Léčitel si zvědavě prohlédl váček zlata před sebou, potom podezřívavě vzhlédl k Viktorovi, který stál u okna a vyhlížel do noci.

„Zajímalo by mě, čím se živíte, pane Gregorowiči," zamumlal léčitel. „Váš dědeček je váženým výrobcem hůlek, pokračujete snad v jeho řemesle?"

Viktor se tiše zachichotal, jako kdyby slyšel snad nějaký vtip. „Ne, opravdu nevyrábím hůlky, pane Tylere. Moje povolání je...řekněme o něco zajímavější."

„Povězte mi o něm," vybídl ho léčitel. „Musíte mít neskutečně dobře placenou práci, když si dovolíte takhle rozhazovat penězi."

Viktorova tvář ztuhla. „Živím se lovem," zasyčel chladně.

Léčitel vypadal překvapeně, chvíli mu trvalo, než se odvážil zeptat, co přesně loví.

„Lovím lidi," odpověděl konverzačním tónem, jako by se právě bavili o počasí. Otočil se na vyděšeného léčitele a zlostně se mu blýsklo v očích: „Pane Tylere, vraťme se k naší dohodě. Ukážete mi ty spisy nebo ne?"

****

„Přišla ti pošta," oznámila Ginny Lauře, když vešla do jídelny.

„Dopis?" zamyslela se Laura nad tím, kdo by jí mohl psát.

Ginny se bůhví proč uchechtla: „Dopis? To sotva. Tohle by sova neunesla."

Laura se na Ginny překvapeně podívala a přes protesty paní Weasleyové, že během jídla se od stolu nevstává, šla do předsíně. Žádný dopis tam opravdu nebyl, ale čekal tam Remus Lupin s poněkud objemným zavazadlem.

„Ahoj Lauro, tohle ti právě přišlo," mávl rukou ke kufru, „Cat ti to poslala ke mně, protože se jí to zdálo bezpečnější. S jejím nadáním můžeme být rádi, že ten kufr vůbec zůstal v Evropě."

„Děkuju vám, Remusi. Netušila jsem, že mi pošle celý pokoj sebou," zamračila se.

„Není zač," usmál se, „tak já tedy zase půjdu, vyřiď moje pozdravy ostatním."

„Nezdržíte se na snídani?" zeptala se zklamaně. Věděla, že jeho návštěva by Siriusovi udělala velkou radost.

„Nemůžu, ale večer po poradě se třeba zdržím."

„Dobře," souhlasila, „paní Weasleyová slibovala k večeři nějakou lahůdku."

„Už se těším, Molly je výborná kuchařka. Měj se hezky, Lauro."

„Nashledanou a ještě jednou děkuju," zavolala, než se za ním zavřely dveře. Zkoumavě si kufr prohlédla, ale nakonec ho nechala v předsíni a vrátila se k snídani. Na vybalování bude času dost.

****

Lucius stál u polootevřených dveří na balkon skrytý za těžkými závěsy. Připadalo mu směšné se schovávat a odposlouchávat dvě děti, ale nesnesl nevědět, o čem si Draco s Emily může pořád povídat.

„Máte velkou zahradu," slyšel Emily.

„Ano, to máme," souhlasil Draco, který nikdy nad přepychem Malfoyovic sídla neuvažoval. Prostě tak žil, takhle byl vychován.

„Tohle sídlo patřilo vždycky Malfoyům?"

„Nechal ho postavit můj prapradědeček," odpověděl Draco. „Už mi konečně povíš, proč se krčíš ve stínu? Říkalas, že nejsi upír."

„To nejsem," zopakovala znovu sotva slyšitelně.

„Tak proč se bojíš vystrčit alespoň jeden jediný prst na slunce? Copak si zakládáš na vzhledu porcelánové panenky?"

„Nebojím se," ohradila se.

Draco se zachechtal.

„Nemůžu na slunko, protože mi naskáčou pihy, jasný?" přiznala neochotně.

„Pihy?" vyprskl Draco smíchy. „To je všechno?"

„Jo, to je všechno," zamručela.

Draco se rozesmál na celé kolo, vypadalo to, že se náramně baví. Lucius koutkem oka zahlédl, jak se po něm ohnala rukou, ale Draco ji pohotově chytil za zápěstí.

„Au," vykřikla.

