Sirius jediným rychlým pohybem ruky smetl všechny své věci ze stolu rovnou do kufru. Vysypal bez rozmýšlení všechny šuplíky, vyházel všechny zásuvky a vytahal věci ze skříně. Každá věc, která pro něj byla jakkoliv důležitá, skončila v kufru. Zbytek nechal na zemi. V koupelně ze sebe sundal oblek, nátahl si tričko a džíny a veškeré hygienické potřeby (u Siriuse jich bylo dost) hodil do svého zavazadla. Chvíli zápasil s víkem kufru, než se mu podařilo ho zaklapnout. Naposled okem mrknul na okenní parapet, kde strávil většinu svého času. Bez jediného slova, jediného zvuku, bez jediného výrazu ve tváři, bez zaváhání vyšel z pokoje. Táhl po schodech svůj kufr a vztekle kopl do všeho, co mu v cestě překáželo. I do Krátury, který v předsíni leštil boty.

„Pán někam ráčí jít?" Zaskřehotal skřítek, když se po tom kopanci vzpamatoval.

Sirius po něm šlehl zlostným pohledem. „Zkus hádat."

„Utíkáte?"

„Přesně tak." Přikývl Sirius a nazul si tenisky.

„Vaše matka se bude zlobit."

Sirius se štěkavě rozesmál. „Ale Kráturo, ona sama mě vyhodila."

Krátura si něco zamumlal a znovu se dal do kartáčování bot. Sirius otevřel domovní dveře a vystrčil napřed svůj kufr. Prudce za sebou zabouchl a sešel schody. Naposled se ohlédl po svém domově. Opravdu tomu někdy říkal domov? Ne...Bylo to vězení. Nic víc...

Vztek ho již přešel. Ano, poslechl Jamese a odešel. Odešel a nechal za sebou sedmnáct let. Stál sice na ulici úplně sám, bez peněz a střechy nad hlavou, ale on měl něco víc. Něco, po čem celou tu dobu toužil.

Měl svobodu...

****

„Co si o sobě myslíš!"

Rozpustila si vlasy a několikrát je prsty prohrábla. „Dohodli jsme se přece, že si změním příjmení, ne?"

Voldemort praštil pěstí o stůl. „To sice ano, ale jasně jsem řekl, že o jméně Raddleová nechci slyšet!"

„Já jsem si prostě vybrala, stačí? Ty se tak taky jmenuješ!"

„Už dávno ne!"

„Ale já jsem chtěla, aby všichni věděli, že si svého otce vážím, když nosím jeho jméno."

,,Raddle? Chceš mě rozesmát? Jméno mého mudlovského otce mi vážnosti nedodává. Zesměšňuje mne!"

Zabodla do něj své pronikavé oči. „Nech taky jednou něco na mně."

Voldemort vstal od stolu a přešel k ní. Ledovými prsty jí přejel po tváři. ,,Jestli mě zklameš..."
,,Budu se snažit ti dělat radost, můj pane." Provedla úklonu, kterou již měla odkoukanou od Smrtijedů.
„Vidím, že se rychle učíš." Přešel ke dveřím. „Je pozdě, již na nás čekají."

„Už budu hotova."

„Pospěš si. A tohle si obleč." Kývl hlavou na plášť s kápí, jaký nosí Smrtijedi.
Sevřela hebkou látku v rukách a poslouchala jeho kroky vzdalující se v chodbě.
Když si přehazovala kapuci přes obličej, zaleskla se jí na tváři slza. Slza lítosti, že nedokáže od otce utéct jako Sirius od své rodiny. Jsem zbabělá. A ono se mi to vymstí...

****

Otřel si rukávem kapky vody, které mu stékaly po obličeji. Brouzdal se kalužemi ulicemi Londýna a v dešti si užíval svobody. Volnosti. Na světě není nic krásnějšího! Nic! Teda kromě Selene...

