Táňa spojila příjemné s užitečným a pro krácení dlouhé chvíle odposlouchávala mysl každého Smrtijeda, kterého měla na dosah. Potěšilo ji, že většina Smrtijedů má smýšlení daleko jednodušší než černokněžníci, které byla zvyklá stopovat. Podařilo se jí projít mysl skoro každé osoby v domě, až na pár výjimek, které jí vrtaly hlavou. Pokud dokázala odhadnout správně, v jejím okolí se pohybovali tři lidi s dokonale uzavřeným vědomím. Jeden z nich byl určitě lord Voldemort, ale kdo jsou ti ostatní?

Sotva za oknem zapadlo slunce, dostala od Pána zla pozvání k večeři. Nejraději by sice odmítla, ale její nová role si to vyžádala. Sešla proto doprovázena Smrtijedskou stráží dolů do prostorné jídelny, kde již u stolu sedělo několik kouzelníků a ládovalo se všemožnými pochutinami.

„Slečno Pugačovová!" zvolal Voldemort slavnostně, sotva si jí všiml. „Prosím, posaďte se k nám."

Táňa se co nejpřívětivěji usmála a následovaná zkoumavými pohledy všech přítomných se ladně usadila vedle Pána.

„Velice si vážím vašeho pozvání," projevila svůj dík. Smrtijedi u stolu se zájmem upírské dívce naslouchali.

„Vaše společnost nám bude potěšením, nemám pravdu?" otočil se Voldemort na Severuse.

„Za jisté," souhlasil chladně Snape. Šedohřbet se na druhém konci stolu posměšně ušklíbl.

Voldemort dělal, že si ničeho nevšiml, pokynul služebné v rohu místnosti a otočil se zpátky k Táně. „Jsem si vědom, že bychom vás sebelepší jídlem nepotěšili, proto jsem vám nechal přinést něco speciálního."

V tu chvíli služebná před dívku postavila plnou číši. Táňu okamžitě do nosu zasáhla vůně lidské krve. Sebrala v sobě co nejvíc síly, aby potlačila své upírské choutky.

„To je od vás velmi...laskavé," pozvedla svou číši k přípitku. „Na spolupráci."

„Na spolupráci," zopakoval a přiťukl si lahodným vínem.

Táňa nahnula pohár k ústům a předstírala, že pije. Měla pevně semknuté rty a nedýchala. Za celý život neochutnala jedinou kapku lidské krve. Stálo ji to hodně síly, ale zařekla se, že

nikdy nebude zrůda jako její otec Ivan a zbytek rodiny. Zvířecí krev její žízeň sice plně neuhasila, ale byla jediná, kterou měla k dispozici.

Okolo stolu se mezitím znovu rozproudil rozhovor na téma mudlovských šmejdů, jejich vyhlazení a postavení ministerstva kouzel k návratu Voldemorta.

„Povězte, jak moc se liší upíří život od života kouzelníků?" zajímal se jeden ze Smrtijedů.

„Nijak zvlášť, pokrčila rameny. „Všichni ovládáme nějaké ty schopnosti, někteří víc než jiní. Normální život nám snad komplikuje jen to, že se nedostaneme na denní světlo, ale má to i své výhody, samozřejmě." O tom, že ona sama je jen poloviční upírka, pomlčela.

„Žijete normálně mezi lidmi?" zeptal se druhý. „Neodhalí vás?"

„Lidé nemají téměř žádnou šanci někoho z nás odhalit, dokážeme obalamutit i kouzelníky. Já osobně normálně mezi lidmi žiji, dokonce pracuji," navázala postupně na svůj plán.

„Pracujete?" odfrkl si Šedohřbet. „Něco jako vy nemůže pracovat," pochyboval, „jste jen mrtvé mršiny."

Několik Smrtijedů se zasmálo. Táňa se jeho urážkou nenechala vyvést z míry, nenávist mezi upíry a vlkodlaky byla zcela běžná po staletí. „Když můžou pracovat prašiví psi, proč ne i mršiny," vrátila mu to stejně.

„Pracujete s mudlovskými šmejdy?" přerušil jejich přestřelku Lucius, který vycítil blížící se malér.

„Taky," souhlasila a ignorovala Šedohřbetův rozzuřený obličej, „pracuji v týmu, který se zabývá zkoumáním lidské mysli. Pokusy jsme prováděli na kouzelnících, upírech, psech i mudlech. Naše práce se týká rozluštěním způsobu chápání, úspěšně jsme vyléčili několik lidí, kteří byli odsouzeni jako duševně choří, pouhou manipulací myšlenek jsme z nich blázny zpátky zase udělali...."

