„Mami? A jak to dopadlo?" zamumlala Rose po chvíli.

„Co myslíš?" zeptala se Hermiona zamyšleně.

„S tebou a tím klukem, který ti zkazil ples," vysvětlila.

„Vzala jsem si ho za muže," řekla prostě a vzhlédla přes její ramena do očí Rona Weasleyho stojícího nerozhodně na prahu dveří.

(Mé jméno, má krev III: Kapitola sedmadvacátá - Hádej, kdo ...)

~••~

Byt rodiny Weasleyů, léto 2018

Hermiona Weasleyová patřila k té hrstce žen, které bezmezně obdivovaly svoji tchýni. Molly Weasleyová pro ni byla něco jako nedosažitelný vzor - dokonalá hospodyňka, milující matka a zároveň výborná čarodějka. Čeho si na ní však vážila ze všeho nejvíc, byla její schopnost porodit a vychovat sedm dětí a nepřijít přitom o rozum. Nedokázala pochopit, jak zvládla bez újmy na zdraví vychovat jejího muže, Ronalda Weasleyho. Byly totiž dny - a Hermiona měla neblahé tušení, že jejich počet s přibývajícím věkem roste - kdy měla chuť svého manžela prostě zabít. V jejich titěrném a přeplněném bytě nad Weasleyovic krámkem bylo odjakživa příliš živo. Právě seděli všichni společně u snídaně, když se Rose s Ronem zase nepohodli, tentokrát ohledně nadcházejících ministerských voleb. Hádali se při jídle s železnou pravidelností, až si Hermiona zvykla před stolováním všem odebrat hůlky a zamknout je do skříňky, než se v klidu nají.

„Hermiono, miláčku, já teď s Rosie nemluvím, mohla bys mi podat ten sirup?" obrátil se Ron na svou ženu.

„Prosím tě, podej tátovi sirup, Rose," požádala ji Hermiona trpělivě.

Rose se zadívala na svého mladšího bratra. „Hugo, řekni tátovi, že mu podám sirup pouze v případě, že odvolá svoje předchozí tvrzení o právech kentaurů!"

Hugo zvedl otráveně zrak od svého talíře. „Tati, nemohl bys ten sirup oželet?"

Ron se však nevzdával: „Hermiono, řekni Hugovi, že si chci dát na svoje lívance sirup."

„Řekni mu to sám," povzdychla si Hermiona. „Ignoruješ přece svou dceru, ne syna."

„Tady je to jak u blbých," zaskřípal Ron zuby. „Podá mi někdo ten sirup? Proč nám pokaždé vezmeš hůlky?"

„Ronalde, přestaň se chovat jako dítě," prosila ho Hermiona. „Zvedni se a podej si ho sám."

„Rosie, řekni mamince, ať se do mě nestrefuje," obrátil se Ron na dceru.

„Tati, s Rose přece nemluvíš," připomněl mu Hugo a rozesmál se.

„Hugo, padej do svého pokoje!" doporučil mu Ron.

„To není fér, já se chtěl jenom najíst!"

„Vítej v šovinistické patriarchální domácnosti, bratříčku," ušklíbla se na něj Rose přes stůl. „Kde není prostor na vlastní názory a za jakýkoliv projev nesouhlasu s diktátorským režimem budeš vyhoštěn."

„Rose, tak dost!" praštil Ron pěstí do stolu. „Ty padej do svého pokoje, Hugo může zůstat."

„Rone, neposílej naše děti pryč od stolu, když ještě nedojedly!" vyjela na něj Hermiona popuzeně.

„Takhle se mnou mluvit nebudeš, mladá dámo!" ukázal Ron na Rose vidličkou výhružně.

„Nebo co?" zvedla Rose vzpurně bradu. „Je mi už sedmnáct! Nemáš právo mi rozkazovat!"

„Ty mě budeš poslouchat, dokud žiješ pod mojí střechou, rozuměli jsme si? A neodmlouvej pořád!"

Rose třískla příborem do talíře a prudce vstala od stolu.

„Kam si myslíš, že jdeš?" vyjel na ni Ron.

