„A teď mi zmizte z očí," rozkázala popuzeně a trojice spěšně ředitelnu opustila. „Měl jste pravdu, Albusi," řekla rezignovaně zády k portrétu bývalého ředitele. „Stihli to ještě v září."

„Měl jsem se s vámi vsadit alespoň o citronovou zmrzlinu," usmál se na ředitelku potměšile Albus Brumbál ze svého obrazu.

(Mé jméno, má krev III: Kapitola třináctá – Svět patří nám)

~••~

Bradavická škola čar a kouzel, jaro 1972

Minerva McGonagallová pracovala ve Bradavicích jako profesorka přeměňování už šestnáct let. Nikdy si nepředstavovala, že bude jednou učit, přestože jí učitelé během školních let přesvědčovali, že má pro ono povolání ty nejlepší předpoklady – byla neobyčejně bystrá, talentovaná a mezi spolužáky si dokázala sjednat respekt, čehož využila zejména na postu kapitánky nebelvírského famfrpálového mužstva či ve funkci primusky. Ihned po dokončení svého studia však dala přednost kariéře na Ministerstvu kouzel – a jak se brzy ukázalo, nebyla to pro ti na správná volba. Do Bradavic jako profesorka nastoupila vlastně jen proto, aby si vyléčila zlomené srdce. Netušila, že se hrad stane jejím domovem po zbytek života. Z kolegů se stala její rodina, z žáků se staly děti, které nikdy neměla a než se nadála, zapustila na tomhle místě kořeny.

Minerva McGonagallová pracovala v Bradavicích jako profesorka přeměňování už šestnáct let a nikdy si nepředstavovala, že její trpělivost má nějaké meze. Vždycky hrdě prohlašovala, že má nervy z oceli. Byla na své žáky přísná, chtěla je něčemu naučit, ale zároveň z nich i vychovat dobré a čestné kouzelníky. Její přítomnost budila respekt, málokdo si dovolil jí odporovat, ale zároveň ji studenti měli svým způsobem rádi – a ona je. Během své kariéry však poznala několik málo výjimek, kvůli kterým jí vyletěl tlak tak vysoko, že musela odložit svou kamennou masku.

Poprvé o výpovědi Minerva McGonagallová uvažovala na jaře 1972, kdy do lavic zasedl nechvalně proslulý čtyřlístek.

„Potter, Black, Lupin a Pettigrew!" rozlehl se její hlas chodbou.

Čtyři chlapci sedící na lavičce před kabinetem v prvním poschodí, promočení skrz na skrz tak moc, až z nich odkapávaly louže vody, se po sobě sklíčeně podívali. Jako první našel odvahu James, vzápětí po něm se zvedl i Sirius. Petr s Remusem se k nim přidali jen velmi neochotně. Čtveřice vešla do kabinetu a zavřela za sebou dveře. Profesorka McGonagallová, sedmatřicetiletá přísně vyhlížející žena s černými vlasy v upjatém drdolu, se na ně podezřívavě zadívala zpoza hranatých brýlí. Vždycky mhouřila oči jako kočka a většina studentů pod sílou jejího pohledu zpanikařila, tahle čtveřice však nikoliv. Minerva dokázala odhadnout každý malér jako blesk: od první hodiny přeměňování, kdy si tihle čtyři sedli pospolu, věděla, že to nevěstí nic dobrého. Kdyby však tušila, že jí budou – ať už vědomě či nevědomě – způsobovat starosti bezmála padesát let, sbalila by si svůj kufr už tenkrát a utíkala by tak rychle, jak by jen dokázala.

„Něco takového bych do vás nečekala!" prohlásila profesorka McGonagallová. „Doufám, že máte pro své chování nějakou přijatelnou omluvu."

Chlapci se po sobě podívali.

„Totiž, ehm," odkašlal si James. „Byla to nehoda..."

„Nehoda?" zopakovala Minerva šokovaně. „Tak vy my chcete naznačit, že jste šli náhodou kolem, když pan Snape spadl do jezera?!"

„Nejspíš mu ujela noha na břehu," pokoušel se z celé situaci vybruslit Sirius.

„Vy si dejte pozor, aby vám neujela noha na vrcholku astronomické věže, pane Blacku," zpražila ho zlostně. „Nemůžu uvěřit tomu, že jste se pokoušeli utopit svého spolužáka!"

„Paní profesorko – prosím vás – "

„My se ho nepokoušeli utopit," hájil se James, „to ďasovcové, stáhli ho pod hladinu."

„A jak se pan Snape ocitl v jezeře?" povytáhla obočí.

Čtveřice svorně mlčela. Petr byl v obličeji celý rudý, z Remuse odkapávala voda tak, že už stál v louži a James měl ve vlasech zapletené vodní rostliny. Sirius chvíli nervózně poskakoval na jedné noze, než se mu z nohavice vypadala žába, která s hlasitým kvákáním odskákala pod knihovnu v rohu místnosti.

„Odebírám Nebelvíru padesát bodů za každého," rozhodla rázně. „Jste ostudou naší koleje! Očekávala bych od vás, že se alespoň ke svým malérům postavíte čelem a hrdě si ponesete následky. Namísto toho se chováte jako zbabělci. Všichni čtyři dostanete školní trest! A vykonáte ho každý sám," dodala.

„Ano, paní profesorko," zamumlali jednohlasně.

To si ještě naivně myslela, že když je bude nějaký čas držet od sebe, dokáže je přinutit k lepšímu chování. Kdyby jen tušila, jak šeredně se mýlila.

