„Nejspíš teď roztříštím tvoje představy o dokonalém světě, ale jsi si vědom toho, že většina lidí musí chodit do práce? A že v práci je něco jako pracovní doba, kterou musíš dodržovat?"

„To platí pro nudná zaměstnání," namítl. „Musíš se živit něčím, co tě baví. A pracovat jen tehdy, kdy chceš."

Eileen ho chvíli zamyšleně pozorovala skrz okraj svého hrnku. „Vaši tě jednou vydědí," povzdychla si pak.

(Mé jméno, má krev III: Kapitola padesátá – Pošetilé pátrání)

~••~

Bradavická škola čar a kouzel, 11. května 2018

V zájmu zdůraznění důležitosti nadcházejících týdnů se krátce před začátkem zkoušek NKÚ objevily ve všech společenských místnostech hromady brožurek, letáčků a oznámení o nejrůznějších kouzelnických profesích. Také na nástěnkách přibyla nová vývěska:

PROFESNÍ PORADA

Všichni studenti pátého ročníku jsou v příštím týdnu

povinováni zúčastnit se krátké schůzky s řediteli svých kolejí.

Promluví s nimi o jejich budoucí profesi.

Termíny individuálních schůzek jsou rozepsány níže.

Jako každý rok mezi bradavickými páťáky po přečtení nástěnky zavládlo vzrušení a napjaté očekávání. V téhle fázi jim výběr budoucího povolání přišel docela zábavný, jelikož se jim ona osudná chvíle, kdy opustí bezpečí bradavického hradu, zdála příliš vzdálená. Zkoušky OVCE je nestrašily, z letáčků si dělali záložky do knížek nebo je skládali do zábavných vlaštovek. Na pohovor s profesory šla většina spíš ze zvědavosti, než že by měla skutečně potřebu probírat svoji na míle vzdálenou budoucnost.

Naopak ředitele všech čtyř kolejí při té představě každoročně jímala hrůza. Nebylo nic děsivějšího, než debata nad kariérními možnostmi patnáctiletých puberťáků, kteří očividně žádné plány nemají a považují ono setkání za ztrátu času. A co hůř: prostor malého kabinetu a vyhrazených třicet minut na každého žáka slibovaly, že se není kam ukrýt před těmi, kterým se profesoři v zájmu vlastního duševního zdraví vyhýbali.

Neville Longbottom s křečovitým úsměvem na tváři vyprovodil ze svého kabinetu Willa Jordana a posadil se zpátky do svého křesla. Ručičky na hodinách ukazovaly pár minut po čtvrté. Měl obrovský skluz způsobený tím, že si někteří z jeho studentů přišli popovídat až příliš zodpovědně – měl samozřejmě na mysli Rose Weasleyovou, kterou se mu podařilo vystrnadit na chodbu po hodině nepřetržitého brebentění. Další žák už tu měl dávno být, nicméně stále se neukazoval, a tak si Neville úlevně vydechl a natáhl se po hrnku se studeným čajem.

Nevkusně splácaný hrníček v nebelvírských barvách s křivým uchem patřil k jeho oblíbeným kouskům. Dostal jej od svých žáků a nápis Nejlepší profesor na světě vyvedený barevně skotačivými písmenky po celém obvodu šálku, mu způsoboval každý den hřejivý pocit v oblasti žaludku dřív, než z něj doopravdy upil. Pozoroval z okna neutuchající jarní déšť.

Znovu zkontroloval hodiny. Čtvrt na pět. S takovou jeho zpoždění naroste do nezvladatelných rozměrů a bude rád, pokud s profesními poradami skončí před večeří. Nervózně bubnoval prsty do hrany stolu v rytmu pleskajících kapek do okenní tabulky. Bezděčně ho napadlo, jak si asi vedou jeho kolegové. Snape určitě dávno skončil. Neville si nedovedl představit, že by studenti dokázali v jeho přítomnosti vydržet déle než pět minut. Určitě si jen odškrtne jejich jména na pomyslném seznamu, strčí jim do ruky hromadu letáků a jediným nevraživým pohledem je ze svého kabinetu zase vyžene.

Konečně se ozvalo zaklepání na dveře – byť v tomhle případě to spíš znělo jako náraz dělové koule.

„Dále!" zvolal Neville hlasitě a nasadil znovu výraz chápajícího profesora.

Dovnitř vpadl Albus Potter ve famfrpálovém dresu. Od hlavy až k patě byl pokrytý bahnem, voda z něj cvrčela v provazcích, odkapávala mu dokonce i z přeraženého nosu. Opřel svoje koště o stěnu a zprudka dosedl do nabízeného křesla. Neville s nelibostí zaznamenal, jak se bláto a voda vsakují do měkkého polstrování.

„Omlouvám se za zpoždění, ale protáhl se nám trénink," vydral ze sebe Albus zadýchaně.

„Jistě, Albusi, tomu rozumím," přitakal shovívavě. Byl by sám proti vlastní koleji, kdyby týmu zakazoval trénovat. Nic mu nezpůsobovalo větší radost, než když mohl před zraky Severuse Snapea předat famfrpálový pohár Nebelvíru.

„Abe," opravil ho Potter automaticky.

„Tak tedy, Abe," začal profesor, „účelem tohoto pohovoru je promluvit si o tom, jaké máš představy o svém budoucím povolání a pomoci ti při výběru předmětů, v jejichž studiu bys měl pokračovat v šestém a sedmém ročníku," usmál se povzbudivě. „Přemýšlel jsi už o tom, co bys chtěl dělat až odejdeš z Bradavic?"

„Famfrpál," odpověděl zcela automaticky.

Neville se poněkud rozpačitě zadíval na hromadu propagačních letáků, které měl k dispozici. Žádná kariéra týkající se famfrpálu se pochopitelně jen tak nenabízela.

„Tak s tím ti, bohužel, nepomůžu," připustil profesor Longbottom váhavě.

„Myslel jsem si to," pokrčil ledabyle rameny.

„Nechceš zvážit i jinou možnost?

„Ne."

Na okamžik v kabinetu zavládlo trapné ticho, která narušovalo jen pleskání bahna opadávajícího z Albuse na kamennou podlahu.

„Pokud vážně uvažuješ jenom o kariéře chytače, je tahle debata poněkud irelevantní," povzdychl si Neville. „Výběr předmětů je v tom případě na tobě. Pokud ti smím radit, pokračoval bych ve všem, aby sis nechal otevřená zadní vrátka pro případ, že se nakonec rozhodneš jinak."

„To nebude třeba," ujistil ho Albus. „Můžu tedy zase jít?"

Vzápětí se prudce rozrazily dveře a na prahu se objevil Argus Filch. V obličeji byl celý brunátný, přerývavě dýchal a svíral si hruď: zřejmě celou cestu sem běžel. Oči se mu nebezpečně leskly.

„Stalo se něco, pane Filchi?" zeptal se Neville přátelsky.

Filch ho však nevnímal, vypoulil oči a ukázal výhružně prstem na Albuse. „POTTERE! Letěl jste na koštěti přes hrad a nadělal za sebou svinčík! To je proti školnímu řádu!"

„Nechápu, o čem to mluvíte," zamračil se Albus a Neville se přemáhal, aby nezasténal. Kdyby měl spočítat, kolikrát řešil přestupky jednoho z bratrů Potterových, rozhodně by tu večeři nestihnul. Měl by si s Harrym vážně o jeho synech promluvit.

„VIDĚL JSEM VÁS!" sípal Filch. „LÉTÁNÍ NA KOŠTĚTI MIMO HŘIŠTĚ JE ZAKÁZÁNO!"

