„Znáte moji sestru, pane Bale? Pracuje na Odboru záhad," pokusila se Emily přerušit trapné mlčení.

„Měli jsme tu čest," odpověděla místo bystrozora Laura a něco v tónu jejího hlasu Emily napovědělo, aby se dál raději nevyptávala.

(Mé jméno, má krev - 24 vánočních příběhů: Sedmnáctý příběh)

~••~

Ministerstvo kouzel, léto 2008

Zelené plameny letaxu se odrážely od naleštěných černých dlaždic v atriu budovy Ministerstva kouzel, ve které panoval shon jako v nějaké továrně. Kouzelníci vystupovali a nastupovali do krbů v předem daných formacích, s jakousi fascinující přesností. Ministerstvo fungovalo jako dobře promazaný hodinový strojek. Hemžilo se to tu jako ve včelím úlu, lidé vcházeli i vycházeli a nad hlavami jim poletovala hejna oběžníků. Vzduch přetékal čirou energií a nadšením, navzdory nesnesitelným vedrům, která zemi v posledních dnech sužovala.

Laura Blacková vystoupila z krbu velmi neohrabaně. V pravém podpaží svírala hromadu dokumentů, levou rukou držela svoji dceru. Nikolaos jako vždy otálela, otáčela hlavou na všechny strany a fascinovaně sledovala cvrkot kolem sebe. Málem by zapomněla, že její povinností je hlídat mladší sestru. Eileen se jí však držela za rukáv tak křečovitě, že ji bylo nemožné ztratit. Nejmladší Blacková se na ministerstvo netvářila ani trochu vlídně. Davy lidí nebyly zrovna jejím oblíbeným místem.

„Tak si pospěšte," pobídla je Laura netrpělivě, jelikož už tak měly velké zpoždění. Před pěti minutami měla být v prvním patře na velké měsíční poradě. Jediné štěstí spatřovala v tom, že ji Kingsley nikdy za pozdní příchody veřejně nekáral.

„Zase pozdě, slečno Blacková?" zahlaholil strážný dobrácky, aniž by zvedl hlavu do rozečteného Denního věštce. Laura zběžně zahlédla Harryho podobiznu na první straně. Rita Holoubková zase zřejmě vytáhla nějaké staré drby a pokusila se je zužitkovat.

„Jako byste mě neznal, Johne," povzdychla si.

„Jen běžte," mávl rukou, když viděl, že průkaz zaměstnance jen tak nevytáhne. „No ne, máte dneska sebou posilu!" usmál se na dobrácky na dívky. „Dobré ráno, dámy."

„Dobré ráno, Johne," napodobila Lola věrně svoji matku a nasadila vážný výraz. Eileen se na muže zamračila a přitiskla se blíž k sestře.

„Tak honem, holky," pobízela je cestou k výtahům.

„Stejně už jdeš pozdě," zamručela Nikolaos otráveně. Na její vkus měla příliš málo prostoru k tomu, aby obdivovala své okolí. „Nemůžeme na tebe počkat dole?"

„V žádném případě," zamítla rázně. Na poslední chvíli přiběhly k výtahu a procpaly se dovnitř. Několik lidí se po nich pohoršeně ohlédlo. Drobný kouzelník z poradny pro boj se škůdci musel zvednou klec s velmi agresivními trpaslíky nad hlavu, aby se nově příchozí do výtahu ještě vmáčkly. „Na Odboru záhad nemáte co pohledávat," pokračovala Laura v kázání. „Jste tu dnes zcela výjimečně, protože jsem neměla jinou možnost."

„Můžeme alespoň k bystrozorům?" dychtila Nikolaos. „Pomohla bych strejdům chytat černokněžníka!"

„Já chci domů," ozvala se Eileen trucovitě.

„A já se chci vypařit," zamumlala si Laura pod nos unaveně.

Na oddělení panoval v posledním týdnu blázinec. Prakticky nespala, domů se zastavila jen proto, aby si alespoň jednou za den dopřála sprchu, čisté oblečení a teplé jídlo. Měla černé kruhy pod očima, vlasy sepnuté do ledabylého ohonu a teprve ve výtahu zjistila, že sejí podařilo obléknout tričko naruby, protože ji cedulka drala pod krkem. Celé její tělo volalo po spánku, nebo dalším šálku kávy a propukající výměna názorů mezi jejími dcerami jí na náladě nepřidala.

„Holky, ztište se," požádala je unaveně, když se mezi sebou začaly postrkovat.

„S dovolením," kolem se protáhla čarodějka z Regulační správy košťat a otřela se proutím několika modelů starých Zametáků Lauře o obličej. Cítila, jak jí větvičky podráždily kůži.

„Zatraceně," ulevila si vztekle.

„Šesté patro. Odbor pro kouzelnou přepravu. Správa letaxové sítě. Regulační a kontrolní správa košťat. Úřad pro přenášedla. Zkušební středisko přemisťování."

Výtah s trhnutím zastavil. Lidé vystoupili a zase přistoupili.

„A mají všichni bystrozorové stejnou uniformu?" vyzvídala Lola a zkoumavě si prohlížela bystrozora stojícího v rohu.

