„Cat, co se stalo?" ptala se Fleur vyděšeně.

„Je Laura v pořádku?" opakovala stále dokola.

„No... snad ano, tak řekneš mi, co se stalo?"

„Řekla jsem jí pravdu," vyhrkla Cat zoufale a po tváři jí začaly téct slzy. „Ví o Siriusovi a Selene."

(Mé jméno, má krev II: Kapitola třetí – Prvorozená)

~••~

Můj táta mi vždycky říkal, že v životě záleží jen na tom, jestli se člověk na jeho konci ohlédne a řekne si, že byl šťastný. Obecně se má za to, že pozitivní myšlení vede ke šťastnějšímu a zdravějšímu životu. Coby malým dětem nám rodiče říkají, abychom se víc usmívali, vypadali vesele a měli šťastný výraz ve tvářích. Coby dospělým, abychom se na problémy dívali z té světlé stránky, byli nad věcí a viděli sklenici jako poloplnou – nikdy poloprázdnou. Někdy nám ale při předstírání onoho štěstí do cesty vstoupí realita. Může se vám podlomit zdraví, můžou vás podvést přátelé, nebo vám láska vašeho života zlomí srdce. Právě v takových chvílích se vám chce přestat předstírat, zvážnět a stát se vaším skutečným já – ustrašeným a nešťastným. Představte si, o jakém životě jste vždycky snili. S kým jste si mysleli, že zestárnete. Práci, kterou jste chtěli dělat. Máte život, jaký jste si vysnili? Jste tím, kým jste chtěli být, když jste byli malí? Nebo vaše sny někam v průběhu let zmizely?

~••~

Nádraží King's Cross, 1. září 1973

Na nádraží panoval každodenní chaos. Vlaky přijížděly a odjížděly, lidé do sebe vráželi, výpravčí pokřikovali. Na něco takového jsem od nás nebyla zvyklá. Tlačila jsem před sebou těžký vozík s kufrem a otáčela se za kolemjdoucími. Angličtina vycházející z jejich úst mi pořád zněla tak cize – nedovedla jsem si představit, jestli si na ni zvyknu. Děsila mě myšlenka, že jsem tak daleko od domova. Táta kráčel vedle mě a pokaždé, když se naše oči setkaly, chlácholivě se na mě usmál. Byl už takový – věčný optimista. Chtěla jsem se taky usmát, ale samou nervozitou mě obličej odmítal poslouchat.

Bylo to tady. Nový školní rok – nový začátek pro mě. Tady mě nikdo neznal, nikdo si ze mě nedělal legraci pro moji neobvyklou rodinu. Mohla jsem začít s čistým štítem. Rozběhla jsem se proti zdi mezi přepážkami devět a deset a zavřela na okamžik oči. Když jsem je znovu otevřela, naskytl se mi pohled na neobyčejně kouzelné nástupiště a obrovskou červeno-černou parní lokomotivu. Teprve tam jsem začala být doopravdy nervózní. Měla jsem nastoupit do třetího ročníku. Všichni se mezi sebou už dva roky znají, každý se s někým spřátelil a já pro ně budu ta divná cizí holka, co přišla odnikud. Co když mezi ně nezapadnu? Začínala jsem mít pocit, že je to jeden velký omyl. Měla jsem zůstat v Krásnohůlkách. Sice mě tamější spolužáci neměli rádi, ale kdo říkal, že tady to bude jiné?

Lokomotiva zahoukala a začalo se ozývat první zavírání dveří, jak studenti nastupovali. Panika mi sevřela hrdlo.

„Papa...," vyhrkla jsem vyděšeně.

„Tout se passera bien," zašeptal mi do vlasů a pevně mě objal. „Všechno bude v pořádku. Zvládneš to, jsme na tebe oba moc pyšní."

Nevěděla jsem, co na to říct. Nechtěla jsem vypadat jako malá ubrečená holka, ale pravdou bylo, že jsem měla skutečně slzy v očích. A strach, obrovský strach z neznámého, z cizí země a z toho, že budu poprvé tak daleko od domova. Věděla jsem však, kolik úsilí moji rodiče vynaložili, abych směla navštěvovat Bradavice. Nechtěla jsem je zklamat.