„Hele, co to tady máš?" zeptal se překvapeně a ukázal na něco na hřbetu její ruky.

„Nic," odsekla a vytrhla mu ruku ze sevření.

„Vypadá to jako staré kousnutí. Bolí tě to?"

„Je to jenom malá jizva, stačí? Poranila jsem se jako malá. A vykřikla jsem proto, že jsi mě chytil za Znamení."

Draco jí chtěl odporovat, že Znamení má druhé ruce, ale umlčela ho syknutím. Lucius si byl jistý, že ho Emily právě spatřila. Vyšel ze své skrýše na balkon a předstíral, že jde kolem.

„Za pár minut bude oběd," řekl prostě.

Emily s Dracem přikývli a chystali se kolem něj prosmeknout, ale Lucius Draca chytil za paži. „S tebou chci mluvit," požádal ho chladně.

„Ano, otče?" vybídl ho Draco otráveně.

Lucius se ohlédl, aby se ujistil, že je Emily v bezpečné vzdálenosti. „Přejdeme rovnou k věci, zakazuju ti se s ní kamarádíčkovat."

„Co...cože?"

„Slyšel jsi dobře, to vaše špitání mě rozčiluje."

„Ale..."

„Žádné ale," zahřměl Lucius. „Přestaneš se s ní stýkat, jasné?"

„Ale já...," zkusil to Draco znovu.

„Žádné ale, rozuměl jsi?!"

„Ano," odsekl.

„Dobrá, teď běž k obědu."

****

Laura pozorovala svůj odraz v zrcadle. Doufala, že vypadá dobře, přirozeně a mile. Pokusila se nasadit co nejvlídnější úsměv, nepodařilo se jí to. Zrovna, když se rozhodovala, jestli si nechá vlasy rozpuštěné, nebo je sepne, někdo zaklepal.

„Dále!"

Dovnitř vešel Sirius: „Můžu?"

„Jasně," souhlasila a nechala si vlasy spadnout zpátky na ramena.

„Někam se chystáš?" přimhouřil podezíravě oči.

„Ne," usmála se rozpačitě.

„To tričko ti sluší, zelená ti jde k těm červeným vlasům," ocenil její snahu. „Jen by mě zajímalo, jestli se takhle strojíš kvůli tomu, že za chvíli přijede Harry."

„Ne," vyhrkla příliš rychle. „Tedy jo...Chci udělat dojem."

„Dojem?" usmál se šibalsky.

„Jo," zamumlala, „Ron s Hermionou říkali, že tě má Harry moc rád, že mu tak trochu nahrazuješ Jamese. A já nechci, aby měl Harry pocit, že jsem mu tebe přišla ukrást, že tu pro něj není místo. A vůbec, všichni ho tady mají rádi."

„Tohle tě trápí?" rozesmál se Sirius a objal ji kolem ramen. „Lauro, ty jsi trdlo. S tímhle si nedělej starosti, Harry všechno pochopí."

„Dobře," usmála se úlevně.

„Ach, sedm hodin. Čas na poradu," zamrkal a zmizel na chodbě.

Laura se posadila ke stolu, rozhodla se, že napíše Fleur. Tolik jí toho měla vyprávět! Ale nevěděla, kde začít. Měla popisovat Siriuse? Ne, to bylo nebezpečné. O Řádu také nesměla mluvit. Snad o Hermioně a Weasleyových?

Vytáhla brk a dala se do psaní. Minuty běžely, porada začala. Byla si jistá, že každou chvílí přijede Harry. Hermiona s Ronem na něj čekali v pokoji pro hosty. Ginny s dvojčaty se určitě snaží odposlouchávat a zdokonalovat ultradlouhé uši. Zastavila se na každém řádku a zaposlouchala se, jestli nezaslechne nějaký hluk. Ručička se přiblížila k půl osmé. Upřeně pozorovala svatební fotku svých rodičů. Objímali se pod vysokým dubem. Sirius vypadal v obleku starší a Selene v bílých šatech splývala se sněhem, který se leskl za nimi. Vypadali šťastně, dala by cokoliv, aby je mohla mít u sebe oba, i s malou sestrou. Nakonec byla ráda, že jí Cat poslala všechny věci, alespoň má ty fotografie u sebe. Dopsala dopis, rozhodla se, že ho pošle zítra. Zkontrolovala, jestli Zmijozelův medailon leží na dně šuplíku, jak má. Měla sklon tu věc chránit, aniž by věděla proč.

