Cítila, jak se dusí. Páry nohou jí dusaly po břichu. Někdo ji kopnul do hlavy. Křičela o pomoc, ale nedočkala se. Dýchalo se jí čím dál hůř. Věděla, že se blíží konec. Táňa se pomalu vzdávala, když tu ji něčí silné paže uchopily a postavily zpátky pevně nohama na zem.

„Ivane," vyhrkla užasle, když spatřila svého otce. Byl celý od krve, z hrdla mu trčely cáry kůže, ale žil.

„Méně radosti v tom být nemohlo, drahá," ušklíbl se jízlivě. „Jsi v pořádku? Vypadalo to, že máš nahnáno." Proudící dav do nich neustále vrážel, ale Ivan svou dceru pevně svíral, aby neupadla.

„Kde ses tu vzal!" praštila ho vztekle do paže. „Emily říkala, že jsi mrtvý!"

„To by se ti líbilo, co?" popíchl ji pobaveně. „Uznávám, že jsem byl na nějakou tu chvilku na druhý straně, nebo jak se to řekne, ale jsem zase zpátky."

„Ten bazilišek tě nezabil?" pochybovala.

„Ne, tedy ano," řekl zmateně. „Vlastně nevím, žiju, mluvím. Jak jsem řekl, nemůžu zemřít dvakrát."

Táňa byla celá omámená z tolika zpráv najednou, že nedokázala ani promluvit. Záře slunce ji udeřila do očí a v tu chvíli se probrala. Ivan vyjekl bolestí, sluneční paprsky se dotkly jeho holé kůže a okamžitě ji začaly pálit.

„Zatraceně, poběž!" chytila Ivana rukáv.

Slunce spálí všechny bojující upíry ve Velké síni.

****

Emily se za svůj život ocitla tváří tvář smrti několikrát. A vždycky vyvázla. Tentokrát ji pohltil pocit beznaděje. Stála obklopená skupinkou mozkomorů, kteří k ní pluli vzduchem blíž a blíž.

„Expecto Patronum!"ze špičky hůlky jí unikala slabounká modravá záře.

V hlavě měla prázdno. Cítila jen chlad a strach. Nemohla si vzpomenout na jedinou šťastnou chvilku. Kolik jich vlastně za svůj život prožila?

„Expecto...Expecto Patronum!"

Hrůza ji srazila na kolena, hůlka jí vypadla na kamennou dlažbu. Vyděšeně zírala pod mozkomorovu kápi. Třásla se zimou a zpod drkotajících zubů jí unikala pára. Mozkomorové byli čím dál blíž, kdyby natáhla ruku, dotkla by se jich. Kdyby natáhla ruku, dostala by polibek a všemu by byl konec. Tomu utrpení, strachu, žalu...

„EXPECTO PATRONUM!"

Prudké modré světlo ji v momentě oslepilo a odrazilo mozkomory jako vlna proti zdi. Zakryla si dlaněmi oči před tou září. Zůstala otřesená klečet, víčka semknutá. Bitva kolem ní neustále zuřila.

„Emily," zašeptal dobře známý hlas a pomalu jí odsunul ruce ze zakrytého obličeje. „Emily, to jsem já. Všechno je v pořádku."

Otevřela oči, jako by to byl sen. Viktor klečel před ní, byl viditelně pobledlý, ale ránu na boku měl ošetřenou a přestala krvácet. Jemně ji pohladil po obličeji, po kterém jí stékaly kapičky studeného potu.

„Tak to bylo o kejhák," vydechla ochraptěle a padla mu kolem krku.

****

Kouzlo ji zasáhlo do prsou a vymrštilo ji několik stop proti jednomu z vysokých oken ve Velké síni. Cítila se, jako by čas utíkal zpomaleně. V jednu chvíli se dívala na tělo mrtvé Bellatrix a v tu druhou se vznášela vzduchem. Tlak na hrudi jí zabránil v dýchání. Hlavou jí bleskla myšlenka na Emily. Na Draca. Na rodiče. V okamžik, kdy měla proletět sklem a zmizet v hlubinách propasti, ji něco zabrzdilo. Zpomalila se a zády se jen jemně dotkla okenní tabulky za sebou. Potom pomalu a klidně sletěla dolů a přistála na pevné zemi. Kolena se jí z toho šoku podlomila a málem upadla, když ji zachytily něčí ruce. Vzhlédla do pomněnkových očí a na okamžik si myslela, že vidí Albuse Brumbála. Ale byl to jeho bratr Aberforth.

