A/N: Tohle je oficiálně poslední dodatek k trilogii. Věnuji ho tedy všem, kteří dočetli až do posledních stran. Máte můj nekonečný dík, jsem Vám z celého srdce zavázaná. Jak název napovídá, dotýká se věcí budoucích, je tudíž plný spoilerů. Můžete si jej přečíst hned, můžete si ho nechat až po závěrečném epilogu, anebo ho také nikdy neotevřít, pokud máte rádi tajemství. Je to jen na Vás. Děkuji za tuhle možnost, díky Vám jsem mohla vyprávět i ty kousky příběhu, na které v trilogii nezbyl prostor. Užijte si to tak, jako jsem si já užila psaní!

~••~

1. září 2038, Nástupiště 9 ¾, nádraží King's Cross, Londýn

Podzim toho roku přišel nějak znenadání. Ráno prvního září bylo jiskřivé a zlaté jako jablečný mošt, a když malá rodinka přecházela hlučnou ulici k malému začazenému nádraží, kouř z automobilových výfuků a dech chodců se v chladném vzduchu třpytil jako pavučiny. Na naložených vozících, které před sebou dvě dívky tlačily, sotva je za nimi bylo vidět, stály dvě velké klece; v jedné z nich rozhořčeně houkala sova, v té druhé se líně protahovala mourovatá kočka. Vozíky kodrcavě přeskočily přes práh a čtyřčlenná rodina se ocitla v rušné hale nádraží King's Cross.

„Tati, máš moje koště?!" Stella Potterová najednou zastavila se svým vozíkem tak prudce, až její sova narazila do klece. Svoji nespokojenost dala najevo ještě hlasitějším houkáním. Několik kolemjdoucích mudlů se za nimi pohoršeně ohlédlo.

„Samozřejmě, že mám," uklidňoval ji Albus a ukázal jí podlouhlý balíček, který ukrýval nejnovější model Kulového blesku.

„Nes ho opatrně, tomu proutí se nesmí nic stát, zastřihávala jsem ho celé odpoledne," připomněla mu, jako by snad někdo o jejích slovech mohl pochybovat. Láska ke košťatům a létání ji provázela od útlého dětství. Vždyť se naučila létat dřív, než uměla doopravdy chodit. Letos hodlala usilovat o místo v kolejním famfrpálovém týmu a trénovala poctivě celé léto.

Stella věnovala otci ještě jeden podezřívavý pohled, ale pak se otočila zpátky ke svému vozíku, až za ní dva dlouhé tmavohnědé copy zavlály, a pokračovala v cestě.

Albus se výmluvně zadíval na svoji ženu, ale Eileen mu odpověděla jen škodolibým úsměvem, který jasně naznačoval, že pokud si jen slůvkem postěžuje na její paličatost, připomene mu, že jejich starší dcera je jeho dokonalou kopií.

„Hesper, hvězdičko, opravdu nechceš, abych ti s tím pomohl?" obrátil se Abe k mladší dceři a doufal, že může být alespoň nějak užitečný.

Černovlasé děvčátko s identicky stejnýma zelenýma očima, jaké měla její sestra, jen zakroutilo hlavou. „Tati, nejsem malá, jedu poprvé do Bradavic, jak by se ostatní koukali, kdybych si nezvládla vzít věci?" zadívala se na něj jako na pomateného blázna a vší silou se do vozíku zapřela.

„Už mě nepotřebují," zamumlal Abe nešťastně, když za dcerami pomalu vykročili.

„Vždycky tě budou potřebovat," ujistila ho Eileen láskyplně a propletla jeho ruku se svou.

„Nerad to říkám, ale zřejmě jsem dospěl do věku, kdy začínám rozumět svým rodičům," povzdychl si, zatímco se vyhýbali ostatním cestujícím.

„Víš, dokud si je nevyzvedáváme v Azkabanu, jsem docela klidná," připustila Eileen.

Albusovi se okamžitě obličej stáhl do upřímně zoufalé grimasy. „O tom jim nikdy neřekneme, platí? Nemusí vědět všechno. Už tak mě děsí představa, že si nás bude McGonagallová zvát pravidelně do školy. Čím je starší, tím víc hrůzy z ní jde."

„Myslím, že na to už je pozdě, Edward jim toho spoustu napovídal."

„Když už jsme u něj...," vzpomněl si Abe náhle, „na ten jeho sraz spolužáků nebudu moct přijít, kryje se mi to s posledním zápasem v lize. Taky by ho nemusel pořádat každý rok, koho baví se každoročně scházet, když se vidíme se všemi skoro pořád?"

„Jak se můžeš po tolika letech vůbec zeptat? Znáš Edwarda, prostě ho to baví. Oznámíš mu to ale sám," varovala ho. „Máš k tomu ideální příležitost. Možná letos nezaspí a vlak jim neujede."

Všichni čtyři Potterovi přistoupili k přepážce mezi nástupišti číslo devět a deset.

„Sleduj a uč se!" zazubila se Stella poťouchle na sestru, zapřela se vší silou do vozíku a rozběhla se přímo proti zdi, ve které vzápětí zmizela.