„Všichni zaměstnanci ministerstva nosí stejnokroje," odpověděla Laura nepřítomně.

„Ty žádný nemáš," zamračila se Eileen podezřívavě.

„Pro Odbor záhad neplatí spousta pravidel, zlatíčko," vysvětlila jí.

„A berou k bystrozorům holky?" skočila jim Nikolaos znovu do řeči.

„Slečno Blacková, tohle je pro vás!" nějaká drobná postarší čarodějka jí mezi ostatními hlavami prostrčila srolovaný pergamen. „Nezapomeňte, že od sedmi probíhá údržba letaxové sítě a výtahů. Všichni vedoucí to mají svým zaměstnancům připomenout."

Laura s díky pergamen přijala a strčila ho mezi ostatní dokumenty.

„Je pravda, že většina černokněžníků byla ze Zmijozelu?"

„To jsou předsudky, Lolo."

„Kolik černokněžníků strejda Harry denně chytí? A jdou všichni do Azkabanu?"

„Lolo, zpomal s těmi otázkami."

„Čtvrté patro. Odbor pro dohled nad kouzelnými tvory. Kanceláře divize zvířat, osob a duchů. Oddělení pro styk se skřety. Poradna pro boj se škůdci."

„Abych pracovala u bystrozorů, kolik NKÚ a OVCE musím složit?"

„Ještě jsi ani do Bradavic nenastoupila a už přemýšlíš, co budeš dělat, až z nich odejdeš?"

„Myslíš, že mě vezmou, kdybych skončila ve Zmijozelu? Mami? Já do Zmijozelu nechci."

„Můj táta chodil do Zmijozelu," ohradila se Ela zamyšleně. „To přece neznamená, že je zlý."

Lola se ušklíbla. „Můj táta určitě chodil do Nebelvíru. Myslím, že Nebelvír je nejlepší, když chceš být bystrozorem. Strejda Harry, strejda Ron a strejda Neville tam přece chodili a všichni tři jsou bystrozorové..."

Laura potlačila nutkání se nervózně zasmát.

„Třetí patro. Odbor kouzelnických nehod a katastrof, kanceláře Útvaru pro nápravu nevydařených kouzel, kanceláře Ústředny pro výmaz paměti a kanceláře Komise pro vymýšlení mudlovsky přijatelných výmluv."

„Vědí mudlové o bystrozorech?" vrátila se Lola zase ke svému tématu. Její brebentění zaplnilo celou kabinu výtahu. „A když jsem bystrozor a vidím, jak někdo ubližuje mudlovi, mám zasáhnout, nebo volám mudlovskou policii? A opravdu se musí všem mudlům vymazávat paměť?"

„Lolo," varovala ji Laura netrpělivě. „Kladeš moc otázek."

„A proč strejda Viktor vlastně nepracuje u bystrozorů? Je práce v Azkabanu lepší? A musela bych taky pracovat v Azkabanu?"

„Mami, mně se chce na záchod," zatahala ji Eileen za ruku.

„Myslíš, že by mě někdy strejda Harry vzal s sebou? A jak probíhá takové sledování? A co všechno musí bystrozorové umět? Umí být neviditelní?"

„Nikolaos Blacková, myslím to vážně!" okřikla ji Laura. „Zvolni trochu, nebo mi z tebe praskne hlava! Že ty jsi zase vypila tajně moji kávu?"

„Ne!" zavrtěla příliš rychle hlavou, čímž se doznala.

„Druhé patro. Odbor pro uplatňování kouzelnických zákonů. Ústředí bystrozorů. Kanceláře Oddělení nepatřičného užívání kouzel. Ústředí administrativních služeb Starostolce. Odbor zneužívání mudlovských výtvorů. Oddělení prosazování magického práva."

„Tohle si ještě vyřídíme," ujistila starší dceru a popostrčila obě ke dveřím výtahu. „Pojďte, honem."

Lola automaticky zamířila za vystupujícím bystrozorem k jeho oddělení, ale Laura ji včas drapla za ruku a odvedla na druhou stranu. Prošly kolem několika kanceláří s prosklenými dveřmi, než dorazily k těm správným.

„Vstupte!" vyzval je po zaklepání ženský hlas.

Hermiona Weasleyová zvedla oči od rozdělané práce. Nejprve se na Lauru zářivě usmála, ale když spatřila, koho s sebou přivedla, úsměv jí malinko povadnul.

„Jenom na hodinku, musím nahoru na poradu," žadonila Laura. „Slibuju, že to bude velmi rychlé."

„No...," váhala Hermiona. „Ráda ti je pohlídám, ale..."

„Opravdu to nešlo jinak," dušovala se. „Naši odjeli k Ivanovi a Cat na návštěvu, Viktor je celý den v práci a Emily zůstala s dvojčaty a Edwardem sama. Nemůžu jí tam nechat další dvě děti, už tak je na zhroucení. Mimina pořád pláčou a Ed je... no, prostě Ed, znáš ho."

Hermiona se na sestry Blackovy přívětivě usmála. „Určitě to zvládneme, že, holky?"