Všude, kde to zavánělo malérem, tam se dřív jeden z nich (v nejhorších případech všichni) objevil. Brzy je znal každý jménem a nebylo učitele, který se s nimi dostal do křížku. Nejvíc s nimi však válčil školník Filch. Minerva, která si s ním nikdy nesedla, a už vůbec ne s jeho kočkou paní Norissovou, měla pokaždé škodolibou radost, když ho chlapci dokázali vyprovokovat. Jejich chování bylo dětinské a bláznivé, porušovali školní řad tak samozřejmě, jako chodili na vyučování, ale když došlo na lámání chleba, nemohla popřít, že jsou bystří a talentovaní. Jejich domácí úkoly a eseje patřily k těm nejlepším z celého ročníku (pokud se namáhali je odevzdat) a v nacvičování zaklínadel byli vždy o krok napřed. Občas měli světlé chvilky, jako když se James Potter stal součástí nebelvírského famfrpálového týmu a dovedl jejich kolej několikrát k vítězství, nebo když se Remus Lupin stal nejchytřejším žákem na škole. Bohužel, stále převládaly ty, které z nich dělaly obávané školní záškodníky.

~••~

Bradavice, jaro 1978

Už sedm let James Potter, Sirius Black, Peter Pettigrew a Remus Lupin Minervě McGonagallové v pravidelných intervalech zvedali krevní tlak. Stačilo jen, aby jednoho z nich zahlédla a vlasy v zátylku se jí naježily. Za ta léta s nimi prožila téměř všechno – od obyčejného narušování vyučování až k průšvihům, kdy se ocitli jen krůček od vyloučení ze školy. Byla na ně přísnější než na kohokoliv jiného, ale zároveň to byla ona, kdo se za ně přimluvil ve chvílích, kdy to s nimi chtěli ostatní kolegové vzdát. To však neznamenalo, že nebyly dny, kdy sama sobě spílala za to, že jim dávno nesbalila kufry a nepostavila je před hlavní bránu.

S blížícím se koncem školního roku se pomalu schylovalo ke dni, kdy jejich ročník konečně Bradavice opustí. Učitelský sbor se na tenhle den těšil tak moc, že si ve sborovně odškrtávali kalendář políčko po políčku jako dětí čekající na Vánoce. Jenže ani OVCE nezaručovaly, že jsou někteří připraveni dospět a převzít nějakou zodpovědnost.

Někdy byly dny, kdy se jí zázračně vyhýbali (což ostatně nevěstilo nic dobrého), jindy na ně ale narazila dřív, než si stačila vypít svoji ranní dávku silného čaje.

Toho květnového rána právě vyšla z Velké síně, když narazila na Jamese Pottera a Lily Evansovou v tak těsném objetí, až připomínali jednoho člověka.

„Pane Pottere, slečno Evansová, zkuste ty svoje pudy zkrotit a přestaňte se veřejně muckat," pokárala je.

„Podle školního řádu ale neděláme nic, co bychom nesměli!" bránil se James.

„Těší mě, že jste se konečně naučil řád zpaměti, Pottere," ujistila ho. „Nicméně není problém vyhlášku o zákazu líbání na chodbách připsat, to mi věřte."

V polovině schodiště do ní málem vrazil Peter Pettigrew v usmoulaném tričku a kalhotách, dokonce neměl ani boty.

„Pettigrew! Kam se tak řítíte? Kde máte školní uniformu?"

„Paní profesorko, věřte mi, to nechcete vědět," přesvědčoval ji úpěnlivě.

Minerva ho chvíli propalovala pohledem, ale nakonec přitakala. „Máte pravdu, nechci. Než začne vyučování, okamžitě si ji sežeňte a dejte se do pořádku."

„Ano, paní profesorko!"

Značně rozladěná vyšla schody do prvního patra a zahnula směrem ke svému kabinetu. V chodbě narazila na Remuse Lupina s provinilým výrazem ve tváři.

„Dobré ráno, paní profesorko McGonagallová!" zahalekal příliš nahlas a očima nervózně zašilhal někam za svá záda.

„Lupine, co tu u Merlina hulákáte?"

„To já jen tak," prohlásil nepřesvědčivě. „Dneska je vážně krásný den, nemyslíte?"

„Ano, jistě," odtušila a chystala se projít, jenže Remus se jí váhavě postavil do cesty. „Pane Lupine, nemám čas na nějaké vaše hlouposti..."

„Hlouposti?" zopakoval nervózně. „Ale ne, já jen jsem si říkal... no...že bychom si mohli popovídat..."

„Pane Lupine, docela spěchám, za chvíli začíná první hodina," připomněla mu. „Taky byste měl být na vyučování, ne snad?"

„No ano," připustil neochotně. „Ale –"

„Tak to vzdejte, Lupine," požádala ho. „Ať se snažíte Blacka krýt kvůli jakémukoliv přestupku, oba dávno víme, že mu to stejně nepomůže."

Remus se ani nenamáhal zjistil, jak o tom ví. Poraženě ustoupil a nechal ji projít ke svému kabinetu.

„Pane Blacku, co tady děláte?" vyjekla profesorka McGonagallová, když otevřela dveře a uviděla Siriuse s provinilým výrazem ve tváři.

„Co tady děláte vy?" vrátil jí pohotově.

„Tohle je můj kabinet, tudíž vaše otázka není na místě," odtušila chladně.

Sirius se pokusil o jeden ze svých pověstných úsměvů, který s ní po sedmi letech ani nehnul. „Mám průšvih?" zeptal se opatrně.

„Zkuste hádat," odvětila, práskla za sebou dveřmi a sedla si za svůj stůl.

„Ne?" tipl si nevinně.

„Zkuste to znovu a realisticky."

Sirius si poraženě vzdychl. „Omlouvám se, paní profesorko, jen jsem si chtěl ověřit, zda jste dostala moji závěrečnou esej do přeměňování."

„Myslíte tu, co jste měli včera odevzdávat?" povytáhla obočí. „Tak tu jsem nedostala."

„No právě," přiznal provinile a vytáhl z brašny srolovaný pergamen. „Kdybyste třeba přimhouřila oči a předstírala, že ležela mezi ostatními..."