~••~

Montrose, Skotsko, 5. dubna 2020

Montroseské straky platily za nejúspěšnější britský i irský famfpálový klub v historii. Získaly čtyřicet titulů mistra domácí famfrpálové ligy a tři tituly mistra Evropy. Hned několik hráčů klubu se řadilo k reprezentantům národního mužstva. Patřit mezi straky toužilo každé kouzelnické dítě, které přehodilo nohu přes násadu koštěte a propadlo kouzlu tohoto sportu. Právě proto se Albus Potter cítil poněkud nejistě, když nohama poprvé stanul na čerstvě posečeném trávníku pár mil od města Montrose. Jako by si právě plnil klukovský sen: část jeho já se nepředstavitelně těšila, ta druhá byla nervózní jako nikdy v životě.

Jeho první trénink s Montroseskými strakami! Skutečně se bude moci proletět na koštěti s hráči, které ještě nedávno bezmezně obdivoval z bezpečné vzdálenosti. Teď se však budou spoléhat oni na něj, stane se součástí jejich týmu. Žaludek mu udělal několik kotrmelců.

Kéž by tu byli Eileen a Edward, pomyslel si.

Jenže poprvé v životě se bude muset něčemu novému čelit sám bez jejich podpory. Poprvé ho napadla děsivá skutečnost – a to fakt, že jsou dospělí.

„Něco pro tebe mám!" zvolal na něj Danny Cooper, kapitán jejich mužstva. Vyšel právě ze šaten a podal mu úhledně složený dres. Abe s posvátnou úctou rozložil černobílý hábit s jednou strakou na prsou.

„Páni."

„Otoč ho," zazubil se na něj Cooper.

Abe dres otočil a uviděl svoje jméno vyvedené jasně bílými písmeny. Pod ním se tkvělo obrovské číslo 7, které si přál. Stejné, jaké kdysi nosíval jeho táta a dědeček.

„To je...," na chvíli se odmlčel. „To je paráda."

Cooper ho poplácal po zádech. „Tak se obleč a jdeme na to. Sedřeme z tebe kůži, mladej."

„S tím počítám," ušklíbl se.

Když ve zbrusu novém hábitu poprvé nasedl na koště a vznesl se vzhůru k blankytně modré obloze, bezděčně ho napadlo, jaké měl štěstí, že si své sny může plnit.

~••~

Bradavická škola čar a kouzel, 11. května 2018

Do bradavického sklepení nepříznivé počasí toho odpoledne nedoléhalo, nicméně všudypřítomné vlhko a přítmí umocňovaly nepříjemný pocit chladu, který se zmijozelským žákům vkrádal pod hábity. Teplota v kabinetu profesora lektvarů však klesla na bod mrazu díky zlostné atmosféře, která mezi přítomnou dvojicí panovala.

Severus Snape seděl za svým pracovním stolem. Jeho sinalá pleť ještě více zbledla, křečovitě svíral brk a upíral své studené oči přímo na ni. Eileen Blacková svému otci pohled tvrdě oplácela, ruce složené na prsou.

„Na co jsi myslela, když jsi prodávala mezi spolužáky Veritasérum?" zeptal se jí chladně.

„Myslela jsem, že tohle má být profesní porada," připomněla mu Ela klidně. „Ne záminka pro to, abys mohl třicet minut pokračovat ve svém výchovném monologu, který jsme vedli včera večer."

„Pro používání Veritaséra vydalo Ministerstvo kouzel velmi přísné směrnice," připomněl jí Snape zbytečně. „Jeho distribuce mezi žáky bradavické školy porušuje hned několik bodů školního řádu..."

„To říkáš zrovna ty?"

„Co tím myslíš?" oči se mu zlostně zúžily.

„Nic."

„Mohli tě na místě vyloučit!" zasyčel. „Uvědomuješ si, jak vážný je to přestupek?"

Eileen zarytě mlčela. Veškerý odpor byl marný, jako vždy ji neposlouchal, nebo nechtěl poslouchat.

„Jako by nestačilo, že jsem ti musel odebrat prefektský odznak!" spílal jí dál. „Namísto toho, aby ses ze svých chyb ponaučila, ustavičně pokoušíš moji trpělivost..."

„Dvě slova," skočila mu do řeči. „Profesní. Porada."

„Jsi snad dostatečně inteligentní! Proč mozek nepoužíváš v rozvíjení svého talentu? Místo toho se neustále držíš Pottera a Gregoroviče..."

„Už zase...," zasténala unaveně a zavrátila přitom oči, čímž ho ještě víc vytočila.

„Znovu ti říkám, že z těch dvou budižkničemu nic nebude," zopakoval svou oblíbenou frázi. „Táhnou tě s sebou dolů, Eileen. Myslíš, že mě to baví, udělovat ti pořád školní tresty? Myslela jsi na to, že před ostatními potom vypadám jako idiot?"

„Vždyť půlka školy ani neví, že jsi můj otec," opáčila tiše.

„Nemůžeš prodávat zakázané lektvary ve škole," vrátil se k tématu. „Ještě jednou v tomhle školním roce porušíš školní řád a McGonagallová tě na místě vyrazí. Takhle si představuješ svoji budoucnost? Chceš snad dopadnout jako –"

„Jako kdo?" skočila mu bojovně do řeči a Severus se odmlčel. „Jako kdo, hm?" zopakovala a doufala, že ho tím donutí říct něco hanlivého na adresu její rodiny, aby měla záminku, proč odejít a prásknout za sebou dveřmi.

„Tohle bylo naposled, co jsem tě tahal z nějakého průšvihu," řekl místo toho ledově klidně.

„Příště by stačilo prostě vyjádřit údiv nad tím, že jsem zvládla přípravu Veritaséra bez tvojí pomoci, ačkoliv by jej měli být schopní namíchat až absolventi zkoušek OVCE," prohlásila tvrdohlavě.

Snape si ji dlouze prohlížel a potom stočil zrak k hromadě propagačních letáčků. „Tak jak si představuješ svoji budoucnost?" zeptal se jízlivě.

Pokrčila lhostejně rameny. „Nejspíš jak ji někde zahazuju s těmi budižkničemu Potterem a Gregorovičem."

Severus si povzdychl. Pracovat v utajení zároveň pro Pána zla a Albuse Brumbála mu někdy připadalo jednodušší, než čelit své tvrdohlavé dceři. Nemohl uvěřit tomu, že se mu někdy zasteskne po dnech, kdy byl dočista sám. Jistě, šlo mu několik let o život, dennodenně hrozilo, že ho Voldemort odhalí. Ale svým způsobem byl jeho svět jednoduchý, nekomplikovaný. Rozhodoval jen sám za sebe, neměl žádnou zodpovědnost.

Pak mu ale stačil jediný pohled na Elinu tvář a utvrdil se v tom, že navzdory všem jejím příšerným charakterovým vlastnostem by si nedovedl představit svůj život bez ní.

~••~

Společnost Lektvárium, Bristol, 5. dubna 2020

„...to všechno bychom vám v naší společnosti mohli nabídnout," růžolící čaroděj na ni přes stůl vycenil řadu dokonale bílých zubů a Eileen bezděčně napadlo, jestli to náhodou ráno nepřehnal s čistícím lektvarem.

„To je, ehm, velmi lákavé," vydrala ze sebe zamyšleně.

Ve skutečnosti Hectora Milliphutta, majitele společnosti Lektvárium, příliš pozorně neposlouchala. Hlavou se jí honily myšlenky na události posledních dnů. Edwarda zatkli a zřejmě proti němu vznesou obvinění, někdo se pokouší ublížit jejich rodině, hrozí odhalení jejich schopností a v neposlední řadě myslela na Albuse, který se právě někde na stovky mil daleko od ní proháněl na koštěti. Jestli tohle nebyl nejméně vhodný den, kdy měla učinit klíčové životní rozhodnutí, tak pak už ji méně příhodná situace nenapadala. Možná by udělala lépe, kdyby tu schůzku raději odvolala.