„Jenom hodinku, máš to u mě!" oddychla si Laura a obrátila se k dcerám. „Počkáte tady a nebudete tetu Hermionu zlobit, jasné? Vyzvednu si vás po poradě."

„A můžeme potom -?"

„Zatraceně, Lolo, vezmu tě k bystrozorům, ale teď poslouchej tetu, jasný?"

Nikolaos se vítězoslavně ušklíbla. „Rozkaz, mami!"

Laura za sebou zabouchla dveře kanceláře a dala se do běhu. Porada začala už před dobrými patnácti minutami. Neměla čas vyčkávat na výtah, a tak poslední patro zdolala po schodišti. Když vpadla do prostorné kanceláře v prvním patře, v obličeji byla rudá a po zádech jí stékal pot.

Všichni přítomní se ohlédli jejím směrem. Kingsley, stojící v čele stolu, se zarazil uprostřed věty a tázavě povytáhl obočí.

„Moc se omlouvám," vyhrkla Laura.

„Začali jsme bez tebe," prohlásil Kingsley klidně. „Posaď se, prosím."

Laura zapadla na prázdné místo mezi ostatní. Srdce jí zběsile tlouklo až v krku.

„Kde jsem to...?" zamyslel se Kingsley. „Ach ano, už to mám. Návrh na zřízení Oddělení pro styk s mudlovskou veřejností. Máte samozřejmě pravdu, je třeba s mudly udržovat pravidelnou komunikaci. Nemůžeme se spoléhat na to, že si jednotlivá oddělení..."

Laura okamžitě upadla do apatického stavu zírání někam doprostřed stolu. Kingsleyho hlas vždycky působil tak hřejivě a klidně, že se vedle něj člověk cítil v bezpečí. Chvíli se jí hlavou vířily myšlenky na práci a na dovolenou, kterou by potřebovala. Pak jí začala klesat víčka únavou.

Porada se nakonec protáhla na dobré tři hodiny. Když si Laura sbírala svoje věci, napadlo ji, jestli Hermionia kancelář už nevyletěla do povětří. Možná vyletí ona sama z kůže, až se tam Laura objeví.

„Harry! Máš chvilku?" zvolala na svého kamaráda.

Vedoucí oddělení bystrozorů na ni počkal ve dveřích a do chodby vyrazili společně.

„Co nového dole mezi pošuky?" neodpustil si přátelské popíchnutí.

Laura jeho poznámku přešla ušklíbnutím. „Poslyš, řeším teď jeden případ. Ocenila bych dnes přítomnost někoho z tvého oddělení. Někoho schopného. Máš čas?"

Harry se zamyslel. „Rád bych ti pomohl, ale musím na pár dnů mimo zemi. Ron má teď na starost strážné v Azkabanu. Mimochodem, víš, že Neville podal výpověď?"

„Cože?" vyhrkla překvapeně. „A co bude dělat?"

Potter se zazubil. „Tomu neuvěříš," zakroutil hlavou. „Vzal místo v Bradavicích po madame Prýtové. Od září učí bylinkářství."

„Děláš si legraci?" vyhrkla. „To je... to zní přesně jako Neville! U Merlina, třeba nám konečně přestane k Vánocům posílat ty zpívající rostlinky a masožravé kytky."

„Jo, já vím," povzdychl si. „Co naplat. Pokusím se někoho sehnat."

„Někoho vážně schopného," požádala ho.

„Jsi příliš náročná," obvinil ji. „Vždycky, když potřebuješ naši pomoc, pošlu ti někoho dobrého a ten se vrátí s přesvědčením, že už s tebou nikdy nechce dělat. Nedáváš mi příliš možností, Lauro."

„Zaměstnáváš třasořitky," pokusila se hodit vinu na něj.

„A ty jsi do své práce příliš zapálená," vrátil jí. „Někoho ti pošlu."

„Máš to u mě!" houkla přes rameno a pospíchala s ostatními k výtahům.

„Jako vždycky!" zvolal za ní ještě Harry.

~••~

Na čele mu vyrazil pot, když rozrazil dveře do druhého patra a spěchal do prostor vyšetřovacího oddělení bystrozorů. Vešel do velkoprostorové kanceláře, kde panoval obvyklý hektický chaos, protáhl se kolem provizorních psacích stolů zaskládaných nespočtem materiálů a cestou mávl na některé kolegy.

Právě se vrátil z šestitýdenního pobytu na pobřeží Cornwallu, kam ho oddělení vyslalo na výzvědy do místní komunity čarodějů věnujících se černé magii. Mořský vzduch mu ošlehal tváře. Těšil se, že se v Londýně ukryje před sluncem i vysokými teplotami, ale jak se ukázalo, léto bylo nemilosrdné po celé Anglii.

Anthony Bale se posadil na svoji rozvrzanou židli a s povzdychem se zahleděl na hromadu papírů, které se v jeho nepřítomnosti nahromadily.

„Jaká byla dovolená?" zašklebil se na něj Jack přes přepážku.

„To nebyla dovolená," ohradil se nabroušeně.

