Někdo dvakrát hlasitě zabušil na dveře. Ztuhla, i když věděla, že je to znamení členů Řádu. Siriusovo nabádání o opatrnosti si vzala k srdci.

„Lauro, zajdi prosím otevřít, to budou Weasleyovi," požádal ji Tichošlápek přidušený někde mezi potrubím.

„Dobře," souhlasila. Odložila porcelánovou panenku, kterou si odnesla z dnešní návštěvy ve svém bývalém bydlišti, a rozběhla se k domovním dveřím. Na schodišti se srazila s Kráturou.

„Kráturo, hej Kráturo! Mohl bys ji utišit?" mávla rukou směrem k portrétu Walburgy Blackové, která opět nesnesitelně řvala na celý dům.

„Jistě, paní," zaskřehotal Krátura a poslušně se uklonil. Laura nechápala proč, ale měla na Kráturu větší vliv než Sirius. Poslouchal ji na slovo.

Namáhavě odsunula všechny závory, poodemykala všechny zámky a otevřela těžké dveře. Na prahu ji přivítala sedmičlenná návštěva.

„Ach drahoušku, ty musíš být Laura, že?" zašvitořila Molly Weasleyová a stiskla ji v náručí.

„Eh jo, to jsem," pípla vyděšeně.

„Já jsem Artur Weasley," napřáhl k ní ruku zrzavý muž s brýlemi.

„Těší mě," stiskla mu zdvořile dlaň.

„Tohle je moje žena Molly a větší část rodiny. Vpravo Fred, vlevo George, tadyhle Ronald a naše jediná dcera Ginny."

„Ahoj," pozdravila se s nimi. Uvědomila si, že na všechny hloupě zírá, neboť nikdy neviděla tolik zrzavých lidí pohromadě. Naštěstí ji z trapné situace zachránila mile vyhlížející hnědovláska.

„Já jsem Hermiona Grangerová," vynořila se odněkud.

Za Lauřinými zády se objevil Sirius, který očividně vzdal boj s nefungující vodou. „Molly, Arture! Tak rád vás vidím, pojďte dál."

Vměstnat devět lidí a hromadu kufrů do malé chodby se ukázalo jako nadlidský úkol. Když Siriuse přimáčkl pan Weasley nechtěně svým batohem ke zdi tak surově, až nemohl popadnout dech, rozhodl se, že nejlepší bude hosty co nejdřív ubytovat.

„Lauro, zaveď ostatní do jejich pokojů," vybídl ji, když sám pomáhal manželům Weasleyovým do jejich ložnice.

„Jasně," souhlasila a o vlásek unikla drápům zmatené sovy, která jim kroužila na hlavou. „Tak pojďte nějak za mnou...."

Zavládl trochu chaos, když se Fred s Georgem nedokázali dohodnout, který z nich půjde první a málem vyrazili svými kufry Ronovi všechny zuby, nebýt Hermiony, která se je všechny snažila uklidnit a seřadit do nějaké formace.

„Ukaž, pomůžu ti," nabídla se Laura a vzala si od Hermiony košík s Křivonožkou.

„Díky."

Procházeli halou těsně za sebou, Weasleyovi s Hermionou se obdivně rozhlíželi na všechny strany. Dům jim připadal tajemný, jako by pamatoval neobvyklé hrůzy, stejně jako Lauře, když se v něm ocitla poprvé. Budova byla ponurá a běhal z ní mráz po zádech.

„Co je to vlastně za místo?" zajímalo se jedno z dvojčat. Laura nedokázala určit, jestli je to Fred nebo George.

„Psst, ne tak nahlas," vyzvala je Laura šeptem a mávla směrem k těžkým závěsům skrývající portrét, „tohle je dům, který několik generací obývá rod Blacků."

„Mám dojem, že slyším něco jako chrápání," řekl zděšeně Ron, když přiložil uši k závěsům.

„To je moje drahá babička," zašklebila se Laura, „být vámi, tak ji nebudím."