Bylo skoro osm hodin, když zaslechla tlumené hlasy. Srdce jí poskočilo. Za dveřmi zaslechla váhavé kroky, které o chvilku později zmizely o patro výš. Následovalo radostné vyjeknutí v pokoji nad ní. Chtěla je nechat, ať se přivítají, než tam vpadne a oznámí mu, že je Siriusova dcera a lord Voldemort je mimochodem její příbuzný. Taky ji pálila na jazyku otázka, jak to bylo s těmi mozkomory. Před pár dny se zprávou, že Harryho napadli dva mozkomoři přímo před očima mudly, přišel z ministerstva Kingsley. Naštěstí se nikomu nic nestalo, ale Harryho předvolali na disciplinární řízení. Všem bylo jasné, že Voldemort pomalu nabírá sílu.

Znovu upřeně pozorovala ciferník hodin. Něco se změnilo, radostnou náladu nad ní vystřídal křik. Harry se zlobil, že by mu o ní řekli? O chvilku později zjistila, že se mýlí. Harry byl naštvaný, protože nevěděl nic o Řádu. Vzpomněla si, jak Hermiona s Ronem psali dopis za dopisem, kde se mu omlouvali, že nemůžou říct víc. Byla to pravda, Brumbál všem vysloveně zakázal o Řádu kdekoliv mluvit. Chápala ho, na jeho místě by byla taky rozčilená. Teď křičel. Rozuměla každému slovu. Potom se ozvalo prásknutí, nejspíš se k nim připojili i Fred s Georgem. Měla by tam jít?

Snad to pokládala za znamení, když se jí na hlavu sesypala omítka, jak Harry do něčeho silně praštil. Váhavě vyšla schody a zastavila se před dveřmi. Harry se uklidnil, slyšela tichý rozhovor, ale ničemu nerozuměla. Lehce zaklepala a otevřela.

Ron seděl na své posteli, Hermiona vyhlížela z okna. Fred s Georgem se rozvalovali na pohovce a Harry chodil po místnosti. Když vešla, přestali mluvit a otočili se na ni.

„Ehm, totiž...," odkašlala si, „ahoj Harry."

Překvapeně se na i podíval. Neznal ji, byla přibližně jeho věku, ale byl si jistý, že ji v Bradavicích nikdy neviděl. Přesto se mu zdála povědomá.

„Vyslechni mě a nesnaž se přijít na to, jestli je to celé přítažené za vlasy,"poprosila ho. „Je to mnohem horší, sama tomu nemůžu uvěřit," mávla netrpělivěrukou a snažila se ignorovat vyjevené pohledy. „Takže já jsem Laura, Laura Whiteová. Teda vlastně Blacková, ale v papírech mám Whiteová. Pořád si na to nemůžu zvyknout, víš? Ale pamatuj si radši Whiteová, pro utajení, Blacková je nápadná," koktala ze sebe a pozorovala Harryho nechápavý obličej. „Možná bych měla přejít k věci."

„Jo," vyhrkl Harry, „asi měla."

„Takže, jsem Laura," zopakovala znovu a příjmením se tentokrát vyhnula. „A před několika týdny jsem se dozvěděla, že Sirius Black je můj otec."

Vypadal, jako kdyby do něj uhodil blesk. „Co...cože?"

„Jo," poškrábala se nervózně ve vlasech, „a než začneš zase křičet, tak bych ti asi měla říct, kdo byla moje mamka, že? Jmenovala se Selene, Selene Raddleová."

„Raddleová?" vydral ze sebe. „Jako ta Raddleová?!"

Přikývla: „Jako Voldemortova dcera."

„Ale to... to není...to... jak?" koktal a vrátil se k chození po pokoji.

„Harry, kamaráde, uklidni se," snažil se Fred.

„Ona Selene nebyla zlá, že ne?" přidal se George.

„Ne," zakroutila Laura urychleně hlavou, „pracovala pro Brumbála. Harry, Sirius ti všechno hned vysvětlí."

„Sirius je tady?!"

„No...ano."

„Proč jste mi to neřekli?!" obořil se na Rona a Hermionu.

Ron předstíral, že ho zajímají jeho ruce a Hermiona rozpačitě krčila rameny.

