Jak je možné, že nikoho neslyšela přicházet? Napadlo ji jen jedno vysvětlení - upír. A ten upír má jediné jméno.

„Tymiane," pomyslela si zlostně v duchu.

„Táňo," odpověděl jí v hlavě ledový mužský hlas. „Musíme si promluvit."

A pak se s ní v náručí tiše a elegantně vypařil do chladné noci.

(Mé jméno, má krev II: Kapitola šestačtyřicátá - Začátek cesty)

~••~

V dobách, kdy ještě býval člověkem, slýchával o upírech různé historky. Žádný z těch fantaskních příběhů však nebyl ničím jiným než povídačkou pověrčivých vesničanů. Lidé jsou veskrze omezení. Můžou zírat pravdě přímo do očí, ale jejich mozek ji nedokáže akceptovat.

Na začátku nového století, v období pokroku a rozkvětu průmyslu, šly poprvé v lidských dějinách všechny pověry stranou. Lidstvo věřilo ve vědu, rozvíjelo se dál vstříc zářné budoucnosti plné nových vynálezů, jakými byly automobily, telefony, fotografie a kinoaparáty. Staré legendy o stvořeních, které se vymykaly normálu, nechávali za sebou v minulosti. Strašidelné historky o upírech, vlkodlacích a oživlých mrtvolách se staly náměty pro levné sešitové povídky za pár pencí, či pro první rozpohybované obrázky na plátně kin.

Když býval člověkem, svět nadpřirozena a tajemna ho upřímně fascinoval. Četl knihy o Drákulovi, aby si zkrátil dlouhé večery, navštěvoval domy hrůzy u potulných kabaretů, a dokonce vzal jedno děvče do kina na Upíra Nosferatu. Vždycky to pro něj ale byla jen fikce - únik od každodennosti. Nic z toho přece nemohlo být skutečné.

Jenže pak během deštivého večera na podzim roku 1935 zemřel. Byl mrtvý a vrátil se. Stal se jedním z nich - nesmrtelným. A hodlal svůj nový život - svoji druhou šanci - nepromarnit.

Za ta léta, co po tomhle světě chodil, aniž by zestárl o jediný den, se naučil rozeznávat spousty upírů. Podle něj však existovaly dva základní typy. Byli tu ti, kteří svoji nesmrtelnost a lačnost po krvi považovali za prokletí, za svůj trest, který si musí odpykat. Vzpírali se svým tužbám, pokoušeli se dobrovolně hladovět, šetřili lidské životy. A potom tu byli ti, kteří si vyloženě užívali, že jsou tím, kým jsou. Brali svoje odsouzení k věčnému životu jako dar. Lidská krev pro ně byla nejen zdrojem potravy, ale i nejhlubším potěšením. Pochopili pravou podstatu toho, být upírem.

Tymian Daškov se řadil právě k té druhé skupině. Být upírem se ukázalo jako jeho poslání.

~••~

Pobřeží Besarábie, podzim 1935

Pokročilý podzim zbarvil listí stromů do odstínů hnědé. Nastalo to vzácné období, kdy je zima ještě v nedohlednu a z uplynulého roku zbývá ještě pár posledních teplých dnů. Od brzkého rána pršelo, nicméně porost v lese byl natolik hustý, že sem z listí dopadlo sotva pár kapek. Les voněl vlhkem, rašelinou a všudypřítomnou smrtí.

Laň pomalými skoky, jako by se snad ani kopýtky nedotýkala země, přiskotačila na okraj řeky. Sklonila čumáček do proudící vody a několika doušky se mocně napila. Potom zvedla hlavu a upřela své korálkové černé oči mezi stromy. Snad ji varoval instinkt. Nevědomky pohlédla přímo do očí svého vraha.

Lesem se rozezněl výstřel, kulka vylétla z hlavně zbraně a zasáhla nebohou laň přímo do srdce. Zvíře padlo na místě mrtvé do orosené trávy.

„Dobrá práce, kamaráde."

Tymian Daškov se potěšeně usmál a přehodil zbraň přes rameno. Jeho přátelé Boris a Jurij ho poplácali po zádech. Byl to jejich dnešní jediný úlovek. Vyrazili společně na hon pro zábavu, ale po hodinách stopování se k nim štěstěna pořád obracela zády, jako by snad v tamějším lese všechna zvířata vyhynula.

Tymian se prodral houštím a došel k břehu řeky. Jeho přátelé ho následovali. Laň ležela hlavou ve vodě, prázdné oči vytřeštěné. Pod tělíčkem se objevila kaluž temně rudé krve.

„Začíná se stmívat," prohlásil Boris s očima upřenýma do korun stromů.