„Děkuju," zamumlala stále překvapeně, ale vděčně.

„S potěšením," usmál se na ni starý muž.

****

Všechny oči v místnosti se soustředili jen na ně.

Lord Voldemort a Harry Potter kolem sebe kroužili jako lovec kolem své kořisti.

„Brumbál byl chytřejší než ty, byl to lepší kouzelník a lepší člověk," řekl klidně Harry.

„Připravil jsem Albuse Brumbála o život!" vřískl Voldemort zuřivě.

„To si jen myslíš," opáčil Harry, „ale mýlíš se."

Dav přihlížejících se zavlnil, když stovky lidí stojící kolem stěn současně zalapaly po dechu. Táňa, která evakuovala upíry do podzemí, strnula na místě a překvapeně se otočila. Viktor, podpíraný Emily zpozorněl.

„Brumbál je mrtvý!" Voldemort ta slova po Harrym plivl, jako by čekal, že mu způsobí nesnesitelnou bolest. „Jeho tělo hnije v mramorové hrobce na pozemcích zdejšího hradu, viděl jsem ho tam, Pottere, a vím, že už se nevrátí!"

„Samozřejmě, že jsi ho viděl," odfrkla si Laura nahlas a vystoupila z davu. Postavila se Harrymu za záda, po jeho pravici, hůlku připravenou k útoku. „Znesvětil jsi jeho památku, když jsi otevřel jeho hrob. Kvůli bezové hůlce!"

„Brumbál je mrtvý," potvrdil Harry. „Ale nezemřel na tvůj rozkaz. Způsob vlastní smrti si vybral sám. A pomohl mu člověk, kterého jsi považoval za svého služebníka."

„Severus Snape nebyl tvůj člověk," vysvětlovala Emily, která nechala Viktora s Weasleyovými a připojila se k Harrymu a sestře. I ona se postavila po jeho bok. „Snape patřil Brumbálovi, celé roky nám tajně pomáhal, věděl, že matka je zdravá, pomohl uprchnout otci a před několika týdny i Lauře. Spolupracoval s Viktorem a Táňou i s celým Řádem. Byl to velice statečný a dobrý muž. Což se o tobě říct nedá," dodala s úšklebkem.

„Na tom nezáleží!" rozkřikl se Voldemort a rozchechtal se hlasem šílence. „Je mi úplně jedno, na čí straně Snape stál. Zabil jsem ho a bezová hůlka je moje! Jsem Pán smrti! Brumbálův plán nevyšel!"

„Ne, to nevyšel," přisvědčil Harry. „Máš pravdu. Než se mě ale pokusíš zabít, radil bych ti, aby ses zamyslel nad vším, co jsi udělal... Zamysli se a zkus v sobě najít trochu lítosti, Raddle..."

„Co tím myslíš?" ta slova s ním viditelně otřásla.

„Vzmuž se," přisadila si Laura a myslela to vážně. „Pokus se najít trochu lítosti."

„Protože nic jiného ti nezbývá," dodala Emily chladně. S opovržením se ušklíbla. „Tobě nic nedochází, že ne? Nepoznáš, že tohle je konec?"

„Brumbálův poslední plán se obrátil proti tobě, Raddle," oznámil mu Harry klidně. „Ty nejsi pánem bezové hůlky. Snape Brumbála nikdy neporazil, jeho smrt naplánovali společně. Ta hůlka Snapeovi nikdy nepatřila."

„V tom případě ovšem, Pottere, jako by mi tu hůlku Brumbál daroval! Ukradl jsem ji z jeho hrobu, patří mně!"

„Ty to pořád nechápeš, že ne? Nestačí ji mít. Hůlka si vybírá kouzelníka."

Najednou se všechno Lauře poskládalo v hlavě dohromady, už věděla, kam tím vším Harry míří. Obdařila svou sestru pohledem plným štěstí. Emily sice Harryho záměr nepochopila, ale ten adrenalin, co se jí zmocnil, byl nakažlivý. Už jen pár vteřin a pravda vyjde najevo. Všechno skončí.

