Ode dne, kdy Laura dostala předvolání k soudu, se mnohé změnilo. Profesorka Umbridgeová zahájila rozsáhlé pátrání po nelegálních studentských kroužcích a brzy přišla na stopu Brumbálově armádě. Spolu s bandou zmijozelských odhalila jejich tajemství a uhodila na samotného ředitele školy, který byl nucen zmizet. A tak se Doloros Jane Umbridgeová stala novou ředitelkou Bradavic. Brumbál byl pryč a nezůstal nikdo, kdo by se Laury zastal. Byla v tom sama.

Týdny plynuly a soud se blížil. Nemohla mluvit s Brumbálem, nemohla napsat bezpečně Siriusovi. Propadala depresi z toho, že v celém hradu nezůstal člověk, který by jí věřil. Nevěděla, co má dělat. Snažila se na to nemyslet a chovat se, jakoby se nic nedělo, společně s ostatními spolužáky se soustředila na zkoušky, které začaly prvními červnovými dny a trvaly čtrnáct dnů. Měla pocit, že od té doby, co získala svoji novou moc, jí kouzlení šlo mnohem snadněji. Najednou si pamatovala každý postup u míchání lektvarů, jakoby je připravovala denně, přeměňování jí šlo snadněji a kouzelné formule jí z úst létaly samy. Z každé zkoušky odcházela s dobrým pocitem, i když věděla, že výsledky asi nikdy neuvidí. Snažila se soustředit jen na učení, bála se, že jinak zešílí.

„Slečno Blacková, na slovíčko," požádala ji profesorka McGonagallová jednoho rána, když ji potkala na chodbě cestou z teoretické zkoušky kouzelných formulí.

„Jistě," přikývla a odpojila se od svých přátel.

Profesorka ji vzala stranou od davu studentů, aby je nikdo neslyšel. „Všimla jsem si, že vaše zkouška z Dějin čar a kouzel příští čtvrtek se kryje s vaší návštěvou na ministerstvu," zašeptala důvěrně.

„Ano, bohužel," souhlasila Laura, „co se dá dělat, ale je to jen poslední zkouška."

„Právě že dá," zamrkala na ni přes své brýle. „Tedy pokud ovšem stojíte o to mít zkoušky NKÚ kompletní a vaše nadšení pro obor bystrozorství zůstává."

„Nadšení díky tomu všemu, co se stalo, dávno opadlo," přiznala a musela se sama sobě smát, že byla někdy tak bláhová a chtěla se stát bystrozorkou. „Ovšem ráda bych studovala dál, pokud budu mít tu možnost."

„Výborně! Právě jsem mluvila s profesorkou Marchbanksovou a je ochotná s vámi test napsat den předem, pokud ovšem souhlasíte, že zadání bude poněkud těžší, než budou mít vaši spolužáci."

„To nevadí," ujistila ji spěšně. „Napíšu si cokoliv, klidně i OVCE! Ale ten den máme zkoušku z jasnovidectví a astronomie."

„V tom případě se už běžte učit, ať to všechno zvládnete," pobídla ji.

„Děkuji moc, paní profesorko. Ale co na to...ředitelka?"

„Té jde přeci hlavně o vzdělání," napodobila její hlas téměř dokonale.

Laura se po dlouhé době upřímně usmála a vrátila se k Harrymu a ostatním, kteří celou dobu zvědavě natahovali krky.

„To je přeci úžasný!" jásala Hermiona, jako kdyby někdo slíbil svobodu všem domácím skřítkům.

„Test z Dějin?" pochyboval Ron. „Kvůli tomu bych nesvítil jako vánoční stromeček.

„Rone! Copak to nechápeš? To Brumbál! Určitě se za ni přimluvil Brumbál!"

„To je celkem jedno, čí je to zásluha," přerušila je Laura. „Já bych měla hlavně tu učebnici alespoň otevřít."

„Copak ty ses ještě neučila?!"

„Nemyslela jsem si, že je to potřeba."

„Zbláznila ses?" vyjekla Hermiona. V posledních dnech byla opravdu nesnesitelná, zkoušky z ní udělaly jen uzlíček nervů, který se opakovaně hroutil, přestože odcházela od zkoušející komise vždycky s nadprůměrnými výsledky. Harry, Ron ani Laura se ji neodvažovali nijak provokovat, sami měli učení nad hlavu a poprvé v životě měli pocit, že jde o všechno.

