„Velmi působivé," zhodnotil ji Ivan ode dveří malého salonku.

Zamračila se, v sídle plném upírů měla nejmenší chuť potkat zrovna jeho. „Co chceš, pijavice?"

„Hoho, slečna je nějaká podrážděná," dobíral si ji. „Špatné sny?"

„Vlastně skvělé, nebyls v nich ty," odsekla a natáhla se pro odkopnutou tenisku. „Co okouníš, chyběla ti madam hysterická?"

„Snad ses neurazila."

(Mé jméno, má krev II: Kapitola devětapadesátá – Sen ve snu)

~••~

Před smrtí začne krev umírajících proudit rychleji, pulzuje jim v žilách a naplní je vším, co je dělá lidmi – adrenalinem, strachem a touhou po přežití. Ten okamžik před tím, než se jeho špičáky zakously do kůže a projely svalstvem, miloval ze všech nejvíc. Emoce dělaly lidskou krev mnohem sladší. To proto se jí zvířecí nikdy docela nevyrovnala. Zvířecí mysl nebyla schopná stejných prožitků, které by v jejich krvi zanechávaly výraznou stopu. Ovšem lidé, lidé byli docela jiní. Měli odlišné vůně i chutě, která mu ulpěly na jazyku.

Ivan Dimitrijevič by mohl předstírat, že není upírem rád, ale nebyla by to pravda. Mors principum est – Smrt je jen začátek. Ta slova dala jeho matka vytesat do náhrobku v rodinné hrobce. Zemřel, aby se znovu zrodil v nové, nesmrtelné existenci. Mohl se chytit druhé šance a stát se lepším člověkem – pokud o sobě něco takového vůbec upír může prohlásit, když se živí převážně krví lidí. Ivan měl však tu krásnou vlastnost, a považoval za pozoruhodné, že si ji uchoval i ve svém druhém životě, že neměl výčitky svědomí. Před svým okolím, před svými obětmi a koneckonců ani sám před sebou. Choval se bezohledně předtím, než zemřel, a choval se tak i poté, co se stal upírem.

Byl samotář, zahořklý a sarkastický. Jeho srdce bylo chladné. Zůstalo ledové od okamžiku, kdy přestalo bít. Ale někdy, alespoň na malou chvíli, se v něm našla špetka citů. Jako tenkrát, když potkal Valérii a narodila se jim Taťána. Nejkrásnější a nejbolestnější okamžik v jednom – zrození nového života dítěte a zkáza života matky. Její smrt bylo to jediné, co si kdy doopravdy upřímně vyčítal – jenže o tom se nikdy nikdo nedozvěděl, zůstalo to v něm navždy pohřbené.

Jeho život byl monotónní a opakující se, přestože rád holdoval různým požitkům, které mu ho zpříjemňovaly. Jeho léta míjela stejně samozřejmě jako týdny smrtelníků. Občas měl v svém ponurém sídle malé rozptýlení, jako když u něj šest let bydlela Selene. O ještě větší rozruch se postarala o pár let později Emily. Vychovávat lidské dítě od kolébky až do puberty byla snad ta nejtěžší zkouška, před jakou ho osud kdy postavil.

Byl přesvědčený, že jeho srdce je mrtvé. Už staletí netlouklo, zůstalo tiché a prázdné. Jenže osud si umí krutě pohrát i s tím největším cynikem, a tak mu jednoho dne zkřížila cestu naprosto jedinečná žena – bláznivá, ztřeštěná a sarkastická, tak živá a plná energie, jak jen člověk může být. Nevěděl proč, a už vůbec netušil jak je to možné, ale když ji pozoroval, měl pocit, že jeho srdce zase tluče jak srdce obyčejného smrtelníka.

~••~

Bradavická škola čar a kouzel, 5. května 1998

Nechtěl v Anglii zůstávat déle, než bylo nutné, obzvlášť, když bylo konečně po všem. Ale dal slib, byť jen sám sobě a ve svých myšlenkách, tudíž o něm neměl nikdo tušení. Na touze své slovo dodržet to však nic neměnilo. Slíbil si, že u ní zůstane, dokud nebude v pořádku, teprve potom se vrátí tam, kam patří. Dlužil jí to, a pokud něco Ivan opravdu nenáviděl, byl to pocit, že musí někomu něco vracet. Bude proto lepší, když svůj dluh splatí okamžitě.

