„Cítím povinnost ti říct, že patřit do rodiny Malfoyových není žádná výhra," varoval ji. „Nic dobrého s sebou to jméno nenese."

Lola se odlehčeně zasmála, než řekla: „Být Blacková je učiněné prokletí. Ani netušíš jaké."

(Mé jméno, má krev III: Kapitola čtyřiatřicátá – Od úsvitu do soumraku)

~••~

Ministerstvo kouzel, Anglie, říjen 1998

Ve druhé kouzelnické válce všichni něco ztratili, ale někteří ztratili vše. Draco Malfoy věděl, že jeho ztráta je v porovnání s ostatními malicherná: nikdo z jeho blízkých přece nezemřel. Přesto se nemohl ubránit dojmu, že zatímco se jiní s pádem lorda Voldemorta mohli konečně svobodně nadechnout, on se přes noc stal tím nejubožejším tvorem na zemi, kterým všichni pohrdali. Dlouhé měsíce od války společně s matkou žili na okraji společnosti, jako všichni Smrtijedi a stoupenci Pána zla. Ministerstvo jednoho po druhém vyslýchalo, zatýkalo a veřejně soudilo. Jeho otec Lucius byl prozatím v Azkabanu, než Starostolec vynese definitivní rozsudek. Draco a Narcissa byli stíháni na svobodě. Co je to ale svoboda?

Svoboda je, když se člověk zbaví něčeho, co ho dusí a brání mu v dýchání. Svoboda je nemít strach. Svoboda je, když je člověk volný.

Draco se rozhodně necítil svobodný. Přišli o přátele, o dům, veškerý majetek a postavení. Bez svolení ministerstva nesměli nic. Byli hanbou kouzelnické společnosti. Měli už jenom jeden druhého.

Ty nekonečné výslechy před Starostolcem ho vyčerpávaly. Cítil se unavený. Už neměl, co by víc řekl. Přiznal se úplně ke všemu, čeho se v posledních letech dopustil. Vyjmenoval všechny Smrtijedy, se kterými se kdy setkal. Starostolec ho před nedávnem zprostil veškerých obvinění, ale nadále v mnohých případech figuroval jako svědek. Bylo mu nepříjemné vypovídat proti lidem, se kterými spolupracoval, zvlášť pokud byli během jeho výpovědi přítomni. Ale jak říkávala jeho matka, svoje břemeno si musí nést každý sám.

„Prosím o klid!" zahřměl Kingsley Pastorek a několikrát silně zabušil pěstí. Draca ten zvuk vrátil zpátky do reality. Seděl v jedné z největších soudních síní v budově ministerstva. Na dobré tři stovky čarodějek a kouzelníků přihlíželi soudním procesům se Smrtijedy. Každý volal po spravedlnosti.

„Shodneme se na tom, že je dnešní den příliš emocionální," pronesl Kingsley smířlivěji a několik lidí souhlasně přikývlo. „Navrhuji proto malou pauzu, abychom se všichni uklidnili. Jednání se odkládá na třináctou hodinu. Prosím o zápis. Děkuji."

Po jeho slovech v soudní síni nastal šum, jak se lidé začali zvedat z lavic a mířili ke dveřím. Draco uvolnil cestu nějaké vzlykající čarodějce. Dnes se projednával další z mnohých útoků, kterých se Voldemortovi lidé během války dopustili. Plačící žena byla jednou z pozůstalých obětí. Plakala tak usedavě, že ji její muž musel podpírat. Když je Draco ve dveřích pouštěl, muž mu věnoval pohled plný opovržení.

Bylo jedno, jestli ho Starostolec zprostil obvinění. Někteří lidé si o něm mysleli stále své.

Vyšel na chodbu mezi hloučky postávajících. Všichni mezi sebou tiše diskutovali o soudním procesu. Najednou nevěděl, co by měl dělat, nebo kam jít. V davu zahlédl Harryho Pottera, který mu váhavě přikývl na pozdrav, Draco mu odpověděl stejně. Posadil se na jednu z laviček v dlouhé tmavé chodbě a vyčkával. Svět kolem něj v posledních měsících míjel velkou rychlostí, aniž by si to uvědomoval. Zmocnil se ho pocit, že mu život utíká mezi prsty. Přál si jen, aby to všechno skončilo, aby měl ode všeho a od všech konečně pokoj. To natahování se zdálo nekonečné.

„Ahoj Draco."