Minerva si hlasitě povzdychla a dlouhou chvíli vyčkávala. Nechávala ho dusit se ve vlastní šťávě tak dlouho, až se nervózně ošíval. Znala Siriuse Blacka, k jeho povaze patřilo, se jen tak snadno nevzdával. Běhal by za ní klidně celé dny, jen aby ji přinutil tu esej převzít.

„To bych zřejmě nemohla," prohlásila pak.

„Jistě," přikývl poraženě, „tak to se nedá nic dělat, když neodevzdám esej, neukončím předmět, tudíž nemůžu k OVCE," začal vyjmenovávat naoko zkroušeně, „což znamená, že si ještě jednou zopakuju poslední ročník..."

Ta představa jí naháněla husí kůži. „Vypadněte z mého kabinetu," doporučila mu, „a esej tu nechte."

„Paní profesorko, vy jste úžasná!" zazubil se. „Už vám to někdo řekl?"

„Vy," odtušila ledově, „pokaždé, když máte nějaký malér. Běžte, než si to rozmyslím. Ale to je to poslední, co jsem pro vás udělala, Blacku," dodala káravě.

Nebyla to tak docela pravda. Přimhouřila oči ještě několikrát – například když oslavovali vítězství Nebelvíru ve famfrpálovém poháru, nebo když opravdu zdárně složili zkoušky OVCE. Když jim dávala opravdové sbohem, doufala, že odvedla dobrou práci – snad přeci jen dospějí v dobré kouzelníky, ale i v dobré lidi.

„Tak je tu konec dalšího školního roku," povzdychl si Albus Brumbál, když společně sledovali ze sborovny davy žáků mířících k hlavní bráně, kde na ně čekaly kočáry. „Zase o krapet náročnější než ten loňský."

„Ano, to byl," přitakala.

„Copak, milá kolegyně?" otočil se k ní. „Snad se vám nebude stýskat."

„To rozhodně ne," odmítla Minerva rázně, „jsem ráda, že jsou konečně pryč, škola se tak bude moct vrátit do normálu."

„Vidíte, a já bych řekl, že bude docela škoda, když nás nebude mít kdo obveselovat svými žertíky," usmál se ředitel a zhoupl se na špičkách.

„Říkejte tomu jak chcete, podle mě to bylo čiré utrpení," prohlásila. „To nejhorší, co Bradavice potkalo."

„Važte slova, milá kolegyně," varoval ji přátelsky. „Troufám si tvrdit, že jsme ještě nezažili všechno."

~••~

Bradavice, jaro 1992

Přišla válka a stejně náhle přišel i pád Pána zla. Obojí se jejího života dotklo víc, než kdo tušil. Láska jejího života, mudla, kterému kdysi slíbila svou ruku, se stal obětí Voldemortova zběsilého řádění. Teprve když byl mrtvý a byla si jistá, že už se nikdy neshledají, dala průchod léta potlačovaným emocím. O pár let později našla štěstí po boku muže, který jí byl dlouhá léta přítelem. Elphiston Urquart byl o mnoho let starší než ona, a nakonec je spojovalo spíš pevné přátelství, než upřímná láska - přesto byl jejich svazek šťastný. Bohužel, tři roky po svatbě Elphiston přišel nešťastnou náhodou o život a Minerva zůstala zase sama. Definitivně teď žila už jen pro svoji práci.

Brumbál se nemýlil – ostatně jeho předzvěsti se naplnily téměř vždy. Už když Minerva posílala první z dopisů určených Harrymu Potterovi, tušila, že brzy do Bradavic zavítá někdo zcela výjimečný. Mezi pedagogy se strhly vášnivé rozepře o to, do které koleje nejznámější dítě kouzelnického světa připadne. Minerva byla více než potěšená, když Harry skončil v té její. Poměrně brzy v něm rozpoznala chytačský talent a udělila mu výjimku, aby se mohl v prvním ročníku stát členem famfrpálového týmu. Měla však tušit, že to s ním nebude tak jednoduché, obzvlášť když se v Předvečer všech svatých připletl do cesty tomu trollovi.

Každý o Harrym mluvil jako o vyvoleném, jako o chlapci, který zůstal na živu. Pro nebelvírskou ředitelku byl spíš chlapcem, který se nevyhnul žádnému maléru. Nedlouho poté, co dopomohl jejich týmu k vítězství, však poprvé těžce porušil školní řád. Bylo chvíli po půlnoci, opravovala poslední eseje šestých ročníků a chystala se zrovna spát, když k ní do kabinetu vpadl Filch s tvrzením, že tři žáci z její koleje nejsou v postelích – a co hůř, jedná se o prváky.

Přímo na chodbě chytili Nevilla Longbottoma, a když vešla do kabinetu, spatřila ke svému údivu nejnadanější studentku ročníku – Hermionu Grangerovou a Harryho Pottera.

„Něco takového bych do nikoho z vás nikdy neřekla! Pan Filch tvrdí, že jste byli nahoře na astronomické věži. Je jedna hodina po půlnoci! Vysvětlete mi to!"

Kloudného slova z nich však nedostala. A jak tam Harry seděl – vyhublý a s čupřinou rozčepýřených černých vlasů – viděla na okamžik jeho otce Jamese. Napadlo ji, jestli se historie nebude opakovat.

~••~

Bradavice, jaro 1996

Jenže historie se neopakovala. Jak se ukázalo, s Harrym Potterem (a Ronem Weasleym a Hermionou Grangerovou, protože se bez sebe sotva někam hnuli), to bylo mnohonásobně horší. Harry byl jako magnet na průšvihy. Ne na ty běžné, jako je obyčejné porušování školního řádu, odmlouvání, nebo neúčast v hodinách – přitahoval k sobě události, ve kterých mu šlo o život.

