„A nezapomínej, že nezáleží na tom, kdo jsou tví předci, ani na tom, jaká krev v tobě je, ale důležité je, aby sis dokázala vybrat sama, jakou cestou se vydáš. Nemusíš jít tam, kam oni."

„Proč mám pocit, že nejsem první člověk, kterému tohle říkáš?" zamračila se. „To, že mě sem Malfoyovi dali, nebyla náhoda, že ne? Znal jsi mé rodiče osobně?"

(Mé jméno, má krev II: Kapitola pátá – Já tě v tom nenechám)

~••~

Rumunsko, červen 1971

Na svět už dávno padl soumrak a dívka musela svou tvář tisknout na okýnko o to usilovněji, aby směla vyhlížet ven na ubíhající krajinu. Když pak vlak vjel do tmy tak naprosté, až to působilo, jako by opustil zemi a řítil se nyní prázdnem, odvrátila obličej stranou a zadívala se na svého společníka.

Abraxas Malfoy zkontroloval čas na kapesních hodinkách a složil noviny.

„Už tam budeme, měla byste se připravit, slečno," pronesl první větu od toho rána.

A opravdu, jako by ten okamžik svými slovy uspíšil, stroj začal téměř vzápětí zpomalovat. Dívka netušila, jak přesně by se měla připravit a zejména na co. Včera odpoledne pohřbili její matku. Dřív, než ze sebe vůbec svlékla smuteční šaty, ji otec poslal s Malfoyem pryč. Byli už druhým dnem na cestě a všechno, co sebou měla, byl jeden otlučený kufr, svá dvě štěňata v proutěném košíku a ty šaty, které jí stále připomínaly, že ztratila svoji nejmilejší osobu na světě.

Vlak vjel do stanice a sotva dozněl poslední hvizd píšťalky, byli na místě. Abraxas vytáhl ze zavazadlového prostoru její kufr. Dívka pevně uchopila košík se spokojeně spícími štěňaty. Společně vystoupili na docela opuštěnou stanici složené z jedné napůl zřícené budky přilepené ke kolejím. Nedaleko na ně již čekal připravený kočár se sluhou, který je odvezl do cíle jejich cesty, na vrcholek strmého kopce, kde se k nebi tyčil středověký hrad. Kočár zastavil uprostřed kamenného nádvoří ponořeného ve tmě.

Abraxas jí pomohl vystoupit, a pak společně stanuli tváří tvář vysokému světlovlasému muži, který se vedle kočáru zčistajasna vynořil jako stín ze tmy.

„Vy musíte být pan Malfoy," zvolal potěšeně a nabídl mu svou ruku. „Ivan Dimitrijevič, velice mě těší."

Potom obrátil svou pozornost k dívce a roztáhl ústa v neupřímný úsměv, který odhalil jeho bělostné špičáky. Děvče sebou nepatrně trhlo, ale jinak nedalo najevo strach. „A ty budeš jistě Selene."

Mlčky přijala jeho ledovou ruku a krátce ji stiskla.

„Doufám, že jste měli příjemnou cestu," prohodil Ivan přehnaně nahlas, když si uvědomil, že jeho společníci neoplývají ochotou konverzace.

„Ano, děkujeme za optání," přitakal Malfoy. „Jak ale jistě víte, mám mnoho neodkladné práce, takže budu muset vyrazit zpátky."

„To je ale škoda, mohl jste se zdržet alespoň na čaj či kapku něčeho ostřejšího."

Abraxasův výraz napovídal, že na tomhle místě by se nezdržel ani o minutu déle, i kdyby ho někdo přikoval kletbou úplného spoutání. „Je mi to opravdu líto, ale bohužel to nejde. Ráno mě očekávají na ministerstvu. Tak tedy sbohem," rozloučil se s Ivanem, a pak zaváhal při pohledu na mlčenlivou Selene. „Na viděnou, slečno."

Potom nasedl zpátky do kočáru, sluha prásknul bičem a koně se vydali klusem zpátky k nádraží. Selene kočár sledovala, dokud jí nezmizel z očí v černočerné tmě, teprve potom obrátila svoji tvář k Ivanovi, který si ji se zájmem prohlížel.

„Řekl vám otec, na jak dlouho mě sem posílá?" zeptala se přímo.

„Chce, abys nastoupila na zdejší akademii a učila se černé magii," vysvětlil jí. „Nic ti neřekl?"

Dívka neodpověděla, a tak ji Ivan zavedl dovnitř. Provedl ji po hlavních obyvatelných místnostech sídla a poučil ji o základních pravidlech života mezi upíry. Selene ho brzy požádala, zda by si mohla jít lehnout, protože se cítí po cestě unavená. Odvedl ji do komnaty, která se měla ode dneška stát jejím pokojem.

