Emily upřeně sledovala bublající hladinu lektvaru v kotlíku. V ruce svírala ropuší oči a vyčkávala na svůj okamžik. Během pár sekund nabral lektvar nepatrně jiný odstín hnědé a Emily přihodila poslední přísadu. Ozval se mohutný výbuch a učebna lektvarů se otřásla.

„Výborně," zvolal Snape a utišil zvědavé štěbetání jedním máchnutím hůlkou. Přešel k Emily a nabral do lahvičky kapku lektvaru, který byl teď naprosto průhledný. „Excelentní práce! Připisuji Zmijozelu 50 bodů."

Emily se potěšeně usmála a vyměnila si se Severusem pohled. Učitel se otočil a vydal se kontrolovat zbytek třídy, který se ještě ani zdaleka neblížil do finále.

„Jak to děláš?" neodpustila si Ginny otázku a podezřívavě si svou sousedku měřila.

„Tomu se říká talent," ušklíbla se Emily jízlivě. „Něco s čím se narodíš."

„Nechápu, proč se s tebou Laura baví," zamumlala si pro sebe a sekala při tom kořínky mandragory.

Emily se nadechla, aby jí odpověděla nějakou urážlivou poznámkou, ale při pomyšlení na svou sestru se zastavila. Nebylo by moudré si z jejích přátel nadělat nepřátele. Už brzy vyjde najevo pravda o jejich poutu a budou potřebovat každou pomoc. I od malé Weasleyové.

Zvonek oznámil konec hodiny. Emily byla jediná, kdo měl hotovou práci, a proto vycházela z učebny sama. Na chodbě se zapojila do davu zmijozelských studentů a loudala se směrem ke společenské místnosti. Když se konečně dostala dovnitř, zjistila, že na ni čeká Draco.

„Mluvil jsem s Potterem," začal, sotva se posadila do křesla. „Laura se vrací zítra."

„Zatraceně," ulevila si.

„Hele, víš, jakou mi dalo práci to z něj dostat?" zamračil se.

„Ale ano, vážím si toho," mávla rukou. „Jenže moc dobře víš, že s ní potřebuju mluvit dnes."

„Ještě pořád tě nenapadlo, proč tě dnes Ty-víš-kdo potřebuje?" zeptal se tiše, aby je neslyšeli ostatní studenti.

„Ne," připustila zkroušeně. „Můžu se utěšovat tím, že to za pár hodin zjistím."

Zůstali oba mlčky sedět a každý se zahloubal do svých myšlenek. Tížila je jejich tajemství. Jakoby snad ani nepatřili mezi ostatní studenty a jejich bezstarostné životy.

****

„Bylo to výtečné!" zvolala Laura poněkud přehnaně a políbila Cat na tvář.

„To jsem ráda, že vám chutná," usmála se spokojeně. „Dalo mi práci se pro to jídlo v tom bistru stavit. Na mou duši, je to pracnější, než kdybych ho sama vařila."

Sirius jen horlivě přikyvoval, protože i on ještě měl plný talíř jídla. Všichni se rozesmáli.

Laura položila talíř do dřezu a posadila se na kuchyňskou linku. S hlavou opřenou o skříňku pozorovala svou rodinu. Vypadali tak šťastně. Užili si týden plný legrace a pohody. Oslavili náhradní Vánoce, hráli po večerech karetní hry a chovali se jako obyčejná rodina. Laura ještě neviděla Siriuse tak uvolněného. Ze všech zranění se úspěšně vyléčil. Alespoň z těch viditelných.

Po večeři trávili čas v knihovně, Sirius jí předčítal historii rodu Blacků, ale někde u své prababičky únavou usnula. Sirius ji vzal do náručí a nesl ji uložit do jejího pokoje. Po cestě Laura procitla a přitiskla Siriusovi tvář na hruď.

„Mám tě ráda, tati," zašeptala ospale.

„Já tebe taky, holčičko," odpověděl, když ji ukládal a přikrýval peřinou.

****

Jednou z Bradavických chodeb se ozývaly rychlé kroky. Zapálené pochodně ozářily plnovous profesora Brumbála, který spěšně zabočil a vydal se po točitém schodišti do věže. Vystoupal až nahoru, mávnutím hůlky si vyčaroval žebřík a vylezl do učebny jasnovidectví.