V prvním ročníku se svými přáteli zachránil kámen mudrců ze spárů profesora Quirella. A málem přišel o život. V druhém ročníku se svými přáteli našel tajemnou komnatu, kde porazil baziliška. A málem přišel o život. Ve třetím ročníku se svými přáteli narazil na hledaného vraha Siriuse Blacka. A málem přišel o život. Ve čtvrtém ročníku se nedopatřením stal účastníkem Turnaje tří kouzelníků. A opět málem přišel o život.

Minerva měla chuť ho občas připravit o život sama, jen aby zabránila další pohromě, která se na toho kluka řítila. Už ani nepředpokládala, že by tomu bylo v pátém ročníku jinak a rezignovaně očekávala, co se stane tentokrát. To ještě netušila, co všechno se semele.

Lord Voldemort se vrátil – alespoň Brumbál tomu věřil a ona zase důvěřovala jemu. Svět byl na pokraji další války, kterou Ministerstvo kouzel popíralo. Podruhé o výpovědi Minerva McGonagallová uvažovala na jaře 1996, kdy škola upadla do spárů Dolores Umbridgeové.

Prozatím se letos o největší rozruch nepostaral Harry, který veřejně proti Umbridgeové a jejímu režimu válčil, ale nová nebelvírská žákyně, Laura Whiteová – nebo jak se před časem ukázalo, Laura Blacková. Stejně jako Harry podědil svůj talent na famfrpál a průšvihy po svém otci, Laura měla něco po tom svém. Komu jinému by se podařilo zaplést se Smrtijedy a skončit v Azkabanu, než dceři Siriuse Blacka? Za jiných okolností by se možná k té dívce stavěla jinak, ale pro Bradavice nastaly zlé časy. Ministerstvo vyhnalo Brumbála ze školy a Umbridgeová se stala ředitelkou. Poprvé se Minerva za zdmi hradu necítila jako doma.

S blížícím se koncem školního roku, ještě před závěrečnými zkouškami a zkouškami NKÚ a OVCE, ředitelé kolejí pořádali obvyklé profesní porady pro studenty pátých ročníků, aby jim pomohli s výběrem povolání. Teď, když byl Brumbál pryč, potřebovali studenti někoho jiného, aby se jich zastal. Aniž by si to uvědomila, stala se jejich ochráncem sama Minerva. Útok proti Umbridgeové zahájila tím, že se zastala dvou žáků, které nová bradavická ředitelka nenáviděla ze všech nejvíc.

Ten den začal nabírat obrátky ve chvíli, kdy se do jejího kabinetu dostavil Harry. Naneštěstí si Umbridgeová vyžádala, aby byla u všech pohovorů přítomná a Minerva musela trpět její společnost. Většinu času jen nesmlouvavě vzdychala a zuřivě si zapisovala nějaké poznámky, ale ve chvíli, kdy dorazil Potter, viditelně ožila. Harry vyslovil své přání stát se bystrozorem – což Minervu vůbec nepřekvapovalo, protože před dvaceti lety si to stejné povolání vybral i James. Umbridgeová se však do celé kauzy vložila, aby dala najevo, co si o Harryho plánech do budoucna myslí.

„Výcvik bystrozorů trvá další tři roky, a to nemluvím o výjimečných schopnostech praktické obrany. Bude to znamenat hodně dalšího studia po ukončení školy, takže pokud nejste ochoten – "

„Myslím, že také zjistíte," skočila jí do řeči Umbridgeová, „že ministerstvo si ověřuje minulost všech, kdo se ucházejí o funkci bystrozorů. Vyžaduje jejich trestní rejstřík."

„...takže pokud nejste ochoten po absolvování Bradavic skládat další zkoušky, měl byst se raději poohlédnout po nějaké jiné – "

„Což znamená, že tenhle mladík má asi takovou šanci stát se bystrozorem, jakou má Brumbál, že by se někdy vrátil na tuhle školu."

„V tom případě má velice slušnou šanci," namítla profesorka McGonagallová chladně.

„Potter má záznam v trestním rejstříku."

„Potter byl zproštěn všech obvinění!"

Profesorka Umbridgeová vstala. „Potter nemá absolutně žádnou šanci stát se bystrozorem!"

Minerva také vstala, byla o hlavu vyšší než ředitelka. „Pottere," pronesla zvučným hlasem, „pomohu vám stát se bystrozorem, i kdyby to bylo to poslední, co v životě udělám! I kdybych se s vámi měla každý večer učit, postarám se, abyste dosáhl požadovaných výsledků!"

Potom se mezi nimi strhla obrovská hádka, která trvala tak dlouho, že Harry mezitím zmizel a o několik minut později na dveře váhavě zaklepala Laura Blacková. Obě profesorky byly v tu chvíli rudé vzteky a nekontrolovatelně se třásly.

„Jistě, pojďte dál, slečno Blacková," vyzvala ji Minerva.

Laura se váhavě posadila do nabízeného křesla. Minerva si dopřála ještě pár vteřin na vydýchání, a poté se také usadila.

„Tak tedy, účelem tohoto pohovoru je promluvit si o tom, jaké máte představy o svém budoucím povolání a pomoci vám při výběru předmětů, v jejichž studiu byste měla pokračovat v šestém a sedmém ročníku," začala profesorka McGonagallová. „Přemýšlela jste už o tom, co byste chtěla dělat až odejdete z Bradavic?"

„Tato debata je irelevantní!" skočila jí do řeči Umbridgeová s tváří staženou čirým vztekem. „Slečna Blacková je obviněna ze závažného zločinu! Až bude odsouzená –"

„Jestli bude odsouzená," přerušila ji McGonagallová ostře. „Nemáte pravomoc vynášet soudy, paní ředitelko!"

„Všem je nad slunce jasné, jak to dopadne!"

