Slunce se probouzelo do nového rána. Jemně šimralo každičký kout pustého Londýna. Dřív než však přimělo město, aby se vzbudilo, na nebe vpluly černé mraky a vše kolem zahalil stín. Párkrát se zablýsklo, ale nic víc. Blížila se pořádná letní bouřka.

Práskla za sebou dubovými vraty. Po obličeji tekla slza za slzou, vzduch vlhl a ona se otřásala pláčem s kufrem v ruce, v otrhaných džínech a vytahaném triku. Stáhla si gumičkou hřívu hnědých vln, rozbalila lízátko a dala si ho do pusy a pomalým krokem se svým zavazadlem v ruce se vydala tichou ulicí dál. Dál od místa, kde vyrůstala. Dál od místa, které tak nenáviděla. Dál od místa, kde nepoznala lásku. Co nejdál od místa, kterému se říká sirotčinec. Nechávala za sebou polovinu svého života. Bolelo ji to, ale pryč chtěla odejít dobrovolně.

Zašla do boční prázdné uličky. Nebe proťal další blesk.

„To mi ještě, do hajzlu, scházelo!"

Zalezla za popelnice a sedla si na chladnou zem. Její zelené oči se několikrát obezřetně rozhlédly. Nechtěla, aby ji někdo viděl. Dokonce se ještě víc přikrčila, když kolem proběhla kočka. Zavřela oči a srdce se jí rozbušilo. Pořád pevně držela kufr. Dělala to jen párkrát od zkoušek, byla nervózní. Plně se soustředila. Nechtěla nic zkazit.

Kočka vyběhla z té tmavé ulice a v tlamičce nesla mrtvou myš, kterou vyhrabala z popelnice. Hned za ní se ozvalo podivné prásknutí, co ale nemělo s bouřkou nic společného. Jakoby to ale chtěla příroda vyvrátit, doopravdy zahřmělo a možná už spadlo pár kapek deště. Nepoznali byste, že se stalo něco nadpřirozeného.

Otrhané děvče ze sirotčince však bylo pryč.

****

Paní Potterová zavřela na odpočívadle okno. Dovnitř totiž začaly pronikat první kapičky letního lijáku. Pak přešla k nejbližším dveřím a lehce zaklepala.

„Jamesi! Vstávej!"

Nic. Ani hlasitě nezaprotestoval, jako obvykle.

A tak zaklepala znovu. „Jsi v pořádku?"

Odpovědělo zase ticho. Nedalo jí to a nahlédla dovnitř. Překvapeně zjistila, že Jamesova postel je prázdná. Polekala se, že se jejímu synovi něco stalo, ale tenhle pocit ji okamžitě opustil. Věděla, že by James bez oznámení nikam neodešel. A kdyby měl nějaký problém, určitě by za ní přišel. Anebo by šel někam jinam....

Mohlo být jen jedno místo, kde spal. Potichounku otevřela sousední dveře. A přesně, jak očekávala. Našla je tam. Dvě rozčepýřená hnízda zahrabaná v peřinách. Angela i James spokojeně chrápali a něco polohlasně mumlali ze spaní. Usmála se a vyšla na chodbu. Znala je. Potřebovali si popovídat. Vypadalo to však, že James měl na srdci něco důležitého, když zapomněl, kde má spát. Poslední dny je neslyšela se hádat. Takže Jamesův problém trval déle. Měla pocit, že jejich večerní špitání z Angelinina pokoje slyšela tenhle týden několikrát. Že by byl James nešťastně zamilovaný?

Vykoukla oknem v kuchyni do toho nečasu. Teď už bouřka byla blíž.

****

,,Chováš se pitomě, Petunie!"

„A ty si zase myslíš, že když umíš ty svá kouzla, jsi něco víc?

„Ubožačko," sykla Lily a přehnaně práskla talířem, který právě umyla, a ten se roztříštil.

„Vidíš, co děláš?" ušklíbla se Petunie, „nejsi nijak výjimečná. Naopak. Jsi naprosto obyčejná a nafoukaná. A taky neschopná."

„Drž už pusu!"

„Ale, ale! Ty mi budeš nadávat? Co by tomu řekla mamka, kdyby slyšela jak její Liluška mluví nevkusně? Na mladou a vychovanou dámu se to přece nehodí."

Lily posbírala střepy a odnesla je do koše. „Nech toho!"

