Viktor si promnul levé předloktí, aby zmírnil bolest, která mu jím pulzovala. Pán zla si jeho počínání všiml a tázavě povytáhl obočí.

„Je to dlouho, co moje kůže zakusila nějakou ránu," vysvětlil.

Voldemort ze sebe vydal něco jako smích a natáhl se po poháru vína. „Můj mladý příteli, tohle je jediná bolest, kterou jako Smrtijed zkusíš. Jinak tě čeká jen samá radost."

Viktor se pokusil o zdvořilostní úsměv a na vyzvání svého pána se posadil naproti něj. Voldemort si ještě několik okamžiků vychutnával doušky vína a labužnicky okusoval kuřecí stehýnka. Tichou místností se ozývalo jen Voldemortovo mlaskání a srkání. Viktor nehybně seděl a hleděl z protějšího okna, protože se mu z něj dělalo zle.

„Pravdou je, že jsme si nepřišli poklábosit o tvém novém postavení," promluvil Pán zla konečně a otíral si přitom prsty do ubrousku. Viktor chápavě přikývl, to také ani nečekal.

„Podle mého zdroje náš milý pošetilý blázen Brumbál povolil těm malým smradům v sobotu výlet do Prasinek," začal, „takže nám je vlastně nahnal přímo pod nos."

„Takže máme reálnou šanci dostat Pottera," hádal Viktor.

„Ano, to taky," souhlasil Voldemort a zakousl se do hroznu. „Ale toho teď čert vem, my si počíháme na někoho jiného."

Viktor se zarazil, když si uvědomil, kam tím Pán zla směřuje. Voldemort ho upřeně sledoval a čekal na jeho reakci.

„Laura," zamumlal Viktor chápavě.

Pán zla přikývl: „Je na čase ji dostat z Brumbálova vlivu. Musím tu holku lapit na svoji stranu."

„Ale proč? Vždyť je to obyčejná studentka."

Voldemort stáhl tvář do jízlivého úsměvu: „Ona je cokoliv, jen ne obyčejná. Je stejně výjimečná jako Emily. Potřebujeme je obě. A my musíme být první, kdo jí její schopnost ukáže."

Viktor přikývl. „Jaký je plán?"

„Dostaň ji v Prasinkách, vem si tolik lidí, kolik potřebuješ. Přivedete mi tu holku a nezkřivíte jí ani vlas, rozumíš?"

„Rozumím."

„A teď běž a svolej mi ostatní, naše zájmy ohledně toho fracka Pottera jsou sice odsunuty na druhou kolej, ale nesmíme na ně zapomínat."

„Jistě, můj pane."

****

Laura seděla u stolku, podepírala si hlavu a znuděně houpala nohama. Do konce hodiny lektvarů zbývalo už jen pár minut a ona svůj odvar už dávno odevzdala. Aby si zkrátila dlouhou chvíli, bavila se procvičováním svých schopností. Nenápadně proměňovala rozmarýn, jednu z Ronových přísad, kterou zapomněl přidat do kotlíku, ze suché hromádky na rozkvetlou větvičku. Snažila se ignorovat Hermionino vzteklé mumlání, protože její odvar neměl správně světlounký odstín. Chtěla ji uklidnit, že na tom rozhodně není tak zle, jako Neville, kterému vybuchl kotlík a obhodil půlku třídy zapáchající břečkou. Ale když viděla její nahněvaný výraz, rozmyslela si to.

Konečně zazvonilo a studenti se začali zvedat překotně ze svých míst. Laura si naházela věci do tašky a chystala se vypadnout mezi prvními, protože měla domluvenou schůzku s Emily. Její plány však narušil Snapeův ledový hlas: „Slečno Whiteová, na slovíčko!"

Střelila po Harrym pohledem plným utrpení a vracela se zpátky ke katedře. Copak má její lektvar taky špatný odstín?