„Vezmeme ji s sebou a vykucháme ji na chatě," rozhodl Tymian. „Kuchařka nám z ní může rovnou připravit gulášek."

Chlapci se hlasitě rozesmáli. Tymian popadl drobnou laň a přehodil si ji přes rameno. Společně zamířili ven z lesa.

Trávili víkend u Borise na lovecké chatě - lépe řečeno na chatě, která patřila jeho rodině, ne že by snad Boris ve svých čtyřiadvaceti letech vydělal nějaké jmění, na to byl příliš líný.

Vlastně takoví byli všichni tři - líní, marniví a nezodpovědní. Seznámili se během studií na univerzitě, ale snad tomu chtěl osud, že ani jeden z nich studium nedokončil. Víc než knihy a přednášky je totiž zajímalo, ve kterých nočních podnicích seženou nejlepší pálenku, nejlepší společnici, nebo kde budou moci prohrát jmění svých zámožných otců. Život pro ně byl o zábavě, večírcích a společenských akcích, odkud odcházeli mezi posledními nad ránem, příšerně opilí a o značnou část majetku chudší.

„Pojďte se na něco podívat!" zvolal najednou Jurij překvapeně.

Šel o pár stop napřed, a právě stál na vyvýšeném vršku a zíral někam do údolí. Tymian s Borisem ho hbitě dohnali a zůstali stejně jako on překvapivě zírat. Přímo před nimi se rozkládal kus země, kde nic nerostlo, zato se zde povalovalo hned několik mrtvol lesní zvěře v různém stadiu rozkladu - jeleni, lišky, dokonce i pozůstatky drobných veverek.

„To je hnus," rozkašlal se Boris. Ze zdechlin se linul odporný zápach hnijícího masa. Všude bzučela hejna much, které si na rozpadajícím se mase pochutnávaly.

„Co myslíte, že se stalo?" zeptal se Tymian. „Vlci?"

„Vlci si nenosí kořist na jedno místo," namítl Jurij. „Možná zdechly na nějakou nemoc."

„Tak to upřímně doufám, že je tahle kráska v pořádku," zahlaholil Tymian a poplácal svou kořist po zádech. Tělo ještě nestačilo vychladnout.

Bez dalšího otálení pokračovali v cestě. Na loveckou chatu v horách dorazili pár minut po setmění. Zatímco se Boris a Jurij šli převléct k večeři, Tymian zůstal venku za domem a kuchal laň pro kuchařku k zítřejšímu obědu. Boris mu nabídl, že to za něj udělá jeden ze sloužících, ale Tymian odmítl. Byl lovec se vším všudy. Část, kdy zvíře porcoval, patřila k jeho nejoblíbenějším. Žádný zážitek ho nenaplňoval takovým pocitem moci, jako když zvířeti podřízl hrdlo a sledoval, jak postupně vykrvácí. Něco takového by jeho přátelé zřejmě nepochopili.

Pro dnešek měl hotovo. Právě čistil sadu loveckých nožů v horké vodě, když si všiml nepatrného záblesku. Vzhlédl vzhůru ke kopci, který se nad údolím tyčil a zadíval se do oken setmělého hradu. Sídlo vypadalo opuštěně, ale stejně se nemohl zbavit neodbytného pocitu, že před malou chvílí přicházelo světlo právě odtamtud.

Nahoře v chatě si dopřál horkou koupel, ustrojil se a sešel se v jídelně s přáteli k pozdní večeři. Jídlo bylo po celodenním honu jako pohlazení, víno teklo proudem a konverzace se postupně rozproudila.

Tymian se cítil příjemně opilý a dosyta najezený, když tu si vzpomněl na podivný zážitek.

„Poslyš, Borisi, ten hrad na kopci," prohlásil zvesela, „ten je opuštěný?"

„Už léta tam nikdo nebydlí," přitakal jeho přítel rozjařeně.

„Ani správce?"

Boris se hýkavě rozesmál. „Ani správce, milý příteli. Na tom hradě totiž straší," dodal zlověstně.

Jurij vyprskl smíchy do svého talíře. „Ale ne, Borisi, pověz nám něco víc!"

„Když jsem byl kluk, nahoře bydlel jeden starý manželský pár, který se o hrad staral," začal vyprávět a s každým dalším slovem byl jeho hlas tišší a strašidelnější. „Slyšel jsem, jak ten pomatený starý blázen mému otci ten příběh jednou vyprávěl. „Hrad zjevně kdysi patřil starému hraběti, jenž měl jedinou a krásnou dceru Elgu. Jednoho dne byla Elga na vyjížďce, její kůň klopýtl a shodil ji do rokle. Dívka bohužel svým zraněním na místě podlehla a její mrtvola byla uložena do rodinné hrobky na hradě."