„No my tady dřeli jako mezci na směnách, zatímco ty sis válel zadek u moře," přidal se procházející Graham zvesela. „To mi přijde jako dovolená..."

„A ještě sis přivezl fešný opálení!" popichoval ho dál O'Sullivan. „A já mám za sebou deset dnů na Obrtlé! To je nespravedlivé!"

„Trhněte si oba dva," odsekl jim a oba kolegové se pobaveně rozesmáli.

„Anthony!"

Z davu se vynořil Neville Longbottom. „Tak už ses vrátil? Něco pro tebe mám," strčil mu na stůl kousek dortu na papírovém talíři.

Bale se podezřívavě zamračil. „Něco slavíš? Máš zase další dítě, nebo co?"

Neville se nervózně zasmál. „Ne, kdepak. Dal jsem výpověď," vysvětlil.

„Gratuluju...?" povytáhl obočí. „Asi...?"

Longbottom se ošil jako pokaždé, když netušil, co by měl říct. Pokynul ostatním a vrátil se ke svému stolu.

„Odkdy se slaví výpověď v práci?" zeptal se Bale svých kolegů.

O'Sullivan se zachechtal. „Ne každý pro tuhle práci dýchá, Tony."

V tu chvíli se na oddělení objevil jejich nadřízený. Harry Potter se zjevil na prahu dveří, rozhlédl se pečlivě po celém oddělení a zamířil rovnou k nim.

„Máme průšvih?" zašeptal Graham. „Vypadá nějak divně."

O'Sullivan trhl rameny a raději se schoval za rozloženou mapu Londýna.

„Pánové, dobré ráno!" pozdravil je Harry.

„Dobrý, šéfe," odpověděli sborově.

„Anthony, výborně!" zvolal potěšeně. „Jak to šlo na pobřeží?"

„Líp, než jsme čekali," odpověděl zamyšleně. „Máme je všechny, šéfe. Stačí říct a pozatýkáme je."

„Skvělá práce!" ohodnotil ho. „Poslyšte, pánové, vím, že máte dost práce v terénu, ale potřebuju na dnešek jednoho dobrovolníka na práci v budově."

„O co jde?" zajímal se Graham. Po celých dnech a nocích v ulicích ho den za zdmi, kam pichlavé slunce nedosahovalo, upřímně lákal.

„Odbor záhad," odpověděl Harry stručně.

O'Sullivanovi se podezřívavě blýsklo v očích. „Konkrétně...?"

Harry si neochotně povzdychl. „Práce pro Lauru Blackovou," přiznal.

„Musím dodělat hlášení," vyhrkl Graham najednou a rychlými kroky se začal vzdalovat.

„Zrovna jsem si vzpomněl, že mám jít dneska k zubaři," přidal se O'Sullivan nepřesvědčivě.

„Překvapuje mě, že víš, co je to zubař," utrousil Harry sarkasticky.

Oba bystrozorové však vystřelili jako kulový blesk, aby byli od svého šéfa co nejdál. Harry se

obrátil s prosebným výrazem na Balea. „Vezmeš to?"

Anthony pokrčil rameny. „Strávil jsem šest týdnů mezi magory. Zvládnu odpoledne s pošuky z Odboru záhad."

Harry se váhavě nadechl, aby ho varoval, ale nakonec jen potřásl hlavou.

~••~

„Severusi, na tohle opravdu nemám čas."

Laura zvedla unavené oči od dokumentů, které procházela. Nikolaos s Eileen seděly v rohu její kanceláře na koberci, hrály si s alchymistickou sadou a dospělým nevěnovaly pozornost. Severus stál naproti Lauře a šeptem s ní promlouval.

„Nevím, co si s ní mám počít," přiznal neochotně.

„Je to tvoje dcera," sykla ironicky, „na něco určitě přijdeš."

Snape semknul rty do úzké linky a přešlápl na místě.

„Severusi," povzdychla si. „Je jí pět, vezmi ji na zmrzlinu."

Nevěřícně se na ni zadíval, jako by přemýšlel, jestli si dělá legraci. Přeci on, Severus Snape, nebude dělat něco tak ponižujícího, jako je chození do cukrárny.

„Žádné lektvary," zvedla prst varovně. „Na to je ještě malá."

„Krucánky a Kaňoury?" zeptal se nejistě.

„Jen knihy pro děti," souhlasila. „Žádné příručky o zaklínadlech."

Trhl ramenem na znamení, že rozumí.

„To zvládneš," stiskla mu chlácholivě paži. „Je celá po tobě. Taky dokáže hodiny jen mlčet a tvářit se, že ji přítomnost ostatních příliš obtěžuje. Můžete vedle sebe sedět mlčky."

Severus ji obdařil zlovolným pohledem. Otočil se na patě a zamířil k děvčatům. Oslovil Eileen, která k němu zvedla identicky černé oči a potěšeně se usmála. Vyskočila ze svého místa, chytla Severuse za ruku a vyšla s ním ven z kanceláře.

Nikolaos po chvíli osamocené hry odložila zapůjčené artefakty a přiběhla k Lauřinu stolu. Chvíli ji upřeně pozorovala při práci.