„Věřte mi, slečno Blacková," dušoval se čaroděj, „Lektvárium je stabilně se rozvíjející společnost v oboru výroby a prodeje lektvarů. Nabízí široký sortiment za přijatelné ceny, a to již v desítce poboček po celé zemi," zdůraznil číslo zdvižením prstu. „Pozice, které vám můžeme poskytnout, jsou různorodé."

V hlavě jí zčistajasna zazněl otcův jízlivý hlas: Jsou to jen nanicovaté žvásty. Poplašeně sebou trhla, jako by snad Severus stál za jejími zády a našeptával jí do ucha. Děsilo ji, jak dobře ho zná. Co když to vypovídalo něco o tom, jak moc se mu podobá? Málem se otřásla, aby se té představy zbavila.

„Můžete zde pochopitelně rozvíjet svůj talent, který jste podědila po svém otci," zasmál se přátelsky. „Mimochodem, pozdravujte jej ode mne. Severus Snape je špička svého oboru. Nic mě nezranilo víc, než když odmítl místo, které jsem mu před lety nabízel."

Eileen spadlo srdce až do kalhot. Tak odtud vítr vane, pomyslela si.

„A vaše matka? Jak se jí na Odboru záhad daří? Slyšel jsem o těch včerejších nepříjemnostech na ministerstvu," zatvářil se zúčastněně. „Nemají to tam snadné, že ano. Ale kdo by se tomu divil! Práce na ministerstvu vždycky obnášela to nejhorší."

Samozřejmě, že jí její jméno otevíralo vstupní dveře tam, kam se jiní nedostali. Poprvé v životě se však za to upřímně styděla. Poctivě na sobě dřela, aby byla dobrá. Přece nezíská své první místo jen kvůli tomu, čí jméno nosí.

„Ale povězte raději vy mně, jakou práci si představujete?" vyzval ji Milliphutt plný entusiasmu. „Kde se vidíte od teď za pět let?"

Eileen se nad jeho slovy upřímně zamyslela. To je dobrá otázka.

„Rozhodně ne tady," vypadlo z ní bez přemýšlení.

„Pro-prosím?" zeptal se Hector Milliphutt nervózně a úsměv na obličeji se mu změnil v křeč. Shovívavě se na ni zadíval, jako by předpokládal, že se omluví a připustí svou chybu. Chudák děvče, říkal jeho výraz, nejspíš je nervózní a neví, co mluví.

„Je mi to vážně líto," pronesla Eileen bez špetky citu, „ale nejsem pro vaši společnost ta pravá."

„Ale slečno Blacková!" vyjekl šokovaně. „Takové podmínky, jaké vám nabízíme, nikde jinde nenajdete! Lepší místo bez praxe neseženete!"

Eileen však mezitím vstala a zamířila rázně ke dveřím. „Možná máte pravdu," souhlasila. „Ale raději budu sama sebou než vám dělat cvičnou opici. Moji rodiče mi dali možná svoji krev a svoje jména, ale to ostatní jsem jen já," prohlásila rozhodně. „A upřímně řečeno, tady svou budoucnost vážně nevidím."

Výborná povahová vlastnost, kterou po svém otci zdědila byla ta, že se nikdy nezajímala o to, co si o ní ostatní myslí. Proto bez výčitek svědomí zamířila pryč. Sotva se jí podařilo vyjít ven na ulici před dům, kde společnost sídlila, přemístila se k Děravému kotli. Prošla skrz hostinec rovnou na Příčnou ulici a pokračovala dolů na její konec. Vystoupala po mramorovém schodišti až k naleštěným bronzovým dveřím Gringottovic banky, u kterých stáli dva skřetové ve stejnokrojích. Měřili si ji podezřívavými pohledy, ale pustli ji dál.

Ocitla se v obrovské dvoraně z mramoru. Na vysokých židlích za dlouhým pultem seděla dobrá stovka skřetů. Zamířila k tomu nejbližšímu a upoutala na sebe pozornost jemným odkašláním.

„Přejete si, slečno?"

„Ráda bych navštívila svůj trezor," prohlásila rázně.

„Jméno?" povytáhl skřet obočí.

„Eileen Blacková."

Skřet se na ni pátravě zadíval. Chvíli listoval pergameny na svém stolu, a potom prohlásil: „Budete si muset počkat, slečno Blacková. Pro vaši rodinu nyní platí mimořádná bezpečnostní opatření. Vyčkejte, přivedu někoho, kdo s vámi sepíše žádost o povolení."

Eileen neochotně přikývla a zůstala stát. Skřet se mezitím odploužil pryč z haly. Chvíli zvědavě pozorovala okolní cvrkot a práci ostatních. Na bance bylo vždycky něco ohromujícího a majestátního, žádná jiná kouzelnická budova na ni nepůsobila tak reprezentativně.

Když se skřet konečně vrátil, nepřicházel sám. Po jeho boku kráčel Draco Malfoy. Jeden druhého si překvapeně prohlédli.

„Eileen, to je překvapení," přikývl jí Draco na pozdrav. „Co pro tebe můžeme udělat?"

Postavil se za vysoký pult společně se skřetem a listoval v papírech.

„Chtěla bych si vybrat svůj trezor," zopakovala svou žádost.

„Jistě, pokud máš klíč a potřebné doklady, není to problém," pousmál se.

„Nejsem idiot," ujistila ho, „samozřejmě, že všechno potřebné mám."

Po tváři mu přeběhl na zlomek vteřiny úšklebek. Eileen zajímalo, na co tak myslí: jestli mu právě svým chováním připomněla Lauru, nebo hůř – Severuse.

„Tak o jaké částce tady hovoříme?" zeptal se Draco. „Kolik zlata si chceš vybrat?"

„Všechno," odpověděla pevně.

Draco povytáhl obočí. Zřejmě právě viděl dokumenty od trezoru a podíval se i na zůstatek galeonů. Nebyla to zrovna zanedbatelná suma. „Všechno?" ujišťoval se.

„Ano," přitakala pevně. „Abyste mi rozuměl, chci investovat do nemovitosti."

Malfoy si nervózně odkašlal. „Nic mi do toho pochopitelně není," zaváhal. „Ale ví o tom tvoji rodiče?"

„Jak jste sám řekl, nic vám do toho není," usmála se cynicky. „Je to moje zlato a jsem plnoletá. Takže i kdybych ho vzala a věnovala na výstavbu sirotčince pro opuštěná mláďata obrů, je to jen moje věc."

„Samozřejmě," přitakal rozpačitě. „Tak tedy tvůj klíč?"

~••~

Bradavická škola čar a kouzel, 11. května 2018

„Rose," usmál se profesor Longbottom přívětivě, „účelem tohoto pohovoru je, abychom si promluvili o tvém budoucím povolání a pomohli ti s výběrem předmětů, v jejichž studiu bys měla pokračovat v následujících letech," vysvětlil. „Přemýšlela jsi už o tom, co bys chtěla dělat až odejdeš z Bradavic? Nějaké konkrétní představy?"

„Vlastně ano," souhlasila Rose, „velmi konkrétní."

Rukama zašátrala v tašce u křesla a vytáhla objemný šanon plný barevných lístečků. Hodila objemnou složku na stůl, který se při dopadu otřásl tak, že se čaj z profesorova hrnečku rozlil kolem.

„Vidím, že jsi připravená," pousmál se nervózně.

„Seřadila jsem si všechna zaměstnání podle vlastních preferencí," začala Rose zapáleně. „Od těch, co mě zajímají nejvíce, přes ty, které mi doporučují profesoři, až k těm, ke kterým mám předpoklady, ale až tak mě nezajímají," brebentila. „Modře jsou označeny ty, ke kterým je potřeba nejvyšší počet zvládnutých NKÚ, zeleně pak zlatý střed a žluté jsou, jak to jen říct, velmi nenáročné," ušklíbla se. „Tady ty dobré záložky jsem si s dovolením přiřadila k zaměstnáním, kde vyžadují mimoškolní aktivity, protože oba víme, že mít dobré výsledky prostě nestačí."