Zvedl překvapeně oči a spatřil vedle lavičky postávat Emily. Tmavé vlasy měla stažené v uzlu, na sobě jednoduchý hábit. Vypadala mnohem starší a vyspělejší, než když se viděli naposled. Bylo nemožné, aby tak rychle dospěla, přesto se nemohl ubránit dojmu, že už není dítětem. Zmáhala ji viditelná únava, ale zdvořile pokynula několika kolemjdoucím, kteří ji zdravili.

„Emily," pousmál se. „Rád tě zase vidím."

Naposled se setkali u soudního přelíčení, kdy je Starostolec oba zprostil obvinění a očistil jejich jména. Příležitostně se ještě zahlédli na lavici svědků při několika dalších procesech, ale doopravdy spolu nemluvili už celé měsíce.

„Přišel jsi kvůli...?" větu záměrně nedokončila a trhla hlavou směrem k otevřeným dveřím do soudní síně.

„Ano," přitakal ztěžka, „jak jinak. A co ty?"

„Jdu od výslechu," povzdychla si. „Pořád odkládají Viktorův případ pro nedostatek důkazů. Nevím, kolikrát budu ještě muset opakovat svoji výpověď."

„Musí to být těžké."

„Je to...únavné," zamyslela se. „Vyčerpávající, popravdě. Válka sice skončila, ale on tak docela ještě nezmizel. Nemám pravdu?"

Draco se na ni překvapeně zadíval, ale potom přikývl. Měla pravdu. Voldemort byl definitivně poražen, ale jeho duch tak docela nezmizel. Táhl se za nimi jako jejich stín.

„A jak se má Narcissa?" zeptala se se zájmem.

„Je toho na ni trochu moc," přiznal. „Co otce odsoudili...nevychází z domu."

Emily se pokusila o soucitný úsměv a váhavě mu stiskla rameno. „Bude to dobré. Musíme jen vydržet ten počáteční tlak."

„Možná," souhlasil neurčitě.

Na jazyku ho pálila otázka, jak se daří Lauře. Od bitvy o Bradavice ji neviděl, ale myslel na ni téměř každý den. Nedokázal však sebrat dostatek odvahy, aby se zeptal. Emily nejspíš z jeho očí vyčetla, na co myslí, protože si nejdřív povzdychla, ale potom sotva slyšitelně zamumlala: „Má se dobře, v rámci možností."

Draco vděčně přikývl. V tu chvíli je vyrušil příchod nějakého postaršího člena Starostolce, jehož jméno Draco zapomněl.

„Slečno Blacková, jsem rád, že jsem vás dnes zastihl," prohlásil přátelsky. „Můžete na slovíčko?"

„Jistě," souhlasila a obrátila se zpátky k Dracovi. „Tak se zatím měj, uvidíme se."

„Ano, brzy nashle."

Kdyby jen tušil, že se rozloučili na následujících dvacet let, možná by zvolil jiná slova.

~••~

Dům rodiny Blackových, prosinec 1998

Myslel si, že minulost nechal za sebou. Všechno nasvědčovalo tomu, že soudní procesy skončily. Konečně mohl být volný. Konečně mohl zapomenout na uplynulé tři roky. Nebylo mu však přáno.

Po měsících mlčení mu poslala dopis.

Milý Draco, byla bych ráda, kdybys přijal mé pozvání a zúčastnil se vánoční večeře u nás doma. Bude tu spousta lidí, ale já bych ráda viděla především tebe. Vím, že jsi svá poslední slova myslel vážně. Respektuju je. Ale chci s tebou mluvit, prosím tě o to, přijď. Laura

Dopis dorazil zároveň s pozvánkou, aby se s matkou připojili k božíhodové večeři u Blackových. Nevěděl, co při pohledu na její úhledné písmo vlastně cítil. Radost? Obavy? Pozvala ho snad proto, že ji o to Emily požádala? Nevěděl.

Nechtěl tam jít, považoval to za hloupý nápad. Ale Narcissa vypadala, že o nějakou společnost stojí. Sotva v posledních měsících s někým promluvila a najednou se odhodlala vyjít ven: a co víc, přímo mezi ty, kterým v uplynulých letech tolik ublížili. Rozhodl se, že by ji měl podpořit.

Všechna sebedůvěra ale zmizela ve chvíli, kdy stanul před domem.

„Jdeš, Draco?" ohlédla se Narcissa za sebe, když stála před domovními dveřmi.

Draco stál pár kroků za ní, zabalený do černého kabátu a zelené šály. V rukách svíral úhledně zabalený dárek se stříbrnou stuhou. Zíral vysokým oknem dovnitř domu, kudy bylo vidět přímo do jídelny. U jednoho dlouhého stolu seděli jeho úhlavní nepřátelé ze školy, proti kterým celá léta bojoval. Potter, Grangerová, Weasleyovi. Všichni jedli, smáli se, vtipkovali – vypadali tak šťastně.