Zarazil se. Spatřil přímo před sebou malý rodinný domek obklopený mlhou. Znal ho. Neváhal a s novým přívalem štěstí se rozběhl přímo k němu. Přehodil přes zamknutou zahradní branku kufr a pak sám skočil těsně vedle něj. Přímo do bláta. A tak, přestože byla hluboká noc, zamazaný až po uši a celý promoklý až na kost zazvonil na vstupní dveře.

„Už jdu!"

Sirius netrpělivě přešlapoval, v předsíni se rozsvítilo světlo a někdo odemkl. Na prahu stála ospalá hnědovláska.

„Ahoj, Andy. Snad jsem vás nevzbudil?"

Andromeda Tonksová překvapeně vyvalila oči. „Siriusi? Co tu děláš? Ve dvě v noci?"

Pokrčil rameny a ukázal na svůj kufr u nohou. „Řekněme, že jsem si vzal příklad ze své nejoblíbenější sestřenice a řekl své milované rodince sbohem."

Andromeda se ze široka usmála a objala jej. „To ráda slyším. Takže je z tebe vyděděný bezdomovec?"
„Nejspíš. Nemoh bych u vás tuto noc přespat? Já totiž jaksi... No..."
„Nemáš kam jít?"

„Tak nějak jsem to nedomyslel," připustil.

„Že váháš," usmála se na něj shovívavě. „Ale snaž se mi tu nenašlapat. Dnes jsem uklízela."

„Fakt? Ty to umíš?"

„Hej! Jasně že to umím!"

„A co Nymfadora? A Ted?"

„Nymfadora spí, asi jako každé normální šestileté děcko. A Ted má noční."

Vyzul si zablácené tenisky a následoval svou sestřenici do obývacího pokoje.

„Tak tady můžeš spát." Kývla hlavou k pohovce.

„Díky, Andy. Za všechno."

„Není zač. Pro každou bílou ovci rodiny Blacků tu budu mít vždy místo."

****

Sklepením se šířil chlad. Pochodně vrhaly na zdi stíny. Smrtijedi zmlkli a seřadili se podél stěn. Kapičky vody padaly ze stropu na zem a díky nim na většině míst stála voda. Na konci místnosti za něčím, co připomínalo oltář, seděl lord Voldemort a vyčkával.

Dovnitř vešla Selene. Všichni Smrtijedi poklekli před dcerou Pána. Pomalu a hrdě, přestože se jí klepala kolena, kráčela dopředu. Každý Smrtijed, kterého minula se znovu postavil a vyčkával.

Poklekla před oltářem a sklopila hlavu.

„Oč žádáš, dcero?" Zeptal se hadím jazykem Voldemort.

„O místo v tvém kruhu služebníků."

„Co za to slibuješ?"

„Svou veškerou věrnost, můj pane."

„Tvé jméno, dítě?"

,,Selene Raddleová."

Mezi Smrtijedy to zašumělo, ale Voldemort bez jediného slova obešel oltář a stoupl si k Selene.

„Vstaň."

Uposlechla a sundala si z hlavy kápi. Hleděli si přímo do očí. Pevně ji uchopil za pravouruku. Dlouhé nehty zarýval do bledé kůže.

„Přísaháš, že uchováš naše tajemství?"

„Tak přísahám."

„Přísaháš, že nikdy nikomu neprozradíš tajné informace?"

„Ano, slibuji."

„Přísaháš, že splníš vše, oč tě požádám?"

„Tak přísahám."

„Přísaháš, že budeš vždy bojovat po mém boku?"

„Přísahám."

„Přísaháš, že bys byla ochotna za mě položit i svůj život?"

„Bude mi ctí."

„Nikdy neprojevíš lítost nad obětí?"

„Nikdy, můj pane."

„Vždy mi budeš věrně sloužit a nikdy nezradíš?"

Zaváhala. Ale pak zašeptala: „Přísahám."

Voldemort se usmál a vzal její levou paži. Vyhrnul jí rukáv, přiložil hůlku a zamumlal pár latinských slov. Selene oslnila zelená záře a paže ji pálila. Světlo zmizelo a na místě, kde se jí dotkla otcova hůlka, měla již na věky vypáleno Znamení zla.