„Mami?" zašeptala pak sotva slyšitelně.

Laura však byla pohroužená do práce a napoprvé ji neslyšela.

„Mami?" zeptala se hlasitěji.

„Copak?" pobídla ji.

„Myslíš, že bystrozorové umí létat na dracích?" vykulila oči fascinovaně.

„Prosím tě, kam na ty nápady chodíš?" odložila práci stranou. „Někdy by mě zajímalo, co se v té tvojí hlavičce děje."

Lola se potěšeně zazubila. Ozvalo se zaklepání na dveře a na prahu se objevila Angelina Weasleyová.

„Máte tu návštěvu, dámy," oznámila jim.

Potom se dveře otevřely dokořán a dovnitř vběhl jako tajfun malý Teddy Lupin. Vlasy mu svítily zářivě zelenou barvou, rty měl roztáhlé v uličnický úsměv. Za ním se vynořila Andromeda a unaveně vnuka kárala, aby se uklidnil.

„Teddy!" vypískla Lola potěšeně.

„Teto Andromedo, kde se tady berete?" užasla Laura.

„Byla jsem navštívit jednu svoji přítelkyni a Teddy trval na tom, že chce pozdravit Harryho. A taky jsem se doslechla, že možná potřebuješ pomoc," usmála se shovívavě.

„To je... to po tobě nemůžu chtít," namítla chabě.

„Ale můžeš," ujistila ji. „Můžeme si třeba společně vyrazit do zoo. Co vy na to?" obrátila se k dětem.

Lola s Teddym propukli v nadšený jásot.

„Mami, můžu? Můžu s Teddym do zoo?"

Laura se na Andromedu vděčně usmála. „Jsi svatá, opravdu."

„Lola u nás může přespat," navrhla Andromeda. „A ty mi slib, že místo práce si dopřeješ volný večer sama pro sebe, ano?"

„Velmi ráda," přitakala jí.

~••~

Anthony Bale vyřídil nejnutnější papírování a na Harryho žádost zamířil na Odbor záhad. Sjel do spodního patra a pokračoval dlouhou tmavou chodbou. Z celé budovy ministerstva znal tuhle část nejméně. Vlastně tu byl vůbec poprvé. Pokud věděl, Odbor záhad málokdy spolupracoval s kýmkoliv zvenčí. Dokonce se o tom patře mezi ostatními zaměstnanci téměř nemluvilo, jako by snad neexistovalo. Možnost nahlédnout pod pokličku nejstřeženějších tajemství ho upřímně lákala.

Otevřel těžké dvoukřídlé dveře a ocitl se v místnosti plné malých dřevěných stolků, u kterých pracovala desítka alchymistů. Došel ke dveřím vedoucí do jediné kanceláře, před nimiž seděl postarší čaroděj se zádumčivým výrazem.

„A vy jste...?" zeptal se.

„Bale," odpověděl. „Posílá má Potter. Vaše vedoucí si vyžádala někoho od bystrozorů ke konzultaci."

Čaroděj lhostejně přikývl. „Čeká na vás, hodně štěstí."

Anthony po něm nechápavě střelil očima, ale přistoupil ke dveřím a rázně na ně zaklepal.

„Je otevřeno, vstupte," ozvalo se tlumeně zevnitř.

Vešel do malé tmavé kanceláře. Zdi byly od zemi až ke stropu obležené policemi přecpanými knihami, místnosti však vévodil mohutný stůl, za kterým seděla červenovlasá žena se soustředěným výrazem.

„Ano?" zeptala se, aniž by zvedla zrak od něčeho, co zkoumala pod lupou.

„Slečna Blacková?"

„Vás poslal Harry ze svého oddělení?" zvedla k němu oči.

„Není to zřejmé?" opáčil.

„Jestli spolu máme vycházet, neodpovídejte dnes na žádnou z mých otázek otázkou. Je to jasné?" požádala ho nevrle. „Mám otázek plné zuby."

„To jsem udělal?" podivil se cynicky.

„A už zase odpovídáte na otázku otázkou," zamumlala. „Když jste vcházel, bylo mé ano otázkou, pochopitelně jen s náznakem otazníku. Jistě znáte rozdíl mezi naznačeným a mlčky předpokládaným?"

Anthony předstíral zamyšlení. „Byla tohle otázka?"

„Ano," souhlasila.

„Pak jste na moji otázku odpověděla další otázkou," vrátil jí drze. „Mimochodem, naznačovat znamená uvést něco jinak než přímo nebo otevřeně, kdežto předpokládat je učinit si závěr ze známého nebo samozřejmého," vychrlil ze sebe. „Jmenuju se Bale a na tyhle šarády nemám čas. Prý potřebujete pomoct. Rád bych to vyřídil a šel si po svém."

„Nepotřebuju pomoc," ohradila se. „Harry si myslí, že potřebuju pomoc. Potřebuju konzultaci."

„Popravdě řečeno, potyčky mezi vámi a mým šéfem jsou mi ukradené," přiznal bez otálení.

„Jste morous," prohlásila bez špetky taktu.