„Skutečně?" projevil svůj zájem Voldemort. „Ale to je velice užitečná věc..."

Otočil se na Snapea, který okamžitě poznal, kam tím jeho Pán míří.

„Prověř ji," poručil mu šeptem, zatímco Táňa předstírala, že znova upíjí krve, „mohla by se nám náramně hodit."

Snape přikývl a vzápětí začal přemýšlet, jak mu vymluvit, aby Táňu nenajímal. Poslední co potřeboval, bylo, aby se kolem Selene motal ještě někdo navíc.

Táňa na opačném konci stolu zjistila, že druhým člověkem v domě, který má dokonale uzavřenou mysl, je Severus Snape.

Večeře dále probíhala v klidu, každý diskutoval se svým sousedem, Táňa se snažila zapamatovat si každý obličej, každý detail, každou větu a služebnictvo kolem jen kmitalo. Zrovna, když se podával moučník, dovnitř vpadl Smrtijed. Skoro nikdo z přítomných si ho nevšiml, ale lord Voldemort zpozorněl a pokynul hlavou, aby přišel až k němu. Příchozí se naklonil až k Pánovi, snažil se šeptat, ale jeho hlas byl rozrušený a Táňa zaslechla několik slov....

„Chytili jsme ho...právě teď...na kraji Zapovězeného lesa...ano...je to Black..."

****

Lauru probudily paprsky vycházejícího slunce šimrající ji na tváři. Ležela několik minut, než se odvážila otevřít oči. Její tělo reagovalo tak, jak očekávala. Prudká bolest hlavy, okamžitá závrať...Potlačila slzy a mrkala, aby zahnala bolest. Byla na ošetřovně, poznala to podle vysokého stropu a měkkých polštářů pod zády. Chvíli mlčky odpočívala, než vedle sebe zaslechla cupitání.

„Slečno Whiteová, konečně jste se nám probrala!" spráskla nad ní ruce madame Pomfreyová. „Už jsem se začínala bát, že je to vážnější poranění."

„Co se stalo?" vydrala ze sebe namáhavě, zatímco jí ošetřovatelka kontrolovala obvaz na hlavě. Musela tady být celou noc.

„Silný otřes mozku, pár odřenin, měla jste štěstí, slečno."

„Au," vyjekla bolestí, když se pokusila podepřít na rukou.

„Dávejte pozor," pokárala ji madame Pomfreyová, „to zápěstí jsem vám dala do pořádku před chvílí!"

„Jak jsem se sem dostala?" vyslovila po chvilce otázku, která ji pálila na jazyku nejvíce.

„Našel vás pan Potter, spadla na vás jedna ze soch, nejspíš žertík Protivy."

„Socha?" zapochybovala.

„Ano, nahoře u učebny 216. Protivu už měli z hradu dávno vykázat, říkám to pořád. Každý rok mi přinesou pár z vás jenom proto, že si to hloupé strašidlo dělá rádo legraci."

Druhé patro, pomyslela si Laura, pohodila mě jen tak na chodbě? Nechala mě tam jen tak ležet? Moje vlastní sestra...?

„Potřebujete teď hodně klidu," přerušila její myšlenky madame Pomfreyová, „nechám si vás tu ještě jeden den na pozorování."

Laura nic nenamítala, nebyla si jistá, jestli realitu za dveřmi ošetřovny zvládne.

Sestra...Sestra...To slovo jí zvonilo v uších. Bušilo jí do spánků jako zběsilé. Sestra...

Byla příliš unavená a ustaraná, než aby odporovala. Celý den navíc na přemýšlení se jí hodil. Vypila uklidňující lektvar a ponořila se do těžkého spánku. Ve snech jí pořád před očima kroužila postava, která se nápadně podobala Emily...Pořád v jednom kruhu...Je to ona? ...Její sestra...?

****

Sirius se probral z bezvědomí a ucítil, jak ho mezi sebou táhnou dva Smrtijedi. Hlava mu klimbala ze strany na stranu a bolela ho hruď, do které ho udeřilo několik omračovacích kleteb. Nechal se táhnout nějakou chodbou ze schodů a odmítal jeho věznitelům usnadnit práci a postavit se na vlastní nohy. Předstíral, že je v bezvědomí, dokud jej nepohodili na tvrdou dlažbu a neuslyšel zabouchnutí dveří. Teprve potom otevřel oči a rozhlédl se kolem sebe. Byl zavřený v malé kobce, kolem nebylo nic víc než tma. Než si vůbec stačil uvědomit, co všechno se na mýtině stalo, ucítil vedle sebe pohyb.