Stála u okna a vyhlížela do noci. Otec ji sem poslal, aby se jí zbavil, aby odklidil nepohodlného svědka. Ona však nezapomněla, co viděla. Zabil ji. Zabil maminku přímo před jejíma očima. Tahle cesta byla trest za to, že věděla příliš. Rozhlédla se po studeném a nehostinném pokoji. Ještě netušila, že se stane jejím domovem na dalších šest let. Chtěla plakat, ale slzy nepřicházely. Uhladila si smuteční šaty blíž k tělu, a právě v ten okamžik, díky tomu obyčejnému gestu, pochopila, že je od teď na všechno sama. Něco se v ní zlomilo. Někde hluboko uvnitř jedenáctiletého děvčete začala klíčit nenávist k vlastnímu otci.

~••~

Anglie, listopad 1981

„Dej mi ji."

„Tohle je nelidské, Luciusi. Nemůžeš ji strčit někam do sirotčince."

„Nehodlám se s tebou o tom přít."

Narcissa Malfoyová sklopila zrak k dítěti zabalenému v peřinkách. Děvčátko spokojeně oddychovalo a nemělo sebemenší tušení, že právě rozhodují o jejím osudu. Byla narozená sotva pár dnů a už nebyla na tomhle světě vítaná.

„Měla by ses starat o našeho syna, Cissy," poručil jí chladně, „ne o nějakého haranta, co k tobě strčila prachsprostá zrádkyně."

„Na tom přece nezáleží," zašeptala Narcissa zlostně. „Je po všem."

Luciusovu tvář zkřivil vztek. „Jak se opovažuješ -?"

Jeho žena se bázlivě přikrčila a přitiskla si děvčátko víc k hrudi, jako by ho tím gestem mohla ochránit.

„Není po všem," ujistil ji chladně, „Pán zla zase povstane. A do té doby se všichni budeme chovat tak, jak se od nás očekává. V mém domě není místo pro parchanta jako je ona."

„Vždyť nikoho nemá," pokoušela se ho Narcissa přesvědčit. „Sirius sedí v Azkabanu a Selene je nejspíš na útěku..."

„Je mrtvá," přerušil ji chladně a v jeho výrazu nebyla ani špetka soucitu.

Narcissa zmlkla uprostřed věty. Nesebrala v sobě dostatek odvahy, aby se zeptala, jak o tom ví. Jízlivý hlásek v hlavě jí napovídal, aby se raději netázala.

„Dej mi ji," vyzval ji naposled autorativně a natáhl k ní ruce. Narcissa mu déle nevzdorovala, byla příliš otřesená zjištěním, že její manžel nejspíš přihlížel smrti ženy, která do ní vložila důvěru. Předala mu děvče do náručí a upravila jí peřinku tak, aby ji neofouklo.

„Jen mi slib, že ji nedáš do sirotčince," požádala ho tiše.

„Dám ji do ústraní," odpověděl neurčitě. „Někam, kde může vyrůstat, dokud Pán zla nerozhodne, co s ní bude."

S těmi slovy odešel hlavními dveřmi Malfoyovic sídla a Narcissa ho vyprovázela pohledem, dokud nepřekročil hranice pozemku a nepřemístil se s dítětem pryč.

Trvalo mu skoro celý den, než dorazil na místo, které hledal. Holčička byla tou dobou už velmi neklidná a neustále plakala. Měla hlad a potřebovala přebalit, ale on jí sotva věnoval pozornost. Zabušil na obrovská dřevěná vrata a vyčkával. Po pár vteřinách se odsunula závora a za dveřmi se objevila shrbená stará žena.

„Hledám Ivana Dimitrijeviče," vysvětlil jí popuzeně.

Žena si ho zkoumavě prohlédla od paty až k hlavě, a potom mu pokynula, aby vešel dál. Následoval ji dovnitř hradu. Sotva se za nimi zavřela těžká dubová vrata, ocitli se v naprosté tmě.

Vzduch proťal mužský hlas.

„Omluvte moji neslušnost, ale mám dojem, že jsem žádné hosty nečekal."

Najednou se v celé místnosti rozhořely pochodně a osvítily velký sál. Přímo před nimi stál vysoký muž, měl polodlouhé světlé vlasy a měřil si nečekaného návštěvníka podezřívavým pohledem.

„Jmenuju se Lucius Malfoy," začal příchozí přímo.

