„K čertu," ulevil si Draco a mrštil kamínkem do jezera.

„Tak nějak," souhlasila Emily a zastrčila si pramen vlasů za ucho, „má nás pod dozorem."

„Chceš říct, že nás vidí i teď?" zapochyboval.

„Jsem si jistá, že nás sleduje, takže se přestaň tak šklebit, nebo pozná, o čem se bavíme."

Draco vrhl nevrlý pohled k Bradavickému hradu a strčil si ruce do kapes. Září o sobě dalo vědět a několik posledních dní bylo poměrně chladno. Emily, i když byla zvyklá na pořádnou zimu, se objala pažemi, aby se částečně zahřála.

„Chce mě vidět," zašeptala téměř neslyšně, „tenhle pátek mě k němu Snape odvede."

Draco ji zamyšleně pozoroval a snažil se z její tváře něco vyčíst. Jeho úsilí bylo marné.

„Řekla jsi to Viktorovi?"

Zavrtěla hlavou: „Ne, má svých starostí dost."

„Bojíš se?" zeptal se prostě.

„Vzhledem k tomu, že jsem ještě nezačala pracovat na tom, na čem jsem měla, tak docela ano."

„Myslíš, že by to po tobě chtěl tak rychle?" namítl.

„Vím já?" rozhodila rukama. „Ale začít bych měla, pokud vím, mojí matce to trvalo skoro rok."

„Jenže hrála proti Pánovi, takže mohla postupovat pomalu schválně," připomněl Draco. „A taky tomu tenkrát ještě něco bránilo."

Emily se pobaveně usmála: „Přestaňme se o tom a onom bavit, nebo se přestanu orientovat."

Draco se taky usmál a přešlápl na místě, aby odehnal zimu. Bezděčně se ohlédl za sebe proti větru. Po schodišti na pozemky scházela Laura. Poznal by ji, i kdyby za ní nevlály zářivě červené vlasy. Brala schody po dvou a nastavovala rozesmátou tvář odpolednímu slunci. Bylo poznat, že jí přicházející podzim nevadí. Nevšimla si, že ji Draco pozoruje, byl si tím jistý. Vždycky jí zmizel úsměv z tváře, když ho potkala. Nechápal, proč ho tak nenávidí.

Emily se tiše zachichotala.

„Co je?!" utrhl se na ni.

„Ona se ti líbí," popichovala ho.

„To se teda šeredně pleteš," snažil se o co nejlhostejnější tón.

„Přece se za to nebudeš stydět," dobírala si ho dál.

„Je to mudlovská šmejdka," odsekl, jakoby to byl nějaký dostatečný důvod.

„To nikdo neví," vyvedla ho z omylu.

„Raději pojďme," navrhl. „Vypadá to, že bude pršet."

Emily přikývla a vydali se zpátky do školy. I když se opravdu schylovalo k dešti, počasí bylo jen Dracovou záminkou, jak se vyhnout Lauře, která se za pár minut bude procházet u jezera se svým čtyřnohým mazlíčkem. Věděl, že tudy půjde, chodila tam každý den, co ji sledoval z astronomické věže.

****

„Víte, proč jsem si vás dal zavolat, slečno," mrkl na ni Brumbál přes své půlměsícové brýle.

„Ehm...ne," zalhala a šilhala očima nervózně po pracovně. Upřímně se této chvíle děsila od okamžiku, kdy ji v přeměňování profesorka McGonagallová požádala, aby se stavila během odpoledne u ředitele. Celý den nepřemýšlela o ničem jiném, než o sto způsobech, jak zabít Umbridgeovou.

„Ne?" povzdychl si ředitel.

Rozpačitě pokrčila rameny a sklonila hlavu, protože na ni nejeden portrét bývalého bradavického ředitele vrhal káravý pohled. V Krásnohůlkách byla většinu času neviditelná, v Bradavicích se namočila do průšvihu během jednoho dne. Jenže tenkrát nevěděla o své minulosti vůbec nic, byla obyčejná čarodějka s potrhlou matkou, která neměla příliš přátel. Od té doby, co přijela do Anglie, se jí svět obrátil vzhůru nohama.

„Tak dobře, osvěžím vám paměť. Minulé pondělí jste měla hodinu Obrany proti černé magii s profesorkou Umbridgeovou, vzpomínáte?"

„Jo," pípla Laura zahanbeně a dala si záležet, aby se na Bumbála nepodívala.