Poklekla a políbila otcův lem pláště. „Díky, můj pane."

Voldemort ji uchopil za ruce. Vstala. Zbytek sálu se znovu uklonil.

„Smrtijedi!" křikl. „Od dnešní noci je Selene jedna z vás. Bude patřit k vám stejně jako ostatní. Nikdo, opakuji, nikdo nezkřiví mé dceři ani vlásek. Budete ji ctít a opěvovat jako mne. Toto je Selene Raddleová, Dcera Zla."

****

„Budíčék!"

„Drž pusu, Gigi!"

„Budíčék!"

„Já tě varuju! Vzbudíš Sandru a Lily!"

„Budí...Aúú...Fleur! Ty potvoro!"

„Nenadávej mi!"

„Nehaž po mně polštářem!"

„Musíte po ránu tak řvát?" Do pokoje pro hosty strčila rozcuchanou hlavu Sandra a obdarovala Gigi a Fleur vražedným pohledem.

„Jo!" Odsekla Gigi s ručníkem na hlavě a lízátkem v puse.

Fleur vystrčila obličej z peřin. „Na mě to nesváděj!"

„Nehádejte se," zavrčela Sandra a loudala se do koupelny.

„Hej! Na řadě jsem já!" protestovala Fleur.

„Máš smůlu," pokrčila rameny hostitelka. „Můj dům, moje pravidla."

„Pěkný bačkůrky," zašklebila se Gigi při pohledu na Kasandřiny nohy.

Sandy obdařila kamarádky kyselým úsměvem a zabouchla za sebou dveře od koupelny.

„Dobrý ráno!" houkla Lily, která se právě vyhrabala z postele.

„Dobrý," odpověděly Fleur s Gigi jednohlasně.

„Mám se zeptat, kdo tu tak mile halekal nebo je to zbytečný?"

„Zbytečný," prohlásila Fleur a vysloužila si tím ránu od Gigi polštářem.

Lily zavrátila pobaveně oči a zalomcovala klikou u dveří koupelny. ,,To snad není možný! Sandy, dělej!"

„Počkej!"

„KŘACH!"

Lily zamrkala. ,,Můžu se zeptat, která z vás po mně hodila ten polštář?"

Fleur ukázala na Gigi, Gigi naopak mířila prstem na Fleur.

„Vy potvory!" sykla pobaveně Lily a hodila polštář tak, že zasáhl obě dvě.

„Kdo je u tebe potvora?" Zasmála se Gigi a hod jí oplatila.

„Vy dvě!"

,,RUUP!" A kolem se snášelo jemné peří.

„Jejda," uchychtla se Fleur a otočila se na zbylé dva rozesmáte sněhuláky.

„Co tu vyvádíte?" zajímala se Sandra a vzápětí jí klesla úžasem brada. „Máma vás zabije. Já vás zabiju."

„Hele, klíd, jo?" ustoupila Lily o krok dozadu. Ale škobrtla o nohu postele a snažila se něčeho zachytit. Vzápětí sebou strhla na zem Sandru, obě se rozplácly na podlahu a kolem zavířilo peří.

Potlučená Sandra ze země nečekaně hodila polštářem a svůj post střelkyně ve školním družstvu obhájila, strefila Gigi přímo do obličeje. „A neber to osobně!"

„Útok!" křičela Lily ze země a praštila Fleur ručníkem.

„Na ně!" Přidala se Sandra...Hod polštářem...

„Moje oko!"

...Hod polštářem...

„No počkej!"

...Hod polštářem...

„To je zrada!"

...Hod polštářem...

„RUUUP."

„Na Lily!"

...Hod posledním polštářem...

„To je spiknutí!"

...Hod posledním polštářem...

„Bacha, Gigi! Fleur útočí!"

...Hod posledním polštářem...

„RUUUP!"

A další várka peří zavířila pokojem.

„Ty seš dřevo, Gig," zakroutil hlavou jeden sněhulák.

„To říkáš zrovinka ty, Sandy? Řeklas pozor!"

„Jo, pozor! Ne znič munici!"