V místnosti zavládlo hrobové ticho. Boris si pozornost svých kumpánů náležitě užíval.

„Nedlouho poté zemřel za podivných okolností i starý hrabě. Někdo říká, že mu žalem puklo srdce. Jiný, že se vrhl ze skály dolů. Na malou chvíli se zdálo, že tím všechno končí. Pak však začali náhle umírat lidé v podhradí, a to zejména malé nevinné děti," dramaticky se odmlčel. „Nárůst úmrtí byl vskutku znepokojivý. Někteří lidé z vesnice začali tvrdit, že viděli Elgu, jak se prochází po svém panství. Podle nich se z hraběnky a možná i jejího otce stali upíři."

„To si děláš legraci," prohodil Jurij nevěřícně. „Upíři, vážně?"

Boris se však nenechal jeho skepsí zaskočit. „Na hradě byl Elžin portrét, o kterém se říkalo, že vás sleduje očima, a staří manželé, kteří se o hrad starali, si stěžovali na podivné zvuky a hlasy ozývající se z uzavřených komnat, Tvrdili, že jsou si jistí, že jeden z nich patřil staré hraběnce.

Přestože nebyly žádné důkazy potvrzující, že by se zde vyskytoval upír, návštěvníci hradu náhle a nevysvětlitelně slábli. Jeden po druhém začali umírat. Proto tam nikdo nechodí."

„Co se stalo s těmi starými manželi?" zeptal se Tymian se zájmem.

„Podle všeho práskli do bot," pokrčil Boris lhostejně rameny. „Anebo z nich Elga vysála všechnu krev!"

Mladíci se pobaveně rozchechtali. U stolu zase zavládla uvolněná atmosféra.

„Víte, co by mě zajímalo?" nadhodil Jurij najednou. „Jestli tam ten portrét skutečně je."

„Tak co se jít přesvědčit?" navrhl Tymian bezprostředně.

„To myslíš vážně?" zasmál se Boris. „Teď hned?"

„No a?" pokrčil Tymian rameny. „Snad nevěříte nějakým místním povídačkám."

„A nenecháme to pro jistotu na ráno?" pokusil se Jurij o žert.

„Bojíš se, milý příteli?"

Víc provokace nebylo třeba. Posilnění vínem, které jim dodávalo patřičnou kuráž, se ustrojení a s petrolejovými lampami vydali do inkoustové tmy. Cestou do kopce si z celé výpravy dělali patřičnou legraci a dopíjeli láhve na kuráž. Netrvalo dlouho, a stanuli před hradem, vesnici nechali hluboko pod sebou v neproniknutelné tmě.

„Tady vážně nikdo celá léta nebyl," prohlásil Boris překvapeně, když uviděli zpustošené okolí.

„Jak se dostaneme dovnitř?" zajímal se Jurij a začal prozkoumávat, kudy bude nejsnazší vysokou zídku přelézt.

„Co takhle bránou?" navrhl Tymian s úšklebkem a vší silou zatlačil do ztrouchnivělého dřeva. Bána skutečně povolila a pootevřela se natolik, aby mohli jeden po druhém proklouznout dovnitř.

Nádvoří hradu nebylo rozlehlé, nicméně v tmě vrhalo tolik stínů, že připomínalo samotnou bránu do pekla.

„Tak jo, pánové, začínám mít naděláno v kalhotách," prohodil Boris žertovně.

Společně přešli nádvoří až ke vstupním dveřím. Zatímco Jurij sekyrkou přesekával zrezivělý zámek, Tymian se rozhlížel kolem. Možná se o zmocnila paranoia, nebo vypil přespříliš alkoholu, ale měl pocit, že je někdo z oken sleduje.

Prolomit zámek trvalo sotva pár vteřin, poté se ocitli ve velké síni, kde se dřív přijímali hosté.

„Takové bydleníčko bych si dal líbit," zahvízdal Boris obdivně.

Uvnitř to zavánělo něčím těžkým a kovovým. Z toho zápachu se obracel žaludek.

„Navrhuju soutěž, pánové," prohlásil Tymian. „Kdo první najde portrét, ten vyhraje zítřejší možnost vystřelit si jako první."

„Tomu říkám výzva!" zvolal Boris. „Přijímám."

„Já také," souhlasil Jurij.

Mladíci si potřásli rukama a poté se každý vydal jiným směrem. Boris zamířil do západního křídla, Jurij do východního a Tymian vyšel po obrovském schodišti do horního patra.

