"James je ten vtipný a zábavný, co bude hrát famfrpál. Lily je ta chytrá a kamarádská, co bude mít slibnou kariéru na ministerstvu. Kdežto já jsem ten, co získal rekordní počet trestů, málem ho vyrazili ze školy a nemá ponětí, co bude dělat dál. Jsem jen pro ostudu."

„Albusi," položil mu neohrabaně ruku na rameno. „Podívej se na mě. Podobáš se mi víc než Lily nebo James. Neříkám, že je to kdovíjaká výhra. Být Harrym Potterem je popravdě většinu života velmi vyčerpávající."

(Mé jméno, má krev III: Kapitola dvaatřicátá –S hlavou v oblacích)

~••~

Dům rodiny Potterů, Godrikův důl, 20. července 2019

Ten den v rodině Potterů začínal jako všechny ostatní. Harry se probudil do jasného letního rána s úsměvem na rtech. Měl za sebou úspěšný a relativně poklidný týden v práci. Vidina blížícího se víkendu ho uspokojovala. Už ho čekal jen poslední den v práci, a potom celý víkend nicnedělání a odpočinku. Druhá polovina jejich manželské postele byla pečlivě ustlaná, což znamenalo, že Ginny dole v kuchyni připravuje snídani.

S veselou melodií na rtech, která v posledních dnech hlasitě vyhrávala ze všech kouzelnických rádií, si Harry opláchl obličej a vyčistil zuby. Jako každé ráno na zlomek vteřiny ulpěl očima na jizvě ve tvaru blesku, jako by se potřeboval ujistit, že tam stále je. Hbitě se ustrojil do bystrozorské uniformy a vešel na chodbu. Dveře od pokoje jejich dcery byly otevřené, ale Lily nikde nezahlédl. Zřejmě už dole pomáhala matce se snídaní. Zato dveře od pokojů jeho synů byly zabouchnuté. Zpoza těch Jamesových se navíc ozývalo hlasité chrápání, jako by za nimi přebýval minimálně dobře urostlý troll.

Harry seběhl schody dolů a zvesela vkročil do kuchyně. Na malý okamžik se na prahu dveří pozastavil, aby si tu chvíli patřičně vychutnal. Do místnosti proudilo jasné světlo, které ozářilo každičký chaotický kout jejich obydlí. Ginny postávala u sporáku a hůlkou dirigovala topinkovač a pánev, na které se sama smažila vajíčka. Její zářivě rusé vlasy v ranním slunci vytvářely kouzelné záblesky, u kterých se mu tajil dech. Nehledě na to, kolik času uplynulo, kolik let spolu prožili, Harry v ní stále viděl to patnáctileté děvče, které se s ním a se svými bratry prohánělo na koštěti na domem. Pořád měla v očích ty divoké jiskřičky, které na ní tak miloval. Za úplné štěstí považoval, že Ginny do jejich příbytku s sebou přinesla kousek typické atmosféry Doupěte. Harry měl díky tomu poprvé v životě pocit, že je někde doma.

„Dobré ráno, tati!"

Lily ho vyrušila z úvah svým zvučným hlasem. Seděla za stolem, vlasy měla vyčesané do dvou drdolů posazených vysoko na hlavě a hůlkou ovládala konvici s čajem, která kroužila kolem stolu.

„Lily, co jsem ti říkal o používání kouzel mimo školu," povzdychl si Harry káravě a přišel k Ginny, aby ji na uvítanou v novém dnu políbil. „Je ti teprve patnáct, nemáš dovoleno kouzlit."

„Jenom si to procvičuju," bránila se Lily horlivě. „Navíc nikdo se to nikdy nedozví. Jsem jediná čarodějka v tomhle domě, která ještě nesmí kouzlit. Jak asi oddělení nepatřičného užívání kouzel zjistí, že jsem čarovala já, a ne někdo z vás? Půjdeš mě sám nahlásit?"

Harry si zdrceně povzdychl a vyměnil si s Ginny odevzdaný pohled.

„Tohle má po tobě," pronesl pak a jeho žena se uličnicky usmála.

Posadil se na své obvyklé místo a rozložil dnešní vydání Denního věštce. Dal se do čtení sportovní rubriky a nijak nekomentoval, když mu Lily neohrabaně polovinu čaje vylila do talíře místo do hrníčku. Když mu však zbytek horkého čaje přistál v klíně, zvedl k ní přísně oči.

Jeho dcera nevinně pokrčila rameny. „Vidíš? Proto musím cvičit."

Ginny přinesla na stůl hromadu vajíček a opečený chléb. Zrovna se zhluboka nadechla, aby zavolala na oba syny, když k nim dolehl hlasitý řev. Všichni tři automaticky zvedli hlavy směrem nahoru.

„ALBUSI, TY HROMADO HIPOGRYFÍHO TRUSU!"

Jamesův vzteklý křik přerušilo dupání nohou a prásknutí dveří.

„Alespoň jedno ráno...," zašeptal Harry úpěnlivě, ale jeho slova zanikla v dalším hluku. Albus se podle všeho dal na útěk přes chodbu směrem dolů a James za ním. Kromě zuřivé hádky a dusotu nohou teď byla slyšet i zaklínadla tříštící se o zdi.

„DÁVEJTE POZOR NA TEN PORCELÁN PO PRATĚTĚ MURIEL!" zahřměla Ginny výhružně.

„Žádná škoda, kdyby ho konečně rozbili," utrousila Lily do svého šálku čaje a Harry jí musel dát za pravdu.

