Od smrti Albuse Brumbála uplynulo několik týdnů. Několik chaotických týdnů plných beznaděje. Pro Fénixův řád to byly týdny práce. Najednou zůstali sami bez svého velitele, bez své naděje na úspěch. Albus Brumbál byl pro ně nepostradatelný článek, který je držel pohromadě. Bez něj byli nic. Zavládl mezi nimi chaos, který střídal strach a pocit marnosti. Co dělat první? Jak ochránit Harryho? Co bude s Bradavicemi? Jak zmást Smrtijedy? Co s nimi bude? A především: Co by asi udělal Brumbál?

Voldemortova armáda nezahálela a tvrdě udeřila. Jakoby ředitel byl ta poslední překážka před cílem. Každý den mizeli lidé, každý den Smrtijedi provedli útok na nějakou rodinu, každý den někdo zemřel. Znamení zla na pažích se šířilo jako mor, kdokoli si dokázal spočítat, která strana válku vyhrává. Nikomu se nedalo věřit, všichni byli nepřátelé. Nikdo si nemohl být jistý, jestli se on a jeho rodina dožije večera. Panika a strach pronikli i mezi nejodvážnější.

„Rufus Brousek si už neví rady," zamručel Kingsley po večeři a poděkoval Molly, která mu odnesla prázdný talíř. „Ministerstvo se sype jako domeček z karet."

„Je to otázka týdnů, možná dnů," vyslovil krutou pravdu Artur a těkal očima po přítomných. „Není v našich silách ministerstvo ubránit."

Zavládlo tíživé ticho, které se mezi ně v posledních dnech vkrádalo čím dál častěji. Laura zamyšleně rýpala vidličkou v kuřeti, Táňa zamračeně hleděla někam skrz Tonksovou, která na čerstvě vdanou ženu nevypadala zrovna šťastně. Cat a Remus chyběli. Ona byla na výzvědech v Obrtlé ulici, on pátral po osamělých vlkodlacích, kteří by mohli být pro Voldemorta snadnou kořistí. Bill starostlivě objímal Fleur kolem ramen, Moody nervózně podupával dřevěnou nohou o podlahu.

„Budeš ještě jíst, drahoušku?" zeptala se Molly podivně přiškrceným hlasem.

Laura se vytrhla ze zamyšlení a zavrtěla hlavou: „Ne, děkuju, bylo to výborné."

Molly ji provrtala pohledem, ale nijak nekomentovala, že z talíře nezmizelo ani sousto.

„Nevyjde to," vyhrkla Laura najednou a všichni se k ní otočili. Molly praštila talířem do dřezu víc, než bylo nutné a Pošuk znechuceně zamlaskal.

„Co nevyjde?" zeptal se Kingsley trpělivě.

„Zítřek," vysvětlila. „Zmást Smrtijedy falešným datem? To je hloupost, nemůže to vyjít."

„Samozřejmě," ucedil Moody a skočil tak Kingsleymu do řeči. „Šestnáctiletá holka je chytřejší než my všichni dohromady! Zase!" Poslední slovo vyslovil s odporem.

Laura si unaveně vzdychla, čekala takovou poznámku. Moody i mnozí další jí dávali najevo, že jim není dvakrát po chuti, když má svůj názor.

„Chápu, Alastore, že mi nevěříte," probodla ho pohledem, „ale nemusíte mě pořád shazovat."

„Moc si vyskakuješ, děvenko," zavrčel. „To žes byla Brumbálova chráněnka už nic neznamená."

„Tak dost," zakročila Táňa a všichni sebou trhli, dokonce i Pošuk. Síla upírčina hlasu byla ohromující. „Myslela jsem, že máme bojovat proti Pánovi zla, ne proti sobě."

„Odkdy stojí něco jako ty na něčí straně?" pustil se Pošuk i do ní. „Celá staletí se upíři skrývali v těch svých norách a nepletli se do věcí, do kterých jim nic není!"

„Stačí mi jediný pohyb...," zašeptala Táňa. „A roztrhnu ti hrdlo."

„To by stačilo," skočil do hádky Artur. „V mém domě se takhle mluvit nebude!"

„Pošuku, uklidni se," poplácal ho Kingsley po paži. „Tohle nám nepomůže."

„Nedá se jim věřit," zamumlal si Moody pod vousy.