„Siriusi, jste v pořádku?" zašeptal mu někdo přímo do ucha.

„Viktore?" zachraplal překvapeně. „Tak tebe taky chytili?"

„Ne," odpověděl mladík věcně. „Mně vůbec neviděli, zmizel jsem dřív, než mě postřehli."

„Tak co děláš tady?" nechápal Sirius a namáhavě se posadil. „A kde to vůbec jsme?"

„Obávám se, že ve sklepení Voldemortova domu," odpověděl už vážnějším tónem. „Když vás sebrali, sledoval jsem vás v neviditelnosti až sem. Jedna z výhod vampyrismu v mých žilách."

Sirius neslyšně zaklel a zoufale si prohrábl vousy. Co teď bude dělat? Jak se od Voldemorta dostane? Co bude s Laurou a Emily?

„Nebojte se," uklidňoval ho Viktor, jakoby mu četl myšlenky. „Vždycky to nějak vyřešíme."

Black se zoufale ušklíbl: „Chlapče, tohle je Voldemort proti komu stojíme! Odtud se živý nedostanu, chápeš? Umučí mě osobně k smrti."

„Vy se odsud dostat nemůžete," připustil, „ale to není nic, co bychom později nevyřešili. Já se ven dostanu a to prozatím stačí. Společně nějaký plán vymyslíme."

Sirius zakroutil hlavou: „Ne, tohle je šílenost, přes Voldemortovy stráže se nedostaneš."

„Pár upířích triků se vždycky hodí," zazubil se zvesela.

„Ale co bude s Laurou? A s Emily? Musí se o sobě dozvědět," zatřásl s ním zoufale. „Musí držet spolu, než je ten hajzl zase rozdělí!"

„Nebojte se, o všechno se osobně postarám. Dostanu se do Bradavic a najdu je."

„Selene!" vyhrkl Sirius najednou. Pulz mu zrychlil a tlukot srdce naplnil celou místnost. Byli oba ve Voldemortově domě! Jsou si za posledních čtrnáct let blíž, než si mohli přát.

„I o ni je postaráno," utěšoval ho Viktor.

„Jak to myslíš?" zarazil se Black.

„Mám tady v domě dva přátele," vysvětlil Viktor. „Moje kamarádka Táňa je touhle dobou nejspíš již u vaší ženy jako falešná opatrovatelka. Ta holka je učiněný zázrak, co se týče uzdravování mysli, určitě Selene pomůže. A její přítel Alex nastoupil do armády vlkodlaků, pracuje přímo mezi Voldemortovými lidmi. Nebojte se, Siriusi. Nikdy nejsme sami."

Sirius oněměl překvapením. Pocítil k mladíkovi velkou vděčnost. Zmohl se jen na úsměv. Jeho žena a děti se dostanou do bezpečí...

„Zvládneme to," řekl Viktor přesvědčivě. Dodával tím sílu nejen Blackovi, ale i sám sobě.

„Nevím, jak se ti odvděčit," připustil Sirius a poplácal ho vděčně po rameni.

„Vaše dcera je to nejlepší, co mě v životě potkalo," zašeptal skoro neslyšně.

„Jsem rád, že ses o ni staral zrovna ty."

Viktor se chabě usmál a jediným ladným pohybem se vyhoupl na špičky.

„Běž do Bradavic," vyslal ho Sirius, „a dej je dohromady, musí proti němu bojovat společně."

„Bez obav, dal jsem vám slovo."

„A ještě něco," napadlo Siriuse, „sežeň moji sestru Cat, pomůže nám."

„Dobře. Dávejte na sebe pozor, hlavně uzavřete svou mysl, jak nejlépe dovedete, budu za vámi posílat Alexe i Táňu a až to půjde, objevím se sám," slíbil.

„O mě se neboj, ty se opatruj. Ty i tví přátelé. Hodně štěstí," popřál mu.

Hoch přikývl a během vteřiny zmizel.

Sirius si povzdychl a začal uvažovat, jak to peklo, které brzo přijde, přežije... Jeho osud ležel na bedrech dětí... Jeho dětí a jejich přátel...a on nemohl dělat nic... Vůbec nic...Už zase byl bezmocný.

