Příčná ulice platila za oblíbené místo celého kouzelnického světa. Bylo to místo radosti a smíchu, každé dítě si ho spojovalo se zábavou. Byly tu cukrárny, lahůdkářství, obchody s žertovnými předměty, knihkupectví, podniky s nejnovějšími trendy v kouzelnických hábitech, krámky s přísadami do lektvarů, s kotlíky, s hůlkami a nad tím vším se tyčila honosná budova Gringotovy banky. Každé kouzelnické dítě se těšilo na den, kdy ho rodiče poprvé vezmou do Příčné ulice.

Tak tomu nebylo již několik měsíců. Ulice zela prázdnotou, obchody byly vyklizené, některé okenice zatlučené, jiné výlohy vysklené. Nad celým tím výjevem se snášela temná mračna, vítr rozrazil rozvrzané dveře opuštěného obchodu madame Malkinové. Na každé volné zdi byly nalepené desítky plakátů, ze kterých na pochmurný výjev před sebou hleděly Harryho, Lauřiny a teď i Emilyiny oči. Oni tři byli nežádoucí v očích nového režimu, na nich třech stál osud celého kouzelnického světa.

Hostinský Tom si povzdychl a zaklapl víko od popelnice, kam vhodil zbytky. S dávkou nostalgie se zahleděl na ulici, která mu byla domovem. Již čtyřicet let pracoval u Děravého kotle, svou práci miloval. Rád byl výčepním a poslouchal historky svých hostů. Každý den večer po směně šel Příčnou ulicí domů, prohlížel si bohatě zdobené výlohy a zdravil se s majiteli krámků, kteří mu byli rodinou.

Jenže poslední měsíce byly jiné. Lokál zel prázdnotou, z Příčné ulice se odstěhoval každý, kdo měl rozum. Jediné osoby, které Tom za celý den potkal, byli Smrtijedi. Služebníci zla byli všude, chodili ve skupinkách a hledali zběhy, nebo cestovali sami a špehovali životy druhých.

Tom si všiml nepatrného pohybu mezi dvěma budovami vpravo. Otočil se opatrně na podpatku a předstíral jakoby nic. Vždycky bylo lepší předstírat, že nic neviděl, nic neslyšel. Mohl to být Smrtijed, který ho sledoval, možná to byl zběh, který se ukrýval před zákonem.

V tomhle světě bylo lepší na sebe neupozorňovat, sklopit hlavu a mlčky kývat.

Tom zašel kulhavým krokem za roh a strhnul přitom jeden z Harryho plakátů ze zadních dveří hospody. Alespoň jeden malý krůček proti zlu.

****

Profesorka McGonagallová pracovala ve školství celý život od svých studií, zažila toho již mnoho: školské reformy, diktaturu profesorky Umbridgeové i první Voldemortův pokus o nastolení čisté krve. Ale nic, zdaleka nic, se nevyrovnalo těm hrůzám, co se děly po Brumbálově smrti.

Škola se hemžila Smrtijedy, byli všude, na chodbách, na školních pozemcích, v učebnách. Osnovy každého předmětu procházely přísnou kontrolou ministerstva, učilo se jen to, co nová vláda schválila. Předměty týkající se mudlů byly zrušeny, učebnice o dějinách byly narychlo přepisovány. Studenti se každou hodinu hlásili a zapisovali. Každý zájmový kroužek byl zrušen, jediné sdružení, které se podporovalo, byly Děti temnoty – skupina čistokrevných, kteří se chtěli stát v budoucnu Smrtijedy.

Minerva si posunula brýle na nose a s hlubokým nádechem vešla do učebny. Ve třídě bylo mrtvolné ticho, studenti naučeně vstali a upřeně zírali před sebe. Minerva zaznamenala Smrtijedku z Komise pro dohled nad vzděláváním. Seděla za katedrou a zapisovala si něco do malého sešitku. Profesorka McGonagallová byla na tyhle kontroly zvyklá a její žáci taky, přesto bylo ve třídě znát patrné napětí. Minerva se postavila vedle druhé židle za katedrou, pokynula žákům a ti se posadili.

„Pro začátek si zkontrolujeme docházku," pronesla profesorka zachmuřeně. „Abbotová Hannah!"

„Zde!" vyhrkla copatá dívka poslušně a vystřelila ruku vzhůru.

