Prázdniny utíkaly, co jim nohy stačily. Než se Laura nadála, její dvouměsíční pobyt na Grimmauldově náměstí se blížil ke konci. Byl předvečer odjezdu do Bradavic a za okny se stmívalo.

Seděla na posteli a před sebou měla hromadu fotografií. Vedle ní se rozvaloval Harry a pomáhal jí fotografie seřazovat podle data do alba. Nikomu jinému by asi nedovolila, aby ji sledoval v situaci, kdy s něhou pozoruje tvář svojí matky a sotva vnímá okolní svět, ale cítila k Harrymu zvláštní náklonnost a důvěru, protože on sám nepoznal ani jednoho ze svých rodičů. Kolem nich proběhl Křivonožka pronásledovaný Sabbath a za nimi rozzuřený Ron, protože mu zvířata opět rozházela šachovou partii, kterou měl s Ginny rozehranou několik hodin.

„Hermiono! Mohla bys té chlupaté kouli vysvětlit, aby neskákala po figurkách?!" obořil se na svou kamarádku.

„Je to kocour Ronalde, ne chlupatá koule," opravila ho klidně a dál se věnovala čtení ve své nové učebnici lektvarů. „A neběhal by jako zběsilý, kdyby neměl v patách Sabbath, viď, Křivonožko?"

Kocour jí vyskočil do klína a nechal se láskyplně drbat za ušima. Ron se naštvaně otočil na Lauru, která na něj upřela psí pohled a rukama bránila svého čtyřnohého mazlíčka. Znechuceně zakroutil hlavou a sedl si zpátky na zem k Ginny, která se snažila rozestavět figurky na správná políčka. Snažila si nenápadně přilepšit a postavila svého střelce do jiné pozice, než byl, ale Ron její švindl prokoukl.

Do pokoje nahlédl Bill, porada Řádu ohledně zítřejšího odjezdu nejspíš skončila. „Pojďte, vy bando, mamka vzkazuje, že máte večeři na stole."

Děti zanechaly svých činností a s chutí se rozběhly na výtečnou pochoutku paní Weasleyové. Všechny kromě Laury, která si uvědomovala, že tohle je na dlouhou dobu poslední večeře se Siriusem a dolů se vlekla, jak nejpomaleji to šlo.

Atmosféra během jídla byla různá. Ginny mluvila o svých ztracených botách a podezírala z jejich zmizení Kráturu, Hermiona s Remusem a panem Weasleym diskutovala o stavění společnosti ke skřítkům, Harrym jim nepřítomně naslouchal a dvojčata v rohu kula pikle.

Laura se nezúčastněně rýpala vidličkou v jídle. Měla v krku sucho, které jí bránilo spolknout byť jediné sousto. Chvilkami zabloudila očima k Siriusovi, ale neviděla mu do tváře, protože měl pohled zabořený do svého talíře.

„Drahoušku, tobě snad nechutná?" zeptala se jí paní Weasleyová dotčeně.

„Ale ano, chutná," pokusila se o úsměv a dělala, že nevidí zvědavé pohledy, které na ni všichni upřeli, „je to výborné, paní Weasleyová, opravdu."

Nejspíš ji přesvědčila, protože se jí starostlivě zeptala, jestli je v pořádku.

„V naprostém," přikývla a hlasitě si oddychla, když se od ní Molly zase odklonila a dál poslouchala nářky své dcery, že ztracené tenisky byly její nejoblíbenější.

Tím večeře pro Lauru skončila, vzdala boj s jídlem a s omluvou vstala od stolu. Všichni zmlkli a vyprovázeli ji pohledy z místnosti. Zamířila do obývacího pokoje, tam ji nikdo rušit nebude. Chtěla se posadit na pohovku, ale tu obsadil její čtyřnohý mazlíček.

„Sabbath, ty potvoro!" pleskla jemně psa po čumáku a posadila se do protějšího křesla. Netrvalo to ani pět minut a ve dveřích se objevil Sirius. Prudce vstala, vylekal ji jeho výraz. Viděla snad bolest? Strach? Úzkost? Únavu?

„Neděs se," zarazil ji, „vím, že vypadám příšerně."