„Pravý pánem bezové hůlky byl Draco Malfoy, to on Brumbála odzbrojil," vyřkl Harry pravdu nahlas a sálem to zase zašumělo.

„Co na tom záleží?" šeptl Voldemort tiše a sevřel hůlku tak, až mu klouby zbělaly. „Až zabiju tebe, můžu zabít i jeho."

„Na to už je pozdě," namítl Harry. „Tentokrát jsem byl první já. Přemohl jsem Draca před několika týdny a tuhle hůlku jsem mu sebral."

Harry švihl hůlkou ve své ruce a Voldemortovy se zlostně blýsklo v očích.

„Takže, všechno jen záleží na jednom, že?" šeptl Harry. „Ví hůlka, kterou držíš v ruce, že byl její minulý pán odzbrojen? Protože jestli to ví...pak jsem pravým pánem bezové hůlky já."

Sál pohltilo mrazivé ticho. Nikdo vzrušením ani nedýchal. Hermiona svírala Ronovu ruku. Táňa podpírala Ivana mezi dveřmi, kam sluneční paprsky nedosáhly. Viktor se přidržoval sochy rozbitého chrliče. V Ginny by se krve nedořezal. Emily se vítězoslavně usmála. Laura upřeně hleděla do tváře svého nepřítele. Harry semkl víčka.

„Avada Kedavra!"

„Expelliarmus!"

Ozvala se hlasitá rána jako z děla, jak se kouzla střetla. Voldemortův zelený paprsek narazil do Harryho kouzla, bezová hůlka vyletěla vzhůru a Harry ji s jistotou chytače volnou rukou polapil. Voldemort dopadl na podlahu. Tělo měl svraštělé, bílé ruce křehké a rudé oči prázdné. Pár vteřin všichni napjatě čekali, jestli se nezvedne a znovu neudeří. Byl to opravdu konec? Nikdo tomu nechtěl uvěřit.

„Je mrtvý," pronesla Emily do hrobového ticha.

A bylo tomu tak. Tom Rojvol Raddle se už ze země nezvedl.

Vzduch se zaplnil výkřiky a jásotem přihlížejících. Všichni se seběhli kolem Harryho a první ruce, které ho objímaly, patřily Ronovi a Hermioně.

Laura a Emily ruku v ruce přišly k Voldemortovu tělu. Shora shlížely na svého nepřítele, na hrozbu a krutovládce, který je tolik let mučil.

„Nakonec, nevypadá tak hrozivě, nemyslíš?" prohodila Emily s hlavou na stranu a špičkou boty kopla do hubené bílé nohy.

„Sbohem, Tome Raddle," přidala se Laura.

Potom natáhly dlaně nad jeho tělo, Laura nechala proudit energii svojí sestry svým tělem, až jim oběma vytryskly z rukou plameny. Oheň okamžitě pohltil Voldemortovy ostatky a začal je spalovat na prach.

Slunce nezadržitelně stoupalo nad Bradavice a Velká síň byla plná radosti a života.

Každý si chtěl potřást rukou s Harrym a poblahopřát mu.

Weasleyovi seděli všichni kolem jednoho stolu. Ginny měla hlavu opřenou o rameno své matky a nechala se hladit ve vlasech. Fleur starostlivě ošetřovala všem členům své nové rodiny drobná zranění.

Malfoyovi se k sobě choulili v koutě, jako by si nebyli jistí, zda mají právo tam být.

Táňa se shledala s Tymianem a padla mu kolem krku.

Ivan pozoroval okny hladinu jezera a dělal alespoň na dálku společnost zkamenělé Cat.

Lenka se usmívala na Nevilla.

Viktorovi v náručí se choulila Emily. Šťastná, unavená, ale vděčná, že všechno dobře dopadlo. Bylo po všem. Byli svobodní.

Jen Lauřin boj ještě nebyl u konce. Prodírala se davem mezi jásajícími studenty, učiteli, domácími skřítky, kentaury, šťastně shledanými rodinami, aby i ona znovu našla tu svoji.