„Vím, kdo jste," přerušil ho Ivan netrpělivým mávnutím ruky. „Jak vám můžu pomoci, pane Malfoyi?"

„To ona," pohodil Lucius bradou směrem k plačícímu dítěti. „Potřebuju ji tady nechat."

„Tohle není sirotčinec."

„Před deseti lety jste tu jednu schovanku měl," nedal se Lucius odbýt.

Ivanovi se blýsklo v očích, jako by si něco vybavil. „To byla poněkud jiná situace."

„Ta situace je úplně stejná," vyvedl ho z omylu. „Tohle je dcera Selene Raddleové."

Upír na zlomek vteřiny strnul v úžasu, ale vzápětí zase nasadil neproniknutelnou masku. „Co přesně po mně chcete?"

„Vychovávejte ji, pošlete ji do nejlepší školy, všechno vám zaplatím," vysvětlil. „Nikdo se ale za žádnou cenu nesmí dozvědět, kdo doopravdy je. Zejména ona sama ne. Vrátím se pro ni, až bude správná chvíle."

Ivan si ho podezřívavě měřil. „Co z toho budu mít?"

„Dostatek financí," ujistil ho Malfoy, „a vděk a přízeň Pána zla, až se vrátí."

„Jestli se vrátí," opravil ho Ivan.

„O tom není pochyb."

Dlouhou chvíli si ho upír podezřívavě měřil, ale nakonec s nabídkou souhlasil. Potřásli si rukama a Ivan přijal značný obnos zlata v sametovém mníšku i plačící dítě.

„Jak se jmenuje?"

„Emily," odpověděl mu bez špetky zájmu a otočil se k odchodu.

Ivan tam chvíli postával s malou Emily v náručí a sledoval vzdalující se siluetu čaroděje stejně jako před deseti lety odjíždějící kočár.

„Doufám, že to s tebou bude snazší," povzdychl si při pohledu na novorozeně. „I když něco mi říká, že ne," dodal vzápětí.

~••~

Rumunská akademie černé magie, říjen 1976

Říkali tomu místu akademie, ale pro Selene to nebylo nic jiného než vězení. Bývalé sídlo jednoho z mocných členů rodu Hohenzollernů stálo ukryté v horách daleko od zraku mudlů. Na celém panství žilo nanejvýš padesát lidí, včetně personálu a vyučujících. Všichni se mezi sebou znali a byli něco jako jedna velká rodina. Ve skutečnosti však neexistovalo méně přátelské místo, kde člověk mohl vyrůstat.

Selene na akademii vedenou Vladem II., jedním z nejmocnějších čarodějů zabývajících se černou magií, nastoupila ihned po svém příjezdu do Rumunska. Žila zde převážnou část roku a k Ivanovi se vracela příležitostně na víkendy. Jelikož akademie byla utajovaným institutem zanedbatelné velikosti, nesvazovaly ji tak přísná pravidla jako velké evropské kouzelnické školy. Přesto i tady mělo vyučování jakýsi řád a stanovená pravidla, která museli studenti dodržovat.

Byla tichou a pilnou studentkou, kterou učitelé zbožňovali, protože ráda pokořovala výzvy. Dokonale ovládala nitrobranu, naučila se ta nejmocnější zaklínadla i přípravu lektvarů, uměla kouzlit neverbálně, dokázala použít i kletby, které se nepromíjejí. Znala všechny byliny i kouzelná zvířata, ovládala hadí jazyk, perfektně zvládala patrona. Stihla toho příliš. Jedna část jí samotné toužila stále po nových a nových znalostech, té druhé činilo potěšení být v něčem lepší než ostatní. Ať se to snažila popírat sebevíc, kloubily se v ní povahy obou jejích rodičů.

Čas na akademii, který nevěnovali studiu, se vlekl pro dospívající děti příliš pomalu. Daleko od civilizace neměly příliš mnoho příležitostí k zábavě, a tak si krátily čas po svém.

„No tak Valérie, nenech se prosit!"

„S tebou není žádná legrace!"

Drobná světlovlasá dívka za hlasitého povzbuzování hloučku přátel vstala.

„Mám to zkusit?" vyprovokovala je svým zvoláním a odpovědí jí bylo několik hvízdnutí a cinkání lahví o sebe. Valérie na malý okamžik zavřela oči a v obličeji se jí usídlil výraz naprostého soustředění. Pak se ozvalo tiché lupnutí a v místě, kde ještě před chvílí stála, se nyní vznášela vrána. Kamarádi její kouzlo ocenili potleskem a Valérie v podobě vrány nad jejich hlavami opsala několik koleček. Potom se proměnila zpátky do své lidské podoby a s výrazem absolutní euforie dosedla zpátky na svoje místo.