„Výborně, tak vám nemusím snad připomínat, že jste profesorku slovně napadla a poté bez dovolení opustila třídu."

„Ne," ujistila ho s ruměncem ve tváři.

„Podívejte, Lauro," pokračoval méně formálně a vysloužil si tím nesouhlasný pohled portrétu Phinease Nigelluse Blacka, „já chápu, že vám výuka profesorky Umbridgeové zrovna nesedí, ale budete ji respektovat, rozumíme si? Zítra se za své chování omluvíte a odpykáte si trest ve školní knihovně, který vám více přiblíží knihovnice madame Pinceová."

„Ano," zamručela. Přála si jakýkoliv postih, jen ne omluvu.

„Tak dobře, můžete jít," pokynul jí.

„Co-cože?" zakoktala překvapeně. „To bylo všechno?" Čekala tak hodinovou přednášku o slušném chování.

Brumbál se pobaveně usmál: „Ano, to bylo všechno. Mezi námi, být to na mně, vůbec vás tímhle rozhovorem nezatěžuji. Chápu, že v tomhle věku...řekněme, že na všechno reagujete až moc přehnaně. Profesorka Umbridgeová však trvala na tom, abych vás poučil o respektu vůči dospělým. A navíc jsem vám alespoň stačil udělit mírnější trest, než jaký byste dostala od ní. Pro příště vám však radím v duchu napočítat do deseti, než zase budete chtít sdělit světu svůj názor."

„Jsem vám za to vděčná," řekla upřímně.

„Doufám, že vás nebudu muset kvůli takovýmhle nešťastným událostem vídat u sebe v pracovně často. Kdybych měl spočítat, kolik studentů se dokázalo namočit do průšvihu během prvního školního týdne, stačí mi pět prstů," dodal pobaveně.

„James Potter, Remus Lupin, Peter Pettigrew, Sirius Black a Cat Whiteová?" dovtípila se s jakousi pýchou.

„Přesně tak," přikývl, „i když, mezi námi, dvojčata Weasleyova jim šlapou na paty."

Laura se zvedla k odchodu s úsměvem na rtech, když se pohledem zastavila u prosklené skříně a na něco si vzpomněla.

„Pane profesore, můžu se na něco zeptat?"

„Jistě."

„No...totiž...je možné mluvit s Moudrým kloboukem i mimo zařazování?"

„Copak, nelíbí se vám v Nebelvíru?"

„Ale líbí, o to nejde," mávla rukou a nespouštěla z klobouku oči, „spíš bych potřebovala, aby mi něco vysvětlil. Víte, on mluvil o mé sestře..."

Brumbál se ve svém křesle napřímil a šibalský úsměv mu z tváře zmizel.

Laura rozpačitě pokračovala: „Já...totiž...chci, aby mi řekl, jak se jmenuje." Připadala si hloupě, když vyslovila nahlas myšlenku, která ji poslední dny trápila.

Brumbál si povzdychl: „Je mi líto, Lauro, ale Moudrý klobouk si nepřeje být rušen mimo slavnostní zahájení školního roku."

„Aha," hlesla, „tak to nevadí. Já nějak Tichošlápkovi vysvětlím, že takhle to nepůjde zjistit."

„Počkej," zarazil ji prudce a tón jeho hlasu se změnil, „ ty jsi o tom řekla Siriusovi?"

„No, ano," přiznala, „ale nebojte se, ten dopis jsem poslala po Hagridovi, takže se nedostal do ruky někomu z ministerstva nebo Smrtijedů."

Brumbál prudce vstal z křesla, vypadal rozčileně.

„Já...omlouvám se," vyhrkla, „nevěděla jsem, že o tom nesmím mluvit."

„Lauro, copak to nechápeš? Copak nevíš, jak snadno se Sirius pro něco nechá nadchnout?"

Laura vyděšeně otevřela ústa. Jak jen mohla být tak hloupá?!

„Nedivil bych se, kdyby byl teď na cestě do Bradavic, riskuje odhalení celého Řádu."

„Pane řediteli, já se moc omlouvám, nevěděla jsem že..."

„To je v pořádku, Lauro. Běž zpátky na svou kolej, musím si něco okamžitě zařídit."

Chápavě přikývla a otočila se k odchodu. Udělala chybu. Velkou chybu.