„A vy zřejmě trpíte nutkáním všechny opravovat," vrátil jí.

Lauře se blýsklo v očích. „Síla zvyku. Mám dvě děti, jsem nucena celé dny čelit hloupým otázkám, na které musím hloupě odpovídat."

„Já jsem slyšel, že celé dny trávíte v práci, takže zřejmě vedete tyhle rozhovory pouze ve své hlavě," opáčil a v ten moment mu bylo jasné, že vzájemné sympatie klesly na bod mrazu.

„Tak abychom přešli k práci," pronesla a vstala ze svého místa. Obešla stůl a společně vyšli z kanceláře. Prošli kolem alchymistů do další místnosti, která ze všeho nejvíc připomínala skladiště plné nepořádku.

„Nechala jsem jej přinést sem," vysvětlovala mu. „Jinak je bezpečně uložený, ale na oddělení vás pochopitelně vzít nesmím, takže nám bude muset stačit sklad."

„Co tam dole vlastně ukrýváte, že o tom nesmíte mluvit?" prohodil. „Snad ne samotnou Smrt?"

Střelila po něm divným pohledem. „O takových věcech se nežertuje, pane Bale."

„Začínám chápat, proč vám dali ostatní tak nelichotivé přezdívky," přiznal.

Laura místo odpovědi mávla hůlkou a z rohu místnosti přímo k jejich nohám přilétla obrovská bedna. Další mávnutí hůlky stačilo k tomu, aby se odemkla a těžký kovový zámek dopadl na zem. Víko se nadzvedlo a Laura udělala několik kroků vpřed. Anthony ji následoval a nahlédl dovnitř.

„To je...?" vydechl fascinovaně, když spatřil černou převalující se hmotu.

Laura přikývla. „Obscurus. Takže jste se už s nějakým setkal."

„Kdysi," připustil. „K čemu ale potřebujete mne? Proč nepošlete pro nějakého magizoologa?"

„Defacto tohle není tvor," odpověděla mu. „Alespoň ne podle kouzelnických zákonů. Je to forma velmi nebezpečné magie. A mým úkolem je ji zkoumat. Vaším úkolem je dohlížet na mě, abych nejednala protiprávně."

„To zní jako hodně dlouhé odpoledne," utrousil.

„Ještěže si tak skvěle rozumíme," zamumlala sarkasticky.

~••~

To odpoledne bylo pro oba skutečně velmi dlouhé a velmi náročné. Anthony rázem pochopil, proč se všichni jeho kolegové práci na Odboru záhad vyhýbají. Tím důvodem byla nepochybně Laura Blacková. Víc nepříjemného člověka už dlouho nepotkal. Jako by snad na konci každého pracovního dne potřebovala někoho rozplakat zoufalstvím. Zdálo se však, že se svými zaměstnanci z odboru vychází docela dobře. Jednali s ní s respektem a ona s nimi jako se sobě rovnými. Ovšem to zdaleka neplatilo o spolupráci s bystrozory.

„Řekl bych, že mě těšilo s vámi spolupracovat, ale to bych lhal," prohlásil Bale, když se po hodinách práce loučili.

„Nejsem tu od toho, abych vzbuzovala sympatie, pane Bale. Hezký večer."

„Vám taky," odpověděl a zamířil pryč.

Laura se rozhlédla po prázdném oddělení. Zřejmě zase přetáhla svoji pracovní dobu. Už ani nedokázala spočítat, kolikrát v tomhle měsíci dělala přesčas. Vrátila se k sobě do kanceláře a ještě se pár minut přehrabovala nejnovějšími oběžníky, když usoudila, že dnes už opravdu nemá na nic sílu. Založila si poznámky z dnešního výzkumu do horního šuplíku a rozhodla se, že je čas vrátit se domů.

Vyšla z kanceláří, proběhla dlouhou tmavou chodbou a začala netrpělivě přivolávat výtah. Hlavou jí letělo tisíce myšlenek. Pracovních i osobních. Jestlipak se Severusovi a Eileen podařilo přečkat společné odpoledne? Trávili spolu dostatek času? A nelituje právě teď Andromeda, že jí nabídla pomocnou ruku? Možná by zítra mohla přijít o něco dřív a podívat se ještě na tu zásilku z Obrtlé ulice, co dnes nestihla zkontrolovat. Práce by jí určitě šla od ruky mnohem lépe, nebýt toho mrzoutského bystrozora.

Výtah konečně přijel a Laura vstoupila dovnitř.

~••~

Anthony se po nekonečném dnu na Odboru záhad vrátil nahoru do kanceláří, posbíral svoje věci a nastoupil do výtahu. Myslel jen na teplou sprchu a vlastní postel. Někdy člověku ke štěstí stačí opravdu málo. Zmáčknul tlačítko a rozložil Denního věštce. Výtah se řítil dolů bez zastávky, vzhledem k tomu, že budova byla docela prázdná.

„Deváté patro. Odbor záhad," zanotoval ženský hlas.