„Mně tedy rozhodně ne!" vyjekla Minerva. „Žádám vás, abyste přestala přerušovat naši poradu, jinak vás budu muset požádat, abyste odešla."

Umbridgeová se ve tváři nafoukla jako žába. „Dělejte, co uznáte za vhodné, Minervo. Pamatujte však, že to děvče krmíte lichými nadějemi, do Bradavic už se nevrátí!"

S těmi slovy rázně vypochodovala z kabinetu a práskla za sebou dveřmi. V místnosti se na okamžik rozléhalo jen hrobové ticho.

„Kde jsme to přestali?" zamumlala McGonagallová. „Ach jistě, jaké povolání si představujete, slečno?"

Laura vypadala ještě mírně otřesně poté, co si vyslechla. „Víte, totiž, myslela jsem si... chtěla jsem se stát bystrozorkou."

Minerva si povzdychla. „Vy jste se na mě s panem Potterem domluvili, viďte?"

Dívka rozpačitě pokrčila rameny.

Hádka s ředitelkou Umbridgeovou ji rozlítila, ale zároveň potěšila – konečně té ženské mohla říct do očí, co si o ní myslí. Pomyslnou třešničkou na celém dni pak bylo představení dvojčat Weasleyových, která za hlasitého povzbuzování a s pomocí svých kratochvilných kouzelnických kejklí utekla ředitelce přímo před nosem.

~••~

Bradavice, jaro 2015

Minerva McGonagallová zažila v Bradavicích leccos, ale ty dva roky, které po odchodu Umbridgeové následovaly, patřily k nejhorším. Znovu přišla válka, která s sebou přinesla mnohé oběti – přišli především o Brumbála, o svého vůdce a rádce. Škola bez něj už nebyla tím místem, jakým kdysi. Minerva zvažovala, že z Bradavic odejde, nehodlala se podílet na budování nového režimu, příčilo se jí pracovat pro Voldemortovo ministerstvo, jenže kdyby všichni učitelé odešli, zůstali by ve škole jenom Smrtijedi. Nechtěla si ani domýšlet, co všechno by se dětem mohlo stát, kdyby v hradu nebyl nikdo, kdo by stál na jejich straně. A tak s velkým sebezapřením zůstala. Nakonec přečkali i bitvu o Bradavice a závěrečné střetnutí s Voldemortem. Válka skončila – vyhráli.

Společně s Harrym Potterem ze školy zmizela i všechna neočekávatelná dobrodružství a školní roky v Bradavicích postupně zajely do vyjetých kolejí. Minerva McGonagallová se stala ředitelkou a po letech tvrdé kantořiny a udělování školních trestů tu změnu vřele uvítala. Občas však dny plynuly tak monotónně, až se jí po nějakém vzrušení zastesklo.

Potřetí o výpovědi Minerva McGonagallová uvažovala na jaře 2015, kdy se její tajné přání po troše vzruchu naplnilo víc, než by si přála. Toho roku totiž po bradavických chodbách kromě Nikolaos Blackové a Teddyho Lupina chodili nejen James Potter a Fred Weasley, ale už i Albus Potter, Eileen Blacková a Edward Gregorovič – a jak se brzy ukázalo, neminul týden, kdy by alespoň jeden z nich do ředitelčiny pracovny nezavítal kvůli nějakému průšvihu.

„Na tohle už nemám nervy, Albusi," povzdychla si směrem k portrétu bývalého bradavického ředitele ve chvíli, kdy se zavřely dveře za Jamesem Potterem a Fredem Weasleym. Právě se ji dobrých dvacet minut pokoušeli přesvědčit, že ani jeden z nich nemá na svědomí vytopenou dívčí koupelnu ve třetím patře, která příhodně narušila jejich výuku kouzelných formulí, a tudíž přerušila zkoušení profesora Kratiknota.

„Ale Minervo, to snad přeháníte," usmíval se Brumbál dobrácky. „Vždyť se nic tak strašného zase nestalo."

„Devatenáct," pronesla ostře, „devatenáct školních trestů jsem udělila od začátku kalendářního roku některému z potomků Remuse Lupina, Jamese Pottera nebo Siriuse Blacka," vyjmenovávala, „a to nepočítám individuální tresty, které dostali od kantorů."

Brumbál povytáhl pobaveně obočí. „Jsou to velmi temperamentní děti..."

„Je to banda nezvladatelných rozjařených výrostků, která by si zasloužila pár výchovných..."

„Milá Minervo, nepřehánějte," přerušil ji, „přece jste nechtěla mít všechny ty roky jednotvárné. Trocha vzrušení nám jistě jenom prospěje."

Sotva své přání vyslovil, ozvalo se zaklepání na dveře a dovnitř vešel školních Filch. Za límce přitáhl Albuse Pottera a Edwarda Gregoroviče.

„Našel jsem je, jak se místo vyučování poflakují nebezpečně blízko Zapovězeného lesa."

„Zatoulala se mi kočka!" hájil se Edward vzpurně.

„Žádnou kočku nemáte," vyštěkl Filch zlostně.

„To nemůžete vědět!"

„Věřte nebo ne, ale já o vás vím všechno, vy holomku!"

Minerva se ohlédla Brumálovým směrem. Jeho úsměv od ucha k uchu jí na náladě nepřidal.

Litovala, že si v sedmdesátých letech oddychla, když se zbavila první generace. Proklínala se za den, kdy za největší pohromu považovala Harryho Pottera. Tohle bylo horší, mnohem horší.

~••~

Bradavice, podzim 2019

Bylo to sedm nejtěžších let, jaké kdy zažila – i v porovnání s Umbridgeovou nebo Voldemortovým režimem. Cítila se vyčerpaná, ale zároveň silná. Pokud ustála tyhle výrostky, ustojí už všechno. Přesto si znatelně oddychla, když začal nový školní rok: poslední školní rok pro Eileen Blackovou, Edwarda Gregoroviče a Albuse Pottera. Potom už bude třeba ustát jenom jejich mladší sourozence a k tomu koneckonců měla tu nejlepší průpravu.