Hesper se na kamennou zeď před sebou zadívala trochu nejistě, ale stejně jako její sestra se ještě nikdy žádné překážky nezalekla. Všichni tři společně zatlačili do druhého vozíku a nabrali rychlost. Kočka v kleci vyděšeně zamňoukala. Když dojeli k přepážce, Hesper úžasem vykulila oči, ale žádný náraz nenásledoval. Namísto toho se celá rodina vynořila na nástupišti devět a tři čtvrtě zahaleném hustou bílou párou, jež stoupala z jasně červeného bradavického spěšného vlaku. V mlze, v níž už Stella stačila zmizet, se míhaly nezřetelné postavy.

„Tak jsme tady," pronesla Eileen spokojeně.

„U Merlina, hned bych si to s tebou vyměnil a jel znovu," přiznal Abe mladší dceři.

Hesper se zvonivě zasmála. „Tati, byl bys na vyučování moc starej," řekla mu s bezprostřední dětskou upřímností.

„Tak honem, pospěšte si!" pobízela je Stella netrpělivě.

„Do odjezdu zbývá dobrá půlhodina," namítla Eileen. „Jsi zase příliš horlivá, zkus se uklidnit a vychutnat si atmosféru."

„Já nejsem horlivá," povzdychla si Stella frustrovaně. „Musíme si pospíšit, jinak o to přijdeme..."

„Stello!" varovala ji matka. „Kolikrát ti mám opakovat, že používání svojí moci pro zábavu –"

„Nic jsem neřekla!" vyhrkla Stella kajícně.

Eileen se jí podezřívavě zadívala do tváře. „Stello Potterová, nepokoušej moji trpělivost a nelži mi do očí."

„No tak fajn," řekla dívka rozmrzele. „Ale já za to opravdu nemůžu! To samo, víš, že to neovládám!"

„Neodmlouvej mámě," varoval ji Abe, ale jako pokaždé byl příliš mírný. To on v jejich rodině zastával roli shovívavějšího rodiče.

Stella protočila očima, a když se ani jeden z rodičů nedíval, zkontrolovala hodinky na zápěstí. Nevědomky se pro sebe potěšeně ušklíbla. Hesper se mezitím zvědavě rozhlížela na všechny strany. Loni sestru s rodiči doprovázela, ale tenkrát se příliš soustředila na to, že Stellu až do Vánoc neuvidí a bude se jí zoufale moc stýskat. Tentokrát doopravdy věnovala pozornost všemu kolem.

Pára byla tak hustá, že rozeznat v ní jednotlivé obličeje nebylo nijak snadné. Hlasy odloučené od těch, komu patřily, zněly nepřirozeně hlučně. Rodiče volali na své děti, studenti se radostně shledávali se svými kamarády a do toho všeho houkaly sovy a rachotily vozíky.

„Musíme jít až dozadu!" poučovala Stella ostatní. „Máme sraz s kluky u posledního vagónu."

Abe s Eileen se po roce rozhlíželi po nástupišti s nefalšovaným potěšením a nasávali nezvyklou atmosféru. Dav pro ně nebyl až tak anonymní – obzvlášť mezi dospělými zahlédli několik známých tváří. Většinou mezi nimi matně poznávali své spolužáky, ale Eileen se pokývnutím hlavy zdravila i s několika ze svých pravidelných zákazníků. Její maličké lékárně na Příčné ulici se dařilo a vybudovala si na trhu s přísadami do lektvarů své jméno.

„Tady jsme!" zvolal náhle nějaký hlas před nimi.

Z mlhy se vynořila skupinka lidí. Albus, Eileen, Stella a Hesper rozeznali jejich obličeje teprve ve chvíli, kdy došli těsně k nim.

„No sláva, Potterová!"

„Taky jsi mi chyběl, Malfoyi!"

Logan Malfoy se potěšeně zazubil. Na dvanáctiletého chlapce byl nezvykle vysoký a Stellu, která byla dokonce o několik měsíců starší, převyšoval skoro o hlavu. Zastrčil si své plavé vlasy za uši a svou kamarádku obal, jako by se neviděli celou věčnost.

„Kde máš koště?" byla jeho první otázka.

„Táta ho nese," ukázala směrem k Albusovi. „Připrav se, že vám letos nakopeme zadky."

„Stello, slovník!" pokáral ji Abe unaveně, ale dvojice jim už přestala věnovat pozornost. Začali se mezi sebou přít, která kolej sestaví lepší famfrpálový tým. Stella hrdě navštěvovala Havraspár, kde profesorka Scamaderová jen s vypětím všech sil zvládala její temperament. Byla příliš houževnatá a energická, ale se stejným nadšením, s jakým se vrhala do průšvihů a vymýšlení lumpáren, se pouštěla i do studia. Jejím snem byla pozice havraspárské odrážečky.

Oproti tomu Logan se letos chystal usilovat o post zmijozelského chytače a měl velmi dobré vyhlídky, protože jejich tým byl v posledních letech k uzoufání marný. Upřímně se těšil na to, že budou se Stelou soupeřit i někde jinde než ve vyučování, kde bylo jejich vzájemné špičkování na každodenním pořádku.

„Tak co, těšíš se?" obrátil Logan svoji pozornost k Hesper.

Mladší Potterová trochu pookřála, když ji vzali mezi sebe a zapojili ji do rozhovoru o nadcházejícím školním roku.

Eileen s Albusem se připojili k Loganovým rodičům. Scorpius právě nasoukal kufr do vlaku a převzal si od značně unavené Rose do náruče mladšího syna. Maličký Darren na chaos kolem sebe vyplašeně kulil oči a schovával svoji rusou hlavičku do tátovy hrudi. Oba Malfoyovi vypadali vysíleně.