Zavedla je nahoru, u sebe v pokoji ubytovala Hermionu s Ginny, kluky zavedla ještě o patro výš. Fred a George obsadili jeden z pokojů, druhý připadl Ronovi.

„Zatím tady budeš sám," vysvětlovala Laura, „než přijede Harry."

„Ještě tady není?" divil se Ron. „Taťka říkal..."

„Ne," zakroutila hlavou, „Brumbál to prý nepovažuje za správné. Říkal, že Harry je u své tety a strýce v menším nebezpečí. Tak já jdu dolů za holkami, až si vybalíš, tak přijďte i s dvojčaty, ukážu vám dům. A pozor na Kráturu."

„To je domácí skřítek," dodala, když se tvářil nechápavě.

„Jasně, díky."

Sešla zpátky do svého pokoje, kde našla Ginny s Hermionou, jak sedí na svých kufrech a o něčem si povídají, ale sotva se objevila ve dveřích, zmlkly.

„Omlouvám se, že přerušuju váš rozhovor."

Obě dívky zčervenaly a uhýbaly očima.

„Totiž... my...," koktala Hermiona, „...asi to vypadá hloupě, že? Mluvily jsme o tobě."

„Jo, to mi je jasný," přikývla a posadila se na svou postel.

„No...nikdo nevěděl, že Sirius má dceru," ošila se Ginny nervózně.

„Věřte, že jsem o své rodině ještě před týdnem nic nevěděla."

„No a... jak ses dostala vlastně sem?"

Laura si pátravě obě dívky prohlédla. Nevěděla proč, ale nějaký hlas v její hlavě ji nabádal, aby jim věřila, a proto se dala do vyprávění o své cestě na Grimmauldovo náměstí 12.

****

Utrhla kousek pergamenu a napsala na něj rusky krátký vzkaz: Potřebuji tvou pomoc.

Stočila pergamen do miniaturní ruličky a přivázala ho k nožce havranovi, který jí klidně seděl na rameni.

„Nevracej se bez odpovědi."

Havran zakrákal, jako kdyby jejím slovům rozuměl. Ozvala se hlasitá rána a pták byl pryč. Zbyla po něm jen dvě pírka na koberci.

„Emily, jsi tady?"

Ani se nemusela otáčet, ten hlas byl nezaměnitelný. Stála u okna a zamyšleně pozorovala mudlovskou vesnici pod nimi, kterou zahalila tmavá mračna. Zaplétala si havraní pírka do vlasů, když se vedle ní vynořil lord Voldemort. Pochodně na zdi zhasly, všechno jakoby zmrzlo. Chvíli pozorovala Voldemortův odraz ve skle, než promluvila.

„Provedla jsem něco?" zeptala se ledabylým tónem.

Voldemort neodpověděl. „Přišel jsem si ujasnit pár věcí," řekl místo toho a postavil se blíž, až jí přeběhl mráz po zádech.

„Poslouchám."

„Měl jsem dojem, že jsi pochopila, co znamená nestrkat nos do cizích věcí."

„Ach tak, vidím, že Lucius drží slovo..."

„Co mi k tomu řekneš?" snažil se, aby jeho slova zněla dostatečně výhružně.

„Co by," pokrčila Emily rameny, „prostě jsme se nudili. A nemám dojem, že moji rodiče jsou něco cizího."

Voldemort zavřel oči a zhluboka se nadechl. Bylo poznat, že se snaží ovládat. Věděl, že pokud je Emily paličatá po své matce, nebude to s ní mít lehké. Tentokrát se však chtěl vyvarovat chyb, které nadělal v minulosti. Nejspíš proto trpělivě snášel její drzost, kdokoliv jiný by za to zaplatil životem.

„Být tebou, příště se zkusím třeba zeptat. Nemusíš se hned vloupat s mladým Malfoyem k Mungovi."

„Ty bys mi lhal," odporovala klidně.

Musel uznat, že má pravdu. Nedopustí, aby se k ní cokoliv o Blackovi doneslo.