Laura se pochybovačně ušklíbla a chtěla jí odseknout, že v Azkabanu bude sotva přemýšlet nad válkami obrů v 16. století, ale nechtěla Hermionu zbytečně dráždit. Věděla, že se ji kamarádi snaží podporovat, ale přece nebyli natolik hloupí, aby si mysleli, že ten soud vyhraje. Neměla šanci.

****

„Něco chystá," zamumlala Emily zamyšleně a vzhlížela z astronomické věže vzhůru k zamračené obloze. Na nebi nebyla vidět jediná hvězda, všechno pohltila inkoustová tma.

„Něco velkého?" zeptal se Draco tiše.

„Nevím," zakroutila hlavou. „Ale bojím se, že to souvisí s Laurou."

Draco při tom jméně sebou škubl a pokusil se to zakrýt zakašláním, neúspěšně. Od té chvíle, co ho Laura vyhodila z ošetřovny, spolu nepromluvili. A to uplynulo už několik měsíců. Vídal ji teď denně u zkoušek NKÚ, ale snažil se jí vyhýbat, jak jen dokázal. V její přítomnosti se mu hned v pondělí podařilo proměnit nos jednoho ze zkoušejících v dlouhý frňák, místo toho, aby z myši udělal čajový šálek. Pro vlastní bezpečí se ji pokoušel okázale ignorovat.

Draco udržoval kontakt jen s Emily, ale i ten omezil časem na minimum. Co dobrého mu přineslo přátelství se sestrami Blackovými? Než se objevily, byl jeho život jednodušší.

„Nech toho," pokárala ho. „Měli byste spolu zase začít mluvit."

„Vyhodila mě," odsekl. „Pořád mě jenom odhání, já se po kolenou plazit nebudu!"

„Za dva dny jde k soudu," připomněla mu naprosto zbytečně, protože to datum dávno znal. „Co když ji zavřou? Už se jí nikdy neomluvíš," nechtěla použít tak tvrdá slova, ale obávala se, že svého přítele jinak nepřesvědčí. Sama si krutou realitu snažila nepřipouštět, ale slabý hlásek v hlavě ji nabádal, aby nebyla naivní. Zavřou ji, aby se jí Voldemort mohl zmocnit.

„Nemám se za co omlouvat," odporoval, ale moc přesvědčivě to neznělo.

„Máš," řekla rázně. „Teď, když je Brumbál pryč, se k ní Voldemort dostane snadno a už za ní nebude posílat jen tvého otce, tentokrát ji zlomí sám. A ty to víš."

„Mého otce?" přerušil ji. „Jak to myslíš?!"

„Slíbila jsem jí, že ti to neřeknu," zašeptala. „Ale Lucius za ní byl v Azkabanu, několikrát. Používal kletbu Cruciatus..."

Draco otevřel ohromeně ústa a stál nehybně jako přikovaný. Teď už mu všechno dávalo smysl. Samozřejmě, že s ním nechtěla mít nic společného.

„Promluvte si," vybídla ho. „Kdo ví, co příští dny přinesou..."

Sama věděla, o čem mluví. S Viktorem se neviděla celé měsíce a představa, že jenom kvůli ní tráví celé dny v přítomnosti lorda Voldemorta, ji zevnitř sžírala. Obětoval toho pro ni příliš.

****

„Výborně, Avery!" zvolal Voldemort slavnostně.

Avery se poslušně poklonil a posadil za stůl, kolem kterého sedělo několik významných Smrtijedů.

„Bellatrix," oslovil Pán zla ženu vedle sebe.

„Můj Pane?" zeptala se zbožně.

„Budeš hlavou celé akce, pověřuji tě velením," rozhodl.

„Bude mi nesmírnou ctí," zašeptala naprosto vážně a také se poklonila.

„Vezmeš si k ruce Luciuse, ten už toho ubožáka Pottera přesvědčí."

Malfoy souhlasně přikývl a vyměnil si se švagrovou významný pohled, oba se těšili Voldemortovi velké přízně a nesmírně si svého postavení užívali.

„Viktore," obrátil se Voldemort na nejmladšího Smrtijeda v místnosti, „ty dostaneš na starost Lauru. Tentokrát použij jakýchkoliv prostředků, abys mi ji přivedl. Už žádnou chybu."