„Brumbál jim věřil," připomněla mu tvrdě Tonksová. „Pokud nevěříš Táně kvůli tomu, čím je, nevěříš pak ani Remusovi, protože on je na tom podobně."

Pošuk ještě něco zamručel, a pak řekl: „Brumbál věřil i Snapeovi, a jak dopadl."

Lauru bodlo u srdce, když se jí před očima mihl prchající Snape s Dracem. S odstupem času si nebyla jistá, jestli se ten večer zachovala správně. Ale touha zachránit Draca ji tehdy přemohla. Přehrávala si ten večer tisíckrát, každý Snapeův pohyb, každou větu, co Brumbál vyslovil. Možná byla paranoidní, ale měla pocit, že ti dva byli na něčem domluveni...

„Mysleme na Arryho," promluvila Fleur klidně, její hlas byl jako pohlazení. „Musíme dorrrešit zítrrrejší večerr."

„Takže máme sedm Potterů a sedm ochránců," začal Bill a rozhodil na stůl nějaké plány. „Celá akce začne hned ráno zabezpečováním všech cílových domů, což bude mít na starosti Pošuk, Kingsley a Artur."

„Já, Táňa a Cat dohlížíme na celou akci z nejbližšího okolí," přidala se Laura. „Cat bude doprovázet na zpáteční cestě Tonksovou a Rona, aby zmátla případné pozorovatele, já poletím za Hagridem a skutečným Harrym."

„Já budu prostě nenápadná," dodala Táňa a o jejích slovech nikdo nepochyboval.

Porada se protáhla dlouho do noci, rozebrali akci do nejmenších detailů. Když však Laura nad ránem usínala, pořád v ní přetrvával pocit, že to nemůže vyjít. A měla krutou pravdu.

****

Jsou na místě, hlásila Táňa.

Teď můžeme už jen čekat, povzdychla si v duchu Laura sedící v koruně vysokého stromu a shlížela Dursleyovým do zahrady.

„Nikde žádní Smrtijedi," podala zprávu Táňa, když se zčistajasna objevila vedle ní. Dřepěla na tenoučké větvi a připomínala tak nějaké zvíře.

„Něco tu smrdí," zašeptala Laura zamyšleně a zírala na dům číslo 4, ve kterém teď nejspíš Řád vysvětloval Harrymu plán.

„To máš pravdu," souhlasila Táňa a nakrčila nos. „Hádala bych to na Lupina, vlci mají vždycky silnější zápach před úplňkem."

Laura se pousmála: „Víš, jak to myslím."

„Cat tvrdí, že ulice je čistá," namítla Táňa. „Možná se jen zbytečně strachuješ."

„Možná," připustila nahlas, ale v ostražitosti nepolevila.

„Cítíš něco?" zeptala se upírka.

„Zatím ne."

Táňa vzhlédla k nebi: „Jdu se mrknout nahoru." Než to dořekla, už byla pryč.

Laura znovu osaměla. Pevně svírala násadu koštěte a nepřestala hypnotizovat místo, kde jí ostatní zmizeli z očí. Minuty se pomalu vlekly a Táňa se nevracela, což ale nic neznamenalo, protože její přítomnost pořád cítila.

Možná proto, že je celou dobu očekávala, ji nepřekvapili. V okamžiku, kdy je vycítila, popadla koště a rozletěla se střemhlav dolů. Než však stačila proletět bariérou, která chránila dům Dursleyových, všech sedm členů Řádu a sedm Harry Potterů vyletělo přímo proti ní. Stačila jen vyděšeně vykřiknout a stočit koště stranou. Když znovu nabrala výšku, byli obklíčeni. Nejméně třicet zahalených Smrtijedů se vznášelo ve vzduchu kolem nich a vytvářelo kruh, který je všechny pevně objímal.

Ozvaly se výkřiky a všude kolem vyšlehovaly záblesky zeleného světla. Neměla čas přemýšlet, jestli mezi Smrtijedy někde není Emily s Dracem nebo Viktor, pustila se pravou rukou násady koštěte a začala proti útočníkům metat jeden blesk za druhým tak, aby v kruhu vytvořila dostatečně velké mezery, kterými by ostatní mohli proletět. Podařilo se jí dva Smrtijedy srazit k zemi, než na sebe upoutala pozornost. Jeden Smrtijed poblíž proti ní vyslal kletbu, které se hbitě vyhnula, vyletěla pár metrů výš a všimla si, že Tonksová s Ronem mezitím zmizeli mezerou pryč. Odrazila ještě několik kleteb, než zaslechla známý jízlivý hlas.

