„Catherine Whiteová?"

„Ano?"

„Odbor pro vyhledávání nečistokrevných kouzelníků. Dejte ruce tak, ať na ně vidím."

Cat si ztěžka vydechla a uposlechla rozkazu. Stála s rukama nad hlavou uprostřed Příčné ulice a nesnažila se bránit, když jí jeden ze dvou kouzelníků prohledal kapsy a sebral hůlku. Pravdou bylo, že ministerstvo ji hledalo několik měsíců, už byla z toho věčného skrývání unavená a vyčerpaná.

„Jsme povinni vás zadržet a postavit před komisi."

„Jak je libo," utrousila a nechala si nasadit pouta, čehož se jeden z úředníků rád ujal.

****

Lauřina cela byla hlídána dvacet čtyři hodin denně. Stráže se střídaly vždy po dvou hodinách. Dostávala pravidelně jíst a nikdo s ní už několik dní nepromluvil. Popravdě nebýt Draca, na kterého vyšla služba jednou za dvanáct hodin, asi by zešílela.

Snape nelhal, v cele se opravdu žádná kouzla nedala provádět, ani ta, co uměla díky moci Salazara Zmijozela. Několikrát se o to pokusila, ale skončila vždy s urputnou migrénou. Pomalu však začala nabírat na síle, baziliškův jed z jejího těla vyprchal.

„Přinesl jsem ti trochu sladkého," zašeptal přes mříže Draco, když mu minulá hlídka zmizela z doslechu.

Vděčně se usmála a rozbalila ubrousek, ve kterém byl kousek koláče a čokoláda. „Děkuju," odpověděla.

Draco se ostražitě ohlédl, jestli je někdo neslyší. „Rád bych šel dovnitř, ale ta ochranná kouzla by mě mohla prozradit."

„To nevadí," ujistila ho kvapně a stiskla mu přes mříže ruku.

Chtěl ji políbit, ale mezery mezi mřížemi byly příliš malé. Musel se spokojit pouze s tím, že si její ledovou dlaň přitiskl na tvář.

Vypadala lépe než první večer, ale v očích jí viděl jen samý smutek.

„Co se děje?" strachoval se. „Ublížil ti někdo?"

„Ne," zavrtěla hlavou. „Vlastně na mě nikdo ani nepromluví. Asi je to součást nějakýho plánu, aby mi hráblo."

„Tak co se stalo?"

Laura znejistěla. „Ale, já jen... zítra už odjíždíš zpátky do Bradavic, že?"

Draco přikývl, vypadal dokonce víc ublíženě než ona. „Musím, rodiče by mi nedovolili..."

„To je v pořádku," zakroutila hlavou a pokusila se o úsměv. „Můžeš za mě pozdravovat Emily. Jen nevím, co si bez tebe počnu."

„Taky mi budeš chybět," zašeptal a pohladil ji po tváři.

Za rohem stála Narcissa Malfoyová a zděšeně se chytla za hrdlo. Jak může být její syn tak pošetilý a zaplést se s veřejným nepřítelem?

****

Fleur postavila kamarádům na stůl šálky s horkou čokoládou, utřela si jako správná hospodyňka ruce do zástěry a nechala je samotné.

„Nemůžu uvěřit tomu, že se chystáme vyloupit Gringotovy," povzdychla si Hermiona svým typickým tónem.

„Nemůžu uvěřit tomu, že Ty-víš-kdo má jednu z relikvií," zamračil se Ron a povytáhl svoje zrzavé obočí.

„Nemůžu uvěřit tomu, že jsem Lauru pustil," zamumlal Harry poněkolikáté.

„Nepustil jsi ji," okřikla ho Hermiona popuzeně. „Udělal jsi všechno, cos mohl."

„Hermiono, nechal jsem ji u Malfoyů. Měl jsem se pro ni vrátit," chytal se zoufale hlavu. „Kdo ví, co všechno se jí stalo. Určitě ji mučí, tahá z ní informace o mně."

„Laura nic neprozradí," ujistil ho Ron.