„Pořád pláče," odpověděla Rose na nevyřčenou otázku. „Celou noc jsme nespali."

„Chtělas říct celé měsíce," opravil ji Scorpius.

„Třeba to je jen hloupé období," pokusila se ji Eileen uchlácholit a pohladila chlapce po baculaté tvářičce. Okamžitě se mu roztřásla brada a začal natahovat.

„Ne, už je prostě takový," povzdychla si Rose s jakousi smířeností. „Můžeme jen doufat, že bude mít klidnější pubertu. Začínám z toho šílet, už se vážně těším do práce. Normálně jsem se přistihla, jak toužím po tom, aby mi Emily poslala sovu, že to beze mě nezvládají."

„A co bychom asi tak dělali?" povytáhl Scorpius obočí. „Nechal bych práce na Odboru záhad a zůstal doma s malým já?"

„Jako první náměstkyně ministryně kouzel mám stejně vyšší plat," usadila ho Rose.

Scorpius se nadechl, aby jí na to něco odpověděl, ale nakonec si ji jen přitáhl blíž a políbil ji do vlasů. Potom obrátil svou pozornost zpátky k Potterovým.

„Možná bych si mohl u vedoucí taky vyžádat navýšení platu," zažertoval.

„Můžeš to zkusit," podpořila ho Eileen ironicky, „pokud ji zastihneš."

„Kde že to vlastně jsou?" vyzvídala Rose.

„Anthony ji vytáhl někam do jihovýchodní Asie, sbírá tam další materiál na knihu," vysvětlila Ela. „Když nám psala naposled, dostali se zrovna do křížku s nějakými domorodými zaklínači. Emily se jen obává, aby nevyvolala nějaký mezinárodní konflikt. Naštěstí se už příští týden vrací."

„A Nikolaos se ti neozvala?" zeptal se Scorpius a přehodil si syna na druhou ruku, protože byl příliš těžký. „Táta říkal, že se s ní pokoušel spojit minulý týden, ale neodpovídá."

Abe se pobaveně zasmál. „Tu jsme viděli naposled kdy... na Vánoce?" otočil se k Ele.

„Zastihnout Lolu – to je jako chytat kouř holýma rukama," připustila Eileen. „Však ona se zase vynoří, jako vždycky."

Nad hlavami jim v tu chvíli prolétla sova, které někomu uletěla z klece. Darren sebou poplašeně trhl a rozplakal se. Eileen s Albusem okamžitě pochopili, jak to Rose myslela. Chlapec plakal usedavě a nahlas, až z toho třeštila hlava. Nepomáhalo žádné chlácholení, ani když si ho Rose přitiskla na prsa a konejšivě ho kolébala.

„Kde má toho pitomého plyšáka?" rozhlížel se Scorpius kolem sebe.

„Zapomněla jsem ho v autě," přiznala Rose. „Zatraceně."

Hesper k Rose přiběhla a naznačila jí, ať se k ní nakloní. Darrenovi se po tváři stále kutálely obrovské slzy a mezi jednotlivými nádechy se zalykal. Hesper k sobě sepjala drobounké ruce, které se jí vzápětí rozzářily modrým světlem. Jak rychle se objevilo, tak rychle zase zmizelo, ale v ruce najednou svírala usmoleného plyšového medvídka.

„Děkuju, Hesper," usmála se na ni Rose zářivě a ukázala oblíbené plyšové zvířátko synovi. „Podívej, zlatíčko, kohopak to tu máš?"

Chlapec drobnou ručkou medvídka stiskl a zabořil do něj obličej. Přestal plakat téměř okamžitě.

„Taky bys mi mohla sehnat lepší koště," napadlo Logana, když se k nim Hesper zase vrátila.

„Nevyužívám telekinezi ke krádežím," zamračila se na něj.

„Ví o tom Nathaniel?" ušklíbl se Logan a zadíval se tázavě na Stellu. „Tvoje sestra je ještě nevinná duše."

„A taky jí zůstane," zastala se jí Stella nekompromisně.

Albus se Scorpiusem se dali do řeči o famfrpálu a zdvořile probírali letošní úspěchy a neúspěchy. Nikdy se nestali opravdovými přáteli, ale Albusovy sympatie vůči Malfoyovi vzrostli v den, kdy poprvé přišel na rodinný oběd do Doupěte a statečně čelil všem Weasleyovým. Nemusel se vypořádat jenom s Ronem, ale i se všemi jeho bratry a co hůř – Arthurem Weasleym osobně. Hlava Weasleyovic rodiny si ho povolala do obývacího pokoje, ke spolu seděli bezmála dvě hodiny. Nikdo nevěděl, o čem přesně spolu mluvili, ale když se Scorpius tenkrát vypotácel ven, byl v obličeji zelený a celý se klepal. Na příští narozeninovou oslavu však už mohl oficiálně přijít.

Protože pokud někdo na vlastní kůži pocítil nenávist vlastního tchána, byl to právě Abe. Severus Snape se nikdy s volbou životního partnera své dcery nesmířil. Albus byl přesvědčený, že kdyby mohl, byl by jim býval překazil i svatbu. Proto o ní nikdo tenkrát nevěděl a vzali se jen za přítomnosti svědků, tedy Edwarda a Nikolaos. Až když zjistili, že čekají prvního potomka, vzdal Severus všechny pokusy o to, aby je rozdělil. Abe si na jeho kousavé a sarkastické poznámky zvykl a naučil se je pouštět jedním uchem dovnitř a druhým zase ven. Byl však vděčný alespoň za to, že k vnučkám se Severus choval úplně jinak než k němu. Měl je rád, svým podivínským a odměřeným způsobem. A když zjistil, že obě podědily talent na přípravu lektvarů, stal se ještě pozornějším.