„Porada skončila, mamka vás volá k jídlu. Ahoj Harry," vyrušila je Ginny v pravý okamžik.

„Díky," vyhrkl Ron vděčně a vystartoval ke dveřím.

„Harry, pojď jíst, všechno ti vysvětlíme," vybídla ho Hermiona mile.

Fred s Georgem se přemístili a Laura zůstala s Harrym v místnosti o samotě.

„Zlobíš se?" strachovala se.

„Ne," zakroutil hlavou, „jsem vlastně naštvaný na Brumbála, že mi o ničem neřekl."

„Brumbála sice neznám moc dobře, ale podle vyprávění je to starý tajnůstkář."

„To teda je," souhlasil Harry, „takže Sirius má dceru, jo?"

Rozpačitě se usmála, oba vyšli z pokoje a chtěli sejít ze schodů, když je zastavil Ron.

„Jsou ještě dole, třeba je zaslechneme," vysvětlil šeptem. Všichni čtyři se naklonili přes zábradlí, vstupní hala byla plná čarodějek a kouzelníků, kteří stáli ve skupinkách a vzrušeně mezi sebou šeptali. Laura spatřila mastné vlasy Snapea a změřila si ho znechuceným obličejem, k jejímu překvapení zareagovali ostatní stejně.

Ve chvíli, kdy se Harry nadechl, aby se zeptal nejspíš na členství Snapea v Řádu, se před nimi sneslo k zemi jedno z ultradlouhých uší. Všichni čtyři zvedli hlavu a na odpočívadle nad sebou uviděli Freda a George. O chviličku později se však členové Řádu začali přesouvat ke dveřím a zmizeli jim z dohledu.

„Najíme se dole v kuchyni," zašeptala paní Weasleyová, která na ně čekala pod schodištěm. „Harry, drahoušku, přejdi pěkně po špičkách přes halu. Platí to samozřejmě pro všechny..."

KŘACH!

„Tonksová!" vykřikla paní Weasleyová podrážděně. Ron vyprskl smíchy, Hermiona ho sjela káravým pohledem. Laura se překvapeně otočila na Remuse, který se vedle nich objevil a tiše se usmíval.

„Moc se omlouvám!" zakvílela Tonksová, která ležela na podlaze zasypaná deštníky. „To ten pitomý stojan, tohle je už podruhé, co se mi postavil do cesty..."

Zbytek jejích slov se ale ztratil v příšerném vřískotu matky Blackové. Laura zachytila Harryho vyděšený a zároveň nechápavý pohled. Chtěla ho uklidnit, ale byla si jistá, že by svou drahou babičku nepřekřičela.

„Bídáci! Bastardci, mutanti, zrůdy! Vy nečisté plody špíny a hnusu!"

Všichni si instinktivně zacpali uši, Laura se snažila pomoct Tonksové ze země, Lupin s paní Weasleyovou marně zápasili se závěsy kolem portrétu, zatímco ze dveří naproti vyběhl Sirius.

„Zavři ZOBÁK!" zaburácel a popadl jeden ze závěsů.

„Tyyýýý! Ty zrádče vlastní krve, ty odporná zrůdo...!"

„Říkal jsem-zavři-ZOBÁK!" zahřměl Sirius a konečně se mu s Lupinovou pomocí podařilo závěsy zatáhnout.

Stařeniny skřeky umlkly, a když dozněla jejich ozvěna, zavládlo ticho.

„Vítej," pozdravil Sirius Harryho zachmuřeně. „Vidím, že ses už seznámil s mou matkou."

****

Dnes seděla Emily U Dvounohé kočky první, Viktor měl zpoždění. Dvakrát musela odhánět výčepního s tím, že si nic objednávat pro vlastní bezpečí nebude. Znechuceně pozorovala lidi (pokud se jim tak dalo vůbec říkat) kolem sebe. Viktor se objevil hodinu po půlnoci.

„Omlouvám se," zašeptal, sotva se posadil. „Zdržel jsem se na ministerstvu."

„Nic se nestalo," ujistila ho. Vzal ji za obě ruce, jeho doteky byly chladné, jak byla zvyklá.

„Tak přejdeme rovnou k věci," usoudil, „u Munga není o Selene ani zmínka."

Zdrceně přikývla, něco podobného čekala, ale když to slyšela na vlastní uši, mělo to větší dopad.

