Moody vyhlížel z okna ředitelovy pracovny na školní pozemky. Bedlivě a ostražitě pozoroval malou promoklou postavu vzdalující se mu z očí.

„Nemám ji dát sledovat?"

Brumbál k němu vzhlédl: „Nevěříte jí?"

Nechali obě otázky viset ve vzduchu nevšímajíc si portrétů na zdi, které přestaly předstírat spánek a snažily se pochytit toho co nejvíc. Kapky deště bubnovaly do oken, jinak v pracovně vládlo naprosté ticho. Dokud Moody neodtrhl oči od školních pozemků a nesedl si naproti ředitele.

„Je to zvláštní," zamumlal.

Brumbál přikývl a dál šťoural hůlkou v myslánce.

Moody si něco znovu zažvatlal, nesouhlasně zamlaskal a znepokojeně šilhal k oknu, jako by snad čekal nějaký útok.

Brumbál nenápadně zavrátil oči a odložil hůlku: „Sám jste ji překontroloval všemi možnými způsoby."

„Mohl jsem udělat chybu," namítl bystrozor.

„Sama a dobrovolně se zavázala Neporušitelným slibem. Vy sám jste náš pečetní svědek. Tohle se obelstít nedá."

Na to Moody již argument neměl, a proto se tedy uchýlil k jiné strategii: „Takže ona po vás chce, abyste jí povolil studium v Bradavicích na tento rok a zároveň se vám nabídla, že bude donášet užitečné informace přímo od Voldemorta?"

,,Správně," přitakal Brumbál tónem, jako by se bavil s pětiletým dítětem a ono mu právě dokázalo napočítat do deseti. „A taky mě požádala, jestli by si mohla sebou přivézt dva psy," dodal s mírným úsměvem.

„Proč to dělá?" zeptal se nechápavě Moody a druhou poznámku přešel.

„No pokud vím, jako malá zachránila obě šťeňátka před pokusem, který na zvířatech prováděl její otec. No a přirostli jí k srdci a..."

„Ptal jsem se, proč chce tak otci ublížit," zavrčel Moody.

,,Ach tak," vzdychl Brumbál s jiskřičkami v očích. „Chce se mu pomstít. Nenávidí ho."

„Za co? Vždyť se musí mít, jako v bavlnce."

„Voldemort není zrovna příkladný otec, nemyslíte? Zabil jí před očima matku, a aby ji umlčel, poslal ji na šest let do Rumunska. A těch důvodů je jistě ještě požehnaně. Nenávidí Voldemorta víc, než kdokoliv jiný, Alastore."

Moody povytáhl obočí, ale nic neříkal.

Brumbál se znovu vrátil k myslánce. Moody vycítil, že jejich rozhovor je u konce.

„Pane?" otázal se ještě, když stál u dveří.

„Ano?"

„Co když jablko přeci jen nepadlo daleko od stromu?"

Nebe vyplakalo poslední kapky deště a ony líně stékaly po okenicích. V dálce zahřmělo a obloha se pomalu začala projasňovat. Vykoukly první hvězdy.

„Já věřím, že tohle se odkutálelo pěkně daleko."

****

Sirius se posadil na okenní parapet a shlédl dolů na zahradu. Pršet již přestalo, ale dosud byla zem pod ním viditelně nasáklá vodou. A vůbec, všechno kolem bylo tak mokré a tiché. Až mrtvé. Vítr se opíral do okenic.

Svět se snad proti mně spikl...Co jsem sakra komu udělal? Celý život musím žít tady v tom vězení s matkou a od včerejška mi začala topit pod kotlem i Bella. To je k zbláznění! Na sebevraždu!

Zamyšleně vytáhl z kapsy balíček cigaret a zapálil si.

A proč zabíjet sebe? Proč ne je? A kochal se představou Reguluse ležícího v kaluži vlastní krve. Zajímavý... A i reálný... Ještě pár hodin a bude mi sedmnáct. No dobře, ještě dva dny, ale to je detail. Kdyby tu byli alespoň kluci...James by mi pomohl...

A vítězoslavně se plácl do čela. James! To bylo ono. A ze zadní kapsy džínů vytáhl dvousměrné zrcátko.