****

Grimmauldovým náměstím 12 se rozléhaly hlasy. Domácí skřítek Krátura stál na chodbě a škodolibě se usmíval při každém slově, které k němu doléhalo z jídelny. Když přibraly na intenzivitě, přerušil je vysoký jekot.

„Ty špíno! Ty zrádče!"

„Čekal jsem příliš dlouho!" praštil pěstí do stolu a rozhodl se ignorovat řev portrétu své matky.

„Siriusi, to je sebevražda, uvědomuješ si to?"

„Na tvoje poučování jsem tak čekal!"

„Jak to se mnou zatraceně mluvíš?!" bránila se Cat se slzami v očích.

„Promiň," zašeptal, „ale snaž se mě pochopit. Jsme tak blízko! Moje dcera...! Možná ví, co se stalo se Selene. Možná s ní celou dobu někde žije a..."

„Ach Tichošlápku, ty ses zbláznil," rozhodila Cat zoufale rukama. „Mluvíš z cesty..."

„Já ji najdu, slyšíš?" popadl svou sestru za ramena a v očích se mu zrcadlilo šílenství. „Najdu svou dceru i Selene a konečně budeme všichni spolu, jako jedna rodina."

„Bráško," tentokrát Cat plakala doopravdy, „Selene je přece mrtvá..."

Ale Sirius předstíral, že nic neslyšel: „Půjdu do Bradavic a pomůžu Lauře pátrat..."

„Siriusi..."

„A půjdu hned!"

„Siriusi," popadla ho za ruku, „nechceš počkat na Brumbála? Můžete si o tom v klidu promluvit..."

„Brumbál," sykl nahněvaně. „Ten by mi lhal. Vždycky lže!"

„Pokud Brumbál někdy lhal, tak jen pro dobro jiných!"

„Nebudu čekat, až se uráčí zvednout svůj zadek," křičel, „jdu do Bradavic najít svou dceru a hned!"

„Siriusi, počkej!"

Dřív, než stačila cokoliv udělat, se před ní její bratr proměnil ve velkého psa a hlasitým štěkotem se vyřítil z pokoje.

„Tichošlápku!" zvolala zoufale. Její křik se ale ztratil v jekotu máti Blackové. Cat za Siriusem vyběhla až před dům. Když běžela kolem Krátury, skřítek se potěšeně usmál a předstíral, že otírá prach na porcelánovém nádobí.

****

Laura se ohnula pro další hromádku knih, aby je zařadila do poličky. Cítila se unavená, myšlenkami byla neustále u Siriuse a obávala se, že důvodem, proč nepřichází odpověď na její dopis je fakt, že měl Brumbál pravdu a Sirius je na cestě do Bradavic.

Byl to první večer jejího trestu za neposlušnost, který trval až do odvolání madame Pinceové. Podle jejího výrazu usoudila, že má po zbytek roku o zábavu postaráno. Její práce spočívala v tom, že řadila knihy v celé knihovně včetně oddělení s omezeným přístupem. Pracovala každé úterý, středu a čtvrtek. Nestěžovala si, její trest mohl být daleko horší a prohlížení některých svazků ji docela bavilo. Během své činnosti našla svazek Starobylé kouzelnické rody. Odložila si ho stranou a vrátila se k němu teď, kdy si madame Pinceová odskočila na večeři a nechala ji v knihovně samotnou.

Posadila se k jednomu ze stolků. Kniha vypadala zastarale, ale na zadní straně stálo, že se jedná o nové vydání. Listovala v ní pouhých pár vteřin, než našla obsáhlé informace o rodu Blacků. Zvědavě se začetla do historie svých předků, ale o chvíli později knihu zklamaně odložila. Nedozvěděla se nic, co by jí Sirius neřekl. Navíc nenašla to, co hledala. I když věděla, že je šance mizivá až směšná, přesto doufala, že v knížce objeví svoje a sestřino jméno. Avšak poslední údajem bylo narození Draca Malfoye. Znovu v knize zalistovala a našla údaje o rodu Malfoyů. Draco Malfoy bylo opět poslední jméno na stránce. Opravdu poslední jméno. Žádní sourozenci, žádní bratranci ani sestřenice...Vzhlédla o řádek výš, kde na ni čekalo další překvapení. Lucius Malfoy neměl žádné sourozence, tudíž nemohl mít neteř...

„Můžu si přisednout, nebo tu držíš místo Grangerové?"

Polekaně knížku zaklapla a vzhlédla do tváře Draca Malfoye.