„Bon voyage, Fleur," rozloučil se se mnou.

Potom mi už nezbývalo nic jiného, než se připojit k posledním opozdilcům a nastoupit do vlaku. Když se dveře za námi zavřely, prodrala jsem se uličkou k otevřenému oknu, abych mohla naposled zamávat. Vlak se krátce na to rozjel vstříc mé nejasné budoucnosti a já jsem mávala a mávala, zuřivě a bez přestání, navzdory tomu, že přes samou páru nebylo nástupiště vidět, navzdory tomu, že vlak dávno opustil nádraží. Teprve potom jsem spustila ruku dolů a připustila si, že je pryč. Od téhle chvíle jsem byla zase na všechno sama.

I když si myslíme, že víme, co nás čeká – byť jen na okamžik – tak se to nakonec změní. Občas se naše budoucnost změní rychle a dočista a nám nezbude nic, než se rozhodnout, co dělat dál. Můžeme si zvolit život v neustálých obavách: zůstat na místě, třást se a nepohnout se dál, prostě předpokládat, že se stane to nejhorší. Nebo můžeme udělat krok vpřed: do neznáma, a doufat, že to bude skvělé. Já se rozhodla jít kupředu.

Procházela jsem jednotlivými vagony a nahlížela skrz prosklené dveře do kupé. Skoro všechna byla plně obsazená většími či menšími skupinkami dětí, které si mezi sebou nadšeně vyměňovaly zážitky z prázdnin. Přesně jak jsem předpokládala, všichni se mezi sebou znali. Potkala jsem i několik samotářů s identicky ustrašeným výrazem: to byli nejspíš prváci, kteří se na cestu do Bradavic vydali stejně jako já poprvé. Mohla jsem si přisednout k nim, ale nakonec by mě považovali za vetřelce. Koneckonců už jsem čarovat na rozdíl od nich uměla, a to docela obstojně. Tedy až na lektvary, ty nikdy nebyly mou silnou stránkou. Ale zato jsem byla skvělá v přeměňování, alespoň mi to moje bývalá profesorka mademoiselle Bonnetová říkávala. K prvákům jsem prostě nepatřila, ale nezapadala jsem ani mezi ostatní studenty. Prošla jsem skoro až na druhý konec vlaku a začínala se smiřovat s verzí, že si sednu do uličky a přečkám cestu do Bradavic na zemi, když tu se dveře od nějakého kupé prudce otevřely a vrazili do mě dva rozesmátí kluci.

„Řekla jsem, abys vypadl, Pottere!" vykřikla nějaká rusovlasá dívka nahněvaně a vší silou oba chlapce vytlačila z kupé do uličky.

„Nebuď tak podrážděná, Evansová!" provokoval ji černovlasý chlapec s brýlemi nakřivo.

Jeho kamarád si alespoň všiml, že mě nepěkně přimáčkli k okýnku a ustoupil stranou, abych se mohla nadechnout.

„Promiň, neviděli jsme tě!" vyhrkl pobaveně. Tvářil se všelijak, ale rozhodně ne tak, že by toho opravdu litoval.

Promnula jsem si naražený loket a nic neřekla. Brýlatý chlapec s rusovlasou dívkou se dál hádali.

„Hele, ty jsi tu nová?" zamračil se druhý kluk podezřívavě. „Ještě jsem tě v Bradavicích neviděl a jako prvák nevypadáš."

„Přestoupila jsem z Krásnohůlek," vysvětlila jsem. Bylo mi jasné, že můj přízvuk je dost výrazný. Teď už se ke mně zvědavě otočili všichni tři.

„Odkud?" zeptal se podezřívavě.

„Akademie v Krásnohůlkách je jedna ze tří největších evropských čarodějnických škol," odpověděla za mě dívka a povzbudivě se na mě usmála. Měla velmi přátelské zelené oči.

„Jsou všechny holky v Krásnohůlkách tak krásné?" zazubil se na mě kluk. „Mimochodem, já jsem Sirius Black. A tohle je James Potter," ukázal na brýlatého kamaráda. „A tamto Evanska, ale to není podstatný."