Pak se ozvalo hlasité prásknutí, jak se jeden z nich přemístil a téměř okamžitě následovala série ran a výkřiků, jak se dvě těla kácí po schodišti dolů. Potom v domě konečně zavládlo na pár vteřin ticho. Během chvíle se však znovu rozlehl dusot nohou a vzápětí do kuchyně vběhl Albus.

„Jsem první!" zařval vítězoslavně a zvedl ruku zaťatou v pěst vzhůru. Obdařil přítomné rozjařeným úsměvem nedbajíc na to, že stojí v kuchyni v roztrženém tričku a s krvácejícím rtem.

Během okamžiku do kuchyně vešel i značně rozmrzelý James, kterému z čupřiny černých kudrnatých vlasů rašily jelení parohy.

Lily vyprskla smíchy a musela si pusu zadělat dlaní, aby její čaj nevyletěl zpátky do hrnečku.

„Jen se mi směj, Lil," utrousil James nakvašeně.

„Co jste zase prováděli?" povzdychla si Ginny unaveně.

„To jsou jeho pitomé nápady!" ohradil se James a ukázal na bratra.

Abe se pobaveně zašklebil a dosedl na svoje místo, jako by se nic nedělo. „Nevím, kdo mi minulý týden očaroval postel tak, že jsem na ní vyletěl oknem ven."

„Kluci!" zarazil je Harry ostře, když viděl, jak se James nadechuje. Po jeho veselé náladě nebylo ani památky. „Vy dva jste chodící pohromy! Vždyť jste oba dva dospělí, u merlinových vousů! Nechcete se podle toho začít chovat?"

„Ale -"

„TICHO!" zarazil další příval slov ostře. „Teď si všichni sedneme ke stolu a budeme snídat jako normální rodina, rozumíme si? Nechci slyšet žádnou z těch vašich pitomých výmluv."

Zbytek snídaně proběhl opravdu v tichosti, atmosféra u stolu však postupně houstla. Obzvlášť James tiše zuřil, protože jeho parohy byly minutu od minuty větší a větší. Nakonec musel od stolu vstát, než jimi někoho zranil. Ginny mu je sice pár šikovnými kouzly odstranila, ale na čele mu zůstaly dvě nevzhledné boule.

„Budeš si s tím muset zajít k Mungovi," připustila Ginny zkroušeně. „Víc toho už nesvedu."

James si s hlasitými nadávkami narazil na hlavu uprostřed léta pleteného kulicha od babičky Weasleyové a vyrazil ven z hlavních dveří, aby se za hranicí pozemku mohl přemístit rovnou ke sv. Mungovi. Ginny ho za malou chvíli následovala a přemístila se na Příčnou ulici, kde sídlila redakce Denního věštce. Harry k přepravě do práce používal letaxovou síť. Díky tomu, že patřil mezi vysoce postavené zaměstnance ministerstva, byl jejich krb v obývacím pokoji napojený přímo na krby v atriu.

„Vy dva," ukázal prstem výhružně na Albuse a Lily, kteří ještě snídali. „Žádné vylomeniny, ano? Uvidíme se večer."

S těmi slovy vešel do krbu a nechal se pohltit zelenými plameny.

~••~

Jeho pracovní den byl stejný jako mnoho dnů před tím, i mnoho dnů poté. Od té doby, co převzal funkci vedoucího oddělení bystrozorů, obnášela jeho práce stále víc papírování a méně akce. Na jednu stranu byl vděčný, že už nemusí trávit několik nocí v týdnu v terénu, na druhou stranu mu občas nějaké vzrušení a dobrodružství chybělo. Za stolem ve své kanceláři toho mnoho památného neprožil.

„Zkus najít tu správnou kombinaci obojího," radila mu Laura, která na tom byla po jmenování do čela Odboru záhad podobně. „Samozřejmě jsou všechny ty formality nezbytné a dělat je musíš, ale rozhoduješ o celém oddělení, Harry. Můžeš si naplánovat dva dny hlídek v Azkabanu, pokud po tom toužíš. Je to tvoje pravomoc."

Harry se její radou řídil a příležitostně si dovolil zavzpomínat na staré časy v terénu. V posledních týdnech však musel věnovat svoji energii správnému chodu jejich oddělení a sotva vytáhl paty z kanceláře.

„Při vší úctě, šéfe, všichni stáli za nic," prohlásil Anthony Bale nevzrušeně a hodil mu toho odpoledne hromadu složek na stůl.

Harry se na něj zpoza kulatých brýlí skepticky zadíval. „Jsi si jistý?"

„Rok od roku je to horší," pokrčil Bale rameny a zakousl se do zeleného jablka, kterým doposud žongloval ve vzduchu.

„Tony, potřebujeme nové lidi a ty to víš," povzdychl si Harry unaveně. „Nemůžeme přimhouřit v některých případech oči?"

„Polovina z nich se složila už při pohledu na mozkomora," ušklíbl se Bale jízlivě. „Jsou to třasořitky, nechápu, čemu je v té vaší škole učí. V Ilvermorny by někdo takový rozhodně nedošel až k závěrečným zkouškám. V Bradivicích se evidentně dbá na něco jiného, než je kázeň a disciplína."

„V Bradavicích," opravil ho Harry trpělivě.

„To je fuk," odpověděl mu s plnou pusou. „Z tohohle ročníku nic nebude. Smiřte se s tím, že Blacková a Lupin jsou nadále našimi benjamínky."

Harry se mu chystal odpovědět, když do otevřených dveří kanceláře nakoukla Lola s optimistickým úsměvem od ucha k uchu.

