„Objevila se přesně o půlnoci a požadovala tři lidské duše jako splátku za matčin dluh. Odmítla jsem ji a ona se s klidem zase vytratila. Mělo mi být jasné, že to nebude jenom tak. Od toho večera se všechno zvrtlo, jako by zapnula nějaký časový spínač a s každou vteřinou se něco podělalo." 

(Mé jméno, má krev III: Kapitola patnáctá – Co se stalo Penelope Melwillové?)

~••~

Nemocnice u sv. Munga, 31. prosince 1998

„Už to nebude dlouho trvat, musíte vydržet!"

Další kontrakce ji zachvátila jako zemětřesení, postupně nabírala sílu a když vrcholila ohňostrojem bolesti, zatmělo se Lauře před očima. Potom bolest pomalu ustupovala. Následovala krátká pauza na vydýchání a než se stačila připravit, už se na ni hrnul další nával bolesti. Přicházely a odcházely ve vlnách a ona každou minutou myslela jen na to, že musí ještě chvíli vydržet.

Namlouvala si, že porod zvládne sama, ale teď toho litovala. Poprvé za dlouhé měsíce si dovolila připustit, že možná udělala chybu. Možná měla Dracovi říct, že čeká dítě. Možná tu teď mohl být a držet ji za ruku. Její hrdost však hraničila s hloupou tvrdohlavostí. Může si za to sama. To ona se rozhodla, že mu nedovolí, aby tu s ní byl a tuhle chvíli s ní sdílel.

„Za pár minut už to bude," utěšovala ji jedna z léčitelek jemně a utřela jí pot z čela. „Jste statečná."

Laura na to nic neříkala, neměla sílu mluvit. Hodiny visící na protější zdi ukazovaly něco málo před půlnocí. Porod šel příliš rychle. Její dcera se nesmí narodit dnes, musí vydržet, dokud se ručičky nepřehoupnou přes půlnoc. Znovu ji pohltila bolest. Zaryla ruku vší silou do okraje postele. Drásala ji, chtěla ji zničit. Ona se však tak snadno nepoddá, prožila přece mnohem horší věci.

Sotva vnímala, že do místnosti vešla další léčitelka. Tak teď už na ni byly dvě. To nevěstilo nic dobrého. Síla ji začala opouštět, nohy jí zdřevěněly a každičký sval v těle měla rozbolavělý. Už to nemohla vydržet.

„Tak Lauro, je nejvyšší čas," rozhodla druhá léčitelka. „Přivedeme to maličké na svět, co říkáte?"

Chtěla zavrtět hlavou, chtěla je přesvědčit, že musí ještě počkat, ale její tělo se bouřilo, už to nemohla odkládat ani o vteřinu déle.

„Zatlačte, Lauro. Už můžete. Pořádně se do toho opřete."

Překvapilo ji, jak instinktivně si její tělo poradilo, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě. Zhluboka se nadechla, tlačila a myslela na to, že za pár okamžiků už bude po všem. Tuhle fázi porodu už nevnímala, hlasy léčitelek k ní doléhaly z velké dálky, únava byla nesnesitelná a tělo ji neposlouchalo. Ve chvíli, kdy už netoužila po ničem jiném, než se schoulit do klubíčka a v klidu umřít, přišla slova, která jí dodala naději.

„A naposledy, Lauro, už to bude, už je skoro s námi!"

Zatlačila a ze rtů jí unikl vůbec první výkřik, který vzápětí přerušil hlasitý dětský pláč. Bylo po všem.

„Podívejme se na ni! Je to holčička, Lauro. Krásná a zdravá holčička!"

Tělo jí zaplavila nekonečná úleva, že to má za sebou. Omámeně zvedla hlavu z polštáře a zamžourala na hodiny. Tři minuty do půlnoci. Její dcera se narodila na skonu roku, jednatřicátého prosince, stejně jako lord Voldemort. Všechna její snaha vydržet co nejdéle, byla marná.

Chmurné myšlenky zahnala v okamžik, kdy jí dceru podala léčitelka do náruče. Byla překrásná, byla víc než to! Byla celý její svět, položila by za ni život, kdyby musela. Z venku k nim dolehly oslavy příchodu nového roku. Noční oblohu za oknem rozzářily první ohňostroje.

„Jak se bude jmenovat?" zeptala se léčitelka tiše.

„Nikolaos," zašeptala Laura. „Nikolaos Blacková."