Neměl strach. Cítil vzrušení a adrenalin. A taky chtěl za každou cenu onu sázku vyhrát, už byl od přírody takový - soutěživý a drzý. Prozkoumával zaprášené studené chodby a přemítal o tom, jak dlouho zde nikdo nežije. Desetiletí? Možná celé století. Představa, že touhle chodbou léta nikdo nekráčel, ho naplnila pocitem jedinečnosti.

Možná by kolem toho obrazu prošel bez povšimnutí, jenže legendy nelhaly. Skutečně jste měli pocit, že se na vás upřeně dívá. Zarazil se uprostřed pohybu a otočil se. Byl to vskutku působivý portrét, tak realistický a věrný! Z plátna na něj shlížela dívka - ne tak ledajaká, překrásná. Její krása byla doslova uhrančivá, nic podobného ještě nikdy nezažil. Přistoupil o něco blíž a zadíval se do jejích očí. Vypadaly jako živé.

Už chtěl na své přátele zavolat, když tu se mu sevřelo hrdlo. Nejdřív mu jen hlas uvízl v krku, ale pak ucítil pevný stisk. Samým překvapením upustil lampu na zem, a ta se vzápětí roztříštila. Mohutná síla ho přimáčkla ke zdí za jeho zády. Praštil se do zátylku a na malou chvíli se mu před očima zatmělo. Možná právě proto v první okamžik nedokázal pochopit, na co se dívá.

Přímo před ním stála ona dívka z portrétu. Vpíjela do něj ledové oči a se zájmem si ho prohlížela. Tymian se pokoušel pohnout, nebo promluvit, ale vlastní tělo ho neposlouchalo. Zalapal po dechu.

„Dnes jsem žádnou návštěvu nečekala," pronesla dívka zaujatě. Její hlas zněl jako ostrý vítr.

Studenými prsty sevřela jeho bradu a zaryla mu nehty do kůže, až to nepříjemně zabolelo. „Líbíš se mi," prohlásila hravě. „Tebe si nejspíš nechám."

Pak se výraz v její tváři proměnil. Pohled ztmavnul, vycenila špičáky a poslední, co si Tymian pamatoval, byla obrovská bolest, jak mu zuby rozervala hrdlo.

~••~

Když znovu přišel k sobě, dokázal se soustředit jen na jednu myšlenku - chtěl zemřít. Nějaký čas strávil někde mezi stavy bezvědomí a blouznění. Trvalo to celou noc, celé dny, celou věčnost - nevěděl. Nedokázal si vzpomenout, kdy to začalo, a netušil, kdy to skončí, jestli vůbec. Okolní realitu měl zdeformovanou, blouznil, snil. Z pórů mu prýštil ledový pot. Pak byl zase v jednom ohni. Hořel a střídavě mrzl. Bylo mu na umření, a pak byl zase přesvědčený, že už dávno mrtvý je. Zůstala mu jen nesnesitelná, nekonečná bolest. Přál si, aby to skončilo. Přál si zemřít, a taky se mu jeho přání splnilo.

Zemřel. Následovala nicota. Jeho duše opustila tělo, jenže pak se zase vrátil. Jeho první myšlenkou bylo, že bolest zmizela a s ní i většina citů.

Probudil se a otevřel oči. Okolní svět najednou vnímal docela jinak - lépe, ostře, do detailu. V pokoji byla tma, ale jeho oči se dokázaly přizpůsobit. Jeho uši doslechly za hranice pokoje. Jeho nos nasál všechny pachy. Obrátil se mu žaludek. Pokoušel se vyzvracet, ale dávivý reflex nefungoval. Hlava mu třeštila jako po nejdivočejším večírku. V ústech měl sucho.

Tělo mu ovládal jediný pocit - jakkoliv se to zdálo nepravděpodobné, zmítal jím nepředstavitelný hlad. Ne hlad, byla to žízeň.

Dveře do pokoje se otevřely. Na prahu se objevila dívka z obrazu - Tymian si byl jistý, ačkoliv netušil, jak k tomu zjištění přišel, že je to skutečně dívka z pověsti, Elga. Její pleť zářila jako nejčistší porcelán, oči měla posazené daleko od sebe a vlasy v barvě havraního peří jí spadaly až dopasu. Rty měla rudé, smáčené krví. V náručí držela živého králíka, který se vzpouzel.

„Vítej zpátky, Tymiane," promluvila.

„Jak -?" zeptal se nechápavě.

„Jak znám tvé jméno, nebo jak jsi přežil?" naklonila hlavu zvědavě na stranu.

„Přežil?" zopakoval.