„Proč?!" odsekla Petunie a nasupeně pozorovala bledou Lily od stolu.

„Protože víš, že nemám ráda, když o mamince takhle mluvíš," špitla.

„Ale Lily, vždyť umřela už před dvěma lety! Vzchop se!"

Lily vypěnila: „Jsi nechutná a odporná! Tobě snad mamka nechybí nebo co? Naprosto bezcitná! Nechápu tě!" Aniž by si to plně uvědomila, vytáhla hůlku a namířila ji na svou starší sestru.

Petunie hleděla na rozzuřenou Lily povýšeným pohledem. „Spoléháš se na ty své čáry máry?"

„Jo," zavrčela Lily.

„Tak do toho! No, honem! Proklej mě!" provokovala Petunie dál.

Náhle se ozvaly kroky za dveřmi. Lily sklopila hůlku a rychle se vrátila k umývání nádobí. Petunie si odfrkla a zakousla se do topinky. Do místnosti vešel pan Evans. Jejich otec.

„Dobré ráno, děvčata."

„Ahoj, tati," pozdravila ho Lily se zářivým úsměvem. Petunie něco zavrčela.

Lil si otřela ruce do zástěry a podala otci talíř s jeho snídaní.

„Díky."

Posadil se ke stolu a skryl obličej za novinami. Lily si ho prohlížela. Změnil se. Od smrti jejich matky byl čím dál, tím víc smutnější. Bledší. Zadumanější. Měl spoustu vrásek a pořád chodil jen do práce a zpátky. Vůbec nevyjde mezi lidi. Vůbec se nebaví.

„Tati?" vyletělo z ní dřív, než se stačila zarazit.

„Ano?" zvedl svou strhanou tvář od ranního tisku. Bodlo ji u srdce.

„Ehm. Mohla bych k Sandy na prázdniny?"

Pan Evans nadzvedl obočí. Petunie se zakuckala a dychtivě otce propalovala pohledem. Představa, že její sestra zase vypadne pryč a uvidí ji až za jedenáct měsíců, se jí zalíbila.

Lily zčervenala. „Totiž. No, jestli bych mohla jet ke Sandře, teda Kasandře Trelawneyové do konce prázdnin. Její rodiče by mě chtěli poznat. A Fleur Delarose je tam taky. Přijela z Francie."

V kuchyni nastalo ticho. Pan Evans zamyšleně pozoroval svůj šálek čaje. Petunie netrpělivě podupávala nohou a Lily sklopila zrak na své rozvázané tenisky. Do oken se opřel silný vítr a z nebe padaly provazce vody. Prostě psí počasí.

„No," protáhla hlava rodiny po chvilce mlčení, „proč ne?"

Petunie radostně zavýskla a Lily překvapeně zamrkala. „Cože?" žasla. Čekala cokoliv, jen tohle ne.

„Klidně můžeš jet. Jsi koneckonců v tom vašem světě již plnoletá, ne?"

Lily se radostně rozesmála a skočila otci kolem krku. „Díky tati!"

„Odjíždíš?" zajímala se Petunie.

„Zítra."

****

Za pár okamžiků se měly rozpoutat ještě jiné bouřky. Tentokrát se však jednalo o slovní tajfuny. A to na našem, poslední dobou celkem živém, Grimmauldově náměstí 12...

Paní Blacková bez zaklepání rozrazila dveře. A to už byla první známka toho, že něco není v pořádku, ona vždycky řádně dodržovala pravidla společenského chování. A známka číslo dvě: sekundu od sekundy vypadala stále rozzuřeněji.

„Regulusi!" vyštěkla (známka č. 3, na svého mladšího syna nikdy neřvala).

Vypadala právě jako sedmihlavá saň (i když podle Siriuse tak vypadala pořád), netrpělivě podupávala a naštvaně se rozhlížela po zdánlivě prázdném pokoji.

Ze šatníku vedle ní se ozval smích. A pak se dveře od něj rozrazily a s ladnou piruetou se jí k nohám rozplácl skrz na skrz pozvracený Regulus.

Paní Blacková se znechuceně od svého syna odtáhla. „Do půl hodiny vás chci všechny vidět dole. Koukej se sebou něco udělat! Jen doufám, že na tom nejsou ostatní stejně!"

Regulus se přikrčil pod palbou jejích slov a trhl sebou, když práskla dveřmi.

,,Kráva," sykl pro sebe a snažil se vyhrabat na nohy. Strávil tím osm minut.