„To je ona! Chyťte tu holku! Miřte jí na ruce!" vřeštěla Bellatrix a vrhla se proti ní.

Laura levou rukou pevně svírala koště, pravou nachystanou k útoku.

Když byla Bellatrix dostatečně blízko, zařvala nějaké kouzlo, které v hluku bitvy nebylo slyšet, ale přímo proti Lauře vyletěl paprsek fialového světla, jaký ještě nikdy neviděla. Laura vyslala velkou kouli pulzující energie, která kletbu spolkla, udeřila Bellatrix do prsou a ta zmizela. Na jejím místě se však v tu chvíli vynořili další dva Smrtijedi. Laura se pustila oběma rukama koštěte a zneškodnila je dvěma blesky. Oba spadli ze svých košťat a zřítili se dolů. Vyhnula se letícímu paprsku světla a rozletěla se směrem k Billovi a Fleur, kteří měli zřejmě zraněného testrála. Zvíře ryčelo bolestí a zmítalo se ze strany na stranu. Zvedla ruku k útoku, když tu ji oslepila fialová záře a okamžitě ji ochromila obrovská bolest. Před očima se jí udělalo černo, triko jí máčela krev. Nedokázala se ani hnout, přepadla celou vahou na násadu koštěte a to začalo střemhlav klesat dolů. Někde v dálce slyšela, jak někdo křičí její jméno. V uších jí hučelo, cítila, jakoby jí něco rvalo kůži na kousíčky. Zasáhli ji přímo do pravé ruky. Myslela jen na tu bolest a na to, že každou chvíli se musí zabít o zem.

Najednou jí něčí ruce chytly kolem pasu, přinutily ji posadit se, a pak jí přestal vítr svištět kolem hlavy, někdo vyrovnal let.

„Táňo...?" zamumlala zmateně, protože vycítila její osobu.

„Pevně se drž," sykla upírka.

Pokusila se něco kolem sebe rozeznat, ale celý svět se jí točil. Cítila se slabější a unavenější, až upadla do bezvědomí.

****

„Paní Weasleyová, už se probouzí!"

„Honem, posaďte ji, musí si sednout!"

Laura ještě neotevřela oči, když už jí něčí ruce donutily posadit se. Najednou se rozkašlala a cítila, jak jí z úst vyletěla krev.

„Proboha," zašeptal někdo vyděšeně. Možná Hermiona, nebo Ginny

Pachuť krve v ní zvedl vlnu odporu a cítila, jak se jí žene žluč do krku.

„Budu ...budu zvracet...," zachraplala s očima pevně zavřenýma.

„To nevadí, dostaň to ven," hladila ji paní Weasleyová konejšivě po vlasech. Nemusela ji vybízet dvakrát, okamžitě se pozvracela.

„Rone, podej mi sklenici vody!"

Vděčně hltala vodu, kterou jí někdo lil do úst.

„Nemůžu otevřít oči," mumlala vyděšeně, když si to uvědomila. „Strašně to bolí..."

„To nic drahoušku, byla jsi ošklivě poraněná, teď tě musím zase uspat, abych tě mohla ošetřit, ano?"

Pokusila se přikývnout, ucítila pod nosem vůni nějakého lektvaru a upadla znovu do bezvědomí.

****

Nevěděla, kolik času uplynulo od doby, kdy na ně Smrtijedi zaútočili. Když se probrala, byla pořád tma, ale klidně už to mohl být další den. Otevřela oči a uviděla před sebou starý známý pihovatý obličej a kštici zrzavých vlasů.

„Už je vzhůru!" vykřikl radostně.

„Ne tak nahlas, Rone!" okřikla ho Hermiona.

„Vidí nás?" vynořil se odněkud Harry.

„Jasně, že vidím," zašeptala Laura a samotnou ji překvapilo, jak slabě její hlas zní. Všichni tři se nad ní starostlivě skláněli, podle rozcuchaných vlasů a odřenin v jejich obličejích poznala, že tak dlouhá doba ještě neuplynula.

„Co se stalo?" zeptala se zmateně a zkoušela se rozvzpomenout.

„Sejmuli tě," řekl Ron prostě. „Podle všeho to byla ta mrcha Bellatrix, věděla přesně, kam mířit."