„Rose, máme jen půl hodiny," připomněl jí Neville. „Co kdybys začala tím, co tě skutečně zajímá?"

„Dobře," přitakala a nalistovala patřičnou sekci. „Takže modrá složka. Začneme abecedně. Divize zvířat, osob a duchů," přečetla první položku. „Velmi zajímavá práce!"

Neville Longbottom si zkroušeně povzdychl, vypadalo to na velmi dlouhé odpoledne.

~••~

Ministerstvo kouzel, Londýn, 7. dubna 2020

Rose seděla na chodbě ve čtvrtém patře a nervózně podupávala nohou. S očima upřenýma na hodinky na svém zápěstí se snažila ručičky přibrzdit, aby čas tolik neutíkal. Bylo půl jedenácté dopoledne a ona měla za sebou schůzku v pátém patře v kancelářích Útvaru pro mezinárodní kouzelnické obchodní normy, pracovní pohovor s vedoucím Útvaru pro nápravu nevydařených kouzel a desetiminutové setkání nad kávou s ředitelem Odboru zneužívání mudlovských výtvorů, který jí domluvil dědeček Arthur. Považovala by ono dopoledne za velmi úspěšné, kdyby neměla už teď mírné zpoždění. Pokud ji nepřijmou do deseti minut, zcela určitě zmešká pohovor na Úřadu pro absurdní patenty a celý její pečlivě utříděný plán půjde ke dnu.

„Slečno Weasleyová, jste na řadě!"

Rose ve slušivém kostýmku vystřelila ze židle jako čertík z krabičky a na zavolání sekretářky vcupitala do kanceláře vedoucího Odboru pro dohled nad kouzelnými tvory. Ignácius Linwood seděl za psacím stolem a zvedl k ní oči od jejího projektu o karkulinkách. Rose cítila, jak se jí okamžitě hrne ruměnec do tváře.

„Slečna Weasleyová, velice mě těší!" zvolal. „Je mi milým potěšením, když si mohu ke slovům přiřadit i sympatický obličej."

„Díky," hlesla rozpačitě a posadila se na nabízenou židli.

„Váš výzkum o chování karkulinek je vskutku působivý," začal zpříma. „Přiznávám, že jsem se dostal teprve za polovinu, ale na oddělení jsme měli v posledních dnech docela jiné starosti, ale o tom vy víte svoje, pokud se nemýlím, že?"

„Pardon?" vyhrkla Rose zaskočeně.

„Byla jste u té nešťastné události s vlkodlaky," naznačil kam míří.

Rose se nervózně ošila. „Ano, to ano."

Zbytek pracovního pohovoru měla jako v mlze. Ignácius Linwood byl velmi nepříjemný člověk, který se jí po několika vteřinách znechutil natolik, že se nemohla dočkat okamžiku, až z jeho kanceláře zase odejde. Podle všeho se ho však nešlo zabavit tak snadno. Jako kdyby do ní zaseknul drápy, držel ji uvnitř dobrých čtyřicet minut, a když se konečně vypotácela ven, měla velmi výrazné zpoždění na schůzku na Úřadu pro absurdní patenty. Sebevědomě se zářivým výrazem odkráčela až za roh a teprve v okamžiku, kdy si byla jistá, že ji nikdo nevidí, se rozběhla směrem k výtahům. Bylo jí jedno, jak bizarně u toho vypadá, řítila se jako splašený kůň.

„Zastavte ten výtah!" volala zoufale, ale než k němu přiběhla, zlatavé mříže se jí přibouchly před nosem a kabina zmizela. Zuřivě mačkala tlačítko na panelu, ale další výtah se stále neobjevoval. Zoufale se zadívala na hodinky a rozhodla se pro svou poslední možnost – rozběhla se směrem ke schodišti a utíkala tři patra dolů po svých.

„Promiňte, s dovolením!" vykřikovala, když mezi čtvrtým a pátým patrem narazila na dva čaroděje nesoucí plná náruče košťat.

„No tak ženská, kam se řítíte!" okřikl ji popuzeně jeden z nich, když mu vrazila proutí přímo do obličeje.

„Hrozně se omlouvám! Spěchám!" dušovala se.

Klopýtala dál, v boku ji nepříjemně píchalo a po zádech jí začal stékat pot. Mezi šestým a sedmým patrem si na vysokých podpatcích vymkla kotník. Před pádem ji zachránil Kingsley Pastorek, kterému se zachytila o hábit.

„Strašně se omlouvám," vyhrkla rudá jako rajské jablíčko. „Já – já jdu totiž pozdě a – a výtah nejel."

„Nic se nestalo," ujistil ji Kingsley. „Jen si dávejte pozor, dole právě vytřeli podlahu."

Rose však jeho volání pustila okamžitě z hlavy a utíkala dál. Konečně se ocitla v sedmém patře. Zbývalo jí seběhnout posledních pár schodů, když se jí do vlasů vpletl jeden z oběžníků, Rose se po něm ohnala rukou a vzápětí se jak dlouhá tak široká natáhla na zem a po mokré podlaze sjela jako namydlená houba.

Prvních pár vteřin zůstala v šoku ležet na břichu, pak se ale váhavě zvedla na loktech a všimla si skupinky ohromených čarodějů, která ji pozorovala s vyjevenými výrazy.

„Jsem v pořádku," ujistila je rozpačitě a postavila se váhavě na nohy. Nalomený podpatek se pod ní nepříjemně zakýval. Rose si pokusila zachovat zbytky důstojnosti, sundala si rozbité boty a bosá s natrženými punčochami pokračovala něčím, v co doufala, že je poklidný krok, směrem ke kancelářím. Cestou se za ní několik čarodějek a kouzelníků zvědavě otočilo.

„Zdravím," usmála se zářivě na ženu za pultem, „jmenuju se Rose Weasleyová a mám pohovor s paní Jenkinsonovou."

Čarodějka se na ni zadívala přinejmenším lhostejně. „Ten pohovor začal před patnácti minutami."

„Ano já vím," ujistila ji Rose netrpělivě, „naneštěstí jsem se zdržela u pana Linwooda ve čtvrtém..."

„Vaše výmluvy jsou nepodstatné slečno, jdete pozdě," odtušila žena.

„Kdybyste paní Jenkinsonovou zavolala..."

„Paní Jenkinsonová má nabytý program," přerušila ji. „Měla na vás vyhrazených patnáct minut, o které jste vlastní vinou přišla."

„Jste si jistá, že by ta schůzka nešla přeložit?" naléhala na ni Rose a začala z tašky vytahovat svůj rozpis. „Kdyby měla čas dnes mezi třetí a půl čtvrtou."

„Ne."

„Vy mi nerozumíte –"

„Ne, to vy my nerozumíte," zvýšila čarodějka hlas. „Budete si muset domluvit schůzku na jiný den. Paní Jenkinsonová bude mít čas nejdřív příští středu. Řekněme v půl jedné?"

„Ale to nemůžu, jsem v Bradavicích," zaskřípala Rose zuby netrpělivě. „Proto mám všechny schůzky domluvené na dnes, když máme prázdniny."

Žena se na ni s nezájmem zadívala. „V tom případě máte smůlu. Zkuste to někdy jindy."

„Jde o pitomých patnáct minut!" nevzdávala se. „Netvrďte mi, že nenajdete nějakých jiných devět set vteřin, kam mě vměstnáte –"

„Nezvyšujte na mě hlas, slečno!"

„Já na vás nezvyšuju –"

„Co se to tu děje, u Merlinových vousů?"