„Četli jste dnešního Věštce?" zajímala se Rose. „Co se z Dominique stala šéfredaktorka, slušně se to rozjelo. Opřela se do Mezinárodního sdružení kouzelníků a nefungující spolupráce mezi zeměmi. Koleduje si o průšvih."

„Což je po letech žurnalistického bahna od Holoubkové alespoň příjemná změna," souhlasil Albus. „Konečně ty noviny mají nějakou úroveň."

Scorpius se zadíval nervózně na hodinky a potom na Rose. „Má zpoždění."

„To nic, to zvládneme," ujistila ho nepříliš jistým tónem.

„Kdo má zpoždění?" nechápala Eileen.

„Táta," vysvětlil Scorpius. „Chtěl se s Loganem přijít rozloučit."

„Ale měl to stihnout, než přijdou naši," doplnila ho Rose. „Už mě to popravdě docela unavuje, ale nedělá to dobrotu, když se potkají všichni dohromady."

Jako na zavolanou se z páry vynořil Draco Malfoy. Už léta pracoval jako vedoucí Útvaru pro mezinárodní kouzelnické obchodní normy, což platilo za jedno z nejváženějších míst na ministerstvu. Přišel pečlivě ustrojený v dobře padnoucím obleku a při chůzi se opíral o elegantní vycházkovou hůl z ebenového dřeva. Několik postarších dam, většinou doprovázejících svá vnoučata, se za ním zvědavě otočilo.

„Dědo!" vyjekl Logan potěšeně a rozběhl se mu naproti. „Tys přišel!"

„Nenechal bych tě přeci odjet bez rozloučení," usmál se na vnuka shovívavě. „Tak co, připravený?"

„Naši mi dokonce koupili nové koště," pochlubil se pyšně. „Není to ale nejlepší model," dodal šeptem, aby je nikdo jiný neslyšel, „prý, abych se před ostatními okatě nechlubil."

„Nepotřebuješ nejrychlejší koště, abys je oslnil," vzal ho Draco kolem ramen a přidali se k ostatním. „I tak budeš nejlepší hráč na hřišti."

„To se ještě uvidí," dodala Stella zlověstně, čímž ostatní upřímně rozesmála.

Draco se se všemi zdvořile pozdravil, a pak se obrátil k Rose a Darrenovi. „Tady je, nemladší Malfoy!" zvolal potěšeně a vzal si chlapce do náruče. Pravdou bylo, že Darren zdědil spíš Weasleyovic geny, na rozdíl od svého staršího bratra, ale Draco mezi nimi žádné rozdíly nedělal.

Malfoyovi se spolu zapovídali, a tak Albus s Eileen alespoň naložili děvčatům kufry do vlaku.

„Mami, můžu si vzít kočku s sebou?" zeptala se Hesper prosebně. „Všechny ty sovy by ji jenom dráždily."

„Měla bys ji mít v kleci," pokoušela se jí Eileen domluvit. „Ještě jste si na sebe nezvykly, co kdyby se ti zatoulala?"

„Budu ji pevně držet," smlouvala Hesper.

Nakonec ji přeci jen přesvědčila a vytáhla obrovskou chlupatou kočku připomínající velikostí medvídě ven z klece. Kočka slastně zapředla.

„Už jsi ji pojmenovala?" zeptal se Abe zvědavě. Jméno pro nového mazlíčka bylo tématem každé rodinné večeře celý týden, co si ji Hesper koupila.

„Vlastně ji pojmenoval strejda Edward," přiznala dívenka, „to jméno se jí líbí. Budu jí říkat Walburga."

Kočka souhlasně zamňoukala. Eileen jen vyděšeně vytřeštila oči, zato Albus se rozesmál, až se mu do očí nahrnuly slzy.

„Co je?" zarazila se Hesper. „Co je na tom jméně špatného?"

„Vůbec nic," ujistila ji Eileen a pokoušela si zachovat kamennou tvář. „Jen jí tak, prosím, neříkej před Tichošlápkem."

„Naopak," nesouhlasil Abe, „myslím, že jemu se to jméno bude líbit."

Hesper se spokojeně zazubila. Potěšit Siriuse patřilo k jejím nejoblíbenějším činnostem. Ráda k pradědečkovi jezdila se Stellou na prázdniny. Obzvlášť, když se tam sešli s Nathanielem a Elizabeth. Navíc už brzy se jim rodina měla zase o něco rozrůst – Hesper tajně doufala, že to bude další holka, jen proto, aby Nathana mohly popichovat. Strýček Remus se však vsadil s bratry, že bude mít syna a vzhledem k tomu, že dal na radu Stelly, nejspíš se tak opravdu stane. Stella se ve svých předpovědích málokdy doopravdy zmýlila.

Spousta obličejů na nástupišti se k nim začala otáčet. Jak se mlha rozestoupila, Abe přestal být pro ostatní anonymní.

„Pane Pottere! Pane Pottere! Můžu vás poprosit o autogram?" zčistajasna se vedle nich vynořila skupinka chlapců s rozzářenými obličeji a obklíčili famfrpálovou legendu ze všech stran s nejnovějším vydáním Magazínu košťat, na jehož obálce společně s Jamesem pózoval.

