„Všechna ta dobrodružství, která jsi prožil s tetou Táňou, to, co dokázala máma, když byla ještě dítě... Vyprávíte nám to neustále, pořád a pořád dokola," přiznal Edward nevesele. „Zní to, jako bychom za nic nestáli, protože jsme nic z toho nikdy nedokázali. Já jsem v žádné válce nebojoval, nejspíš na to ani nemám..."

„Edwarde," zarazil ho Viktor. „Takhle to ale nemyslíme," ujistil ho vážně. „Je to jen varování. Snažíme se vás před tím vším uchránit."

(Mé jméno, má krev III: Kapitola čtyřiapadesátá – Mnoho povyku pro nic)

  ~••~  

Není třeba se rmoutit. Prožili nádherná léta. Pokud se vám podaří proplout takovým životem bez úhony až k dospělosti, můžete si gratulovat. Předpovědět se to nedá, protože existuje spousta možností, jak si vlastní život zmršit. Člověk musí být hodně prohnaný, nebo hodně trpělivý. Možná obojí. Narodili se do nelítostného světa, který je z různých důvodů odmítal. Jako by jim dával najevo, že do něj nepatří, že o ně nikdo nestál. Ale nakonec to přeci jen ustáli, protože měli jeden druhého.

~••~

Dimitrovgrad, Bulharsko, duben 1982

Mykew Gregorovič byl jedním z nejuznávanějších výrobců hůlek v celé střední a východní Evropě. Nikdo tak docela nepochopil, co se ukrývá za jeho nevídaným úspěchem. Jedni říkali, že si příliš zahrává s černou magií a překračuje pomyslné hranice. Druzí měli za to, že zdědil nevídaný talent. Pravda ležela někde uprostřed. Mykew hůlkové magii zasvětil celý svůj život. Zkoumal magické vlastnosti dřeva ještě během svých studií v Kruvalu. Později strávil pár let cestováním po světě a hledáním těch správných artefaktů, které by mu mohly dobře posloužit jako jádra hůlek. Jestli jiní výrobci uznávali všeobecně známý fat, že hůlka si vybírá kouzelníka, Mykew šel ve svých myšlenkách ještě dál. Považoval hůlky za živé bytosti. Jednal tak s nimi: pečoval o ně a naslouchal jim. Nikdy do prodeje nedal hůlku, kterou by si nebyl naprosto jistý. Nikdy nevyrobil dvě identické. Každý kousek byl naprosto jedinečným výsledkem několikatýdenní práce. Mykew se naučil překonávat sám sebe – zdokonaloval se, burcoval se k lepším výsledkům. Pokud nějaký jiný výrobce řekl, že dřevo z tohoto stromu je příliš nepoddajné, nebo že temperament onoho jádra žádný kouzelník nezkrotí, Mykew dokázal, že to možné je.

Mykew Gregorovič byl možná geniální výrobce hůlek, ale jako člověk naprosto selhával. Byl odjakživa vlk samotář. Svou dílnu prakticky neopouštěl, pokud nepotřeboval na trhu sehnat nějakou součástku nebo doplnit zásoby. S lidmi nevycházel a zákazníci si ho necenili pro jeho vstřícnost, nýbrž pro diskrétnost a kvalitu nabízených služeb. Jen jednou Mykew v životě zaváhal a z onoho neuváženého vztahu se narodil syn. O Yordana ztratil zájem okamžitě, jakmile si byl jistý, že po něm nezískal žádné nadání pro hůlkovou magii. Byl to velmi dobrý čaroděj, ale to rozhodně nestačilo. Naposled ho viděl ještě v době, kdy studoval. Přetrhali mezi sebou veškeré vazby a oběma to naprosto vyhovovalo. Mykew se o svoje tajemství, které z něj dělalo geniálního vynálezce, nehodlal dělit s nikým – ani s vlastním synem.