McGonagallová si studentku odškrtla a přešla k dalšímu jménu. Když se zadívala skrz brýle do třídy, sevřelo se jí srdce. Třída byla rozdělena na čistokrevné studenty, kteří seděli nejblíže a na ty nečistokrevné, kteří měli vyhrazené místa bokem. Nečistokrevný původ byl označen dvěma vyšitými písmeny na hábitech MŠ – mudlovský šmejd. Jednalo se většinou o studenty, kteří měli jednoho rodiče kouzelníka s dobrým rodokmenem a druhého z mudlovské rodiny. Ti, kteří měli oba rodiče mudly, do školy chodit nesměli. Jejich hůlky jim byly zabaveny a samy děti byly ze školních pozemků odvlečeny.

Dnes na místech vyhrazených nečistokrevným sedělo pět studentů, oproti včerejšímu dnu to bylo o dva méně.

Profesorka zaznamenala absenci a rozdala žákům úkoly ve dvojicích, když si uvědomila svou chybu. Studentů označených jako mudlovský šmejd byl lichý počet a na jednu dívku partner nevyšel. Zato mezi čistokrevnými studenty zbyla Pansy Parkinsonová.

„Slečno Parkinsonová, prosím vás, mohla byste se připojit k slečně Montgomeryové?" požádala zmijozelskou studentku.

Pansy si založila ruce na prsou a zatvářila se vznešeně: „To teda nemohla."

Kathleen Montgomeryová poraženě sklopila hlavu a po tváři se jí rozlil ruměnec. Nestyděla se za svůj smíšený původ, styděla se za postavení, do kterého ji dostal.

„Slečno Parkinsonová, sedněte si vedle slečny Montgomeryové," zopakovala svou prosbu profesorka McGonagallová.

„Nebudu sedět vedle mudlovské šmejdky," odsekla Pansy povýšeně a třídou to zašumělo.

Profesorka McGonagallová zahnala myšlenku, že Pansy napaří školní trest.

„Nějaký problém?" zeptala se komisařka z ministerstva chladně.

„Samozřejmě, že ne," odsekla profesorka McGonagallová. „Slečno Montgomeryová, připojte se prosím k některé jiné dvojici."

Sotva práce v lavicích začala, dveře učebny se otevřely a dovnitř vešli lapkové. Třída ustrnula v pohybu a ztichla. Profesorku McGonagallovou zachvátila panika, přestože věděla, co se v následující chvíli stane. Dělo se to pořád, avšak stále si na to nikdo nezvykl.

Lapkové byli tři, rozestavěli se u dveří a rozhlíželi se po třídě.

„Hledáme Theresu Rodriguezovou!" vyřkl jeden z nich ortel.

Dívka vedle Kathleen Montgomeryové zděšeně vyjekla a zakryla si ústa.

„Theresa Rodriguezová?" přešel k ní lapka.

Studentka propukla v pláč a hystericky pokývala hlavou.

„Jste rozsudkem ministerstva oficiálně prohlášena za mudlu a předvolána k disciplinárnímu řízení ohledně vašeho trestu," odříkal formálně a pokynul svým kolegům, aby dívku spoutali.

„Ale moje matka má čistou krev!" vykřikla horlivě. "Jsem čarodějka!"

„Čistota krve vaší matky se před soudem neprokázala," obdaroval ji suchým úsměvem Smrtijed, „vy a váš bratr jste tudíž považováni za nečisté děti a podle toho s vámi bude patřičně naloženo."

„Omlouváme se za narušení hodiny," pronesl lapka falešně a vyprovodil své podřízené a dívku ven.

Dveře za nimi zapadly a život ve třídě se vrátil k normálu. Alespoň na oko. Profesorka McGonagallová si škrtla další jméno ve svém seznamu. Kathleen Montgomeryová a její spolužačka byly již jen dvojice. A Draco Malfoy se ke své práci nevrátil.

****

Artur Weasley vylezl z jednoho z krbů a vešel do každodenního teroru. Kdysi dávno ho práce na ministerstvu bavila a naplňovala. Poslední dobou z ní měl jen žaludeční vředy.

Připojil se k davu ostatních zaměstnanců. Stoupl si na konec řady a vyčkával. Fronta se posunovala pomalu a v tichosti. Trpce si promyslel, že jdou jako ovce na porážku. Artur se dostal na řadu, předal u pultíku svou hůlku ke kontrole a průkaz totožnosti.

Úředník si prohlédl důkladně průkaz i Arturovu tvář, jako by ho viděl poprvé.

„V pořádku," podal mu jeho věci. „Další!"