Ale on se díval jen na ni, na Lauru. Rudé vlasy měla zastřižené a ve vlnkách se jí točily kolem usměvavého obličeje. Dokonce i jizva na tváři vypadala menší. Byla nádherná, a pro něj vždycky zůstane. Právě přátelsky poplácala po rameni Severuse Snapea, který se tvářil jako by spolkl citron. Ale ve chvíli, kdy se k němu naklonila a něco mu zaujatě vyprávěla, roztál jako sníh a taky se pousmál.

Vypadala docela stejně jako ten večer, co se viděli naposled. Přesto byla jiná a on taky. Jejich role se vyměnily – ona teď patřila mezi nejuznávanější kouzelnické rody, on byl díky hříchům Luciuse Malfoye ten nejubožejší tvor na zemi. Nemá žádné právo vejít do tohoto domu a smazat úsměv z její tváře. Neměl být takový zbabělec, měl s ní v Bradavicích tehdy zůstat a postavit se svému otci. Všechno by vypadalo docela jinak, kdyby bojoval po jejím boku. Ať mu chtěla říct dnes cokoliv, nikdy by se nesmířila s tím, že se zachoval zbaběle. A on koneckonců také ne.

„Draco?" zeptala se Narcissa znovu s rukou položenou na klice.

„Já – já," zakoktal. „Já nemůžu."

„Draco!" zvolala za ním, ale to už se na místě otočil a přemístil se pryč.

Byl nejvyšší čas, aby zmizel, aby nechal celou minulost za sebou. Měl možnost konečně žít vlastní život, někde daleko od místa, kde ho znali. Daleko od místa, kde sebou vláčel tíhu svého jména.

~••~

Ministerstvo kouzel, Francie, červenec 2001

Útěk do Francie se jevil jako nejlepší řešení. Bylo to dostatečně daleko od lidí, které znal, ale zároveň dostatečně blízko k matce, kdyby ho potřebovala. Navíc konečně mohl zúročit ta léta, kdy ho rodiče nutili do studia francouzštiny. Jeho jméno navíc neznělo cize, a tak po krátkém čase mezi místní lehce zapadl.

O místo na francouzském Ministerstvu kouzel zažádal téměř okamžitě po svém příjezdu do země. Sháněli tenkrát někoho do kanceláře Útvaru pro mezinárodní kouzelnické obchodní normy. Nebyla to nijak zajímavá práce, ale slibovala anonymitu, po které toužil.

„Pane Malfoyi, budu k vám upřímný," řekl mu tenkrát při pohovoru Olivier Jacquet, vedoucí Odboru mezinárodní kouzelnické spolupráce. „Příliš často se nám nestává, aby Angličan žádal o místo tady u nás. Snad mi prominete mou neomalenost, ale musím se zeptat. Proč jste opustil svoji rodnou zemi?"

Draco byl připravený, že mu tuhle otázku dříve či později někdo položí. Předem se rozhodl, že odpoví pravdivě. Chtěl přeci začít nový život. „Nechci vám lhát, pane Jacquete," ujistil ho. „Posledních šest měsíců jsem byl opakovaně vyslýchán v souvislosti s prohřešky, kterých se moje rodina dopustila během války. Můj otec je uvězněn v Azkabanu za spolupráci s Pánem zla. Žádná z obvinění, která byla proti mně vznesena, se neprokázala. Můj trestní rejstřík je čistý."

Olivier Jacquet si ho dlouhou chvíli měřil skrz své drobné brýle, které se v jeho sádelnatém obličeji doslova ztrácely. Draco cítil, jak s každou vteřinou jeho šance na získání zaměstnání mizí v nenávratnu.

„Chci jen začít znovu žít," vsadil na poslední kartu. „Doma znají mé jméno, ví všechno o mé rodině. Myslí si, že mě znají, že mě mohou soudit. Nechci žít pod jejich dozorem, ukrývat se před jejich slídivýma očima a snažit se odčinit něco, co nejde vzít zpátky."

Oba dlouhou chvíli mlčeli. Olivier Jacquet pak zaklapl složku s jeho dokumenty a prohlásil. „Já vám tu šanci dám, Malfoyi. Pokuste se mě nezklamat. Když budete dobrý, můžeme si později promluvit o nějaké příjemnější práci, než je třídění kartotéky."

„Díky, pane."