****

Laura se probudila chvíli před západem slunce. Poslepu natáhla ruku směrem k nočnímu stolku, kde měl stát pohár s vodou, ale někdo ji předběhl a dal jí napít dřív.

„Nepolej se."

„Díky," zamumlala s úsměvem směrem k Harrymu, který seděl na okraji její postele.

„Hermiona mi neodpustí, že jsem se sem dostal," usmál se šibalsky, „zkoušela kolem madame Pomfreyové projít s Ronem celé odpoledne, ale nepodařilo se jim to."

„Jak to, že tobě jo?" zeptala se spíš ze zdvořilosti než ze zvědavosti.

Pokrčil rameny: „Asi pro mě má slabost, jsem tu jako doma a navíc jsem to byl já, kdo tě sem přinesl."

Přikývla a posadila se, už se cítila mnohem lépe.

„Řekneš mi, co se stalo?" zvážněl najednou.

Zaraženě se na něho podívala a zauvažovala: Má mu říct pravdu?

„Však to víš, ne? Spadla na mě socha," rozhodla se zatloukat.

Harry se zatvářil pochybovačně: „Tu sochu sem vymyslel já, Lauro. Našel jsem tě u Uršuly."

Zavřela studem oči, Cat vždycky říkala, že jí lhaní nejde. Harry si ji zkoumavě prohlížel a čekal, až promluví.

„Cos dělal v dívčí umývárce?" zeptala se.

„Když ses nevracela, rozhodl sem se tě hledat," vysvětlil. „Nebylo to těžký, mělas neviditelný plášť, Pobertův plánek a u těch úkolů ses zmínila o Tajemné komnatě. Dal jsem si dohromady dvě a dvě a šel přímo tam. Mimochodem, plášť a plánek jsou pryč."

„Ležela jsem přímo v komnatě?" zajímala se.

„Ne, bylas hned u dveří," odporoval. „Viděl jsem dvoje stopy. Kdo ti to udělal?"

Laura už se nesnažila ani bránit slzám, složila tvář do dlaní a rozplakala se. Harry chvíli rozpačitě seděl, ale pak ji pohladil po rameně.

„No tak Lauro," naléhal, „co se tady děje...?"

****

Emily seděla na podlaze ve společenské místnosti. Zamyšleně houpala Zmijozelovým medailonem a nechala jednu ze svých koček, aby se po něm oháněla packou.

„Děje se něco?" zeptal se zvědavě Draco a posadil se vedle ní. Celý den se tvářila přinejmenším divně, nebo ještě víc divně, než u ní bylo zvykem. Rozhodl se jí nevyptávat, dokud si nebyl jistý, že je nikdo neslyší. Neměl v úmyslu se Goylovi s Crabbem svěřovat s čímkoliv, co souviselo s Pánem zla. Vždyť ti dva tupci uvěřili, že je Emily jeho opravdová sestřenice.

Emily neodtrhla pohled od medailonu a suše se zeptala: „Co víš o Lauře?"

„Cože?" zarazil se. „Já tě nech..."

„Kolik toho víš o Lauře Whiteové?" zopakovala srozumitelně a zabodla do něj svůj zlobný pohled.

„Proč?" zeptal se opatrně. Že by se něco doslechl někdo ze Smrtijedů a on teď upadl v nemilost? Viděl je Snape spolu v knihovně? Stačil to říct Luciusovi?

„Protože není mudlovská šmejdka, protože měla Zmijozelův medailon," vyjmenovávala netrpělivě, „protože umí hadí jazyk, protože má zvláštní jizvu ve tvaru Znamení a protože podle tohohle plánku je to moje příbuzná!"

Draco zaraženě sklopil oči k Pobertově plánku a našel na ošetřovně dvě tečky: Harry Potter a Laura Blacková.

„To není možné...," zamumlal.

Emily mu zase plánek vytrhla a složila jej do kapsy hábitu.

„Nevím vůbec nic," bránil se Draco, „o své rodině nemluví."

„Trávíš s ní hodiny v knihovně," obvinila ho, „něco říct musela."

„Vím jen tolik, že žila ve Francii a matkou," pokrčil rameny. „Třeba se ten plánek plete."

„Ten plánek poznal, že jsem Blacková," sykla tiše. „Neplete se a ty to víš."

„Co chceš dělat?"