„To je překrásné jméno," řekla léčitelka a zapsala si ho do pergamenu. „Nikolaos Blacková, narozena jednatřicátého prosince devatenáct set devadesát osm. Stihla to tak tak!"

Laura odtrhla oči od své dcery a zadívala se na ni. „Mohla bych vás o něco požádat?"

„Ale jistě, drahoušku," ujistila ji léčitelka shovívavě. „Chcete něco přinést? Nebo máme někomu poslat sovu?"

Zavrtěla hlavou. „Chci vás požádat, abyste jí do rodného listu zapsala první leden."

Léčitelka se na rodičku zadívala nejdříve zmateně, ale pak se pohoršeně zamračila. „Lauro, to přeci nejde. Nemůžete změnit datum narození jenom proto, že se vám nelíbí..."

„O to nejde," vyvedla ji z omylu, „jde o to, co to datum představuje. Je prokleté, nechci, aby s sebou vláčela v životě tíhu toho data, už tak to nebude mít jednoduché."

Léčitelka se zatvářila pochybovačně, zřejmě si myslela, že je pomatená, a ještě z ní mluví bolest. Laura se však nedala přesvědčit.

„Snažně vás prosím, jsou to jenom tři minuty. Nikdo se to nedozví, zůstane to jenom mezi námi. Prosím vás, ulehčete jí to."

Něco v jejích očích – snad ta zoufalost, ta bolest, nebo fakt, že to vyděšené osmnáctileté děvče právě samo přivedlo na svět dítě – ji přesvědčilo, aby souhlasila.

„Děkujeme vám, z hloubi duše vám obě děkujeme."

„Teď si hlavně musíte odpočinout a nabrat sílu."

~••~

Ranní světlo do pokoje pronikalo lehkými závěsy. Okolo bylo ticho, ostatní pacienti se ještě neprobudili. Laura seděla na posteli se svou čerstvě narozenou holčičkou v náručí. Ležela jako uzlíček v měkké bavlněné dece, do které ji zabalili. Obličej měla malý a zarudlý, oči zavřené a pusinku pootevřenou. Její rychlý dech jí připomněl ustrašený tlukot srdce ptačího mláděte. Byla tak křehká a nevinná, jako panenka. Držela ji úplně klidně a cítila teplo a tíhu jejího těla na svých rukách. Nemohla se na ni vynadívat. Nevěděla, jak dlouho tam seděla a pozorovala ji. Přišlo jí nepochopitelné, že ten malý človíček vyšel z jejího těla. Je to její dcera. Jednoho dne jí bude říkat mami. Ta láska, kterou k ní okamžitě pocítila, jí sevřela srdce tak mocně, až to zabolelo.

Těžko uvěřit, že se tak nádherné stvoření zrodilo z takové bolesti. Poprvé po dlouhých měsících dovolila vzpomínkám na tu noc, aby jí zaplavily mysl.

~••~

Sídlo rodiny Malfoyů, 2. dubna 1998

Harry s Ronem a Hermionou zmizeli. Zůstala uvězněná v jámě lvové, přímo mezi Smrtijedy, pod střechou, kde přebýval sám Pán zla.

„Draco, vezmi ji do cely a dávej na ni pozor," rozhodl Lucius.

Laura cítila, jak ji Draco chytil za paži. Znovu se jí zmocnila malátnost a nevolnost. Všechno se jí před očima roztančilo. Nedokázala formulovat myšlenky, nechala se Dracem doslova vláčet přes chodbu do sklepení. Na schodišti se míjeli se dvěma Smrtijedy, kteří vynášeli mrtvého Petra Pettigrewa. Zmocnil se jí pocit zadostiučinění. Draco jí pomalu pomohl ze schodů a mávnutím hůlky odsunul mříže první cely nalevo. Zavedl Lauru dovnitř a opatrně ji položil na hromadu starých hadrů. Chvíli ji pozoroval, ale pak se vydal směrem pryč.

„Počkej," zamumlala vyčerpaně.

Otočil se a nejistě postával na místě. Vypadal, že se sebou svádí nějaký vnitřní boj.

„Sundej mi ta pouta," poprosila ho.

„Nemůžu."

„Ten jed mě zabije," zkusila to znovu. „Prosím, sundej mi je."

„Pokusila by ses o útěk a Ty-víš-kdo by si vybil všechnu zlost na mé rodině," zašeptal. „To nemůžu dopustit."