Už tomu byly dva roky, co na ministerstvu pracoval. Během krátké chvíle povýšil na zaměstnance kanceláře francouzské sekce Mezinárodního sdružení kouzelníků a udělal si mezi vyšší kouzelnickou společností jméno. Olivier Jacquet ho vzal pod svá ochranná křídla a pomohl mu překonat těžké začátky. Stali se z nich dobří kolegové, dokonce možná i přátelé. Draco Malfoy však na přátelství příliš nevěřil. Nebyl zvyklý lidem důvěřovat.

Olivier byl starší o dobrých deset let, měl ženu a dvě malé děti. Draco občas přijal pozvání na večeři u nich doma, ale od té doby, co Olivierova žena dvakrát za sebou přivedla svobodnou čarodějku v Dracově věku, která měla čirou náhodou cestu kolem a volný večer, zdvořile nabídky odmítal. Nestál o žádnou ženu. Cítil, že ještě nepřišla ta správná chvíle. Alespoň si to namlouval. Všechny jeho předsudky však šly stranou, když poznal ji.

Na ten večírek původně ani neplánoval jít. Byla to jedna z těch snobských akcí pro kouzelnickou smetánku, která mu bolestně připomínala zpola zapomenutý život v Malfoyovic sídle. Záměrem ministra kouzel bylo z kapes bohatých vytahat dostatečně vysoký finanční obnos, který by sloužil na nějakou dobročinnou věc, jako například výstavbu nového oddělení v nemocnici. A aby lidé peníze ochotně odevzdali, musel být večírek co nejskvostnější, jídlo lahodné a zábava pestrá. Olivier ho přesvědčil, aby s nimi šel.

„Ber to jako investici do budoucna," radil mu. „Můžeš poznat ty nejvlivnější kouzelníky v zemi a vetřít se jim do přízně. Nestačí mít jen praxi a pracovní zkušenosti. Jestli chceš stoupat výš, potřebuješ znát ty správné lidi, vytvořit si síť kontaktů."

Draco mu musel dát za pravdu, na tohle měl Olivier ten správný čuch. A tak se nakonec proti své vůli ocitl na velkolepém venkovním večírku, kde francouzská kouzelnická společnost dávala na odiv svůj majetek. Lahodné šampaňské teklo proudem, orchestr hrál tklivé melodie a odevšad se ozýval smích. Sešlo se dobrých tři sta hostů, kteří posedávali u kulatých stolků, tančili na parketu nebo se družili v hloučcích různě po zahradě.

Postával se svou sklenicí u velkolepé kouzelné fontány uprostřed zahrady a pozoroval očarovanou sochu lesní víly držící džbán s vodou, která se uculovala a pomrkávala na něj. Co se týkalo umění, měl francouzský ministr prazvláštní vkus. Právě přemýšlel nad tím, jestli by se mohl nenápadně vypařit, když těsně za svými zády zaslechl dvojitý dívčí smích.

„Prosím tě pojď, než si nás všimne, utekla jsem mu jen tak tak!"

Po dlouhé době zase slyšel svůj rodný jazyk. Draco se ohlédl přes rameno a spatřil dvě mladé čarodějky. Ta vyšší a rozvernější z nich, se jeho směrem zadívala ve stejný moment a oba na okamžik strnuli překvapením.

„Draco Malfoy!" prohlásila Daphne Greengrassová ohromeně.

Daphne byla jeho spolužačkou z ročníku a od školních let se příliš nezměnila. Pořád nosila hnědé vlasy stažené do ohonu, čímž vynikly její ostré lícní kosti. Vždycky díky tomu vypadala příliš upjatě.

„Daphne, tebe bych tu nečekal," přiznal a teprve poté se zadíval na dívku, která jí dělala společnost. Podél drobného obličeje se jí vlnily světle hnědé vlasy v délce po ramena. Měla na sobě velmi jednoduché vínové šaty s odhalenými rameny. Zdvořile se pousmála a když vytáhla koutky úst nahoru, kolem očí se jí udělaly roztomilé vrásky. Zřejmě se smála často a ráda. Upřela na Draca světle modré oči a on v okamžiku zapomněl, že přemýšlel o odchodu.

„Draco, tohle je moje mladší sestra Astoria," představila Daphne dívku vedle sebe. „Zřejmě si ji nepamatuješ, chodila od nás o dva ročníky níž."

„Velice mě těší," stiskl její ruku ve své. Kůži měla jemnou a horkou, cítil, jak se mu rozbušilo srdce.

„Mě taky," přitakala zvesela a stisk mu pevně opětovala.

Dokázal by se na ni dívat celou věčnost, ale zdvořile obrátil pozornost zpátky k Daphne. „Jak jste se tu vlastně ocitly?"