„Jistě," přikývl mladík.

„Šedohřbete," rozhodil Voldemort dramaticky rukama. „Ty mi přivedeš Emily. Chci, aby byla u toho, až konečně zničím toho fracka Pottera a odklidím tak poslední věc, která mi brání v návratu k moci."

„S radostí," zavrčel vlkodlak potěšeně.

„Výborně, výborně! Teď už jen nalákat naše malé holoubky do pasti a hra může začít!"

****

„Lauřino předvolání je past," řekla znechuceně Selene a odhodila Denního věštce. „Pán zla ji dostane z hradu a při nejbližší příležitosti unese sem."

„Snad mu Brumbál zabrání...," pokusila se Táňa.

„Žádný Brumbál, ten se nemůže na ministerstvu jen tak objevit. V tomhle je sama."

„Co chceš dělat?" zeptala se dívka. Nepředpokládala, že by Selene vydržela nečinně sedět.

„Vrátit se," uvažovala Selene nahlas. „Možná je na čase přestat s tou hrou a začít hrát jinak."

„Ale jak to pomůže Lauře?"

„To nevím, ale něco udělat musím. Skrývala jsem se příliš dlouho."

„Měly bychom to probrat s Viktorem..."

„Na to není čas," rozhodla Selene.

****

Laura se právě vracela z náhradní zkoušky z Dějin čar a kouzel. Měla z testu dobrý pocit, i když možná některá data popletla, u jedné otázky si vymýšlela jako divá, ale jak jí poradil Ron, někdy se to vyplatí. Dnešní den byl extrémně vyčerpávající. Ráno psala test spolu s ostatními z astronomie, po obědě ji čekalo jasnovidectví. Před zkušební komisi předstoupila hned jako první. Byla natolik nervózní a vyčerpaná, že na všechny otázky odpovídala Smrtonoš, hrozivé nebezpečí, Azkaban, ať se dívala do křišťálové koule, nebo čajových lístků.

„Jste poněkud depresivní, slečno," napomenula ji zkoušející poněkud neklidně. „Jste si zcela jistá, že vidíte smrtonoše již po třetí?"

„Ale jistě," zalhala pohotově. „Zřejmě mě zítra cestou k soudu rovnou někdo zabije."

Čarodějka povytáhla skepticky obočí, ale od zkoušky ji propustila.

Lauře to bylo jedno, na jasnovidectví jí opravdu nezáleželo. Nikdy se jí nepovedlo předpovědět nic, tak nač předstírat, že má pro tento obor talent. Po jasnovidectví měla přesně patnáct minut na to, aby se dostavila do učebny u Velké síně, kde psala náhradní test z Dějin. Nakonec to nebyl takový propadák, jak se obávala. Možná dějiny nejsou její silná stránka, ale aspoň si neudělala úplnou ostudu. Teď už zbývá jen večer zkouška z astronomie a má hotovo.

Do večeře zbývala ještě hodina, a tak se procházela prázdnými chodbami hradu a užívala si možná své poslední chvilky zde. Prudký jarní déšť bubnoval do oken a ona si uvědomovala, že Bradavice bez Brumbála jsou úplně jiné. Pocit bezpečí a pohody se vytratil, teď cítila jen neustálý strach a paniku, kdy se objeví někdo z Voldemortových lidí a odvleče ji. Zítra už bude po všem. Byla vyděšená, ale smířená. Dál už to napětí stejně nesnesla.

Zastavila se na chodbě vedoucí na nádvoří a vykláněla se z okna, aby se mohla rozhlédnout po školních pozemcích. Snad tajně doufala, že spatří velkého černého psa, který by jí dodal trochu útěchy.

„Doufám, že do půlnoci přestane pršet, jinak tu zkoušku z astronomie nenapíšu," ozvalo se jí tiše těsně u ucha. „Nevidím dál než na svůj nos, natož abych odhadoval konstelaci hvězd."

Zvláštní bylo, že se vůbec nelekla, jen se pousmála a otočila se tváří k Dracovi. Stáli od sebe sotva pár centimetrů a poprvé v životě se v jeho přítomnosti necítila nervózní.

„Kdes nechal ochranku?" zeptala se podezřívavě.