Tak vysoké ego se jen tak nikde nevidí, doslova mi svým suverénním způsobem řeči vzal vítr z plachet, ale jen na okamžik. „Jsou všichni kluci v Bradavicích namyšlení?" oplatila jsem mu.

James Potter se nahlas rozesmál. „Vypadá to, Siriusi, že jsou nejen pěkné, ale i chytré."

„Alespoň jsem to zkusil," pokrčil Sirius rameny. „Pojď, jdeme za ostatními."

„Tak v Bradavicích, Evansová!" houkl Potter a dívka zavrátila oči.

Když konečně oba chlapci zmizeli dostatečně daleko v uličce, obrátila se ke mně. „Lily Evansová," představila se mi.

„Fleur Delarose," podala jsem jí ruku.

„Tak, Fleur, našla sis někde místo?" zeptala se zvědavě. „Můžeš sedět s námi," ukázala do kupé, kde seděly další dvě dívky.

„To by bylo prima," souhlasila jsem a vešla s ní dovnitř.

„Tak dámy, tohle je Fleur Delarose," představila mě. Připadala jsem si jako nějaké zvířátko, které všichni okukují. Nedělala jsem si iluze, nebylo to jen kvůli tomu, že jsem prostě ta nová holka, ale zejména kvůli mému vzhledu. Měla jsem toho příliš po své mamince: bělostnou pleť, stříbřitě plavé vlasy po pás i dokonale asymetrickou tvář. Dřív nebo později každý přišel na to, že nejsem obyčejná, že mám v sobě vílí krev.

„Ginger McKeeová," představila se mi první z nich. Její kůže měla barvu mléčné čokolády, na hlavě měla bizardní drdol a v něm ledabyle zapíchané kvítky, v puse převalovala lízátko. „Ale říkej mi Gigi."

„Těší mě."

Druhá dívka odložila balíček tarotových karet a napřáhla ke mně ruku plnou cinkajících náramků. „Kasandra Trelawneyová, ale říkají mi Sandy."

„Já jen prostě Fleur," pokrčila jsem rameny a dívky se pobaveně rozesmály.

Lily se posadila na své místo vedle Sandry, a tak jsem se posadila k Ginger.

„Do kterého ročníku chodíte?" zeptala jsem se zvědavě.

„Do třetího," odpověděla mi Lily. „Všechny tři patříme do Nebelvíru."

Zřejmě jsem se zatvářila dostatečně zmateně, protože vzápětí dodala. „Víš, co je Nebelvír? Jedna z bradavických kolejí."

„Ach ano," přitakala jsem úlevně a lovila zpaměti ostatní jména, dělala mi hrozný problém. „Jsou celkem čtyři, že ano?"

„Nebelvír, Havraspár, Mrzimor a Zmijozel," přitakala Kasandra. „Seřadila jsem ti je podle mých preferencí."

„Mrzimor je lepší než Havraspár," mhouřila Gigi oči zamyšleně. „Všichni jsou tam tak usměvaví a přátelští..."

„Protože bydlí vedle bradavické kuchyně," ušklíbla se Sandra. „S plným žaludkem se každý směje."

„V Krásnohůlkách se studenti nedělí podle kolejí?" zajímala se Lily zvědavě.

„Ne, jsme rozdělení jen podle ročníků," vysvětlila jsem. „A od čtvrtého ročníku se rozdělují třídy podle preferencí, každý student si vybere své zaměření, čemu se chce věnovat a podle toho chodí na vyučování s ostatními."

„Páni," povzdychla si Lily, „představte si, že by se dalo zbavit Pottera a Blackem."

Dívky se rozesmály.

„Hele, třeba tě Moudrý klobouk zařadí do Nebelvíru!" napadlo Ginger. „Beztak máme v ložnici jedno místo navíc, to by bylo skvělý!"

„Varuju tě, není o co stát," ušklíbla se Sandra, „někdo nás totiž každé ráno budí svým pronikavým jekotem..."

„Važ pečlivě svá slova!" zašermovala jí Gigi výhružně lízátkem před očima.