„Vypadám na to, že se dokážu hnout z místa?"

Upíral na ni své oči plné lítosti. Doufala, že si to rozmyslí, ta bolest, byla neskutečná. „Je mi to líto," řekl soucitně.

Zavřela oči a procedila skrz zaťaté zuby: „Trhni si, Malfoyi. Jsi srab."

Odešel a ona ztratila vědomí. Její mysl se propadala do černočerné tmy. Cítila, že se blíží konec. Neměla sílu se bránit, bolest byla nesnesitelná, jako by jí žilami proudil oheň. Možná, že se jí uleví, když zavře na okamžik oči. Možná konečně zemře a bude mít klid.

Ale nestalo se tak. Ještě pořád byla tady a někdo se ji snažil probrat. Chtěla mu říct, aby toho nechal, že je to dávno marné, ale jazyk ji neposlouchal.

„Lauro? Lauro? Probuď se!"

Zamrkala. Draco jí jemně třásl rameny. Zareagovala naprosto instinktivně.

„Nesahej na mě, zrádce," zasyčela. Odtáhl se od ní a zůstal nehybně sedět, vypadal ublíženě. Ale to byla ona taky a nehodlala svůj postoj změnit, to bylo příliš riskantní. Dokázala se lépe soustředit, bolest jí stále pulzovala v hlavě, ale byla o něco snesitelnější. S úlevou zjistila, že ruce má znovu volné. Bedlivě si prohlédla rány na zápěstí.

„Zahojí se ti to," řekl váhavě, jako by spíš o těch slovech přesvědčoval sám sebe.

„O tom pochybuju, baziliškův jed mě brzo zabije," zamumlala vyčerpaně. Ani jí nevadilo říct pravdu nahlas. Cítila se bezmocná. Neužitečná. K ničemu. Směšná. Jak mohla být tak pitomá, a nechat se chytit?

„Poslal pro Snapea, je na cestě s protijedem," ujistil ji Draco.

Pokusila se posadit, ale nedokázala to. Jeho slova se jí rozložila v hlavě až po několika vteřinách. Srdce jí vynechalo pár úderů. „On je tady?" zašeptala sotva slyšitelně.

Přikývl. „Právě teď zuří kvůli Potterovi."

Hořečnatě přemýšlela nad útěkem, ale nemohla se ani hnout, nedokázala logicky uvažovat a ruce se jí třásly vyčerpáním. Neexistoval způsob, jak se odsud dostane. A Voldemort byl blíž než kdy dřív.

„Proč jsi mě probral?" zasténala bezděčně. Jednodušší by bylo prostě umřít. Kdyby zemřela dřív, než by si pro ni přišel, rozzuřila by ho. Takové štěstí mít ale nebude. Teď může jen čekat, než sejde sem dolů. Dřív nebo později přijde, a potom ji zabije.

Draco na její otázku neodpověděl, jen ji pozoroval. Hrozně ji to popuzovalo, vybavila se jí vzpomínka na den, kdy se vrátila s Azkabanu. Tenkrát ji Draco přišel navštívit na ošetřovnu se sklenkou burákového másla a tvářil se úplně stejně.

„Jdi pryč," odehnala ho od sebe, „než tě tu někdo uvidí."

Pokud jí chce něco říct, má to říct hned. Na tyhle hry už nemá sílu a možná ani čas. Copak nechápe, že je konec?

„Stal se z tebe úplně jiný člověk, víš?" řekl, aniž by ji přestal upřeně pozorovat. „Nepoznávám tě."

„Já tebe taky ne," odsekla. „Myslela jsem, že jsi jiný než tvůj otec."

Chvíli si jeden druhého zlostně měřili. Připadalo jim, že uplynula věčnost od té doby, co společně sedávali v knihovně, i když to byly jen dva roky. Děsivé, co se dvěma dětmi dokáže udělat válka, do které byly zataženy. Jenomže pak se v jeho pohledu něco zlomilo. Všechna křivda byla pryč a ona spatřila jen lítost. Málem jí puklo srdce.

„Je mi to líto," zamumlal najednou a obličej se mu stáhl do křečovité grimasy. „Nevěděl jsem, že to dopadne takhle."

Váhavě přikývla. Netušila, co na to má říct. Cítila, jak jí tělem prostupuje chlad. Možná za chvíli zemře, možná sem Snape nedorazí včas. Možná jsou to její poslední chvilky na tomhle světě. Cítila, že je ta správná chvíle, říct pravdu. Měla by se rozloučit, alespoň s ním.