Sedm nejstarších a nejnadanějších žáků akademie si dlouhé večery na střeše krátilo tajnými večírky příliš často. Seděli ukrytí ve stínech věží, popíjeli propašovaný alkohol a bavili se nácvikem zaklínadel.

Ta noc byla chladná a byl z ní znát začínající podzim, ale nikdo si s počasím hlavu příliš nelámal. Selene stiskla mezi prochladlými prsty zapálenou cigaretu a potáhla si. Když vyfukovala kouř, opřela se temenem hlavy o hruď Erika Kirillova. Byl o rok starší než ona a bláznivě se do ní zamiloval. Tahala ho za nos jenom pro zábavu a potěšení z toho, že může někým manipulovat. Nikdo z těch, se kterými tady právě seděla, nebyl její skutečný přítel. Hořce si uvědomovala, že v ní některé otcovy zásady hluboce zakořenily.

„Jestli budeme i zítra nacvičovat nitrobranu, nejspíš mi pukne hlava," postěžoval si Vasilij Solovjov a promnul si spánky.

„Ty bys měl trénovat dnem i nocí," dobírala si ho Valérie. „Dostat se do tvé hlavy je příliš snadné."

„Nebuď vychloubačná!" osopil se Vasilij podrážděně, přihnul si z láhve a poslal ji dál.

„Zato tadyhle Selene, ta je nečitelná," zamračila se Valérie, jako by si ten fakt až teď uvědomila. „Do její hlavy nikdo nevidí."

„Protože je pošuk!" dobíral si ji Vasilij a vysloužil si za to od Erika šťouchnutí do paže.

„Přece nechcete znát všechna moje tajemství," protáhla Selene záhadně a kamarádi se rozesmáli.

„Co my o tobě vlastně víme?" nedala se Válerie tak snadno odbýt. „Klidně můžeš být naprosto šílená."

„Nebo hledaný vrah," přisadila si Beáta, která doposud zamlkle zírala na dno své lahve.

„Anebo mě sem prostě můj otec šoupnul, aby se mně zbavil," uzavřela jejich dohady chladně.

„Hele, ukaž nám jedno z těch tvých zaklínadel," napadlo najednou Erika.

Selene nejdřív demonstrativně zavrtěla hlavou, ale když dál žadonili, odevzdaně si povzdychla. Vstala a za hlasitého skandování přistoupila až na okraj střešní římsy. Chladný vítr ji štípal do tváří. Stoupla si k nim čelem a k hluboké propasti za sebou zády.

„Chcete vidět kouzlo?" dobírala si je.

A pak skočila. Skočila ze života přímo do černočerné nicoty. Nevyžadovalo to inteligenci ani odvahu, jen nerozvážnost zatracence. Naklonili se přes římsu, aby na ni lépe viděli, ale Selene jejich obličeje už nevnímala, byly to jen rozmazané šmouhy kdesi v dáli. Vítr jí svištěl kolem uší a ona padala volným pádem a jako vždy se cítila svobodná. A pár vteřin před tím, než její tělo mělo dopadnout na kamennou dlažbu a roztříštit se, jen zlomek sekundy před tím, než by si zlomila vaz, se uprostřed ničeho zastavila, a potom stejnou rychlostí začala stoupat zpátky nahoru.

Když spočinula nohama zpátky na střeše, dostalo se jí obdivných ovací a poklon.

„Naprostá fantazie!"

„Jak to zatraceně děláš?"

„Tak to by pro dnešek stačilo!" chladný hlas profesora Molchanova přerušil jejich veselí. Obávaný učitel vystoupil ze stínu a změřil si své žáky zlověstným pohledem. „Jestli nebudete do dvou minut všichni ve svých postelích, budete spát za trest ve sklepení, rozuměli jste?!"

Všechny dny strávené v akademii nebyly tak bezstarostné. Vyžadovala se od nich jistá disciplína a zápal pro černou magii. Selene velmi často postrádala obojí a obzvlášť ve dnech, kdy o sobě dala vědět její minulost.

„Už jste to slyšeli?" zeptala se jich Beáta při jedné z hodin lektvarů.

„A co?"

„V Anglii došlo k nějakému masakru," vysvětlila a položila na stolík, kolem kterého všichni stáli, noviny. „Prý tam má někdo spadeno na mudly. Tenhle měsíc je to už třetí útok."

„Koho to zajímá?" pokrčil Erik rameny. „Anglie? Tam nikdo z nás ani nikdy nebyl."