Nevěděla, co říct, tak se rozpačitě posadila zpátky do křesla. Opřel se o krbovou římsu a vyhlížel někam před sebe z okna.

„Už se těšíš?" zašeptal trpce. Bála se, že v jeho hlase slyší výčitky.

„Ne," odpověděla zaraženě.

„Ne?" otočil se na ni překvapeně.

„Ne," potvrdila pevným hlasem. „daleko raději bych tu zůstala s tebou, abys nebyl sám."

Na chvíli se odmlčeli a Sirius znovu vyhlédl z okna, než zašeptal: „Omlouvám se, chovám se strašně...Pomalu ti tady vyčítám, že jedeš do školy. Když já bych dal cokoliv za to, abych mohl být nějak užitečný, abych mohl něco udělat...Cokoliv, alespoň jednou za týden se ukázat na školních pozemcích a být s tebou a s Harrym a vědět, že jste v pořádku..."

„Já vím," špitla, „já vím...Jestli chceš, nemusím nikam jezdit. Zůstanu tady a..."

„Nebuď hloupá," pousmál se, „přece by ses kvůli mně neochudila o Bradavice!"

„Ale přece tě tu nenechám samotného s Kráturou!"

„Necháš," odporoval, „pojedeš do Bradavic a budeš mi psát."

„A na Vánoce a Velikonoce mě máš doma," slíbila.

„Doma?" ušklíbl se. „Tomuhle ty říkáš domov?"

„Domov je tam, kde je rodina," poučila ho a postavila se, aby ho mohla obejmout. Vděčně ji sevřel v náruči a Sabbath se jim otíral o nohy.

„Tu bestii si vezmi sebou," zaúpěl prosebným tónem, když mu z nohavic odkapávaly psí sliny.

„Neboj se," zasmála se, „Hagrid mi slíbil, že se o toho chlupáče postará."

****

„Takže pátrání je u konce."

Emily vzhlédla od svého napůl zabaleného kufru a obdarovala Draca překvapeným pohledem: „U konce? To ani náhodou, naopak. Jsme teprve na začátku."

„Co chceš víc?" nechápal a odstrčil nenápadně jednu kočku z postele, aby se mohl posadit na její místo. „Víš, kde je Selene a víš, kdo je tvůj otec. A o to tu šlo."

„Mýlíš se," odporovala mu. „Chtěla jsem vědět, co se přesně stalo ten večer, kdy jsem se objevila u vás. A to mi zatím nikdo nedokázal vysvětlit."

„Takže?" nadhodil zvědavě.

„Takže teď najdeme Siriuse Blacka a zeptáme se ho, jestli vůbec ví, že má nějakou dceru."

„Jak to chceš udělat? To je nemožné! Hledá ho ministerstvo i Smrtijedi a nikdo o něm neslyšel skoro dva roky."

„Nic není nemožné," odsekla. „Už se na tom pracuje..."

Chápavě přikývl: „Tvůj ruský kamarád. Už zase někde pobíhá a nasazuje svůj život...?"

Neodpověděla, jen se pousmála nad tím, jak na sebe oba chlapci vzájemně žárlí.

„Nakonec to nebude až taková lež, když se budeš vydávat za mou sestřenici," přemítal nahlas.

„To opravdu ne," připustila zamyšleně. Poznal, že ho nevnímá. Natáhl se na její postel a přemýšlel. Vyrušila ho ve chvíli, kdy zaklapla víko od kufru. Polekaně sebou škubl a podíval se na ni. Seděla na zemi a hrála si s jednou ze svých koček.

„Není to zrada," zamumlala po chvíli.

„Cože?" zeptal se zmateně.

„Není to zrada, když mi pomáháš," upřesnila. „Nemusíš se bát."

„Já... já se ne... jak to zatraceně víš?!" obořil se na ni. „Emily! Čteš mi myšlenky?!"
Záhadně zakoulela očima a předstírala zájem o malbu na stropě. Uraženě sebou znovu praštil do postele. Mlčení mu ale dlouho nevydrželo. „Jdeš dneska za Selene?" zašeptal, jako kdyby se bál, že stěny mají uši.

„Severus tu bude těsně před půlnocí," prozradila. „Budeš mě...?"

„Krýt? Samozřejmě, bez obav."