„Chvíli počkejte," vyzval ji Snape a pečlivě lepil jmenovky na vzorky, které mu studenti odevzdávali.

„Pane profesore, já spěchám," pokusila se protestovat. „Nešlo by to..."

„Další hodinu už nemáte a slečna Malfoyová jistě počká," spražil ji.

Všimla si Dracova zvědavého pohledu a pokrčila rameny. „Běžte, pane Malfoyi," pobídl ho Snape. „Váš lektvar je v pořádku."

Nechala profesora, ať lahvičky několikrát přeskládá a uloží je do okenního výklenku, kde se v chladu uleží. Teprve když odešel poslední student a zavřel za sebou dveře, přestal se Snape věnovat své práci.

„Máte v plánu jít v sobotu do Prasinek, slečno?" zeptal se tak lehce, jakoby se náhodně potkali v metru a bavili se o počasí.

„Ano, mám," přikývla zmateně.

„Doporučuji vám, abyste změnila svůj program a zůstala v hradu."

„A to jako proč?" zamračila se a bojovně zkřížila ruce na prsou.

„Protože tam nebude bezpečno," změnil tón hlasu na podrážděný.

„A řeknete mi přímo, o co jde? Nebo to budou takový ty žvásty o tom, že mi jde jeden nejmenovaný člověk po krku?"

Její chování ho rozzuřilo, byla stejně protivná jako její otec! Copak ta holka nechápe, že jí nemůže říct nic víc? Že to nejde?

„Vy prostě do Prasinek nepůjdete," pokusil se znovu.

Její postoj se nezměnil: „Ale ano, půjdu. Dokážu se o sebe postarat."

„Myslíte si, že jste kdovíjak silná, co?" ucedil skrz zuby a pohlédl jí zpříma do očí a poprvé tak nahnal Lauře strach. „Nezachrání vás to."

„Nevím, o čem mluvíte," hrála hloupou.

Severus poznal, že se neměl nechat unést a pokusil se o zoufalý pokus: „Udělím vám školní trest."

„Nemáte důvod," ušklíbla se. „Klidně to odpřísáhnu u Brumbála, nijak jsem neporušila řád školy."

„Nebudete navěky Brumbálova chráněnka," varoval ji. „Nikdo vás nebude věčně skrývat jako vašeho otce!"

Náhlý vztek jí zakalil čistou mysl a z dlaně jí vyletěl blesk, který těsně minul Severusovu

hlavu. Snape se šokovaně otočil na tabuli, která za jeho zády vzplála.

„Náš rozhovor skončil," odsekla Laura a rázně odkráčela ze třídy, než ji Snape mohl nějak zastavit.

****

Emily stála uprostřed místnosti a udržovala ve vzduchu několik knih. Nenápadnými pohyby konečky prstů přinutila svazky létat v kruhu nad hlavou.

Už uplynul víc jak týden od chvíle, kdy poprvé vešly dovnitř Salazarovy pracovny. Od té chvíle neminul den, aby se sestry nesešly a nevyzkoušely nějaká nová kouzla. Čím déle určité kouzlo procvičovaly, tím lépe jim šlo. Pokud ale zkusily některé ze složitějších, stálo je velkou část energie. Zjistily také, že když se drží za ruce a soustředí se na moc té druhé, dokážou ji i ovládat. Den ode dne byly silnější a lepší, ale většina schopností byla pořád vázána na emoce.

Nechala knihy klesnout zpátky na podlahu a lusknutím prstů je zapálila. V tu chvíli se na schodech objevila Laura a lehkým mávnutím je zase uhasila.

„Máš zpoždění," prohlédla si ji Emily podezřívavě, protože se jí sestra nezdála ve své kůži.

„Tak velký zase ne," odporovala a rozhodla se o incidentu se Snapeem pomlčet. „Tak jdeme na to, ne?"