„Nejde o to, jestli něco řekne. Jde o to, že má být s námi. Pamatuješ, jak mluvila o tom, že ji Ty-víš-kdo chce kvůli její moci? Kvůli její krvi? Kde bereme jistotu, že z ní nesaje krev? Že z ní nemá ledničku?"

„Harry!" zaječela Hermiona a zakryla si rukou ústa. „Tohle neříkej!"

„Co navrhuješ, vrátit se pro ni?" zeptal se Ron výsměšně. „Je to sebevražda."

„Já nevím," přiznal Harry. „Ale co když se odtamtud dostane? Co když nás bude hledat? Jak nás najde?"

„Pokud se vážně vloupeme ke Gringotovým, dozví se to," ušklíbl se Ron. „Už si to nevyčítej, Harry. Laura se o sebe dokáže postarat."

****

„Jste Catherine Claudie Whiteová?"

„Ano."

„Narozena 24. dubna 1960 ve Florencii?"

„Nejspíš."

„Co tím myslíte, nejspíš?"

„No nejspíš, jaksi si svoje narození nepamatuju. Musela jsem být mrně."

Dolores Umbridgeová se zlověstně zamračila. „Zesměšňujete kouzelnický soud, slečno Whiteová?"

„To bych si nedovolila," odpověděla Cat výsměšně. Jeden z úředníků si nervózně odkašlal. Umbridgeová na ni zlostně shlížela z vysokého stupínku. Cat se cítila unavená, už hodinu odpovídala dokola na ty samé otázky.

„Můžeme pokročit?" zeptala se znuděně.

„Pospícháte, slečno?" chytila se toho svým upískaným hlasem. „Mimochodem, kde jste byla poslední čtyři měsíce, co se vás ministerstvo snažilo předvolat sem?"

„Poflakovala jsem se," pokrčila rameny. „Na menší dovolené není nic špatného."

„To vskutku není. Pokud máte řádné zaměstnání. Jste zaměstnaná, slečno?"

„Nejsem," odpověděla popravdě. „To je nějaký hřích?"

„Ve vaší složce nemám žádnou zmínku o tom, že byste kdy pracovala."

„To bude tím, že jsem žila převážně v zahraničí," odtušila chladně. Ta ženská jí lezla krkem.

„Ano, o tom samozřejmě vím. Ve Francii, že? Kde jste brala a peníze na živobytí?"

„Pracovala jsem."

„Kde? Na francouzském ministerstvu?" usmívala se Dolores mile.

Cat by jí nejradši praštila do toho růžovoučkého obličeje. „Ne, v novinách."

„V kouzelnickém deníku?"

„Ne, v časopise pro ženy."

„Pro kouzelnické ženy?"

„Mudlovské ženy."

V síni to zašumělo, ozvalo se několik nesouhlasných hlasů.

„Mám tomu rozumět tak, že jste se vydávala za mudlu?"

„Ne," ohradila se. „Jen jsem s nimi pracovala, to je všechno."

„Nebo jste se skrývala před kouzelníky!"

„Skrývala?" vyprskla Cat smíchy. „Tohle je vážně směšný rozhovor. Proč bych se měla skrývat?"

„Možná proto, že jste chránila Lauru Blackovou," vytáhla Umbridgeová eso z rukávu. „Řekněte, jaký vztah máte k Nežádoucí číslo 2?"

Cat zaváhala. Měla by lhát? Ale proč? Koneckonců, tihle lidi pracují pro Voldemorta, takže není nejmenší pochyb, že už dávno všechno ví.

„Laura Blacková je moje neteř."

Umbridgeová se zatvářila potěšeně. „Neteř? To mi vysvětlete! V jakém jste příbuzenském vztahu?"

„Je to dcera mého nevlastního bratra, Siriuse Blacka."

„Sirius Black? Ten mrtvý vrah? To byl váš bratr?" zasmála se rozjařeně jako malá holčička. Ta slova Cat bolela, jako rána pěstí. „Chcete nám tvrdit, že Orion Black měl nemanželské dítě? S mudlou? Je vaše matka mudla, viďte?"

„Moje matka je lidská bytost," zavrčela Cat podrážděně. „Stejně jako vy."