Do dlouhého nosu ho okamžitě udeřily známé vůně směsi bylinek. Kruhovitou místnost ozařovalo jen několik vysokých svící, jinak vše pohlcovala inkoustová tma.

„Sibylo?" zeptal se ředitel ostražitě, ale odpovědi se nedočkal. „Chtěla jste se mnou mluvit?"

Sevřel pevněji hůlku a opatrně našlapoval směrem ke stolu, kde profesorka obvykle sedávala. Světlo z jeho hůlky ozářilo její siluetu.

„Ach Sibylo, vyděsila jste mě," rozesmál se a už chtěl hůlku schovat do hábitu, když se jedna svíčka rozhořela o něco víc a odhalila profesorčin prázdný výraz v očích. Brumbál se zarazil a úsměv mu ztuhl na rtech. Tenhle pohled už jednou viděl. Bylo tomu víc jak patnáct let...

„Sibylo?"

Profesorčino tělo se vzepjalo a prsty křečovitě sevřela okraje židle. Z úst jí vyšel podivný skřek a oči se jí protáčely jako čarodějné oko Pošuka Moodyho.

Pak spustila prapodivným hlasem: „Dnes v noci...až vyjde modrý měsíc...se naplní Salazarovo proroctví...jeho moc přejde na právoplatné dědice Zmijozelovy...poznají kouzla, jaká náš svět ještě neviděl...až vyjde modrý měsíc...ten stejný, který svítil, když se narodili..."

Poté se ještě jednou napřímila jako pravítko a s hlasitým výkřikem spadla zpátky do křesla. Brumbál zděšeně vyhlédl z okna. Mraky dál klidně pluly po temné obloze.

****

„Příteli!" rozpřáhl Voldemort náruč ve zdvořilém gestu a spěšně se s Ivanem objal.

„Tak dnes je ten velký večer!" zvolal Ivan neméně slavnostně. „Jsem rád, že ty nepříjemné události neovlivnily náš plán."

„Stalo se," mávl Voldemort rukou. „Dnešní noc patří nám! Připijme si!"

Oba muži pozvedli číše. Jeden s kvalitním vínem, druhý s lidskou krví.

„Na dobytí Azkabanu!"

„Na naše spojenectví!"

****

„Je zázrak, že nepojal žádné podezření," uvažovala Selene sedící v křesle. „Musí mu být přece jasné, že někdo Siriusovi pomáhal."

„Podle mě si spíš myslí, že Sirius využil příležitosti," namítla Táňa, která se zčistajasna vynořila vedle ní. Dlouhou chvíli mlčky z okna pozorovaly, jak se na nádvoří osvětleném pochodněmi řadí mnohačetná skupina upírů a kolem nich krouží Smrtijedi.

„Támhle je Viktor," ukázala Táňa někam do tmy. Selene si marně namáhala oči, nedokázala vidět tak dobře jako upíři.

„Stejně je nezvyklá tma."

Obě zvedly oči vzhůru, ale neviděly nic jiného než černotu.

„Emily!" zašeptala Selene radostně. Tentokrát ji viděly obě, dívka totiž stála u jedné z pochodní, která jí svítila do obličeje. Mluvila s několika Smrtijedy a vypadalo to, že rozdává rozkazy.

„Tak přeci jen ji tam poslal," zasyčela Selene zlostně. „Ten hajzl!"

„Ona se o sebe postará," ujistila ji Táňa. „Znám ji."

„Všichni znají moji dceru lépe než já sama," povzdychla si.

„Jednou, až tuhle válku vyhrajeme, budete zase rodina. Já svou matku už nikdy nepoznám."

„Jak zemřela?" zeptala se Selene tiše.

„Vlastně při porodu," vysvětlila. „Upíři se rozmnožovat jako lidi nemůžou. Ale upír s člověkem dítě zplodit může. Problém je v tom, že ještě nikdy žádná lidská žena takové těhotenství nepřežila. Je ovlivněna plodem. Musí se živit lidskou krví, nesmí na slunce a to nemluvím o síle dítěte. Vlastně ji pomalu zabíjí, aby samo přežilo. Živí se zevnitř její krví a svou silou jí způsobuje vážná zranění. Moje matka Ivana hluboce milovala. Byla to skvělá čarodějka, velmi chytrá. Poznala hned od začátku, že je upír. Přesto se ho nebála, a když zjistila, že je těhotná, rozhodla si mě nechat. Věděla, že za mě položí život. A taky se tak stalo. Doslova jsem se jí vydrápala z těla. Jediná možnost, jak matku zachránit, byla udělat z ní upíra. Ivan to věděl, ale neudělal to. Nechal ji umřít jako nějaké zvíře a mě odložil. Asi jsem mu nepřipadala dost dobrá, nějaký ubohý kříženec."