Fleur odfoukla nános peří ze svého obličeje. „Nerada vás ruším, ale zamlouvám si koupelnu!"

„Ani náhodou!" To se na nohy vyškrábala Lily.

„Zkus mě zastavit." Přeběhla celý pokoj, a když práskla dveřmi, zvedlo se všechno peří a v pokoji nastala chumelenice.

Lily mrštila po dveřích ručníkem. ,,Ty potvoro!"

„Hej! To bylo do mě!" Zaprotestovala Gigi a střelu kamarádce oplatila.

A tak za veselého smíchu vznikla druhá, ale tentokrát ručníková válka...

****

„Dobré ráno."

Selene zvedla od talíře oči k Luciusovi. ,,Dobré."

„Jak se cítíš?"

„Ospale." Zamručela a zalistovala v Denním věštci.

Snažil se ji políbit na tvář. Cukla.

„Dotkneš se mě a já ti přerazím prsty!"

Posadil se tedy s nepořízenou na své místo. „Vidím, že ses špatně vyspala."

„Měl by sis pořídit brýle, drahý. Já jsem se vyspala dorůžova."

„A proto vypadáš jako chodící smrt?" zeptal se s plnou pusou toastů. „Kdy přestaneš nosit ty černý hadry? Vypadáš příšerně."

Vykoukla nasupeně zpoza novin. „Dokud žiju, budu za sebe rozhodovat sama. A nemluv s plnou pusou, vypadáš jako prase nad korytem."

„Takže pořád míníš držet smutek?"

„Ano. Truchlím nad tvou nízkou inteligencí."

„Dobré ráno." To dovnitř vešel Abraxas se svou ženou a usadili se ke stolu.

„Jak je vám, po Zasvěcení?" Zeptal se Abraxas.

Selene se poškrábala na předloktí. Mizerně! Nejradši bych se neviděla! Jsem odporný zrádce. Hnusná krysa...

„Zvláštně. A přestaňte mi vykat, prosím. Zní mi to blbě."

Abraxas přikývl. „Ale váš..."

„Můj otec? Co kdybyste ho pro jednou neuposlechl? Vždyť budeme příbuzní, ne?" Jen přes mou mrtvolu! Úsměv, Selene. Stačí se sladce usmát...

Irma se zatetelila. „Zní to krásně... Budeme jedna velká rodina."

Selene přikývla a žaludek se jí obrátil. Rodina? Ne. S Luciusem si to zahrajeme tak trošku jinak... A žádná svatba nebude.

****

Loudal se Příčnou ulicí pořád dokola. Slunce paprsky sušilo kaluže a jemně jej šimralo do zátylku. Nahlížel do vitrín, nevšímajíc si lidí, kteří po něm zvědavě pokukovali. Nedivil se jim, věděl, že po úplňku nevypadá zrovna nejlíp. Zastavil se u výlohy Krucánků a Kaňourů. Se zájmem si prohlížel nové výtisky Fantastických zvířat a kde je najít. Jedna z nich byla otevřená a ke své nelibosti zjistil, že na té dvoustránce není žádný jiný tvor, než vlkodlak. Znechuceně se odvrátil a opřel se zády o vitrínu tak, aby nikdo kolem na knihu s vlkodlakem neviděl.

„Není ti špatně?" Ozvalo se mu u ucha.

Neohlédl se. Dál se zavřenýma očima nastavoval tvář slunci. „Ne."

„Opravdu?" zeptal se dívčí hlas nedůvěřivě. „Jsi nějaký bledý."

„To je u mě normální," ušklíbl se.

„Vždycky ne. Znám tě z Bradavic od vidění. Remus Lupin, že jo?"

Trhl sebou a pozorně se zaměřil na drobnou blondýnku s pomněnkovýma očima. Zamrazilo ho a srdce mu vynechalo pár úderů...

****

„Dívej, Siriusi."

Tichošlápek vzhlédl od knihy a podíval se na malou Nymfadoru před sebou, jak zavírá oči a plně se soustředí. Během několika sekund její hnědé vlasy porostly a nabraly brčálově zelenou barvu. Rozzářeně se podívala na svůj odraz do prosklené skříně.