Josephina Jenkinsonová se zjevila prahu své kanceláře a šokovaně sledovala slovní roztržku mezi svojí sekretářkou a potlučenou dívkou s rozčepýřenými vlasy.

„Tady slečna přišla pozdě na pohovor a nechce si nechat vysvětlit, že si musí pro schůzku sjednat jiný termín."

„Já se velice omlouvám, ale není to mojí vinou," hájila se Rose. „Pan Linwood mne přijal později, než měl, a potom jsem narazila na ta pitomá košťata a málem zmrzačila Kingsleyho Pastorka..."

Paní Jenkinsonová zvedla ruku, aby zarazila další příval slov. „Vy jste dcera Hermiony Weasleyové z Odboru pro uplatňování kouzelnických zákonů, viďte?"

„Ano," skousla si ret váhavě.

„Máte docela stejné vyjadřovací schopnosti jako vaše matka. Tak pojďte, mám pět minut, než nám začne schůze," pobídla ji netrpělivě.

„Děkuju mockrát!" vyhrkla Rose úlevně a pospíšila si za ní.

Josephina Jenkinsonová si zvědavě prohlédla její otlučené bosé nohy a bez komentáře ji pozvala k sobě do kanceláře.

„Takže vy jste ta mladá ambiciózní dáma, co si poslala životopis na každičké oddělení Ministerstva kouzel, že ano?" zahájila rozhovor pobaveně.

„Prosím?" zajíkla se Rose.

„Slyšela jsem, že jste sem poslala celkem třiadvacet sov s žádostmi o třiadvacet různých pozic, to je úctyhodný výkon."

„No já...," začala Rose váhavě. „Jsem ráda připravená na každou eventualitu."

„To je jistě chvályhodné."

~••~

Bradavická škola čar a kouzel, 11. května 2018

„Účelem tohoto ubohého pohovoru, který mrhá mým drahocenným časem, je promluvit si o tom, jaké máte představy o svém budoucím povolání. Přemýšlel jste někdy o tom, co byste chtěl dělat po odchodu z Bradavic, pane Malfoyi?"

Scorpius se na ředitele své koleje skepticky zadíval. Víc nevraživosti do svých slov opravdu otisknout nemohl. Přemýšlel nad tím, jestli se Snape tak podrážděný proto, že má extrémně špatnou náladu, nebo proto, že před chvílí z jeho kabinetu vyšla Eileen. Celá škola dnes nemluvila o ničem jiném než o tom, že ji málem vyloučili.

Zase.

„Totiž," odkašlal si nervózně. „Vlastně ne."

„Proč mě to nepřekvapuje?" utrousil Snape sarkasticky. V tu chvíli se ozvalo zaklepání na dveře a do kabinetu vpadl Edward.

„Co tady děláte, Gregoroviči?" osopil se na něj zmijozelský ředitel. „Váš pohovor měl probíhat v půl třetí. Jdete o dvě hodiny později!"

Edward přelétl pohledem od Malfoye ke Snapeovi a ušklíbl se. „Velice mě to mrzí, ale profesor Kratiknot mi udělil školní trest. Přišel jsem hned, jak jen to šlo."

„Teď mám pohovor já," ohradil se Scorpius nevraživě.

„Jako kdybys měl něco na srdci," opáčil Edward arogantně a posadil se na druhou volnou židli. „Těch pár letáčků na podpal mi snad přenecháš, ne?"

Severus Snape si rozmrzele povzdychl. Jediné, po čem v tu chvíli toužil, bylo, aby se jich co nejrychleji zbavil.

„Tak Gregoroviči, vy máte nějakou konkrétní představu, jak naložíte se svým mrzkým životem po ukončení studia, pokud vás dřív ředitelka nevyhodí?" zeptal se Severus jízlivě.

„Mám," přitakal Edward. „A žádná nesouvisí s počtem složených NKÚ nebo nepovinných předmětů."

„Tohle je směšné," skočil mu Malfoy do řeči. „Evidentně to nebere vážně!"

„A ty snad v šestnácti víš, čím chceš být?" nenechal se Ed vyvést z míry. „Do toho, Malfoyi, pochlub se. Docela by mě to zajímalo."

„Tobě po tom může být houby," ujistil ho Scorpius.

„Zmlkněte oba dva," rozkázal jim Severus náhle. „Vezměte si každý jednu hromadu letáků a vypadněte z mého kabinetu, než vám napařím školní trest."

„Ale –"

„Řekl jsem ven, Malfoyi!"

~••~

Ministerstvo kouzel, Londýn, 5. dubna 2020

„Slečno Blacková, je tu pan Malfoy."

Laura přestala udělovat příkazy skupince alchymistů u pracovních stolů a zamyšleně se zadívala přes rameno ke dveřím.

„Řekněte mu, ať na mě počká v kanceláři," požádala Erin. „Vždyť ho znáte, můžete ho pustit dovnitř."

„Omlouvám se, ale tohle je pan Malfoy mladší," připustila Erin. „Nevěděla jsem, zda se to povolení vztahuje i na něj. Nemá domluvenou schůzku, ale trval na tom, že si počká."

Laura se na svou asistentku zadívala přinejmenším překvapeně. Nenapadal ji žádný rozumný důvod, proč by se s ní Scorpius chtěl sejít. „Jistě, vyřiďte mu, že jsem do deseti minut nahoře."

Rozdělila ještě poslední úkoly, které se týkaly vyšetřování nepovedeného útoku na její sestru, a zamířila zpátky skrz oddělení do své kanceláře. Scorpius na ni skutečně čekal. Seděl naproti Erin a zkoumavě ji pozoroval při práci.

„Scorpiusi, to je milé překvapení," usmála se na něj. „Pojď, prosím, dál."

Zavřela za nimi dveře a nabídla mu místo v křesle. Posadili se naproti sebe a Laura se na něj pátravě zadívala. Překvapilo ji, kolik měl společných rysů s Nikolaos, ale zároveň byl docela jiný než Draco. Domyslela si, že musí být velmi podobný na svou matku.

„Vím, že jsem si nejspíš měl domluvit schůzku," přiznal Scorpius, „ale byl to poněkud spontánní nápad, abych pravdu řekl, a nevěděl jsem, jestli si na mě uděláte do konce prázdnin čas."

„Jak ses dostal až sem dolů?" zeptala se Laura zvědavě.

„Protáhl jsem se s reportéry," přiznal.

Pobaveně se usmála. „Nebudu předstírat, že jsi mě nezaskočil. Co pro tebe můžu udělat?"

Scorpius s odpovědí chvíli otálel, ale Laura na něj nijak nenaléhala. Vteřinu od vteřiny byla zvědavější.

„Věděla jste, že moje máma taky pracovala na ministerstvu?" otázal se sotva slyšitelně.

„Ne," zavrtěla hlavou. „To jsem nevěděla."

„Odbor pro nápravu nevydařených kouzel," vysvětlil. „Většinou ji volali kvůli nepovedeným kletbám, nehodám a rodinným roztržkám. Jednou mi vyprávěla o dvou bratrech, co se pohádali a jeden druhého se pokusili proklít. Ten jeden skončil jako poloviční pštros a tomu druhému kapalo z hlavy jako z kohoutku."

Scorpius se krátce zasmál, ale v jeho smíchu bylo víc smutku než radosti.

„Jednou dostali hlášení, že nějakou mudlu napadla sada na přípravu čaje. Máma tam vyrazila sama, protože takové prkotiny řešila pořád," vyprávěl. „Jenomže ta ženská nebyla mudla, byla to pěkně šílená čarodějka. Měla barák plný zakázaných předmětů očarovaných černou magií. Snažila se mámu uřknout, ale ona ji odzbrojila. Než však dorazily posily z ministerstva, stačila se po tom domě pořádně rozhlédnout a..."