„Slyšela jsem svoje jméno?" zeptala se zvědavě.

„Už jsi hotová s těmi výslechy?" opáčil Bale nerudně místo toho.

„Graham mě poslal, abych tě našla," vysvětlila mu. „Prý potřebuje jeden nesympatický ksicht, aby se tomu čaroději rozvázal jazyk."

Bale s kamenným výrazem vyrazil směrem ke dveřím.

„To jsou jeho slova," dodala spěšně, kdyby si na ní snad chtěl vylévat zlost. Bale ale nic neříkal a zmizel v obvyklém chaosu jejich oddělení.

„Hledal tě tu strejda Ron," obrátila se Lola k Harrymu. „Prý na tebe počká v kantýně dole, máš si dát odpoledního šlofíka."

„Díky, Lolo."

„Za málo, šéfe."

Harry vděčně opustil rozdělanou práci, na kterou mu beztak nezbýval dostatek energie. Sjel výtahem dolů do atria a zamířil rovnou do maličké kantýny, která sloužila zaměstnancům ministerstva jako poklidný přístav v rozbouřeném moři. Ti, kteří brali svou práci příliš vážně, tu jedli i třikrát denně. Harry si byl jistý, že Laura tu má otevřený účet, který jednou měsíčně zaplatí najednou, aby nemusela neustále lovit peníze z kapes. Vídal ji tu téměř pokaždé, kdykoliv sem zavítal. I tentokrát na ni narazil, jak s velkým kelímkem kávy a toastem vraženým v puse spěšně mizí zase k výtahům.

V kantýně bylo docela pusto a prázdno, jako v celé budově, jelikož páteční odpoledne pokročilo a většina těch šťastných už zamířila domů. Rona našel sedět u jednoho z kulatých stolků s vysokými židlemi.

„Harry, kamaráde, vypadáš příšerně," ohodnotil švagr jeho vzhled upřímně.

„Díky, Rone," utrousil a posadil se naproti něj. Zamával na prodavače za pultem, který se okamžitě ujal přípravy kávy. „Co tě přivádí na ministerstvo?"

„Obvyklá návštěva na Úřadu pro absurdní patenty," vysvětlil a ukázal posunkem k velkému kufru u svých nohou. „Museli jsme si nechat schválit nejnovější zboží. Upřímně svoji ženu miluju, ale ta její posedlost s kontrolou všeho kouzelnického zboží mě stojí měsíčně několik hodin života a fůru galeonů."

„Znáš Hermionu," pokrčil Harry rameny. „Je do toho prostě příliš zapálená, ty její stále nové a nové zákony a novely nám komplikují práci."

Ron se omluvně za svou ženu usmál. „A co jinak, jak to šlape na oddělení?"

„Pořád stejné," povzdychl si Harry a promnul si unavené oči. „Někdy toho mám po krk."

„Občas se mi po bystrozorství zasteskne," povzdychl si Ron zamyšleně. Už tomu bylo skoro pět let, co svoji kariéru na ministerstvu ukončil a věnoval se s Georgem obchodům. „Ale teď alespoň nejsem v takovém stresu, víš, jak to myslím? Prostě chodím do práce, která mě baví, ale zároveň není tak svazující. Necítím ten tlak, tu zodpovědnost. Je to docela úleva."

„To mi povídej," zamumlal Harry. Mezitím k jejich stolu přišla obsluha a postavila před něj šálek s kávou. Oba se na chvíli odmlčeli, každý pohroužen do svých myšlenek.

„Popravdě mi spíš dávají zabrat děti," vypadlo z Harryho po chvíli. „Vím, že jsou doma na prázdniny teprve tři týdny, ale mám jich plné zuby."

„Jsou v tom pitomém věku," namítl Ron, ale i jemu při myšlence na děti vyskočily vrásky.

„Nevím si s nimi rady," přiznal Harry. „Myslel jsem, že se to zlepší, až trochu vyrostou, ale ta puberta je snad ještě horší. James s Albusem se pořád chovají jako malí kluci, jsem rád, když se vrátím večer domů a nenajdu barák v troskách."

„Proto jsem Hugovi domluvil práci u nás v krámě," skočil mu Ron do řeči pyšně. „Celý den maká a nemá čas na vylomeniny."

„A Lily, s tou už si nerozumím vůbec," dodal Harry lítostivě. „Už mě nepotřebuje, to je ono. Zavírá se u sebe v pokoji a celé dny nevylézá. Copak vím, co tam dělá? Vždyť je jí patnáct. S ničím se nám už nesvěřuje. Může být třeba beznadějně zamilovaná a já bych to nepoznal."

Ron se při té představě zatvářil dost pochybovačně, ale Harry se nedal odradit. „Může si třeba dopisovat s nějakým spolužákem," napadlo ho. „U Merlina, co když má ráda toho Malfoyovic kluka? To bych nepřežil."

„Lily je chytrá holka, tohle by ti neudělala," chlácholil ho Ron. „Malfoy? Kam na to chodíš? Měj trochu důvěry v naše dcery."

Harry unaveně zatřásl hlavou. „Nevím, Rone. Někdy mi vážně chybí táta. Potřeboval bych si promluvit s někým, kdo by mi poradil..."

„Při víš úctě, Harry," poplácal ho Ron po rameni, „tvůj táta byl tak trochu kvítko. Mám dojem, že jsou kluci celí po něm."

~••~

Po rozhovoru s Ronem Harrymu zbytek pracovního dne naštěstí utekl, a tak i on pár minut po sedmé večer zamířil domů. Ginny na něj už čekala v kuchyni s večeří.

