„Myslela jsem si, že život bude jednodušší, až skončí válka."

Selene se váhavě usmála: „Obávám se, že přízraku mého otce se doopravdy nezbavíme nikdy."

(Mé jméno, má krev III – Kapitola čtrnáctá – Muž beze strachu)

  ~••~  

Věděla, že je to on – ještě dřív, než se otočil, ještě dřív, než promluvil.

Mohla za to aura strachu, kterou kolem sebe šířil.

Pohlédla do jeho mrtvolně bledé tváře, ve které jako dva uhlíky žhnuly rudé oči. Už dávno nebyl člověk. Přejel si štíhlými prsty po holé lebce a sklonil se k ní. Byla znovu dítě. Sotva jedenáctiletá malá holka. Tyčil se nad ní a pozoroval ji s odporem jako otravný hmyz.

Měla strach. Obrovský strach. Měl nad ní veškerou moc. Nemohla se vzpírat.

Vybavily se jí všechny ty vzpomínky na dětství. To nebyl život, ale noční můra.

Sevřel jí ledové ruce kolem krku. Cítila, jak nehty zaryl do kůže. Nemohla popadnout dech. Začínala se dusit.

„Najdu si tě. Vždycky. Nikdy se před mnou neschováš."

~••~

Grimmauldovo náměstí, Londýn, srpen 1998

Selene se s trhnutím probudila. Upřela pohled do tmy ložnice. Srdce jí tlouklo až v krku. Je tu zase on, je zpátky, vrátil se.

„Noční můra?" hlas šeptající do ucha jí zněl klidně a vřele.

Obrátila se k němu. Jeho milující oči hleděly do těch jejích. Přízrak pomalu vybledl a zmizel. Byl to jen sen.

„Jsem tady," pronesl Sirius a položil jí dlaň na tvář.

„A já jsem tady," odvětila tiše.

„Už zase on?"

„Ne," zalhala a políbila ho letmo na rty. „Spi dál."

Zavřela oči. Počkala, dokud si nebyla jistá, že je zavřel také on, a pak je znovu otevřela. Pozorovala jeho tvář.

Nechtěla mu lhát. Tentokrát ho viděla v lese. Bažinatá krajina zahalená do bílé mlhy táhnoucí se kolem nich v cárech. Zvedl ruku a namířil na ni hůlkou, zatímco jí prsty drtit hrdlo. Vzápětí ho mlha zahalila a on zmizel.

Ale bylo tomu skutečně tak?

„A já jsem tady," zopakovala Selene šeptem.

Přežila. Oba přežili. Lord Voldemort padl. To ovšem neznamenalo, že se s tím její mysl dokázala vyrovnat. Když si většinu života zvyknete ohlížet se přes rameno v očekávání útoku a jisté smrti, těžko se vám ten návyk mění. Bylo to směšné. Samozřejmě, že věděla, že jim žádné nebezpečí dál nehrozí. Ale podvědomě se pořád vzpírala. Co když...co když...?

Už nedokázala znovu usnout. Ležela na zádech a naslouchala Siriusově pravidelnému oddychování. Hlavou jí vířilo tisíce myšlenek, ale přesto pokaždé skončila u té jediné. U myšlenky na svého otce. Těžkými závěsy do pokoje začaly prosvítat první sluneční paprsky. Vytvářely na omšelých tapetách hru stínů. Jak hodina pokročila, jak začínal nový den, odhalovalo světlo ze Siriusovy staré ložnice víc a víc. Zdi byly polepeny nebelvírskými vlajkami a plakáty polonahých mudlovských dívek nakrucujících se vedle motorek. Pousmála se. Dovedla si představit, jak svým rebelstvím musel rodiče vytáčet.

Sirius se probudil. I jeho pronásledovaly noční můry. Otevřel oči a zatvářil se zmateně. Ozvěna snu dozněla. Pohled na Selene ho však zase uklidnil a vrátil zpátky do reality.

„Dobré ráno," zamumlal ospale a přivinul se k ní.

Selene se rozbušilo srdce. Posledních sedmnáct let se probouzela a usínala sama. A najednou ho měla zpátky po svém boku a cítila se znovu jako čerstvě zamilovaná.

„Dobré," odpověděla mu příliš čile.

Sirius se podezřívavě zamračil. „Spala jsi vůbec?"

„Samozřejmě," lhala pohotově.

Její odpověď ho nepřesvědčila, ale nechtěl začínat krásné ráno hádkou, a tak se spokojil i s milosrdnou lží. „V tomhle baráku se klidně spát nedá," povzdychl si do polštáře. „Moje drahá máti je všudypřítomná."

„Ale jdi, to přeháníš," pousmála se a zastrčila mu láskyplně vlasy za ucho.

„Vsadím se, že se nechala zpopelnit a otec ji rozsypal po částech v jednotlivých patrech," utrousil cynicky.

Plácla ho po paži. „To bylo morbidní."