„Ale jeden po druhém, kluci," prosil je se smíchem.

V tom okamžiku se Rosiny a Scorpisuovy neblahé předtuchy naplnily. Ron a Hermiona Weasleyovi se přišli rozloučit s nejstarším vnukem a střetli se tak nečekaně s Dracem, kterého potkat nechtěli.

„Weasley," přikývl Draco na pozdrav.

„Malfoyi," oplatil mu Ron stejně.

„Babi, dědo!" vmísil se mezi ně Logan, který se za dvanáct let taktického vyjednávání naučil zahlazovat mezi oběma rodinami konflikty pouhým mrknutím oka. „Děkuju vám za ty nové knihy, jsou báječné!"

„To mě moc těší," usmála se na něj Hermiona vřele. „Přinesla jsem ti něco na cestu," podala mu papírový sáček se svačinou. „Snad se máma nebude zlobit," mrkla očkem po Rose, která si jen odevzdaně povzdychla.

„A pak, že naše rodina není normální," zašeptala Stella sestře důvěrně.

„Dovedeš si představit, že by do toho přišel ještě děda Severus a děda Tony?" povytáhla Hesper obočí.

Obě sestry se krátce odmlčely a zavzpomínaly na loňské Vánoce, kdy se u Blackových málem házelo nábytkem. Tichošlápek se po několika sklenkách ohnivé whisky přestal ovládat a vyprovokoval slovně Severuse, který se po něm ohnal hůlkou, ale zasáhl klopýtavou kletbou Draca stojícího opodál. Ten se natáhl přímo uprostřed obývacího pokoje a ve víře, že na něj podle zaútočil Anthony, mu to vrátil. Mezi čtveřicí se rozpoutal souboj, který naštěstí trval jen tak dlouho, než se mezi ně vmíchali Edward s Regulusem a Remusem a zase je uklidnili.

Stella uznale přikývla. „Jo, máš pravdu, vedeme o jednoho. Tohle netrumfnou."

„Můžu si ho pochovat?" natáhla Hermiona k Dracovi ruce. Po chvilce váhání jí s nelibostí malého Darrena předal.

„Tady je, nejmladší Weasley!" zvolal Ron nadšeně a pohladil vnuka po zrzavých vlasech.

Rose hlasitě zasténala a Scorpius se pokoušel udržet zdvořilý úsměv.

„Je to Malfoy," opravil ho Draco trpělivě.

Ron na něj nerudně zamračil. „Vždyť se na něj podívej, celý Weasley, že Darrene?" polechtal chlapce na bříšku a ten se zasmál. „Krásné zrzavé vlasy a těch pih!"

„Rone," pokárala ho Hermiona.

Ron však provokoval dál: „Tentokrát se určitě vyvede a bude chodit do Nebelvíru, podle rodinné tradice."

„Tak díky, dědo!" zamračil se Logan naoko uraženě.

„Ale, nic si z toho nedělej, víš, že tě mám rád, i když chodíš do... Zmijozelu," poplácal staršího vnuka po zádech. „Tak co to koště, koupili ti ho?"

Logan se potěšeně zazubil a přikývl.

„Hele, Weasley, nepřivlastňuj si naše společná vnoučata!" bránil se Draco. „Vy jich beztak budete mít víc, množíte se jako králíci, ale já mám jen tyhle dvě, tak mi je neber."

„Tati!" Rose i Scorpius varovně každý svého otce okřikli ve stejnou chvíli, čímž počínající konflikt zase rychle zažehnali.

„Hlavně zkus neporušovat školní řád," poprosila Hermiona Logana a okázale ignorovala Ronovy a Dracovy zlovolné pohledy, které k sobě vysílali.

„Neboj se, babi," ujistil ji šibalsky. „To není můj styl."

Ron se rozhodl, že nebude dál zbytečně vyvolávat konflikty a zapojil do rozhovoru Albuse, který se právě tucetkrát podepsal malým fanouškům famfrpálu a podařilo se mu utéct, než se k němu nahrnuli další.

„Abe, jak jde létání?" zeptal se ho zvědavě.

„Vždycky je co zlepšovat," odpověděl příliš skromně, „ale nestěžuju si."

„To rád slyším," přitakal Ron. „Byť mám raději tvého bratra, protože –"

„Hraje za Kudleyské kanonýry, podle tebe nejlepší tým v lize," přitakal Albus se smíchem. „Já vím."

„Letošní sezóna se jim ale moc nedaří," přisadil si Draco.

Ron po něm šlehl zlobným pohledem. „Oni se zase vzpamatují."

„O tom dost pochybuju," trval si nejstarší Malfoy na svém.

Albus se pokusil zavést rozhovor jinam. „James se teď na famfrpál příliš nesoustředí, snad poprvé v životě. Co se jim narodil malý Henry, vyhnal Camrály z hlavy."

„Harry s Ginny je jeli navštívit, že?" vzpomněla si Hermiona.

„Vyrazili včera ráno," přitakal Abe. „Máma doufá, že by si mohli vzít pár dnů volna, ale jak všichni známe Harryho Pottera, stačí jedna sova z ústředí bystrozorů a bude zase zpátky."

Draco se už zase musel vrátit do práce, protože ho čekala neodkladná schůzka na ministerstvu a spěšně se se všemi rozloučil. I Ron s Hermionou se rozhodli odejít ještě před odjezdem vlaku, aby byli včas v práci.