„James Potter!" vyštěkl.

Chvíli jen tupě zíral na svůj odraz. Ale pak se tam náhle objevil zívající kluk s rozcuchanými vlasy: „Já tě zabiju, Tichošlápku!"

Sirius se po dlouhé době upřímně zakřenil: „Taky tě rád vidím, Dvanácteráku. Snad jsem tě nevzbudil?" dodal nevinným hláskem.

„Jo. Vzbudil. A byl bys tak laskav a típl to cígo? Nic víc než kouř totiž mé oči nemají šanci zaznamenat."

Sirius vyhodil cigaretu z okna. „Možná, kdyby sis dal brýle..."

James se na pár sekund ztratil z dohledu, a když se vrátil, měl na nose brýle a snad se snažil i učesat. Sirius to ocenil uznalým písknutím a James naopak přešel bez poznámek.

Místo toho vypálil: „Tak mě nenapínej...Stalo se ti něco?"

Sirius znejistěl: „Ani ne, kamaráde. Znáš to, normál..."

„Vyklop to!"

****

„Tak tady žije?"

„Přesně tak. A snaž se usmívat. Vypadáš jako zmlácená koštětem. Nezapomínej, že je to i tvoje budoucí rodina."

Selene vrhla na Severuse znechucený pohled a vyrazila směrem k honosnému sídlu tyčícímu se přímo před nimi. Hrdě kráčela nádvořím s kufrem v rukách a oběma psy po boku a míjela pobíhající skřítky, kteří měli očividně spoustu práce s přípravami na večerní slavnost. Severusovi poznámky typu „Užíváš si to?" nebo ,,Podívej, tvoji budoucí sluhové" a taky ,,Budete mít s Luciusem společnou manželskou postel nebo budete spát každý ve své ložnici?", nechala být a po třiceti pěti schodech (jak je v duchu počítala, aby potlačila chuť Severusovi vrazit do krku co nejvíc šlehačkových dortíčků, které nesl jeden skřítek před nimi) se konečně zastavili před otevřenými vstupními dveřmi. A proto neváhala ani minutu a vešla do prosluněné prostorné haly.

„Nevíš, kde má Lucius ložnici?"

Severus se zarazil v půli vyprávění o rozkošné svatbě v kostele zdobeném karafiáty a se spoustou hostů a překvapeně zamrkal: „Nejdeš na to nějak rychle?"

,,Koukám, že dneska sis zase nandal plný talíř té vtipné kaše, že?" utrousila ledově. „Tak víš?"

„Samozřejmě, ale první bychom se měli ohlásit."

„Ty, mi neříkej, co mám udělat první a laskavě mě okamžitě zavedeš za mým budoucím manželem."

Severus neochotně přikývl, protože měl od svého pána přikázáno ve všem Selene vyhovět, a vydal se po schodech nahoru. Znal ten dům skoro celý, párkrát tu byl za Luciusem na návštěvě nebo na prázdninách.

Ve druhém patře minuli malého skřítka s náručí plnou gerber, lilií a begónií.

Selene ho zastavila: „ To je na dnešní slavnost?"

Skřítek se hluboce uklonil a zapištěl: „Ano, paní."

„Vyhoď je."

Skřítek se zarazil: „Prosím?"

„Nařizuji ti, abys ty květiny vyhodil."

„Ale Selene, nemusíš hned po příjezdu-," zakročil Severus.

„Ty se do toho nepleť, laskavě," vyjela na něj.

Skřítek se zarazil: „Vy jste Selene? Slečna Selene?"

„Ano," zarazila se.

Podle těch kousků jeho tváře za kyticí bylo vidět, že zbledl.

„Omlouvám se, já to netušil. Jak si přejete, okamžitě je vyhodím."

Ještě se uklonil a byl pryč.

„Ten by pro tebe polechtal i spícího draka."

„Zase se snažíš být vtipný?"

„Nemusíš mi pořád lichotit. Zvládám to sám."

„Tebe mi otec přidělil za trest!"

„Zajisté. Tak jdeme, vaše výsosti?" zašklebil se Severus. A znovu pokračovali v cestě.