****

Narcissa vyděšeně vyjekla, když její teta vrazila do pokoje. Snažila se zatvářit mile a příjemně, jako by se nic nestalo, jenže vzhledem k tomu, že měla hlavu jako střep, žaludek ji bolel a od neustálého pobíhání do koupelny a následného klečení u záchodové mísy necítila nohy, vypadala, jakoby se tetě spíš vysmívala. Tomu všemu nasadila korunu, když se zamotala do svých vlastních a peřin a po několikaminutovém zápasu s nimi, jemuž její teta přihlížela, se rozplácla na zemi.

„Dolů! Okamžitě!" zavrčela na svou neteř.

Rozkaz zněl jasně. Oddaně přikývla. Bylo jasné, že teta o jejich tajném večírku ví.

„A udělej se sebou něco!"

Cissy se pokusila o úsměv, ale vyšel jí z toho škleb.

Teta rozzuřeně zafuněla: „Já to myslela vážně! A kde je vlastně Bellatrix?!"

Narcissa překvapeně zamrkala. A podívala se směrem k sestřině posteli. Byla netknutá. Okamžitě jí bylo jasné, že Bella nespala ve svém pokoji. Že by usnula v koupelně po té včerejší roztržce? Ale pak ji napadla jiná možnost. Vybavila se jí scéna před pokojem. Bella se Siriusem...

„No!?"

„No...já...totiž...Je...je jí blbě! Jo, zvrací v koupelně."

Paní Blacková se zamračila. Ciss se začala v duchu modlit, aby ji nenapadlo jít Bellu do koupelny hledat. Nebo aby sem náhle Bella nevrazila z chodby. S její smůlou to bylo zcela možné.

„Dobrá. Tak jí vyřiď můj vzkaz!"

A s tím odcházela. Narcissa si oddychla.

„Předpokládám, že se Sirius slil s vámi, že?"

Ciss rozpačitě pokrčila rameny a doufala, že tetu nenapadne...

„No já ho jdu každopádně zkontrolovat!"

****

Selene byla promočená skrz na skrz a tak jí nezbývalo nic jiného, než vrátit nářadí zpět do kůlny a jít domů. Rozhlédla se naposledy po upravené, teď už spíš zablácené zahradě. Vzala si svůj slib, že maminčinu zahradu dá do pořádku k srdci. A hned druhý den za úsvitu se chopila práce. Jenže příroda měla jiné plány a ty její překazila deštěm. No, mohlo to být lepší... Usoudila nakonec.

Pevně sevřela v náručí kytici rudých růží a zašla do domu.

Umytá a učesaná se s růžemi vracela do svého pokoje.

Jediné živé bytosti, které míjela, byli Smrtijedi, kteří se jí uctivě klanili a šli dál svou cestou.

Aranžovala kytici do vázy na piánu, když kvílející vítr rozrazil okenice a ty práskly o zdi.

Její vyjeknutí se ztratilo v hluku tříštícího se skla a zahřmění. Rozběhla se směrem k oknu. Teda rámu, který z toho zbyl. Několikrát mávla hůlkou a sklo se vrátilo do původního stavu, pak dokonce okenice i zavřela. Přitom jí vítr znovu rozcuchal vlasy a déšť omyl tváře.

„No to je super! Už i zmoklá slepice vypadá líp!" prohlásila, když se kriticky shlédla v zrcadle. Jenže pak si všimla zvláštního odrazu v něm.

Pomalu a překvapeně se otočila a pohlédla ke svým nohám. Leželo tam něco celkem podobného zmoklým slepicím. Neboli dvě chlupaté mokré koule-dvě sovy.

Opatrně je posadila na stůl a odvázala jim z nožiček pergameny. Nejdřív se dala do čtení dopisu, který přinesla zjevně unavenější a promoklejší sovička. Okamžitě poznala, že se jedná o odpověď na dopis, který včera posílala do Transylvánie. Oznamovala, že končí se studiem a přestupuje do Bradavic. Co na tom, že nemá souhlas otce? Že nemá souhlas Brumbála?

Milá slečno Selene,

mě i zbytek učitelského sboru zarmoutilo, že jste se rozhodla ukončit studium. Tím přicházíme o jednu z nejlepších studentek. Ovšem beru na vědomí, že je to z rodinných a nepochybně důležitých záležitostí. Jestli je tedy vaše rozhodnutí konečné, nezbývá mi než Vám i Vašemu otci popřát mnoho štěstí.