„Pokouší se nacpat co nejvíc souhvězdí do svých dutých hlav," ušklíbl se.

„A ta saň, co ti teď poroučí?"

„Myslíš Pansy?" povytáhl obočí. „Snad na ni nežárlíš?"

„Nikdy," zalhala. „Jen nechápu, proč se od ní necháš komandovat."

Neodpověděl, jen jí upřeně hleděl do očí. „Pořád ho nosíš?" zeptal se místo toho.

Přejela si prsty po přívěšku slunce, který od Vánoc nesundala. „Pořád."

„Víš, Lauro, já jsem se ti přišel omluvit," přešel k věci. „Poslední dobou se chovám jako idiot."

„Jo, chováš," souhlasila a moc mu to tím neulehčila.

„Mělo mi to hned dojít, kdybych věděl, že můj otec..."

„Emily ti to řekla,"zamračila se. „Říkala jsem jí, že..."

„Počkej," přerušil ji, „já jsem rád, že to vím. Vím, kdo je můj otec, nemám o něm žádné iluze a klidně jsi mi mohla říct pravdu..."

„Proč?" pokrčila rameny. „Abys mě litoval? Abych tě poštvala proti vlastní rodině?"

„Lauro," oslovil ji jemně a opatrně vztáhl ruku k její tváři. „Kdy už to pochopíš?"

Chtěla se zeptat, co má pochopit, ale pravdu vyčetla z jeho očí. Vzal její obličej do dlaní a váhavě ji poprvé políbil.

„Tohle není správné," zašeptala, když se od ní odtáhl.

„Ale ano, je," odporoval.

Poprvé za dlouhou dobu nemyslela na to, co s ní bude dál.

„Až se vrátíš...," začal.

„Nevrátím," přerušila ho. „Vím, že se nevrátím."

****

Když se po zkoušce z astronomie společně se spolužáky vracela do společenské místnosti, byly dvě hodiny po půlnoci. Všichni byli otřeseni, protože právě skrz dalekohledy viděli, jak Dolores Umbridgeová v doprovodu šesti zaměstnanců ministerstva vyhodila Hagrida z Bradavic. Poloobr se statečně bránil a podařilo se mu uniknout, nicméně profesorku McGonagallovou, která ho bránila, smetly čtyři kletby a vypadalo to s ní vážně. Ve společenské místnosti se ihned rozpoutala vášnivá debata, ve které Umbridgeovou studenti titulovali takovými nadávky, jaké Laura v životě neslyšela.

Ginny na ně čekala se zásobou máslového ležáku, který jim odkázala dvojčata Weasleyova, než ze školy utekla. Harry, Ron a Hermiona se chtěli původně učit na zítřejší zkoušku z Dějin, ale právě viděné události jim to ztěžovaly. Po hodině byli všichni příliš unavení a šli spát. Laura ještě zůstala a vypůjčila si od Harryho neviditelný plášť a Pobertův plánek.

Když ve společenské místnosti osaměla, vytáhla kus pergamenu a rozhodla se napsat dopis. Ruka se jí nepatrně třásla.

Milý Tichošlápku,

představuju si, že tě Cat musela přivázat doma ke schodišti, jinak si nedokážu představit, proč ses tady neobjevil. Dělám si legraci, doufám, že víš, jak jsem moc ráda, že jsi sem ihned nevyrazil a neběháš v Zapovězeném lese. Není to bezpečné. Bradavice nejsou bezpečné. Ne teď, když je Brumbál pryč. Mysli na to, co se stalo posledně a buď opatrný, nechci, abys cokoliv podnikal. Postarám se o sebe sama.

Velmi mi chybíš, ani nevíš, jak mi láme srdce, že od tebe nemám ani slůvko, které by mě ujistilo, že jsi v pořádku a v bezpečí. Nedělej si o mě prosím starosti, mám Harryho a Emily a oba jsou mi velkou oporou. Žádám tě, nic, ale opravdu nic nedělej, ať ten soud dopadne jakkoliv. Počkej na Brumbála. On bude vědět, co máme dělat. Slib mi to!

Chci, abys věděl, že se nebojím. Jsem Blacková, ustáli jsme větší průšvihy, nemyslíš?

Myšlenka na tebe, maminku a Emily mi pomůže vydržet všechno, co přijde. Zase budeme spolu. Vím to.