„Jaký jsi měl den?" zeptala se starostlivě.

„Ušlo to," odpověděl neurčitě. „Kde jsou děti?"

„James s Albusem hrají za domem famfrpál," ukázala směrem k oknu, „a Lily je dole ve vsi s kamarádkami, ale měla by se každou chvílí vrátit. Harry, potřebuju s tebou mluvit."

Tón jejího hlasu mu rozezněl v hlavě poplašné signály. Ať se Ginny chystala říct cokoliv, nebude to zřejmě nic skvělého.

Váhavě se tedy posadil za stůl a vyčkávavě se na ni zadíval. Ginny viditelně potlačovala úsměv a jeho obavy neúměrně tomu rostly až do výšin.

„Dostala jsem od Terence nabídku, abych odjela do Skotska jako hlavní reportérka z famfrpálového mistrovství," vyhrkla nadšeně.

„Ginny, to je báječné!" zvolal Harry potěšeně a ze srdce mu spadl obrovský balvan. „Jedinečná příležitost! Gratuluju!"

„Já vím," přitakala Ginny. „Je to jen na pár týdnů, ale děti se o sebe přes den postarají a na víkendy bych mohla jezdit domů."

„Víkendy?" zopakoval Harry hloupě a tíživý balvan byl zase zpátky na svém místě.

Jeho žena si však narůstající paniky nevšímala a začala nadšeně brebentit o tom, co všechno ji čeká. Představa, že s dětmi zůstane sám, Harryho ochromila tak, že ani nevnímal, co mu vlastně říká.

~••~

Než se Potterovic rodina dokázala připravit na to, že hlava jejich rodiny (a Ginny tou hlavou rozhodně byla víc než kdy Harry) odjede, ten den nastal. Harry svou ženu toho brzkého rána doprovázel až před dům.

„A dávej pozor na to, aby Lily zase neprala svoje prádlo s tvými stejnokroji do práce," radila mu.

„Buď bez obav," chlácholil ji Harry. „My to tady hravě zvládneme."

„Kdyby sis nevěděl rady, klidně je šoupni k našim do Doupěte o něco dřív, mámě to vadit nebude."

„Ginny, miláčku, porazil jsem Voldemorta," připomněl jí. „Myslíš, že nezvládnu starost o tři skoro dospělé kouzelníky?"

Ginny se na zlomek vteřiny zatvářila, jako kdyby váhala, jestli mu má skutečně odpovědět. Nakonec si to však rozmyslela a řekla jen. „Dobrá Harry, věřím ti."

S těmi slovy se vyhoupla na špičky, políbila ho na rozloučenou a přemístila se.

Harry se poněkud nejistě vrátil zpátky domů a dal se do přípravy snídaně. Nebyl natolik zběhlý v kouzlech usnadňujících domácí práce, ale měl oproti svojí ženě jinou výhodu: vyrůstal v mudlovském světě, a proto si s většinou věcí dokázal poradit i bez hůlky. Když o pár desítek minut později na stůl připravil všechno potřebné, byl sám na sebe patřičně pyšný. Mrzelo ho jen, že jeho snahu nemá kdo docenit, a tak se rozhodl děti probudit.

Jako první zkusil dveře k Lily do pokoje. Několikrát hlasitě zaklepal, ale nedostávalo se mu odpovědi. Tiše otevřel, kdyby náhodou ještě spala, ale Lily byla překvapivě čilá. Ležela na zádech na posteli a kolem její hlavy levitovalo hned několik otevřených knih, ze kterých zaujatě četla.

„Lily, už zase kouzlíš?"

„Učím se na NKÚ!"

Harry si povzdychl. „Celý rok dopředu?" povytáhl obočí. „Nedělej ze mě pitomce, Lily. Podceňuješ někoho, kdo vychovával tvé bratry. Pojď dolů na snídani."

„Jenom si tohle dočtu," namítla chabě.

„Hned, Lily."

S těmi slovy za sebou zabouchl a popošel k dalším dveřím, polepeným od shora až dolů plakáty famfrpálových družstev. Harry tentokrát zaklepal jen jednou, než vešel dovnitř. Nedělal si iluze, že by mu Albus odpověděl. Přesně jak předpokládal, Abe ležel zahrabaný až po krk v peřinách a hlasitě oddychoval. Harry přemýšlel nad tím, jestli ho vůbec slyšel včera večer přicházet. Zřejmě dorazil zase někdy nad ránem. Podle toho, jak tvrdě spal, neplánoval vstávat před polednem. Překročil hromádku špinavého oblečení, které smrdělo jako putyka.

„Abe," zatřásl synovým ramenem. „Snídaně je na stole."

„Nikam nejdu," zamručel prostřední Potter nabručeně a přitáhl si přikrývku blíž k hlavě.

„Nesmlouvej a pojď."

„Nemám hlad."

„Albusi, já se tě neptám, já ti to přikazuju."

Abe si demonstrativně odfrkl a konečně otevřel oči.

„Hned," dodal Harry.

Vyrazil i ke třetím dveřím a tentokrát ani neklepal, protože by ho James přes vlastní hlučné chrápání neslyšel. V pokoji panoval neuvěřitelný chaos a nepořádek. Po podlaze se válelo několik rozebraných košťat různých velikostí a tvarů, které ve svém volném čase skládal dohromady a testoval. James ležel rozpláclý v posteli, ruce mu visely až k zemi a hlasitě chrápal, div se neotřásaly okenní tabulky.

„Jamesi, Jamesi! JAMESI! Vstávej!"