Byla s nimi legrace a co víc, hrozně rychle jsem si je oblíbila. Vyprávěly mi o vyučovacích hodinách, o profesorech a spolužácích, i o své koleji. Pomalu ale jistě jsem se začínala těšit. Doufala jsem, že bych mohla připadnout do Nebelvíru. Dívky říkaly, že do jejich koleje bývají zařazování studenti s velkou odvahou, přirození vůdci a bojovníci se smyslem pro čest a přátelství. Nevím, jestli se tam hodím, ale měla jsem dostatek kuráže, abych opustila svoji rodnou zemi, rodinu a důvěrně známé prostředí a odjela sem. To přeci něco znamená.

Než vlak zastavil na nádraží v Prasinkách, měla jsem pocit, že je dobře znám. Lily byla velmi přátelská a inteligentní dívka, která pocházela z mudlovské rodiny. Byla ten typ člověka, kterého musí mít každý rád. Gigi byla veselá kopa, navzdory tomu, že vyrůstala v sirotčinci. Ráda si dělala legraci z ostatních i ze sebe, byla ztřeštěná a nešla daleko pro ostrá slova. Kasandra byla oproti Ginger tichá a přemýšlivá, dívala se na vás takovýma vševědoucíma očima a působila dojmem, že ví daleko víc, než říká.

Když jsem se oblékla do svého nového hábitu a vystoupily jsme do teplého podzimního podvečera, z celého srdce jsem si přála, aby se z těch tří staly mé přítelkyně. A víte co? Ono se to splnilo.

~••~

Náklonnost, přijetí a bezvýhradná láska. Všichni po tom toužíme. Všichni to hledáme. Ale když to najdeme, jsme hrůzou bez sebe, protože stejně náhle jako jsme to našli, to může zmizet a skončíme zase s prázdnýma rukama. Opuštění a sami.

Připadalo mi to neuvěřitelné, ale v Bradavicích jsem našla to, po čem jsem toužila – opravdové přátele, svoji druhou rodinu. Z Ginger, Sandry a Lily se staly sestry, které jsem si vždy přála a neměla je. Jistě, byly dny, kdy jsme si lezly na nervy. Ale kdo by se tomu divil, když žijete v jednom pokoji s tak odlišnými osobami. Ale vždycky převládaly dny, kdy jsme tu byly jedna pro druhou. Dny, kdy jsme se smály, kdy jsme si pomáhaly a dny, kdy jsme jedna druhou tahaly z průšvihů.

Léta v Bradavicích utíkala a každé prázdniny jsem se nemohla dočkat, až je zase všechny uvidím. To léto před nástupem do posledního ročníku, se mi stalo osudným. Potkala jsem Louise Delacoura a okamžitě se do něj zamilovala. Byl jiný než angličtí chlapci, na které jsem si zvykla: pozorný, milý a galantní. Učaroval mě svým vystupováním a upřímným zájmem. Bála jsem se, že je to jen letní románek, jedna z těch prázdninových lásek, která skončí dřív, než se listy stromů zabarví dožluta. Ale osud tomu chtěl jinak. Aniž bychom chtěli, aniž by si to jeden z nás dokázal představit, něco nás k sobě připoutalo po zbytek našich životů.

Jednou ráno jsem se vzbudila a pochopila, že už nejsem jen já, už nerozhoduju jen sama za sebe. Najednou jsme byli dva – vlastně tři. Já, Louis a to maličké, co mi rostlo pod srdcem.

Bylo mi sedmnáct, sama jsem byla jen dítě. Neměla jsem nejmenší tušení, co si počít, ale ve svých přítelkyních jsem našla bezvadnou oporu, kterou jsem potřebovala. Společně jsme to zvládly, navzdory všem překážkám a navzdory pochmurným myšlenkám, že nejsem na mateřství dostatečně připravená.

Když se narodí děti, obvykle řvou, jako když je na nože berou. Je to hlasitý a nervy drásající a naprosto nespravedlivý křik. To rozkošné, drobounké miminko vyšlo z bezpečného úkrytu a je donuceno dýchat venkovní vzduch. Svět kolem něj je najednou jiný, světlý a hlučný. Nikdo nechce zůstat v chladu. Opuštěný a sám. Je to lidská přirozenost.