Měl několik úspěšných prodejen rozesetých po Evropě. Ta hlavní sídlila v Basileji, poměrně úspěšnou pobočku vlastnil i v Moskvě, ale soustředil se především na balkánský poloostrov. Posledních pár let žil v Dimitrovgradu, kde byla kouzelnická komunita tak malá, že mu prakticky nehrozil jakýkoliv lidský kontakt, pokud o něj sám nestál. Jednou měsíčně k němu přijížděl překupník, který vyzvedl nové zboží a předal mu výdělek ze všech ostatních obchodů. A tak se běžně stávalo, že do jeho malé prodejny, která s dílnou sousedila, celé měsíce žádný zákazník nezabloudil.

Když se toho dne ozval zvonek, který ohlašoval něčí příchod, dlouhou chvíli váhal, jestli se náhodou nepřeslechl. Seděl zrovna v dílně, na očích měl brýle s dioptrickými skly a malou pinzetou vkládal do čerstvě vyřezaného kousku vavřínového dřeva zelenočerné pero augurona. Zvedl hlavu od rozdělané práce a zaposlouchal se. Když se dlouhou dobu neozývaly žádné zvuky, sklopil znovu oči k hůlce. Pak se ale z prodejny ozvalo nervózní zakašlání. Mykew nahněvaně odložil brýle, vstal od stolu a prošel korálkovým závěsem.

„Co chcete?" zavrčel vztekle.

Za prodejním pultem stála vysoká rusovlasá žena v moderním kostýmku, kterou dřív neviděl. Rozhlížela se po krámku se směsicí zvědavosti a pohoršení, svírala v ruce roličku pergamenu a podupovala nervózně nohou ve slušivých střevících.

„Vy jste pan Mykew Gregorovič?" zeptala se zdvořile.

„Co chcete?" zopakoval stejně útočným tónem. Nevypadala jako někdo, kdo by si přišel koupit hůlku. Připadala mu obyčejná, jako mudla. Jenže proti mudlům byla tahle ulice dobře zabezpečená.

„Jmenuji se Karina Poljakovová," natáhla k němu ruku v přátelském gestu.

Gregorovič se na ni zadíval, ale nepřijal ji. Čarodějka se nervózně zasmála a spustila ruku zase podél těla. „Poslali mě sem z odboru pro péči o kouzelnické děti. Máte chviličku?"

„To bude nějaký omyl," odbyl ji stroze a otočil se zase k odchodu.

„Počkejte, pane Gregoroviči!"

Karina Poljakovová udělala krok kupředu. „Vyslechněte mne, prosím vás. Jde o poslední vůli vašeho syna..."

Mykew se na místě zastavil. „O čem to mluvíte?"

„Váš syn Yordan a jeho žena Katja...," vysvětlila překvapeně. „Zemřeli před několika týdny...Vy...vy o tom nevíte?"

Gregorovič dlouhou chvíli mlčel, jeho tvář neprozrazovala, na co myslí.

„Měli vás kontaktovat z ministerstva," ošila se nervózně, „dovolte mi, abych vám vyjádřila svou upřímnou soustrast, je mi líto vaší ztráty..."

Výrobce hůlek jen trhl ramenem. „Ty kecy si nechte. Co chcete po mně?"

Čarodějka byla jeho nevlídností zaskočená, ale rychle se zase vzpamatovala. Ustoupila stranou a Gregorovič konečně uviděl, že není sama. Za jejími zády se ukrýval šestiletý hnědovlasý chlapec. Upíral k němu bezvýraznou tvář a mlčel.

„Tohle je Viktor," představila chlapce Karina a zářivě se na kloučka usmála. „Viktore, tohle je tvůj dědeček."

Ani jeden z nich nezareagoval. Čarodějka se nervózně ošila. Zřejmě ještě nikdy nejednala s tak chladným člověkem a nepřístupným dítětem.

„To bude nějaký omyl," zachraplal Gregorovič nepřesvědčivě a s nedůvěrou se na dítě zadíval.