Kouzelnický svět se bezprostředně po válce ocitl v chaosu. Dny plné euforie a oslav vystřídaly dny, kdy bylo třeba postavit se zpátky na nohy a vybudovat od základů to, co lord Voldemort zničil. Ivan proti své vůli také přiložil ruku k dílu, byť mu osud těch kouzelníků už mohl být dávno lhostejný. Zůstal v Bradavicích a pomáhal s opravami hradu jen proto, aby nějak zaplnil ty volné večery plné čekání. I to však bylo u konce – madame Pomfreyová před malou chvílí dorazila z nemocnice u sv. Munga s dávkou lektvaru, na který čekali. Za okny ošetřovny padla tma, když společně stáli u lůžka a pozorovali její nehybné tělo. O pár vteřin později, sotva jí do hrdla vtekly první kapky lektvaru, se začala z kamene proměňovat zpátky. Do obličeje se jí vracela nejprve barva, potom začala jemně poškubávat svalstvem a než se stačili připravit, zprudka se posadila na posteli.

„Ivane!" zakřičela Catherine Whiteová jako první po svém probuzení.

„Teda tomu říkám přivítání!" odpověděl jí Ivan pobaveně.

Cat jeho poznámku, ale sotva postřehla. V dokonalém šoku a zmatenosti se rozhlížela kolem a pokoušela se vylézt z postele.

„Cat, uklidněte se," žádala ji madame Pomfreyová naléhavě a pokoušela se ji vtlačit zpátky do postele. „Jste v pořádku, je po všem!"

„Ten bazilišek!" vydrala ze sebe naléhavě. „U jezera je bazilišek!"

„Ten je tak trochu mrtvý," utrousil Ivan, „sám jsem ho zabil. Už se suší pár dnů na sluníčku."

„Pane Dimitrijeviči, nepomáháte mi!" osopila se na něho bradavická ošetřovatelka a otočila se zpátky ke Cat, která vypadala ještě zmateněji. „Je po všem, Cat, bitva skončila."

„Cože?" vyhrkla, jako by teprve začala vnímat realitu kolem. „Já to nechápu," těkala očima z jednoho na druhého."

„Válka skončila," zdůraznila madame Pomfreyová klidně, „Vy-víte-kdo padl. Jsme volní."

Překvapeně zamrkala. „Ale... ale kdy? Jak?"

„V bitvě, Harry Potter ho porazil."

„A tys to celý prospala," dodal Ivan jízlivě, „tomu říkám načasování na šlofíčka."

„Byla jste proměněná v kámen," vysvětlila jí madame Pomfreyová. „Nejspíš jste zahlédla odraz baziliškových očí."

„Takže bitva skončila?" zopakovala ohromeně. „A válka taky? Voldemort je mrtvý?"

„Přesně tak."

„A já jsem to celé zaspala?" dodala.

„O celé tři dny, abych byl přesný," přiznal Ivan.

Cat jen chvíli ohromeně zírala do prázdna a snažila se všechny informace vstřebat. Nejdřív se tvářila užasle, potom se bláznivě rozesmála, ale nakonec se zase zachmuřila.

„Kde jsou ostatní?" zeptala se opatrně. „Jsou všichni v pořádku?"

Madame Pomfreyová s Ivanem si vyměnili dlouhý pohled beze slov. Předtím, než ji proměnili z kamene zpátky, dlouze diskutovali o tom, jak jí podat všechny informace co nejcitlivěji. Dospěli k názoru, že ta situace nemá šetrné řešení.

„Nechám vás o samotě," usoudila madame Pomfreyová a taktně se vzdálila do své kanceláře.

Cat k Ivanovi vzhlížela s obavami. Nebylo mu příjemné, že je to právě on, kdo musí přinést zlé zprávy, ale v tu chvíli neexistovala správná varianta.

„Než se vyděsíš k smrti," začal klidně, „tak Laura, Emily, Viktor a Táňa jsou v pořádku," řekl.

Cat úlevně vydechla, div nezaslechl, jak těžký kámen ze srdce jí spadl. „Všichni jsou vyčerpaní a utrpěli nějaká poranění, a tak jsou u sv. Munga, ale není to nic závažného, brzy je propustí domů."

„A dál?" pobídla ho tiše.

„Tvůj bratr a Selene jsou zpátky."

V místnosti zavládlo hrobové ticho. Ivan slyšel jen její přerývavý dech.

„Cože?!"