„Tvá snaha je stejně marná, svého otce nikdy nepoznáš. Je mrtvý."

„Mrtvý?"

„Ano," přikývl, „on i tvoje matka. Jsem tvůj jediný příbuzný, smiř se s tím."

„A jako jediného příbuzného tě musím poslouchat na slovo, takže ses přišel zeptat, jestli se přidám k Smrtijedům?" zeptala se klidně. „Vlastně, i kdybych nechtěla, tak jednou musím. Nemám na výběr, že?"

„A chceš?"

„Nevadí, když si vezmu pár dní na rozmyšlenou?"

„Samozřejmě, že nevadí," ujistil ji. Chtěl si Emily získat svou zdánlivou laskavostí a vstřícností. Selene do spolupráce tlačil a neosvědčilo se to, s Emily si bude hrát. To ovšem netušil, že jeho soupeřka je daleko mazanější, než se zdá.

„Klidně přemýšlej tak dlouho, jak potřebuješ. Pod podmínkou, že nebudeš pátrat po minulosti."

„Už nic takového," slíbila.

Na parapetu vedlejšího okna se objevil havran, který se vracel s odpovědí. Můžeš se mnou počítat.

****

Červencové dny plynuly jeden za druhým. Každé ráno paní Weasleyová svoje děti, Hermionu a Lauru vyhnala z postele, aby mohli společně posnídat, než pan Weasley odejde do práce. Většinu dopoledne Laura trávila zavřená na půdě se Siriusem, kde společně krmili Klofana a Tichošlápek vyprávěl historky nejen z dob své školní docházky. Laura si nejvíce oblíbila chvíle, kdy mluvil o její matce, přestože je to oba rozesmutnilo.

„Byla neobyčejně krásná," vzpomínal jednou Sirius. „Poprvé jsem ji spatřil na oslavě u Malfoyů a nebylo snad jediného muže, který by se za ní neotočil. Nechápu jak, ale dokázala si mě omotat kolem prstu a zkrotit jediným pohledem."

Po obědě občas do domu zavítal nějaký člen Řádu s novinkami, ale paní Weasleyová dávala dobrý pozor, aby žádné z dětí nezaslechlo ani jedno slůvko. A tak většinou seděli všichni v Lauřině pokoji, protože by ze všech nejprostornější, a bavili se vtípky Freda a George.

Nejhorší pro ně byly večery, kdy se konaly porady Řádu. To se v domě nesměl ozvat sebemenší hluk a kdokoliv opustil svůj pokoj, měl co dočinění s rozzuřenou paní Weasleyovou.

„Je to nespravedlivý," vztekal se Ron, když se za nimi opět zabouchly dveře od jídelny, „chovají se k nám jako k malým spratkům."

„Rone, tvoje mamka má pravdu," namítla Hermiona, „nemusíme vědět o všem, co se kde šustne."

„Ještě se jí zastávej," huhlal Ron a vztekle dupal do schodů.

Vstupní dveře se otevřely a na Grimmauldovo náměstí 12 zavítala Tonksová s nějakým černovlasým mužem, kterého neznala. Přesto jí byl ten obličej povědomý.

„Ahoj děcka," pozdravila je šeptem Tonksová. Laura s Hermionou odpověděly, Ron něco zamručel.

„Mazejte spát, dneska to bude nadlouho, má přijít Brumbál," mrkla na ně spiklenecky. Muž Lauru propaloval nepříjemným pohledem, snažila se přijít na to, odkud ho zná.

„Brumbál? Proč, děje se něco důležitého?" chytil se toho hned Ron.

„Kvůli Harrymu," začala Tonksová, ale její společník ji přerušil.

„Neměli bychom raději jít, Nymfradoro?"

„Jo, jasně," ušklíbla se a následovala ho do jídelny, u dveří se však ještě otočila na trojici na schodech a stáhla obličej do znechucené grimasy.

„Kdo byl ten chlápek?" zvídala Laura.