Byl natolik zabraný do čtení sportovní rubriky, že sotva postřehl fakt, že výtah jeho patro přejel. Nezvedl hlavu od novin ani ve chvíli, kdy někdo přistoupil. Takové setkání pohledů není k ničemu, vede jen k bezduché konverzaci, jako třeba: „To je dneska horko" nebo „Taky jdete teprve z práce?" Podobné výtahové rozhovory byly naprosto zbytečné a z hloubi duše je nenáviděl.

„To jste vy?" vytrhl ho hlas ze zamyšlení.

Zvedl oči a zůstal zírat na Lauru Blackovou. „No bezva," utrousil.

„Co tady děláte?" zeptala se překvapeně a stiskla tlačítko s číslem osm.

„Říkal jsem si, že pobydu ve vaší milé společnosti ještě nějaký čas," odsekl jízlivě.

Zlaté mříže se zabouchly a kabina začala stoupat vzhůru, když tu výtah za prudkého trhnutí, které až zvedlo žaludek, zastavil mezi patry. Světla zhasla a oba pasažéry pohltila naprostá tma.

„Co to ksakru bylo?" vykřikla Laura podrážděně.

Bale narazil do stěny výtahu a promnul si naražený loket. „Nevím, asi nějaký výpadek."

„Jestli jste schválně stiskl tlačítko a zkoušíte s mojí milou společností strávit nějaký čas na víc, nevybral jste si nejlíp. Radši vám to řeknu na rovinu, jsem dnes příliš podrážděná," utrousila cynicky.

„Když dovolíte, slečno," přerušil ji, „vy přece stojíte u ovládacího panelu."

„U Merlina, to byl vtip."

„Vy máte smysl pro humor?" zapochyboval. „Lumos!"

Světlo z Anthonyho hůlky osvítilo stísněný prostor výtahu. Oba přimhouřili oči, aby si na přemíru světla zvykli.

„Je tu nějaké nouzové tlačítko?" pokoušel se celou situaci zvládnout pragmaticky.

„Já žádné zatracené tlačítko nevidím."

„Tak uhněte," požádal ji netrpělivě a neúmyslně se jí dotknul. Laura reagovala hbitým kopnutím do lýtka.

„Au! Zatraceně ženská, proč to děláte?"

„Instinkt."

„Jste cvok," povzdechl si a očima přelétl po ovládacím panelu. „Žádné nouzové tlačítko tu nevidím."

„Protože žádné nemáme," odvětila chladně. „To jsou kouzla, ta přece neselhávají."

„Evidentně ano," opáčil. „Máte nějaký návrh, co budeme dělat?"

Laura rozmrzele trhla rameny, vytáhla svou hůlku a přešla k ovládacímu panelu. Několikrát na něj zaklepala a zamumlala zaklínadlo. Nic se však nestalo.

„Tak nám zřejmě zbývá jen volání o pomoc," nadhodil sarkasticky.

„Vy mi neříkejte, co mám dělat."

Chvíli bylo ticho, oba zvažovali vzniklou situaci.

„Tak," řekl Bale se snahou zachovat klid. „co budeme dělat?"

To je správná otázka. Co budou dělat? Laura si promnula spánky. Hlava jí třeštila únavou.

„Budeme tu sedět a trpělivě čekat," odpověděla mu.

„Trpělivě čekat?" uchechtl se. „Děláte si ze mě srandu?"

„Já přece nemám smysl pro humor, vzpomínáte?" opáčila a na důkaz, že svá slova myslí vážně, se posadila do jednoho rohu.

~••~

„Je mi horko," postěžovala si Laura. „Jak dlouho už jsme tady?"

Anthony se podíval na hodiny. „Asi dvě hodiny."

„Dvě hodiny?" zašeptala nevěřícně. „S takovou tu budeme nejspíš do rána."

Zkoušeli už všemožná zaklínadla. Volali o pomoc. Pokoušeli se dokonce i odsunout mříže. Nic.

„Asi jo," souhlasil neochotně.

„To je všechno, co umíte říct – asi jo? Nejste náhodou bystrozor? Nemáte být na podobné situace vycvičený?"

„Jako na zaseknutý výtah?" zašklebil se.

„Jako na hledání úniku z nemožných situací," odsekla. „Přece musí být nějaký způsob, jak se odsud dostat."

„Tak mi o něm povězte," požádal ji. „Ani já jsem si dnešní večer nepředstavoval takhle. Jistě, strávit pár hodin zavřený s nějakou ženou ve výtahu, proč ne. Ale zrovna s vámi...?"

„Jste kus arogantního blbce," povzdychla si. „Čeká na vás někdo?" zeptala se.

„Cože?"

„Ptám se, jestli máte dnes něco domluveného. Jestli se o vás bude někdo bát, když nepřijdete," vysvětlila. „Třeba se vás vydá hledat."

Bale s odpovědí otálel, ale pak jen stručně řekl: „Nikdo."

Odmlčeli se.

„A na vás?"

„Prosím?"

„Na vás přece někdo čeká. Máte děti, ne?"

„To ano," ošila se. „Ovšem nikoho nepřekvapí, když domů nedorazím."

„Jste jedna z těch, co žijí svou prací, co?"

„To říkáte zrovna vy?" vrátila mu.