„Tvůj bratr a Selene jsou zpátky," zopakoval trpělivě.

„To přece není možné," pochybovala, „jsou mrtví, oba jsou mrtví."

Ivan pokrčil rameny. „Říkám pravdu, viděl jsem je na vlastní oči. Mluvil jsem s nimi včera večer, oba jsou živí a těší se poměrně dobrému zdraví."

„Ale jak?" vydechla. „Jak je to možné?"

„Zeptej se Laury," ušklíbl se. „Věděl jsem, že je ta holka tvrdohlavá, ale upřímně řečeno, nevěřil jsem ani na zlomek vteřiny, že by se jí to skutečně podařilo. Zachránila je. Jsou živí."

Cat se na něj dívala stále podezřívavě. „Neděláš si ze mě legraci? Není to jen hloupý vtip?"

„Takhle zvrácený smysl pro humor nemám ani já," ujistil ji příkře.

Konečně mu uvěřila, ale v jejím výrazu pořád přetrvávalo napětí. Vyčkávavě se na něj dívala a čekala, až znovu promluví.

Ivan s dalšími zprávami otálel. Neznal detaily, ale podle tónu, jakým mu informace Laura předávala, si byl jistý, že Cat zasáhnou. Koneckonců, její bratr se při té zprávě upřímně rozplakal, nejspíš se tedy jednalo o někoho velmi blízkého.

„Tak to vyklop," požádala ho. „Nemuč mě dál, prosím."

„V bitvě padlo mnoho lidí," začal a každým slovem si dodával odvahu, „byli mezi nimi i Remus Lupin a jeho žena."

„Ne," uklouzlo jí jako první. Odmítavě zavrtěla hlavou, jako by ta slova mohla ze sebe setřást.

„Cat...," oslovil ji, ale ona ho už neposlouchala.

„To nemůže být pravda!" vykřikla mocně. „Zmýlil ses, určitě ses zmýlil!"

„Nezmýlil," odporoval jí jemně, „zemřeli, jejich nejbližší identifikovali jejich těla. Je...je mi to líto."

Odvrátila hlavu na stranu. Ivan si domyslel, že nechce, aby ji viděl plakat.

„Nechám tě o samotě," prohlásil a když nereagovala, zamířil z ošetřovny ven.

~••~

Druhého dne po setmění se ji rozhodl na ošetřovně naposled navštívit, než se vrátí zpátky do Rumunska. Byl právě na cestě ze sklepení do prvního patra, když proti němu z chodby vyšli Sirius se Selene. Na krátký okamžik si dovolil pousmát se. Jako by to bylo včera (a v jeho dlouhém životě mu to tak opravdu připadalo), kdy se se Selene naposled loučil před jejím návratem do Anglie. Tenkrát to byla tvrdohlavá sedmnáctiletá dívka s břitkým jazykem, která neměla nejmenší tušení, co všechno ji po návratu domů čeká. Teď před ním stála, o jednadvacet let později, jako dospělá žena, která si toho zakusila víc, než se na jeden lidský život sluší.

„Ivane," pousmála se a zamířila k němu, aby ho objala.

Byl její vřelostí malinko zaskočený, ale váhavě jí objetí vrátil. Sirius mu krátce pokynul hlavou.

„Byli jsme navštívit Cat," vysvětlila Selene, „je na tom dobře, madame Pomfreyová říkala, že ji zítra propustí domů."

„A ostatní?" zajímal se.

„V pořádku, v rámci možností," odpověděl Sirius. „Laura nabírá sílu a Emily dnes ráno propustili. Viktorova zranění jsou trochu závažnější, ale do konce týdne by měl být také v pořádku."

„Tak to jsou jistě skvělé zprávy," přikývl.

„Jdeš navštívit Cat?" zajímala se Selene.

„Říkal jsem si, že se zajdu rozloučit, vracím se dnes zpátky domů."

Selene se zatvářila zklamaně. „Škoda, že se nemůžeš zdržet. Rádi bychom ti poděkovali."

„To nestojí za řeč," ujišťoval ji.

„Nesmysl," odporoval mu Sirius. „Jsme vám zavázaní. Postaral jste se o Emily, pomohl jste Lauře utéct z Voldemortových spárů."

„To je v pořádku," zopakoval Ivan znovu.

„Ne, to je něco, za co ti budeme nadosmrti vděční," ujistila ho Selene. „Jsme tvými dlužníky, navěky."