„Poslal jsi mě do pokoje!" připomněla mu a tváře jí plály vztekem.

„Maminka jasně řekla, že nikam nepůjdeš, dokud nedojíš," ukázal posunkem na její talíř.

„Já nemám hlad," sykla dcera nahněvaně.

„To mě nezajímá. Sedni si a dojez to."

„Ronalde, přestaň ji tak komandovat."

„A ty se jí přestaň zastávat!" obořil se Ron na Hermionu. „Nemysli si, že nevím, po kom tyhle hloupé názory má..."

„Tak hloupé?"

Hermioně se zlostně blýsklo v očích a Ron rázem zbledl. Bylo mu jasné, že to tentokrát přehnal.

„Hermiono, miláčku," začal opatrně. „Já jsem to tak nemyslel. Nechtěl jsem říct hloupé, to ne. Jen....jen malinko radikální a....a....neobvyklé...Rose ví, že jsem to tak nemyslel. Rosie, drahoušku, že se na tátu nezlobíš?"

„RONALDE WEASLEY!"

Jestli Rona něco na manželce děsilo, pak její schopnost věrně a dokonale napodobovat jeho matku. Na světě nebylo nic hrůzostrašnějšího, než když na něj upřela svůj nahněvaný pohled. Kdyby mohl, tak v tu chvíli vklouzne pod stůl a nevyleze, dokud se neuklidní.

~••~

Byt rodiny Weasleyů, léto 2002

Otlučená konvice na sporáku začala hlasitě poskakovat a pískat. Stoupající pára zaplnila prostor malé kuchyně ode zdi ke zdi. Obě mladé ženy dlouhou chvíli mlčely.

„Páni," uklouzlo pak Ginny Potterové překvapeně. Seděla za stolem a objímala své obrovské břicho. Druhý potomek měl přijít na svět co nevidět. Už se s Harrym nemohli dočkat a zároveň se upřímně děsili, že budou mít dalšího nezbedníka na krku.

Hermiona si povzdychla. Sundala konvici z plotny a zalila horkou vodou připravené hrníčky s čajem. Potom podnos přenesla k malému stolku a posadila se naproti své švagrové.

„Wow, páni," zopakovala Ginny zaraženě.

„To už jsi říkala," pousmála se Hermiona unaveně. Ve tváři byla pobledlá. Několik posledních dnů jí nebylo vůbec dobře. Nejdřív nevolnosti považovala za obyčejnou chřipku, ale jak se ukázalo, měly docela jiný důvod.

„Promiň," špitla Ginny omluvně. „A jak to vzal Ron?"

„Ještě jsem mu to neřekla," přiznala Hermiona.

Ginny uchopila svůj šálek a podezřívavě se na ni zadívala. „A kdy mu to hodláš říct?"

„Nevím," vzdychla. „Tak za sedm až osm měsíců?" dodala nevinně.

„Takhle slepý není ani můj bratr," upozornila ji Ginny pobaveně. „Je to sice trochu nečekané..."

„Je to špatně načasované," připustila Hermiona. „Mám toho v práci teď tolik, nepočítala jsem s tím, že budu muset v nejbližších pěti letech odejít. Všechny ty zákony, na kterých s Pastorkem pracujeme..."

„Není to tak hrozné," pokrčila Ginny rameny. „Podívej se na mě, já lítala ještě nedávno na koštěti a hrála první ligu. Harry byl sice proti, ale dalo se to skloubit."

„Asi máš pravdu," připustila Hermiona váhavě. „Větší starost mi ale dělá Ron. Já to zvládnu, ale co on?"

„Víš, neber ti to nijak zle, mám tě ráda, hrozně moc," vzala ji Ginny chlácholivě za ruku. „Jsi jako moje sestra. Ale nikdy nepochopím, jak můžeš s Ronem vydržet. Je netaktní, necitlivý, zabedněný..."

„Má své světlé stránky," zastala se Hermiona manžela.

„Vážně?" povytáhla Ginny obočí. „Jsi si jistá, že mluvíme o tom stejném člověku?"

Hermiona se jejímu vtipu úlevně zasmála a Ginny se ušklíbla.