„Víte, co si myslím?" nadhodila Umbridgeová a roztáhla rty v úsměv. „Že lžete. Ve vašich spisech nemám žádnou pořádnou zmínku o studiu kouzelnictví. Mám silné podezření, že jste hůlku, kterou jsme u vás našli, ukradla, a celý život se vydáváte za čarodějku, přitom jste obyčejný mudla!"

„To je zatracená lež!"

„Mlčte, slečno Whiteová!"

****

Narcissa si nervózním gestem uhladila šaty k blíže k tělu, jak měla ve zvyku a zhluboka se nadechla. Vydala se směrem k Lauřině cele a hlasitě dupala, aby její kroky Draca upozornily na nebezpečí. Dala si záležet, aby se ze tmy vynořila právě ve chvíli, kdy Draco urychleně couval od mříží a předstíral, že drží stráž.

„Ach, tady jsi, Draco," hrála překvapenou. „Otec se po tobě shání, máš jít do knihovny."

„Ale já držím hlídku," zakoktal zmateně.

„Běž, hned," rozkázala chladně a on ji uposlechl. „Já tady zůstanu."

Narcissa počkala, až si byla jistá, že je její syn dostatečně daleko a přistoupila blíž k mřížím. Ledovým pohledem sjela Lauru, která seděla na podlaze s koleny přitisknutými k bradě.

Laura jí pohled klidně oplácela.

„Nepřeju si, abys motala Dracovi hlavu," zašeptala Narcissa vyrovnaně.

Laura byla šokovaná, ale jen na okamžik. „Prosím?" vydrala ze sebe.

„Myslím, že jsme si rozuměly," mračila se na ni.

„Poslyšte, já Draca nijak neoblbuju..."

„Jestli je to součást tvého plánu, jak odtud pláchnout..."

„Já mám Draca ráda!" ohradila se „A on mě taky! A stalo se to mnohem dřív, než začala tahle směšná válka!"

Narcissa překvapeně couvla před jejím zapáleným proslovem. Byla to pravda? Byly do sebe ty děti zamilované?

„Ať tak, či onak, nedovolím, aby se můj syn zapletl do něčeho tak nebezpečného. Pokud ho máš ráda, jak mi tvrdíš, musíš uznat, že se chováte jako blázni. Víš, co by se mu stalo, kdyby ho s tebou načapal někdo jiný? Mohl by ho zabít! Mého syna! Nemůžu dělat, že to nevidím. Já takhle riskovat nehodlám," vysvětlila rozhořčeně. „Rozumíš?"

Laura zdrceně přikývla a vydala ze sebe tlumený vzlyk. „Rozumím."

Narcissa jen chladně přikývla a zase odkráčela. Slyšela, jak Laura pláče.

****

Táňa seděla v čele dlouhého masivního stolu. Kolem ní postávalo několik dalších upírů a všichni nahlíželi do plánů a map na stole. Hlasitě debatovali a probírali něco v ruštině i rumunštině, když do místnosti přiběhla mladá žena-upírka a pošeptala Táně něco do ucha.

„Ať jde dál," řekla Taťána chladně a mávnutím ruky ostatním pokynula, aby se vzdálili. Bylo poznat, kdo je tady paní.

Táňa odložila husí brk a mimoděk si prohrábla prsty své světlé lokny. Skrz těžký závěs dovnitř vešel Tymian. Svoje rudé vlasy měl sepnuté v culíku, nehezké jizvy ve tváři tak vynikly. V očích se mu potěšeně zablýskalo.

„Čím vděčím za tvou návštěvu tady v Bulharsku, Tymiane?" divila se Táňa upřímně.

„Moje malá upírko," zapředl sladce. „Sledovat tě je náplní mé práce."

„Neobtěžuj se," ušklíbla se. „Už nejsem žádné mládě, nemusíš mi stát za zadkem."

„To nejsi," uznal a přistoupil k ní blíž. „Pamatuji si, že jsi byla pěkně divoká..."

„Hele, nepřišels probírat naši minulost, že ne? Protože já se za to období docela stydím."

„Stydíš se?" zasmál se.

Zamračila se: „Myslím to vážně, nemám náladu ani čas poslouchat ty tvoje narážky. Tak o co jde?"