Všechno však nasvědčovalo tomu, že tohle bude obzvlášť náročný školní rok – Bradavice se staly pořadatelem Turnaje tří kouzelnických škol, nový učitel obrany proti černé magii prozatím nedorazil, a navíc ještě musela uvolnit místo pro Lolu Blackovou a nějakého pochybného čaroděje odněkud z východu. Přesto byla plná optimismu.

„Cítíte to, Albusi?" nadechla se zhluboka. „Takhle voní začátek nového školního roku, nová naděje. Cítíte tu touhu po vzdělání?"

Brumbál se na ni zadíval poněkud skepticky: „Máte bujnou fantazii, milá kolegyně."

„Kdepak, takhle voní svoboda," nenechala se zviklat. „Poslední školní rok s trojlístkem těch lumpů, a potom už jen zasloužený klid!"

„Malujete si to příliš růžově," neodpustil si popíchnutí, „vsadím se s vámi, že je tu máte do konce září a zase vám pohnou žlučí."

„Uvidíme, Albusi. Uvidíme."

Když Edward, Albus a Eileen vešli do ředitelčiny pracovny, nedala najevo překvapení, že je vidí. Rezignovaně si povzdychla, odložila stranou rozečtenou knihu a přísným pohledem si trojici měřila. Eileen přišla s pocuchanými vlasy, monoklem a rozškubaným hábitem, Albus měl roztržené obočí a Edwardovi odkapávala krev ze zlomeného nosu na košili.

„Od začátku školního roku uplynuly sotva dva týdny," řekla přísně, „co je to tentokrát, u Merlina?"

Ani jeden z nich se neměl k odpovědi, Albus mžoural za ředitelčina záda na portrét svého jmenovce, který se pobaveně usmíval. Eileen zaraženě zírala do země a Edward se pokoušel o nevinný úsměv.

„Najednou vám došla slova?" povytáhla McGonagallová jízlivě obočí. „No to se na to podívejme! Slečno Blacková, vysvětlete mi laskavě, proč jste u mě v ředitelně, namísto hodiny lektvarů?"

„Profesor Snape nás vykázal," odpověděla stručně.

„Neprávem," skočil jí do řeči Edward.

„Pane Gregoroviči, vás jsem se na nic neptala!" zarazila ho ředitelka popuzeně.

Eileen Edwarda probodla pohledem, a pak váhavě pokračovala. „Tady Edward se během hodiny lektvarů porval se Scorpiusem Malfoyem."

„A vy dva jste se k tomu náhodou přichomýtli, že ano?" pomáhala jí, když zjevně ztratila slova.

„Tak nějak," přitakal Abe.

„Myslela jsem si, že věkem získáte nějaký rozum," začala McGonagallová. „Místo toho se chováte neustále jako banda skotačivých paviánů!"

„Při vší úctě, paní profesorko, Malfoy si začal," neodpustil si Abe stížnost.

„Pottere," probodla ho přísným pohledem, „kdybych měla spočítat, kolikrát jsem tuhle větu slyšela od vašeho otce, nebo od vašeho dědečka, sedím tady do Vánoc."

„Ale -"

„A ne do letošních," ujistila ho rázně.

„Aspoň vidíte, že je s nimi něco špatně už po generace," odsekl Edward.

„Totéž by mohl Scorpius Malfoy říct o vašich rodinách," vrátila mu McGonagallová. „Jenže na rozdíl od vás, pan Malfoy se nikdy nesnížil k tomu, aby házel vinu na někoho jiného."

Všichni tři poraženě sklopili hlavy.

„Rok co rok je to stejné," pokračovala ve výchovném kázání. „Doufala jsem, že jste konečně trochu dospěli. Vy, pane Gregoroviči, máte jít ostatním studentům jako primus příkladem. A vy dva jste bradavickými šampiony, u Merlina! Máte naši školu reprezentovat a dělat jí dobré jméno, ne se rvát jako malé děti! Očekávám, že půjdete trochu do sebe, rozumíme si?"

„Ano, paní ředitelko," přikývli svorně.

„Jestli letos do mé pracovny ještě jednou zavítáte, osobně vám zabalím vaše zavazadla a odnesu vám je až za hranice školních pozemků!" vyhrožovala. „A udělám to velmi ráda! Všichni tři si odpykáte školní trest podle uvážení ředitelů vašich kolejí."

„Ano, paní ředitelko."

„A teď mi zmizte z očí," rozkázala popuzeně a trojice spěšně ředitelnu opustila, jako by se báli, že když nebudou dostatečně rychlí, zabalí jim ty kufry okamžitě.

Profesorka McGonagallová si hlasitě povzdychla, když se za nimi zavřely dveře. „Měl jste pravdu, Albusi," řekla rezignovaně zády k portrétu bývalého ředitele. „Stihli to ještě v září."

„Měl jsem se s vámi vsadit alespoň o citronovou zmrzlinu," usmál se na ředitelku potměšile Albus Brumbál ze svého obrazu.

„Na tohle jsem příliš stará," povzdychla si Minerva McGonagallová a myslela to poprvé vážně.

~••~

Bradavice, jaro 2020

„... a teď běžte, ať vám neujede vlak, pánové, uvidíme se v září," pronesla na závěr vyčerpaně.

Remus a Regulus Gregorovičovi se na ni poťouchle zazubili.

„Bude nám ctí," přitakal Remus.

„Už teď se těšíme," přidal se Regulus.

Minerva McGonagallová si povzdychla. „Jistě, kéž bych mohla prohlásit to samé. Běžte, než si to rozmyslím."