„Ó ano," souhlasila a posunula se o pár kroků blíž, až ho do nosu zasáhla nějaká neznámá omamná vůně. „S politováním ti musím oznámit, že jsi byl před pár hodinami mrtvý. Obávám se, že jsem ti v záchvatu vášně zlomila vaz."

Tymian se šokovaně zarazil. Měl dojem, že mu srdce vynechalo pár úderů, jenže potom si uvědomil, že jeho srdce netluče. Přiložil si ruku na hruď, ale nic necítil. Pokusil si nahmatat pulz na zápěstí, znovu bez odezvy. Položil si ruku na krk a sykl bolestí. Našel hlubokou ránu - stopu po kousnutí.

„To se brzy zahojí," ujistila ho. „Omlouvám se za svou agresivitu, ale neměla jsem člověka už celou věčnost. Brzy pochopíš, jaké to je, když hladovíš."

„Já jsem...já... jsem mrtvý?"

„Záleží na úhlu pohledu," odpověděla mu zlehka, jako kdyby se bavili o počasí. „Byl jsi mrtvý, z lékařského hlediska. A mrtvý jsi i teď. Tvé srdce netluče, tvé tělo nefunguje tak, jak jsi zvyklý. Ale jsi při vědomí, mluvíš se mnou, máš všechny vzpomínky a vlastnosti. Tak pověz ty mně - cítíš se mrtvý?"

Tymian se zamyslel. „Ne... To ne."

„Jak se cítíš?" zajímala se a nevěnovala pozornost králíkovi, který skučel každou vteřinou víc a víc.

„Živý," odpověděl přesvědčeně. „Unavený a plný síly zároveň. Hladový."

„To je pár hodin po proměně normální," ujišťovala ho. „Všechno se ustálí, až si tvoje tělo zvykne na změnu. Musíš se najíst."

Uchopila králíka za kůži za krkem a podala mu ho. Zvíře se vzpouzelo, jako by cítilo blížící se smrt. Tymian se na ni nechápavě zadíval.

Elga se ušklíbla, čímž vycenila své špičáky. „Víš, co máš dělat. Je to instinkt. Soustřeď se."

Jeho mozek se vzpouzel, odmítal akceptovat, po čem jeho smysly zatoužily. Převzal si od ní zvíře a zadíval se mu do očí. Zahlédl strach. Cítil ho. Krev v králíkových žilách pulzovala pod jeho prsty.

„Nestyď se," pobídla ho.

Tymian dál neváhal. Hbitým pohybem zvířeti bezcitně zlomil vaz a zabořil ústa do slabého místečka na krku. Špičáky mu narostly okamžik předtím, než zuby zabořil do kůže. Začal hltavě pít. Jako by měsíce hladověl, jako by měsíce nepil, teplá krev stékající do hrdla hasila neukojitelnou touhu.

„Tak je to správně," povzbuzovala do Elga dychtivě. „Tušila jsem, že jsem si vybrala toho pravého. Učíš se velmi rychle."

Ukojit žízeň zcela nezvládl. Podařilo se mu ji o něco ztišit, ale chtěl víc. Odložil mrtvého králíka stranou.

„Co jsi mi to provedla?" zeptal se přerývavě.

Elga přešla až k němu a uchopila jeho tvář do studených dlaní.

„Vždyť to víš," zašeptala pobaveně.

Její tón se mu nelíbil. Bavila se s ním, jako by to celé byla jenom zábavná hra. Chtěl to slyšet nahlas. Chtěl jednoznačnou odpověď.

„Jsi upír, Tymiane," vyslovila konečně pravdu nahlas. „Budeš žít věčně a nikdy nezestárneš. Není to báječné?"

Neodpovídal. „Kde jsou Boris a Jurij?" zeptal se namísto toho.

V očích se jí zlostně blýsklo. „Mrtví, pochopitelně."

„Mrtví?"

„Byli mi k ničemu," odfrkla si. „Zdroj potravy, nic víc."

Pokoušel se všechno vstřebat. Hlava se mu z těch informací a nových vjemů točila.

„Proč já?" otázal se nakonec. „Proč já a ne oni?"

„Líbil ses mi," pokrčila rameny. Přešla až k němu a uchopila jeho obličej do dlaní. „Máš v sobě něco... nevím, nějakou jiskru."

Tymian jí apaticky oplácel pohled.

„Věčnost. Ty a já," prohodila zlehka. „Něco mi říká, že si spolu královsky užijeme."

Přiblížila svůj k obličej k jeho. Slastně slízla krev, která mu odkapávala ze rtů, a potom ho políbila s takovou vášní a živočišností, že víc nenamítal.