„Co je – co se děje?" ptal se zmateně a vyděšeně těkal očima ze strany na stranu.

„Snídaně, hned," poručil mu Harry.

S pocitem skvěle odvedené práce sešel zpátky dolů, ale čekal dobrých dvacet minut, než se děti jedno po druhém uráčily sejít dolů. Opečené chleby mezitím okoraly a uvařená káva dávno vystydla. Harry si málem vykřičel hlasivky při opakovaném volání, aby sebou konečně hodily. Jejich otrávené obličeje, když se k otci připojily, mluvily za své.

„Jak jste se vyspali?" zeptal se Harry přehnaně optimisticky.

James hlasitě zazíval a zmateně si začal sypat vločky mimo misku. Lily se rozpačitě usmála nad rozečtenou knihou. Albus otce probodl nerudným pohledem a podepřel si padající hlavu. Žádné kloudné odpovědi se Harry nedočkal ani na další dvě otázky, a tak poraženě začal snídat.

„Tati?" přerušila ticho znenadání Lily.

„Ano?"

„Víš, napadlo mě, jestli by k nám na pár dnů nemohla přijet moje kamarádka z ročníku."

Albus s Jamesem dál lhostejně snídali a nevěnovali jim pozornost. „Která kamarádka?" zeptal se Harry zamyšleně.

„Rory Oswaldová," vysvětlila Lily, „její mámu Cho přece znáš."

Harry se zakuckal čajem. „No ano, tak trochu."

„Její rodiče jedou na dovolenou a musela by k babičce," pokračovala Lily. „Napadlo mě, že by tu mohla pár dnů zůstat."

„To nepůjde, Lily," zakroutil Harry hlavou. „Ne, když je maminka pryč, nezlob se. Nemůžu si vzít na starost cizí dítě, když nejsem celé dny doma. Neměl by na vás kdo dohlížet."

Lily se zklamaně zamračila a mezi očima jí naskočila docela stejná vráska, jakou měla Ginny. „Nepotřebujeme dozor, je nám patnáct. Dokážeme se o sebe postarat samy."

„Ještě to tak, dvě ženský v baráku," ušklíbl se Albus pobaveně a Lily ho probodla naštvaným pohledem.

„To není fér," ohradila se. „Edward s Eileen jsou tu taky pořád a nikdo je nehlídá!"

„Edward a Eileen jsou jako rodina," bránil kamarády Abe.

„Jasně, protože ty Eileen bereš jenom jako svoji sestru," oplatila mu Lily sarkasticky a vysloužila si tím od Albuse varovný pohled.

„Nehádejte se," požádal je Harry. „Lily, je mi líto, ale teď si kamarádku nemůžeš přivést. Až se maminka vrátí, domluvíš se s ní. Ano?"

„Fajn," přitakala Lily zklamaně, ale byla s tím smířená.

„Jak jsi to myslela?" nechápal Albus, jako by k jeho uším až teď dolehla všechna sestřina slova. „Edward s Eileen tu rozhodně nejsou pořád. To je přece nesmysl."

Sotva však větu dořekl, ze zahrady se ozvalo hlasité burácení motoru a všichni Potterovi svorně otočili hlavu směrem k oknu. Během pár vteřin řev zesílil a přímo pod kuchyňským oknem přistála létající motorka, ze které jedním hbitým skokem seskočil Edward s úsměvem od ucha k uchu.

„Dobrý ráno, Potterovic!" zahalekal zvesela skrz otevřené okno. „Pěkný pyžamo, Lily!"

Lily okamžitě zrudla v obličeji a skrčila se za novinami, aby si její košilku s koťaty dál neprohlížel.

„Edwarde, ví vaši, že zase lítáš na Siriusově motorce?" zeptal se Harry varovně.

„Bez obav, strejdo," mávl Ed rukou. „Tak co, Abe, připraven?"

„Dej mi vteřinu!" ujistil ho Albus potěšeně.

„Kam se chystáte?"

Ale to už byl Albus napůl ve dveřích a mizel na zahradě.

„Albusi!" volal za ním Harry. „Kam se chystáte?"

„Jenom ji trochu projedeme," ujišťoval ho Edward zvesela. „Rád jsem vás zase všechny viděl."

„ALBUSI!"

~••~

„Tak co? Jak to zvládáte?"

Harry zvedl oči od rozečteného Denního věštce k Hermioně, která právě přistoupila do výtahu.

„Je to katastrofa," přiznal bez váhání. „Jedním slovem katastrofa."

„Přece to nemůže být tak zlé," pokoušela se ho Hermiona uchlácholit.

Harry se rozmrzele ušklíbl. Ginny byla pryč už čtvrtý den a doma panoval nepředstavitelný chaos. Všechna předsevzetí, která si dal, vzala za své hned první den. Nedařilo se mu děti přinutit ke společným snídaním, ani ke společným večeřím. Většinou po svém návratu z práce ani jednoho z nich doma nezastihl. James trávil veškerý volný čas trénováním famfrpálu, Albus se někde poflakoval s kamarády a co dělala celé dny Lily, mu bylo záhadou.

„Není to zlé," oponoval Harry. „Je to mnohem horší. Nevím si s nimi rady."

„Jsou to přece tvoje děti," připomněla mu. „Máte toho jistě mnoho společného."

„Tím si nejsem jistý. Mám dojem, že už mě nepotřebují," přiznal Harry.

„To je nesmysl, samozřejmě, že tě potřebují," stiskla mu paži. „Vždycky tě budou potřebovat. Jen si k nim musíš najít cestu."