****

„No tak bando, pospěšte si!"

„Harry, zatraceně, to byla moje noha."

„Neviděli jste někde Křivonožku?"

„Mami, Fred mi nechce vrátit mou svačinu."

„Mohli byste mluvit tiše?"

„Nazdárek děcka!"

„Jé, Tonksová!"

„Vy bastardci! Nechutní zrádci!"

„Omlouvám se...! Já zapomněla...!"

„Běžte všichni ven! Hned! Rone mě nezajímá tvoje svačina! Pospěšte si, nebo vám ten vlak ujede!"

„Mudlovští šmejdi! Vyvrhelové!"

Všichni se snažili procpat ven z domu, popostrkovali se, sovy vřeštěly, pes štěkal, Křivonožka prskal a do všeho ječela matinka Blacková. Laura zakopávala o kufry a nohy ostatních, ale přesto se nepřestávala ohlížet.

„Lauro, zlatíčko, běž," popostrčila ji paní Weasleyová ven ze dveří.

„Ale kde je...?" zeptala se zoufale, když se kolem ní prořítil velký chundelatý pes a vyběhl na denní světlo. Roztáhla rty k bláznivému úsměvu a rozběhla se za ním. Slyšela jak paní Weasleyová říkala svému muži, že Sirius přece nesměl podle dohody dům opouštět. I když měla Weasleyovy moc ráda, v tomhle s nimi nesouhlasila. Chtěla, aby s ní Sirius zůstal až do odjezdu.

****

Emily stála na přeplněném nástupišti 9 a ¾. Kolem ní procházeli rodiny s dětmi, skupinky studentů, štěbetající dívky, rozesmátí chlapci. Angličané se hodně lišili od chladných Rusů. V Kruvalu si jí nikdo moc nevšímal, mluvili o ní jako o podivínské holce od upírů. Tady stačilo pár minut a přistihla půl tuctu lidí, co po ní se zájmem pokukovali. Doufala, že je ta zvědavost během pár dní přejde.

„Něco pro tebe mám," zašeptala najednou Narcissa nervózně a ohlížela se po Luciusovi a Dracovi, kteří skládali kufry do vlaku. Když se ujistila, že je vzduch čistý, vložila něco Emily do kapsy.

Překvapeně k ní vzhlédla a zašmátrala rukou v kapse. „Prsten?"

Přikývla: „S erbem rodu Blacků, tvoje matka ti ho odkázala, abys jednou našla cestu ke své pravé rodině."

Než Emily stačila poděkovat, vynořil se z davu Lucius i se svým synem.

„Měli byste jít, než vám ti mudlovští šmejdi zaberou lepší místa," řekl Lucius znechuceně.

Potom si potřásl s Dracem rukou a něco mu pošeptal tak, aby ho neslyšel někdo jiný. Narcissa svého syna pevně objala a políbila na tvář. Emily chvíli přemýšlela, ale nakonec si s Luciusem také potřásla rukou a poděkovala mu, že ji sem z Rumunska přivezl. Otočila se na Narcissu a chtěla jí poděkovat za pohostinnost, když ji paní Malfoyová pevně objala.

„Dávej na sebe pozor," zašeptala jen jí.

„Děkuju," odpověděla rozpačitě, „za všechno."

„Můžeme?" otočil se na ni Draco.

„Samozřejmě."

„Rádi vás uvidíme na Vánoce, oba dva," zavolala na ně ještě Narcissa, než zmizeli v davu.

****

Kvůli ochraně Harryho s nimi na nádraží šli nejen pan a paní Weasleyovi, ale i Tonksová, Remus Lupin a Pošuk Moody. Možná tím odlákali Smrtijedy, ale vzbudili pozornost u mudlů. Laura celou cestu pobíhala za rozdivočelým Siriusem, který si náležitě užíval svobody. Viděla nesouhlasné pohledy paní Weasleyové, ale nemohla si pomoct. Když se konečně dostali na nástupiště 9 a ¾, do odjezdu vlaku zbývalo pár minut.

Pan Weasley se s Remusem a pomocí dvojčat snažil do vlaku naskládat kufry, paní Weasleyová pobíhala a všechny děti líbala, upravovala a připomínala jim, jak se mají chovat. Potom je začala popostrkovat dovnitř. Lauře ztěžklo srdce a otočila se na Siriuse, který smutně klopil uši.