~••~

Život s Elgou byl takový, jako jejich první setkání - divoký, vášnivý a nepředvídatelný. Elga zůstala duší jako sotva odrostlé dítě. Jediné, po čem toužila, byla zábava a Tymianovým úkolem bylo, aby jí ji zprostředkoval. Hrad, kde sídlila, nebyl vůbec opuštěný. Elga byla velmi společenská i ve svém posmrtném životě a velmi ráda se obklopovala jinými upíry, pořádala večírky a lovy na nevinné obyvatele přilehlých vesnic. Tymian stál dlouhá léta po jejím boku. Dělal jen to, co od něj vyžadovala.

Ona ho na oplátku zasvětila do světa upírů, o kterém měl doposud jen velmi povrchní znalosti. Velmi brzy pochopil, že většina povídaček, které jako kluk slýchával, jsou jen snůšky lží. Upíři se krmili lidskou krví, ale dokázali dost dobře přežívat celé měsíce i o té zvířecí. Sluneční paprsky jim skutečně škodily, ale česnek nebo svěcená voda byly jen snůšky pověr. Dokonce nemuseli ani spát v rakvi nebo někde hluboko pod zemí.

Elga byla stará dobrých sto let a podle svých slov patřila k těm mladším upírům. Dokázala se hravě zneviditelnit a proměnit v černou kočku, ale znala historky o starších upírech, kteří dokázali číst myšlenky, nebo ovládali magii. K některým schopnostem dospěli věkem, k jiným bylo zapotřební jiných předpokladů.

Draugarové byli upíři žijící na severu, kteří během dne nedokázali fungovat ani v bezpečí domů. Jejich kůže byla zčernalá a nepředstavitelně citlivá na sluneční záření, proto přes den spali ukrytí hluboko pod zemí a budili se až po setmění. Byli spíše démony než lidmi. Oproti tomu vrykokolové žili na pobřeží Balkánu a jejich kůže se slunci přizpůsobovala mnohem lépe. Avšak nedisponovali žádnými schopnostmi a museli krmit výhradně lidskou krví, která zabraňovala stárnutí. Vyprávěla mu o africkém kmenu, kteří se nazývali tikološové a byli specifičtí tím, že se dokázali měnit ve zvířata.

Svět upírů nebyl však jedinou oblastí, ve které se učil. Ve velmi krátkém čase musel pochopit fungování celého magického světa. Přestože se sám stal nepřirozeným, démonem, jak je lidé nazývali, trvalo mu, než akceptoval existenci vlkodlaků, magických tvorů a čarodějů. Připadal si, jako by pětadvacet let žil ve lži. Stačilo jen otevřít oči a celý nový fantastický svět, který dřív neviděl, měl najednou jako na dlani. A vytěžil z něj maximum.

Elga se chovala velmi nevyzpytatelně. Její výkyvy nálad snášel hůř a hůř. Byla popudlivá, rozmazlená a prosazovala si svou. Stále častěji se hádali a Tymian jí začínal mít plné zuby. Jediné, co je spojovalo, byla společná záliba v lovu a milostná vášeň. Jinak se mezi ně vkrádalo stále víc konfliktů. Nechtěl zůstávat na jednom místě a jen živořit. Chtěl vidět a zažít víc.

Jejich cesty se definitivně rozdělily po deseti letech. V Evropě právě doznívala druhá světová válka, spousta zemí a národů byla zpustošená a na pokraji bídy. Elga pořádala jeden ze svých oblíbených večírků, kde vyvrcholením zábavy bylo krmení se na zajatých vojácích.

„Nebavíš se," obvinila ho sobecky, jako by její povinností bylo starat se o zábavu.

Tymian se rozhodl, že je načase vyjít s pravdou na světlo: „Tenhle život... jsme nesmrtelní, Elgo. Nestárneme. Můžeme cokoliv. Proč odtud neodejdeme?"

Blýsklo se jí v očích. Navenek se dál před svými hosty usmívala, ale on poznal, že je rozčilená. „Je ti to snad málo? Chybí ti tu něco?"

„Připadám si tu jako vězeň," odsekl nahněvaně.

„Mám pro tebe novinku, Tymiane," sykla mu do obličeje. „Nikdo tě tu nedrží. Jen si běž, stejně jsi mě přestal bavit. Nejspíš si pořídím nového mazlíčka."

Tymian neodpověděl. Nic z toho, co mu Elga mohla říct, ho dávno neuráželo. Beze slova rozloučení se otočil a zmizel ve tmě. Víc se se svou stvořitelkou nesetkal.

Slyšel o ní až celá desetiletí později. Někdo si zaplatil za její vraždu. Shodou okolností ji vykonal muž, jehož život Tymian před lety ušetřil uprostřed ruských lesů.