„Astoria právě dokončila studium v Bradavicích, rozhodly jsme se, že tohle léto si ještě užijeme, než i z ní bude nudný pracující člověk," vysvětlila Daphne. „Přijely jsme navštívit matčinu sestřenici, Isabelle Rossignolovou. Dostala pozvání na tenhle večírek, ale je chudinka nemocná, tak jsme vyrazily místo ní. A co tady děláš ty? Od školy jsem tě neviděla, daří se ti?"

Draco si okamžitě vybavil, že klevetění patřilo k jejím zálibám už když byly děti. Tentokrát mu ale její vyzvídání bylo ukradené. Měl problém se na její slova vůbec soustředit, jak ho Astoria okouzlila.

„Pracuju na zdejším ministerstvu," odpověděl jí stručně. „V sekci Mezinárodního sdružení kouzelníků."

„To zní velmi zajímavě," prohlásila Astoria zaujatě.

„Myslíte?" chytil se toho hned. „Mohl bych vás pozvat na sklenku? Obě?" dodal spěšně.

Daphne se nadechla, aby mu odpověděla, ale její sestra ji předběhla. „Jistě, proč ne," řekla a zavěsila se do jeho paže.

Ten večer patřil k nejšťastnějším v jeho životě. Uchovával si vzpomínku na Astorii v rudých šatech i dlouhá léta poté. Protančili skoro celou noc. Pamatoval si její vřelý dotek i to, jak křehká mu připadala, když ji otáčel na parketu. Voněla jako nějaká tropická květina, kterou nedokázal pojmenovat, ale zároveň by tu vůni nikdy nezapomněl a rozpoznal mezi stovkami jiných.

Astoria Greengrassová ho okouzlila na první pohled.

~••~

Byla nejen krásná, ale nesmírně inteligentní a dobrosrdečná. Byla ten vzácný druh člověka, kterého nelze nemít rád. Lidé v její společnosti pookřáli, získávala si je svým šarmem i uměním naslouchat. Draco nikdy nepochopil, proč se zamilovala právě do něj.

„Protože jsi byl ten nejtěžší případ ze všech," škádlívala ho, když se na to zeptal. „Usmyslel sis, že budeš chladný a nepřístupný, ale já jsem věděla, že tam někde hluboko uvnitř máš srdce na správném místě."

Měla mnoho vrstev osobnosti, ale zároveň byla v jistém ohledu jednoduchá. Ji válka nepoznamenala, ne přímo. Byla ještě dítě, všechny ty hrůzy nevnímala, nikdo ji před žádná rozhodnutí nestavěl. Věděl, že je pravým opakem Laury Blackové, komplikované dívky s pokřivenou minulostí, která se nikdy z prožitých hrůz nevzpamatuje. Astoria byla čistá duše, vřelá a upřímná, slibovala mu šťastnou budoucnost. V těch prvních letech, co spolu prožili, si na Lauru téměř nevzpomněl. Až mnohem později, když viděl vyrůstat svého syna, ho napadlo, jaký by byl asi jeho život teď, kdyby tenkrát neodešel, kdyby zůstal v Anglii a přijal pozvání k vánoční večeři. Zůstali by s Laurou spolu? Nebo by to bylo příliš těžké? Nevěděl. A ani to vědět nechtěl. Jeho život byl v rámci možností bezchybný, cítil se šťastný. Měl milující a oddanou ženu a zdravého syna. Co víc si mohl přát?

Jejich vztah rozkvetl toho léta. Astoria měla u své příbuzné zůstat jen na pár dnů, ale Draco ji přesvědčil, aby se zdržela alespoň do konce léta. Bral ji na procházky Paříží, ukazoval jí svá oblíbená místa ve městě. Mohl se s ní smát a bavit o čemkoliv, byla jeho pojítkem s domovem, ale zároveň mu nepřipomínala staré hříchy. Ještě nikdy se s žádným člověkem tak dobře necítil.

Když se léto nachýlilo ke konci, požádal ji, aby zůstala natrvalo. K jeho překvapení a nekonečnému štěstí souhlasila.

~••~

Paříž, listopad 2001

Astoria zažádala o místo na Odboru pro nápravu nevydařených kouzel, které vzápětí získala. S Dracovým platem si mohli dovolit malý domek na předměstí, který se stal jejich soukromým útočištěm. Kromě Oliviera a jeho rodiny je tam jednou navštívila Daphne, která ze sestřina štěstí neměla takovou radost, jaká by se dala očekávat. Před Astorií sice nic neřekla, ale Draco z jejího opovržlivého pohledu pochopil, že podle rodiny Greengrassových není bývalý Smrtijed vhodným partnerem pro jejich benjamínka.