„Podle mého názoru o ní prostě nikdo nevěděl," uklidňoval ji. „Zjistil jsem si seznam jejích bývalých spolužáků z Bradavic, můžeme to zkusit u někoho z nich."

„Děkuju," usmála se vděčně, „i když většina z nich budou Smrtijedi, hádám."

Neochotně přikývl: „Ano, většina je samozřejmě pod Voldemortovým vedením."

Emily si všimla, že při vyslovení toho jména sebou postava zahalená v plášti u vedlejšího stolu škubla.

„Přemýšlela jsem," ztišila hlas a nervózně těkala očima k vedlejšímu stolu. Viktor si jejího pohledu všiml, otočil se a potom řekl: „Ten je čistý."

Přikývla: „Dobrá, napadlo mě, že bychom měli promluvit s Ivanem..."

„Tohle po mně nemůžeš chtít," zavrčel.

„Já vím, myslela jsem, že bych mohla..."

„Ne," zakroutil hlavou dřív, než stačila domluvit. „O tom se s tebou nebudu dohadovat."

„On něco ví!"

„Budeme se bez něj muset obejít, jasné? Je to upír!"

Nadechla se, jakoby chtěla něco odseknout, ale všimla si jeho varovného pohledu. „Dobře, co navrhuješ?"

„Já se postarám o její spolužáky," přemýšlel nahlas, „ty se musíš přes Luciuse dostat do Voldemortova sídla."

****

Příležitost dostat se do Voldemortova sídla, se naskytla dřív, než Emily mohla jen doufat. Sám Pán zla si ji vyžádal na druhý den večer. Bohužel nedokázala zmapovat cestu na místo, protože se s ní Lucius přemístil před vstupní bránu. Zavedl ji do prázdné místnosti, která snad někdy dříve sloužila jako obývací pokoj.

„Tady zůstaneš a nehneš se ani na krok, jasné?" vymezil pravidla. „Vrátím se pro tebe, až skončí porada."

Emily stroze přikývla a posadila se na pohovku. Lucius na ni vrhl pátravý pohled a spěšně vyšel z místnosti. Sotva se za ním zabouchly dveře, Emily vstala a po špičkách ho následovala. Přehodila si smrtijedskou kápi přes hlavu a vešla na prázdnou chodbu. Obezřetně se kradla po schodišti nahoru a doufala, že mají dneska na poradě k probrání něco důležitého, aby jí dali čas. Otvírala jednu místnost za druhou, většina z nich byla naprosto prázdná, jinde se povalovaly knihy nebo rozbitý nábytek. Až za posledními dveřmi se skrývala obytná místnost.

Pokoj byl větší, než ostatní. Velkými okny dovnitř proudily paprsky zapadajícího slunce, byl vidět zvedající se prach. Napravo ode dveří stála mohutná postel s nebesy, naproti ní psací stůl, skříně a zrcadlo. U okna stál starý klavír. Byla si jistá, že našla, co hledala. Tohle byl určitě pokoj Selene.

Bylo zvláštní, kolik toho její pokoj dokázal říct. Měla ráda růže, pár seschlých jich bylo ve váze. Určitě vlastnila psy, nejméně dva, v pokoji zůstaly misky a pelechy. Nejspíš hrála na klavír. Možná z donucení, vypadal netknutě. Jako malá ráda kreslila, v šuplíku po ní zbyly zažloutlé obrázky. Nejspíš tu dlouho nebydlela, moc věcí po ní nezbylo. Ve skříni Emily našla jediné šaty, černé bez ramínek dlouhé po kolena. Bez přemýšlení je poskládala a nasoukala do vnitřní kapsy pláště. Bylo načase jít, nevěděla, jak dlouhá doba uplynula, zatímco si pokoj prohlížela. Vracela se rychle dolů, sotva seběhla schodiště, objevil se v hale jeden ze Smrtijedů. Přikrčila se za mramorovou sochou a doufala, že si jí nevšiml. Prošel kolem bez povšimnutí, v ruce nesl podnos s jídlem a zmizel na druhé straně haly. To v ní vzbudilo zvědavost.

Plížila se za ním tmavou chodbou, která nebrala konce. Byla si jistá, že ji neslyší, byl v bezpečné vzdálenosti. Cesta začala klesat strmě dolů. Přidržovala se zdí a postupovala níž. Na samém konci se chodba rozšířila do kruhové místnosti plné cel.