„Selene tam byla," vyvrátila jeho slova Valérie a všichni k ní otočily hlavy.

„Před pěti lety," odfrkla si jmenovaná a teprve teď k nim vzhlédla od své práce. „Co dalšího píšou?"

„Prý se jedná o útok nějakého černokněžníka," pokrčila Beáta ledabyle rameny. „Je pověstný tím, že na místech činu nechává znamení."

Selene ustrnula v pohybu a hbitě se natáhla po novinách. Polovinu přední strany zabírala fotografie nějaké londýnské ulice a nad jedním z domů se vznášelo Znamení zla. Neviděla ho pět let, ale stačil jí jediný pohled, aby jí po zádech přeběhl mráz. Byl to nepochybně podpis jejího otce. Žluč se jí zvedla až do krku.

„Jsi v pořádku?" zeptal se Valérie.

„V naprostém," odpověděla suverénně a jako obvykle nedala najevo své pocity.

V takových situacích se nebyla schopná soustředit na žádné ze svých hodin, myslela jen na ty tiché chvíle, kdy se bude moct vrátit do svého pokoje a být sama sebou.

~••~

Kruval, duben 1995

„Je mi velice líto, že jste musel vážit cestu z takové dálky, pane Dimitrijeviči."

„Nic se nestalo, je pochopitelné, že jsem dorazil."

„Víte, jenom zastupuju pana Karkarova v jeho nepřítomnosti, nemám tušení, jak podobný kázeňský přestupek řešit. Zdá se, že na ni máte vliv jenom vy jako její poručník."

„Vyřídím si to s ní, o to se nebojte. Děkuji za váš čas."

„Bylo mi potěšením."

Útlá čarodějka s vysoko posazeným drdolem a hrozivě svraštěným obočím mu potřásla rukou a vrátila se zpátky do ředitelny. Ivan dlouhou chvíli upřeně pozoroval dveře, které se za ní zavřely, a teprve potom obrátil zrak k dívce za sebou.

Emily sedící na studené lavičce v náručí chovala černou kočku, a když vycítila jeho pohled, zvedla k němu lhostejně oči. Ivana bezděčně napadlo, že je na svou matku pozoruhodně podobná nejen fyzickým vzhledem, ale i vzpurnou povahou.

„Zavřela jsi spolužáka do sklepení a nechala ho tam dva dny hladovět?" zeptal se jí přímo.

Emily pokrčila rameny. „Dostal, co si zasloužil."

Ivan si hlasitě povzdychl. „Co jsem ti říkal o vycházení s ostatními dětmi?"

„Já nejsem dítě," ohradila se příkře, „a s těmi idioty vycházet nemusím."

„Poslal jsem tě studovat do Kruvalu, aby se ti dostalo toho nejlepšího kouzelnického vzdělání," připomněl jí. „Zkus mi projevit svou vděčnost tím, že tě nevyhodí."

„Je to jenom podmínečné vyloučení."

„Emily!" po jeho ledovém klidu nebylo ani památky. Ivanův hlas šlehl vzduchem jako bič a odrážel se od vysokých kamenných zdí hradu.

Dívka si otráveně povzdychla. „Omlouvám se, strýčku Ivane," pronesla naučenou frázi s notnou dávkou sarkasmu. Nic jiného od ní ani nečekal.

Rozmrzele přikývl a pokynul jí, aby ho následovala. Společně kráčeli dlouhou studenou chodbou.

„A jak ti jde učení? Když už jsem se musel trmácet až sem?"

Emily zadumaně podrbala kočku za ušima a pronesla svým pronikavým hlasem. „Většina učitelů za moc nestojí. Podle mě na nás kladou zbytečně nízké nároky."

„Tohle není odpověď, kterou bych čekal," přiznal upír.

„Já taky nejsem zrovna konvenční," odvětila suše.

Doprovodila ho až k hlavní bráně na školních pozemcích. Překročit hranice nesměla. Venku už panovala tma, ale ona se v ní pohybovala stejně přirozeně jako on.

„Do konce roku už nechci obdržet žádné stížnosti," varoval ji.

„Buď bez obav."

Věnoval jí poslední varovný pohled a zmizel za bránou. Emily se vracela do hradu pomalým krokem, navzdory tomu, že už měla být dávno ve své ložnici. S pravidly si nikdy hlavu příliš nelámala, nenechala si diktovat, jak se má chovat. Bylo jí jedno, jestli ji ze školy vyloučí.