Selene pozorovala nenávist, s jakou o svém otci dívka mluvila a odvážila se ji přerušit: „Zkoušela ses na to někdy podívat z jeho strany?"

„Z jeho strany?" nechápala.

„Co když tvou matku doopravdy miloval? Co když nechtěl, aby musela žít jako on? Jako nějaké zvíře? Věčně se živit krví a skrývat se před okolním světem?"

„Alespoň mohl někdy mít rád mě!" odsekla.

„Ale on tě má rád, miluje tě! Jsi jeho dítě."

„Tak proč na mě celý život kašle?"

„Možná se bojí na tebe podívat. Možná, že když tě vidí, vzpomene si na bolest, kterou způsobil tvojí matce a tobě."

Táňa překvapeně zamrkala, aby odehnala slzy, které se jí draly do očí.

„Zkus si s ním promluvit," domlouvala jí Selene. „Nikdy není pozdě."

Táňa chabě přikývla a obě se zase odmlčely. Nádvoří dávno zelo prázdnotou a ony osaměly.

Najednou se mračna rozestoupila a celé okolí zaplavila modrá záře.

„Modrý měsíc?" zašeptala Táňa překvapeně.

„To je zvláštní," zamračila se Selene a sledovala ten úkaz na obloze.

„Co se děje?"

„Mám pocit, že už jsem to někdy viděla..."

****

Rozbouřené moře naráželo na skalnaté pobřeží. Vál silný ledový vítr, který dokázal lámat stromy. Obyčejný smrtelník by se na nohou sotva udržel. Emily stála klidně s hlavou vzpřímenou zády k hlavní bráně do Azkabanu. Jen matně k ní doléhaly zvuky boje, který probíhal na strážních věžích. Černočerná obloha jim vytvořila dokonalé prostředí pro nenápadný příchod. Najednou se z vody vynořily bledé ruce a rychlým švihem se na pevninu vynořil Viktor.

„Příjemná cesta?" křikla do větru Emily.

Viktor se ušklíbl a za ním se postupně začali objevovat upíři. Nečekali na žádný rozkaz a přesně podle plánu se automaticky vydali směrem k bráně. Emily s Viktorem se postavili až na konec procesí a sledovali, jak nemrtví vlastní silou tlačí na kovovou bránu. Vchod se o několik okamžiků později otevřel a první upíři se dostali dovnitř.

„Tak jdeme na to," vydechl Viktor a lehkým mávnutím hůlkou vyčaroval patrona. Obří kočkovitá šelma se kolem něj dvakrát otočila a rozběhla se dovnitř.

„Ohromující," zašklebila se Emily a ještě elegantnějším pohybem vyčarovala obrovitého draka. Zvíře nad nimi zamáchalo křídly a s mohutným řevem se rozletělo přímo na strážní věže.

Viktor musel přiznat porážku a zkroušeně pokrčil rameny: „Dáma první."

Emily naoko povýšeně pokývla hlavou a vešla dovnitř splnit svůj úkol.

****

„Tohle vstávání mě vážně zabije," zazívala Cat na celý záchranný autobus a protáhla se.

Laura jen mlčky přikývla. Cestovat nad ránem, aby stihla přijet do Bradavic na snídani, byl hloupý nápad. Byla docela bdělá, přestože ani na těch pár hodin nezamhouřila oči. Žaludek se jí nepříjemně svíral a ona měla pocit, že se něco děje, ale nedokázala říct co. Celá se třepala zimnicí a zuby jí o sebe drkotaly, ale přesto měla pocit, že jí hlava hoří. Možná na ni lezla nějaká chřipka.

Laura si vzala kelímek horké kávy a jen ho držela v dlaních a ohřívala se. Měla pocit, že kdyby si jen přičichla, tak se pozvrací. Loučení s Tichošlápkem bylo bolestivější než na konci léta. Snažila se neplakat, ale dost dobře jí to nešlo. Raději by s ním zůstala na Grimmaldově náměstí, ale Sirius ji ujistil, že bude v pořádku a že v Bradavicích má Emily, která ji potřebuje.