„Vidíš? Takhle je to mnohem lepší," pochválila ji. „Bude to bezva. Naše děti spolu budou chodit do jednoho ročníku v Bradavicích, to je prima, ne?"

„Jestli nebudou v Nebelvíru, Ron je vydědí," zašeptala Hermiona vyděšeně.

„Zpracujeme ho," mrkla na ni Ginny. „Jsme na něj tři, na to nezapomínej."

Hermiona unaveně zavrtěla hlavou a upila ze svého šálku. Chvíli mlčky pozorovaly spícího Jamese v kočárku. Byl jako andílek, ale obě věděly, že tenhle stav trvá jen do chvíle, než se probudí.

„Myslím...myslím, že z něj bude báječný táta," prohlásila nakonec Hermiona nepříliš přesvědčivě.

~••~

Přesto Hermioně trvalo celý týden, než sebrala dostatek odvahy, aby Ronovi nečekanou zprávu oznámila. Utěšovala se tím, že dřív nebo později mu to přece musí dojít samo. Každé ráno trávila s hlavou zabořenou v záchodové míse, jídla se sotva dotkla a rozplakala se dojetím jen při čtení Denního věštce. Ron se však ukázal jako velmi nevnímavý ke všem signálům, které vysílala. A čím déle mu to trvalo, tím více byla Hermiona popudlivá.

Stáli zrovna společně v malém krámku na rohu, kam chodili nakupovat. Ron si už dobrých deset minut prohlížel krabice s cereáliemi a nemohl si vybrat tu správnou příchuť. Vytahoval z regálů střídavě čokoládové lupínky a křupavé vločky a neustále si stěžoval na práci.

„Začínám ho mít plný zuby, Herm. Přísahám, jestli Balea nepřevelí do dvojice s někým jiným, zakroutím tomu chlapovi krkem," dušoval se vztekle.

Hermiona postávala vedle něj a frustrovaně pozorovala, jak vrátil další krabici zpátky a vytáhl jinou. Začínala toho mít plné zuby. Měla za sebou deset vyčerpávajících hodin v práci, během kterých musela řešit daleko závažnější problémy, než je Ronův kolega, který nefandí stejnému famfrpálovému týmu. Práce na ministerstvu ji unavovala a nepomáhal ani fakt, že se už několik dnů pořádně nenajedla a pokaždé, když se do sebe něco nasoukala, skončilo to vzápětí v odpadkovém koši pod stolem.

„Řekl jsem mu, že je to naposled, co jsem vsadil na Applebyské šípy," pokračoval její manžel zapáleně a okázale ignoroval fakt, že je vteřinu od vteřiny bledší a rozčilenější. „A víš, co on na to? Že anglická liga stejně stojí za nic. No rozumíš tomu?"

Otočil se k ní, jako by hledal podporu, ale ve skutečnosti mluvil sám s sebou. „My jsme vynalezli famfrpál, ne nějací Amíci za mořem. Je to náš sport a on o něm ví kulový. Vsadím se, že ani neumí létat."

„Tak už si vezmi ty pitomý cereálie," povzdychla si Hermiona netrpělivě.

„Doufám, že příští měsíc budu dělat zase s Harrym," prohlásil Ron. „Je to jedinej rozumnej člověk na celým oddělení."

Její apatie ho rozčilovala, tak se k ní obrátil. „Hermiono, posloucháš mě vůbec?"

„Rone, já jsem těhotná."

Ta slova jí z pusy vyklouzla dřív, než si stačila uvědomit, co dělá.

Ron překvapeně zamrkal. Doslova viděla, jak mu sdělená novinka šrotuje v hlavě. Div nebylo slyšet, jak jeho jednotlivé mozkové závity pracují.

„Co-cože?" vykoktal a naklonil hlavu na stranu, jako by se snažil porozumět někomu, kdo na něj mluví cizím jazykem.

„Jsem těhotná," zopakovala Hermiona trpělivě. Najednou se cítila klidně a vyrovnaně, když byla pravda konečně venku a dál ji nedusila. „Tak si vyber ty pitomý cereálie a pojď."