„Kdybys ji znala, věděla bys, že není nic, čeho by Walburga Blacková nebyla schopná. Ale máš pravdu," uznal. „Rozsypat po domě by se nenechala, příliš lpěla na čistotě."

S těmi slovy se na posteli napřímil a protřel si oči. Na chodbě za dveřmi zaslechly něčí tiché kroky.

„Těším se, až odsud vypadneme," zazíval. „Nechám ten barák strhnout a obeženu ho varovnou páskou, aby sem nevkročila živá duše."

Selene se shovívavě pousmála. I ona se těšila, až bude konečně po všem a budou moci odejít. „Pořídíme si velkou zahradu, že ano?" zasnila se.

„Cokoliv si budeš přát," ujistil ji.

Políbil ji, spustil nohy na podlahu a vstal z postele. Selene také odhrnula přikrývku.

„Ne, ty pěkně lež," přikázal jí. „Přinesu ti snídani do postele."

Pobaveně naklonila hlavu na stranu. „Jsme manželé skoro...kolik? Devatenáct let? Nemusíš mi nosit snídani do postele. To je nadstandard vhodný pro novomanžele, možná."

„Ale máme co dohánět," připomněl jí zvesela. „Dlužím ti stovky snídaní do postele. Tak se nevzpírej."

„Měli bychom snídat s holkama," zkusila ještě jednou odporovat.

Sirius se zašklebil. „Emily je beztak dávno vzhůru a Lauru dřív jak v poledne neprobudíš. Ony se našim stravovacím návykům nepřizpůsobí. Lež, opovaž se pohnout. Za chvíli jsem zpátky."

Selene svého manžela uposlechla a zůstala v posteli. Sáhla po hůlce na nočním stolku, mávla jí a těžké tmavé závěsy se odhrnuly. Ani příval denního světla z tmavého domu na Grimmauldově náměstí 12 neudělal přívětivější místo. Doopravdy jí ale nevadilo, že tu bydlí. Bylo třeba zařídit spoustu věcí, než se jejich životy vrátí do normálních kolejí. Bylo jí jedno, kde žije – hlavně, když byli konečně všichni čtyři spolu.

Dveře nechal pootevřené. Slyšela z domu pravidelné tlumené zvuky z kuchyně, jak připravoval snídani. Dolehlo k ní také klapnutí dveří, když se Emily vrátila do svého dočasného pokoje a něco si mumlala pod nosem. Nakonec se ukázalo, že Tichošlápkův předpoklad o Lauřině tvrdém spánku byl nesprávný. Chvíli poté Laura rozrazila dveře svého pokoje a přeběhla chodbu do koupelny. O vteřinu později zaslechla dávivé zvuky. Selene se zachmuřila. Už pár dnů si se starší dcerou chtěla v klidu promluvit, ale pořád jim nezbýval čas.

Uplynulo sotva pár minut a Sirius se objevil ve dveřích s tácem plným jídla. Z míchaných vajec se ještě kouřilo a čerstvě opečený chléb se rozvoněl na celou ložnici. Položil tác doprostřed, šoupnul nohy zpátky pod přikrývku a vytáhl z podpaží srolovaného Denního věštce.

„Žhavé novinky z kouzelnického světa."

Poklidně snídali a užívali si ranní pohodu, jako by byl jejich život normální, jako by se nelišili od ostatních rodin.

„Ale ne, Falmouthští sokoli zase spadli na poslední příčku tabulky národní ligy," povzdychl si naoko vyděšeně, když se začetl do sportovní rubriky.

„Madame Malkinová zahájila výprodej letních hábitů," odpověděla mu horkými novinkami z rubriky inzerce.

Sirius se složil svou část novin a dopil zbytek kávy. „Svět je zase v rovnováze."

Chvíli klidu jim narušilo zaklepání na dveře. Dovnitř vešla Emily, oči zakryté dlaní.

„Můžu dál? Neděláte žádné nepřístojnosti?" zeptala se sarkasticky.

Sirius se přidušeně zasmál a vysloužil si tím od ženy káravý pohled.

„Jistěže můžeš dál," ujistila ji Selene vstřícně.

Emily otevřela oči a rozpačitě se usmála. Pro všechny čtyři byla jejich situace stále nová. Nikdy nedostali možnost tvořit opravdovou rodinu a vztahy mezi sebou tak museli budovat od základů. V mnohém si počínali pořád nejistě, ale jak se lépe a hlouběji poznávali, bylo zřejmé, že společnou krev nezapřou. Laura byla tvrdohlavá a horlivá po Siriusovi. Emily zase svou mírnou povahou a uštěpačnými poznámkami připomínala Selene. Dohromady však byli silný tým. Občas příliš vznětliví a šílení, jak je Harry s oblibou popichoval.

„Jdu na ministerstvo," vysvětlila Emily a demonstrativně poukázala na svůj společenský oděv. „Dnes pokračuje soudní proces proti Luciusovi, povolali mě jako svědka obžaloby."

Selene se při zmínce o Malfoyovi napřímila.