„Děje se něco?" zeptal se Cat ostražitě, když si svoji neteř pozorně prohlédla.

„Není mi dobře," mávla rukou a uhnula mu pohledem.

„V tomhle autobuse nemůže být dobře nikomu," pošťouchla ji Cat, ale když si všimla, že ani na legrácky nereaguje, zbystřila. „Lauro, co se děje?"

Autobus několikrát poskočil, jak prudce změnil směr. Její kufr vyletěl zpod postele a skončil na opačné straně autobusu.

„Ne-vím ji-jistě," zašeptala přes drkotající zuby. „Asi..."

Chtěla říct, že si dojde na záchod, ale žaludek ji zradil dřív a ona se vyzvracela do sáčku s koblihami.

****

Brumbál už několik hodin přecházel přes pracovnu tam a zpátky. Většina portrétů bývalých ředitelů a ředitelek spala, někteří Brumbála úzkostlivě sledovali. Ozvalo se rázné zaklepání.

Brumbál se zastavil a zvolal: „Dále."

Dovnitř vešel Severus a v náručí nesl několik svazků knih. S vážným výrazem přišel až k ředitelovi a položil knihy na stůl.

„Tak co?" vyštěkl Brumbál netrpělivě.

„Našel jsem několik záznamů ve svazcích o černé magii, nepatrná zmínka v Dějinách čar a kouzel, něco málo v poznámkách předešlých ředitelů Zmijozelu..."

„Co přesně víme?" zeptal se už o něco klidněji.

„Salazar Zmijozel studoval prastarou magii celý svůj život," začal Severus odříkávat, „podle legend dokázal kouzlit bez hůlky a zaklínadel. Dokázal ovládat věci pouhými myšlenkami a ke kouzlení používal své vlastní ruce. Některé zdroje tvrdí, že se naučil ovládat základní čtyři elementy a měl obrovskou moc. Prý se snažil své studenty naučit stejným kouzlům, samozřejmě jen ty čistokrevné, ale nikomu se to nikdy nepodařilo. A tak Salazar vyslovil proroctví, něco jako věštbu, že jediný, kdo tohle nadání bude mít, jsou jeho právoplatní dědicové."

Brumbál si zamyšleně promnul plnovous: „Říká, kdy k tomu dojde?"

„Brumbále...," zakroutil Snape nevěřícně hlavou. „Jsou to jen legendy, povídačky..."

„Tak říká?!" zahřměl ředitel a Severus už neriskoval odporovat.

„Až vysvitne modrý měsíc...něco v tom slova smyslu. Až bude dědic připraven přijmout svoji moc..."

„Dědičky," opravil ho ředitel.

„Cože?" nechápal Snape.

„Salazar Zmijozel má dvě právoplatné dědičky, které jsou dnes v noci někde venku, a my je nemůžeme před tím proroctvím uchránit!"

„Emily a Laura?" zašeptal Severus ohromeně. „To je nemožné...je to legenda!"

„Ne, Severusi, je to pravda," vydechl ředitel zdrceně. „A ty dvě dneska zdědí ohromnou moc. Takovou, o které se může Voldemortovi jen zdát. A o které se samozřejmě dozví. A využije ji jako zbraň proti nám. Pokud ovšem o tom už dávno neví...Ano...samozřejmě...To je ten důvod, proč chce získat Lauru na svou stranu! On o tom dávno ví..."

****

Emily rázně kráčela dlouhou chodbou plnou cel. Neobtěžovala si nasadit kápi, jen ať se podívají. Vězni vzrušeně křičeli a podporovali je. Někteří volali o pomoc a slitování, aby je vzali sebou. Některým Smrtijedům se ta myšlenka zalíbila, ale Emily s Viktorem dostali jasné rozkazy.

Chodbou proletěl její patron a odrážel pár zbylých mozkomorů, kteří se stavěli na odpor. Nedbale mávala hůlkou a otvírala dveře, kterými se dovnitř valili upíři. Bolest přišla náhle, zatočila se jí hlava a zvedl žaludek. Málem upadla, kdyby ji nezachytil jeden ze Smrtijedů.

„Děje se něco?"