„Ale jak?"

„Musíš je brát jako sobě rovné," radila mu Hermiona moudře. „Nejednej s nimi jako s dětmi, ale jako s dospělými."

„To se ti snadno řekne," utrousil Harry. „Tvoje děti nepovažují za vrchol zábavy, když jeden druhého proklejí."

Na to Hermiona nic namítnout nemohla. Ve skrytu duše byla ráda, že Rose je celá po ní a s Hugem není až tolik práce.

~••~

Potom konečně přišel další vytoužený víkend, ale s ním i nečekaná sova od Ginny, která musela na severu Skotska zůstat o několik dnů déle. Harry se cítil hůř, než dal navenek před dětmi najevo. Popravdě řečeno mu všechny rodičovské starosti začínaly přerůstat přes hlavu.

James se už celé dva dny neukázal doma a jeho sourozenci nedokázali říct, kde je. Někdy Harry prudce litoval, že děti vychovávali pouze v kouzelnickém světě. Některé z mudlovských vynálezů měly něco do sebe – kdyby James vlastnil takový mobil, mohl mu jednoduše zavolat a zkontrolovat ho. Jenže nic takového nepřipadalo v úvahu a Harrymu nezbývalo než se smířit s tím, že je mu už devatenáct a dokáže se o sebe postarat. Však on zase cestu domů najde, až bude potřebovat jíst a spát.

Těžší pořízení měl Harry s Albusem, který se mu – k jeho vzteku – podobal ze všech dětí nejvíc. Choval se nezodpovědně, v ničem si nenechal poradit a většinu času trávil mimo dům. Přes den spal a v noci mizel ven. Jednou se dokonce z nějakého večírku vrátil ve chvíli, kdy Harry docházel do práce. V takových chvílích se neovládl a pohádal se s ním. Byl neskonale vděčný za to, že jeho děti vyrůstají ve svobodném světě, ale nehodlal také přihlížet tomu, jak promarňují svoje příležitosti.

K Harryho nesmírné lítosti i Lily začala skutečně dospívat – už nepotřebovala, aby ji večer ukládal a neohrabaně předčítal pohádky. Už se mu nesvěřovala se svým přáním být vílou, nezvala ho na čajové dýchánky s panenkami. Rostla z ní mladá dáma s vlastními názory a paličatou hlavou.

V sobotu večer se domem rozléhalo hlasité rádio. Lily u sebe v pokoji poslouchala vysílání Sdružení kouzelnických a rozhlasových stanic a prozpěvovala si společně s interprety. Harry se pokoušel právě vyčistit krb v obývacím pokoji, protože se mu zdálo, že v posledních dnech při používání letaxu nefuguje tak, jak by měl. Podařilo se mu prošťouchnout ucpaný komín a přebytek sazí mu vletěl přímo do obličeje, když dovnitř vešel Albus.

„Jdu ven," prohlásil a automaticky zamířil zase ke dveřím.

„Počkej, počkej," zarazil ho Harry a vytáhl umouněnou tvář z komína.

Abe se otráveně zarazil uprostřed pohybu a vyčkávavě se na otce zadíval.

„S kým jdeš?" zeptal se Harry, zatímco se pokoušel utřít brýle do rukávu.

„To je pitomá otázka," povytáhl Albus obočí.

„Tímhle tónem se mnou nemluv," varoval ho Harry výhružně, když se otevřely domovní dveře a dovnitř se jako tajfun vřítil rozjařený James.

„Nazdárek rodinko! Už jsem doma, stýskalo se vám? Doufám, že jo!" volal a zamířil rovnou do obýváku. „Vím, že mě zbožňujete, ale nemusíte to dávat tak moc najevo, začnu se z toho červenat!"

„Prosté ahoj by stačilo," ujistil ho Harry klidně. „Kde jsi poslední dva dny byl?"

„Dva dny?" podivil se James. „Já byl pryč dva dny? To je divný."

„Tak já padám," vložil se do toho Albus a zamířil ke dveřím.

„Ty počkej," zarazil ho Harry a obrátil svou pozornost zase k Jamesovi. „Tak vysvětlíš mi to?"

„Promiň, tati, prostě jsem se zapomněl..."

„Tak zapomněl?" zopakoval Harry. „Co kdyby se ti něco stalo? Jak jsem měl vědět, že jsi v pořádku?"

„Tati, Ed a Eileen už na mě čekají," skočil mu Abe do řeči.

„LILY, ZESLAB TO ZATRACENÝ RÁDIO!" zahřměl Harry zlostně, protože mu právě došla trpělivost. „Nikdo nikam nepůjde! Všichni dnes večer zůstanou doma!"

„Ale –"

„ŽÁDNÉ ALE!"

~••~

Harry svého výbuchu vzteku litoval, sotva se zase o pár minut později při umývání nádobí uklidnil. Nikdy přece na děti nekřičel, pokud nevyvedly nějakou hodně velkou pitomost. Kdysi mu přišlo báječné, že se s Ginny rozhodli mít všechny tři v rychlém sledu za sebou. Mohly spolu vyrůstat, rozuměly si a vzájemně se podporovaly. Po většinu času mu však způsobovaly vrásky. Možná mezi nimi přeci jen mohl být větší věkový rozdíl, aby se alespoň stačili nadechnout. Takhle jejich život připomínal hodně dlouhou jízdu na horské dráze.

Umývání nádobí po mudlovsku s rukama v dřezu mu poskytlo dostatek času pro rozjímání. Utřel si mokré ruce a rozhodl se, že by se měl všem třem omluvit a navrhnout jim nějakou společnou aktivitu, třeba partičku Řáchavého Petra.