„Mrzí mě, že jsem k tobě nebyla nikdy upřímná," zašeptala a po tváři se jí skutálela první slza.

Aniž by se Draco rozmýšlel, co dělá, přitáhl se po zemi blíž k ní. Nemyslel na to, co všechno riskuje, kdyby ho někdo zahlédl. Opatrně k ní vztáhl ruce a jemně jí otočil obličej směrem k sobě. Jejich nosy byly od sebe sotva pár centimetrů.

„Musíš mi věřit," zachraplal. „Nechtěl jsem, aby se cokoliv z toho stalo. Nechtěl jsem Brumbála zabít. Nechtěl jsem být Smrtijedem. Nedal mi na výběr."

Slova, která ho měsíce dusila, z něj tryskala jako gejzír.

„Já vím," přikývla opatrně a potlačila zasténání, když ji nepříjemně zapíchalo v boku.

„Jsem zbabělec," zamumlal. „Měl jsem se otci vzepřít. Měl jsem..."

Laura opřela svoje čelo o to jeho. „To je v pořádku," ujistila ho tiše. „Nezlobím se na tebe."

„Kdybys nebyla tehdy tak paličatá," povzdechl si. „Všechno by bylo jinak."

„Proč myslíš?" zeptala se opatrně, ale pravdu našla v jeho očích. Vždycky tam byla. Jen se neuměla správně dívat.

„Řekl bych ti, že mi na tobě záleží, že tě mám rád."

Za jiných okolností by byli možná oba v rozpacích. Ale tady a teď nebyl na stud čas. Byli ve válce. A konec byl příliš blízko.

„Já vím," odpověděla tiše.

Váhavě se k ní naklonil a políbil ji, nejdřív opatrně, ale potom naléhavěji a vášnivěji. Laura mu polibky vracela se stejnou touhou, jako by do nich mohla otisknout všechna ta nevyřčená slova, jako by snad během jednoho včera mohli dohnat všechny ty okamžiky, které promarnili. Najednou jim oběma bylo jedno, co se s nimi stane. Lauře celým tělem navzdory obrovskému strachu projel záchvěv štěstí. Alespoň na malou chvíli se cítila doopravdy šťastná a milovaná.

A tak se zcela nečekaně – podpořeni vidinou blízkého konce a svázáni obrovským strachem – poprvé na studené dlažbě ve sklepení Malfoyovic sídla milovali, aniž by měli tušení, že o devět měsíců později přijde na svět jejich dcera.

~••~

Znovu se na dítě ve své náruči zadívala. Strach, že to sama nezvládne, se dávno rozplynul. Možná neměla Draca po svém boku, ale měla svou rodinu, která byla připravená za ní stát. Nemohla se dočkat odpoledne, kdy ji přijdou navštívit. Měla nutkání své štěstí vykřičet nahlas. Chtěla tu radost s někým sdílet – nejlépe s celým světem!

Potom plamínek naděje v její hrudi pohasl, jako by silný poryv větru sfoukl poslední svíci. V tu chvíli svět kolem utichl a potemněl. Jako by se zastavil čas a vše se odehrávalo zpomaleně, ale zcela zřetelně. Podívala se na hodiny na protější zdi, které přestaly tikat. Skutečně se zastavily. Celý svět se zastavil a propadl se do hrobového ticha. Neslyšela nic jiného než své vlastní bušení srdce, svůj vlastní horečný dech. Věděla, co se stane dřív, než ji uviděla.

Objevila se u nohou její postele a vypadala přesně jako před měsíci, když se setkaly poprvé. Jako malé děvčátko se světlými vlásky a nepřirozeně zlým výrazem v očích. Dlouhou chvíli si ji zamyšleně prohlížela, něž přišla o pár kroků blíž. Laura se neodvažovala ani hlesnout.

„Přišla jsem s podívat na to, co bude jednou mé," proťala Smrt ticho svým krutým hlasem.

Laura si dítě instinktivně přitáhla víc na prsa. Dívka se jízlivě zasmála.

„Nemusíš se bát, že si ji odnesu, prozatím mi k ničemu není. Počkám, až dospěje. Pro vás je lidský život možná dlouhá doba, ale pro mě je to jako zlomek vteřiny."

