokratický vůdce zmijozelské party, který neustále bojoval proti Harrymu a jeho kumpánům. Potter jako věčný střed pozornosti, Hermiona byla považována za tu nejchytřejší, Weasley jako nezbytná součást týmu. Chyběly mu hodiny samoty v knihovně, kde tajně pozoroval Lauru. Ach ano, Laura. Kde jen může být? Co právě dělá? Za poslední měsíce o ní neměl žádné informace, snad jen od Emily věděl, že v pořádku a bojuje. Samozřejmě, že bojovala, měla to v krvi a to na ní obdivoval.

Vzpomněl si na jejich první setkání. Bylo to prvního září, právě vycházel z tohoto kupé. Laura se prodírala uličkou a nechtěně do něj vrazila. Pamatoval si její hluboké zelené oči, pihatou opálenou pokožku a to, jak jí zářily červené vlasy ve svitu zapadajícího slunce. Vzpomínka na nejkrásnější děvče, jaké kdy poznal, ho zabolela víc, než čekal. Instinktivně se chytil na hruď, jako by tím bolest zmírnil. Beznadějně otočil hlavu směrem k proskleným dveřím, snad doufal, že tam bude stát. Ale ulička byla prázdná a Laura trávila svátky bůhvíkde.

„Co se děje, Draco?" zeptala se Pansy panovačně.

„Nic," odsekl. „Všechno je v pořádku."

****

Emily seděla na pohodlné pohovce a pozorovala plápolající oheň v krbu. Vypadala klidně, ale uvnitř hořela vzrušením. Celý Malfoyovic dům byl prapodivně tichý. Dorazila sotva před pár hodinami, byla ráda, že mohla změnit prostředí, Bradavice v ní vyvolávaly pocit úzkosti. Ozvalo se zaklepání na dveře, ztuhla. Dovnitř vešla Narcissa Malfoyová a nesla podnos s šálkem.

„Přinesla jsem ti trochu čaje," vysvětlila a Emily si hrníček převzala. „Moc děkuji."

Narcissa vypadala unaveně, jindy upravený drdol měla rozcuchaný, oči opuchlé. Emily poznala, jak ji tahle válka ničí.

„Můžu se na chvíli posadit?" zeptala se žena.

„Jistě," přisvědčila Emily rozpačitě.

Narcissa si upravila sukni a opatrně se posadila. „Už nemám sílu," povzdychla si. „Smrtijedi v mém domě, sám Pán zla..." Nervózně se ohlédla ke dveřím.

„Já vás chápu," pohladila ji Emily konejšivě na ruce. „Taky mám ten pocit, že jsem pod neustálým dohledem, kamkoliv se hnu, cokoliv řeknu. On všechno ví..."

„Nevěděla jsem, že to zajde tak daleko," posmutněla Narcissa. „Nikdy bych tohle nedopustila. Nikdy jsem tohle nechtěla, nikdy. To Lucius... Ach Emily, jediné co chci, je zase žít normálně..."

„Nebojte se, příští Vánoce budete trávit všichni tři zase sami, jako rodina."

Narcissa se pokusila o úsměv: „Kéž bys měla pravdu. Hrozně bych ti přála to samé, tobě a tvé sestře. Zasloužíte si to."

„Děkuji," usmála se Emily.

Vyrušilo je zaklepání a dovnitř vešel Viktor. „Zrovna jsem dora...," začal, ale zarazil se.

Narcissa sebou poplašeně trhla a vstala. „Nechám vás o samotě," řekla a odešla.

Sotva za sebou zavřela dveře, Emily vstala a skočila Viktorovi do náruče.

„Hrozně se mi stýskalo," šeptala dojatě.

„Mně taky," přitakal. „Ani nevíš jak."

Odtáhla obličej od jeho hrudi a zadívala se mu do očí. A v tu chvíli si uvědomila, že čekala příliš dlouho, než vyřkla pravdu.

„Miluju tě," řekla náhle.

Usmál se. „Vždyť já tebe taky, hlupáčku."

Obličej se jí rozzářil štěstím a dlouze ho políbila.

****

Laura se brodila po kolena sněhem a prohlížela si náhrobky. Harry hledal hrob svých rodičů a Hermiona kontrolovala okolí. Najednou se Laury zmocnil smutek. Co asi dělá Emily? Zůstala v Bradavicích? A jak se má Ron? Dorazil domů? A Draco? Myslí na ni ještě vůbec?

Sledovala Harryho, jak si utírá slzy, když hrob konečně našel. A přesně tam a v tu chvíli si v duchu přísahala, že příští Vánoce budou jinak. Velká hostina, kdy se sejde celá rodina, všichni přátelé. Harry, Hermiona, Ron, Ginny, Viktor, Cat, snad i Draco. Ale hlavně Sirius, Selene, Emily a ona.
"Lauro!" Hermionino tlumené volání ji vyrušilo.
"Mám pocit, že nás někdo sleduje."