Moje dcera, Fleur Delacour, se narodila v období, kdy jsem se měla učit na závěrečné zkoušky, kdy jsem se měla rozhodovat, co chci v životě dělat. Měla jsem mít ještě spoustu času na váhání, spoustu času na dělání chyb, ale o to všechno jsem přišla v okamžik, kdy se narodila ona. Teď jsem byla zodpovědná za její život. Byla jsem její matka, musela jsem ji chránit. Proto jsem se rozhodla tak, jak jsem se rozhodla. Kdybych řekla, že toho lituju, připouštěla bych, že lituju svého rozhodnutí si dítě nechat. To ale není pravda, dýchala bych pro svou dceru. Roztrhala bych se pro ni na kousíčky, kdyby jí to mělo zachránit život. Rozhodla jsem se odejít se svou rodinou do Francie proto, abych je uchránila.

~••~

Amboise, Francie, 2. listopadu 1981

Každý den, kdy nikdo neumře, je dobrý. Každé probuzení, po kterém se můžete hýbat, otevřete oči a nadechnete se, je dobrý den. Můžete začít znova. Chyby z minulosti můžete hodit za hlavu. Můžete začít od nuly. Užívejte si každý den jako by byl poslední. Žijte. Ne každý má takové privilegium.

Můj život po odchodu z Bradavic a z Anglie samotné, zapadl do stereotypu. Louis pracoval na francouzském Ministerstvu kouzel a já celý dny a noci trávila s Fleur doma. Koupili jsme si malý domek na předměstí Amboise a žili docela obyčejným rodinným životem. Snažila jsem se udržovat kontakt se všemi svými přáteli, ale první měsíce byly těžké. Narození Fleur, stěhování, svatba – to všechno mě vyčerpávalo a zaměstnávalo. Najednou jsem měla pocit, že všichni ostatní řeší malichernosti a dětinské problémy. Nebyla to samozřejmě pravda, i jejich starosti byly opodstatněné, i jejich trápení mělo vážné příčiny. Ale stejně jako já jsem považovala za úsměvné, když Gigi ve svém dopise řešila, jestli je načase poznat matku jejího přítele, pro ni byly moje krátké a chaotické vzkazy plné dětského žvatlání jistě mnohem horší. Nevím, jak se to stalo, čí to byla vina, nebo kdo přestal odpovídat na dopisy jako první, ale postupem času jsme se odcizili. Cítila jsem, že jsem se v životě posunula dál než oni. Musela jsem být skutečně dospělá, splácet účty, vařit muži večeři, kdežto oni si mohli dovolit být bezstarostnými. Můj svět tady ve Francii, byl docela jiný než ten jejich. Oni už tak docela nezapadli do toho mého a já zase do toho jejich. Co se stalo? Prostě život. Lidé se mění, rostou, dospívají, zažívají jiné věci, které je ovlivní.

Za ty roky jsme se všichni pohromadě sešli už jen dvakrát. Poprvé, když měli James s Lily svatbu. Podruhé, když se narodil jejich syn Harry. Pak jsme o sobě dlouhou dobu neslyšeli. Sem do Francie válka nedosahovala. Měli jsme ponětí o Voldemortových činech a útocích, ale nové zprávy, které se sem dostaly, byly velmi stručné a osekané. Nevěděla jsem, co všechno se mým přátelům děje. Pravdu jsem se dozvěděla až mnohem později.

Na ten den, kdy Voldemort padl, nikdy nezapomenu. Dokonce i tady lidé slavili. Svět byl najednou v bezpečí, nikdo neohrožoval naši budoucnost. Radovala jsem se s nimi. Až do toho rána, kdy jsem otevřela dopis od paní Trelawneyové. Měla jsem ji velmi ráda, sblížili jsme se, když jsem u nich trávila prázdniny.

Napsala mi, aby mi oznámila, že Kasandru zavřeli do Azkabanu. Napsala mi, aby mi řekla, že Lily a Jamese zabil Voldemort. Napsala mi, aby mi sdělila, že Gigi zemřela během mučení v rukou Smrtijedů. Celý můj svět se v jeden okamžik roztříštil. Nemohla jsem tomu uvěřit. O kom to mluví? To přece nebyla pravda, nemohla být!

Plakala jsem, křičela. Popírala to a hněvala se. Považovala jsem to za jeden velký omyl, ale v hloubi srdce jsem věděla, že je to pravda. Už nikdy je neuvidím. Ztratila jsem všechny.