„Snape," odpověděl Ron zhnuseně.

„Učí v Bradavicích lektvary," doplnila ho Hermiona.

Laura překvapením otevřela ústa. Snape? Severus Snape? Srabus? Smrtijed?

****

„Domluveno?"

„Jistě," přikývl Draco opírajíc se o mohutný stůl.

Emily se ušklíbla a přistoupila blíž ke krbu.

„Proč vlastně používáš otcův krb?"

„Chci mít jistotu, že se o mém nočním výletu nikdo nedozví. Tvůj otec na mě dohlíží na rozkaz Pána, tudíž může mít pod dohledem i krby, ale svůj vlastní by nehlídal."

„Chytrá holka," uznal Draco. „Když nám to tak spolu pěkně klape, mohla bys mi říct, kdože to za tebou přijel."

„Přítel," odpověděla prostě.

„Jo, přítel," uchechtl se.

Přešla jeho úšklebky bez povšimnutí: „Je jisté, že nám pomůže s celou věcí hnout."

„Copak, nějaký ruský mafián?"

„Něco na ten způsob," řekla a vlezla do krbu. „Nezapomeň mi krýt záda."

„Bez obav."

Hodila pod sebe hrst letaxu a zašeptala: „Obrtlá ulice."

****

„Byl to chytrý tah, udělat Pettigrewa Strážcem," uznal Lucius. „Až na to, že je několik let Smrtijedem."

„Pověz, Selene, jaké je to, když víš, že umřeš?"

„Lepší než jistota, že se usmažím v pekle jako vy."

„Za tvou vraždu je vypsaná vysoká odměna, to si nenecháme ujít, že, pánové?"

„Rozluč se se životem, Selene."

Odhodlaně jim hleděla do tváří. Neměla sílu se přemístit, neměla sílu se bránit. Myslela jen na své dvě dcery a na to, jestli budou v bezpečí.

„Avada kedavra!"

„Ne!" Rodolfus na poslední chvíli strhl Luciuse k zemi a paprsek zeleného světla proletěl Selene těsně nad hlavou.

„Mdloby na tebe!" vykřikl Rodolfus a Selene upadla v bezvědomí k zemi.

„Co to sakra děláš?!" Bellatrix se šokovaně otočila na svého manžela.

„Živá je nám prospěšnější, než mrtvá," začal se Rodolfus bránit, „ví dost užitečného."

Bellatrix propalovala Rodolfuse opovržlivým pohledem. Nebylo to poprvé, co Selene bránil. Lucius se pustil s ostatními do ostré debaty. Před pár hodinami jejich Pán padl, byla jen otázka času, než začne ministerstvo posílat do Azkabanu jednoho Smrtijeda za druhým. Měli Selene zabít, jak jim bylo přikázáno, nebo ji vyslýchat a pokusit se zjistit co nejvíc informací?

Jejich rozhodování přerušil Rokwoodův zděšený výkřik: „Bystrozorové!"

Neměli moc času, Avery a Rokwood se okamžitě přemístili. V místnosti se začal objevovat jeden bystrozor za druhým, v čele s Pošukem Moodym. Rodolfus popadl Selene za paži a přemístil se s ní pryč, následován Luciusem a Bellatrix.

Bellatrix mučila Selene kletbou Cruciatus několik týdnů. Rodolfus nezúčastněně přihlížel. Později litoval, že Selene vůbec zachránil. To, co jí prováděla jeho žena, bylo daleko horší, než smrt. Jednoho dne zavřeli Bellu předběžně do Azkabanu, protože proti ní svědčilo několik lidí. Rodolfus využil příležitosti a předstíral, že Selene svým zraněním podlehla. Bella neměla důvod svému muži nedůvěřovat. Dokázal ji přenést k Mungovi, kde ji napospas svému osudu. Už se nikdy nedoslechl, jak na tom Selene je, protože ho krátce poté zavřeli i s Bellatrix do Azkabanu natrvalo.