„Harry?" poklepala svému příteli na rameno a zadívala se do těch zelených očí plných radosti. „Říkalas, že se ještě potkáme," připomněl jí rozhovor v lese.

„Někdy mám správnej odhad," zazubila se na něho. „Harry, potřebuju od tebe laskavost. Velkou laskavost."

„Cokoliv," souhlasil a myslel to vážně.

„Pamatuješ, jak jsi mi slíbil, že až zničíme viteály, zachráníme moje rodiče?"

****

Zdálo se jí to jako sen. Ta chvíle, o které snila poslední dva roky, byla tady. Cítila únavu, sotva se držela na nohou, ale utíkala. Utíkala, až dech popadala, malý raneček přehozený přes pravé rameno. Už jen pár kroků. Rozrazila dveře a schody dolů brala po dvou. Ještě kousek. Ještě pár metrů. A bylo to.

Na okamžik zaváhala. Zadívala se na ten vysoký oblouk, za kterým před dvěma lety zmizeli její rodiče. Ale nebylo proč váhat, věděla, že tento den přijde. Nadechla se a prošla černým závojem.

V první chvíli ji zarazilo to světlo. Anebo to byla hustá tma?

Bylo jí zima? Nebo teplo?

Zamrkala očima, než si zvykla na tu záři. Stála uprostřed pšeničného pole. Kamkoliv dohlédla, viděla jen samé klasy. Nic víc, nic míň. Nepoznala, odkud se bere to světlo, na nebi žádné slunce nesvítilo. Pokud to tedy bylo nebe. Foukal slabý vítr a hrál si s jejími vlasy. Byla z toho zmatená.

„Lauro," ozval se odněkud ledový hlas. „Čekala jsem tě mnohem dřív."

Ohlédla se a překvapeně zamrkala. Připravovala se na různé varianty, čekala světlo na konci tunelu, pochmurnou tmu, vysokou postavu v kápi, ale před ní stála holčička. Nemohlo jí být víc, než dvanáct, měla světlé vlásky natočené do malinkých kudrlinek. Ustrojená v růžových šatech na ni upírala modré oči. Na těch očích však bylo něco zvláštního. Neseděly k tomu roztomilému stvoření, vypadaly starší, moudřejí. Příliš chladné a zlé na malé dítě.

„Smrt má mnoho podob," promluvila dívka znova a přišla k ní blíž. „Neměla bys dávat najevo své překvapení."

„O-omlouvám se," zakoktala se Laura a snažila se na ni necivět.

Dítě po ní šlehlo ďábelským pohledem. „Sem se mnoho smrtelníků neodváží, ne dobrovolně. Řekni, jsi tak statečná, nebo tak pošetilá a hloupá, že jsi prošla Obloukem?"

„Přišla jsem zachránit svoje rodiče," řekla pevně a snažila se zahnat ten plamínek strachu, který se v ní rozhořel.

„Vím, proč jsi přišla," mávla Smrt rukou a dotkla se přitom prsty jednoho klasu. Obilovina v momentě zčernala a proměnila se v prach. „Čekala jsem tě dva roky. Nebojíš se, že jdeš pozdě?"

„Moji rodiče neměli zemřít," řekla pevným hlasem. „Přišla jsem je vykoupit."

Dívenka se zasmála, ale místo roztomilého smíchu se jí z hrdla vydral opovržlivý skřek. „Vykoupit?" zopakovala. „Hlupačko, se Smrtí se neobchoduje. Leda bys měla co nabídnout."

Laura pevně sevřela popruh od rance na zádech a rozhodla se, že karty ještě na stůl nevyloží. „Kdysi dávno jsi obchodovala, s třemi muži. Byli to bratři a kouzlem přelstili tvoji past. Most přes řeku, pokud si dobře vzpomínám."

Dívka se zarazila uprostřed pohybu a v očích se jí mihl záblesk pochopení. „Chápu správně, že mi nabízíš relikvii výměnou za životy tvých rodičů?"

„Relikvie," opravila ji, „mám všechny tři, jsem jejich právoplatným vlastníkem, Harry Potter mi je právě věnoval, tudíž ze mě dělají Paní smrti."

„Vy lidé," sykla zhnuseně, „pořád byste chtěli jen jeden druhému vládnout. S vámi se obchody vést nedají, nikdy se nepoučíte z vlastních chyb. Třeba takoví upíři, to je jiná."