Zrovna, když Selene uvažovala, jak daleko ještě může být Luciusův pokoj, Severus se zastavil.

,,Prosím," uklonil se jako sluha a ukázal na dveře na konci chodby.

Selene podala Severusovi kufr se svými věcmi a psům nařídila, aby zůstali s ním a se vzpřímenou hlavou šla na konec chodby. A pak potichu a rychle bez klepání vrazila dovnitř.

****

James vykulil na Tichošlápka oči.

,,Moment," vyhrkl a na okamžik zmizel ze zrcátka, vzápětí se vynořil s cigaretou v ústech. ,,Tos mi málem vyrazil dech, kamaráde."

Sirius se zašklebil: „To mi povídej. A odkdy sportovci kouří?"

„Od té doby, co žijí deset měsíců v roce šest let s nikotinovým králem."

„Chápu."

„Takže," potáhl Dvanácterák cigaretu, „ty ses slil jak hovado, vyspal ses se svou sestřenkou, kterou nenávidíš, je to Smrtijedka, řeks, že je to úlet, pohádali ste se, vona ti vyhrožovala, že tě zabije, matka tě nenávidí, Bellatrix tě nenávidí a večer jdeš na nějakou oslavu plnou Smrtijedů a čistokrevných kouzelníků...Vynechal jsem něco?"

,,Jo, že jsem na prášky a uvažuju o sebevraždě a matka mě hlídá na každým kroku."

,,Ty vole...To je vopruz.."

,,Tos mi neřek nic novýho! To, že jsem vůl, vím už pěkně dlouho! Možná by mi pomoh i líp Červíček..."

James se omluvně usmál. Chvíli bylo ticho a oba jen tiše vyfukovali kouř až pak...

„Mám to!" plácl se do čela James.

Sirius ožil: „Co??"

„Zdrhni."

„Cože?"

„Prostě odtamtud uteč. Vykašli se na ně."

Siriusovo počáteční nadšení opadlo: „Hele poslouchals mě? Matka mě hlídá na každým kroku. Nemůžu se hnout ze svýho pokoje."

A tím začalo dvouhodinové vymýšlení různých způsobů, možností a Siriusových šancí na útěk. Za celou tu dobu však nedošli na nic rozumného a kolem poledne Jamese zavolala mamka na oběd a tak jim nezbylo nic jiného, než se rozloučit.

„Hele, já teď po obědě půjdu s taťkou na ministerstvo, takže sorry, nebudu moct..."

„To je v pohodě," mávl rukou Sirius, oba však věděli, že v pohodě nic není.

„Zítra?"

Sirius přikývl: „Zítra."

„Tak tu oslavu přežij. A...Tichošlápku?"

„Hmm?"

„Jaká byla?"

Sirius nadzvedl obočí: „Jsi vůl, Pottere."

****

Selene se zarazila hned na prahu a málem se neudržela smíchy. Pokud ji oči nešálily (a o tom pochybovala), na posteli ležel její snoubenec a vášnivě líbal nějakou dívku.

Selene se ledabyle opřela o zeď, a jelikož si jí vášni oddaný pár ještě nevšimnul, okamžitě na sebe upoutala: „Miluju tyhle trapné situace!"

Její slova zapůsobila. Lucius se od dívky okamžitě odtrhl a oba se postavili. Lucius se tvářil překvapeně a služka vypadala naprosto zahanbeně a celá se třásla strachy. Selene se taky třásla, ale smíchem, který potlačovala.

„Ahoj, Luciusi."

„Selene?" vydechl ohromeně.

,,Přesně tak," přikývla a obrátila se na bledou služku. „Co kdyby ses taky představila? Docela mě zajímá, s kým tráví můj nastávající volný čas."

„Já...já jsem... Lu-Lu-Lucy," vykoktala.

„Těší mě, Lu-Lu-Lucy. Máš zajímavé jméno. A teď, myslíš, že bys nás mohla nechat o samotě? Já a můj snoubenec musíme dořešit pár věcí."

Služka na to přikývla a proběhla kolem Selene a Luciuse jak nejrychleji dovedla.