„Máme jít s tebou?" nabídl se Sirius velkoryse.

Emily pokrčila rameny. „Říkala jsem si, jestli nemáš třeba cestu na ministerstvo kvůli vyřizování nějakých dokumentů...," váhavě se na otce zadívala. Nikdy by se nesnížila k tomu, aby přiznala, že potřebuje něčí pomoc. Nepatřilo to k její povaze.

Selene do manžela jemně šťouchla.

„Vlastně ano...," odkašlal si. „Měl bych navštívit kouzelnickou advokátní kancelář a najít nám někoho, kdo nás bude zastupovat ve vyřizování dokladů totožnosti a vlastnictví. Pořád jsme oba oficiálně prohlášení za mrtvé."

Sirius vylezl z postele a začal hledat vhodné oblečení. Emily mu oznámila, že počká zatím dole. Selene nad manželovými slovy přemýšlela. Oba byli kouzelnickou společností považováni za mrtvé, protože tomu tak skutečně bylo. Dva roky byli mrtví. Dva roky, které si ani jeden z nich nepamatoval. Pokoušela se rozvzpomenout, ale poslední vzpomínka, kterou měla, byla na okamžik, kdy propadla obloukem. Pak následovala jen tma a dlouhý bezesný spánek. Než se o dva roky později společně s Laurou a Severusem objevili zpátky na Odboru záhad. A zatímco byli pryč, jejich dcery si prošly peklem. Nikdy si nepřestane vyčítat, že tu pro ně nebyla.

Sirius se bleskurychle ustrojil. Selene přes sebe přehodila župan a rozhodla se, že je doprovodí alespoň ke dveřím.

„Napadlo mě, že se cestou zpátky stavím u Andromedy," řekl Sirius, zatímco scházeli schody. „Kdyby potřebovala s něčím pomoct."

„Pozvi ji na návštěvu," navrhla Selene. „Ráda jí Teddyho na chvíli pohlídám."

„Raději bych ji pozval někam ven," přiznal. „Ani jeden nemáme na tenhle barák zrovna milé vzpomínky."

„Nějaký čas to vydržíme," chlácholila ho.

„Přišla nám pošta," oznámila jim Emily stojící pod schodištěm. „Další předvolání," zamumlala nevěřícně při pohledu na hromadu obálek s oficiálními razítky Starostolce.

„Kdo tentokrát?" povzdychla si Selene.

„Laura," odpověděla jí. „A já, samozřejmě."

Roztrhla obálku se svým jménem a zběžně přelétla pár řádků. Výraz v obličeji jí ztvrdnul.

„Co se děje?" zpozorněl Sirius.

„Otevřou Viktorův případ," vysvětlila bezbarvě.

„To je dobrá zpráva, ne?" pokusila se ji Selene povzbudit. „Znamená to, že se věci daly do pohybu."

Emily váhavě přikývla. „Ano, myslím, že ano," souhlasila nakonec a zadívala se na další dopisy. „U Merlina, ty jsou z Bradavic."

„Cože?" zasmál se Sirius nevěřícně, zatímco si zavazoval boty a přemýšlel, jestli venku fouká tak moc, že si bude muset obléct plášť.

„McGonagallová nám nabízí, abychom nastoupily zpátky do školy a dodělaly si OVCE," Emily z hrdla uniklo nevěřícně uchechtnutí. „To si snad dělá srandu."

„Já bych to hned nezatracovala," pokrčila Selene rameny.

Sirius s Emily se na ni nevěřícně zadívali. „No co?" hájila se. „Mít OVCE přece není zlé."

„Jistě, my dva jsme skvělý příklad toho, jak se ti zkoušky z astronomie a bylinkářství hodí v životě," neodpustil si Sirius popíchnutí.

„Jestli si McGonagallová myslí, že si po tom všem půjdu sednout zpátky do lavic, tak se zbláznila," ušklíbla se Emily.

Svůj dopis rovnou zmuchlala a mávnutím hůlky spálila, obálky adresované sestře předala Selene.

Všichni tři zamířili do předsíně. „Tak úspěšný den oběma," popřála jim Selene upřímně.

„Ne tak nahl-" pokusil se ji Sirius varovat, ale už bylo pozdě.

„TY ZRÁDČE VLASTNÍ KRVE!" závěsy kolem portrétu Walburgy Blackové se roztáhly.

„Drž zobák!" vykřikli všichni tři svorně.

„Bídáci! Bastardi, zrůdy! Vy nečisté plody špíny a hnusu!"

„Smysl pro detail ti nechybí, matko!" vřískl Sirius podrážděně a popadl jeden ze závěsů.

„Vy odporní, špinaví, mudlovští...!"

Emily popadla druhý závěs a společnými silami Walburgu zase umlčeli.

Selene na rozloučenou oba políbila na tvář a vyprovodila je do jiskřivého rána. Pozorovala je, dokud nezmizeli za rohem, odkud se oba přemístili. Pak tiše, aby svou tchýni znovu neprobudila, zavřela dveře a vrátila se po schodech nahoru.