Artur si vzal z kontrolního pásu kufřík a vydal se směrem k výtahům. Prošel kolem skupinky lapků, která vedla několik zajatců. Všiml si mezi nimi i snědého děvčete a pomyslel si, že nemůže být starší než jejich Ron. Přejel mu mráz po zádech, když si uvědomil, co všechno se jí může stát.

Nastoupil do výtahu a připojil se ke dvěma ženám, které pracovaly přímo pro štábní útvary. Zaslechl jen útržek z toho, co si povídaly.

„...říká se, že ji několik měsíců věznil..."

„To je hrůza..."

„...nevím jak, ale podařilo se jí utéct..."

Obě okamžitě zmlkly, když Artura spatřily. Cestu výtahem absolvovali mlčky. Artur vystoupil v patře, kde měl kancelář a pokračoval chodbou, když narazil na svého syna Percyho. Jejich pohledy se střetly, nepromluvili spolu několik let. Ale na kratičkou sekundu mezi nimi proběhlo porozumění. Ačkoliv ani jeden z nich nepotlačil hrdost a neomluvil se, bylo jim jasné, že stojí na stejné straně.

„Weasley," oslovil Artura najednou někdo přísně, „máte tu předvolání k disciplinární komisi ohledně vašeho rodokmene."

****

„Už tam budeme, vydrž, lásko."

Nymfadora klopýtala chodbou u sv. Munga a podpírala zraněného Remuse. Lupin upadal do mdlob a ztěžka oddychoval. Tonksová se snažila pod tíhou jeho váhy neupadnout a dovedla ho až k pultu, kde seděla čarohosteska.

„Dobrý večer," pozdravila mile, „můj manžel měl nehodu, potřebujeme pomoc."

„Průkazy," zavrčela čarohosteska, aniž by zvedla oči od časopisu.

„Cože?" vyhrkla Nymfadora zaraženě. „Myslím, že jste mě nepocho-"

„Průkazy," zopakovala čarohosteska nerudně a praskla bublinu ze žvýkačky.

Nymfadora zaraženě prošmátrala kapsy kabátu a vytáhla průkazy. Remus zasténal, hodila průkazy na pult a podepřela ho.

Čarohosteska si ji nerudně prohlédla skrz brýle a prozkoumala oba průkazy.

„Musíte si počkat," řekla neutrálně a pokynula směrem k čekárně. Nymfadora se otočila tím směrem. Čekárna byla plná kouzelníků, sedělo jich tam nejméně dvacet.

„Promiňte, ale vy mi vážně nerozumíte. Můj muž je na tom zle, potřebuje ihned ošetřit."

„Promiňte, vy nerozumíte mně," napodobila její tón čarohosteska. „Musíte si počkat. Támhle to jsou kouzelníci, co přišli před vámi."

„Ale tohle je vážné!" zvýšila Nymfradora hlas a opodál stojící léčitel se otočil.

„Madam, podíváme se na to takhle," ztišila čarohosteska hlas, „přišli jste poslední. Navíc, váš manžel je vlkodlak bez rodokmenu a váš otec je mudla. Rozhodně nemáte právo jít první. Můžete být rádi, pokud se vůbec na řadu dostanete. "

„To nemyslíte vážně!" vybuchla Nymfadora. „Můj manžel je vážně zraněný a vy mi budete dělat přednášky o čistý krvi?"

„Nezvyšujte na mě hlas," varovala ji čarohosteska.

„To je v pořádku," zašeptal ztěžka Remus, „počkáme."

Nymfadora se ještě chtěla hádat, ale nakonec vztekle vytrhla čarohostesce lístek s pořadím. Odvlekla Remuse k nejbližší lavičce a pomohla mu posadit se.

„Vydrž to," zašeptala mu do ucha a odhrnula mu vlasy z čela.

„Zvládli jsme horší časy," zamumlal.

„Snad," zaváhala a opřela si jeho ztěžklou hlavu o rameno. Hladila ho po vlasech a myslela na jejich syna, kterého museli opustit.

****

Ředitel Azkabanu Rogers seděl za mohutným dubovým stolem a probíral se hromadou papírů. Denně mu chodily stovky a stovky nových záznamů o přijatých nebo stíhaných kouzelnících. Promnul si oči a zahleděl se na stoh složek, které ještě musel prozkoumat. Rezignovaně je odsunul na kraj stolu a vstal. Přešel k oknu své kanceláře, které vedlo přímo do hlavní části věznice. Stál u něj, ruce za zády a Azkaban měl jako na dlani. Pozoroval, jak skupina lapků vede několik čarodějů spoutaných k sobě těžkými řetězy. Viděl, jak jedna čarodějka zakopla a upadla, zbytek skupiny ji vlekl po zemi za sebou. Jeden ze Smrtijedů si toho všimnul a vytáhl ji za vlasy zpátky na nohy. Čarodějka zařvala bolestí a v ten moment ji Rogers poznal, byla to přítelkyně jeho ženy, chodily spolu každou neděli do parku s vnoučaty.