„A bát se nemusíš! Nenechám tě vyhodit!" křikla za ní Selene a stočila pohled na Luciuse. „Kdybych řekla, že tě vidím ráda, lhala bych, takže se bez toho budeš muset obejít."

„Těší mě, že jsi pořád stejná," zasmál se Lucius. „Proč ses neohlásila?"

„Přinutila jsem Severuse, aby mě odvedl přímo za tebou a ještě, že tak, alespoň jsem se seznámila s jednou z tvých milenek."

Lucius to přešel s klidem: „Jsem rád, že to bereš takhle."

„Mně je jedno, co děláš. Po pravdě řečeno, jsi mi úplně ukradený. Beru si tě jenom proto, že je to přání otce, nic víc ani nic míň."

„Auu... to bolelo..."

„O to mi taky šlo. Nemohl bys mi raději ukázat můj pokoj? Udělalo se mi z tebe špatně a hrozí, že ti pozvracím tvůj dokonalý hábit."

„Nebudeš spát u mě?" zeptal se naoko zklamaně Lucius.

Selene vztekle zavrčela: „Ani náhodou."

„Škoda," povzdychl si Lucius. „Chtěl jsem se pobavit."

Selene se neudržela a vrazila mu facku. A důstojně odcházela zpět na chodbu, kde netrpělivě přešlapoval Severus. U dveří se zastavila a otočila se na ohromeného Luciuse.

,,Tak jdeš, miláčku?" zeptala se nevinně. „Chci si vybalit a taky zajistit jídlo pro mé psy."

Lucius bez poznámek, přestože v něm sršely gejzíry vzteku, svou snoubenku následoval.

„Nařídila jsem skřítkům, aby vyhodili ty otřesné květiny, já chci totiž růže. Byl bys tak laskav a zařídil, aby se na dnešní oslavě objevily? A taky aby se jako dezert podávaly jahody se šlehačkou?"

„Zajisté," zakřenil se Lucius. „Pro tebe cokoliv."

„A nechtěl by ses pro mě nechat dobrovolně zabít? Jako důkaz lásky?"

Lucius se podíval na Severuse, který jen přikývl. Ano, přesně na tohle si od Selene budou muset zvykat.

****

Lily zazvonila a opatrně přiložila ucho ke dveřím. Okamžitě sebou však škubla. Za dveřmi se ozvalo zadunění, rána, dupot po schodech, výbuch smíchu, křik a výskot. A během pár sekund se dveře rozletěly a překvapené Lily skočila kolem krku rozesmátá dívka.

Okamžitě ji poznala. Kasandra Trelawneyová, přezdívaná Sandy. Drobná hnědoočka, s úsměvem od ucha k uchu. Obličej jí lemovaly hnědozrzavé kudrliny a zdobily ho pihy. Jako vždycky měla svoje náramky z korálků, spousty řetízků a skládané cikánské sukně. Její věštecké sklony se prostě nezapřely. Hrála famfrpál (post střelce). Díky tomu se uměla skvěle prát. Dokázala spravit obličej komukoliv. V pátém ročníku se dokonce vrhla i na Malfoye.

„Chybělas mi."

Lily se zasmála: „Ty mně taky. Kdepak je Fleur?"

Sandy mávla rukou: „Ale, snaží se upéct po mudlovsku bábovku."

Lily se zašklebila: „No a jde jí to?"

„Samozřejmě."

Než stačila Sandy odpovědět, za zády se vynořila blondýnka se zamoučněnými tvářemi a těstem ve vlasech. ,,Akorát se jdu Lil zeptat, jestli ji má ráda i s kakaem."

To byla Fleur Delarose. Do Bradavic přestoupila z Krásnohůlek ve třetím ročníku. Prý kvůli do sebe zahleděným a nafoukaným kamarádkám. Po pravdě řečeno, sama nebyla o moc lepší, chovala se povýšeně, dokud se neskamarádila se Sandy. Ta ji změnila k nepoznání. Měla typické vílí rysy (ano, její matka byla pravá víla), bílou pleť, modré oči, růžové tváře a zlaté vlasy, které měla dlou...