„Řekl bych, že Edward ten vlak letos zase nestihne," prohodil smířeně Albus s pohledem upřeným na velké nádražní hodiny.

„Ještě má deset minut," namítla Eileen. „Znáš jeho heslo..."

„Za deset minut se dá stihnout věcí...?"

Ela se ušklíbla. „Přesně to."

„Edward i letos vyprovází Nathaniela na vlak?" podivila se Rose. „Myslela jsem, že po tom loňském fiasku, kdy jim ten vlak ujel –"

Eileen jí skočila to řeči: „Kouzlo střídavé péče."

„Letos ho stihnou," vyvedla je Stella z omylu.

„Jak si můžeš být tak jistá?" ušklíbl se Logan.

Kamarádka mu však neodpověděla, protože právě v tu chvíli se za nimi ozvaly poplašené výkřiky a několik nadávek. Dav se pohnul, jak jej přímo uprostřed někdo rozdělil na dvě poloviny.

„NATHANIELI!"

Vzápětí spatřili tmavovlasého chlapce na skateboardu, jak se proplétá mezi jednotlivými hloučky lidí, stále nabírá na rychlosti a s veselým úšklebkem od ucha k uchu přeskakuje jeden ležící kufr za druhým. Poslední trik se mu však vymstil: pokoušel se vyhnout žábě, která někomu utekla a aby ji nepřejel, strhl jízdu prudce stranou a vrazil přímo do nějaké dívky. Řetězová reakce na sebe nedala dlouho čekat a jako domino k zemi popadalo nejen několik studentů a kufrů, ale jako vrchol celé havárie jeden ze splašených vozíků přejel výpravčímu nohu.

„Strašně se omlouvám!" dušoval se Nathan, když se mu podařilo zvednout ze země, ale čím víc lidé kolem něj nadávali, tím víc rošťácky se tvářil. „Vážně mě to mrzí! Toho výrazu si nevšímejte, já se s ním narodil."

„Nathanieli!"

Edward konečně syna dohonil, popadl ho za límec a přede všemi mu pěkně od plic vyčinil. Malfoyovi s Potterovými se tou scénkou náramně bavili.

„Vždycky jsem doufal, že existuje nějaká vyšší spravedlnost, která mu to oplatí na dětech," přiznal Scorpius bez rozpaků. „A ona opravdu existuje."

„Říkal jsem ti, že ten skateboard necháš doma!" spílal mu Edward nekompromisně. „Kdyby tě viděla máma –"

„Tak řekne, že se není čemu divit, protože jsem celý po tobě," doplnil ho chlapec přidrzle.

Edward si frustrovaně povzdychl, protože měl samozřejmě pravdu. Nathaniel mu bez řečí skateboard předal a převzal řízení vozíku. Na jeho vozíku žádná klec se zvířetem nestála – celá rodina zastávala názor, že je příliš nezodpovědný, než aby se dokázal postarat o sovu nebo kočku.

„Nazdárek vespolek!" zvolal Nathan spokojeně. „No ne, Hesper, prvně do Bradavic, jak se cítíš?"

„Líp už to nejde," zazubila se jmenovaná.

„A tady jsou moji nejmilejší dva pošuci z kolejí, které za nic nestojí," objal kolem ramen Logana se Stellou.

„Jdeš pozdě," popíchla ho Stella.

„Na to nejlepší se vyplatí čekat," ušklíbl se. „Tak co, Hesper, už víš, do které koleje chceš patřit? Doporučuji ti samozřejmě Nebelvír. Všichni víme, že z něj vyšli ti nejlepší čarodějové –"

„Hej!" ohradili se Stella s Loganem současně.

„...jako například Albus Brumbál nebo Harry Potter," pokračoval Nate dál. „Taky máme tu nejútulnější společenskou místnost, pravidelně vyhráváme školní i famfrpálový pohár a McGonagallka má pro nás slabost. A pak, samozřejmě," poklepal si na hruď, „do Nebelvíru patří i moje maličkost."

„A to má být nějaká výhoda?" oplatila mu Hesper nevzrušeně.

Dospělí však jejich počínající hádce nevěnovali pozornost. Edward se k nim připojil s výrazem trpícího, který však nikoho neobměkčil.

„Jednoho dne ho zabiju, přísahám," postěžoval si. „A Starostolec mi dá zapravdu, že to bylo v sebeobraně před nervovým zhroucením."

„Tuhle větu ses naučil od svý mámy?" neodpustil si Scorpius.

Edward ho probodl pohledem. „Starej se o svoji rodinu, možná by tě zajímalo, že Ron s Dracem se u přepážky přetlačují, kdo projde jako první."

Scorpius začal starostlivě natahovat krk, aby si ověřil, jestli si nedělá legraci.

„Letos jste alespoň nezaspali," pokusila se ho Eileen povzbudit, aby maličko pookřál.

„Ale měli jsme namále," přiznal Ed bez okolků. „Zavíral jsem bar až v pět ráno. Představte si, že byl až k prasknutí narvaný těmi smráďaty, co vyráží do Bradavic a museli se rozloučit s prázdninami," rozhlédl se kolem sebe, jestli náhodou některé ze zákazníků v davu studentů nepoznává. „No chápete to? Byli jsme taky takoví?"

„Ano," odpověděli mu všichni čtyři bez zaváhání.