Mám tě moc ráda.

Tvoje Laura

S utajováním si nedělala těžkou hlavu. Existoval jen jeden způsob, jak dostat dopis z hradu v bezpečí. Alespoň v to věřila.

Když klepala roztřesenou rukou na dveře Snapeova kabinetu, věděla podle plánku, že je ještě vzhůru. Nečekala na vyzvání, sundala si neviditelný plášť a vešla rychle dovnitř.

Ředitel zmijozelské koleje nevypadal překvapeně, že ji ve svých dveřích uprostřed noci vidí. Seděl nad hromadou nějakých úkolů, které opravoval a povytáhl jedno obočí.

„Právě porušujete asi tři body školního řádu," poučil ji. „A to nemluvím o několika vzdělávacích výnosech paní ředitelky."

Laura zůstala rozpačitě stát na prahu dveří. Nevěděla, co říct.

Snape si povzdychl, odložil brk a vybídl ji netrpělivě rukou, aby se posadila.

Laura uposlechla a beze slov podala Snapeovi zapečetěnou obálku.

„Vím, že mého otce nenávidíte," řekla prostě, „zřejmě k tomu máte dobrý důvod, který nehodlám zpochybňovat. Přesto vás prosím, zkuste na to pro jednou zapomenout a doručte mu můj dopis."

„Proč já?" zeptal se Snape a obálku stále nepřijal.

„Neexistuje způsob, jak ten dopis bezpečně poslat tak, aby ho ředitelka nepřečetla. Vím, že máte, ehm...," volila pečlivě slova, „jisté schopnosti, jak se z hradu dostat, aniž by si toho všimla. Navíc víte, kde otce hledat."

„Co v tom dopise je?" zeptal se a konečně obálku převzal.

„Jen ho žádám, aby nic ukvapeně nepodnikal, ať dopadne zítřejší, tedy dnešní soud jakkoliv," vysvětlila.

„Pochybuju, že Blacka zastaví nějaký dopis," ušklíbl se.

„Doufám, že ano, protože až mě odsoudí, nerada bych, aby skončil ve vedlejší cele ještě ten den," zamumlala a spěšně vstala.

„Pokud, vás odsoudí," opravil ji Snape.

„Pane profesore, zrovna od vás jsem čekala, že budete upřímný," pokusila se o něco jako úsměv, byť vtipkovat v přítomnosti Severuse Snapea se jí zdálo nepatřičné. „Můžu se na vás spolehnout?"

Snape vypadal, že ještě přemýšlí o jejích slovech, ale odpověděl: „Hned ráno mu ho doručím."

„Děkuji, za všechno," odpověděla upřímně a chystala se k odchodu. Když už stála u dveří, Snape za ní ještě zvolal: „U NKÚ z lektvarů jste dopadla ze všech nejlépe, dokonce lépe než Grangerová. Slušná práce."

Váhavě se usmála. Chvíli si upřímně hleděli do očí. Možná jí chtěl popřát hodně štěstí. Nakonec jen přikývl.

****

Druhý den se Laura probudila velice časně, i když spala asi tři hodiny. Zavřela se v koupelně a několik minut na sebe pouštěla horkou vodu, protože při pomyšlení na to, co ji čekalo, ji polil chlad. Dlouho přemýšlela, co si má obléct, aby udělala u soudu dobrý dojem. Nakonec se rozhodla pro džíny a tričko, zabalila se do modrého pleteného kabátku a do vlasů vpletla čelenku stejné barvy. Vypadala naprosto přirozeně a nevinně, ne jako někdo obviněný z vraždy. Někde kolem žaludku ji provinile bodlo. Ona přece je vrah... Na okamžik si pohrávala s myšlenkou, že měla utéct jako dvojčata Weasleyova. Zmizela by beze slov a ukryla se na Grimmauldově náměstí 12. Alespoň by byla se Siriusem. Jenže jeden hledaný masový vrah na rodinu je až příliš. Co teprve kdyby byli dva?

Soud se konal ve čtyři odpoledne a kolem druhé ji měl vyzvednout u hlavní brány Pošuk a Tonksová, poslali jí to včera v dopise. Ani řádek navíc. Vrátila se ustrojená do pokoje a počkala, až se Hermiona vzbudí. Rozhodla se chovat, jakoby se nic nedělo.