Oba začínali být z horka a neustálého špičkování unavení.

„Měli bychom se zkusit prospat," navrhl smířlivě. „Zřejmě tu budeme až do rána a nijak si nepomůžeme, když zůstaneme vzhůru."

„Nejspíš máte pravdu," souhlasila neochotně.

~••~

Laura brzy upadla do lehkého spánku. Anthonymu se ulevilo. Bez toho jejího neustálého žvanění nebylo už tak hrozné viset tady uprostřed ničeho. Docela ho to uklidňovalo. Po týdnech lehkého spánku, stresu a napětí, se mohl konečně uvolnit.

Laura něco nesrozumitelně zamumlala ze spaní.

Zlehka zvedl hůlku a posvítil si jejím směrem. Teprve když spala a její tvář se uvolnila, si všiml, jak je mladá. Nejspíš o několik let mladší než on sám. Jak se vůbec někdo takový dostane k vysoké pozici na ministerstvu?

S vyjeknutím se probrala a protírala si oči. „Co se to... U Merlina, jsme pořád tady."

„Jak vidíte," utrousil.

„Spal jste vůbec?" zamračila se na něj podezřívavě. „Nebo mě sledujete ve spánku?"

Povzdychl si. Už to tu bylo zase. „Jste strašně sebestředná."

„A vy suchar," oplatila mu. „To je vedro. Nesnesitelné vedro. Myslíte, že se tady můžeme udusit? Protože mně to tak připadá."

„Je tu plno vzduchu, jenomže je horký," opáčil. „Ovšem pokud nezavřete tu svoji pusu, všecek nám vydýcháte."

„Snažím se jen udržet zdvořilostní konverzaci."

„Proč myslíte, že nám pomůže, když budeme mluvit? Je nad slunce jasné, že nemáme nic společného. Cítím se už tak dost nepříjemně a nepotřebuju žádnou hloupou konverzaci o ničem," zavrčel podrážděně.

Měl žízeň. Měl hlad. Záda ho proklatě bolela, horký vzduch byl při každém nádechu jako vdechnutí rozžhavených uhlíků.

„Děkuju pěkně," zamumlala a otřela si pot z čela. Bylo tu takové vedro, že se na ni oblečení už dávno přilepilo. „Co proti mně máte, Bale?"

„Vážená dámo, já vás neznám a ani vás nechci poznat," vysvětlil unaveně.

„Na to jste si vybral zřejmě špatný čas a špatné místo," usoudila.

~••~

Laura upadala do spánku a zase se budila. Už nebyla vůči Baleovi agresivní – jenom chtěla ven. Byli už ve výtahu věznění dlouhých deset hodin a všechna bojovnost z ní vyprchala. Cítila se strašně špinavá. Rty, ústa i krk měla vyprahlé, bolela ji hlava a žaludek sejí svíral. Chtělo se jí zvracet a zároveň umírala hlady.

„Jste vzhůru?" zamumlala.

„Nemůžu spát," odpověděl Anthony z protějšího rohu.

„Já taky ne," šeptla. „Víte, na co jsem si právě vzpomněla?"

Anthony chvíli mlčel. Nevěděl, jestli chce vlastně znát odpověď. „Na co?"

„Že od sedmi měla probíhat údržba krbů a výtahů," vysvětlila. „Ráno mi to někdo připomněl. Uvízli jsme tu, protože jsme nevěnovali pozornost oběžníkům, tak je to."

„Kdo má čas ty nesmysly z šestého číst," zamručel a oba se jako na povel úlevně rozesmáli.

Možná v tom smíchu byl i jistý podtón zoufalství. Smáli se tak nahlas, že málem přeslechli volání: „Je tam někdo?"

„Počkejte, myslím, že nás našli!" vyskočil Bale na nohy. „Tady jsme! Zatraceně, můžete nás odsud dostat?!"

Během pár okamžiků výtah prudce škubnul, se zhoupnutím vystřelil vzhůru a zastavil se. Zlatavé mříže se otevřely dokořán.

„Osmé patro. Atrium. Přejeme vám příjemný den."

Laura s Anthonym překvapeně zamrkali. Přímo před výtahem stáli dva údržbáři z Odboru pro kouzelnou přepravu a šokovaně na oba zírali.

„Byli jste tam celou noc?" vyjekl jeden z nich neurvale.

Ani jeden mu neodpověděl. Laura zvedla svoje tenisky, které před časem odkopla a vyklopýtala omámeně ven. Anthony ji následoval. Oba se mlčky ploužili, jako by se vraceli z bitvy. Atrium bylo prázdné. Do začátku dalšího pracovního dne zbývalo ještě pár desítek minut. Zastavili se až u krbů a rozpačitě se jeden na druhého zadívali.

„Už nejsme odkázaní jeden na druhého, takže...," začal a váhavě se na ni zadíval.

„Sbohem, pane Bale," přerušila ho a zamířila rovnou do krbu.

Zatracená ženská, pomyslel si. „Sbohem, slečno Blacková."

A tak se každý vydali po svém – doufajíc, že se víckrát nestřetnou.