~••~

O pár týdnů později, chvíli před Vánocemi, mě překvapila nečekaná návštěva. Fleur právě spokojeně usnula po odpolední svačině a já se mohla věnovat žehlení prádla, když se ozvalo zaklepání.

K mému upřímnému překvapení za dveřmi stál Remus Lupin. Od svých studentských let se příliš nezměnil, stále byl nezdravě hubený a pobledlý. Tentokrát se k jeho ošuntělému vzhledu přidal i upřímný smutek v jeho tváři. Vypadal jako raněné a trpící zvíře. Překvapeně jsem otevřela ústa, nemohla jsem si pomoct.

„Remusi, kde se tady bereš?" zeptala jsem se tiše.

„Neviděla jsi Cat?" řekl.

„Cat?" zopakovala jsem zmateně. „Neviděla jsem ji tak dlouho jako tebe, od svatby Li..."

Zarazila jsem se. Jeden na druhého jsme se ani nedokázali podívat, nás oba myšlenka na Lily a Jamese zasáhla jako políček.

James a Lily. Byli mrtví. Gigi byla mrtvá. Sandra a Sirius byli v Azkabanu. Petr byl mrtvý. Cat nezvěstná. Neměla jsem ani odvahu se zeptat, co se stalo se Selene.

„Cat...ona totiž...ztratila se," vysoukal ze sebe po chvíli namáhavě.

„Je mi líto," zavrtěla jsem hlavou. „Ale nemám o ní žádné zprávy, Remusi. Nebyla jsem v posledním roce v kontaktu vůbec s nikým...Nemohla by být u někoho jiného?"

„Všichni jsou pryč," odtušil Remus ledově. „Zbyli jsme jen my dva."

Zavládlo mezi námi tíživé ticho, které jsme dlouhou dobu nedokázali přerušit. Pravda bolela mnohem víc, když zazněla nahlas. Jen my dva. Nikdo jiný.

„Tak, děkuju ti za pomoc, už budu muset jít," řekl pak Remus ztěžka a otočil se k odchodu.

„Nechceš zůstat? Alespoň na večeři?" navrhla jsem mu zoufale.

Doufala jsem, že nepřijme. Nebyla jsem připravená s někým svůj smutek sdílet. Ještě jsem se s ním nedokázala vypořádat sama.

„Děkuju, ale docela spěchám," zalhal pohotově. „Dávej na sebe pozor, Fleur."

„Ty taky, Remusi."

Sledovala jsem ho, dokud nezmizel na konci ulice. V tu chvíli začalo lehce sněžit, ale poprvé v životě mi to bylo jedno.

~••~

Amboise, Francie, březen 1982

Jedno z lidových mouder praví, že dokud se člověk neoprostí od minulosti, nemůže jít dál. Oprostit se od minulosti je snadné. Zato pokročit dál bolí jako čert. Někdy se tomu proto bráníme zuby nehty a snažíme se uchovat věci takové, jaké jsou. Ono ale nic není neměnné. Někdy se tomu prostě musíte poddat a vyrazit. Ať už to totiž bolí sebevíc, jde o jediný způsob, jak duševně povyrůst. A tak se stalo, že i já jsem nechala svou minulost za sebou. Proplakala jsem pro mrtvé spousty večerů, teď však nastal čas jít dál.

Otočit na novou stranu. Začít s čistým štítem. Byla jsem odhodlaná to dokázat. Ten den k nám konečně po dlouhé zimě zavítalo jaro, sluníčko se objevilo na obloze a začalo přírodu probouzet po dlouhém spánku. Vzala jsem Fleur na dětské hřiště ve vedlejší čtvrti. Po cestě zpátky jsme se stavily v cukrárně na malý kornoutek zmrzliny. Kráčely jsme po dlážděném chodníčku k našemu domu, když se zpoza vysoké zídky vynořily dvě postavy.

„U Merlina," uniklo mi v první okamžik ze rtů. Přímo před našim domem stála Cat Whiteová, v náručí držela batole. Vedle ní postávala její matka, jak jsem si domyslela podle podobných rysů v obličeji, v ruce svírala dva kufry.