„Dobrý ráno," popřála kamarádce.

„Dobrý," zamumlala Hermiona ospale. „Ty už jsi...?"

„Jsem jen trošku nervózní," pokusila se o lež. Byla hodně nervózní. Bylo jí tak špatně, že slyšela samu sebe, jak jí přeskakuje hlas.

O chvíli později se vydaly na snídani, ve společenské místnosti na ně už čekal Harry s Ronem a Ginny.

„No tak, nejdu na popravu," zamumlala. „Alespoň zatím."

„Chceme být s tebou, abys věděla, že nejsi sama," podpořil ji Harry poklepáním na rameno. Vypadal příšerně, zřejmě toho taky moc nenaspal. Laura přemýšlela, jestli ho tak vyřídily zkoušky, nebo ho zase bolí jizva a on se to před kamarády snaží skrývat.

„Děkuju," zamumlala.

Když vcházeli do Velké síně, věděla, že ji všichni pozorují, ale nedávala to najevo. Posadili se na svá obvyklá místa a snažili se o normální konverzaci. I když bylo na první pohled jasně vidět, že se jich ostatní straní.

„Ahoj Lauro," pozdravil ji Neville a sedl si na místo vedle ní.

„Neville, nemusíš to dělat," řekla, když viděla, jak reagují někteří studenti.

„Nemusím," souhlasil. „Ale chci."

„Jsou to hlupáci," přidala se Lenka, která se vynořila za Nevillovými zády. „Nejspíš mají plnou hlavu strachopudů a ti jim popletli hlavu."

„Určitě," zašklebil se Ron.

„Hodně štěstí," popřála Lenka Lauře a odtančila zpátky ke svému stolu.

„Vidíš?" zašeptala Hermiona. „Všichni ti nakonec uvěří."

Během pár minut se Velká síň zaplnila studenty, kteří vzrušeně klábosili o posledních zkouškách, které je čekaly. Koutkem oka Laura zahlédla Draca a Emily, jak usedají k jejich stolu. Byla s nimi domluvená na schůzce hned po snídani. Všude panovala pohoda a uvolněná atmosféra. Dokud hlavními dveřmi dovnitř nevešla profesorka Umbridgeová za zády se dvěma bystrozory, kteří se podíleli na jejím případu. Laura si jich všimla téměř okamžitě a úsměv jí zmrzl na rtech. Jak přicházeli směrem k ní, otáčelo se za nimi stále víc a víc zvědavců, až všichni zmlkli a pozorovali jen je.

„Slečno Blacková," zašvitořila profesorka se sladkým úsměvem.

„Ano, paní ředitelko?" zeptala se pevným hlasem a rozhodla se na sobě nedat znát strach.

„Právě dorazila sova z ministerstva," uchichtla se. „Zdá se, že vás případ byl přeložen a jedenáctou hodinu."

„Ale to není možné," odporovala. „Alastor Moody mě měl..."

„Ale drahoušku, no tak," pokárala ji. „Tohle je dopis od pana ministra," zamávala jí obálkou před obličejem. „Copak pochybujete o jeho rozhodnutí?"

„To je nespravedlivé!" přidal se Harry a nedbal Hermionina varovného syknutí.

„Pane Pottere, utište se," vyzvala ho ředitelka. Její sladký hlas se rozléhal celou síní a odrážel se od zdí, nebylo pochyb, že je všichni slyší.

„Tak pojďte," nařídila jí. „Vím, že máte v oblibě na sebe strhávat veškerou pozornost, ale tohle vám už nebudu tolerovat. Vlastně po dnešku asi ani nebudu muset," zasmála se svému vtipu.

Laura váhavě vstala od stolu a jeden z bystrozorů k ní přišel s pouty.

„Je to nutné?" ptala se a cítila, jak se jí do tváří nahnala krev.

Bez odpovědi jí pouta nasadil a surově ji chytil za paži. Otočila se k profesorskému stolu a zachytila pár soucitných pohledů od profesorů, Severus Snape mezi nimi nebyl. Nezbývalo jí, než doufal, že právě Siriusovi předává její dopis.

„Hodně štěstí," zamumlala Hermiona, která vypadala, že by si to s ní na místě vyměnila.