Emily se rozhodla celou záležitost nechat být a mávnutím ruky odsunula všechny předměty na jednu stranu místnosti, aby vytvořila co nejvíce prostoru. Dokonce se jí podařilo knihy pěkně poskládat a koberec smotat.

Laura uznale zahvízdala a klekla si doprostřed místnosti. Přiložila ruku těsně nad dřevěnou podlahu a najednou se jí z ruky sypala hlína, dokud nevytvořila malou hromádku a vzápětí mohly vidět, jak z ní vyrůstá malinká větvička, která se postupně mění v kmen a z něj roste slabý stromek.

„Z tebe by měli ochranáři přírody radost," pochválila ji Emily při pohledu na malou pokroucenou vrbu.

„No, lepší než včera," uznala kriticky Laura, která nikdy nebyla s výsledkem dost spokojená.

„Bude ho škoda," povzdychla si Emily a z ukazováčku jí vyletěl slabý větřík, který oběma sotva rozevlál vlasy, ale malou vrbu celou zohnul. Potom jí z dlaně vyletěla ohnivá koule, která do stromku narazila, a ten celý vzplál. Laura zopakovala skoro stejný pohyb, ale z dlaně jí vytryskl proud vody a požár uhasil.

Tímhle jednoduchým procvičováním strávily několik hodin, takže to tam nakonec vypadalo jako v malém lese, který zachvátil požár.

„Včera večer mě něco napadlo," nadhodila Laura, když u jednoho ze stromků klečela a probouzela ho k životu.

„Co?" vybídla ji Emily, která rozpoutala malý orkán a sestřina díla postupně ničila.

„Když naše schopnosti fungují na věci, tak fungují i na lidi, že jo?" zeptala se opatrně.

„Nejspíš ano," souhlasila Emily. „Proč se ptáš?"

„To proto nás Voldemort chce? Jako zbraň? Protože mávnutím ruky dokážeme zabít?"

„Nejspíš," přitakala Emily. „Ale to zatím nedokážeme..."

„Myslíš?" zapochybovala Laura a v duchu si pomyslela: Přeji si vyhladovělého vlka. Ještě se ani nestačila otočit a zaslechla zuřivý štěkot. Na Emily se zčistajasna vyřítil obrovský vlk a skákal přímo proti ní skrz ohořelé stromky. Emily nejdřív polekaně vyjekla, ale pak máchla rukama a zvíře se jim díky obří ohnivé kouli, která ho zasáhla, rozletělo na kousíčky cárů přímo před očima.

„Dokážeme zabít zvíře, zabijeme i člověka," zašeptala Laura chladně.

Emily pořád stála ohromeně na místě s rukama v prapodivné křeči. „V pořádku?" vyděsila se Laura. Najednou se za ní ozval mohutný řev. Prudce se otočila a viděla, jak proti ní letí vzteklý hypogrif. Instinktivně se přikrčila a zakryla si obličej. Ve chvíli, kdy očekávala od zvířete útok, řev ustal. Otevřela opatrně oči a ohromeně otevřela ústa. Pár centimetrů nad ní ve vzduchu visel nehybně rozzuřený hipogryf.

„Tys ho zmrazila," volala nadšeně Emily a fascinovaně hleděla zvířeti do otevřeného zobáku. „Zkus ho rozmrazit!"

„Jsi normální? Aby mě sežral?!"

„Nesežere," ujistila ji.

Ustoupily obě od zvířete, co nejdál to šlo. Laura se zhluboka nadechla a zkusila zopakovat předešlý pohyb. Na třetí pokus se jí to podařilo a hypogrif se rozletěl proti nim. Emily už ale byla připravená a několika ohnivými koulemi ho roztrhala stejně jako vlka.

Když se k zemi snesly poslední cáry masa, obě to velké nadšení přešlo, jakoby praskla nějaká bublina.

„To je strašně," zašeptala Laura slabě a roztřásla se jí kolena. „Úplně nás to ovládá!"