Ron na ni dál mlčky zíral, jako by do něj uhodil blesk. V úzké uličce se najednou vynořila žena s pojízdným nákupním vozíkem, ve kterém sedělo malé dítě a vřískalo. Druhý potomek se jí držel za ruku a dožadoval se její pozornosti.

„S dovolením," požádala žena dvojici netrpělivě.

Ani jeden se však nepohnul z místa. Pokusila se kolem Rona protáhnout pro zboží, ale nedosáhla na něj.

„S dovolením, pane."

„Nemluvte na mě, ženská," utrhl se Ron náhle.

„Zacláníte mi," ohradila se stejně útočně. „Podívejte na tohle nemám čas. Mám dvě děti, co potřebují nakrmit. Tak laskavě uhněte z cesty, nebo mi podejte ty čokoládové sušenky u vaší ctěné hlavy."

„Vezměte si ty zatracený sušenky," vyhrkl a nacpal jí do košíku dvě balení. „A běžte! Moje žena mi právě oznámila, že je těhotná."

Žena s nezájmem přelétla očima od jednoho k druhému, a pak suše prohlásila. „Tak to hodně štěstí."

Hermiona si nebyla jistá, jestli ta zpráva patří jim oběma, nebo jen jí samotné. Tak jako tak, Ron se z toho šoku vzpamatovával ještě dlouho.

~••~

„Hermiona je těhotná," prohlásil Ron najednou do spokojeného ticha. Seděli s Harrym za svými stoly na oddělení a dopřávali si polední pauzu. Harry ukousl ze svého sendviče a zkoumavě se na svého nejlepšího přítele zadíval. Už o té novince nějakou dobu věděl od Ginny a čekal, kdy se mu Ron svěří. Přesto byl v první okamžik zaskočený.

„Páni... teda, ona taky?" vykoktal zmateně a snažil se tvářit, že o tom slyší prvně.

„Jak to myslíš taky?" zamračil se Ron a přestal míchat lžičkou ve své kávě.

„No Ginny je těhotná," začal Harry vyjmenovávat. „Fleur je v tom, Emily čeká prtě...Laura prý taky."

„Laura? Vážně? S kým to má?" zarazil se Ron s hrnkem na cestě k ústům.

„Nemám nejmenší tušení," přiznal Harry zamyšleně. „Neville bude taky táta, oznámil to včera klukům na noční šichtě. Prý přinesl i medovinu, ale nezbyla na nás, jak jinak."

„No jo...," poškrábal se Ron na svraštělém čele. „Byli jsme na nějakém divokém večírku, který se zvrtl a já si ho nepamatuju?"

„Rone...," ušklíbl se Harry.

„Co?"

„Gratuluju, je to skvělá zpráva," popřál mu upřímně.

„Myslíš?"

„Co je? Snad se nebojíš?"

„Já nemám strach, Harry," ohradil se. „Víš přece, že se na světě bojím jen dvou věcí."

„Pavouků a tvojí mámy."

„Přesně tak," souhlasil bez špetky hanby. „Je to jen...prostě mě to malinko zaskočilo."

„Hele, Rone... máte pár měsíců po svatbě a z toho, jak se Hermiona pokaždé kouká na Jamese, by si i slepý všiml, že chce děti," namítl Harry. „Vy jste o tom spolu nemluvili?"

„Já nevím, možná."

Harry povytáhl obočí a dál přežvykoval svůj sendvič.

„No tak dobře, dobře," souhlasil Rone neochotně. „Něco takového možná přišlo na přetřes... a možná jsem jí to odkýval. Jenže já bych jí odkýval cokoliv, chápeš?"

„To zvládnete," pokusil se ho přesvědčit neohrabaně.

„Jen jsem si nemyslel, že to bude tak rychlý, no."

„Vážně? S těmi vašimi Weasleyovic geny?" neodpustil si rýpnutí.

„Harry, jsi můj nejlepší kamarád, ale varuju tě, važ svá slova."

Potter se zazubil. „Rone, to chce chladnou hlavu. Budete skvělí rodiče."

„Myslíš? Nevěřím tomu, že přijímám rady od někoho, kdo na koštěti uletěl šedesát mil, když mu jeho žena oznámila, že je zbouchnutá."