„Nemáš moc čistý svědomí," ušklíbl se a posadil se naproti ní. Zmateně se rozhlédla po prázdné knihovně a snažila se rukama zakrýt obálku knihy.

Přestal se přehrabovat v batohu a vzhlédl. „Copak, došla slova?" zašklebil se.

„Co jako děláš?!"vypálila podrážděně místo odpovědi.

„Chystám se učit," odpověděl, jakoby to bylo snad naprosto zřejmé.

„Zmijozelská společenská místnost je jeho veličenstvu těsná?" dobírala si ho.

„Ne," odpověděl klidně, „jen mi knihovna vždycky přišla jako klidnější místo pro psaní úkolů. Jenže to jsi tu ještě nebyla ty."

„Tak to máš smůlu, já tu teď budu skoro denně," poučila ho. „A knihovna je dost velká, tak si sedni k jinému stolku, protože tenhle je obsazený."

„Takže přece jen držíš místo Grangerové?"

„Ne," vydechla netrpělivě, „ale líp se mi četlo, když jsi tu nebyl." Rozčilovalo ji, s jakým klidem se na ni dokáže dívat. Ví, že ji tím přivádí do rozpaků? Copak si to užívá?

„Budu tichý, jako myška," mrkl spiklenecky, „ani o mně nebudeš vědět."

Vrhla na něj nevěřícný pohled. Opravdu zkouší její trpělivost?

„Já to myslím vážně, Malfoyi, vypadni."

„Já taky," ujistil ji.

„Tvoje poslední slovo?" přimhouřila bojovně oči.

„Jo," opětoval jí pohled. „Víš, u tohohle stolku sedávám celý čtyři roky."

„Fajn," vstala prudce od stolu, „nadvláda čistokrevných se nepopře, že? Tak si to užijte, vaše výsosti."

„Buďte bez obav, ledová královno," propálil ji posledním pohledem.

Otočila se na podpatku a ztratila se mu mezi regály. Chvíli se za ní díval, snad doufal, že se vrátí a bude ho dál urážet. Bavilo ho to, ale tentokrát to nebyl od něj nejchytřejší tah. Tiše si povzdychl a natáhl se po knížce, kterou nechala na stole ležet.

„Starobylé kouzelnické rody?" zašeptal překvapeně a znovu vzhlédl k místu, kde mu zmizela z očí.

****

Laura seděla o samotě v dívčí ložnici a studovala Pobertův plánek. Vypůjčila si ho od Harryho, aby prozkoumala co nejvíc tajných vchodů a úkrytů, o kterých slýchávala od svého otce. Tedy tohle Harrymu alespoň tvrdila, doopravdy zkoumala Bradavické pozemky a hledala tečku se jménem Sirius Black. Na jednu stranu byla ráda, že se Sirius do Bradavic zatím nedostal, ale na druhou stranu ji znervózňovalo, že neví, co se s ním děje.

Únavou zazívala a rozhodla se pro tentokrát své čekání ukončit dřív. Odložila hůlku a plánek začala skládat. Když ho však překládala na poslední kousek, ztuhla. Srdce jí vynechalo pár úderů. V druhém patře se jí přímo před očima mihla tečka se jménem Black. Rychle plánek rozložila, aby spatřila celé jméno, ale po tečce nebylo ani památky. Zmizela jí někde v druhém patře. Sirius se musel nějak dostat do hradu! Mohl to být někdo jiný...? Třeba výplod její fantazie...

Do ložnice vtrhla rozesmátá Levandule a v patách měla neméně veselou Parvati. Laura zastrčila plánek pod polštář a rozpačitě se na své spolužačky usmála. Ať už na plánku viděla cokoliv, dnes večer to nezjistí.

****

Lord Voldemort vešel do zšeřelé místnosti. Emily ho následovala v těsném závěsu, přesně jak si přál. V místnosti stál dlouhý stůl, kolem něj seděli nejvyšší Smrtijedi, kteří povstali, sotva jejich Pán vstoupil dovnitř. Nikdo ani nehlesl, trpělivě vyčkávali, než je Voldemort vyzve. Pán zla se postavil do čela stolu a teprve až pokynul, se všichni najednou posadili. Emily zasedla po Voldemortově pravici a neušel jí nejeden zkoumavý pohled, který na ni upírali někteří nezasvěcení. Seděla rovně s tváří skrytou pod maskou, jako ji měli ostatní služebníci a mlčky poslouchala, jak jeden po druhém podávají svému Pánu novinky. Porada pozvolna plynula.