,,Kde máš vlasy?" vyvalila náhle na kamarádku oči Lily. Ony totiž nebyly dlouhé po lokty, jako vždycky, nýbrž dosahovaly délky ramen.

„To bylo tak...Byla jsem..."

Sandra ji rázně přerušila: „A co ta bábovka?"

„Jejda!" vyhrkla a okamžitě odpelášila s rukama vztáhnutýma k nebi zpátky do kuchyně.

„A co ten její Francouz?"

,,Ani ho nezmiňuj!" varovala Lil Sandra. „Já už ho nenávidím dřív, než jsem ho poznala. Mele o něm každou chvíli."

„Ty vlasy souvisí s ním?"

„Zajisté, líbala by pro něj i bradavické gobelíny."

„Fuj."

„To mi povídej," povzdychla si Kasandra.

„Lily!" Před dům se vystřelila další dělová koule a skočila po zrzce. Mačkala ji v náručí několik dlouhých okamžiků, až Lily nemohla popadnout dech.

„Gigi?! Okamžitě mě pusť nebo se udusím!"

Ginger McKeeová. Nikdo jí však neřekne jinak než Gigi. Vysoká snědá hnědovláska, která měla příbuzné z Mexika. Teda jen z matčiny strany, ta se provdala za kouzelníka z Anglie a přestěhovala se za ním do Londýna. Otec matku po nějaké době opustil a ona při porodu Gigi zemřela. A proto rázná dívka vyrůstala v sirotčinci, Otce nikdy nehledala, nestála o něj. Taky ji proslavily časté školní tresty, neustálé používaní sprostých slov a jahodová lízátka v puse. Byla to její droga. Ani učitelé ji od tohoto pamlsku nedokázaly v hodinách oddělit, proto je měla povolené i ve vyučovaní. Gigi byla poslední členka jejich dívčí nebelvírské party.

„Promiň, Lil," omluvně se usmála a převalila v puse lízátko.

„Kde se tu bereš? Říkalas, že tě do osmnácti nepustí."

„Znáš mě, ne? Zdrhla sem. A neměla sem kam jít, jedině tady k Sandy. No a tam mě ode dveří už nedokázala vyhodit," pokrčila rameny Gigi.

„No jasně, já jsem domov pro opuštěné. Myslím mi začnete dlužit za nájem...," zakroutila hlavou Kasandra.

,,Musíte mi toho tolik povědět...," zasnila se Lily. „Určitě jsem toho spoustu promeškala."

„Určitě. A máme na to celý měsíc!" výskala Gigi a tancovala kolem kamarádek.

„Jo!" přidala se Sandra. Vlnily se a kroutily a zpívaly dokud...

„A já ti slíbila, že se dozvíš, jak to bylo s mými vlasy," ozvala se Fleur.

,,No...víš...," začala se bránit Lily a pobaveně pozorovala Gigi se Sandrou, jak za Fleuřinými zády kroutí hlavou a naznačují svou smrt.

„Byla to sázka," začala Fleur.

,,Sázka?" zajímala se předstíraně Lily a stěží se ubránila smíchu.

Fleur přikývla a nasadila zasněný výraz: „Byla jsem v Paříži už druhý den. A Louis..."

A za ní ji přerušilo dvojhlasé: ,,Néééé..!!!"

****

Selene vyhlédla na nádvoří, které se již topilo v šeru. Začali se sjíždět hosté a jí se s každou novou postavou sevřel žaludek o něco víc. Sama nevěděla, proč je nervózní. Odtrhla pohled od teď již skoro naplněného nádvoří a vložila si do úst cigaretu. Zrovna, když zašmátrala po hůlce, ozvalo se zaklepání.

„Dále," zvolala a znechuceně vrátila cigaretu zpátky do krabičky.

Dovnitř vešel Abraxas. Skvěle učesaný a oblečený určitě v tom nejdražším obleku.

„Dobrý večer."

Selene na pozdrav přikývla a pokynula Smrtijedovi, aby se posadil.

„Promiňte, mi to, ale musím vám říct, že vám to moc sluší."

,,Děkuji," zpražila ho Selene ledově. „Proč jste za mnou přišel?"

„Mám pro vás vzkaz a dárek od otce."