„To je báječné," pohladil rozzářenou neteř po hlavě a už po sté během dne ji za její proměnu pochválil.

„Dorko, už toho nech," pokárala ji jemně Andromeda z křesla, kde pletla ponožky.

„Jen ji nech, mně to nevadí, že ne?" usmál se Sirius a posadil si Nymfadoru na klín.

„Až budu velká, budu pracovat na ministerstvu!" Pochlubila se mu.

Sirius se rozesmál. „Vážně?"

„Jo. Protože jsem ten nejlepší metromorfomág."

„Metamorfomág," opravila dceru Andromeda.

„To je jedno," mávla Nymfadora rukou, seskočila a odběhla z obývacího pokoje. V polovině chodby její vlasy nabraly fialovou barvu.

Sirius vstal a přešel k oknu. Pozorně se zahleděl na klidnou krajinu kolem. „Proč si nepomůžeš kouzly? Pleteš takhle po mudlovsku..."

,,Hele," zasmála se Andy, „nedělej tady Blacka, bratránku! Mě plést baví a kouzlení ničemu nepomáhá!"

Sirius na ni vytřeštil oči. „Tak tady se naše názory rozdvojují."

Mlčky pozoroval život za oknem.

Andromeda odložila jehlice a vlnu a taky přešla k oknu. „To tě ten útěk tak vzal?" Zeptala se po chvíli mlčení.

„Co... Cože?" vytrhl se ze zamyšlení Tichošlápek.

Andy se usmála. „Kdybych tě neznala, řekla bych, že ses zamiloval."

Sirius zrudl a zamumlal: „To se ti jen zdá."

„Nezdá. Takhle roztržitého a zamlklého jsem tě ještě neviděla. Většinou ti jede pusa od rána až do večera, vtipkuješ, směješ se. Ale dnes celý den jen sedíš jak pěna a neustále hledíš z okna. Tak kdo je to? Znám ji?"

Sirius se musel usmát. „Neznáš. A víc ti neřeknu," dodal, když viděl, jak se jeho sestřenice nadechuje.

„Jak myslíš."

„Andy?"

„Tak sis to rozmyslel? Kdo je to?" dychtila.

„Nerozmyslel. Já ti chci jen říct, že dneska odejdu."

„Proč?" Divila se. „Já ani Ted tě nevyhazujeme."

Pokrčil rameny. „Nechci vám překážet."

„Co to meleš? Nikomu tu nevadíš."

„Andy, už jsem se rozhodl. Půjdu k Jamesovi, než si seženu něco vlastního. Vy jste rodina a já vám to přece nenaruším. Nechci být za vetřelce."

„A u Potterů překážet nebudeš? Se mnou jsi příbuzný, oni jsou cizí!"

,,Ne, jezdím k nim odjakživa na Vánoce, to přece víš. Mám je rád."

Zamračila se. „Víc než mě?"

Sirius se usmál a sestřenku obejmul. „Nikoho nemám radši víc, než tebe."

„Ani tu tvou tajnou lásku?"

„Andy!"

„Už mlčím..."

Ticho přerušila po pár vteřinách. „Víš, docela by mi stačilo vědět, jestli chodí do Bradavic!"

****

„Tak ale teď už mi nenakecáš, že je ti dobře! Jsi úplně průhledný." Zamračila se.

Remus se pokusil o úsměv. „Vážně mi nic není." To je ona! Ta holka z lesa! Ta co mě viděla jako vlkodlaka!

„Když myslíš," vzdychla a otočila se.

„Počkej!" Remus ji chytil za rukáv. „Odkud mě znáš?"

Usmála se. „Každý kdo chodí do Bradavic, musí znát Remuse Lupina, Jamese Pottera, Siriuse Blacka a toho...no...malého a tlustého..."

„Petra Pettigrewa."

„Jo, toho."

Remus se zamyslel a snažil se tu dívku někam zařadit, někde ji potkával...