„Navěky je dlouhá doba," ušklíbl se. „Věř mi, něco o tom vím."

Všichni se ulehčeně zasmáli.

„Tak hodně štěstí v životě," popřál jim Ivan, „kdybyste měli někdy cestu do Rumunska, víte, kde mě najdete."

„Totéž platí i pro tebe," poručila mu Selene panovačně. „Jsi u nás vítán, kdykoliv. Jsi brán jako součást rodiny."

Ivan přikývl a bez dalšího protahování zamířil rovnou na ošetřovnu. Loučení nebylo nic pro něj, nikdy nedokázal dát najevo dostatek emocí, ať se snažil sebevíc. Vešel na ošetřovnu, kde našel Cat v županu demonstrativně sedět zády k madame Pomfreyové.

„Vezměte si ten lektvar, Cat," domlouvala jí ošetřovatelka.

„Jsem v pořádku," zavrtěla hlavou.

„Chováte se jako malé dítě!" spílala jí madame Pomfreyová, s povzdychem položila lektvar na noční stolek a vrátila se k sobě do kanceláře.

„Má pravdu," přitakal jí Ivan pobaveně a Cat po něm šlehla nahněvaným pohledem.

„Ještě se jí zastávej," utrousila. „Nic jiného bych od tebe ani nečekala."

„Do tebe se strefuje dost snadno," popíchl ji. „Jsi jako drak, člověk tě jen mírně polechtá a už pliveš oheň."

„Tak abych tě nespálila na popel," vrátila mu jízlivě. „Co tady vůbec děláš? Přišel ses mi posmívat jako obvykle?"

„Přišel jsem se rozloučit."

Výraz v její tváři se změnil, jako by jí došla na okamžik všechna slova. Jeden druhého si dlouhou chvíli měřili.

„Takže se vracíš do Rumunska?" zeptala se tiše.

Přikývl. „Moje práce tu skončila, tak je čas se vrátit zpátky."

„Tak...," zaváhala.

„Tak...," zopakoval po ní a rozpačitě k ní natáhl ruku. Cat si ji chvíli prohlížela, a potom mu ji s překvapivou silou stiskla.

„Těšilo mě, hysterko," řekl pobaveně.

Blýsklo se jí v očích: „Mě taky, pijavice," vrátila mu to provokativně.

Ivan se krátce zasmál a otočil se na patě. Byl už skoro u dveří, když za ním ještě zavolala.

„Poslyš, máš v tom svém sídle i rakev? Spíš v ní?" houkla ledabyle.

„Co myslíš?" dobíral si ji. „Zkus hádat."

„Nemám tušení, co máte vy mrtvolky za divný úchylky," pokrčila rameny.

„Tak se přijeď podívat a přesvědč se sama," nabídl jí velkoryse.

Přimhouřila oči, jako by se snažila uhádnout, jestli si z ní dělá legraci.

„Myslím to vážně," ujistil ji a sám se divil, že tomu tak je. „Kdyby ses nudila, nebo měla cestu kolem, rád tě uvidím."

„Tak jo," přikývla. „Beru tě za slovo."

Věnoval jí poslední pohled a zavřel za sebou dveře. V tu chvíli byl přesvědčený, že je to naposled, co ji spatřil. Část jeho samotného byla tím faktem nepříjemně zaskočená. Cítil se najednou sklíčeně.

~••~

Po návratu zpátky do Rumunska se jeho život vrátil zpátky do vyjetých kolejí. Jako by se snad žádná válka ani neodehrála. Někdy mu připadalo, že si možná všechna ta dobrodružství jen vysnil. Opravdu upíři bojovali po boku kouzelníků? Skutečně spolupracoval s Viktorem a utekl z vězení? Smířil se s Táňou? Porazil baziliška? Odmítal tomu uvěřit. Ten svět byl příliš vzdálený. Bitvu mu připomínala jedině jizva na hrdle po baziliškově kousnutí, nic víc. On neměl denně na očích připomínky Voldemortovy chamtivosti po moci, žádný roztříštěný svět. Vrátil se sem, na odlehlé místo v horách daleko od kouzelníků, zpátky mezi svůj druh. Poprvé za celá staletí však měl pocit, že sem nepatří, že mu chybí něco důležitého, nebo možná... někdo.