Lauřin pokoj byl prázdný, a tak zamířila rovnou do koupelny. Nejistě zaklepala a nahlédla dovnitř. Její starší dcera seděla na podlaze vedle záchodové mísy, v obličeji byla nezdravě bledá a k čelu si tiskla mokrou žínku. Beze slova k matce vzhlédla a pokusila se o úsměv.

Selene se posadila vedle ní, převzala žínku a chlácholivě jí otřela čelo. Dlouhou chvíli obě mlčely.

„Vím, že jste se obě musely poměrně brzy naučit o sebe postarat samy," zašeptala Selene tiše, „a jsem na vás opravdu pyšná, ale nebojte se říct, když potřebujete pomoc."

„Já nepotřebuju –" Laura ani nestačila větu doříct a musela se znovu naklonit nad toaletu. Žaludek se jí obrátil. Selene jí odrhnula vlasy z čela a pomohla jí se znovu posadit.

Laura vyčerpaně zaklonila hlavu o studené kachlíky za zády.

„Víš, když jsem tě čekala, taky jsem celé měsíce prozvracela," řekla Selene jakoby mimochodem. „S Emily to bylo mnohem snazší, ale ty jsi mi dala vážně zabrat."

Laura zarytě mlčela. Do obličeje se jí navzdory nevolnosti nahrnul ruměnec. Provinile se na matku zadívala.

„Nemusíš o tom mluvit," ujistila ji Selene klidně, „pokud nechceš."

„Není o čem," zavrtěla hlavou.

Selene povytáhla tázavě obočí. Nechápala, proč se snaží své těhotenství dál popírat.

„Tedy, je," uvedla věci na pravou míru a automaticky si sáhla na břicho, „v tom máš pravdu...ale o ničem jiném nebo o někom jiném mluvit nechci."

„Jestli ti někdo ublížil...," pokusila se ji ještě jednou rozmluvit.

„Ne, tak to nebylo," ujistila ji rázně. „Myslela jsem si, že je...prostě to byl omyl, to je celé. On o tom neví a taky se to nikdy nedozví.

„Co chceš dělat?"

Laura pokrčila rameny. „Do Bradavic se nevrátím, to je jasné," utrousila sarkasticky a šlehla očima po dopise ležícím na podlaze. „Nevím, mami," zadívala se jí zpříma do očí. „Je mi teprve osmnáct... U Merlina, sama jsem dítě."

„Jsi mnohem dospělejší než tví vrstevníci," ujistila ji. „Vždyť my byli jen o necelé dva roky starší, když ses nám narodila. Nevěděli jsme o rodičovství vůbec nic."

„Ale byli jste dva," přiznala bolestně nahlas.

„Ty máš nás," objala ji kolem ramen a přivinula si ji na hruď. „Máte nás," zašeptala a pohladila ji po vlasech. „Přežili jsme horší věci. Tohle je přece krásná zpráva, Lauro. Možná přišla příliš brzy, možná byla nečekaná, ale je tady. Je to dobré znamení, nemyslíš? Válka skončila, svět bude zase v pořádku."

Cítila, jak dcera váhavě přikývla.

~••~

Dům rodiny Blacků, prosinec 1998

Stále tomu nemohla uvěřit, bylo po všem. Válka skončila. Válka – jedno krátké slovo nesoucí takovou tíhu. Lord Voldemort padl a s ním i jeho myšlenky. Byli svobodní, byli zase lidmi. Problém byl v tom, že to ještě nikdo z nich nedokázal.

Na ten dům je vlastně upozornil Arthur Weasley: patřil nějakému ze vzdálených bratranců, který krátce před válkou zemřel a od té doby zůstával dům prázdný. Selene si to místo zamilovala na první pohled. Bylo dostatečně daleko od shonu a hluku, ale stále blízko, aby mohla na nákup vyrazit po svých, když bude mít chuť. K domku patřily rozlehlé pozemky, které budou chtít spoustu péče, ale upřímně se nemohla dočkat toho, až se pustí do práce. Sirius nic nenamítal. Po měsících vyjednávání s ministerstvem konečně Starostolec zrušil jejich úmrtní listy a omluvil se za úřednickou chybu. Manželé Blackovi se k ničemu z toho nevyjádřili. Už tak se na ně v posledních měsících soustředilo až příliš pozornosti.

Pořád se ohlíželi přes rameno. Pořád se budili uprostřed noci děsem. Jenže život běžel sál. Svět kolem nich se začínal dávat do pořádku. Oni v pořádku zdaleka nebyli.

Nastěhovali se teprve před pár dny a všude panoval patřičný chaos, který se pro ně stal později typickým. Do Vánoc zbývaly poslední dny. Pořádali večeři pro všechny své přátele a Selene si poprvé po dlouhých měsících dovolila na nic nemyslet a radovat se z přítomnosti. Přesto se kolem nich pořád plížil zlověstný stín. Ještě nebyl konec.