„Proč nepřišel sám? Kvůli utajení?"

„Přesně tak. Mám vám vyřídit, že po oslavě, která bude ukončena ohňostrojem někdy kolem jedné hodiny v noci, bude následovat vaše Zasvěcení. Samozřejmě jen pro vybrané lidi."

„Tady u vás?"

„Ano, váš otec přijede přesně v jednu. Tohle vám posílá," dodal a vytáhl ze saka krabičku.

„Chtěl vám to prý dát až jako dar k Zasvěcení, ale tahle příležitost se mu zdála vhodnější. Máte si to vzít sebou na slavnost."

Selene od Abraxase dar přijala. Smrtijed byl se zvedl k odchodu.

„Za pár minut již budete s Luciusem uvedeni."

„Výborně."

„Pošlu pro vás do Luciusova pokoje."

Ještě ho zarazila: „Abraxasi?"

„Ano?"

„Nenechávejte mě uvést mým pravým příjmením. Kvůli utajení, s otcem jsme se tak dohodli. O mém odjezdu do Bradavic víte, ne?"

Abraxas přikývl: „A jakým jiným?"

Selene se zamyslela...Voldemortová je vážně nebezpečné...Ale nebylo by na škodu, kdyby se pár lidí dovtípilo, kdo jsem...Možná kdybych si vzala matčino... A co třeba...ale otce nejspíš rozzuřím...

,,Raddleová," zašeptala nakonec.

Abraxas vyvalil oči: „Ale..."

,,Žádné ale," přerušila ho. „A teď mě omluvte, chci se ještě upravit."

Abraxas přikývl a bez jediného slova odešel. Selene se vrátila zpátky k cigaretám. Zapálila si a posadila se ke stolu. Prsty jemně přejížděla po sametové krabičce. Co mi to otec posílá? Jaký dárek mi chce dát?

Zvědavě krabičku otevřela a převrátila. V dlani se jí zaleskl zlatý medailon... S velkým zdobeným S... Jeden z otcových pokladů...jejich dědictví...Zmijozelův medailon.

****

Otevřela bez klepání dveře a vešla k němu do pokoje. Lucius stál u zrcadla a kriticky se v něm shlížel.

„Jak vypadám?"

Selene se zúžily oči a prohlédla si Luciuse od shora dolů. „Jako panenka Barbie. S něčím navíc," dodala s pohledem na jeho rozkrok.

Lucius se na ni otočil s tím svým aristokratickým výrazem ve tváři. „S tebou to bude těžký."

„Konečně inteligentní odpověď," zasmála se cynicky Selene.

Než jí však Lucius stačil urážku oplatit, do pokoje vešla služebná a oznámila jim, že všichni jsou již připraveni a můžou tedy sejít dolů.

,,Máš štěstí," usmál se naoko sladce Lucius, když služebná odešla, ,,mít víc času, ještě pokračuju v tom našem rozhovoru. Začínal mě bavit."

,,Můžeme v něm pokračovat," pokrčila rameny Selene, když vyšli na chodbu. „Třeba před celým sálem."

„To si zkus!" vyjel na ni Lucius.

„Bod pro mě! Nechal ses vytočit první," upravila si ještě neposlušný pramen vlasů.

„Ty budeš skvělá manželka," nabídl jí rámě.

Neochotně jej přijala: „Myslíš?"

****

„Narovnej se, Siriusi!"

Tichošlápek spolykal tucet nadávek a nasadil umělý úsměv. Rozhlédl se po přeplněné vstupní hale. Asi stovka lidí se tu mačkala na sebe v perfektních oblecích, nádherných šatech a s úchvatnými účesy. Po pravdě řečeno, Siriusovi se z toho zvedal žaludek. To tlachání a silná vůně parfémů...Znechuceně se podíval na matku s otcem, jak živě o něčem diskutují s nějakým starým seschlým chlapem. Bellatrix zavěšená do Reguluse (na první pohled bylo vidět, že se jí jeho společnost příčí, ale ona sama odmítla jít se Siriusem) nedočkavě hleděla na schodiště před sebou a hlavu otočenou o co nejvíc stupňů od svého staršího bratrance. Sirius se podíval na Narcissu stojící vedle něj v tyrkysově modrých šatech a zničeně zavrátil oči.