„Lauro! Lauro! Laurinko!"

Laura se otočila a s připitomělým úsměvem ve tváři čelila pohromě, která se k ní řítila v tričku s nápisem "Vypadám jako anděl, zlobím jako čert" přes celé nástupiště.

„Cat! Nech toho! Pusť mě!" smála se na celé kolo, „vždyť mě rozmačkáš!"

„Bude se mi stýskat," vysvětlila své chování Cat, ale pustila ji.

„Uf, hned se mi dýchá líp. Co blázníš? Na Vánoce jsem zpátky a strávíme svátky hezky doma na Grimmalďáku."

„Tím si nejsem jistá," utnula Lauřino plánování vážným hlasem.

„Cože?" nechápala Laura. „Proč by-?"

„Mám přítele," skočila jí do řeči.

Laura zkameněla. „Přítele?!" vyslovila to jako nejnechutnější slovo na světě.

„Neříkej to tímhle tónem," poprosila ji a podívala se někam za ni, na paní Weasleyovou, která dvojčatům, zakazovala prodávat jejich výrobky spolužákům.

„Ne? A jakým tónem to mám říct?"

„Přestaň," zarazila ji unaveně. „Pierre je skvělej chlap."

„Pierre je skvělej chlap," zapapouškovala výsměšně.

„Lauro, já myslela, že chceš, abych byla šťastná!"

„Samozřejmě, že chci," řekla méně naštvaně. „Ale domnívala jsem se, že máš ráda Remuse."

„Věř, že Remus mě dávno nepotřebuje," ujistila ji a snažila se nepošilhávat směrem k vlaku, kde Tonksová předváděla svoje kousky s nosy a bavila tím nejen Ginny a Hermionu.

Nicméně Laura si jejího pohledu všimla: „Jestli jde o Tonksovou..."

„Lauro, do toho ti nic není."

„Víš, co si myslím? Že ten tvůj Pierre je jen z trucu," ušklíbla se. „Taková pomsta, že? Chováš se zase jako malá."

„A ty si zase hraješ na moji matku," oplatila jí.

„Někdy to tak vypadalo, nemyslíš? Že já vychovávám tebe."

„Tak dost," zarazila ji prudce.

Chvíli obě mlčky stály, Laura věděla, že tentokrát přestřelila. Místo kritiky by měla Cat děkovat, že se o ni vůbec starala. Vždyť to byla nejbáječnější náhradní matka, jakou si jen mohla přát.

„Omlouvám se," vysoukala ze sebe po chvíli.

„To nic," ujistila ji.

„Takže Pierre, jo?" pronesla Laura veseleji. „Není to náš mlíkař?"

„Je."

„No a už ví, že jsi čarodějka?" zajímala se.

„Ne," připustila Cat neochotně. Obě se hlasitě rozesmály, až se pár kolemjdoucích poplašeně otočilo.

„To jsi celá ty. Co jsi mu mimochodem řekla o svém odjezdu?"

„Že jedu navštívit svou milovanou neteř," mrkla na ni a ještě jednou ji objala. „Tady ti babička posílá tu svačinu a omlouvá se, že nemohla přijet, ale zase ji trápí záda. A teď upaluj, nebo ti ten vlak ujede."

„Děkuju."

Vzala si balíček s jídlem a otočila se na Siriuse v psí podobě.

„Bude se mi stýskat," zašeptala a nechala ho, aby jí olíznul tvář. „Napíšu ti ještě tenhle týden."

Sirius hlasitě zaštěkal a popostrčil ji čumákem k vlaku. Nastoupila dovnitř, zavřela za sebou dvířka a prodrala se k nejbližšímu okýnku, aby mohla ještě zamávat. Sotva se vyklonila ven, vlak se dal do pohybu. Zuřivě všem mávala, nejvíc pak Tichošlápkovi, který běžel za vlakem přes celé nástupiště, dokud mu nezmizel z dohledu. Laura sklopila ruku a otočila se do uličky. Stála tam jen ona, Ginny a Harry.

„Kde je zbytek?" divila se.