„Nic! Jsem v pořádku!" odsekla a vysmekla se mu. Ale cítila, že nic v pořádku není. Celé tělo ji přestalo poslouchat a polil ji ledový pot. Přesto se snažila zachovat chladnou hlavu a pokračovala ve splnění svého úkolu. Viktor měl už tři zajatce bezpečně venku, dva dostala ven ona. Teď už pro ni zbývala jen dvě sladká sousta v nejhlídanějším oddělení...

Upíři vylomili pevnou bránu a patroni se nahrnuli dovnitř.

„Cela 1582 a 1583!" křikla Emily a sama se podivila, jak slabě její hlas zní. Návaly horka a chladu byly silnější.

Vešla až na konci procesí a sotva vnímala, kolik očí jí pozoruje. Nebylo pochyb, že tady byli uvězněni ti největší šílenci. Většina z nich nevypadali jako lidé, ale jako divoká zvířata. Chlad a bezmoc tu nade všemi visela jako gilotina. Stěny křičely zoufalstvím a bolestí. Možná by všechno tohle vnímala daleko intenzivněji, ale v uších jí hučelo a nahořklá žluč se jí drala do krku. Mohli za její stav mozkomorové? Ale vždyť to nebylo možné, ne v takové síle...

Její kroky končily u cely, kde postávalo několik Smrtijedů a čekalo na ni. Máchnutím hůlky vyhodila do povětří dveře a spatřila překvapený výraz muže, který se krčil v rohu. Pokusila se napodobit Voldemortův škleb a řekla: „Vítejte zpátky, Rodolfusi."

Pak se otočila k protější cele a znovu vyrazila její dveře. Na zemi tam seděla žena přikovaná ke zdi. Vítězoslavně vykřikla, když viděla svou zachránkyni.

„Ráda vás poznávám, Bellatrix," ušklíbla se Emily a odčarovala řetězy.

„Odveďte je oba dva ven!" poručila ostatním a ti ji okamžitě uposlechli. Opřela se rukama o zeď a pozvracela se. Nepřestávala se třást, ale i tak se pomalu vydala na cestu. Ještě neměli vyhráno, museli se dostat do bezpečí co nejrychleji.

****

Laura cestu do Prasinek nevnímala. Ležela schoulená na posteli a Cat jí starostlivě měnila obklady na čele. Cítila se strašně slabá. Cat si myslela, že je to otrava jídlem, ale Laura si byla jistá, že je za tím něco jiného. To by totiž muselo být špatně i jí, protože jedli to samé. Najednou jí tělem projela ostrá bolest, jakoby ji někdo bodl nožem. Škubla sebou, ale snažila se to zamaskovat zakašláním.

„Musím na záchod," zašeptala najednou, ani nevěděla, proč to říká. Cat se po ní ustaraně podívala, proto se pokusila o úsměv a pomalu se zvedla. Procházela mezi postelemi a pozorovala spící pasažéry. Nechápala, jak někdo za jízdy dokázal doopravdy spát. Ta cesta byla příšerná. Minula usměvavého Stana Silničku a vešla do kabinky, ještěže tu byl záchod. I když při tomhle stylu jízdy nebyla zřejmě jediná, kdo ho čas od času potřeboval. Zamknula za sebou a okamžitě se sesunula na podlahu. Přidržovala se umyvadla a tiše snášela ostrou bolest, která ji srážela k zemi. Po tváři se jí skutálely slzy a najednou cítila, jak ji pálí dlaně. Zděšeně se na své ruce dívala. Vypadalo to, jako by byly průhledné a procházelo jimi modré světlo. Vyděšeně vykřikla, když zjistila, že svítí najednou celá. A pak se ta záře postupně vytrácela, až zmizela úplně. Jen na dlani jí svítilo modré písmeno S.

Ozvalo se zaklepání a ustaraný hlas: „Slečinko, ste v pořádku?"

****

V tu samou chvíli Emily vycházela hlavní branou z Azkabanu a připojovala se k poslední skupince, která opouštěla místo. Prudká bolest ji srazila na kolena.

„Emily!" vykřikl Viktor a v mžiku byl u ní.

„Co se to děje?" zašeptala ohromeně.

Zpoza mraků se na oblohu vyhoupl měsíc. Modrá záře rozsvítila hladinu rozbouřeného moře. Všichni se ohromeně podívali na oblohu. Jen Viktor viděl, jak se Emily rozsvítily dlaně a pak se rozzářila celá, než mu omdlela v náručí.