Vyrůstala jako sirotek v sídle plném upírů. Neznala svou pravou rodinu, neznala dokonce ani své pravé jméno. Nikdy nebyla tak pošetilá, aby se Ivana vyptávala. Tiše se plížila v jeho stínu a postupně odhalovala příběh kousíček po kousíčku. Život mezi upíry ji naučil samostatnosti a přehnané opatrnosti. Polovina spolužáků ji nazývala pošukem, ta druhá z ní měla hrůzu. Ona většinu z nich považovala za pitomce. Neměla přátele, snad až na jednu výjimku. Na mladíka, který jí zachránil život. Ale Viktor byl příliš daleko a jí nezbývalo než opatrovat všechny jeho dopisy, které byly jediným důkazem toho, že i ona má nějaké city.

Dlouhé večery trávila čtením zakázaných knih a samostudiem, zatímco někde ve skrytu duše doufala, že se z tohoto místa dostane jednou pryč. Něco jí totiž napovídalo, že se blíží velké změny..

~••~

Rumunsko, červenec 1977

Návrat do Ivanova sídla toho léta snad poprvé uvítala, aby se zbavila všudypřítomného Erika a příliš zvědavé Valérie. Jejich otázky začaly být dotěrnější a Selene se obávala, že velmi brzy vyjde pravda najevo. Nedělala si iluze, že by odhalení identity jejího otce od ní všechny odehnalo – právě naopak: přepokládala, že by se vtírali do její přízně o to víc. Ta představa se jí bytostně příčila.

Přes den spala a žila v noci. Okolní lesy se staly jejím útočištěm a alespoň částečně jí vynahrazovaly pocit domova, po kterém se jí občas zastesklo. Jenže ten byl nenávratně pryč – zemřel společně s její matkou, stejně jako všechno, co jí dělalo v životě šťastnou.

Toho večera se vracela společně se svými psy z dlouhé procházky. Cestou si v lese natrhala úponici jedovatou do svých lektvarů a odložila ji v kuchyni. Ke svému překvapení našla v jídelně Ivana se dvěma muži, které nepoznávala.

„Máme návštěvu, strýčku Ivane?" zeptala se obezřetně a přistoupila o něco blíž.

Jeden z mužů na ni upřel své oči a ona na okamžik pocítila dávno zapomenutý pocit strachu. Trvalo jí sotva zlomek vteřiny, než si uvědomila, že se jedná o jednoho z otcových poskoků. Přímo před ní stáli dva Smrtijedi.

„Pánové vážili dlouhou cestu kvůli tobě," objasnil Ivan a z tónu jeho hlasu bylo zřejmé, že se mu ta situace nezamlouvá.

„Máme pro vás vzkaz, slečno," vysvětlil Smrtijed a naznačil něco jako mírnou úklonu.

Selene ztuhla na místě a sevřela rukama pevně opěradlo židle. Tušila, že ať vyřkne cokoliv, nebude to nic pěkného.

„Váš otec si vyžádal váš návrat."

Chvíli zarytě mlčela a měřila si oba tvrdým pohledem. „Proč?" řekla pak.

„Je nejvyšší čas, abyste přijala svoje postavení," sdělil jí. „Pán zla očekává, že dorazíte ještě během tohoto týdne."

V místnosti zavládlo ledové ticho. Smrtijedi si vyměnili několik nervózních pohledů, zřejmě očekávali nějakou reakci. Ivan se držel záměrně zpátky. Věděl, že do některých záležitostí nemá právo mluvit.

„A to je všechno?" sykla nakonec. „Po šesti letech mlčení? Prostě jen tak?"

„Pánové ti jen přišli předat vzkaz, nic víc," prohlásil Ivan autorativně a dal jí tónem hlasu najevo, aby zbytečně nevyvolávala konflikty tam, kde nejsou zapotřebí.

Selene po něm šlehla rozzuřeným pohledem, ale potom strojeně prohlásila. „Děkuju za vaši loajalitu, pánové. Vyřiďte otci, že mě může tento týden očekávat."

Oba kouzelníci se spěšně rozloučili a odešli. Selene s Ivanem dlouhou chvíli stáli vedle sebe mlčky. Poprvé za dlouhá léta se konečně v něčem shodli – spojoval je jistý druh nenávisti vůči muži, který si bral, co chtěl.

„Tak to je zřejmě konec," prohlásila Selene do ticha a kvapně odešla dřív, než Ivan stačil odpovědět.

Selene nedalo příliš velkou práci sbalit své věci – celý její život se stejně jako před šesti lety vměstnal do jednoho kufru. Nebyla sentimentální, ale když nastala chvíle jejich rozloučení, přeci jen se neubránila zaváhání.