S veškerou úctou

Vlad II. Veliký, hrabě Transylvánský, ředitel Rumunské akademie černé magie

Znechuceně si odfrkla a jediným pohybem hůlky pergamen zapálila.

Pak si vzala druhý dopis. Zkoumavě si prohlédla pečeť. Ihned ji poznala. Srdce se jí divoce rozbušilo. Vytáhla malý kousek pergamenu.

Dnes o půlnoci. Budou Vás čekat na kraji vesnice.

I tento dopis spálila. Ne ze znechucenosti, ale ze strachu. Bála se, že by se mohl dostat do špatných rukou. Tělem jí projelo náhlé teplo. Výborně...Vše jde podle plánu.

Někdo zaklepal na dveře. Trhla sebou. Nikdo za ní nechodil. Neodvážili by se. Dokonce i domácí skřítkové uklízeli jen tehdy, pokud byla mimo dům. Mohl to být jedině otec. Dalším pohybem hůlky nechala zmizet popel z podlahy, otevřela okno, aby sovy mohly vyletět. Pocítila vinu, že je pouští hned po namáhavé cestě zpátky do toho nečasu, ale neměla na vybranou. Rychle se posadila ke stolu a vytáhla z šuplíku první věc, co našla. Aby to vypadalo, že pracuje.

„Dále!"

Dveře se pomalu otevřely a dovnitř nesměle nahlédl mladík. Malý se shrbenými zády, hákovitým nosem a nažloutlou pletí. Mohl být stejně starý jako ona. A měl příšerně mastné dlouhé vlasy. Okamžitě jej poznala. ,,Ahoj, Selene." Pozdravil kousavě.

„Severusi?!" vydechla úžasem. Ne že by se změnil, byl pořád stejně nepohledný a mastný, ale jeho návštěva ji zaskočila. Nikdy spolu nevycházeli.

„Jo," zabručel a přešel k jejímu stolu.

„Co tu děláš?" vypálila na něj. Znělo to nezdvořile, ale Severus byl na takovéhle chování zvyklý, tak to přešel bez poznámek.

„Byl jsem...Totiž tvůj otec..."

Bez jediného slova rychlým pohybem vstala a vyhrnula mu rukáv až k levé paži.

„Znamení zla... To se dalo čekat. Takže jsi byl za svým pánem, Smrtijede?" zašeptala s pohledem na lebku na jeho ruce.

Vyhnul se odpovědi: „Říkal jsem si, že se za tebou podívám. Neviděli jsme se už pěknou řádku let. Doufal jsem, že s tebou budu mluvit dřív, než z tebe bude paní Malfoyová."

Sjela ho znechuceným pohledem. „Snídals vtipnou kaši?"

„Tak nějak. Každopádně jsem se ale dozvěděl o tvém přání studovat v Bradavicích. Tak to se budeme potkávat častěji, do vaší svatby."

„Bohužel ano. Tedy jestli..."

„Jestli ti to otec dovolí?"

„Ano," připustila neochotně.

Severus se chladně zasmál: „Tvůj nápad se Pánovi zamlouvá. Tudíž tvoje cesta k Brumbálovi je povolena. Bereš si moc velký úkol na svá bedra hned na začátek, Selene."

V tu chvíli si vzpomněla na Severusovu zdatnost v Nitrozpytu a rychle uzavřela svou mysl. „Do toho ti nic není."

„Máš pravdu, není." Chystal se k odchodu. „Ještě ti mám taky oznámit, že tě budu zítra doprovázet na cestě k Malfoyovým. K tvé budoucí rodině," zasmál se tiše.

„Nechápu, jak naše matky spolu mohly vycházet!" zakroutila hlavou.

„Já taky ne. Jo a mimochodem. Máš jít dolů do sklepení."

„Proč?" zeptala se a dala si záležet, aby to neznělo ustrašeně.

Severus pokrčil rameny. „Nějaké přípravy ohledně tvého Zasvěcení. Tedy pokud nemáš nic důležitějšího na práci," dodal ironicky a odešel.