Hlas se mu zlomil.

„A našla něco zakázaného?" pobídla ho Laura jemně.

Přikývl. „Bylo tam zrcadlo, do kterého když se podíváte, tak... táta se mi to snažil vysvětlit, ale nejsem si jistý. Říkal něco o nekonečném šílenství, které vám pohltí mysl a okamžitě vás stráví."

„Vím, o čem mluvíš," přitakala.

„Takže jste se s něčím podobným setkala?" vyzvídal.

„Ano," souhlasila neochotně, byť by s ním o své práci neměla mluvit.

„Takové zrcadlo," nadhodil, „to spadá do kompetence vašeho odboru? Vyhledáváte takové předměty?"

„Ty, které jdou, ty zničíme," přikývla. „Ty, které ne... ty se pokoušíme rozebrat, anebo je bezpečně uložíme, aby se k nim už nikdo nedostal."

„Chtěl bych požádat o místo na Odboru záhad," dostal se konečně k jádru věci a Laura překvapeně zamrkala. „Chci...chtěl bych se naučit pokročilou alchymii a studovat prokleté artefakty a černou magii. Ze studijních účelů, samozřejmě," vyhrkl o překot, když si uvědomil, jak to zní. „Prostě... nechci, aby se někomu stalo to, co mojí mámě."

V obličeji mírně zrůžověl a rozpačitě se zavrtěl na židli. „Nikolaos říkala, že jste už výběrové řízení pro tento rok uzavřeli, ale třeba pro ten příští... mohl bych se zatím učit doma."

„Zadrž," zvedla ruku. „Výběrové řízení jsme uzavřeli, ale nikdo se nám nepřihlásil."

„Ne?" povytáhl obočí.

„Zřejmě jsem tvým spolužákům spíš nahnala strach," připustila bez rozpaků. „Tvůj zájem o náš odbor mě těší, Scorpiusi. Nicméně se musím ujistit, že jsi to zvážil do všech důsledků. Čekala by tě spousta práce. Studium alchymie je běh na dlouhou trať, ti nejlepší zvládnout projít výcvikem nejdřív za pět let. O své práci nesmíš s nikým mimo odbor mluvit, a i tady platí dost přísná pravidla."

„Já vím," přitakal. „Vy mi ale nerozumíte, já to chci. Musím to zkusit. Prostě... prostě musím."

Laura se bolestně usmála. Vzpomněla si sama na sebe a svoji touhu odhalit tajemství smrti. Na roky nekonečného výzkumu, nikdy nekončící pátrání po obracečích času. Už dávno to nebylo jen nutkání, byla to čirá posedlost.

„Můžu se tě na něco zeptat?" zajímala se.

„Na cokoliv," souhlasil.

„Ví o tom tvůj otec?"

Scorpius na okamžik zaváhal, jako by zvažoval lež, ale nakonec řekl: „Ne, to je čistě moje rozhodnutí."

Dlouhou chvíli ho pozorovala, než mu odpověděla. „Dobrá," souhlasila. „Pokud mi do konce týdne pošleš regulérní přihlášku, vezmu ji v potaz. Nic ti ale neslibuju," varovala ho. „Vyžadujeme OVCE na úrovni Vynikající z obrany proti černé magii, lektvarů, přeměňování a kouzelných formulí. Z ostatních předmětů nesmíš mít horší známku než Nad očekávání, ano? Budeš muset projít kolem příjímacích pohovů, testů a zkoušek, ve kterých si vyzkoušíme vše – od tvých kouzelnických dovedností, přes důvtip a logiku, ale čekají tě i náročné psychologické testy. Kdykoliv v téhle fázi můžeš být vyhozen a tvoje vzpomínky vzhledem k bezpečnostním pravidlům odboru upraveny. Souhlasíš?"

„Ano," vyhrkl horlivě.

„Tak fajn," přikývla a nabídla mu přes stůl ruku. „Vítej na Odboru záhad, Scorpiusi."

~••~

Bradavická škola čar a kouzel, 11. dubna 2018

Profesoru Longbottomovi hlasitě zakručelo v žaludku. Večeře dávno začala a profesní porady ještě pořád neskončily. Přemýšlel nad tím, jak si jeho kolegové dopřávají lahodné vepřové s bramborovou kaší, zatímco jemu zbyl poslední doušek studeného čaje.

„Dále!" odpověděl automaticky na zaklepání.

S postupujícím večerem jeho optimistický přístup mizel a už se ani nenamáhal předstírat vřelý úsměv. V kabinetu se zjevila Dominique Weasleyová, za uchem měla zastrčený brk, v náručí nesla hromadu nenovějšího vydání Bradavického zpravodaje.

„Právě jsme ho dodělali," vysvětlila a položila jeden výtisk na stůl.

„To je od tebe milé, díky," poděkoval Neville. „Tak, Dominique, víš, proč jsi tady. Přemýšlela jsi už o tom, co bys chtěla dělat až odejdeš z Bradavic?"

„Chci psát pro Denního věštce," prohlásila sebevědomě.

Neville se zatvářil povzbudivě. „To je jistě skvělý nápad. Ne, že bych tě chtěl od žurnalistiky odrazovat. Jen to má jeden takový maličký nepatrný háček..."

„Myslíte Ritu Holoubkovou?" povytáhla Dominique obočí.

„Přesně tak," oddychl si profesor Longbottom, že nemusí chodit kolem horké kaše. „Jistě víš, že paní Holoubková je... jak to říct, velmi temperamentní žena..."

„Je to kráva," utrousila Dominique bez zaváhání. „Ale to je mi jedno. Já tu práci chci."

Ředitel nebelvírské koleje si odkašlal. „Inu, je dobré, když pro změnu přijde někdo, kdo ví, co chce."

~••~

Redakce Denního věštce, Příčná ulice, 4. dubna 2020

„Mysli na to, kdo jsi, nenech se tou ženskou zastrašit," radil jí táta, když ji toho rána doprovázel po Příčné ulici k redakci Denního věštce.

„Jsem Dominique Weasleyová," opakovala si nejistě.

„Jsi nejnadanější mladá novinářka, jakou tam kdy měli," objal ji kolem ramen povzbudivě. „Jsi chytrá, ostrá a se slovy to umíš. Přijdeš tam a vytřeš jí zrak. Platí?"

„Platí," přikývla.

„Tak do toho, Dom. Jsme na tebe s maminkou oba pyšní."

Zhluboka se nadechla a vší silou se opřela do dveří. Ocitla se na malé recepci, kde seděla sympaticky vyhlížející mladá čarodějka.

„Dobré ráno, drahoušku. Jak vám mohu pomoci?"

Dominique si odkašlala. „Totiž...mám tady schůzku."

„Nechte mě hádat!" zasmála se zvonivě. „Jdete za slečnou Holoubkovou na pohovor, že ano? Tak si vezměte tuhle visačku, druhé patro na konci chodby vlevo. Hodně štěstí."

Dominique si připnula na sako visačku s nápisem Návštěvník a zamířila po dřevěných schodech nahoru. Ocitla se přímo v hlavní redakci a srdce jí poskočilo nadšením. Všude panoval novinářský chaos, který jí byl tak blízký. Reportéři na sebe pokřikovali, nad hlavami jim létaly desítky oběžníků, ve vzduchu voněla káva a čerstvě vytištěné noviny. Údery do psacích strojů střídalo škrábání brků po pergamenu – Dominique se ocitla v ráji.