Panoval večer, stáli na nádvoří a nebe se kabonilo v přicházejícím dešti. Sešla poslední schod a ohlédla se. Nevěděla, co by měla říct. Většinu let spolu nevycházeli – příliš často mu dávala najevo, jak se jí příčí žít na tomhle místě. V tuhle chvíli si však nepřála nic jiného, než aby tu mohla zůstat. Děsila se toho, co ji v Anglii čeká.

Jako by jí Ivan četl myšlenky, a možná to skutečně udělal, prohlásil: „Dávej na sebe pozor. Nevěř jim vše, co ti napovídají."

Selene překvapeně přikývla a napřáhla k upírovi ruku, kterou jí vzápětí silně stisknul.

„Sbohem, strýčku Ivane," pronesla co nejvřeleji.

„Na viděnou, Selene," odpověděl a vyprovázel ji pohledem celou cestu z hradu.

~••~

Rumunsko, červenec 1995

Její předtuchy se vyplnily toho léta, kdy se vrátila z Kruvalu na prázdniny. Jako obvykle si krátila dlouhou chvíli čtením, když zaslechla klapot koňských kopyt. Přešla překvapeně k oknu a vyhlédla na nádvoří. Skutečně k nim mířil kočár, přestože byl jasný den. Ivan nikdy nepřijímal návštěvy jindy než v noci.

Emily odložila knihu a vyšla z pokoje s jednou kočkou v náručí, ty ostatní ji jako obvykle následovaly. Neslyšně se přesunula až do haly, kde Ivan právě uvítal nějakého muže a chlapce přibližně v jejím věku.

„Neříkal jsi, že máme návštěvu, strýčku Ivane," prohlásila tak, aby na sebe upoutala pozornost.

„Emily," pokáral ji jemně, „kolikrát jsem ti říkal, aby ses chovala k hostům zdvořile?"

S nezájmem a pohrdáním v očích si prohlédla hosty – zcela určitě to byli kouzelníci, o tom nebylo pochyb.

„Je slušností pozdravit," napomenul ji Ivan.

Emily se ušklíbla a zvedla ze země do náruče druhou kočku.

„Promiňte, tahle mladá dáma neví, jak se chovat," omluvil ji Ivan.

„To je v pořádku," odpověděl muž jízlivě. Se zájmem si Emily prohlížel a ona mu pohled oplácela.

O několik minut později se dozvěděla, že se muž jmenuje Lucius Malfoy a pobledlý chlapec je jeho syn Draco. Účel jejich návštěvy však zůstal tajemstvím. Emily nesnášela tajemství a rozhodla se smyslu návštěvy přijít na kloub. Když se jí nepodařilo z Draca dostat kloudnou odpověď, společně se proplížili k Ivanově pracovně, kam měla přísný zákaz vstupu. Rozhodli se celý rozhovor dospělých odposlouchávat.

Seděli mlčky několik minut v tajné chodbě, než na druhé straně zaslechli hlasy. Někdo otevřel a zavřel dveře. Zpozorněli.

„Takže, Luciusi, pokud jsem pochopil správně, Pán se vrací," pronesl Ivan.

„Přesně tak, svolává se stará parta, vrátíš se?"

Draco se podíval na Emily se zvědavostí v očích, ale ona se rozhodla, že před tímhle klukem nedá najevo jakékoliv pocity, ať už se dozví cokoliv.

„Víš, že si Znamení do ruky vypálit nenechám. Ale samozřejmě svoje závazky budu plnit dál."

„Výborně, bude mít radost."

„Ale proto jsi, předpokládám, nepřijel. Dáš si něčeho ostřejšího?"

„Děkuju. Máš pravdu, proto jsem nepřijel."

„Vracíš se pro Emily?" zeptal se Ivan a dívce se divoce rozbušilo srdce.

„Ano, je pravý čas ji vzít zpátky domů."

„Počítám, že si chceš spravit reputaci, moc ses nevyšvihnul, když ses za ta léta nepokusil svého Pána přivést zpátky."

„Vy upíři máte úžasný smysl pro věc. Kolik jsi toho Emily řekl?"

„Stačí říct a můžeš patřit k nám," nabídl mu Ivan velkoryse. „Prakticky neví nic, jen to, že matka zemřela a otec zmizel."

„Což není tak docela pravda," povzdychl si Lucius Malfoy trpce.

„Doma v Anglii o ní ví?"

„Zatím ne, nebyl čas něco takového řešit. Já i moje žena ti chceme poděkovat, že ses o ni po celá ta léta staral."

„Nemáte za co, vychovával jsem ji rád, i když toho má hodně po své matce."