Viktor stále zůstával v Azkabanu a dokud nebyl svobodný, z Emily byl jen přízrak, který se tiše plížil domem. Její smutek se rozšířil i na ostatní.

Toho rána se však něco změnilo.

Sirius procházel poštu a Selene jim právě dolévala čaj. Emily s Laurou do kuchyně vešly téměř současně. Emily v posledních měsících v obličeji neuvěřitelně zestárla a ze stresu z opakovaných výslechů nezdravě pohubla. Zato Laura vypadala, že je den ode dne kulatější.

„Jo, pořád dva v jednom," zamručela, sotva dosedla ke stolu.

Selene ji chlácholivě pohladila po vlasech. „To už vydržíš."

„Nevydržím, přísahám rozskočím se. Dostaňte to dítě ven."

„Mohla by ses zkusit proletět na tátově staré mašině," napadlo Emily.

„Nebo ti Hagrid osedlá Klofana," přidal se Sirius smrtelně vážně. „Takhle to prtě vytřepeš raz dva."

„Vtipný," ušklíbla se na oba a natáhla se po hrnku s kávou.

„Polož to," varovala ji Selene přísně. „Žádný kofein."

Laura se nerudně zamračila. „Jenom kapku, prosím. Co se může stát?"

„Narodí se zase jen další človíček se závislostí na kofeinu?" napadlo Emily. „Nebo vysoce hyperaktivní dítě?"

„Když nad tím tak přemýšlím," napadlo najednou Tichošlápka, „nepila jsi ty kávu náhodou i v těhotenství?"

Zamyšleně se na Selene zadíval a obě dívky se rozesmály.

„To teda ne!" bránila se nepřesvědčivě.

„To pak vysvětluje všechno," přitakala Emily a pozvedla svůj šálek. „Díky, mami."

„Jo, mami," přidala se Laura. „Fakt díky."

Selene všechny tři obdařila káravým pohledem. Jejich veselé dohadování přerušilo zabušení na dveře.

„Kdo to může být?" zamračil se Sirius podezřívavě a vstal, aby mohl dojít otevřít.

„Jezte," pobídla je Selene. „Ty potřebuješ nabrat sílu," řekla mladší dceři, „a ty musíš krmit dva žaludky," obrátila se na Lauru.

„Těším se, až to bude jen jeden," povzdychla si Laura. „Můžu jíst jenom sladké a přísahám, že už mi ty lívance lezou krkem."

„Není nad pořádné maso, co?" zamávala jí Emily provokativně vidličkou se slaninou před nosem.

Laura nakrčila nos. „Fuj. Stydím se za to, že se mi zvedá žaludek z masa."

Během pár vteřin byl Sirius zase zpátky a s širokým úsměvem ve tváři řekl: „Vedu vám překvapení."

Potom se k údivu všech v kuchyni objevil Viktor – viditelně unavený a strhaný. Když se Emily probrala z počátečního šoku, vstala od stolu tak prudce, že převrhla hrnek s čajem do talířů. Rozběhla se rovnou k němu a skočila mu do náruče, až se Viktor málem zlomil v pase.

„Jak – jak?" vydrala ze sebe překvapeně.

„Nevím," zasmál se upřímně. „Dnes za svítání přišel Kingsley osobně a přinesl všechny propouštěcí listiny. Už na mě nic nemají, jsem úplně svobodný – a co víc, nabídli mi práci s bystrozory. Prý potřebují někoho, kdo jim pomůže s budováním nového systému."

„To je skvělá zpráva," poblahopřála mu Laura upřímně. „Dáš si s námi snídani?"

„Cokoliv!" vyhrkl Viktor rychle a všechny rozesmál. „Ne že bych měl něco pořádného na práci, nebo kam jinam jít."

Sirius se Selene si vyměnili pohled. Už předtím o té možnosti mluvili. Museli si přiznat, že obě jejich dcery jsou dospělé. Tichošlápek chvíli otálel, než se všichni rozesadili kolem stolu, ale nakonec váhavě řekl: „Byli bychom rádi, kdybys zůstal tady s námi. Koneckonců, Emily je už plnoletá a pochybuju, že by se od tebe teď hnula na krok."

„Tati," vyhrkla Emily dojatě, ale Sirius ji přerušil zdviženou rukou.

„Co říkáš, chceš se připojit k Blackovým?" nabídl mu. „Dům je beztak velký víc než dost a jeden mužský navíc by se mi jako podpora proti třem ženským hodil."

„Varuju tě, není to žádná výhra," utrousila Laura sarkasticky.

Viktor byl ale pevně rozhodnutý, stiskl Emily pod stolem ruku a odpověděl: „Velice rád, pane."

„Sirius," varoval ho Tichošlápek káravě. „Pod touhle střechou mi nikdo vykat nebude."

Ač se to zdálo všem neuvěřitelné, byli poprvé od konce války docela šťastní. A co víc, konečně byli všichni spolu.