Její radost trvala jen do chvíle, než přišla ke kanceláři Rity Holoubkové a pochopila, že ten dav, co před sebou vidí, nejsou náhodně uskupení reportéři, ale dva tucty zájemců o stejné místo. Všichni k ní zvedli obličeje s naprosto identickým výrazem, na hrudi připíchnutou kartičku Návštěvník – kritickým pohledem ji zhodnotili jako slabou soupeřku a s nezájmem zase sklopili oči zpátky ke své práci (většina z nich četla Denního věštce). Dominique se nervózně ošila – její konkurence byla nejen hojná, ale i služebně starší. Oproti některým vypadala jako sotva odrostlé dítě. Neměla nejmenší šanci. Přesto se s hlavou hrdě vzpřímenou posadila na poslední volnou židli a čekala.

Vlastně to bylo celé o čekání. První půl hodinu pořád žila z euforie, že vidí redakci Denního věštce zevnitř. Sledovala běžný šum, poslouchala nadávky reportérů na své zdroje, natahovala krk za přepážky. Druhou půlhodinu, kdy se dveře Ritiny kanceláře stále neotvíraly a nikdo nevešel dovnitř ani ven, v ní začaly hlodat pochybnosti. Už si nervozitou ožmoulala rohy svého životopisu, když přišel nějaký vyhublý mladík a lhostejně písklavým hlasem prohlásil: „Slečna Holoubková je naléhavě mimo kancelář, dnes se zřejmě nedostaví, vaše pohovory se odkládají na zítra."

Mezi přítomnými to zašumělo, ozvalo se několik zklamaných výdechů. Muž sedící vedle Dominique naštvaně zaklapl kufřík.

„Už zase, to snad není pravda!" zamumlal si vztekle pod vousy.

Většina uchazečů se zvedla a jeden po druhém začali odcházet. Dominique chvíli otálela, koneckonců přeci nikam nespěchala. Pak si všimla, že skupinka asi pěti čarodějů, která po sobě vrhá kradmé pohledy zpoza novin, nikam neodchází. Zaváhala – co když čekají na svoji příležitost, až se Rita objeví? Ctností každého reportéra je přeci vytrvalost. Možná si je tak Rita zkouší. Váhavě se tedy znovu posadila a pokračovala v čekání.

Po další hodině nečinnosti začínala být nervózní a ostatní taky. Jeden druhého probodávali planoucími pohledy, které mohly zabíjet. Pak začali po jednom pomalu odcházet. Dominique se však odmítala hnout z místa, neodskočila si dokonce ani na záchod, i když měla pocit, že to déle nevydrží. Podupávala nohou a snažila se myslet na cokoliv, jen ne na tekoucí vodu. Ve čtyři odpoledne je vyhublý mladík s písklavým hlasem vyhodil ven z budovy.

Doploužila se domů. Její matka ji netrpělivě vyhlížela z okna v kuchyni.

„Tak co, jaké to bylo?" vyzvídala dychtivě.

„Nepřišla," sykla Dominique. „Ale já se nevzdám."

Druhý den ráno přišla do redakce časně a řádně vybavená. V tašce měla dostatek vody i svačinu na celý den. Dorazila na chodbu před Ritinu kancelář mezi prvními. Pohodlně se uvelebila a dala se do čtení knihy. Uplynuly dvě hodiny, během kterých se v redakci neřešilo nic jiného, než ten obrovský průšvih, ke kterému včera došlo. Dominique v srdci hřálo vědomí, že má o událostech včerejšího večera mnohem lepší a detailnější informace než ostatní.

Potom se konečně objevila – Rita Holoubková osobně. Vlasy měla vyčesané do umných a překvapivě tuhých světlých lokýnek, které byly v podivném protikladu k její tváři s mohutnými čelistmi. Brýle měla posázené drahokamy a na tlustých prstech, v nichž svírala kabelku z krokodýlí kůže, měla dlouhé nehty s karmínovým lakem. Oblečená ve fuchsiovém kostýmku, klapala na vysokých podpatcích směrem ke své kanceláři. Šířila kolem sebe respekt a auru strachu – nějaká žena sedící o dvě míst od Dominique, se bázlivě přikrčila a zalapala po dechu. Prošla kolem nich, jako by nikoho neviděla a práskla dveřmi tak, že se málem vysypalo sklo z tabulky.

Mezi uchazeči zavládlo vzrušené očekávání – přítomnost Rity slibovala, že se celá záležitost konečně někam posune. Nicméně uplynuly další dvě hodiny, během kterých se z kanceláře za prosklenými dveřmi ozývalo nanejvýš hulákání. Potom se objevil stejný vyhublý mladík jako včera a písklavým hlasem oznámil: „Slečna Holoubková je pracovně vytížena, vaše pohovory se odkládají na zítra."

Třetí den Dominique přišla do redakce mezi prvními. Čarodějka na recepci se na ni povzbudivě usmála, když jí předávala visačku Návštěvník. Posadila se na nejbližší židli před kanceláří, pod zadek si strčila polštářek a stačila vypít svoji ranní kávu, než se na chodbu přiloudali i ostatní. S potěšením zjistila, že je uchazečů dnes o dobrou polovinu méně, zřejmě jim došla trpělivost.

Rita Holoubková se v redakci zjevila před polednem. Dnes na sobě měla křiklavě zelený kostýmek a na nehtech se jí blyštily rudé kamínky. Opovržlivě všechny přítomné sjela pohledem od hlavy až k patě a beze slova zmizela ve své kanceláři. Ani tentokrát nikoho dovnitř nepozvala a lidé začali propadat šílenství. Někteří odcházeli tiše, jiní hlasitě třískali věcmi a dali si záležet, aby bylo jejich rozhořčení slyšet.

Čtvrtý den se Dominique přistihla, že se jí tahle zvrácená hra vlastně líbí. Rita byla možná příšerný člověk, ale mezi reportéry konkurenci nenašla.
Pátý den dorazilo posledních sedm statečných. Dnes už se mezi sebou dokonce znali jménem, jak pečlivě si celý týden nakukovali přes ramena do životopisů. Rita toho dne v kanárkově žlutých šatech dorazila nezvykle časně. Při pohledu na zbylé uchazeče se jízlivě ušklíbla a zmizela ve své kanceláři. Opět z ní celý den nevycházela, pokud si nenašla chvilku, aby vystrčila hlavu a neseřvala někoho ze svých podřízených. Den se přehoupl v pozdní odpoledne a Dominique najednou zjistila, že zůstala sama.

Rita vyšla ze své kanceláře před pátou večer a Dominique se rozhodla chytit příležitosti.

„Slečno Holoubková, máte vteřinku?" vystartovala ze svého místa.

Rita několikrát přežvýkala žvýkačku a přimhouřila podezřívavě oči. „Máme domluvenou schůzku, drahoušku?"

„Měly jsme, v pondělí," vysvětlila, „ale říkala jsem si, že se zastavím a můžeme si popovídat o práci."

„O práci?" povytáhla obočí.

„Redaktora pro hlavní zprávy, abych byla přesná," přitakala.

Rita se na ni zadívala jako na odporný hmyz. „Zlatíčko, to jsme si nerozuměli. Já nemám volné místo u hlavních zpráv. Sháníme editorka do společenské rubriky a někoho na inzeráty."

„Já vím," nenechala se vyvést z míry. „Ale říkala jsem si, že to možná přehodnotíte, když si přečtete moje portfolio a životopis. Četla jste je? Protože pokud ne, ráda vám je znovu ukážu," zašmátrala v tašce a vytáhla objemný šanon.

Rita jen odmítavě zakroutila rukou. „To nebude třeba, když mne omluvíš –"

„Najdete tam moje články do Bradavického zpravodaje, jehož jsem šéfredaktorkou už druhým rokem, i tři externí články pro Týdeník čarodějek a sloupek, který vycházel loni v Moderním přeměňování. Věřím, že se pro práci v Denním věštci perfektně hodím."

„Drahoušku," usmála se a odhalila tři zlaté zuby. „Nemám pro tebe volné místo. Zkus si podat žádost na inzeráty."