Jemně zaklepal na dveře vedoucí k Lily, ale odpovědí mu bylo jen ticho. Nakoukl opatrně dovnitř a spatřil svou dceru, jak spokojeně oddychuje. Ležela stočená do klubíčka u otevřené knihy a spala. Harry tiše přistoupil až k ní a přikryl ji alespoň dekou. Potom opatrně zaklapl knihu, položil ji na stolík a máchnutím hůlky zhasnul barvené lampionky svítící kolem její postele.

Zaklepal i na Albuse a znovu se nedočkal žádné reakce. Otevřel dveře do pokoje, který byl prázdný. Závěsy se třepotaly pod průvanem proudícím z otevřeného okna. Harry si zkroušeně povzdychnul a vešel k Jamesovi.

Nejstarší Potter seděl u pracovního stolu a šťoural se v násadě koštěte. Z rádia mu vyhrávala tichá muzika a kolem lustru poletovalo samovolně hned několik rozbitých či zdeformovaných košťat. Jedno sebou na koberci slabě poškubávalo, jiné zase létalo ode zdi ke zdi a tlumeně naráželo do tapet.

„Nevíš, kam šel Albus?" zeptal se Harry unaveně.

James k němu zvedl soustředěný obličej od rozdělané práce. „Edward s Eileen pro něj před chvílí přiletěli na té supr mašince."

„Jak to, že jsem nic neslyšel?"

James se na otce zadíval napůl nevěřícně a napůl provinile. „Za koho nás máš? Myslíš, že neznáme jednoduchá zastírací a ochranná kouzla? Jak myslíš, že jsme sem loni propašovali těch dvacet lidí na večírek, zatímco jsi vedle spal?"

Na to jen Harry pokrčil odevzdaně rameny a zase za sebou zavřel. Byl vyčerpaný, měl chuť jít rovnou do postele a spát. Někde uvnitř v něm však klíčila příliš velká starost o prostředního potomka. Jistě, Albus se někde v noci o prázdninách potuloval pořád, ale většinou to byla Ginny, která v noci nespala a čekala, dokud se nevrátí. Teď je ta zodpovědnost na Harrym a fakt, že se před Albusovým útěkem pohádali, mu na klidu nepřidal. Rezignoval tedy na pokusy o spánek, uvařil si konvici čaje a posadil se v obývacím pokoji s novinami.

Čas se však vlekl, brzy minula půlnoc a Harry už znal zmuchlaný výtisk Věštce nazpaměť. Albus se stále nevracel. S každou minutou, která uplynula, jeho strach o syna sílil. Merlinví, co právě teď provádí. Mohlo se jim něco stát i na té pitomé létající motorce.

Nakonec se Harry podvolil únavě, hlava se mu svezla na rameno a upadl do neklidné dřímoty. Měl pocit, že zavřel oči sotva na zlomek vteřiny, když ho probral šelest křídel a zahoukání. Poplašeně si nasadil brýle, které mu sklouzly z nosu a zadíval se do očí velké sově pálené sedící na opěrce křesla. Obálka přivázaná k její nožce měla pečeť ministerstva kouzel. Harryho se okamžitě zmocnil nepříjemný pocit. Roztrhl obálku jedním prudkým pohybem, vytáhl složený pergamen a přečetl si těch pár formálních řádků. Na nic nečekal a okamžitě se vrhl s hrstí letaxu do krbu.

Vzápětí se vynořil v opuštěném atriu Ministerstva kouzel. V nazouvácích, v županu oblečeném naruby a s obličejem od sazí, protože se mu komín přeci jen nepodařilo řádně vyčistit, nakráčel rozzuřeně na Oddělení bystrozorů. Uprostřed noci všudypřítomné ticho narušoval je šelest několika zbloudilých oběžníků, a tak se jeho spěšné kroky rozléhaly. Vyhnul se svojí kanceláři a zabočil do krátké chodby. Vešel do prvních dveří vlevo a ocitl se v malé spoře osvětlené kanceláři plné kartoték.

Uvnitř seděl Anthony Bale, rozvalený na nepohodlné dřevěné židli, nohy měl hozené na stole před sebou, zamyšleně točil hůlkou mezi prsty a pozoroval skrz jednosměrné zrcadlo tři výtržníky ve vyšetřovací místnosti vedle. Ani se nenamáhal odtrhnout zrak, jen se pobaveně ušklíbl a podal mu nějakou složku.

Harry se skrz zrcadlo zadíval také a spatřil Edwarda, Eileen i Albuse, jak sedí se zkroušenými výrazy kolem dřevěného stolu a zarytě mlčí. V první okamžik se mu ulevilo, že jsou všichni tři živí a zdraví, doslova cítil, jak mu spadl obrovský kámen za srdce. Pocit úlevy však téměř vzápětí vystřídal nepředstavitelný vztek. Měl chuť tam vtrhnout a zmalovat jim zadky jako malým usmrkancům.

„Co provedli tentokrát?" zaskřípal Harry zuby.

„Narušování nočního klidu, nedovolené řízení kouzelného dopravního prostředku, vandalismus, porušování zákona o utajení a zdemolování mudlovského auta," vyjmenovával Bale pobaveně na prstech a Harry při každém prohřešku přimhouřil oči.

„Jinými slovy," nadechl se Bale, „zřejmě pod vlivem několika láhví medoviny vpálily tu starou motorku do zaparkovaného mudlovského auta, a pak pro zábavu vyzdobili jednu starou zídku nedaleko Toweru."