Harry se zašklebil. „Ale podruhé mi stačilo obletět jen naši zahradu, zlepšuju se, vidíš? Je to jen počáteční panika. Všechno to zmizí."

„Když to říkáš..."

„Počkej, až se to malý narodí. Bude to skvělý, slibuju. Sice se vůbec nevyspíš, s Hermionou se nebude dát vycházet, vaše konverzace se omezí jen na to, kdo je na řadě s krmením a přebalováním a uspáváním, ale jinak je to radost."

„Když to podáš takhle, tak jsi mě vážně uklidnil," prohlásil Ron sarkasticky.

„Nemáš za co," zazubil se Harry. Buď ironický tón jeho hlasu přeslechl, anebo předstíral, že si ho nevšimnul.

~••~

„Nebuď nervózní, Rone," zopakovala Hermiona poněkolikáté.

„Já nejsem nerv-" začal netrpělivě. „Ty jsi nervózní! Jsi nervózní a šíříš svoji nervozitu i na mě!"

„To rozhodně ne," hájila se.

„Třesou se ti ruce," ušklíbl se. „Nemáš být proč nervózní. Já mám panikařit, tvoji rodiče mě nesnáší."

„To...to není pravda," odporovala mu nepřesvědčivě. „Není to tak, že by tě nesnášeli..."

„Ale no tak, Herm," uchechtl se. „Vím, jak se na mě tvůj táta kouká. Nesnáší mě."

„To ne, jen...jen tě musí lépe poznat," argumentovala. „Zkus je pochopit. Vzali jsme se prostě moc rychle. Potřebují si na to zvyknut, zlepší se to."

Stáli před Děravým kotlem a čekali na příchod manželů Grangerových. Bylo to vůbec poprvé od svatby, kdy k nim měli přijít na návštěvu. Ron měl pravdu, Hermiona byla viditelně nervóznější než on sám. A právě to byl důvod, proč začal také panikařit.

„Bude to fajn," prohodila Hermiona přiškrceným hlasem.

„Jo, fajn," zopakoval jako kolovrátek.

Ohlédli se za každým projíždějícím taxíkem v očekávání.

„Poslyš, možná bys raději neměl moc mluvit," napadlo Hermionu. „Vždycky začneš hloupě vtipkovat, když nejsi ve své kůži."

„To by asi celé věci moc nepomohlo," usoudil.

„Takže raději mlč."

Nevěřícně se na ni ohlédl právě ve chvíli, kdy před nimi zastavil jeden z černých taxíků, ze kterého vzápětí vystoupili Hermionini rodiče. Ron nikdy u zubaře nebyl, ale právě v ten okamžik si dovedl představit, že umí budit hrůzu. Pan a paní Grangerovi byli docela obyčejný a na první pohled sympatický pár, který byste na ulici minuli bez povšimnutí. Pro Rona však symbolizovali jediné dvě osoby na světě, na které by měl udělat správný dojem a stále se mu to nedařilo.

„Mami!" vypískla Hermiona nadšeně a vroucně paní Grangerovou objala.

„Tati!"

Tvář pana Grangera se při pohledu na jeho jedinou dceru rozzářila. Úsměv zmizel ve chvíli, kdy spatřil svého zetě. Ron mu krátce stiskl ruku na přivítanou a paní Grangerovou nemotorně políbil na tvář.

„Jakou jste měli cestu?" ptala se Hermiona zdvořile, zatímco procházeli Děravým kotlem.

„Trvá to sem celou věčnost," postěžoval si pan Granger. „Vlak měl zase zpoždění."

„Říkala jsem vám, že vás můžeme vyzvednout," namítla Hermiona.

„Drahoušku, to vaše přemisťování, to není nic na můj žaludek," zavrtěla paní Grangerová hlavou.