Přišla až k ní, Laura neměla kam utéct, přestože moc chtěla. Byla stále ještě slabá a nejspíš by se ani nedokázala udržet na nohou. Nezbývalo jí než přihlížet tomu, jak Smrt natahuje prsty k bavlněné dece. Nikolaos se rozplakala.

„O ano," usmála se dívka potěšeně, „cítím její moc, cítím magii v jejích žilách. Bude to neobyčejně nadaná čarodějka. A jednou bude sloužit mě, jak jsi slíbila."

„To se ještě uvidí," pronesla Laura pevně. Zase našla svoji ztracenou kuráž.

Smrt si ji zkoumavě prohlédla. „Jsi pošetilá, Lauro. Myslíš, že jsi první člověk, který odmítal dostát svého slibu? Dala jsem ti tvé rodiče, vrátila jsem život Severusi Snapeovi. Všichni tři se těší poměrně dobrému zdraví, nemýlím-li se. Za jejich záchranu jsi mi přislíbila svoji dceru."

„Je to dítě," zašeptala. „Nemůžeš mi vzít moje dítě."

„Neřekla jsem, že si ji vezmu," vyvrátila její domněnky. „Nechci ji. Chci její moc. Chci vidět její dar."

Potom se prsty dotkla Nikolaos, která se rozplakala ještě víc. Chvíli ji zaujatě pozorovala, než se zase stáhla.

„Ještě se vrátím," řekla a pohlédla přitom Lauře do očí.

S těmi slovy zmizela a okolní svět se zase vrátil k životu. Hodiny začaly tikat, na chodbě se ozývaly kroky a tlumené rozhovory. Nikdo neměl nejmenší tušení, co se právě stalo.

Laura roztřesenými prsty odhrnula dítěti košilku a spatřila černou značku pod klíční kostí. Tam se jí Smrt dotkla. Tím si ji nadobro označila.

„Odpusť mi to," šeptala dceři, když ji konejšila. „Odpusť."

~••~

Dům rodiny Blackových, 1. ledna 2010

Nikolaos Blacková rostla a její kouzelnické schopnosti s ní. Salazarova moc se u ní začala projevovat kolem osmého roku. Laura nevěděla, jak ji před tím může ochránit. A co hůř, velmi brzy pochopili, že jsou stejným prokletím stiženi i Edward a Eileen. Všichni tři do určité míry dokázali ovládat základní elementy, ale naštěstí ne v takové míře, v jaké s nimi pracovaly Laura s Emily.

To, čeho se nejvíc obávala, se stalo v den, kdy Nikolaos oslavila jedenácté narozeniny. V ten den se vrátila i Smrt a připomněla Lauře její dluh.

Hosté se již po oslavě rozešli domů a venku se zšeřilo. Laura vynesla do podkroví poslední várku dárků a položila ji Lole na postel. Vykoukla zpoza závěsů ven a spatřila, jak si její dcery Nikolaos a Eileen se synovcem Edwardem hrají ve sněhu.

„Lolo!" zvolala z okna, „pojďte domů, ať nenastydnete!"

„Jasně, mami!"

Zavřela okenici, zatáhla závěsy, vzala z parapetu knihu Bajky Barda Beedleho, kterou musela dětem před spaním na vyžádání předčítat a ohlédla se.

V tu chvíli celý svět utichl, světlo v pokoji zhasnulo. Srdce jí vynechalo několik úderů, upustila knihu na zem a vyděšeně se otočila. Věděla, co se stane.

„Lauro, to je let, co jsme se neviděly," ze stínu u dveří vystoupila malá postava. Naskočila jí husí kůže a srdce se jí rozbušilo o překot.

„Nepozdravíš svoji starou známou?" zeptala se dívka posměšně krutým hlasem.

„Co tady děláš?" zeptala se vyděšeně a ohlédla se z okna, jestli se už děti vrátily domů.

„Neměj strach, ještě jsem si pro ni nepřišla," uvedla věci na pravou míru. „Jen jsem ti chtěla připomenout naši dohodu. Copak, teď se Smrti bojíš? Kde je ta pošetilá sedmnáctiletá dívka, co zaprodala svoji dceru zlu?"

„Mlč," okřikla ji. „Nemáš právo takhle o Lole mluvit!"

„Vlastně mám," vycenila bílé zoubky. „Já mám na ni veškerá práva, dala jsi mi ji."