„Ne!" zarazila ji Emily. „Nech toho obviňování! Dokážeme to řídit samy!"

„Copak to nechápeš?" vydrala Laura ze sebe přidušeně. „S námi zničí cokoliv a kohokoliv! Obrátí to proti nám!"

Na tohle Emily argument neměla. Zůstaly obě tiše stát nad poraženými mršinami a každá se zaobírala svými myšlenkami.

****

„Táňo?" vydechla Selene úlevně a vrhla se k balkonu, aby mohla dívce otevřít. Táňa dřepěla na zasněženém zábradlí a krčila se u toho jako nějaké zvíře.

„Pojď honem dovnitř," vyzvala ji Selene. Táňa ladně seskočila a vplula do místnosti. Vytřepala si z vlasů sníh a postavila se ke krbu, aby si osušila mokré šaty.

„Tak co říkali?" ptala se Selene netrpělivě. Za poslední dny vypadala unavenější a utrápenější než kdy dřív. Mnoho věcí jí nedalo spát a žila v neustálém strachu, co přinese další ráno. Táňa na tom nebyla o moc lépe. Od Alexovy smrti byla ještě zamlklejší a chladnější.

„Zaslechla jsem jen rozhovor několika Smrtijedů, musel poradu svolat dřív, než nám Viktor dal zprávu," začala Táňa.

„Mají Remuse? Nebo Cat?"

„Ne," zakroutila dívka hlavou, „ani jednoho."

„Díky bohu," vydechla si Selene.

„Na díky je brzo," přerušila ji Táňa zasmušile. „Jak se Viktor obával ohledně té nové moci, co se projevila u Emily, měl proč. Podle všeho, co jsem slyšela, mají ty schopnosti obě vaše dcery."

„Salazarova moc," zašeptala Selene vyděšeně. „Takže je to pravda..."

„Vy víte, o co jde?" zeptala se Táňa překvapeně.

„O všechno," odpověděla. „Teď už jde o všechno."

„Co je to Salazarova moc?"

„Něco, v co Voldemort věřil, že to ovládne. Něco, co se mělo projevit u mě, ale nestalo se tak. Ohromná moc, se kterou se narodíš, nebo ji získáš jedině tak, že zlomíš dědice tohoto daru."

Táňa přikývla: „Zítra se pokusí unést Lauru. Jedinou útěchou vám může být, že tu akci dostal na starost Viktor a pokusí se všechno nastražit tak, aby Laura vyvázla."

Selene se posadila na kraj postele a složila hlavu do dlaní. Nezbylo jim nic jiného, než věřit.

****

Laura se vydala do Prasinek jen s Hermionou. Ron s Ginny museli zůstat ve škole trénovat s novým famfrpálovým družstvem, který kapitánka narychlo složila poté, co byl Harry s Fredem a Georgem z týmu profesorkou Umbridgeovou vyloučen. Harry si domluvil romantickou schůzku s Cho v čajovně, a tak jim nezbylo nic jiného, než se odklidit ke Třem košťatům. Emily zůstala v Bradavicích, dostala totiž školní trest od madame Pinceové, která ji přistihla, jak podpálila jednu knihu. I když se Emily bránila, že opravdu nechtěla nic takového provést, nebylo jí to nic platné a za trest v knihovně uklízela.

„Stejně je to hrůza," mračila se Hermiona do jedné z výloh na plakát hledaných uprchlých vězňů., „že s tím ministerstvo nic nedělá."

„Popletal je placený za to, aby držel hubu," ucedila Laura skrz zuby.

Když Laura za nimi zavírala dveře od Tří košťat, všimla si dvou postav postávajících v protější uličce. Dva muži v černých kápích se dívali přímo na ni. Zabouchla rychle dveře a vydala se za kamarádkou ke stolu.

V lokále strávily příjemné odpoledne posloucháním historek madame Rosmerty. Laura hodila všechny starosti za hlavu a na podezřelé muže dávno zapomněla, dokud znovu nevyšly na ulici.