„Při vší úctě, slečno Holoubková," nevzdávala se, „mě je pro inzeráty škoda, tu práci může dělat každý trouba. Jsem mladá, umím psát a chytím se každé příležitosti. Když si společně popovídáme, myslím, že se shodneme, že tohle je pro mě to správné místo. "

„Není to pro tebe správné místo, protože tu žádné není," odbyla ji Rita a zamířila ke schodišti. „Lituji, nemám čas."

„To nevadí!" křikla za ní Dominique. „Počkám si!"

Šestý den Dominique přišla dřív než většina zaměstnanců. Když se Rita vynořila schodišti, přiskočila k ní s kelímkem kávy. Reportérka se na ni šokovaně zadívala.

„Tři kostky cukru a sójové mléko, jak to máte ráda," usmála se Dominique.

Rita od ní kávu neochotně přijala. „Kdo tě sem v sobotu pustil? Nebo jsi tu snad spala?" prohlédla si skepticky její rozcuchané světlé vlasy.

„Přišla jsem v šest ráno s ostatními reportéry. Udělala byste si na mě chvilku?"

„Řekla jsem ti, že žádné místo nenabízím," zopakovala malinko afektovaným hlasem a zabouchla za sebou dveře.

„Můžeme si o tom promluvit i později!" ujistila ji Dominique hlasitě.

Sotva dosedla na prázdnou židli, dveře se znovu rozlétly a Rita do ní vpila svůj pronikavý pohled. „Ty jsi byla u mě v kanceláři a dala mi tam svoje portfolio?" vyjekla.

„A taky jsem vám s dovolením zalila květiny."

„Nemůžeš se plížit po mojí redakci a vkrádat se do mé kanceláře!"

„Až budu váš zaměstnanec –"

„Ty nebudeš můj zaměstnanec!"

„Dejte mi pět minut, slečno Holoubková a já vám dokážu, že za to stojím."

„Fajn," vyštěkla Rita nakonec. „Pět minut."

Dominique vběhla rychle do kanceláře, kdyby si to snad Rita hodlala rozmyslet. Šéfredaktora seděla za psacím stolem, bleskobrk a pergamen připravený. Znovu se zadívala na portfolio a s nezájmem ho prolistovala. Pak se jí potěšeně blýsklo v očích.

„Ale, vida vida...Dominique Weasleyová," zašeptala a zvedla k ní tvář, ve které se jí zračil upřímný zájem. „Od kterého z těch Weasleyovic vlastně jsi?"

„Moji rodiče pracují pro Gringottovy," vysvětlila.

„Ach ano, na tvoji matku si vzpomínám. To je ta francouzská květina, co se kdysi účastnila Turnaje, že ano?"

„Ano."

„A oba tví rodiče byli členy Fénixova řádu."

„Ano."

„Tak to je – odpusť mi to nadšení – přímo k pomilování," usmála se na ni zářivě. „Pověz, jaké je to být neteří slavného Harryho Pottera?"

Její chování se obrátilo.

Dominique šokovaně vykulila oči. Ačkoliv ještě nic neřekla, její bleskobrk už se řítil po pergamenu ze strany na stranu.

„Myslela jsem, že tohle je pracovní pohovor, ne interview o mojí rodině."

Rita se však nedala zastavit. „Co říkáš na události posledních dnů na ministerstvu? Zvládají bystrozorové dobře svoji práci? Zvládá Harry Potter svoji práci?"

„Nemůžeme přece posuzovat jejich práci jen tehdy, kdy dojde k nějaké tragédii," namítla Dominique rozumně. „Fakta jasně hovoří o –"

„Jaký vztah máš k Edwardovi Gregorovičovi, kterého nachytali při opakovaném porušování zákona?"

„Cože?" vyhrkla. „Je to můj spolužák."

„Slyšela jsem, že to byl i tvůj přítel," mrkla na ni a spiklenecky se usmála. „Pověz, měl váš rozchod co dočinění s jeho nezvladatelnou povahou?" zašeptala tajnůstkářsky.

„Jak to souvisí s pracovním místem v Denním věštci?" pokoušela se zachovat neutrální tón.

„Moji zaměstnanci přede mnou nemají žádná tajemství," ujistila ji a praskla bublinu ze žvýkačky.

„O tom nepochybuju," zamumlala.

„Pokud ti tohle interview připadá příliš osobní, támhle jsou dveře."

Dominique se však nepohnula ani o milimetr a Rita si její chování vyložila tak, že může pokračovat.

„Ty jsi ovšem na temperamentní chlapce zvyklá, že?" zeptala se brk už klouzal po dalším čistém listu pergamenu. „Jaké je to vyrůstat s Potterovými? Co mi můžeš povědět o Albusovi? Brzo ho čeká třetí úkol Turnaje – myslíš si, že je připravený?"

„Ehm," hlesla.

„Má vůbec ten nebohý chlapec nějakou šanci, když je jeho soupeřkou zrovna Eileen Blacková?"

„Já jsem vám nepřišla povídat o svých kamarádech," zopakovala netrpělivě. „Přišla jsem žádat o místo."

„Jistě, samozřejmě," přitakala. „Četla jsi můj včerejší úvodní článek?"

„Byl obdivuhodně sprostý vůči ministryni," odpověděla Dominique podrážděně. Začínala té ženské mít plné zuby.

„Myslíš si, že Emily Gregorovičová je žena na svém místě?" šlehla po ní očima a dychtivě očekávala odpověď.

„Myslím si, že pro kouzelnický lid udělala víc než kdo jiný."

„A není její pozice ministryně kouzel ve světle události posledních dnů poněkud nejistá?"

„Řekla bych, že váš názor je poněkud zaslepený a vyhraněný."

„Zlatíčko," oslovila ji familiárně, „existují jen dva názory: ten můj a ten špatný. To by měl někdo, kdo usiluje o místo redaktora, vědět. Jak bys popsala svoje přednosti?"

„Jsem komunikativní, dravá a nevzdávám se."

„A máš nějakou slabinu?"

„Ano, mám," souhlasila. „Upřímnost."

„To přeci není špatná vlastnost."

„Je mi celkem ukradené, co si myslíte," opáčila. „Jsem dobrá. A tu práci chci. A vy víte, že si ji zasloužím. Ale jestli jste mě pozvala dál jen proto, že Harry Potter je můj strýc, nebo kvůli mému bratranci, nebo proto, s kým se kamarádím, tak se nemáme o čem bavit. Svoji rodinu a svoje přátele vám kvůli místu neprodám. Dělám seriózní žurnalistiku."

Rita se opovržlivě usmála. „Píšeš pro obyčejný školní časopis."

„Ale nešířím lži," ujistila ji a zvedla se z místa.

„Novinařině musíš něco obětovat, to není procházka růžovým sadem, moje milá. Je to svinstvo, ale zároveň svobodná práce. Musíš se umět skrz noviny prodat. Nikoho nezajímá nějaký nudný příběh, chce to příběh, co má šťávu!"

„Třeba jako ten, že jste neregistrovaný zvěromág a ke svým zdrojům se dostáváte nepozorovaně v podobě brouka?" nadhodila Dominique.

Rita se zatvářila, jako by ji růžová žvýkačka uvízla v krku a začala ji dusit. V kanceláři zavládlo hrobové ticho. Reportérka dlouhými prsty několikrát klepla o hranu stolu.

„Galeon za sloupek," prohlásila pak. „Začneš okamžitě nejnovějšími událostmi z Turnaje tří kouzelníků. Chci všechno – reportáže, zákulisní drby, rozhovory se šampiony. Jestli to nebude dobré, nezaplatím ti ani srpec."

„Nebudete litovat," ujistila ji Dominique a napřáhla k ní ruku.

Rita znechuceně mlaskla. „Tím si nejsem tak jistá."