„Ne!" zakroutila hlavou vzpurně. „Najdu způsob, jak tu dohodu obejít!"

Smrt se rozesmála: „Hodně štěstí, milá Lauro. Brzy se zase setkáme."

Jako by někdo najednou zapnul zesílené rádio, z venku se zase ozýval dětský smích, dole šoupaly židle, světla se rozsvítila a plamen v krbu se zase rozhořel.

Laura se vrhla znovu oknu a otevřela ho.

„Lolo! Okamžitě pojďte domů!" Nepředstavitelný strach jí svíral útroby. Jedenáct let uplynulo jako voda a ona stále netušila, jak má svoji starší dceru uchránit.

„Už jdeme!" zvolala Eileen přes rameno na matku v okně. „Pojďme, Lolo, máma volá."

„Holky, to musíte vidět!" volal Edward nadšeně a děvčata se za svým bratrancem rozběhla.

„Co je?" volala Nikolaos po kolena zapadaná ve sněhu a táhla za ruku svoji sestřičku. „Co tam máš?"

„To čučíte, co?" chlubil se pyšně svým nálezem a ukazoval klacíkem do sněhu.

„Fuj!" vykřikla Ela pohoršeně a zakryla si oči rukou.

Ve sněhu ležela mrtvá sova, nejspíš umrzla. Edward nelítostně šťouchl do zmrzlého křídla.

„Jsi nechutný!" pokárala ho Nikolaos a smutně se na zvířátko zadívala. „Chudák malá, kdoví, co se jí stalo."

„Že na ni nesáhneš?" dobíral si Edward sestřenku.

„Lolo, já chci domů!" zatáhla Eileen sestru za rukáv.

„Ty na ni nesáhneš, zbabělče!" oplatila mu Lola.

„Tak se ukaž," vyzval ji Ed. „Nejdřív ty, a pak já."

„Lolo, nedělej to!" prosila ji Eileen, ale sestra se jí vytrhla ze sevření a přidřepla si k mrtvému zvířeti.

„No?" popíchl ji Edward. „Bačkoro!"

Lola natáhla prst směrem k zvířeti, ale nedokázala se ho dotknout. Na poslední chvíli si to rozmyslela a chtěla vycouvat, ale Edward do ní strčil. Lola zavrávorala a dopadla na všechny čtyři do sněhu. Dotkla se zmrzlého křídla a zděšeně ucukla.

„Fůj!" ukázal na ni Edward prstem. „Lola sáhla na mrtvolu!"

„To není pravda!" ohradila se dívka dotčeně. „Tys mě strčil!"

„Nestrčil!" opáčil Edward.

„Ale jo, strčil! Řeknu to dědovi!"

„Podívejte!" zvolala Eileen vyděšeně a ukazovala do sněhu. Oba se otočili a zůstali také překvapeně zírat.

Sova nebyla mrtvá, stála na nožkách, zahoukala, zamáchala křídly a vznesla se k nebi.

„Viděli jste to?!" kulila Eileen oči vyděšeně.

„Tys ji očarovala!" obvinil Lolu Ed a tvářil se stejně zděšeně.

„To není pravda!" bránila se Lola. „Oživit mrtvé přece nejde!"

„Lolo, tvoje ruce!" ukázala Ela na sestřiny dlaně, které v tu chvíli rozsvítily jasně modrou září.

„Co se to děje?" ptala se Nikolaos zmateně a prohlížela si ruce. „Dejte to pryč!" třásla dlaněmi, jako by se snažila světlo zahnat.

„Lolo!" Laura vyběhla z domu a utíkala přímo k nim. „Lolo!"

„Sakra," ulevil si Edward. „Máme průšvih!"

„Lolo!" křičela Laura a brodila se sněhem. Každý krok jí připadal nekonečný.

Ale to už se dívka svezla na kolena a padla tváří do sněhu. Salazarova moc se toho dne projevila naplno a s ní i dar, po kterém Smrt toužila nejvíc.

Nikolaos Blacková dokázala dotekem svých rukou léčit mnohá zranění, dokázala ale také nenávratně oddělit duši od těla a zabít.

„Maminko, co se to se mnou stalo?" šeptala vyděšeně a po tvářích se jí kutálely slzy. Seděla v posteli a ruce měla složené v klíně na přikrývce. Celou noc proležela v bezvědomí a probrala se teprve před chvílí. Kůže na prstech jí nepřirozeně zčernala. Jako by se jí pod ní pohyboval temný kouř.