Astoria byla zvyklá na jistý nadstandard, přeci jen její rodina patřila k čistokrevným rodům s vysokým postavením. Vyrůstala v sídle podobném tomu, ve kterém žil Draco jako chlapec. Když se společně nastěhovali do nového domu, Draco navrhoval, aby si pořídili hospodyni. Astoria však trvala na tom, že se chce osamostatnit a naučit se postarat sama o sebe. Zpočátku jí to v kuchyni příliš nešlo a s kouzly na domácí práce udělala mnohdy víc škody než užitku. Oba to však brali jako výzvu. Učili se znovu žít společně, daleko od svých rodin, které by je ovlivňovaly.

Jednoho listopadového rána, když Draco v jídelně právě dojídal svoji snídani a četl noviny, se jejich život převrátil vzhůru nohama. Venku padal hustě první sníh a mráz na okno maloval roztodivné obrazce. Právě přemýšlel nad tím, co by jí koupil k prvním společným Vánocům, když vešla do místnosti.

Rozpačitě se ošila a usedla ke stolu. To, jak nervózně žmoulala rukávy svetru, ho přimělo odtrhnout oči od rozečteného článku.

„Děje se něco?" zeptal se.

Astoria mi pohlédla do očí a promluvila klidným hlasem.

„Čekám dítě."

~••~

Dvě slova, která je k sobě navždycky připoutala.

Všechno se to seběhlo příliš rychle. Znali se sotva pět měsíců a najednou tvořili rodinu. Narcissa byla z té zprávy mírně překvapená, ale potěšená: konečně měla zase důvod se smát a těšit se ze světa. Astoriina rodina tolik nadšení neprojevila – vidina budoucího zetě, jehož rodina byla vyšetřována Starostolcem, je přinejmenším znepokojovala. Draco však měl neodbytný dojem, že Greengrassovi by se zase nezamlouvali jeho otci, kdyby je poznal. Možná patřili k čistokrevným kouzelnickým rodům, ale jejich postoje k čarodějům z mudlovských rodin byly velmi otevřené a benevolentní. V prvních letech po válce se však nikdo neodvažoval dělat rozdíly mezi čistokrevnými a mudlorozenými. Mezi Malfoyovými a Greengrassovými tedy vládlo napjaté, ale tiché příměří. Nakonec se nikdo neodvažoval nic namítat, když Draco požádal Astorii o ruku. Její rodiče z toho udělali velkou společenskou událost, která se dokonce dostala i do Denního věštce.

Co obě rodiny doopravdy spojilo, bylo narození Scorpiuse Hyperiona Malfoye. Přestože celé těhotenství bylo víceméně klidné, samotný porod byl hrozivý. Navzdory nejlepší péči léčitelů prodělala Astoria několik zdravotních komplikací, které zapříčinily to, že už se jejich rodina v budoucnu nikdy nerozrostla.

A právě proto svého jediného syna opatrovali jako největší poklad na světě. Zahrnovali ho materiálním dostatkem a láskou – snažili se ho vychovávat tak, jak byli vychováváni oni sami, ale zároveň bez nátlaku, který zažíval v dětství Draco. Scorpius byl veselé, i když poněkud tiché dítě, které si většinu času nejraději hrálo někde v koutě. Měl rád příběhy, které mu Astoria před spaním předčítala a těšil se, až se vydá poprvé do školy, aby se mohl naučit čarovat.

Draco v práci stoupal po kariérním žebříčku vzhůru a než se nadál, z Oliviera Jacqueta se stal ministr kouzel, který svého přítele z Anglie jmenoval prvním náměstkem. Z malého domku na předměstí se přestěhovali do honosné vily a jejich domácnost se rozrostla i o služebnictvo, které dřív odmítali.

„Všechno to dělám pro tebe a Scorpiuse," přesvědčoval ji, když mu vyčítala, že žijí v nadbytečném luxusu. „Chci, aby o vás bylo postaráno."

Pár dnů před Scorpiusovými jedenáctými narozeninami dorazily dvě sovy se dvěma různými obálkami. Draco trval na tom, aby Scorpius nastoupil ke studiu v Krásnohůlkách. Astoria zastávala názor, že by si měl chlapec svobodně vybrat.

„Měl by poznat svoji zemi a své kořeny, pokud bude chtít," namítala Astoria v jedné z dalších hádek. „Na Bradavicích přece není nic špatného, oba jsme tam studovali. Ta škola je stejně dobrá, ne-li lepší."