„Ale kdepak," ušklíbl se Ed nakonec. „Byli jsme mnohem horší, věřte mi. Tahle děcka neví, jak se bavit."

„Pssst," varovala ho Rose. „Před dětmi ani slovo!"

Ale čtveřice si jich nevšímala, jak byla zabraná do vlastního rozhovoru. Edward s Albusovou pomocí nacpal do vlaku poslední kufr.

„Jo, abych nezapomněl," vzpomněl si Edward náhle. „Remus s Perenellou jsou už od včerejška u Munga. Takže nejpozději do dnešního večera je ze mě zase strejda, oslava u mě, pití zdarma," zazubil se spokojeně. „Stello, pojď sem na chvíli!"

Stella odběhla od kamarádů stranou a upřela na Edwarda tázavě oči.

„Pořád platí, že se jim narodí kluk?" zeptal se tiše a Stella přikývla.

„Edwarde!" okřikla ho Eileen. „Nevyužívej ji pro pitomé sázky."

„Já ji nevyužívám," bránil se horlivě. „Stella si jen cvičí svoji moc, že jo?"

Dívka se na něj spiklenecky zazubila a vrátila se k ostatním.

„Chci se jen ujistit, že jméno Gregorovič nevymře, to je celý!" vysvětlil a jako na zavolanou se z páry vynořila malá rodinka.

„Strejdo! Strejdo Edwarde!"

Elizabeth Gregorovičová pustila Regulusovu ruku a rozběhla se Edwardovi do náruče. Světlé kudrlinky jí poskakovaly kolem rozesmátého obličejíčku.

„No ne, Lilibet!" hrál překvapeného. „Ty jsi zase o něco vyrostla!"

Holčička se zahihňala. „Strejdo, nedělej si legraci!"

„Lilibet!" zamávala na ni Hesper nadšeně. "Koukej, mám novou kočku!"

Edward postavil neteř na zem, a ta se rozběhla k ostatním dětem. Regulus se svojí ženou Astrid se k nim připojili.

„Kde se tady berete?" podivil se Edward.

„Říkali jsme si, že se zastavíme omrknout terén," pokrčil Regulus rameny. „Aby Astrid nasála atmosféru."

Jeho žena se váhavě usmála. Astrid byla mudla a kouzelnický svět pro ni byl i po letech ještě pořád fascinující a děsivý zároveň. Už si zvykla na život na Příčné ulici, kde manželovi a švagrovi vypomáhala v dílně, byť hůlky pro ni nebyly nic jiného než kousek dřeva. Zvykla si i na podivínskou rodinu Blackových, do které se přivdala. Na nástupišti devět a tři čtvrtě však byla poprvé. Elizabeth bylo teprve sedm, ale před nedávnem se u ní projevily první kouzelnické schopnosti, a tak nebylo pochyb, že i ona se do Bradavic jednoho dne vypraví.

„Je to fascinující," přitakala Astrid okouzleně. „Když si pomyslím, že jsem pět let jezdila z nástupiště deset každý den do školy a nikdy si ničeho podezřelého nevšimla..."

„Mudlové jsou děsně slepí," odfrkl si Edward.

„Ede!" varoval ho Regulus.

„Nastupovat!" zvolal zčistajasna výpravčí a zahvízdal na píšťalku. „Spěšný vlak do Bradavic odjíždí za pět minut!"

Chvilku loučení jim však narušil příchod nečekaného hosta, který definitivní okamžik odjezdu vlaku ještě oddálil.

„No ne, já se z vás picnu, celá banda pohromadě!"

Z oblaků páry se vynořila Willow Lupinová s rozpustilým úsměvem od ucha k uchu. Dlouhé modré vlasy dnes měla vyčesané do bláznivého drdolu, na každé noze tenisku jiné barvy a na rameni jí podřimovala krysa. Kolem krku jí pak visela volně uvázaná mrzimorská kravata.

„Willow!" zdravila ji Stella nadšeně. K čtrnáctileté rebelce vzhlížela jako ke svému vzoru.

„Kde se tady bereš?" vyzvídal Nathan. „Máš být přece v Bradavicích!"

„Byla jsem na prázdninách u babičky s dědou," ukázala přes rameno do převalujících se oblaků páry, kde se Bill s Fleur loučili se všemi vnoučaty. „A taky jsem našim řekla, že bych se jednou chtěla projet vlakem s váma. Vždycky přijdu o všechnu legraci a čekat na vás doma je docela nuda."

Pro Willow byly Bradavice skutečně domovem, vždyť se tam koneckonců nejen narodila, ale taky vyrůstala. Teddy před lety přijal místo učitele obrany proti černé magii a její matka Victoire zase převzala místo bradavické ošetřovatelky. Žili na hradě i poté, co se jim narodila jejich jediná dcera, a Willow tak byla za staletí první dítě, které důvěrně znalo každičký kout školy dřív, než samo nastoupilo ke studiu. Jejím nejoblíbenějším místem byl beztak Zapovězený les, kam ji Hagrid tajně brával na výpravy po stopách fantastických tvorů, když bývala malá. To on v ní probudil lásku ke zvířatům.

Pak už opravdu nastal čas na loučení, které každá rodina prožívala po svém.

Rose Logana nabádala, aby se věnoval studiu a poctivě se učil. Naproti tomu Scorpius mu dal radu, aby se držel kamarádů a nestranil se kolektivu.