Všude kolem jsou samí Smrtijedi, čistokrevní kouzelníci, samí idioti...Úchyláci, nymfomanky... Tak dobře, kromě Belly tu snad žádná není...Nastrojení, dokonalý, snobští...Srabus?! Co ten tu dělá? No, nevypadá nadšeně...Lepší společnost ... To určitě!

Náhle všichni utichli a začali se řadit kolem schodiště. Sirius se tam nechal Cissou přímo zatáhnout. Tím si vysloužil matčin vražedný pohled a asi tucet znechucených od lidí kolem. Jako na povel se celá vstupní síň otočila a pohlédla na to schodiště. Sirius měl v úmyslu trhat partu a ani se nehnout, ale otec jej surově popostrčil, tak mu nezbylo nic jiného.

Z davu vystoupil nějaký blondýn. Sirius chvilku pozoroval jeho rysy a hned mu to bylo jasné. Aristokratický a povýšený výraz, Malfoy starší.

„Všechny vás tu vítám. Jsem velmi potěšen, že jste přijali pozvání."

Mě sem přivlekli násilím!

„Tahle oslava byla uspořádána..."

Tenhle oblek mám už do rakve...

„,...na počest zasnoubení..."

Ironie. Třeba umřu nudou už dneska...To mi ho ani sundávat nemusí...

„...mého syna!"

Odbarvenče!

„Přichází..."

Peroxidní imbecil a jeho čistokrevná budoucí ženuška.

„...Lucius Malfoy a Selene Raddleová."

Sirius ztuhl a nebyl zdaleka sám, kdo se nad tím zarazil. I Cissy vedle něj sebou škubla. Celým sálem se nesl neslušný šepot. Všichni se pozastavovali nad jménem Luciusovi snoubenky. Raddleová...Siriusovi mozek zapracoval na plné obrátky. Kde jen to jméno slyšel??

„Je to dcera Pána zla," vydechla Narcissa překvapeně. Nebyla jediná, kdo se dovtípil pravdy, ale ne každý v hale věděl, co je ta dívka zač.

To už však všichni znovu ztichli úžasem, nahoře na schodišti se totiž objevil právě tolik probíraný pár.

Lucius samozřejmě v dokonale padnoucím obleku, kamennou tváří a vlasy staženými do ohonu. Jemu Sirius nevěnoval pozornost, daleko víc byl zvědavý na dívku, kterou vedl.

Porcelánová pleť, havraní vlasy vyčesané nahoru, ovšem pár pramenů jí padalo ledabyle kolem tváře. Byla prostě...Nezáleželo na tom, co se o ní povídá, byla prostě...

„Dokonalá," zašeptala nějaká žena vedle Siriuse. V duchu jí musel dát za pravdu.

Selene scházela pomaličku schod po schodu. Nebyla nervózní.. Ne, naopak. Byla naprosto klidná. Vyrovnaně hleděla to udivených tváří lidí dole. Všechny přelétla bez většího zájmu...

Hleděl do její tváře... Klidné, bez jediného výrazu, který by naznačoval, jak se cítí. Přesto nějak podvědomě tušil, že je na téhle oslavě stejně ráda jako on sám. Selene se náhle otočila jeho směrem. A jejich pohledy se spojily. Zaznamenal zvláštní pocit kolem žaludku. Byl to nepopsatelný zážitek, takové jemné, ale výrazné šimrání...A v tu chvíli ucítil, že již nikdy nechce své oči odtrhnout od těch její...Nezáleželo mu na tom, jaké jméno ta dívka nosí nebo čí krev v jejích žilách koluje. Její otec, že je nejobávanější černokněžník všech dob, a co má být? Je to Dcera Zla? Cítil, že je jiná...Jiná, než ji všichni popisují... Nezáleželo mu na ničem, jen na ní. Chtěl ji...

Lidé kolem něj začali tleskat mladým snoubencům...On ne... Stál na místě bez hnutí a nepřestával ji pozorovat. Tu dívku, která mu právě otevřela oči.