„Musíme ještě stihnout Medový ráj," navrhla Laura. „Chce to trochu sladkého na ty nervy ze školy."

„Ty a nervy ze školy?" vyprskla Hermiona pobaveně. „Ty víš, co to je?"

„Jasně že jo," zamračila se Laura. „Alespoň trošku. A navíc jsme slíbily Ronovi, že mu nakoupíme nějaké sladkosti."

Obě se pobaveně rozesmály a v tom Laura vycítila něčí pohled. Ohlédla se přes rameno a všimla si, že ti dva muži ji zase sledují. Proplétali se davem za nimi. Hermiona si jejího znervóznění všimla. „Co se děje?"

„Nic," ujistila ji Laura. „Jen je mi trochu zima."

Laura přidala do kroku, chtěla se dostat co nejdřív z ulice mezi lidi, aby se těm dvěma vyhnula.

Medový ráj vypadal jako dobré útočiště. Byl narvaný studenty, kteří si nakupovali zásoby sladkého, jakoby jej už snad nikdy neměli ochutnat. Laura se vmísila co nejvíc do davu a předstírala, že si vybírá mezi lízátky. Nenápadně přitom nakukovala skrz výlohu. Oba muži stáli těsně u dveří a dívali se dovnitř. Rozhlédla se kolem, ale nevypadalo to, že by si jich všiml kromě ní ještě někdo jiný.

Najednou ji někdo drapl za ruku a ona vyděšeně vyjekla. Nějaký mladík ji táhl za ruku víc a víc do davu. Snažila se mu vytrhnout, ale jeho sevření nepovolovalo. Když byli v zadní části prodejny, schovaní za regály, přinutil ji stiskem, aby si dřepla za hromadu nevybalených krabic a teprve se k ní otočil čelem.

„Viktore!" vyhrkla překvapeně.

„Psst!" umlčel ji přiložením dlaně na ústa. „Nemám moc času. Musíš okamžitě vypadnout. Jdou po tobě."

Chápavě přikývla a odstrčila mu ruku: „Ale jak? Viděla jsem je stát venku."

„Musíš něco vymyslet sama, nějakou únikovou cestu..."

Okamžitě si vzpomněla na Pobertův plánek a na tajnou chodbu do Bradavic, která vedla pod skladem Medového ráje.

Vyrušil ji křik a dívčí jekot. Prudce se za výkřiky ohlédla a skrz police uviděla, že Smrtijedi vešli dovnitř. Otočila se zpátky na Viktora, ale ten už byl pryč.

„Sakra, sakra, sakra..." zašeptala vyděšeně a rozhlížela se kolem po nejbližší cestě ke dveřím do skladu. Místností proletěl záblesk červeného světla.

„Nikdo ani hnout!" zaburácel nějaký hlas. „Nikomu se nic nestane! Přišli jsme pro Lauru Blackovou, ne pro vás!"

Studenti ale neposlouchali, propukli v paniku a hrnuli se jeden za druhým ke dveřím.

„Řekl jsem zpátky!" zařval Smrtijed ještě jednou a místností proletěl záblesk ještě jednou. Teď už zaječelo jen pár lidí, zbytek zůstal ohromeně stát. Laura nedokázala určit, jestli se někomu něco stalo nebo ne. Tiše se plížila směrem k pultu, kde stál ohromený prodavač s rukama nad hlavou.

„Lauro!" zvolal druhý ze Smrtijedů. „Okamžitě vylez a nic se nikomu nestane!"

„Tady žádná Laura Blacková není!" poznala Nevillův hlas.

„Ty drž hubu, smrade!"

„Neville!" proťal vzduch Hermionin výkřik. Pak se strhl řev a vzduchem létala jedna kletba za druhou. Laura využila zmatku a vrhla se ke dveřím vedoucím do sklepení.

„Támhle je! Za ní!"