Rád tvrdil, že mu život v ústranní vyhovuje. Měl svůj klid, své zvyky a jeho život fungoval podle jasného řádu. Najednou se ale přistihl, že mu všechen ten adrenalin, co v posledních měsících zažíval, docela chybí. Jistě, šlo mu o krk, ale právě to ho přinutilo cítit se zase jako člověk, byť jen na zlomek sekundy – a nebylo to vůbec špatné. Začal pomalu upadat do apatie, byl mrzutý a popudlivý.

Jednoho srpnového rána na něj však čekalo překvapení. Slunce stálo vysoko na obzoru, pro něj tedy panovala hluboká noc. Spal ve své komnatě, pokud se upířímu spánku dalo doopravdy tak říkat. Jeho tělo spíš hibernovalo a nabíralo sílu, nikdy už doopravdy nesnil jako kdysi. Přesto považoval za klíčové, aby dodržoval jisté zvyky. Jeho mysl tedy odpočívala, ale tělo zůstávalo při smyslech, když zaslechl přes zavřená okna hluk. Posadil se na posteli a zbystřil. Někde v bezprostřední blízkosti se vyskytoval člověk, jeho nos byl v tomhle neomylný. Rychlým pohybem, sotva zaznamenatelným lidskému oku, vstal, popadl plášť a zmizel z pokoje.

Sotva o pár vteřin později se ocitl na schodišti vedoucím do haly a zůstal překvapeně stát. Dole pod schody stála Cat Whiteová, zády přitištěná k bráně a hůlkou připravenou k boji od sebe s výrazem šílence odháněla dva z jeho sluhů.

„Řekla jsem krok zpátky, vy odporné potvory!" zavrčela vztekle.

Upíři si však z její bojechtivosti nic nedělali, dál na ni cenili své tesáky a připravovali se na náhlou a vítanou změnu jídelníčku.

„Co se to tu děje?" zahřměl Ivan výhružně a vynořil se těsně za jejich zády. Oba pokorně o krok odstoupili.

„Vpadla sem sama," vysvětloval jeden z nich. „Říkal jsi, že když je někdo tak hloupý, aby sem napochodoval, zaslouží si sežrat."

Ivan netrpělivě mávl rukou: „Pro tuhle to neplatí, zmizte."

Upíři se na něj zadívali značně hladově a odmítli se tak snadno své kořisti vzdát.

„Hned!" dodal výhružně, až se mu v očích blýsklo. Proti tomu už ani jeden nic nenamítal a poslušně zmizeli v přítmí chodby.

„Teda, to je pěkná díra," oddychla si Cat do ticha a zastrčila si hůlku za opasek. „Říkal jsi, že je to sídlo, ne ruina."

Tvářila se naprosto nenuceně, jako kdyby byli na její návštěvě předem domluvení, nebo jako kdyby byli snad dobří přátelé, kteří se navštěvují naprosto automaticky.

„Co tady děláš?" zeptal se překvapeně.

„Pokoušela jsem si zachránit krk, jak jsi mohl viděl," odvětila nechápavě. „Vážně, měl bys je někdy nakrmit, aby nevypadali tak hladově."

„Já myslím, co děláš tady," vysvětlil.

Cat zatím přecházela po hale s rukama založenýma v bok a obdivovala její rozlehlost. „Páni, jenom tahle místnost je velká jako náš dům."

„Catherine."

„Řekl jsi, abych přijela," odpověděla konečně, „nemám doma co na práci, tak jsem si řekla, že vyrazím na východ. Nabrat trochu cizího vzduchu do plic."

„Mohla jsi napsat dopis," prohlásil, „něco jako varování, že sem plánuješ vtrhnout, alespoň bych na to ostatní připravil. Moc často lidské návštěvy nepřijímáme."

„Všimla jsem si," odtušila pobaveně, „ale nebyla by to taková legrace. Mohl bys uklidit všechny kostlivce do skříně, doslova."

Ivan se její narážce nezasmál, byl pořád příliš ohromený faktem, že skutečně přijela.

„No, čekala jsem trochu vřelejšího přivítání," usoudila nakonec.

„Příště nejezdi uprostřed dne," poradil jí. „Fungujeme tu obráceně."

„Možná si o mně myslíš, že jsem naprostý idiot," odfrkla si, „ale napadlo mě to. Měla jsem v plánu dorazit v noci, ale ztratila jsem se v tom pitomém lese a nemohla jsem najít cestu ven."

„Jak dlouho jsi tam bloudila?" zachechtal se Ivan.