Ocitli se na Příčné ulici, kde na sobě stály namačkané všechny malebné domky, kouzelné krámky a zapomenutá zákoutí. Na křivolaté ulici panoval každodenní shon a ruch. Prodejci nabízeli své zboží zákazníci se v hloučcích přesunovali z jednoho obchodu do druhého. Nad hlavami jim občas proletěla nějaká sova. Pan a paní Grangerovi se při sebemenším hluku poplašeně ohlédli a semkli se blíž k sobě. Přestože svou dceru během školních let na Příčnou několikrát doprovázeli, nedokázali si na tak bezprostřední kontakt s kouzelnickým světem zvyknout. Po celou cestu Hermiona udržovala zdvořilostní konverzaci o počasí a novinkách ze sousedství, kde vyrůstala. Ale když stoupali pomalu po příkrých schodech do podkroví, zmlkla i ona.

„Je to tu... trochu těsné," přiznala Hermiona rozpačitě, když stanuli v maličké předsíni.

„Je to velmi útulné," prohlásila paní Grangervá optimisticky a zkoumavě se rozhlédla po oprýskané omítce. Zrak jí spočinul na zvadlé květině na okenním parapetu.

Hermiona se zatvářila provinile. „Dám ji do pořádku jednoduchým kouzlem."

„Pro příště by ji stačilo třeba zalévat," usoudila její matka klidně.

Přesunuli se do obývacího pokoje, kde se rozesadili na rozvrzané pohovky. Celé dva dny Hermiona od rána do večera Ronovi opakovala, že před jejími rodiči budou používat co nejméně kouzel, aby jim zbytečně celou situaci neztěžovali. Sotva však dosedli, vytáhla hůlku a docela automaticky z kuchyně přivolala konvici s horkým čajem, která připlula vzduchem a začala mírně překvapeným manželům Grangerovým nalévat plné šálky. Ron si nervózně odkašlal.

„Pověz, co nového v práci?" přerušila ticho jako první paní Grangerová, zatímco se značnou nedůvěrou pozorovala samomíchací lžičky a očarované kleštičky, které poskakovaly po stolku ve snaze vhodit kostku cukru ho hrníčku.

„Jak že se to vaše oddělení jmenuje?" přidal se pan Granger.

„Oddělení prosazování magického práva," vysvětlila Hermiona a její otec se vzápětí zatvářil, jako kdyby uvažoval, jak její pozici popíše svým mudlovským přátelům nad partičkou bridže.

„Pracujeme teď na nových zákonech, které by měli lépe ošetřit spolupráci mezi kouzelníky a mudly," pousmála se. „Některé z těch zákonů jsou staré celá staletí a nepočítají s tím, že se společnost vyvíjí."

„To zní jako spousta papírování," prohlásila její matka a Ron se hýkavě rozesmál. Běl to být zdvořilostní smích, ale z pusy mu uniklo něco jako koňské zařehtání, a tak raději zase zmlkl.

„A platí ti slušně?" staral se pan Granger.

„No ano," přitakala Hermiona. „Je to dobře ohodnocená pozice."

Její otec se pochybovačně rozhlédl po malém a chaoticky zařízeném obydlí. Jeho žena si toho pohledu všimla a pokusila se taktně odvést řeč jinam.

„A co ty, Rone? Jak se tobě daří v práci?"

Ronald, doposud upírající oči na svoje ruce v klíně, se nervózně zasmál, ale ani nehlesl. Hodlal se řídit Hermioninou radou a raději nemluvil. Vteřiny ubíhaly a všichni tři na něj upírali tázavé pohledy.

„Rone," sykla Hermiona koutkem úst.

„Ehm...totiž," odkašlal si. „Jo, nestěžuju si."

„A čím že se to živíš?" zeptal se pan Granger upjatě.

„Už jsem ti to přece říkala, tati. Ron je bystrozor, vzpomínáš?" připomněla mu Hermiona. „Něco jako policista. Dohlíží na dodržování zákonů a chytá zločince."

V jejím hlase byla patrná pýcha, ale ani ta Ronovi nepomohla z rozpaků. Začínal se nepříjemně potit a vzduch v místnosti se mu najednou zdál mnohem hustší a těžší. Otřel si vlhké dlaně do stehen.

„Ten čaj je příliš horký," pronesla paní Grangerová náhle. „Mohla bych tě poprosit o sklenku vody?"

„Ale jistě," souhlasila Hermiona, ale Ron byl rychlejší.