Laura šokovaně pohlédla na svou pravou ruku, kterou vůbec necítila. Měla ji pečlivě obvázanou zakrváceným obvazem od lokte až po konečky prstů. Vůbec nic necítila, žádnou energii.

„Podle paní Weasleyové budeš v pořádku," pokusila se ji Hermiona povzbudit.

„Já-já nic necítím," šeptala vyděšeně. „Moje ruka..."

„Táňa tě dovezla na koštěti ke Kingsleymu domů, a pak přenášedlem sem," pokračoval Ron, jakoby se nic nedělo.

„Jsou...jsou všichni v pořádku?" pokoušela se Laura probrat z počátečního šoku. Barva z obličejů jim vyprchala, nervózně po sobě pomrkávali.

„No...Georgeovi to urvalo ucho," zašeptala Hermiona zkroušeně. „Ale je v pořádku, už i vtipkuje."

Odmlčeli se.

„A ostatní?" naléhala Laura.

„Přišli jsme o Pošuka," řekla Hermiona, když oba kluci mlčeli. „Ach Lauro...je mrtvý."

****

Několik dalších dnů se zpráva o Pošukově smrti vznášela nad Doupětem jako černý mrak. Laura ty dny proležela v posteli a zčásti za to byla vděčná, alespoň se nemusela snažit přetvařovat jako ostatní. Po několika dnech vstala z postele, ale ruka se jí hojila velice špatně. Vůbec v ní necítila energii, jako dřív. Kouzlit dokázala i levou, ale výsledek byl velice slabý, potřebovala ruce obě.

Nakonec se život vrátil do zajetých kolejí, Laura se snažila na své zranění nemyslet a vrhla se zpátky do práce pro Řád. Tíživou atmosféru trochu odlehčila oslava Harryho a jejích sedmnáctin, i když i to ji nějak minulo. Všichni se snažili být milí a usměvaví, což ona sama nedokázala.

Pravé rozptýlení nastalo až s přípravou na svatbu Billa a Fleur. Paní Weasleyová se snažila všechny zaměstnat, až se jí opravdu podařilo všem do hlav nacpat jen květiny, pentličky, šaty, stužky a dorty. V už tak malém Doupěti vládl chaos, zmatek, ale zároveň i radost a veselí. Usměvavá nálada nevěsty a ženicha byla nakažlivá.

Laura, která byla díky svému zranění málo užitečná, se cítila trochu odstrčená. Zvláště tehdy, když se Harry, Ron a Hermiona zavírali v ložnici a dlouho do noci plánovali. Samozřejmě že věděla, o čem mluví, na rozdíl od zbytku domu, který se to snažil marně vyšťourat. O to víc ji mrzelo, že ji do svých plánů nezasvěcují. I když věděla proč, to ona zklamala jejich důvěru a celý loňský rok strávila s Brumbálem místo toho, aby zůstala ve školních lavicích. Proto si na ně počíhala jednoho slunného odpoledne, když čistili zahradu do trpaslíků.

Vydala se s obvázanou rukou přes dvorek směrem k nim, nenápadně se připlížila a zastavila se vedle nich. Všichni tři okamžitě zmlkli.

„Ahoj," pozdravila vesele.

Nervózně jí odpověděli a zůstali na sebe rozpačitě koukat.

„Co ruka?" prolomila ticho Hermiona.

„Fajn," odpověděla Laura. „Kecám," dodala vzápětí. „Houby fajn, ruka je v háji."

„To mě mrzí," řekla Hermiona soucitně.

Laura pokývala hlavou a pak spustila: „Hele já vím, co chystáte, a chápu, proč jste mě do svých plánů nezasvětili. Vlastně mi po tom nic není, že? Ale já do toho s vámi jdu, ať se vám to líbí nebo ne."

Ron překvapením zmáčkl trpaslíka trochu víc, než bylo nutné a ten začal vřeštět. Hermiona šokovaně otevřela ústa.

První se z šoku probral Harry a ostražitě se zeptal: „Jak to víš?"

„Brumbál mi o tom pověděl," odpověděla pravdivě.

„Brumbál? Kdy?"

„Dávno, dřív než si byl jistý, jestli jsou to opravdu viteály," řekla.

„Ty o nich víš?" skočil jí do řeči Ron.