„Zvládneš to," přidal se Ron.

„Dávej si pozor," varoval ji Harry.

Chtěla kamarádům poděkovat, ale nevěděla, co říct.

„Jdeme," zavrčel bystrozor a vedl ji vedle sebe.

Cítila, jak se všichni dívají, většinou překvapeně, vyděšeně, ale někteří i opovržlivě. Ohlédla se ke zmijozelskému stolu. Viděla, jak Draco vstává, ale Emily ho chytila za ruku a stáhla zpátky. Nestačili se rozloučit, všechno se seběhlo příliš rychle.

Lauro...? zašeptal jí nějaký hlas v hlavě.

Emily? podivila se v duchu.

Slyšíš mě?

Podívala se sestře zpříma do očí a pomyslela si: Ano, slyším. Ale jak to...?

Jsme propojené díky naší moci, vysvětlila. Na to ale není čas, dej na sebe pozor, Voldemort chystá past.

Jestli je to tak, teď už mu neuteču.

Vždycky je naděje, že se mu to nepodaří.

Rozluč se za mě s Dracem.

Když opustili místnost, spojení se přerušilo. Nechala se vést z hradu přes školní pozemky ven a sotva prošla hlavní bránou, bylo jí jasné, že je v pasti.

****

Bystrozorové na ni za celou dobu nepromluvili ani slovo, každý ji držel z jedné strany za paži. Za bradavickými pozemky se přemístili přímo doprostřed haly na ministerstvu kouzel. Lauru okamžitě oslnily záblesky fotoaparátů, sklopila hlavu a ignorovala otázky zuřivých novinářů. Naštěstí ji ihned vedli směrem k výtahu, ale i tak ji ten cirkus vyděsil. Pak se zaklapla zlatá mříž a výtah začal sjíždět dolů k odboru záhad.

Po pár vteřinách se celá kabina otřásla a výtah zůstal stát. Poznala, že je to tady.

„Co se to děje?" zeptal se zmateně jeden bystrozor, ale to už ho k zemi srazil paprsek modrého světla. Než stačila zareagovat, padl k zemi i druhý a kolem pasu ji chytly něčí ruce.

„Ani hnout, zlatíčko," zavrčela jí do ucha Bellatrix a přiložila jí nůž ke krku.

„Co ode mě chcete?" zeptala se přidušeně a pokusila se jí vysmeknout.

Mezi oči jí namířili další dva Smrtijedi svoje hůlky.

„Ruce pěkně v klidu," vyzvala ji Bellatrix. „A žádné hlouposti."

„Nebo co?" vzdorovala.

„Nebo podříznu ten tvůj rozkošný krček," zasmála se a přejela jí nožem po tváři. Ucítila ostrou bolest a několik kapek krve jí steklo po krku.

„Chytí vás," řekla pevně.

„Nene," zašvitořila sladce Bella. „Malá Laura Blacková napadla své strážce a záhadným způsobem zmizela. To je pěkný titulek do Věštce, nemyslíš? Skoro jako její povedený otec."

„Tohle vám neprojde."

„Vsadíš se?" zasmála se Bellatrix a omračovací kouzlo srazilo Lauru k zemi.

****

Emily měla zrovna hodinu péče o kouzelné tvory. Za Hagrida zastupovala profesorka Červotočová. Vzala je na procházku Zapovězeným lesem, kde zkoumali březost jednorožců. Emily si držela od zbytku třídy odstup a bloumala několik metrů za nimi. Nedokázala se na vyučování soustředit, neustále myslela na svoji sestru a na to, jestli už sedí u soudu, nebo jestli ji Voldemort získal. Utěšovala se tím, že Znamení zla ji prozatím pálilo stejně jako obvykle. Kdyby se něco dělo, poznala by to. Nebo ne...?

Uslyšela zapraskání větviček, pohotově sáhla do kapsy pro hůlku, ale to už ji Šedohřbet drapl kolem pasu, přiložil ji ruku na ústa a začal s ní couvat hlouběji do lesa, odkud se mohli přemístit.

****

O několik málo hodin později měl Harry při zkoušce z Dějin čar a kouzel vidění. Týkalo se uvězněného Siriuse na ministerstvu. Rozhodl se s přáteli vydat ho najít a zachránit. A tak Voldemort rozehrál svou hru.