„Zajdu vám pro ni."

Využil příležitosti, aby se na okamžik mohl ukrýt v kuchyni před jejich zvídavými pohledy. Natočil sklenici vody až po okraj, a pak ji sám hltavě vypil. Napustil ji tedy znovu a vrátil se do obývacího pokoje. Hermiona mezitím rodičům vyprávěla o své práci na ministerstvu.

„Řekla jsem Kingsleymu, že nás to bude stát celé roky práce, než..."

„Tady máte tu vodu."

V okamžiku, kdy promluvil, mu sklenička vyklouzla z ruky a její obsah polil paní Grangerové slušivou blůzku i celý klín.

„U Merlina, strašně moc se omlouvám!" dušoval se.

„Rone!" vyjela na něj Hermiona popuzeně.

„Nic se nestalo," pokusila se paní Grangerová situaci zachránit. „Je to jen voda."

„Dovolte, já to napravím," požádal ji Ron a vtáhl svou hůlku.

„Ať tě to ani nenapadne!" varovala ho Hermiona.

Ron byl tak nervózní, že mu při švihu zápěstím hůlka vylétla z ruky a praštila pana Grangera do nosu.

„Omlouvám se, moc se omlouvám."

„Rone!"

„Hermiona je těhotná!" vykřikl na svou obranu najednou a v obývacím pokoji zavládlo nekonečné ticho.

~••~

Rose Weasleyová se narodila jedné chladné březnové noci. A ten okamžik patřil k těm nejšťastnějším v Ronově životě, byť se během porodu dvakrát skácel v mdlobách k zemi. Ještě nikdy nebyl na nikoho tak pyšný, jako na svou ženu. Vždycky Hermionu obdivoval - za její píli, houževnatost, inteligenci i odvahu. Byly dny, kdy nemohl uvěřit tomu, jaké má štěstí, že dívka jako ona zůstala zrovna s ním. To, co k ní pocítil poté, co na svět přivedla jejich dceru, se nedalo obyčejnými slovy popsat. Byla to směsice upřímné lásky, úcty a hrdosti, která mu zaplavila hruď. Když poprvé sevřel svou novorozenou dceru v náručí, pochopil, co je to otcovská láska.

„Jsi můj poklad, Rosie," zašeptal k drobnému děvčátku a rusým chmýřím vlasů. „Nemusíš se bát, já jsem tu od toho, abych tě uchránil. Nic se ti nestane, o to už se postarám."

~••~

Byt rodiny Weasleyů, léto 2018

Pro Rona Weasleyho bylo těžké připustit si, že jeho dcera dospěla. Už nebyla dítětem, stala se mladou ženou, která měla svou hlavu. Nerad se smiřoval s faktem, že je už brzy nebude potřebovat a vyletí z hnízda.

Po hádce u snídaně každý z členů jejich chaotické domácnosti za sebou práskl dveřmi a šel si po svém. Ron se však nedokázal celý den pořádně soustředit a pokaždé, když si na hádku vzpomněl, rozproudila se mu krev v žilách dvojnásobnou rychlostí. Nakonec byl přeci jen rád, když se jeho pracovní den nachýlil ke konci. Pomohl Georgovi zavřít obchod a uložil do skladu nové zboží.

Když vystoupal po schodech nahoru a překročil práh jejich bytu, přivítalo ho neobvyklé ticho. Nahlédl k dětem do pokojů, ale obě místnosti byly prázdné. Zamířil proto rovnou do ložnice. Hermiona ležela v posteli a četla si. Sotva k němu zvedla oči.

„Kde jsou děti?" zeptal se.

„U tvých rodičů," odpověděla mu, aniž by odtrhla pohled od rozečtené strany.

Ron sebou s hlasitým výdechem sebou praštil na postel a promnul si unavené oči.

„Zlobíš se?"

Odpovědí mu bylo hrobové ticho.

Znovu si povzdychl. „Hermiono?" zkusil to po chvíli nevinně. „Zlobíš se?"

Hermiona demonstrativně zaklapla knihu. „Jistěže se zlobím, Rone. Proč musíš být na Rose tak tvrdý?"