„Hele, Viktore, můžu se napít tvojí kávy?" žadonila Laura a všechny svým zoufalstvím rozesmála.

Selene pod stolem svému muži vděčně stiskla ruku. Sirius se usmál. Měli to, po čem vždycky toužili – normální život.

~••~

Dům rodiny Blacků, 1. září 2016

Jejich životy zapadly do obvyklého rytmu. Někomu by mohly takové dny připadat příliš jednotvárné, snad i obyčejné. Jenže Selene zastávala názor, že na obyčejnosti není nic špatného. Nebylo to přeci slovo, kterého by se měl člověk obávat. Žít obyčejný život bylo všechno, po čem kdy toužila. Když byla dítě, a obzvlášť v letech, kdy žila v Rumunsku, představovala si, jaký je asi běžný život normálního kouzelníka. Jaký je život někoho, jehož otec není černokněžník toužící po moci. Jaký je život někoho, kdo nežije ve stínu vraha. Někoho, kdo nenese následky za činy svého předka. Nechtěla si připustit, že to se doopravdy nikdy nedozví. I když se pokoušeli jít dál, minulost je pokaždé dostihla. Nemohli vzít zpátky to, co se stalo.

A přesto existovalo pár let, kdy byla upřímně šťastná. Kdy si v duchu tajně pomyslela, jak ráda se těchto dnů dočkala.

„U Merlinovy levé nohy, Edwarde! Přísahám, že jestli neslezeš okamžitě dolů, vytáhnu tě za ty tvoje pačesy, co si tak pečlivě pěstuješ, a odvleču tě na ten vlak klidně v pyžamu!" Emily stála pod schodištěm, jednou rukou se soukala do boty a tu druhou si zapínala zip na sukni. „Edwarde!"

Pod nohama se jí prohnal Kocour a Emily zavrávorala na místě. Z obývacího pokoje vyběhla dvojčata zapálená do hry na černokněžníky a zloděje.

„Kluci, brzděte trochu, nebo se přerazíte!" varovala je.

„Mami!" Eileen se vynořila v chodbě a naklonila se přes zábradlí. „Neviděla jsi někde můj kotlík?"

Laura vyšla z jídelny s hrnkem u úst a zamračila se. „Kolikrát jsem ti říkala, aby sis balila svůj kufr dřív než prvního září?"

Ela její kárání přešla bez poznámek. „Tak neviděla jsi ho někde?"

„Eileen, miláčku, který myslíš? Máš asi tucet kotlíků!"

„Vždyť víš!" houkla. „Ten cínový, s dvojitým dnem a samoregulací teploty!"

Laura se pokoušela tvářit, že má ponětí, jaký je rozdíl mezi tímhle konkrétním a zbylými kotlíky. „Určitě je někde nahoře ve tvých věcech."

„Není, procházela jsem to stokrát."

„Tak si vezmi jiný," poradila jí pragmaticky.

„Já chci tenhle!"

„A já chci vychované dcery!" oplatila jí Laura. „Vzbuď svou sestru a dobal si věci. Do minuty ať jste obě dole!"

Ela jí odpověděla protočením očí a pohoršeným mumláním.

Laura se vrátila zpátky do kuchyně a prošla znovu kolem Emily, která poskakovala po jedné noze ve snaze nazout si v pohybu druhou botu.

„Přísahám, nejraději bych je na King's Cross poslala letaxem," povzdychla si Laura a posadila se vedle Siriuse ke stolu.

„Edward by byl schopný minout rošt," utrousil Viktor zpoza novin. „Budu klidnější, když za ním zaklapnu sám dveře od vagónu a uvidím ho, jak odjíždí směr Bradavice."

„Škoda, že si to samé nemůže říct i Minerva McGonagallová," popíchla ho Laura pohotově.

„Jsou už všichni vzhůru?" zeptala se Selene od plotny. „Neviděla jsem je ještě jíst."

„Jsou....," Sirius se zaklonil na židli a zadíval se do chodby. „Jsou nepochybně na cestě."

Vzápětí se domem znovu ozval křik. „EDWARDE! CO DĚLÁ GHÚL U TEBE V POKOJI?!"

Chlapcova odpověď zanikla v dusotu dvojčat, která přiběhla do kuchyně a posadila se na svá místa.

„Vezměte si snídani, kluci," pobídla je Selene. „Žvýkejte rychle, zase máme zpoždění."

Během pár vteřin se v kuchyni objevila ji Eileen. Usadila se ke stolu s Kocourem v náručí a vzala si od Siriuse kus Denního věštce, kterého spolu pravidelně ráno čítávali.

„Našla jsi ten kotlík?" zeptala se Laura s plnou pusou. „A vzbudila jsi Lolu?"

„Našla," přitakala a zamyšleně zalovila lžičkou v ovesné kaši. „Teddy do něj zvrací."

Viktor přestal žvýkat topinku.

„Teddy?" zopakovala Laura nechápavě.