„Cože?" vyjekl Harry nevěřícně, konečně od dětí odtrhl zrak a zadíval se na svého kolegu.

„Máte to ve složce," ukázal Bale posunkem k papírům. „Poslal jsem všem rodičům sovy, ale vzhledem k tomu, že jsou všichni tři plnoletí, je to spíš proto, aby si je někdo odvedl domů. V podstatě se nic nestalo, šéfe. Viděl bych to na pokutu a záznam v trestním rejstříku."

Harry mlčky skřípal zuby. Bale vstal a poplácal ho chlácholivě po rameni. „Jsou to jen dětské prohřešky, ani jsem nemusel nikomu vymazávat paměť. Doporučoval bych spíš, abyste je drželi nějaký čas od sebe, jestli je příště nechcete vyzvedávat v Azkabanu."

V tu chvíli se dveře do kanceláře otevřely tak prudce, že se z nich málem vysypala skleněná výplň a dovnitř se vřítila Emily s rozzuřeným výrazem. I ona dorazila nalehko oblečená v pyžamu, přes které si alespoň přehodila kabátek.

„Kde je?!" vydrala ze sebe.

Bale zaskočený jejím vztekem ukázal posunkem ke dveřím. Emily vtrhla dovnitř a sotva Edward svoji matku spatřil, zbledl jako okolní stěny.

„Tohle mi nedělej!" ukázala na něj Emily výhružně prstem. „Ne měsíc před volbami!"

„Mami, byla to nehoda...," pokoušel se o chabou výmluvu.

„Tvoje početí byla nehoda!" odsekla mu, popadla ho za límec a táhla okamžitě pryč. Eileen s Albusem k němu vyslali soucitné pohledy.

Sotva se Emily s Edwardem dostali ven, aniž by kdokoliv stačil něco dalšího říct, vešla do kanceláře i rozespalá Laura. Přikývla oběma bystrozorům na pozdrav, stoupla si do otevřených dveří a s rukama založenýma na prsou pohlédla na svoji dceru.

„Promiň, mami," hlesla Eileen zahanbeně a se sklopenou hlavou matku následovala beze slova ven.

Bale se při pohledu na apatickou Lauru s vlasy ledabyle sepnutými do drdolu a se zaschlou zubní pastou na tváři neubránil úšklebku. Vrátila mu to nahněvaným pohledem a spěšně i s Eileen opustila kancelář.

„Tomu říkám divoká noc," pousmál se Bale.

Harry bezděčně, snad aby odložil o chvíli setkání s Albusem, prolistoval složku, kterou stále svíral v ruce. Kromě běžného protokolu o přestupcích v něm našel přiložené fotografie rozbité motorky a poškozeného auta – nevypadalo to naštěstí nijak vážně. A potom konečně pochopil, co Bale myslel tím vandalismem. Trojice výrostků zřejmě považovala za velmi zábavné na dlouhou zídku z červených cihel vyvést bílou barvou obrovský nápis.

Slavnostně přísahám, že jsem připraven ke každé špatnosti, stálo tam.

„Použili na to kouzlo trvalého přilnutí," řekl Bale, který mu nahlížel přes rameno. Do hlasu se mu vkradlo něco jako obdiv. „Hůlky teda umí používat, to vám povím."

„Kdyby tak používali i hlavu," utrousil Harry a složku zase zaklapl.

Už déle střet se synem odkládat nemohl, a tak vešel do výslechové místnosti. Abe mlčky seděl s rukama na stole a vyčkával.

Harry si ho chvíli měřil skrz brýle, ale pak jen prohlásil: „Tak pojď domů."

Abe překvapeně vstal z místa a otce následoval. Harry na něj nepromluvil celou cestu přes kanceláře, dokonce ani ve výtahu. Neřekl ani slovo, dokud nedorazili domů.

„Tati –." začal Albus váhavě, když vylezli společně z krbu v obývacím pokoji.

„Dobrou noc, Albusi," přerušil ho Harry a zamířil rovnou do postele.

Téměř okamžitě usnul, navzdory vzteku, který v něm vřel. Všechny děti však byly doma pod jednou střechou, a tak mohl na chvíli polevit v ostražitosti a dopřát si pár hodin spánku.

Když ráno vstal, necítil se ani trochu odpočatý. Napůl rozespalý zamířil rovnou do kuchyně a tam ke svému překvapení našel všechny tři. James právě obracel na pánvici vaječné omelety, Abe rozléval čaj a Lily mazala toasty marmeládou. Všichni k němu svorně zvedli hlavy a zvesela ho pozdravili.

Harry si povzdychl. Ve chvílích, jako byla tahle, by dal všechno na světě, aby mohl mluvit se svým otcem a zeptal se ho na nějakou radu. Ve chvílích, jako byla tahle, ho napadalo, co by asi Dvanácterák udělal na jeho místě.

Náhlé poznání ho překvapilo. Odpověď byla prostá. Vlastně se nabízela celou dobu.

„Co kdybych si vzal v práci volno," začal Harry ledabyle, „a vyrazili bychom maminku překvapit na některý z dnešních zápasů?"

„To myslíš vážně?" ožil James okamžitě.

„Není to vtip?" přidal se Abe.

„Myslím to vážně," ujistil je Harry. „Čestné pobertovské."

„To je senzace!"

„Jsi ten nejlepší táta na celým světě!"

Harry se usmál. Možná jeho výchovné metody nebyly nejúčinnější, ale rozhodně by mu je jeho otec schvaloval. Co by byl koneckonců život bez občasného porušování pravidel?