Selene za ním chvíli nechápavě hleděla, než si uvědomila, co tím myslel. Ty věci, co vytáhla ze svého šuplíku, byly totiž několik let staré obrázky, na nichž byli princové líbající princezny, zachránci a zajatkyně střežené ve věžích draky a podobné dětské výmysly. Zrudla vztekem a opožděně hodila tím směrem, kudy Severus odešel, porcelánový hrníček plný tužek. Docílila však jen toho, že se roztříštil, tužky se vysypaly a to ji rozzuřilo ještě víc. A tak si raději zapálila cigaretu a šla za otcem do sklepení.

****

Sirius se převalil na bok a spokojeně zažvatlal. Se zavřenýma očima poslouchal kapky bubnující do oken, když ho něco zašimralo. Něčí vlasy?

Znepokojeně se posadil a zůstal strnule zírat na dívku vedle sebe.

,,Do prdele," zaklel.

Bellatrix se spokojeně otočila a otevřela pomalu oči. I jí úsměv okamžitě zmizel. Přitáhla si pokrývku blíž k hlavě a vyděšeně vyjekla.

Než stačil kdokoliv z nich něco říct, za dveřmi se ozvaly spěšné kroky. Jednaly rychle. Bella zabalená v peřině vběhla do koupelny a zamkla za sebou. Sirius na sebe okamžitě hodil nejbližší věci, co našel. Pozvracené kalhoty a triko načichlé kouřem.

Právě, když zahrabal Bellatrixinu noční košilku pod polštář, ve dveřích se objevila jeho matka.

„Koukám, že jsi tentokrát táhl za provaz s bratrem a sestřenicemi," poznamenala jízlivě, když si prohlédla jeho „vznešený" oděv.

„Výjimečně. Ty kalhoty mi poblil Regulus. Netrefil se totiž do záhonu s tvými begóniemi."

Paní Blacková zrudla vztekem ještě víc, což byl podle Siriuse nadlidský výkon, v duchu se divil, že nepraskla.

„Všechny čtyři vás chci vidět dole. Mám pocit, že si budeme muset promluvit o pravidlech slušného chování."

Sirius posměšně zasalutoval, jako domácí skřítek. „Jak si přejete, má paní."

„Přestaň!"

Sirius se ušklíbl a šel podržet matce dveře k odchodu. „Jdeš?"

„Kde máš přikrývku?" zeptala se zvědavě.

Siriuse zamrazilo. Ale za ty léta školních trestů a porušování řádů se zbylými Poberty uměl dokonale lhát: „Udělalo se mi zle, a když jsem se pozvracel, netrefil jsem se přesně do záchodové mísy. Chtěl jsem usnadnit práci domácím skřítkům a tak jsem vzal přikrývku a vytřel tím podlahu."

Jeho matka znechuceně nakrčila nos a důstojně vykráčela na chodbu. Sirius za ní práskl dveřmi. „Už můžeš," houkl směrem ke koupelně po chvíli.

Bella, která se již stačila učesat, vyšla opatrně ven. Ticho, které mezi nimi nastalo, když se vzájemně sjížděli zkoumavými pohledy, přerušil první Sirius.

„Byla to chyba."

„Jak to myslíš?" vypálila Bella.

„Tak, jak jsem to řekl," pokrčil rameny Tichošlápek.

„Chceš říct, že se ti to nelíbilo?"

„O to nejde! Moc jsme pili, za normálních okolností by se to nestalo!"

„Myslíš?! Takže na to chceš zapomenout?"

Sirius na ni nechápavě pohlédl. „Samozřejmě, že chci zapomenout," přikývl, „byl to úlet, nic víc, Bellatrix!"

Zaťala ruce v pěst. „Nic ke mně necítíš?"

Zapřemýšlel. Jediné, co ho k ní táhlo byla vášeň, nic víc. Žádný cit. I když nevěděl, jak se pozná láska, protože sám nikdy nebyl zamilovaný. Většinu holek měl jen pro pobavení. Ale k Belle nechoval nic, co by se podle jeho představ mělo tomu silnému citu podobat.

„Ne," odpověděl pravdivě.

„Tak takhle pouštíš ty své holčičky k vodě? Řekneš jim to přímo do očí?"

„Tak takhle rychle lezeš s každým do postele?" oplatil jí to.

Bella zbledla a jediným rychlým pohybem přes sebe natáhla svou noční košilku. „Máš pravdu. Zapomeneme na to!"

Otočila se a s hlavou hrdě nahoru odházela. „Právě jsi podepsal schůzku se Smrtí, Blacku. Nemáš si se mnou zahrávat."