„Ahoj, Fleur," pronesla Cat vážně. Žádné žertíky, žádné vtipkování jako jindy. Válka její veselý obličej proměnila. Nebo ty roky, co uplynuly? Nebo to strašné, čím si prošla? Možná všechno dohromady.

Pozvala jsem je dál, uvařila jim kávu a čaj. Claudie Whiteová se posadila v obývacím pokoji a dohlížela na děvčata, která si na koberci hrála s hračkami. Já a Cat jsme se usadily v kuchyni, odkud jsme na ně měly dobrý výhled, ale zároveň i patřičné soukromí.

Cat se dala do vyprávění o tom, co všechno se dělo po našem ochodu z Bradavic. O válce, Smrtijedech, o tom, jak se Sirius se Selene ukrývali, jak Voldemort zaútočil na Jamese a Lily... Bylo to strašné: slyšet pravdu z úst někoho, kdo to skutečně zažil.

„Takže to je dcera Siriuse a Selene," zadívala jsem se na hnědovlasé děvčátko ve vedlejším pokoji.

„Ano," přitakala. „Slíbila jsem Selene, že ji ochráním, že ji odvedu co nejdál a postarám se o ni."

„Ale Voldemort přece padl," namítla jsem. „Je mrtvý, nic jí nehrozí."

„Spousta Smrtijedů je ale stále na svobodě," vysvětlila. „Navíc se proslýchá, že Voldemort není doopravdy mrtvý. Jeho tělo se nenašlo, mohl klidně přežít, jen se stáhnul někam do ústranní."

Na to jsem neměla připravený žádný argument. „Co chceš dělat?" zeptala jsem se místo toho.

„Chci zůstat ve Francii," prohlásila rozhodně. „Je to dostatečně daleko od největší hrozby, ale zároveň blízko, kdyby se cokoliv stalo."

„Zůstaň tady," požádala jsem ji. „Tady v Amboise. O dvě ulice dál prodávají malý domek."

Cat se zatvářila pochybovačně.

„Prosím," položila jsem svou ruku na její. „Ani jedna z nás nechce být sama, ne?"

Usmála se a já také.

„Děláme to pro ně," řekla pak a ohlédla se směrem, kde si hrály děti. „Musíme je uchránit před tím vším."

Mluvila mi z duše. Všechno jsme obětovaly pro děti, aniž bychom měly tušení, jestli v tu chvíli konáme správně. Jsou rozhodnutí, jejichž důsledky není možné předem odhadnout.

~••~

Otevřete oči. Dobře se kolem sebe rozhlédněte. Co vidíte? Líbí se vám ten pohled? Vzpomeňte si na to, když jste byli malí. Máte život, jaký jste si vysnili? Nebo stále sníte o něčem lepším? Zeptejte se, koho je libo, co chce od života a dostanete pravděpodobně stejnou odpověď – být šťastný. Možná je to ale právě to očekávání, ta touha po štěstí, co nám zabraňuje v jeho dosažení. Možná, že čím usilovněji se snažíme a tlačíme se do stavu blaženého štěstí, tím zmatenější nakonec jsme. V onom zmatení, pak nepoznáváme ani sami sebe. Místo toho se jen usmíváme a snažíme, abychom byli tak šťastní, jak bychom si přáli. Já jsem nakonec došla ke zjištění, že jsme měla to své celou dobu pod nosem. Štěstí se nikdy neskrývá v našich snech a nadějích, ale v tom, co známe, ve všem obyčejném, co nám dodává klid. Možná si někteří myslí, že jsem měla v Anglii zůstat, že jsem měla bojovat ve válce jako mí přátelé. A možná mají pravdu. Ale já se tenkrát rozhodla pro ochranu života své dcery a pro svého manžela a nikdy jsem toho nelitovala. Rodina – to je moje štěstí. Rodina a každé nové ráno s ní, které přišlo a ještě přijde. Nic víc, nic míň. Rozhodla jsem se žít stranou toho všeho a možná to bylo sobecké rozhodnutí. Soudit druhé je tak snadné. Když vidíte někoho udělat chybu, máte tendenci říkat, že byste se rozhodli jinak, lépe. Ale jak si tím můžete být tak jistí?