V duchu se modlil za spásu její duše, víc pro ni udělat nemohl. Dávno ztratil svou pravomoc, byl pouhou figurkou v této šachové partii, role se prohodily.

Zrovna sledoval, jak Smrtijedi vytáhli z cely dívku, nemohla ještě ani dostudovat. Vlekli ji chodbou, kudy je provázely soucitné pohledy ostatních vězňů. Věděli, že už se nevrátí.

„Rogersi?"

„Ano?" otočil se na patě zamyšleně a věděl, že jeho čas se nachýlil. Měl tušení, že k tomu dojde už několik týdnů.

„Z nařízení ministerstva kouzel jste odvolán z funkce ředitele vězení v Azkabanu."

****

Rita Holoubková se nebála ničeho. Byla dobrou reportérkou, možná bulvární, ale vždy profesionální. Milovala svou práci, neměla žádné svědomí a nedělalo jí problém vyšťourat jakékoliv informace. Jedno se jí ale v krku příčilo, a to současný režim. Nikdy s Voldemortem nesympatizovala, ačkoliv vydala nelichotivý životopis o jeho úhlavním nepříteli Brumbálovi.

Seděla právě ve své kanceláři a pilovala si nehty skleněným pilníkem, na kterém byly vyryty její iniciály, když do kanceláře vešel její nadřízený.

„Rito!" vyštěkl šéfredaktor, až jí sletěly z nosu brýle a vylila si kávu na složku s papíry, jak překotně sundávala nohy ze stolu.

„Ano, šéfe?" vyhrkla jako voják a napřímila se.

„Takhle by to nešlo," řekl káravě a strčil jí pod nos papír, který byl celý poškrtaný červeným inkoustem.

„Co je to?" zeptala se nechápavě.

„Tvůj článek do večerního vydání, předělej ho."

„Ale-" protestovala.

„Žádné ale," zpražil ji vážným pohledem a knír se mu zachvěl. „Co tě to napadlo? Vyjadřovat sympatie s Harrym Potterem, Rito? Zbláznila ses? Chceš, aby redakce vyletěla do vzduchu?"

„Sympatie?" vypískla. „Jaké sympatie? Zmínila jsem se jen, že se mu díkybohu daří i nadále unikat."

„No právě," souhlasil, „ nemusím ti doufám vysvětlovat, co by to znamenalo, kdyby si někdo myslel, že fandíme Nežádoucímu číslo 1."

„Upřímně, pane šéfredaktore," probodla ho svým pronikavým pohledem, „já mu fandím, jemu i Nežádoucí číslo 2 a 3."

„Fajn!" štěkl. „Ale pokud si chceš udržet místo ve Věštci, musíš jim fandit leda ve vlastní mysli! Předělej ten článek, Rito, do sedmi ho chci mít na stole!"

Rita vzteky udeřila pěstí do stolu a bleskobrk začal přepisovat článek na nový papír.

****

Jméno lord Voldemort bylo zakázané. Kdokoliv ho vyslovil, byl okamžitě dopaden lapky a bez soucitu popraven jako zrádce.

Procesy s mudlovskými čaroději byly na denním pořádku. Trest za nečistou krev se pohyboval až k doživotí.

Každý, kdo byl jakkoliv spjat s Nežádoucím číslo 1, popřípadě s Nežádoucími 2 a 3, byl tvrdě vyslýchán a vězněn. Opakovaně.

Každý sňatek mezi kouzelníky se musel nahlásit na ministerstvo.

Neexistovala svoboda projevu.

Lidé nečisté krve byli nuceni nosit označené hábity, kouzelníci z úplné mudlovské rodiny byli označeni za lháře, jejich hůlky byly zlomeny.

Smrtijed byl nejvýše postavený kouzelník.

Vlkodlaci, upíři, skřeti a jim podobní byli pronásledováni.

Do Bradavic se dostaly jen ty děti, které pocházely ze starobylých kouzelnických rodů.

Bez svolení nikdo nesměl opustit hranice Anglie.

Kouzelnický svět padl. Pán zla nad ním získal neomezenou moc.