„Mám to! Julianne Heartová. Hraješ chytačku za Havraspár, že jo?" Alespoň k něčemu mi bylo to poslouchání Jamesových žvástů o famfrpálu...

„Přesně tak. Ale říkej mi radši July, jako všichni."

Remus se ošil a nasucho polkl. „Nechtěla bys...Eh...Nechtěla bys zajít na zmrzlinu, July?" Musel uznat, že kdyby ji měl pozvat na rande, nedokázal by to. Byl příliš stydlivý. Na tohle byl přeborník jednoznačně Sirius.

K jeho nesmírnému potěšení July přikývla. „Proč ne? Půjdu moc ráda."

****

„Jamesi! Brácha! Sakra, ty tupče, vstávej!"

Dvanácterák zamžoural a posadil se. Nasadil si na nos brýle a konečně dokázal rozeznat rozzuřenou Angelu vedle jeho postele.

„Co je? Hoří sakra, nebo co?"

,,Ne," prskla Ange. „Ale táta na mě ze zdola volal, abych tě probudila."

„A to jako proč?" Protáhl se James.

„To jako nevím, ale kdybys nechrápal jako tlupa medvědů, vzbudil by tě ten zvonek před chvílí."

„Zvonek? Kdo k nám může jít, před půlnocí?"

Angela zavrátila oči. „To fakt nevím, ale nejspíš jde za tebou, když tě musím násilím tahat z postele, takže padej!"

James přes sebe přehodil župan a seběhl schody a vrazil do obývacího pokoje.

„Tati? Co se děj..." Zarazil se. „Tichošlápku??!"

Sirius se nevině usmál. „Nazdar, Jimmy."

Pan Potter popleskal Siriuse po zádech. ,,Takže jsme domluveni. Tak, teď vás nechám o samotě, kluci. Určitě toho musíte ještě hodně probrat." Řekl a odešel.

James se posadil na pohovku vedle svého nejlepšího kamaráda. „Ne, že bych tě nerad viděl, Siriusi, ale co tu děláš?"

Tichošlápek pohodil hlavou ke svému kufru na zemi. „Řídil jsem se tvou radou."

„Tys utek?"

„Ne. Sbalil jsem si všechny svý věci a šel se projít, ty blbečku."

James se rozesmál. „No to je gól!"

„To mi povídej."

„Takže je z tebe bezdomovec?"

Sirius zakroutil hlavou. „Ne. Právě jsem se ubytoval."

„Kde?" zajímal se James.

„Tady. Tvůj táta mi slíbil, že tu můžu zůstat."

James vyvalil oči. „Kecáš?!"

,,Nekecám, čestný pobertovský," odpověděl Sirius a koutky úst mu cukaly.

Dvanácterák vítězoslavně zakřičel a vrhl se na svého kamaráda. „To je paráda!"

„Ty vole! Udusíš mě!"

James se narovnal. ,,Sorry."

„Omluva se nepřijímá."

„Ty psisko!"

„Paroháči!"

„Nech toho, nebo ti jednu vrazím!"

„Čím? Kopytem?"

„Varuju tě, bude z tebe zase bezdomovec!"

„Už mlčím."

James se podíval na hodiny, které právě začaly odbíjet půlnoc. A zarazil se. Na něco si vzpomněl.

„Měli bychom jít spát." Protáhl se Sirius.

„Ale ráno mi povíš všechny podrobnosti."

„Rozkaz, šéfe!" Sirius se postavil a zvedl své zavazadlo. „Ale teď jdeme na kutě."

James se k němu přidal a taky vstal. „Siriusi?"

Jmenovaný se otočil. „Ano?"

„Jsem rád, že jsi tady."

Sirius povytáhl obočí. „Už ti chybí Evansová, že jo? Úplně ti hráblo."

„Já to myslel vážně." Zamračil se Dvanácterák.

,,Tak jo..."

„A..."

„Nefilozofuj."

„Ale..."

„Co zas?" ušklíbl se Sirius.

„Všechno nejlepší k sedmnáctinám, Tichošlápku..."