Chlapci si vzali její slova k srdci a zmizeli z ředitelny, jak nejrychleji dovedli. Minerva si povzdychla. Bylo to tady, konec školního roku – přeci jen se dočkala. Navzdory tomu všemu, co se v posledních měsících událo, ta chvíle konečně nastala. Podepsala poslední potřebné dokumenty týkající se chodu školy, a potom už jen odpočítávala minuty. Když k ní konečně dolehly otevřeným oknem hlasy a povyk, maličko se pousmála. Otevřela šuplík ve svém psacím stole a vytáhla zaprášenou láhev medoviny. Kdysi ji dostala od svých žáků v dárkovém koši k Vánocům. Schovávala si ji na zvláštní příležitost. Mávnutím hůlky láhev odzátkovala a nalila si lahodnou zlatavou tekutinu až po okraj sklenice. Potom i s medovinou v ruce přešla k oknu a vyhlédla ven na nádvoří, kde se tísnil dav studentů. Žáci si mezi sebou povídali, objímali se loučili. Někteří z nich se celé léto neuvidí, jiní se možná nesetkají už vůbec. Poslední den školy v ní vždy zanechával pocit nostalgie.

„Bude se vám stýskat," přerušil ticho najednou Brumbálův portrét.

„Léto uteče a v září jsou zase zpátky," namítla.

„To ano, ale ne všichni," dloubl po ní významně pomněnkovýma očima.

„Budu ráda, že je mám z krku," odporovala, ale příliš přesvědčivě už to neznělo.

V tu chvíli oknem dovnitř vletěla sova, opsala zmateně kolečko po pracovně, a pak přistála přímo na okenním parapetu. Minerva McGonagallová od ní převzala obálku se svým jménem. Odlomila čerstvou pečeť a vytáhla ven tři fotografie. Tu první důvěrně znala, byla to ročenková fotografie sedmého ročníku z roku 1978. Dole seděla ve školních uniformách děvčata: Fleur Delarose, Ginger Mckeeová, Kasandra Trelawneyová, Lily Evansová, Catherine Whiteová. Za nimi stála čtveřice chlapců: Peter Pettigrew, Remus Lupin, James Potter a Sirius Black. První generace, která ji stála spoustu nervů. Z druhé fotografie, pořízené ze svatby Ginny a Harryho Potterových, se na ni kromě novomanželů usmívali i ostatní Weasleyovi, Hermiona Grangerová a Emily a Laura Blackovy. Druhá generace, kterou měla chuť někdy pověsit za palce ve sklepení. Třetí fotografie byla nanejvýš rok stará, soudě podle toho, že se děti na ní příliš nezměnily. Středu fotografie vévodil Edward Gregorovič, který kolem ramen držel z jedné strany Eileen Blackovou a z druhé Albuse Pottera. Za jejich zády postávali James Potter a Nikolaos Blacková s Rose Weasleyovou, v druhém rohu Teddy Lupin, Vicky a Fred Weasleyovi. V přední řadě pak stáli Lily Potterová, Roxy, Dominique, Louis a Hugo Weasleyovi. Dole v rohu se pak krčili ti nejmladší: Regulus a Remus Gregorovičovi a Lucy a Molly Weasleyovy. Byl zázrak, že se všechny děti vměstnaly na jeden snímek. Minerva se neubránila úsměvu a fotografii otočila.

Důvěrně známým písmem na ní stálo: Abyste na nás nezapomněla, stejně jako my nezapomeneme nikdy na Vás.

Cítila, jak se jí slza dojetí dere do koutku oka. Vyklonila se proto ven a v davu pod sebou rozeznala odesílatele. Edward vzhlížel přímo do jejího okna a vysekl jí hlubokou poklonu.

Minerva si uvědomila, že svou práci odvedla. Vychovala z nich nejen dobré čaroděje, ale i dobré lidi.

S úsměvem na rtech se vrátila na své místo.

„Vidíte?" pronesl Brumbál zvesela, když si fotografie položila na stůl. „Tolikrát jsem z vašich úst slyšel výhružky, že kvůli nim podáte výpověď, a nakonec jste je všechny ustála. To je obdivuhodné."

„Možná," souhlasila váhavě, „nicméně nehodlám se tu zdržet tak dlouho, abych se dočkala jejich potomků, to si pamatujte, Albusi."

~••~

Bradavice, léto 2038

Nakonec Minerva McGonagallová v Bradavicích odučila úctyhodných dvaaosmdesát let. Stala se nejdéle úřadující ředitelkou v dějinách školy. Jejíma rukama prošly celé čtyři generace kouzelníků a čarodějek. A pak přišel den, chvíli před jejími sto třetími narozeninami, kdy usoudila, že je skutečně čas odejít na odpočinek a přenechat místo někomu mladšímu.

Seděla právě za stolem ve své pracovně a věnovala se četbě knihy Studium starodávné magie a alchymie od Laury Blackové. Zvažovala, jestli ji nezařadí do osnov pro následující školní rok, když tu se ozvalo zaklepání a dovnitř vešla Lenka Scamanderová.

„Dobré odpoledne, paní ředitelko!" zvolala zvesela.

Jako vždy Minervu překvapilo, kolik roztomilé zvláštnosti si uchovala i v pokročilém věku. Měla stále tu stejnou zálibu v extravagantním oblečení a rozhovorech o neexistujících

tvorech.

„Tak je to tady, nesu vám seznam letošních prváků," zamávala pergamenem slavnostně. „Na dopisy nám odpověděli téměř všichni, s výjimkou jedné dívenky, která přijala místo v Krásnohůlkách a těch trojčat z Walesu, které prý budou učit doma. Letos očekáváme o deset dětí více než loni!"

„To je samozřejmě skvělá zpráva," pokývala ředitelka hlavou. „Nicméně znamená to víc práce pro vás, milá kolegyně."