„Já nejsem -" začal se chabě bránit, ale pod tíhou jejího rozzuřeného pohledu zase rychle přestal. „Dobře," připustil. „Možná jsem na ni trochu přísný."

„Překračuješ určité meze," varovala ho.

„Nemůžu si pomoct!" vyjekl. „Já jen...zatraceně, já jen nechci, aby se jí něco stalo, aby to měla v životě těžké..."

„Rone, je dospělá, už za ni nemůžeš dělat žádná rozhodnutí," připomněla mu jemně.

„No právě," hlesl. „Jak se to stalo? Těch sedmnáct let? Kam zmizely?"

„Zkus jí víc důvěřovat," požádala ho Hermiona. „Je to chytrá holka, v životě se neztratí. Ale když ji nebudeš podporovat, jedině ji od sebe víc odeženeš."

„Vám se to řekne, pro vás je to jednoduchý," zamumlal. „Ženský umí pořád klevetit o svých pocitech a tak, ale my chlapi si takové věci neříkáme."

Hermiona odložila knihu na noční stolek a zhasnula lampu. Chvíli vedle sebe leželi, každý ponořený do svých myšlenek. Po několika vteřinách se k ní Ron přitulil a objal ji kolem pasu.

„Hermiono?" zamumlal jí láskyplně do vlasů.

„Hm?" odpověděla mu slastným zamručením.

„Co kdybychom si pořídili ještě jednoho sviště?"

Hermioně strnul bezstarostný úsměv na rtech a v tu samou chvíli vyděšeně vytřeštila oči. Naštěstí byla v ložnici taková tma, že neměl nejmenší šanci její výraz spatřit. Typický Ron - v jeho prapodivném světě bez logiky se problémy odjakživa řešily tím, že si jednoduše zadělal na další. Pravdou bylo, že někdy už se jako matka tří dětí cítila - to on byl tím třetím potomkem, kterého musela neustále usměrňovat a vychovávat. Tak to je, a tak to taky nejspíš už navždycky bude.

„Rone, to je ten nejpitomější nápad, jaký jsi kdy měl," odpověděla mu bez špetky slitování.

„Jen jsem si myslel -"

„Nemysli," požádala ho prostě a další příval slov zarazila tím, že přitiskla své rty na jeho.

~••~

A/N: Dnes malá reklama. Zvažovala jsem, co se bude dít, až MJMK skončí. Dlouho, pečlivě. Chci dostát svého slova a skončit s fanfiction tvorbou. Je čas nechat kouzelnický svět za sebou. Profil na wattpadu si samozřejmě ponechám i poté a MJMK na něm zůstane v celé své nedokonalosti, nicméně nic nového na něm nebude přibývat. Jednou jsem ho založila jen pro tuhle trilogii a té taky zůstane.Většina z Vás ví, že se nijak netajím tím, jaké jsou moje další ambice. Chci pracovat poprvé na něčem vlastním Chci napsat vlastní knihu a vlastní příběh. A tím myslím doopravdy, se vším všudy, co k tomu patří. Vím, že to nebude snadné a zároveň vím, že je to běh na dlouhou trať. Drtivá většina z Vás mě opustí v červnu se závěrečným epilogem MJMK III. A já tomu rozumím, je to kouzlo Harryho světa, co můj příběh dělá tím, čím je. Někteří z Vás si ale třeba myslí, že moje tvorba má nějaký potenciál a chtěli by mít přehled o tom, co právě dělám, jestli publikuju a kde. Od toho tu bude můj nový blog. Moje myšlenky, nápady, postřehy z procesu psaní, rady, recenze na knihy - tím vším ho chci do budoucna zásobovat.Teď ho ještě bude plnit MJMK. Příspěvky budou dost podobné těm, co občas publikuju na facebooku, ale zároveň blog nabízí víc prostoru. A samozřejmě na něm v červnu najdete slibované e-knihy.Blog je ve zkušebním provozu a uvítám všechny tipy, rady a nápady, co je třeba změnit, nebo co byste zde rádi do budoucna našli! Odkaz najdete v mém profilu i na facebooku.