„Zase to zmizí," chlácholila ji v náručí a líbala do vlasů. „Zase to zmizí, nemusíš se bát."

„Maminko, já jsem tu sovu oživila?" ptala se dívka dál. „Ale jak je to možné? Co se to děje?"

Nedokázala jí to vysvětlit. Nikdo ji nepřipravil na to, jak říct pravdu.

„Všechno bude v pořádku Lolo. Je to jenom tvoje nová kouzelnická moc. Musíš se jen naučit ji ovládat a já ti s tím pomůžu."

„Ale já ji nechci!" rozkřikla se. „Já nechci být zrůda, chci být normální! Nemůžeš mě toho zbavit?"

Lauře se bolestí sevřelo srdce. „Kéž bych mohla, moje maličká. Kéž bych mohla."

~••~

Bradavice, 31. prosince 2016

„Hele Blacková, kampak ses vypařila?"

Zpoza rohu se vynořil Warren Clarke, jeden z nebelvírských sedmáků. Nikolaos se ho pokoušela poslední týdny marně setřást, ale zřejmě doufal, že se mu podaří ji před půlnocí ještě okouzlit a přinutit k novoročnímu polibku. Nebyla naivní, od Jamese, který měl oči a uši všude, už nějakou dobu věděla, jaké řeči po škole kolují. Parta několika kluků se mezi sebou vsadila, jestli ji někdo z nich dokáže dostat na rande. Nehodlala to ulehčovat ani jednomu z nich, byť Warren byl alespoň pohledný a dalo se s ním normálně bavit. Randění však byla ta poslední věc, na kterou právě teď myslela. Bezděčně ji napadlo, jestli by se Warren pokoušel o svůj pověstný okouzlující úsměv, i kdyby věděl, co je ve skutečnosti zač.

„Tak tady jsi, už jsem se bál, že jsi mi utekla s někým jiným."

Přitočil se k ní tak rychle, že nestačila včas uhnout. Setřásla jeho ruku ze svého pasu a odtáhla se o pár kroků stranou. Dveře od nepoužívané učebny za jejich zády se otevřely a ven se vypotácel přiopilý James Potter. Šeptal do ucha něco jedné mrzimorské šesťačce, která se vzápětí rozhihňala a ruku v ruce zmizeli v temné chodbě. Ten večírek bych pochopitelně Teddyho nápad, který se setkal s tak velkým ohlasem, že museli naverbovat do svých služeb i domácí skřítky, aby je kryli před profesory. Oslava nového roku se jim tedy vydařila – vypadalo to, že se všichni pozvaní slušně baví.

„Nechceš jít zpátky dovnitř?" navrhl jí Warren. Alespoň se nevzdával, to mu musela nechat.

Zavrtěla hlavou. „Nemám na oslavu náladu."

„Můžeme si udělat soukromou oslavu ve dvou. Jen ty a já."

Lola se pochybovačně ohlédla a těkala očima po jeho dychtivém obličeji tam a zpátky.

„Teče ti krev z nosu," prohlásila potom.

Warren si přiložil zmateně rukáv k nosu a opravdu na košili zaznamenal krev. „To je divný," zahuhlal. „Tohle se mi obvykle nestává. Počkej tady, hned jsem zpátky."

Zamířil rychlým krokem směrem k toaletám. Lola znovu přitiskla obličej k oknu a pozorovala tichnou noční krajinu. Za pár minut oslaví osmnácté narozeniny.

Když byla mladší, lidem v jejím okolí se často spouštěla krev z nosu. Dokázala bez fyzického kontaktu vyvolat i prudkou bolest hlavy. Většinou k tomu docházelo, když ji někdo rozzlobil nebo rozrušil, ale dnes tenhle trik už uměla ovládat a používala ho jen tehdy, když se potřebovala dostat z nějaké nepříjemné situace. Už sedm let žila se svým darem – se svým prokletím. Uměla léčit stejně tak snadno, jako způsobovala bolest.

Vzpomínka na den jejích jedenáctých narozenin, v ní vyvolávala smíšené pocity. Nikdy nezapomene na šelest křídel sovy, která byla dočista mrtvá. Každý večer před spaním měla před očima své zčernalé dlaně. Toho pocitu strachu se nešlo tak snadno zbavit.