Draco jí nedokázal rozumně vysvětlit, proč nechce, aby jeho syn navštěvoval právě Bradavice. Jak by před ní vypadal, kdyby se jí svěřil? Jednoduše nechtěl, aby chodil do školy s potomky Pottera a Weasleyho, aby kráčel v jeho stopách. Nechtěl, aby potkal děti Laury Blackové. Snažil se ho od těch rodin uchránit. Měli přece žít ve Francii a začít nový život. Tohle byl krok zpátky.

Jenže s žádnou z těch myšlenek se ženě nedokázal svěřit. Astoria o válce nemluvila, nevyptávala se ho. Věděla jen tolik, kolik jí ve slabé chvíli svěřil. A nebylo toho mnoho.

Scorpius se však sám rozhodl. V jeho očích slibovaly Bradavice všechna ta dobrodružství, o kterých mu maminka vyprávěla.

Prvního září 2013 ho tedy doprovodili na nástupiště 9¾ na londýnském nádraží King's Cross. Pro oba to byl velmi emociální zážitek. Astoria dávala na několik měsíců sbohem jedinému dítěti a Draco musel po letech čelit vzpomínkám na minulost. Stáli zrovna u vlaku a udělovali Scorpiusovi poslední rady, když se pára na nástupišti rozestoupila a odhalila početnou skupinku u vedlejšího vagónu.

Okamžitě poznal Rona Weasleyho s Hermionou Grangerovou, kteří na vlak vyprovázeli děvče s nepoddajnými zrzavými vlasy. Vůbec ho nepřekvapovalo, že ti dva spolu skončili. Vedle nich pochopitelně stál Harry Potter s manželkou a jejich tři děti; dvě z nich podle všeho také mířily do Bradavic. Draco jim zdvořile přikývl na pozdrav, ale jinak nedal najevo, že se znají.

Scorpius nastoupil, dveře se za ním zavřely a vlak se dal do pohybu. Jak pomalu opouštěl nástupiště a mizel jim z dohledu, vyprovázel ho pohledem. A potom nedaleko od Potterových zpozoroval další skupinku. Nejprve zahlédl Emily a Viktora a srdce mu vynechalo pár úderů. Viktor poodstoupil stranou a za jeho zády na zlomek vteřiny uviděl záblesk zářivě červených vlasů...

Draco stočil pohled stranou dřív, než spatřil její tvář. Nechtěl ji vidět. Ona už do jeho života dávno nepatřila.

~••~

Ministerstvo kouzel, Francie, červen 2017

Manželství považoval za jednu z nejlepších věcí, která se mu životě přihodila. Stejně jako jiné páry, i oni často řešili různé neshody. Většina se týkala Scorpiuse. Draco byl na něj až příliš přísný, zatímco Astoria syna vždycky bránila. Ač si to nerad připouštěl, nevědomky občas napodoboval ve výchově svého otce. Jinak byl jejich vztah stabilní a láskyplný. Udělala z něj lepšího člověka. Věděl to.

Ten den, kdy se celý jeho svět zbortil jako domeček z karet, začal docela obyčejně jako jiné dny. Společně posnídali v domě a vyrazili do práce. Procházeli právě dlouhou chodbou vedoucí k její kanceláři a pokračovali v rozhovoru, který začali už cestou.

„Přeci jen je mu už patnáct let, Draco. Myslím, že máme poslední možnost ho přesvědčit, aby s námi někam jel. Brzy se za nás začne stydět a budeme pro něj jen trapní rodiče, co neví nic o dospívání," přesvědčovala ho Astoria. „Příští rok s námi už na dovolenou rozhodně nikam nepojede."

„Třeba se mýlíš," pokoušel se ji rozptýlit. „Podívej, nemůžu ti nic slíbit. Máme na oddělení v poslední době příliš mnoho práce, nemůžu si vzít volno a už vůbec ne na celý měsíc."

„Je to poslední možnost, kdy můžeme strávit léto jako rodina," domlouvala mu a chytila ho za ruku, aby se zastavil. Chvíli si hleděli do očí, až Draco s hlasitým povzdychnutím přikývl, protože jí nikdy nedokázal říct ne.

„Tak dobrá," souhlasil nakonec. „Ale tři týdny nanejvýš."

„Bude to skvělé, slibuju! Užijeme si to," usmála se a vyhoupla se na špičky, aby ho mohla políbit.