Její výraz napovídal, že se odmítá přiznat. „Nějakou chvíli...," odpověděla neurčitě.

„Jak dlouho?" dobíral si ji.

„Den, možná dva," přiznala neochotně.

Ivan se upřímně rozesmál. „Divím se, že tě něco nesežralo."

„To by se ti tak líbilo," odsekla. „Tak co, ukážeš mi to svoje sídlo? Nebo ses chlubil cizím peřím?"

~••~

Cat s sebou do hradu, ale koneckonců i do Ivanova života, vnesla pořádný vzruch. Sídlo bylo obrovské, ale i tak jí bylo všude plno. Smála se nahlas svých hýkavým smíchem, který naplňoval komnaty od podlahy ke stropu, postarala se o několik trapasů během večírků, které pořádal. Strhávala na sebe pozornost, vymýšlela vtipy o upírech v tu nejméně vhodnou chvíli a neustále se do něj strefovala. Ivan ještě nikdy nezažil ženu s tak prořízlou pusou, dovolila si k němu to, za co by jiným zakroutil krkem. Z dnů se staly týdny a Cat svou návštěvu protáhla na dobu neurčitou. Nezeptal se jí, jak dlouho plánuje zůstat, popravdě se odpovědi obával. Najednou si nedovedl představit, že brzy odjede a vezme všechnu tu radost s sebou.

„Poslyš, kolik je ti vlastně let?" zeptala se ho najednou při jedné z nočních procházek.

Ivan se krátce zamyslel, než si vlastně vzpomněl, kolikáté narozeniny by oslavil. „395," odpověděl potom a pokračoval nevzrušeně v chůzi. Cat se však šokovaně zastavila.

„Kolik?"

„Slyšelas," trhl lhostejně ramenem.

„Panejo a já mám ze svého věku mindrák," odfrkla si. „To jsem ještě pořád mladá, v porovnání s tebou.
„Kolik je ti?" zeptal se.

Cat se předstíraně nafoukla. „No dovol? Je neslušné ptát se dámy na věk!"

„Já tu žádnou dámu nevidím," opáčil suše.

Praštila ho laškovně do ramene, ale jeho tělo mělo vysoký práh bolesti. I kdyby do něj bušila pěstmi ze všech sil, necítil by nic než šimrání.

„Osmatřicet," přiznala pak sklesle, jako by se jednalo o mnohem vyšší číslo.

„Tak to už jsi jednou nohou v hrobě," odtušil jízlivě.

„Děkuju pěkně."

Chvíli pokračovali mlčky a pozorovali hvězdy zrcadlící se na obloze.

„Můžu se tě na něco zeptat? Něco osobního?" přerušil ticho.

„Hádám, že se zeptáš, i kdybych řekla, že ne, tak nač ty předstírané zdvořilosti," pokrčila rameny ledabyle. „Směle do toho."

„Nemáš nejvyšší čas se vdát?" položil jí zvědavě otázku. „Mít děti a všechny ty věci, co dělají normální lidi?"

Cat se k jeho překvapení zasmála: „Normální lidi? Ty si vážně myslíš, že já jsem normální? Ne že by se mi to dobře neposlouchalo, ale tomu snad sám nevěříš."

„No dobrá," zavrčel, „ale víš, jak to myslím."

„Nějak jsem prošvihla tu správnou chvilku," přiznala nezvykle vážně, „pak se všechno semlelo a já zůstala s mámou a Laurou...A to si těžko hledáš mužskýho, který by ochotně vychovával cizí dítě. A kouzelníka k tomu? Nemožné."

„A potom...?"

„Potom bylo pozdě," pronesla tiše, „vrátili jsme se do války a jediný chlap, který za něco stál, už měl svůj vlastní život, kam jsem nepatřila. A teď jsem tady, takže..."

„Takže?" pobídl ji a oba se zastavili.

Cat pokrčila rameny a nechala větu nedořečenou.

„Na jak dlouho se chceš vlastně zdržet?" zeptal se náhle.

„Proč?"

„Protože nevím, co si o tom všem mám myslet," přiznal.

„Myslela jsem, že vy upíři umíte číst myšlenky," odpověděla kousavě.

„To ano," souhlasil, „ale nedělám to, pokud to není nutné."

„Vážně?" podivila se. „Chci říct, to tě neláká, zjistit, o čem přemýšlí druzí lidé u snídaně? Co se jim honí hlavou, když se zjevíš uprostřed noci v pokoji, připraven zakousnout se do nich..."