Salazarova moc není dar, je to prokletí, říkávala jí matka. A především – je to naše tajemství. Nikdy ho nesmíš vyzradit živé duši, rozumíš? Mohlo by tě to stát život, mohlo by to stát život nás všechny. Ostatní nejsou připraveni přijmout čaroděje jako jsme my.

Rozuměla. A nikdy o svých schopnostech mimo rodinu s nikým nemluvila, bylo to tak snazší. Pokud nemusela, svou moc nepoužívala. Jenomže nutkání bylo někdy příliš silné. Někdy se nedokázala ovládat tak dobře, jak si přála. Jednoho dne, když měla za úkol pohlídat odpoledne Reguluse s Remusem, spustila kluky na pár vteřin z očí. Pak už si pamatovala jen usedavý pláč a Remusovu krvácející dlaň. Mimo školu nesměla hůlkou kouzlit a její moc přímo toužila po tom, aby ji použila. Cítila, jak ji svrbí polštářky prstů, jak jí magie koluje ve vystouplých žilách na hřbetu ruky. Vyléčila mu ošklivou ránu během pár vteřin, ale stálo ji to tolik energie, že měla co dělat, aby neomdlela.

Každé kouzlo, které použila, si vybíralo svoji daň. V tom tkvělo vždycky to největší nebezpečí – pokud by se nedokázala ovládat, mohla by spotřebovat magie příliš, mohla by sama sebe zabít. Přesto se neubránila nutkání své hranice překonávat. Musela to zkoušet, musela zjistit, jak daleko dokáže zajít. Seděla toho večera u sebe v pokoji a sepisovala domácí úkol do přeměňování, když do místnosti oknem vletěla můra. Tvoreček poletoval chvíli kolem rozsvícené lampy. Lola k němu zamyšleně natáhla prst a sledovala, jak na něj důvěřivě dosedl. Chvíli třepotal křídly, a pak dopadl mrtvý přímo na rozepsanou esej. Někde uvnitř hlavy ucítila prudkou bolest, přesto natáhla prsty a můry se jemně dotkla. Trvalo to pár vteřin, ale nakonec se přeci jen postavila zpátky na nožičky. Zamávala křídly a vzlétla. Hlava jí teď nepředstavitelně třeštila. Teprve potom si uvědomila, co právě způsobila. Zabila nevinného motýla, jen tak z rozmaru. Z toho uvědomění se jí udělalo špatně.

To nejhorší ji ale teprve čekalo. Na své sedmnácté narozeniny zřejmě nikdy nezapomene. Toho dne si ji matka vzala stranou a svěřila jí příběh tak šílený a děsivý zároveň, že se mu zpočátku zdráhala uvěřit. Jenomže poté do sebe všechno začalo zapadat: matčina přehnaná touha ji chránit, ta nevysvětlitelná značka pod klíční kostí a noční můry, které se stávaly skutečností.

Laura Blacková uzavřela pakt se Smrtí. Přislíbila jí služby své prvorozené dcery výměnou za duše tří lidí. A teď se přiblížil čas, aby Lola svůj dluh Smrti splatila. Neměla to matce za zlé. Chtěla se zlobit, opravdu si ze srdce přála na ni ukázat prstem a svalit na ni všechnu vinu. Ale nedokázala to, protože pro to měla pochopení. Ona sama by udělala totéž.

Na rozdíl od své matky však Lola nepovažovala osud za předem daný a nevyhnutelný. Nepokládala životní peripetie nebo porážky za nepřízeň osudu, ale za skutečnost, která ji něčemu měla naučit. Věřila, že má nespočet možností, jak prožít svůj život.

Bála se. Strach jí svíral útroby, ale byla připravená se Smrti postavit čelem. Z učebny, kde večírek probíhal, k ní doléhala hlasitá muzika a smích. Snažila se nemyslet na to, jak moc svým kamarádům závidí tu bezstarostnost. Do půlnoci zbývaly přesně tři minuty a odbití hodin za chvíli rozdělí starý rok od toho nového. Odbití hodin za chvíli rozdělí její starý život od toho nového. Věděla, že už nic nebude takové jako dřív.

V tu chvíli jako by se život kolem zastavil a svět utichl. Na okamžik semkla víčka, ale vzápětí je zase rozevřela dokořán. Pomalu se ohlédla. Stála tam a pozorovala ji vševědoucíma očima.

„Na tenhle den jsem se těšila osmnáct let. Konečně tě poznávám, Nikolaos Blacková."