„Ne, Goyle, to nebude nutné," mávl Voldemort otráveně rukou. „Prostě ti na to budou muset stačit tvoji podřízení, nikoho navíc nedostaneš."

Goyle se nadechl, jakoby chtěl něco říct, ale nakonec poslušně přikývl.

„Luciusi?" vyzval Pán dalšího.

„Rogers není ochoten spolupracovat,"oznámil Malfoy jednu z mála špatných zpráv. „O propuštění našich lidí nechce slyšet."

„To je zlé," připustil Voldemort svou porážku, „co s tím uděláme?"

Smrtijedi mlčky se svým Pánem přemýšleli, i když věděli, že konečné rozhodnutí je na něm.

„Potřebujeme získat na svou stranu mozkomory," ozvalo se váhavě z davu.

Voldemort souhlasně pokýval hlavou: „Výborně, Williame. Jenže, kdo se k těm bestiím dokáže přiblížit bez toho, aby mu vysáli duši?"

Shora k nim dolehl zvuk piána. Emily překvapeně vzhlédla vzhůru. Jediné piáno v domě bylo u Selene v pokoji. Znamenalo to snad, že je Selene nahoře...? Všichni se po sobě zvědavě otočili a několik Smrtijedů sevřelo pod hábitem svou hůlku, jakoby čekali útok.

„Já tam zajdu," ujistil svého Pána Severus a spěšně vyběhl z místnosti.

Opět zavládlo ticho, které prolomil jeden ze Smrtijedů sedící poblíž Emily.

„Moji hoši se o mozkomory postarají," zavrčel.

„Obávám se, že takhle by to nešlo, Šedohřbete," nesouhlasil Voldemort. „Potřebujeme s celou věcí hnout a nemáme čas čekat na úplněk. Navíc jsem ti dal na starost obry a ničeho jste zatím nedosáhli. Nemáš svou smečku vlkodlaků zkrocenou, příteli."

Šedohřbet si pro sebe něco zamumlal, ale neodporoval.

„Další?" vybídl je Voldemort.

Smrtijedi mezi sebou tiše diskutovali a hledali nějaké řešení.

„Možná bych o někom věděla," promluvila Emily nahlas. Služebníci Zla zmlkli a překvapeně se na dívku otočili.

„Ano, zlatíčko?" vybídl ji Voldemort s neskrývanou zvědavostí.

„Co třeba upíři," navrhla nevinně. „Jelikož nejsou živí, mozkomorové jim neublíží. Jsou dokonale přesvědčiví a pracovat budou prakticky zadarmo."

„Výborně!" vykřikl Voldemort vítězně. „To je ono, moje maličká, to je ono! Upíři!"

„Upíři?" zašeptal někdo pochybovačně. „A kdo se odváží přiblížit k nim?"

„Já," odpověděla Emily prostě. „Znám je čtrnáct let," pokračovala, než stačil kdokoliv něco namítnout. „Vím, kde sídlí, vím, co na ně zabírá a minimálně na jeden klan mám vliv."

„To je šílené," nesouhlasil Lucius Malfoy, „sám jsem s nimi měl čest. Jsou to zvířata, ne lidé."

Strhla se debata na téma, jestli je vhodné upírům věřit nebo ne. Hádky využil Severus, který se nepozorovaně vrátil. Přikradl se k Voldemortovi a zašeptal tak, aby ho nikdo jiný neslyšel: „To byla Selene, ten uspávací lektvar přestal zabírat."

Lord Voldemort se zamyslel: „Kde je teď?"

„Dal jsem jí další dávku, tentokrát silnější," odpověděl Snape.

„Dobrá."

Emily předstírala, že nic neslyšela, ale každé jejich slovo ji drnčelo v uších. Copak Selene přes den uspávají, aby s ní měli méně práce? Je snad nějaké zvíře?

„Já pojedu," otočila se na Voldemorta. „Musíš uznat, že jsem nejlepší volba."

„Emily, tohle je moc nebezpečné..."

„Dokážu ti, že si Znamení zasloužím," zkusila jinou taktiku. „Věř mi."

Jak předpokládala, její slova zapůsobila. Voldemort se dlouho nerozmýšlel a přerušil Smrtijedy jediným tlesknutím.

„Tenhle úkol přenechám tobě, Emily," otočil se na svou vnučku, „příští víkend jedeš do Rumunska."