V malé uzamčené věži, do níž ještě žádný bradavický student nevstoupil (a že se o to někteří opakovaně pokoušeli), se nacházela prastará kniha, které se nedotkly žádné lidské ruce od okamžiku, kdy ji tam čtyři bradavičtí zakladatelé uložili. Vedle této knihy, vázané v oprýskané černé dračí kůži, stál malý stříbrný kalamář a z něj trčelo dlouhé vybledlé pero. Po staletí se jim říkalo Pero přijetí a Kniha vpuštění, a společně představovali jediný proces, kterým byli vybíráni studenti do Bradavické školy čar a kouzel.

Nikdo z bradavických ředitelů nikdy nepochopil, jaké mocné a věky přetrvávající kouzlo ovládá chování této knihy a pera. Rozhodnutí knihy a pera je definitivní, a ještě nikdy nebylo do školy přijato dítě, jehož jméno by nebylo nejprve vepsáno na zažloutlé stránky. Přesně v okamžiku, kdy se u dítěte projeví první známky magie, pero vypluje ze svého kalamáře a pokusí se zapsat jméno dítěte na stránky knihy. Těch několik málo, kdo měli možnost pozorovat celý proces, bylo přesvědčeno, že se jedná o posvátný okamžik. Před začátkem každého školního roku se vedle knihy na kusu pergamenu objevil i seznam žáků, kteří byli připraveni nastoupit ke studiu. Na základně tohoto seznamu zástupkyně ředitelky, tedy profesorka Scamanderová, rozeslala sovy s dopisy, na které budoucí žáci měli odpovědět do posledního července.

„Měla byste vědět, že jsou tam letos docela...eh...zajímavá jména," řekla profesorka Scamanderová váhavě.

„Vskutku?" zajímala se Minerva McGonagallová a pergamen si od ní převzala.

Chvíli očima bloudila po ozdobném písmu, mezi rty mumlala jednotlivá jména jedno za druhým. Profesorka Scamanderová se mezitím nervózně ošívala a pošilhávala očkem po portrétu Albuse Brumbála, který celý výjev sledoval se značným zájmem.

„Ale ne, u Merlinových vousů, ne!" vydechla profesorka McGonagallová najednou. „Stella Blacková – Potterová," přečetla nahlas. „To si ze mě utahujete, viďte?"

„To bych si nedovolila," ujistila ji Lenka spěšně. „Prosím, než se rozčílíte, pokračujte dál."

„To není všechno?" hlesla ředitelka a teď už ve tváři viditelně zesinala. Sklopila tedy zrak zpátky k pergamenu. Po pár vteřinách však znovu vyjekla. „Nathaniel Gregorovič? Tak to snad ne... u Merlina a ještě je tu i mladý Malfoy? Všichni tři? V jednom ročníku?"

Několik portrétů bývalých ředitelů za jejími zády soucitně vydechlo. Phineas Nigellus Black se pobaveně rozchechtal.

„Už to tak vypadá," připustila profesorka Scamanderová.

„Ne, ne, ne!" rozhodla ředitelka, hlas se jí třásl. „Končím, tohle už ne!"

„Paní ředitelko –"

„Minervo, uklidněte se," chlácholil ji Brumbál. „Tohle přece zvládnete, troufám si směle tvrdit, že jste na to trénována líp než kdokoliv jiný."

„Půjdu na odpočinek!" odporovala McGonagallová. „Odstěhuju se někam na pobřeží a naučím se štrikovat! Tohle už přesahuje všechny meze! S každou generací to bylo jen horší a horší, tihle nechají školu vyletět do povětří!"

„Teď jim malinko křivdíte," povytáhl Brumbál obočí. „Měl jsem dojem, že na ně vzpomínáte především v dobrém."

Minerva McGonagallová zalapala po dechu. Potom se zadívala na tři fotografie ve stříbrných rámečcích, které jí stály na stolu. Panika malinko ustoupila. Brumbál si její mlčení vyložil jako dobré znamení.

„Dejte jim šanci," domlouval jí. „Zkuste to s nimi alespoň letos. Co se může stát za jeden školní rok?"

Minerva McGonagallová neodpověděla. Věděla, co všechno se může stát – už to přeci zažila. Sklopila pohled od fotografií zpátky ke třem jménům na pergamenu. Možná měli pravdu, možná by to mohla zkusit. Ještě naposled.

Počtvrté o výpovědi Minerva McGonagallová uvažovala na jaře roku 2039, kdy se nejmenovaní tři studenti postarali o průšvih takových rozměrů, že jim jejich rodiče, prarodiče ani praprarodiče nesahali ani po brady. Jen Merlin ví, jestli výpověď skutečně někdy podala, nebo vydržela až do konce.

~••~

A/N: Pero přijetí a Kniha vpuštění nejsou mým výmyslem, jedná se o informace dostupné na pottermore. Podle mě je to krásný detail, vskutku posvátný okamžik, kdy pero zapíše jméno dítěte do knihy a ovlivní tak jeho osud jednou pro vždy. Pero je prý mnohem shovívavější než Kniha. Jemu postačuje pouhý náznak magie, zatímco kniha se často ostře zaklapne a odmítne zápis, dokud se jí nedostane dostatečně dramatického důkazu o kouzelných schopnostech. Vzpomínáte třeba na Nevilla? Ten musel knihu přesvědčovat dlouho. Přísnost knihy má ve skutečnosti svůj účel: úspěšně drží mimo Bradavice všechny motáky. Nekouzlící děti, které se narodily čarodějům a čarodějkám, mívají občas kolem sebe slabou zbytkovou auru magie po rodičích. Jakmile však vyprchá, ukáže se, že nikdy nebudou mít schopnost kouzlit. Spojení těchto dvou magických artefaktů však údajně ještě nikdy neselhalo. Jak evidence žáků funguje v jiných školách se neví.