„Říkal jsem ti, že mudlovské povídačky přehání," povzdychl si netrpělivě. „Neplížím se do cizích pokojů uprostřed noci a nerdousím spící panny..."

„Ale cizí myšlenky tě taky nelákají."

„Jistěže lákají, ale nedělám to v jednom kuse. Snažím se respektovat jisté hranice."

„Tak je poruš," vyzvala ho náhle. „Vykašli se na to a podívej se do mé hlavy. No tak, nemám co skrývat, jsem jako otevřená kniha."

Ivan se zatvářil pochybovačně. „To je to nejdivnější věc, o jakou mě kdy kdo požádal."

„Kolikrát ti mám říkat, že já nejsem zrovna konvenční?"

Stáli naproti sebe na kraji lesa. Bojovně se mu dívala do očí, přesto Ivan otálel. Dlouho se nikomu ze svých přátel v hlavě nepřehraboval, v minulosti z toho nikdy nevzešlo nic dobrého.

„Já tady nejsem ta, kdo kouše," zašklebila se. „Tak do toho."

Napadlo ho, že jen splní, k čemu ho vyprovokovala. Podívá se na její myšlenky a zase se stáhne zpátky. Vpil své zorničky do jejích. Bylo to o dost snazší, když se nebránila a poddala se jeho tlaku okamžitě. Nevynaložil ani příliš úsilí, stačilo jen pár vteřin soustředění a byl uvnitř její mysli. Cat ho nechala, aby v ní četl. Nejdřív zachytil její aktuální myšlenky, a potom pronikal hlouběji a hlouběji. Odkrýval její mysl slupku za slupkou, jako by se snažil dostat k jádru. A čím víc do hloubky pronikal, tím překvapivější jeho pouť byla. Nikdy nedokázal v lidech číst tak, aby odhalil všechno. Upírská magie nebyla tak vyvinutá a dokonalá, ale to, co mu Cat ukázala, stačilo, aby získal odpovědi na všechny nevyřčené otázky.

Když bylo po všem, dlouhou chvíli se jeden na druhého dívali.

„Já nejsem člověk, se kterým bys měla svázat svůj život," řekl pak bez rozpaků.

„Předně ani nejsi člověk," opravila ho Cat klidně. „A svůj život s tebou nesvazuju, díky za nabídku. Chtěla jsem tu jen na nějaký čas zůstat."

„Tohle není svět pro tebe, Cat," pokoušel se ji přesvědčit.

„Možná," souhlasila, „a možná taky je, nikdy nevíš. Když usoudím, že je to na mě příliš, sbalím se a odejdu. Věř mi, nikdo nemá větší talent na to udělat tlustou čáru a zdrhnout někam jinam."

Ivan se zatvářil nepřístupně. Cat nemusela číst myšlenky, aby uhádla, co se mu honí hlavou. Riskovala všechno. Vyložila karty na stůl a ukázala mu, na co myslí, co v posledních týdnech cítí.

„Vím, že jsem jen člověk," řekla sebevědomě, „a ty jsi upír, budeš žít věčnost, zatímco já za pár desítek let zestárnu a budu vrásčitá a scvrklá, až nakonec natáhnu bačkory. Ale nebylo by fajn na chvíli žít s někým, kdo tě bere takového, jaký jsi?"

Chvíli nad jejími slovy přemýšlel. Ještě nikdy se nesetkal s tak jedinečnou ženou – bláznivou, ztřeštěnou a sarkastickou. Tak jinou.

„Věčnost je pomíjivá," zamručel nakonec.

Cat si jeho odpověď vyložila po svém a spokojeně se zazubila. Když společně vykročili zpátky k sídlu, Ivan si pomyslel, že tu vydrží nanejvýš pár měsíců. Neměl nejmenší tušení, že zůstane celá léta. Měla pravdu, její tělo postupně stárlo, vlasy prošedivěly, tvář jí brázdily vrásky, ale pro Ivana byla pořád stejná. Byly dny, kdy měl chuť ji zabít. Byly dny, kdy měl chuť zabít sám sebe – nejlépe rychle a bezbolestně. Ale převládaly ty, kdy trpce litoval, že nestárnou společně. Protože možnost žít věčně se zdála malicherná, když Cat nemohla stát po jeho boku až do samého konce, ať měl přijít kdykoliv.