„Fred s Georgem šli najít Leeho Jordana, to je jejich pravá ruka. A Hermiona s Ronem museli do prefektského kupé."

„Aha."

„Tak pojďme, najdeme volné místo," vybídl Harry obě dívky. Bez řečí šly za ním. Jenže najít volné místo se zdálo nemožné. A když už se jim podařilo najít kupé, seděl tam někdo, kdo tvrdil, že drží místo kamarádům.

„To bude kvůli mně," ušklíbl se Harry, „nezapomeňte, že jsem pomatený šílenec."

„Z toho si nic nedělej," chlácholila ho Ginny, „však oni zjistí, že jste s Brumbálem mluvili pravdu."

„Hele, tady je místo," přerušila nemilé téma Laura. Stáli před kupé, ve kterém seděla jen jedna dívka.

„Mám to zkusit?"

Harry s Ginny pokrčili rameny, a tak Laura otevřela dveře.

„Eh, ahoj," pozdravila nervózně. Dívka si dál nevzrušeně četla v Denním věštci.

„Máš tu volno?" zeptala se rozpačitě, když dlouho neodpovídala.

„Ne," odpověděla se silným přízvukem. „A už vůbec ne pro Pottera a jeho kamarádíčky."

Teprve teď Emily vzhlédla od novin a zadívala se do Lauřiny překvapené tváře.

„Ještě něco?"

„Ne," odsekla Laura a snažila se vyhnat z hlavy rýpavý hlásek, který ji nabádal, že tu holku odněkud zná. Vyšla ven a zavřela za sebou dveře.

„Tak jdeme dál," pokrčila Ginny smířlivě rameny.

„Kdo to byl?" zeptala se Laura Harryho a snažila se, aby to znělo ledabyle.

„Nevím, nikdy dřív jsem tu holku v Bradavicích neviděl."

„Tady je místo," vytrhla Lauru z myšlenek Ginny.

„Konečně," vydechl Harry úlevně.

„Ale sedí tam Neville a Lenka Střelenka," dodala Ginny.

„Kdo?" nechápala Laura, když se Harry zatvářil zklamaně.

„Ale to nic, jdeme, lepší místo stejně nenajdeme."

Harryho znechucení pochopila Laura vzápětí. Neville byl ten největší nešika, jakého kdy poznala. Sotva vešli dovnitř, praštil se hlavou o zavazadlový prostor, převrhl láhev s máslovým ležákem a šlápl Harrymu na nohu. A Lenka byla nejpodivnější dívka, kterou kdy viděla. Zamyšleně si pohrávala s řetízkem z vršků od láhví, poulila velké oči na obrácený časopis a natáčela si pramínky rozcuchaných vlasů zamyšleně na prsty.

Laura se v jejich společnosti cítila zvláštně. S úlevou zjistila, že Harry ani Ginny nejsou o moc šťastnější. Později se k nim přidala i Hermiona s Ronem, který propaloval Harryho pohledem, jako kdyby snad byla jeho vina, že nikde jinde není místo. Trapné ticho vyústilo tím, když se Nevillovi podařilo Lauře do klína vylít zbytek toho máslového ležáku.

Ujistila ho, že je všechno v pořádku a šla si skvrnu na kalhotách očistit na záchod. Nakonec byla ráda, že z toho kupé mohla vypadnout a nemusela poslouchat Hermionino a Lenčino dohadování o existenci škrken.

Když se vracela ze záchodu, vrazila omylem do blonďatého chlapce, který vycházel z kupé, odkud je předtím vyhodila neznámá dívka.

„Neumíš dávat pozor?" obořil se na ni.

„Vyhnula bych se ti, kdybys nenosil svůj nosánek moc nahoru, Malfoyi," ušklíbla se. Jeho podobnost na rodiče byla nezaměnitelná.

„Nikdy jsem tě v Bradavicích neviděl. My se známe?" zeptal se překvapeně.

„Zatím ne," pronesla tajemně a pokračovala ve své cestě. Avšak Harryho, Rona a Nevilla našla čekat v uličce.

„Co se děje?"

„Holky se převlékají do hábitů," vysvětlil Neville, „měla bys jít taky, za chvíli budeme v Bradavicích."