~••~

Oblast Transylvánských Alp, Rumunsko, jaro 1990

Poté, co Elgu opustil, jeho život nabral nový směr. Procestoval značnou část Evropy a začlenil se do komunity upírů. Z pohodlí a přepychu života na panství mezi elitou se ocitl na opačné straně. Veskrze mu vyhovoval život samotáře, ale jednou za čas se usadil při nějakém z klanů a žil mezi svými. Toho roku se vrátil po letech zpátky do Rumunska a využil pohostinnosti Ivana Dimitrijeviče.

Tymian Daškov stál klidně s nohama od sebe ve vysokých botách, přes ramena měl hozený těžký kožený plášť. Pomalu si sundal kápi a prohrábl si pravou rukou kštici červených vlasů. Chyběly mu dva prsty a přes obličej se mu táhla hluboká jizva - památka na setkání se smečkou vlkodlaků na severu Finska. Mladá žena, stojící proti němu, ho zaujala na první pohled.

Uprostřed davu se vynořila útlá dívka. Mohla měřit dobrých sto osmdesát centimetrů, porcelánově bílý obličej jí lemovaly plavé vlasy. Přelétla Tymiana zkoumavě očima. Stejně jako on okamžitě pochopila, že má co dočinění se svým druhem. Ve zdejších městech žilo upírů tolik, co obyčejných lidí, ale dřív nebo později se mezi sebou všichni poznali. Tuhle dívku však neznal.

Dlouhou chvíli ji pozoroval. Potulovala se městem, příležitostně se s někým zastavila a prohodila pár slov, koupila si nějaké zboží od potulných prodejců. Držel se v těsném závěsu a pokoušel se být nenápadný. Nepovedlo se mu to.

„Sledujete mě?" udeřila na něj zčistajasna, když ji na malou chvíli ztratil z očí.

Přitlačila ho silou ke zdi a přitiskla mu ke krku nůž.

„Šel jsem náhodou kolem," utrousil koutkem úst.

Přimhouřila zlostně oči. „Tyhle kecy si nechte. Proč mě sledujete? Otec vám zaplatil?"

„Váš otec?" nechápal. „Milá dámo, já vás neznám. A vašeho otce také ne."

„Ale prosím vás," sykla. „Všichni tady ví, že teď pracujete pro Ivana Dimitrijeviče. Za co vás platí? Abyste mě sledoval, jestli mu nedělám ostudu? Nebo se mám se uklidit někam daleko?"

„Vy jste Ivanova dcera?" vyjekl překvapeně.

Dívka se zarazila. Něco v jeho hlase ji přesvědčilo, že mluví pravdu.

„Tak proč se mi věšíte celou noc na paty?" tápala.

„Protože se mi líbíte," odpověděl upřímně. „Mám dojem, že jsme to vzali za špatný konec. Já jsem Tymian Daškov, a rozhodně nemám v úmyslu na vás donášet tatíčkovi."

Mlčela.

„A vy jste...?" pobídl ji.

„Taťána," odpověděla neochotně.

„Těší mě," natáhl k ní neohrabaně ruku.

Konečně povolila stisk a zastrčila nůž do pouzdra. Podezřívavě si nabízenou ruku prohlížela, ale nakonec ji přijala.

„Pověz Táňo, čím to, že voníš jinak než ostatní?"

Kohokoliv jiného by ta otázka možná zarazila, ale ji ne. „Nejsem čistokrevný upír," přiznala. „Moje matka byla čarodějka."

„Fascinující," ocenil. „Smím tě pozvat na...? Čím se vlastně krmíš?"

„Můžeš mě pozvat na skleničku," pobídla ho.

„Velmi rád."

Ještě, něž dopili první sklenku, byl si Tymian jistý, že potkal ženu, která ho učarovala. Ještě, než dopili druhou sklenku, byla si Táňa jistá, že tohoto dne bude litovat.

Sešli se a zůstali spolu další dva roky, během kterých se divoce milovali a nenáviděli zároveň. Rozcházeli se a zase scházeli s železnou pravidelností, až se jednoho dne shodli, že bude pro oba lepší, když už se víc neuvidí. Rozešli se ve zlém. Táňa se snažila zapomenout. Tymian byl odhodlaný nezapomenout nikdy.

~••~

Solginskij, Rusko, zima 1996

Zima byla v tomhle kraji přinejmenším nevlídná. Mrzlo tak moc, že i jeho necitlivé tělo mráz pocítilo. Nedlouho po setmění se vynořil z lesa a pokračoval za světlem pouličních lamp dolů k vesnici. Kráčel tak lehce, že sníh pod jeho nohama nekřupal.