„Já ty relikvie nechci," řekla prostě, „vrátím ji právoplatnému majiteli, tedy tobě."

Sundala si ranec z ramene a podala ho dívce. Smrt si od ní balíček vzala a nahlédla dovnitř. Vypadala spokojeně při setkání se svými zbraněmi po tolika staletích.

„Dobrá," pokývala hlavou a Laura si vydechla úlevou. „Relikvie za rodiče?"

„Vlastně jsem chtěla poprosit ještě o jednu laskavost," vyhrkla rychle, než si to stačila promyslet.

„Nuže?" povytáhla dívenka obočí.

„Chci zachránit rodiče a ještě jeden život."

„Troufalé," zavrčela Smrt vztekle. „Neslýchané a drzé."

„Tři relikvie, tři životy," řekla Laura pevně.

„A koho ses rozhodla zachránit?" zeptala se Smrt posměšně. „Albuse Brumbála?" máchla rukou a za zády se objevil přízrak bývalého ředitele. „Nebo kamaráda tvého otce, Remuse Lupina?" I Náměsíčník se tam zjevil. „Milované dvojče, Freda? A co takhle jednoho z mužů, které jsi zabila v Medovém ráji?"

Laura zůstala zírat otřeseně na ty mrtvé, byli tam všichni, které znala, a opustili ji. Všichni, jejichž smrt ji zasáhla a litovala toho, že je nezachránila. „Zachraň mě," volali. „Pomoz mi," prosili. „Vyber si mě."

„Tak pověz," zasmála se dívenka potěšeně, „který z těchto životů zachráníš? A kdo se vrátí zpátky ke mně?"

V tu chvíli svého rozhodnutí litovala, proč jen si se Smrtí zahrává? Proč tak riskuje?

„Já čekám," oznámila jí Smrt výsměšně. „Kdo to bude?"

„Severus Snape," zašeptala Laura a sklopila oči, aby se nemusela dívat do těch zklamaných tváří.

Dívka tleskla ručičkama o sebe a přízraky zmizely. Zamyšleně Lauru pozorovala skrz husté řasy a obcházela ji kolem dokola.

„Dám ti je," řekla po chvíli. „Vrátím ti Siriuse, Selene i Severuse. Pod jednou podmínkou."

„Jakou?" vydechla připravená obětovat cokoliv.

„Chci ji," ukázala prstem na Lauřino břicho. Laura zaraženě sklopila oči dolů a chvíli jí trvalo, než pochopila. „Moji dceru?" zašeptala vyděšeně.

„Nechci ji zabít," vyvrátila její domněnky. „Mrtvá je mi k ničemu. Chci ji živou, dospělou, silnou. Můžeš si ji nechat, můžeš ji vychovávat, ale jednoho dne si pro ni přijdu."

Laura se instinktivně za břicho chytila a s očima plnýma slz se na dívku zadívala. Nechápala, kde se v ní vzalo tolik krutosti. „Je to moje dítě."

„Je to nesmírně nadaná čarodějka," opravila ji dívka. „Má úžasnou moc, sama jsi viděla, co dokáže. A to je pouhý plod, počkej, až se narodí. Ona u mě odpracuje tvůj dluh. To je moje cena."

„Na tohle nikdy nepřistoupím!" okřikla ji vyděšeně. „Jak můžeš?!"

„Ber, nebo nech být," pokrčila dívenka rameny. „Potřeseme si rukou a ty půjdeš domů. Budeš mít své rodiče, milovaného učitele a dítě. Pokud na mou nabídku nepřistoupíš, nevrátíš se. Zemřeš, a ostatní taky."

„Co jsi čekala?" zeptala se posměšně při pohledu na její šok ve tváři. „Že projdeš obloukem jen tak? Nikdo se nikdy odtud nevrátil zpátky, smrtelnice, pokud jsem to já nedovolila. Uvažuj o mé nabídce – vybereš si pár šťastných let pro tvoji rodinu? Nebo smrt? Copak chceš opustit Emily bez rozloučení?"

„To snad není pravda," zašeptala.

„Čas běží," šeptla Smrt a rozesmála se.