„Teddy je u nás?" přidal se Sirius.

V ten okamžik z krbu vyšlehly zelené plameny a vzápětí z nánosu popela vystoupila Andromeda.

„Omlouvám se, že ruším," prohlásila a rozhlédla se po panujícím chaosu, „ale není u vás Teddy?"

Eileen ukázala posunkem horním patrům. Andromeda vděčně přikývla a s rozzuřeným výrazem začala stoupat vzhůru.

„Co zase vyváděli?" zeptala se Laura unaveně a podívala se po ostatních, jako kdyby hledala odpověď.

Viktor jen pokrčil rameny, Eileen dál zadumaně četla, dvojčata po sobě házela kusy omelety a Selene se ji pokusila uklidnit povzbuzujícím úsměvem. Jen Sirius podezřele mlčel.

„Tati?" oslovila ho Laura káravě.

Tichošlápek se přikrčil a odložil noviny stranou. „Možná...ale jen možná, jsem jim půjčil motorku...?"

„TATI!"

„Siriusi!" přidala se Selene. „Večer před odjezdem do školy?"

Viktor se upřímně rozesmál a dvojčata se k němu přidala, jako by smysl konverzace dospělých chápala.

Sirius zvedl ruce v obraném gestu: „Kontroloval jsem ji, je v pořádku, zaparkovaná na zahradě, nic se jim nestalo."

Jejich rozhovor přerušila Emily, která do kuchyně za tričko přivlekla ospalého Edwarda. Chlapec hlasitě zazíval a posadil se ke stolu.

„Dobrý ráno," zamumlal zničeně a vzápětí se mu málem hlava svezla do talíře.

„Najez se," pobídla ho Emily s očima upřenými na hodinky. „Máš na to tři minuty přesně."

Ed jí věnoval skeptický pohled, a pak si tím nejpomalejším způsobem začal nakládat vajíčka na talíř. S každou další vteřinou Emily běsnila víc a víc.

„Tak pojď," Andromeda přivedla do kuchyně Teddyho. Obličej měl pomačkaný, vlasy mu hrály odstíny zelené barvy a tričko, které si ve spěchu oblékl, bylo nejen naruby, ale podle velikosti nejspíš patřilo Nikolaos.

„Dobr –" pokoušel se pozdravit, ale to už mu Andromeda nesmlouvavě strčila hlavu do krbu.

„Uvidíme se na King's Cross," vzdychla si a zelené plameny oba vzápětí pohltily.

„Můžu si dát alespoň sprchu?" zamumlal Edward s pusou plnou jídla.

„Ne," odpověděli mu Emily a Viktorem současně.

„NIKOLAOS!" zakřičela Laura od stolu, až Kocour vyděšeně nadskočil, převrhl ocasem dva šálky s čajem a odběhl. V patře se ozvaly dunivé kroky a série tlumených ran, jak Lola o něco zakopla a sletěla ze schodů.

Plameny v krbu se znovu rozhořely a všichni zvědavě otočili hlavami. V kuchyni Blackových se objevil Harry.

„Harry, stalo se něco?" zeptal se Sirius překvapeně kmotřence.

Harry si otřel zaprášené brýle do svetru. „Není tu náhodou James?"

„Není," zakroutil Sirius hlavou, ale Eileen znovu ukázala posunkem k hornímu patru.

„Díky, Eileen," zamumlal Harry úlevně a vydal se pro nejstaršího syna.

„Neřekla jsi, že tu spí i James," otočila se k dceři Laura.

Ela povytáhla obočí. „Nikdo se neptal," namítla suše.

„Jak jste se do toho pokoje vešli?" zeptal se Viktor nechápavě.

„Teddy spal pod postelí a James na zemi mezi kufry," odpověděla nevzrušeně. „Podáte mi někdo to jablko?"

Edward ledabyle mávl prsty ve snaze jablko sestřenici poslat vzduchem, ale ve vší rozespalosti ze stolu nadnesl celou mísu a zasypal ji rovnou desítkou jablek jako malými Potlouky.

„Edwarde!"

„Promiň, Elo," houkl nevzrušeně.

Jedno z jablek jí přistálo v talíři s ovesnou kaší, a ta se rozlétla na všechny strany. Ela jablko vylovila a zadívala se nevraživě na Edwarda.

„Víc sarkasmu tam nacpat nešlo, co?" popíchla ho zlostně.

„Já nechci být sarkastický," hájil se nepřesvědčivě. „Vy mi jen dáváte tolik materiálu, se kterým se dá pracovat, že by to bylo plýtvání, kdybych ho nevyužil."

„Jsi idiot," utrousila.

„Eileen, pozor na pusu," varovala ji Laura.

„Já a idiot?" zatvářil se ublíženě. „To mi láme srdce."

„Promiň, nerada jsem se dotkla tvých citů," opáčila Eileen. „Nechtěla jsem tě ranit. Myslela jsem, že to o sobě dávno víš."