Do zapadlé komunity uprostřed ničeho ho zavedla práce. Slíbil svému příteli z Petrohradu, že doručí nějakou zásilku pro místního čaroděje.

Bez zaváhání zabušil na dveře toho, kterému se všichni vyhýbali. Po pár vteřinách ven na světlo vybelhal starší čaroděj. Měl dřevěnou protézu místo nohy, na kterou dopadal, obličej mu lemovaly špinavé šedivé vlasy a od koutku úst se mu táhla nepěkná jizva.

„Pan Twardovskij?" zeptal se úsečně. „Mám pro vás zásilku z Petrohradu."

Muž něco zavrčel, vytrhl mu balíček z ruky a zase za sebou zabouchl.

„Trochu vlídnosti by neuškodilo," zamumlal Tymian sám pro sebe a rozhlédl se okolo.

Měl před sebou dlouhou cestu zpátky do Rumunska, ale nikam příliš nespěchal. Rozhodl se před odchodem posilnit v místním lese nějakou potravou. V místě, kde vyřizoval práci, nikdy nenapadal lidi. Nedělalo to dobrotu. Nakrmí se na nějakém zvířeti a lidskou krev si opatří o pár mil dál.

Vrátil se do lesa a dlouhou chvíli pátral po něčem vhodném. Narazil na lišku, kterou o pár minut později zakousl. Hltavě pil teplou krev, když ho něco vyrušilo. Odtrhl ústa od zvířete a ohlédl se. Pár stop od něj stálo světlovlasé děvčátko a poulilo vyděšeně oči.

„Zatoulala ses, maličká?" protáhl pobaveně.

Dívka se strachy roztřásla, ale nevydala ani hlásku.

Nechtěl jí ublížit, ale nic mu nebránilo v tom, aby si s ní maličko pohrál. Přešel o pár stop blíž, krev mu odkapávala z úst.

„Co dělá malá holka v noci uprostřed lesa?" zeptal se zvědavě.

Zavětřil. Nevoněla jako člověk. Voněla jako zvíře. Jako vlk.

„Ale, ale. Mládě vlkodlaka, to se podívejme!"

„NECH JI BÝT!"

Z nedalekého houští vyběhl chlapec, jen o málo starší než dívka. Mával kolem zuřivě klackem a neohroženě se před děvče postavil.

Tymian se rozesmál. „Co mi uděláš, kluku? Přetáhneš mě klackem po hlavě?"

Jedním skokem byl u něj, vyrval mu provizorní zbraň z ruky a zlomil ji.

„Probodnu ti srdce kůlem, upíre!" sykl chlapec.

„Tady má někdo víc kuráže než rozumu," ušklíbl se. „Copak to tu máme, rodinku prašivých psů?" znovu zavětřil. „Ale ne, kdepak. Ty nejsi vlkodlak. Ty budeš čaroděj. To je mi sebranka. Pověz, jak se jmenuješ? S kým mám tu čest?"

Chlapec se zamračil. „Andrej Tarkovskij."

Úsměv z Tymianovy tváře zmizel. „Tarkovskij?" zopakoval. „Jsi příbuzný Alexandra Tarkovského? Toho vlkodlaka?"

„To je náš bratr."

„Váš bratr," zamumlal.

Bylo snad ironií osudu, že uprostřed lesa na severu Ruska, ze všech možných míst, kterými procházel, narazil zrovna na rodinu Alexandra Tarkovského - muže, který si získal Tánino srdce. Neměl nejmenší tušení, jak k tomu došlo, ale žárlivost, která mu sevřela vnitřnosti, byla opravdová. Mohl ty děti na místě zabít. Jen tak, pro čiré potěšení. Nikdo by se o tom nedozvěděl. Ale neudělal to.

„Vypadněte," doporučil jim. „Padejte, než si to rozmyslím."

Andrej popadl sestru za ruku a dali se na útěk.

Tymian zůstal tiše stát. Táňu už neviděl dlouhá léta, ale myslel na ni často. Poslední věc, kterou o ní slyšel, byla ta, že společně s čarodějem Viktorem Gregorovičem a vlkodlakem Alexandrem Tarkovským odešla do Anglie, kde vypukla kouzelnická válka. Víc nevěděl, možná to byly jen povídačky. Taky mohla být dávno mrtvá. Napadlo ho, jestli se ještě někdy setkají.

Vyrazil směrem domů, zpátky do Rumunska, aniž by tušil, že jeho a Tániny cesty se zase brzy zkříží. Jejich společný příběh totiž stál na samotném počátku.