„Zabiješ mě, Smrtijedko?" zeptal se se smíchem a pozorně hleděl na její Znamení zla.

Ušklíbla se: „Ano, přesně tak. Jednou tě za tohle zabiju!"

Práskl za ní dveřmi a zhluboka vydechl.

****

Bella se vřítila do pokoje.

„Kde jsi byla?" zeptala se Narcissa, i když to moc dobře věděla.

„Ani se neptej."

,,A co se-?"

„Nic!" vyštěkla a zamkla se v koupelně.

Opakovaly se události včerejší noci, Ciss beznadějně klepala na dveře, ale jediné, co slyšela, byly sestřiny vzlyky.

****

Paní Blacková si je všechny čtyři ponechala v obývacím pokoji asi dvě hodiny. Neustále je poučovala, nadávala, až se přestala ovládat. Otřesná hádka vyvrcholila tím, že na sebe se Siriusem řvali tak, že ostatní měli pocit, že se snad třesou i zdi. A všechno jen kvůli propálenému koberci, rozbité láhvi a pozvracené koupelně. Sama totiž nic neslyšela, protože asi už před dvěma lety Sirius začaroval dveře ložnice tak, aby k matce a otcovi nedoléhaly žádné zvuky z domu. A do toho všeho se Regulus pozvracel k matčiným nohám. A tak všichni čtyři dostali zákaz vycházek z domu a museli si zvyknout na neustálý dohled při každém pohybu.

Nejen, že ten den se zvýšila Siriusova nenávist vůči matce, ale zrodila se ještě jedna a to daleko větší. Nenávist, kterou utvořila Bellatrix mezi nimi. Nenávist na život a na smrt.

****

Úplně promočená na kůži vyšla schody. Pořád za sebou táhla ten těžký kufr a v puse převalovala jahodové lízátko. Zastavila se na prahu dveří a zazvonila. V jednu chvíli dostala chuť rychle zmizet, ale dveře se mezitím otevřely.

„Gigi? Co tu u Merlina děláš?"

Pokrčila nejistě rameny: „Já už nemám kam jít."

„Ježiši, Fleur! Nachystej ještě jednu postel! Máme novýho nájemníka."

****

Ručičky hodin visících na zdi v jeho pracovně se pomalu přibližovaly k půlnoci. Brumbál si tiše povzdychl a stočil ruličku pergamenu.

Tik-tak-tik-tak.

Očima bloudil střídavě z hodin na dveře. Vypadalo to, jako by na něco nebo někoho čekal.

Tik-tak-tik-tak.

Bubnoval prsty do rytmu.

Tik-tak-tik-tak-tik.

V hlavě mu řádila bouře myšlenek a vzpomínek podobná té za vysokými okny pracovny.

Tik-tak-tik-tak-tik-

V tu samou chvíli, co odbila půlnoc, se ozvalo slabounké zaklepání. Jeho oči se rozšířily očekáváním.

„Vstupte."

Za hlasitého vrzání pantů vešla do místnosti malá postava zahalena v cestovním plášti. Ale již na první pohled bylo poznat, že patří mladé a promočené ženě.

„Dobrý večer, pane profesore."

Brumbál neskrýval zvědavost. „Vítejte, slečno," pokynul jí rukou, aby se posadila.

„Předpokládám, že neruším," pohodlně se usadila naproti něj. Stále jí nebyl vidět obličej.

Zakroutil hlavou a prohlížel si ji s neskrývaným zájmem.

„Jsem ráda, že jste mi povolil vstup do hradu. Po tom všem bych se nedivila, kdyby mě vyhodili už na kraji Prasinek."

„Neházím všechny do stejného pytle. A moji lidé měli jasný rozkaz. Přivést vás sem ke mně, jak jsme se dohodli."

„To je od vás šlechetné. Jste přesně takový, jakého mi vás otec popisoval."

Brumbál nadzvedl obočí: „Nevím, jestli to mám brát jako kompliment nebo urážku."

„Obojí."

Usmál se: „Stejně ale pořád nevím, čemu vděčím, za vaši přítomnost, Selene."

„Ti lidé, co mě přivedli, byli členové Fénixova řádu?" zajímala se.

„Ano, ale neodpověděla jste mi.

Otálela. Vypadala jako by si všechno znovu v hlavě promýšlela.

„Mám pro vás nabídku."

Brumbál poposedl a podezíravě na ni pohlédl.