„Jdeš rovnou na věc, to se mi na tobě vždycky líbilo," pokýval hlavou a posadil se na okraj stolu. „Tak jo, chci se přidat."

„Kam?" pohodila rameny. „Ke skupině anonymních alkoholiků? Pěkně to z tebe táhne."

„K tobě," přimhouřil oči. „K té tvojí sektě."

„A to jako proč?" nechápala. „Co s tím máš společného?"

„Zbožňuju dobrodružství a zbožňuju tebe, to jsou dobrý důvody, nemyslíš?"

„Sklapni," protočila oči. „Mluvím vážně."

„Já taky. Víš, že miluju boj pro nic za nic. Krev a pěsti, to je moje."

„Vždyť tě na mě otec najal," připomněla mu.

Šibalsky se usmál a podal jí obálku. „Už se o svoji hlavičku nemusíš bát. Blanchardovi se tvůj malej odboj zalíbil a Ivana ukecal."

„Michael se mě zastal?" pochybovala a sáhla po obálce.

„Ještě líp," mrkl na ni. „Za zády Starších tě chce podpořit. Ten pošahanej kouzelník mu asi leze do zelí."

****

Ještě ten večer lord Voldemort dal pro Lauru poslat. Cítila to dřív, než zaslechla Luciusovy kroky. Tajně doufala, že se objeví Severus, nebo Viktor, aby se mohla pokusit o útěk. Ale Lucius a Lestrange? Těm dvěma těžko pláchne pod nosem. Bylo jí líp, hlavu měla čistou a magie jí znovu proudila žilami. Pořád to však nebylo ono.

„Pán zla tě chce vidět," zahalekal Lucius spokojeně. „Tak vylez z té své nory."

Nesnažila se jim odporovat, ale ani jim to nijak neulehčila. Nechala se z cely doslova vytáhnout a celou cestu domem ji Lestrange musel popostrkovat.

Zavedli ji do malého salónku, kam okny proudily paprsky zapadajícího slunce. Lord Voldemort seděl elegantně na pohovce, prsty si pohrával s hůlkou a nespouštěl ji z očí. Lucius Lauru popostrčil dovnitř a zavřel za ní dveře. Okamžitě cvakly zámky a oni zůstali v místnosti sami. Bála se, tiše stála na místě a vyčkávala.

Pán zla promluvil až po chvíli. „Chtěl jsem nám dopřát trochu soukromí," začal. „Mám dojem, že čím větší publikum, tím raději se předvádíš."

„Asi jsem herečka," ušklíbla se.

Voldemort pokýval hlavou a konečně odtrhl oči od hůlky a podíval se Lauře zpříma do očí. „Možná jsme to vzali za špatný konec."

„Neřekla bych, že to má správnej konec," zamumlala ironicky a modlila se, aby neslyšel, jak zběsile jí tluče srdce.

„Posaď se." Nebylo to pobídnutí, byl to jasný rozkaz.

Cítila, jak se jí třepou nohy, pomalu přešla ke křeslu, na které ukázal, a posadila se. Ruce si položila do klína a bedlivě je sledovala.

„Dívej se mi do očí, když s tebou mluvím," vyzval ji a ona uposlechla.

„Mám pro tebe nabídku," řekl chladně.

„Nemám zájem," odsekla mu s drzým výrazem. V rudých očích se mu zablesklo.

Přikývl. „Rozmysli si to."

Chvíli dělala, že přemýšlí, ale pak razantně zakroutila hlavou. „Nejspíš ne."

„Luciusi!" zaburácel Pán zla a dveře se téměř okamžitě otevřely. Na prahu se objevil Lucius a Lauře se zastavilo srdce. Držel hůlku někomu u spánku. Ta žena se vzpouzela, v ústech měla roubík a po tváři jí stékala krev. Ta žena byla Cat.

Laura prudce vstala a v očích jí plál hněv. „Okamžitě ji pusť!"

„Nejspíš ne," napodobil její tón výsměšně.

„Fajn," vyštěkla. „Co mám udělat?"