****

Viktor se přemístil doprostřed jeskyně na útesu, obezřetně posvítil hůlkou do kouta a zjistil, že dorazil poslední.

„Díkybohu," vrhla Táňa úlevně a přítele objala. Viktor se přes její rameno chabě usmál na pobledlého Alexe.

„Fajn jizva."

„Díky," ušklíbl se vlkodlak a přejel si ledabyle prstem po čerstvé ráně.

„Slyšela jsem v domě, že Blacka chytili, bála jsem se, že mají i tebe," vyslovila Táňa svůj strach nahlas.

Viktor se pousmál: „Pěkně mě podceňuješ."

Pokrčila rameny, „I mistr tesař se někdy utne. Ale teď povídej, nemám mnoho času, Voldemort mě nechává kontrolovat každou hodinu."

Viktor se posadil na kámen a dal se do vyprávění všeho, co se přihodilo od chvíle, kdy Siriuse dostihl. Jeho dva přátelé pozorně beze slov naslouchali. Když vyprávění skončil, nebylo slyšet nic jiného než kvílení větru a rozbouřené moře pod nimi.

„Takže jsou dvě," ujistil se Alex zamyšleně a pohrával si s kamínkem v dlani.

Viktor souhlasně přikývl.

„Což nám komplikuje situaci," povzdychla si Táňa, „obzvlášť, když stojí každá pod ochranou jiného kouzelníka."

Na chvíli se opět odmlčeli, než Viktor promluvil: „Jak to vypadá u vás?"

„Zítra je úplněk," odfrkl si Alex, „takže budu mít několik hodin na prohledání lesa v okolí sídla. Zatím jsem měl možnost prozkoumat jen nepatrnou část sklepení."

„U mě taky dobrý," přidala se Táňa, „Snape dostal do ruky ty falešné dokumenty, na zítřejší ráno si se mnou Voldemort sjednal schůzku, takže předpokládám, že mi řekne o Selene a já se k ní konečně dostanu. Moc z obytné části domu jsem neviděla, je plný Smrtijedů a nemám šanci ho prozkoumat, snad se mi zítra podaří něco víc."

Viktor se vítězoslavně usmál: „Pro začátek je i tohle úžasný!"

„Potřebujeme někoho přímo z řad Smrtijedů," uvažoval Alex nahlas. „Nemáme přehled o konkrétních plánech, Emily je věčně v Bradavicích a stejně před ní to hlavní nikdo neřekne."

„Víme jen o tom chystaném útoku na Azkaban," přidala se Táňa, „a to je zatraceně málo. Měli bychom se spojit s někým z Řádu."

„Klid," utěšoval je, „je to trošku komplikovanější, než se ze začátku zdálo."

„Trošku?" vyjekla Táňa. „Zahráváme si s hodně nebezpečným ohněm, Viktore! Nelíbí se mi to a ty to víš. Co vlastně máme dělat? Vetřít se do jeho přízně a vyčkávat? Může to trvat roky. Do tohohle jsme se neměli pouštět. Je to šílené."

Alex byl klidnější: „Co chceš dělat?"

„Spojit se s Cat Whiteovou," navrhl Viktor. „Sirius Black jí věří."

„Jak?" pochybovala Táňa. „Zmizela přece hned po útěku Blacka z té jejich skrýše."

Viktor zabodl do Alexe přímý pohled.

„Přes Lupina," pochopil Alex, „to je skvělý nápad, zařídím to."

Táňa se pochybovačně ušklíbla, ale nic neřekla.

„Takže já najdu Lupina a zmapuji okolí," vypočítával Alex.

„A zkus dohlédnout na Blacka," přidal Viktor.

„Já se dostanu k Selene a uvidím, co se dá dělat s tím terénem v domě," přidala se Táňa již ochotněji.

„Výborně, příští týden ve stejný čas na stejném místě," dal Viktor poslední rozkaz a všichni tři se nachystali k odchodu.

„A co budeš dělat ty?" zajímal se Alex, než se přemístili.

„Já jdu do Bradavic," prohlásil rozhodně, „najít Voldemortovy vnučky a smířit je, než si vyškrábou oči."

„Tak to hodně štěstí," usmála se Táňa. „Jestli je ta druhá stejná jako Emily, je tvůj úkol těžší, než ty naše."

Táňa s Alexem se přemístili. Viktor v jeskyni osaměl.

"A pak se přidám k Smrtijedům," vyslovil myšlenku, která ho v posledních dnech tížila, poprvé nahlas.