Stella si v druhém ročníku připadala na kázání od rodičů stará. „Ano mami, budu vám psát," slíbila otráveně. „Ale nepište mi moc často. Když mi napíšete vy, a pak babička s dědou a druhá babička s dědou a babi Weasleyová a Tichošlápek, chodí mi pak dopisy každý den. Nikomu jinému tolik dopisů nechodí, mami."

Edward měl loučení se synem o něco těžší. „Nathanieli? Nathanieli! Okamžitě se vrať, nebo si pro tebe do toho vlaku půjdu!"

Zčistajasna se přímo vedle něj objevil nejdřív záblesk modrého světla, a pak i jeho nezbedný syn.

„No tak, co jsme si říkali o používání Salazarovy moci na veřejnosti?" pokáral ho.

„Vždyť mě nikdo neviděl," namítl a aby dokázal, že má pravdu, znovu se přemístil a vzápětí se vynořil o pár stop dál, aniž by to kdokoliv kromě Edwarda zaregistroval.

„Poslyš," naklonil se k synovi a položil mu ruku na rameno. „To, co ti teď řeknu, ti říct musím, jasný? Slíbil jsem to tvojí mámě."

Nathan povytáhl obočí.

Následující slova Edwardovi opravdu nešla z pusy snadno. „Chovej se slušně, dodržuj školní řád a plň své povinnosti," vyjmenoval s výrazem upřímného utrpení. „Nepoužívej svoji moc k žádným lumpárnám, ano?"

Nathaniel se na něj zadíval tak nevěřícně, až měl Edward pocit, že zírá do zrcadla.

„A to je všechno?" zeptal se chlapec sarkasticky.

„Něco pro tebe mám," zašeptal mu Edward do ucha a strčil mu do ruky kus starého zažloutlého pergamenu. Nathan ho s posvátnou úctou v očích převzal.

„To...to myslíš vážně?" zeptal se šokovaně.

Ed na něj mrknul. „Jste na řadě, ne? Užívejte ho moudře."

„Čestný pobertovský, tati," vysekl mu úklonu a strčil si Pobertův plánek do zadní kapsy džínů. Rychle ho objal kolem krku a rozběhl se k vlaku, kde už na něj čekali Logan s Willow.

„A za žádnou cenu neprovokujte dědu Severuse," kladla Eileen dcerám na srdce. „Buďte na něj hodné, ano?"

„Co když mě Moudrý klobouk nikam nezařadí?"

Šeptem položená otázka, která byla určená jen němu, Albuse v prvním okamžiku zaskočila. Najednou se mu vybavil okamžik, kdy se jako malý kluk před lety svého otce s obavami ptal, na to, jestli je špatné skončit ve Zmijozelu.

Přikrčil se tak, že se Hespřin drobný obličej ocitl maličký kousek od jeho. Měla jeho oči, ale jinak se až zoufale podobala na Eileen. Kočka v její náruči zapředla.

„Nebuď hlupáček, hvězičko moje, to víš, že tě někam zařadí," usmál se na ni. „A ať vybere jakoukoliv kolej, bude to ta správná volba, nemusíš se bát."

„A co když se mi tam nebude líbit?" strachovala se dál. „Co když –"

„– pak budeš mít kamarády v jiných kolejích, ne?" povzbudil ji. „Svět nestojí přece na tom, do které koleje chodíš. Pokud ti na tom však záleží, Moudrý klobouk k tvému přání přihlédne."

„Vážně?" vykulila oči.

„U mě to tak bylo," přitakal. „A u dědečka taky. Nemusíš se bát."

Hesper přikývla a naposled otce objala, pak se ještě rychle loučila s Eileen, která její drobnou tvářičku zasypala polibky.

Stella naznačila Albusovi, aby k ní sklonil tvář a spiklenecky mu pošeptala do ucha: „Vím, kam ji klobouk zařadí."

„Stello!" povytáhl varovně obočí.

Starší dcera pokrčila rameny na znamení, že za to opravdu nemůže. Byla to milosrdná lež, kterou jí všichni tolerovali. Vize do jisté míry ovládat mohla.

„Bude to Mrzimor. A bude se jí tam líbit."

Abe se úlevně zasmál. „Ale mámě ani slovo, ať je to překvapení."

Dveře červeného vlaku se už ale všude přibuchovaly a rozmazané siluety rodičů, prarodičů a sourozenců se hrnuly kupředu pro poslední polibky a poslední uspěchané rady. Stella s Hesper nastoupily a Eileen za nimi zavřela dveře.

„Dávejte na sebe pozor!" přála jim Rose, když se všechny děti nahrnuly k oknu.

„A koukejte McGonagallové pohnout žlučí!" neodpustil si Edward.

Hesper, Stella, Logan, Nathaniel a Willow se zasmáli. Vlak se dal do pohybu a Abe, Eileen a Edward si nemohli pomoct, nedokázali se ubránit nostalgii, a tak kráčeli podél něj a mávali dětem na rozloučenou. Z podzimního vzduchu se vytratily i poslední stopy páry. Vlak zabočil a zmizel.

„A jsou zase pryč," povzdychla si Eileen dojatě.

„Aspoň nebudou chvíli náš problém," ušklíbl se Edward, ale i jemu se bude po synovi stýskat.

Spěšný vlak do Bradavic vyrazil vstříc dalšímu školnímu roku, dalšímu dobrodružství a další generaci hrdinů, která se tamějším profesorům vryla hluboko do paměti.