„Tak dost," zarazil je Sirius, když se Edward nadechoval k odpovědi. „Oba dva."

„Je deset hodin," popohnala je Selene. „Vlak vám odjíždí za hodinu, pospěšte si."

„Já ji přerazím," povzdychla si Laura. „Kde ta holka zase -?"

Vstala netrpělivě od stolu ve chvíli, kdy Lola vběhla do kuchyně. Vypadala podobně jako Teddy nevyspale, ale podle všeho stačila alespoň projít koupelnou a upravit se. „Už jsem tady," hájila se zadýchaně a natáhla se na stůl pro hrnek kávy. „Čí je to?" zeptala se. „Můžu si ho vzít?"

Aniž by čekala na odpověď, začala hltavě polykat.

„Říkala jsem ti, že jsi neměla pít tolik kávy, když jsi byla těhotná," obrátila se Selene vyčítavě na dceru.

„No promiň?" ohradila se Laura. „Teď je to moje vina?"

„Měli bychom si vážně pospíšit," pobídl je Viktor. „Nebo jim ten vlak ujede."

„Prima, delší prázdniny si nechám líbit," promnul si Edward ruce potěšeně.

„Nech si zajít chuť," doporučila mu Emily. „Dožvýkej sousto a běž si pro věci. Sraz za pět minut před domem."

„Kocoure!" zvolala Eileen a vydala se mazlíčka hledat.

Ozvalo se šoupání židlí a jeden po druhém se začali zvedat od stolu. Do toho blázince dolů sešel Harry se stále klimbajícím Jamesem.

„Mamka se může zbláznit strachy," plísnil ho. „Už je s Albusem i Lily dávno na cestě."

Sirius jim věnoval shovívavý úsměv.

„Vím, co chceš říct!" ukázal na svého kmotra Harry varovně prstem. „Ale nemám na to náladu, Siriusi."

Tichošlápek se ještě víc usmál. „Nechtěl jsem říct vůbec nic," hájil se.

„Ne?" nadhodil Harry. „Ani to, že mám poděkovat tátovi za genetický materiál, který se u mých synů projevil?"

„Pořád můžeš doufat, že Lily bude stejná jako její jmenovkyně!" houkl za ním Sirius, ale to už oba Potterovi zmizeli v krbu.

„Tak si pospěšte!" popohnala Selene všechny.

Nepodařilo se jim v plném počtu před domem sejít ani za pět minut, dokonce ani za patnáct. Když dobíhali s naloženými vozíky na nástupiště 9 a ¾ na nádraží Kings Cross v Londýně, do odjezdu vlaku zbývaly poslední tři minuty.

Viktor a Sirius urychleně dovnitř nacpali všechny kufry, než průvodčí zavazadlový vagón zavřel.

„Ale ne, už je to tu zase," zasténala Emily. „Kluci, pusťte ho."

„Vezmi nás s sebou," prosil Remus.

„Nikam nejezdi," přidal se Regulus.

Každý držel pevně Edwarda za jednu ruku a odmítal se ho pustit. Oba začínali popotahovat a chystali se k pláči.

„Nechte toho, prckové," žadonil je zvesela. „Uvidíme se o vánočních prázdninách."

„Ede, nejezdi!"

„No tak, pusť," Viktor musel Regulusovy prstíky násilím rozevřít, aby stisk povolil. „Jen ho nechte odjet, alespoň vás nikdo nebude mučit."

„Tak díky, tati, zašklebil se Edward egoisticky.

„Jeden týden!" zvedla Emily varovně prst. „Alespoň jeden týden nechci dostat žádnou sovu se stížností, ano?"

„Udělám, co budu moct," zazubil se.

Selene vnuka objela a políbila ho na tvář, i když věděla, že se bude vzpouzet. Potom se rozloučila i s Eileen, která už stála jednou nohou na schůdcích. Když průvodčí zapískal na píšťalku, Lola se ještě vyklonila z okýnka a podala babičce otlučený hrníček, ze kterého dopila poslední doušek kávy.

Selene se nevěřícně rozesmála. Jej život byl skutečně obyčejný. Měla dvě dospělé dcery a pět vnoučat. I když jich bylo pod jednou střechou někdy příliš, i když byly dny, kdy toužila po klidu, byla ve skutečnosti za ten chaos ve skrytu duše ráda. Znamenal totiž, že všechno je v naprostém pořádku.

Zpod kol se vyvalila pára a bradavický expres vyrazil vstříc dalšímu školnímu roku. Stáli na nástupišti, podobně jako desítky jiných rodin, a mávali, dokud vlak nezmizel v zatáčce.

Nechala Siriuse, aby ji objal kolem pasu. K hrudi si tiskla otlučený hrníček vonící po kávě, po domově a bezpečí.

Byla šťastná. A zároveň měla strach.

Strach pohřbený hluboko uvnitř, avšak stálý a přítomný. Strach, že nic netrvá věčně. Strach, že o to všechno jednoho dne zase přijdou.