„Taky si říkám, je stejně tvrdohlavá. Ovšem aroganci má po svém tatíčkovi."

„Nechci vidět, jak zareaguje," připustil Ivan.

„Na co?" nechápal Lucius.

„Až jí řeknu, že je vnučkou lorda Voldemorta."

Jak Emily zareagovala, neviděl. Těmi slovy se totiž celý její vnitřní svět v okamžiku rozpadl na tisíc kousíčků. Až do dnešního rána si myslela, že je potomkem nějakého zakázaného románku, o kterém se nikdo nesměl dovědět. Předpokládala, že ji k Ivanovi někdo strčil, aby se jí nadobro zbavil. Ani ve snu ji nenapadlo, že je příbuznou mocného černokněžníka, o kterém navíc teď jeho služebníci tvrdí, že se vrátil.

O jejím osudu bylo rozhodnuto – vracela se s Malfoyovými zpátky do Anglie. Nemělo smysl se tomu jakkoliv vzpouzet a stavět se na odpor. Emily se naučila přijímat věci takové, jaké jsou.

V den jejího odjezdu je Ivan vyšel vyprovodit do haly a jak tam tak stál a shlížel na černovlasé vzdorovité děvče, zažil pocit něčeho dávno prožitého. Ta drobná paralela mezi Emily a její matkou byla zase o něco zřetelnější a jeho se zmocnilo nutkání ji varovat před tím, co ji čeká.

„Dávej na sebe pozor, ano?" požádal ji tiše v dostatečné vzdálenosti od Luciuse Malfoye. „A nezapomínej, že nezáleží na tom, kdo jsou tví předci, ani na tom, jaká krev v tobě je, ale důležité je, aby sis dokázala vybrat sama, jakou cestou se vydáš. Nemusíš jít tam, kam oni."

„Tahle slova bych od tebe nečekala," přiznala Emily upřímně.

„Nejsem takový parchant, za jakého mě máš," ušklíbl se. „Oni hrají nebezpečnou hru. Nevěř jim."

„Proč mám pocit, že nejsem první člověk, kterému tohle říkáš?" zamračila se podezřívavě a docela stejně jako její matka.

„Strýčku?" oslovila ho překvapeně. „To, že mě sem Malfoyovi dali, nebyla náhoda, že ne? Znal jsi mé rodiče osobně?"

Ivan se nadechl k odpovědi, když dovnitř vešel Draco. „Otec vzkazuje, že máme zpoždění. Měli bychom jít."

„Dobře, jdeme," přikývl Ivan a popostrčil Emily ke dveřím.

Jenže ona se nenechala odbýt, nikdy to neuměla. „Počkej, neodpověděl jsi mi," naléhala. „Tak ano, nebo ne?"

Draco se zvědavě ohlédl a Ivan znervózněl – pouštěl se na velmi tenký led. „Měla bys jít," vybídl ji.

„Ivane, prosím," žadonila.

„Tak už pojď," přesvědčoval ji Draco a nervózně se ohlížel po otci.

„Nemůžu ti nic říct," namítl Ivan.

„Ivane," prosila zoufale a upírala k němu své oči.

„Běž."

Draco prudce Emily chytil za zápěstí a vedl ji ven. Nebránila se, ale neustále se ohlížela po Ivanovi. Chtěla znát odpověď. Než za ní Draco zavřel dveře od kočáru, několikrát na znamení souhlasu zamrkal. Přeci jen měl to dítě svým způsobem rád, ač mu působila čtrnáct let spíš samé nepříjemnosti. Zřejmě si ani nedovedla představit, co všechno ji čeká, čeho všeho je Pán zla schopný. Ivan to však tušil, a o to víc mu dělalo starosti, že ji poslal zpátky. Mohl jen doufat, že Emily bude mít víc štěstí než její matka.

~••~

Anglie, červenec 1977

Vlak vyjel ze zatáčky a pomalu se blížil k nástupišti. Do nočního ticha proniklo písknutí píšťalky a vzápětí skřípění brzd. Stroj zastavil a zpod kol se vyvalila pára.

Dveře se otevřely a na liduprázdné nástupiště nejprve vyskočili dva psi a přímo za nimi se vynořila vysoká štíhlá dívka.

Přestože byl červenec, foukal nepříjemně studený vítr. Sotva sešla schůdky a bosýma nohama se dotkla studené země, vlak se dal do pohybu.

Pozorovala ho, dokud nezmizel, a teprve pak upustila svůj objemný kufr na zem.

„Konečně doma," zašeptala Selene Raddleová do ticha, a aniž by to tušila, vykročila vstříc jednomu neuvěřitelnému příběhu.