„Jo," souhlasila. „Mohla bych vám být užitečná. Až se mi teda podaří rozhýbat ruku. Vlastně s vámi jdu tak jako tak, přísahala jsem Brumbálovi, že tě neopustím, Harry. A Blackovi sliby drží."

Hermiona se kdoví proč radostně rozesmála a objala kamarádku kolem krku.

„Paráda, ty tvoje ruky se nám budou hodit," poplácal ji Ron po zádech.

Jen Harry se tvářil trochu zachmuřeně. „Jsi si jistá? Řád tě potřebuje."

„Ne, ty mě potřebuješ," opravila ho.

A od toho odpoledne byli na všechno zase čtyři, jak si Brumbál přál.

****

„Jsem táák nerrrvooosnííí," protahovala Fleur nešikovně angličtinu a ovívala si červené tváře Týdeníkem čarodějek.

„Ne, jsi překrásná!" opravila ji Laura.

Fleur se na svůj odraz v zrcadle zasmála a zatočila se na patě. Hedvábné bílé šaty se kolem ní zavlnily jako mořské vlnky.

„Merci," zasmála se Fleur a Laura se podivila, jak moc jí francouzština zní cize. Jakoby celé dětství za ni prožil někdo jiný.

„Ty jsi ovšem ta nejkrrrrásnější svědkyně na světě!" pokračovala Fleur v rodném jazyce a vytáhla kamarádku na nohy, aby se na sebe také podívala do zrcadla.

„Strrrašně si dospěla," šeptala nevěsta. „Už nejsi ta malá holčička, už jsi mladá žena. Silná žena."

Laura si uhladila neovázanou rukou hedvábné modré šaty ke kolenům, které si kdysi pořídila v Paříži a pokusila se na svůj odraz usmát.

„No vidíš, jak to jde," povzbudila ji Fleur a připnula jí do sepnutých vlasů bílý kvítek orchideje.

„Budete mít nádhernou svatbu," uchopila ji Laura za ruce a zatočila se s ní po pokoji. „A nádherný život! Bill tě moc miluje a ty jeho, jsem strašně ráda, že se o tebe někdo postará. Budete šťastní!"

Do pokoje vletěla Ginny: „Honem pospěšte si, hosté už jsou na místech, začínáme!"

„Zvládneš to," usmála se Laura.

Svatba to byla opravdu překrásná, i když na žádné jiné Laura nikdy nebyla. Všechno bylo dokonalé, nezapomenutelné. Odevšad dýchalo štěstí a radost. Laura se bavila jak už dlouho ne. Tančila s dvojčaty, pořádala soutěž s Cat v pojídání dortu, užívala si zběsile každou sekundu. Zrovna se bavila s bývalými spolužačkami z Krásnohůlek, když ji k tanci vyzval Remus Lupin. Vděčně jeho nabídku přijala a zvolna vtancovali na parket mezi ostatní páry.

„Moc mi to nejde, na těch podpatcích," omlouvala se, když mu podruhé šlápla na nohu.

„To nevadí, mně taky ne," usmál se a kolem očí se mu udělal vějíř vrásek. „Prostě se usmívej a dělej, že to umíš. Praktikuji to tak celý život a všichni mi tvrdí, že jsem výborný tanečník."

Rozesmála se a udělala ladnou otočku.

„Odejdeš s Harrym, že?" zeptal se najednou a zpříma jí hleděl do očí.

„Ano," přiznala. „Slíbila jsem to Brumbálovi."

Přikývl: „Ať jde o cokoliv, Lauro, Brumbál je mrtvý. Neměli byste riskovat svůj život..."

„Tohle je ale životně důležitý úkol, Remusi," ujistila ho a cítila, jak v ní vře vztek.

„Pokud to máš promyšlené..."

„Samozřejmě."

Na chvíli se odmlčel, potom se mu do tváře vrátil úsměv: „Dnes ti to moc sluší. Sirius a Selene by na tebe byli pyšní."

Vztek vystřídalo dojetí, než mu však stačila odpovědět, za jeho zády propadlo střechou stanu něco stříbrného. Všichni překvapeně ztuhli uprostřed pohybů a otočili zrak ke stříbrnému rysovi na parketu. Pak Patron otevřel ústa dokořán a promluvil Kingsleyho hlasem.

„Ministerstvo padlo. Brousek je mrtvý. Přicházejí sem."