Draco pobaveně zakroutil hlavou a vydal se směrem ke své kanceláři. Celé dopoledne strávil s ministrem na schůzkách. Po obědě ho čekalo nepříjemné papírování, které už déle nemohl odkládat. Během procházení různých smluv a nově schválených vyhlášek se občas neubránil pousmání, když si představil, jak společně vyrazí někam na dovolenou. Možná by mohli k moři. Sám sice pobytu na slunci příliš neholdoval, ale Astoria by byla jistě nadšená.

A potom se to stalo. Někdo třikrát zaklepal na dveře.

„Dále," vyzval příchozího.

Už když je uviděl, hrdlo se mu stáhlo. Dovnitř vešla vedoucí Odboru pro nápravu nevydařených kouzel Bianca Rodierová se dvěma bystrozory.

„Můžu vám nějak pomoct?" zeptal se zdvořile a dával si pozor, aby panika nepronikla do jeho hlasu.

„Pane Malfoyi," začala Rodierová ztěžka a udělala váhavý krok vpřed. „Nevím, jak začít."

Draco mlčel.

„Vaše žena Astoria byla dnes povolána k jednomu případu," řekla. „Měla to být obyčejná rutinní práce. Dostali jsme hlášení, že jednu mudlu napadla sada na přípravu čaje. Astoria tam vyrazila sama, protože nikdo jiný nebyl zrovna k dispozici."

Nerozuměl, co se mu snaží říct. Jeho mozek slova přijímal, ale nedokázal si je dávat do souvislostí.

„Naneštěstí ta žena nebyla mudla," pokračovala Rodierová tiše. „Byla to čarodějka zahrávající si s černou magií. Ukázalo se, že měla dům plný zakázaných předmětů. Snažila se vaši ženu uřknout, ale ona ji odzbrojila. Než však dorazily posily z ministerstva, stačila se po tom domě pořádně rozhlédnout a..."

Hlas se jí na okamžik zlomil, ale hlubokým nádechem si dodala odvahu pokračovat. „Bylo tam prokleté zrcadlo, do kterého když se podíváte, tak se vás zmocní nekonečné šílenství. Nedalo se nic dělat."

Tomu odmítal uvěřit.

„Pane Malfoyi, vaše žena je mrtvá. Je mi líto."

~••~

I po letech, kdy se odvážil si ten den v hlavě celý znovu přehrát, měl všechno ostatní v mlze, jako by k němu doléhala jen část okolních vjemů. Pamatoval si, že v doprovodu těch dvou bystrozorů odcestoval do nemocnice u sv. Kláry. Ukázali mu její tělo, ale vypadala úplně jinak. Tahle Astoria nepřipomínala jeho usměvavou a vřelou ženu. Byla chladná a prázdná. S její duší odešlo všechno to, co ji činilo tak překrásnou. Vzpomínal si na to, že její ruce byly studené a ztuhlé. Nevěděl, jak se dostal domů – jestli ho někdo doprovázel, nebo se dokázal sám přemístit. Tušil jen, že zbytek večera a celou noc proseděl v jídelně a čekal.

Čekal, že se každou chvílí otevřou domovní dveře a ona se objeví s omluvou, že ji v práci zase zdrželi přesčas. Odkopne nepohodlné lodičky v předsíni a nazuje si ty měkké nazouváky, ve kterých chodila po domě neslyšně jako duch. Přikrade se k němu, obejme ho kolem krku a bude mu vyprávět o místech, kam by si v létě mohli vyrazit na dovolenou.

Ráno však vyšlo slunce a Astoria nepřišla. Někde hluboko uvnitř si začal připouštět, že to nebyl jen zlý sen. Musel zkontaktovat její rodinu a Narcissu. Sám se kolem poledne vydal do Bradavic. Sotva vnímal, jaké pocity v něm návrat do školy vyvolává. Myslel jen na to, co bude muset říct svému synovi.

Měli tolik plánů! Měli přece strávit toto léto společně jako rodina, procestovat Evropu a poznat něco nového. Jenže smrt se neřídí našimi plány. Přijde a vezme si, koho chce. Sžíral ho mučivý pocit křivdy, že jim někdo ukradl všechen společný čas, na který měli právo.

Ještě nikdy v životě se Draco necítil tak bezmocný, jako když stál v ředitelně profesorky McGonagallové a vysvětloval Scorpiusovi, co se stalo. Ještě nikdy v životě necítil takovou bolest.

Najednou zůstali sami dva. Astoria, která je po všechna ta léta spojovala a starala se o to, aby si rozuměli, byla najednou pryč. Zůstali sami dva a propast mezi nimi byla příliš velká, než aby ji dokázali bez její pomoci překonat. Jediné, co je spojovalo kromě jména, byla ryzí a syrová bolest.