Pán zla mávl rukou a Lucius s Cat zase zmizeli. „Sedni si," přikázal Lauře a sám vstal.

„Udělám cokoliv," zašeptala. „Jen jí neubližuj, prosím."

Hlasitě se zasmál. „Samozřejmě, že uděláš to, co po tobě budu chtít. A potom jsem ochotný Catherine propustit, i když s ní mám nevyřízené účty."

„Co po mně vlastně chceš?" zeptala se zdrceně a do očí jí vyhrkly slzy.

„Spolupráci," vysvětlil. „Budeš mít částečnou svobodu, dostaneš vlastní pokoj, zařadíš se do běžného života tady v sídle. Za předpokladu, že mi řekneš, kde je Potter a co chystá."

„Ale já nevím, kam šel," vyhrkla zoufale. „Neměl žádný plán."

„Tak znovu," navrhl. „Asi jsme si dobře nerozuměli. Kde je Potter? Prozradíš mi to teď hned, nebo předhodím tvou milovanou Cat Šedohřbetovi."

„Já nevím!" zakvílela a rozvzlykala se. „Vážně nevím!"

„Jsem ochotný svou otázku zopakovat," sykl chladně a chytil ji zezadu za vlasy. Naklonil svou tvář k její a zašeptal jí do ucha: „Kde je Potter?"

Byl tak blízko, že cítila na tváři jeho dech. Srdce jí tlouklo až ve spáncích.

„Nevím," kroutila hlavou a popotahovala. „Já nevím!"

„Dobře," pokýval hlavou. „Zkusíme to z druhé strany. Něco jsem našel, něco, o čem sis myslela, že přede mnou chováš. Poznáváš tuhle knihu?"

Hodil na stůl Salazarovo dědictví. Zděšeně se přikrčila.

„Tak poznáváš?" zaburácel.

„A-ano," vykoktala.

„To byl moc chytrý tah, pohřbít ji do hrobky s Brumbálem, moc chytrý. Ale nevyšel ti, naneštěstí jsi nemohla tušit, že starého přítele zajdu navštívit."

Neříkala nic, předpokládala, že knihu jednou objeví. Měl ji pěkně v hrsti.

„Našel jsem tam moc zajímavé kouzlo, víš které?"

Zarytě mlčela a utřela si rukávem slzy.

„Kouzlo o předání moci," řekl vítězně. „Věděla jsi, že něco takového existuje?"

Opatrně přikývla a útroby se jí sevřely. Měla v krku knedlík a obávala se, že se každou chvíli pozvrací.

Znovu ji chytil za vlasy a sykl jí do ucha: „Chci, abys mi předala celou svou moc."

„To-to nejde," vyhrkla vyděšeně.

„Jak to myslíš?" zaburácel rozčileně.

„Sama to nedokážu," vysvětlila. „To kouzlo vyžaduje víc energie."

„Emily...," zašeptal zmateně. „Potřebuješ Emily."

Přikývla.

„Dobře," souhlasil. „Pošlu pro ni. Ale teď mi řekni, kde je ten spratek Potter a co chystá?!"

„Já vážně nevím," řekla zoufale a svěsila ramena. „Nevím..."

„Možná si vzpomeneš... CRUCIO!"

****

Emily se převalovala dlouho do noci v posteli, než se jí podařilo usnout. Zdál se jí zvláštní sen, stála v něm u bradavického jezera a někoho vyhlížela. Zčistajasna se vedle ní objevila Laura. Byla celá špinavá a rozcuchaná, vypadala zbídačeně.

„Emily," chytila ji prosebně za ruku.

„Lauro, co se děje?"

„Emily musíš rychle utéct."

„Cože? Já ti ner-"

„On pro tebe dal poslat. Volá tě sem, chce naši moc, získal Salazarovo dědictví. Musíš utéct, rychle!"

Emily se zarazila. „Tohle není sen...?"

Laura ji chytila za tváře a podívala se jí zpříma do očí. „Tohle je realita. Uteč, najdi Harryho a zůstaň s ním."

„Ale co bude s tebou?" strachovala se.

„Utíkej."

"Kde ho najdu? Lauro?"

Sen se rozplynul.