Jediný, kdo celou dobu o přežití Selene věděl, byl Severus Snape. Prohledal hrob, který Rodolfus vykopal, ale nenašel žádné ostatky.

Když se lord Voldemort vrátil, pátral po své dceři, ale stejně jako Severus našel jen prázdný hrob. Netrvalo dlouho a Selene objevil. Následky, které jí však po dlouhém mučení Bellatrix zůstaly, byly tragické.

****

Emily vešla do hospody U Dvounohé kočky. Musela uznat, že větší pajzl neviděla. V malé tmavé místnosti se sešla hodně podivná společnost, která se na ni otočila, sotva přišla dovnitř. S kapucí přes hlavu se snažila budit co nejméně pozornosti a kradla se podél stěny k rohovému stolu, kde seděl její přítel. Když se k němu přiblížila, vstal, aby ji mohl obejmout.

„Přišel jsem, co jak nejrychleji to šlo, ale co Pán zla povstal, máme hodně práce, staří přívrženci čisté krve se probouzí a opět na sebe upozorňují," vysvětloval jí potichu rusky, když se posadili.

„To nevadí," ujistila ho, „dovedu si představit, jak to tam teď vypadá."

Vděčně se na ni usmál a stiskl pod stolem její ruku. „Moc jsi mi chyběla."

Zadívala se do jeho hnědých pichlavých očí, které mu zakrývaly jako závoj rozcuchané tmavé vlasy. Vypadal zanedbaně, jindy si potrpěl na upravenost, ale podle strniště na tváři poslední dny vzhledu moc času nevěnoval.

„Chce, abych se přidala k Smrtijedům, Viktore," zašeptala. „Nemám na výběr, buď poslechnu, nebo...ani nechci domýšlet, co se mnou udělá."

Přikývl: „Toho jsem se bál, ale nevěs hlavu. Když se přidáš k Smrtijedům, získáš si jeho důvěru, jednodušeji se dostaneš k informacím, které pak zužitkujeme."

„Takže mi radíš, abych se k němu přidala?"

„Přesně tak, ale rozhodnutí je na tobě."

Povzdychla si: „Asi nemám jinou možnost..."

Viktor se napil ze skleničky před sebou, Emily ucítila vůni vodky.

„A teď k tomu, proč tu jsem," změnil téma, „kvůli čemu jsi mě přivedla přes celou Evropu?"

****

„Co se děje, Severusi, že jsi o tom nemohl mluvit před ostatními Smrtijedy?" otázal se lord Voldemort, když stáli u dveří Seleniny cely, kde Pán zla pozorováním své dcery trávil většinu času.

„Pane, jak už jsem říkal, včera se konala schůzka Řádu," začal Snape, „a já měl těsně před jejím začátkem čest s vaší vnučkou."

„Cože...?!" otočil se prudce. „Emily..."

„Ne pane," odporoval Severus, „mluvím o vaší starší vnučce, Lauře."

„Ale jak..."

„Mluví se o tom," vysvětloval Snape, „a její podoba na toho tupce Blacka je nepochybná."

****

O několik dní později Lauru probudila ostrá bolest. Posadila se na posteli a vyhrnula si rukáv pyžama na levé ruce, která ji neskutečně pálila. Stiskla červenou skvrnu, která se jí táhla přes celé předloktí. Vyjekla bolestí.

„Děje se něco?" zamumlala rozespale Hermiona z druhého konce pokoje.

„Ne," zalhala, „jen zlý sen."

Hermiona se s touhle verzí nejspíš spokojila, protože za chvíli bylo v pokoji slyšet opět dvojité hlasité oddychování. Laura usínala znepokojeně pozorujíc bolavou ruku. Nechápala, co se dělo, ale nic dobrého to nevěstilo.

Kdyby jen věděla, že její mladší sestra sedí v několik desítek kilometrů vzdáleném Malfoyovic sídle a její hořká slza vzteku dopadá na levé předloktí, kde se tkví čerstvě vypálené Znamení zla.