„Kdepak, pane Gregoroviči," ujišťovala ho. „Tohle je váš vnuk. Podle poslední vůle vašeho zesnulého syna jste byl určen jeho právoplatným opatrovníkem."

Jako důkaz mu podala srolovaný pergamen, který Mykew ignoroval. Nepotřeboval vidět nějaké úřednické lejstro. Z jeho tváře poznal, že je to skutečně Yordanův syn, to ovšem neznamenalo, že se mu nově nabytá role zamlouvala.

„Nebudu se starat o dítě," prohlásil rázně. „Zase si ho můžete odvést," mávl rukou směrem ke dveřím.

„Pane Gregoroviči," Karina ztlumila hlas a přistoupila o něco blíž, aby ji Viktor neslyšel. „Prosím vás, zvažte to. Ten chlapec půjde rovnou do sirotčince, pokud se ho neujmete."

„Však je taky sirotek," odsekl Gregorovič necitlivě. „Jen ať si zvyká."

„Má přece vás!" pokoušela se ho obměkčit. „Je to vaše krev, pane Gregoroviči. Třeba...třeba zdědil váš talent pro hůlkovou magii!" hledala řešení.

„Ne, to nepřipadá v úvahu," zakroutil hlavou.

„Vezměte ho k sobě, alespoň na zkoušku," žadonila. „Víte, jak je pro kouzelnické dítě těžké vyrůstat mezi mudly?"

Mykew jí začínal mít plné zuby. Čarodějka byla opravdu neoblomná. Zkoušela to dobrých patnáct minut a odmítala odejít, dokud nesouhlasil.

„Tak dobře!" zvýšil hlas, aby ji konečně utišil. „Fajn, vezmu ho k sobě."

„Výborně, pane Gregoroviči," usmála se úlevně. „S vámi je radost vyjednávat. Tady mi to podepište," strčila mu pod nos pergamen s brkem.

Mykew naškrábal rozmáchle svůj podpis na příslušný řádek. „A teď už zmizíte?"

Karina přikývla a otočila se k odchodu. „Tak sbohem, Viktore," poplácala chlapce po rameni. „Nejsi rád, že jsi zůstal u své rodiny?"

S těmi slovy zamířila ven z krámku. Chlapec se za ní neotočil, ani když zvoneček nad dveřmi znovu zazvonil. Mykew na něj upíral tvrdé oči.

„Tak pojď, kluku," vyzval ho a zamířil do dílny za závěsem.

Viktor chvíli otálel, jako by přemýšlel, jestli sirotčinec není lepší volbou.

~••~

Smrtí se vše mění. Na blízké má samozřejmě velký citový dopad, ale jde s ní ruku v ruce i řada velmi praktických otázek. Kdo za vás převezme práci? Kdo se za vás postará o rodinu? Co se stane s vašimi věcmi? Pro vás je bezesporu výhodou, že si s tímhle vším nemusíte lámat hlavu. Jste mrtví. Nějací neznámí lidé se nastěhují do domu, který býval váš. Nastoupí na vaše místo v práci. Svět se prostě bude točit dál. A to i bez vás.

Smrt pochopitelně nejvíce dopadá na žijící pozůstalé. Je těžké dát poslední sbohem, někdy dokonce zhola nemožné. Tu ztrátu totiž nikdy nepřestanete cítit. Všichni po sobě na světě kousky sebe sama: drobné připomínky, celý život vzpomínek, fotografie a jiné maličkost. Věci, díky nimž se na nás ani po smrti nezapomene.

Katja a Yordan Gregorovičovi po sobě zanechali svého jediného syna: příliš malého na to, aby se s jejich smrtí dokázal vyrovnat, a zároveň příliš starého na to, aby ji z hlavy dočista vytěsnil. Viktor se cítil ukřivděný. Jeho dědeček měl v jednom pravdu: byl skutečně sirotek. Protože místo, na kterém se po smrti rodičů ocitl, se dalo nazývat všelijak. Jenom ne domovem.

Jeho dědeček byl pedant, fanatik posedlý černou magií, slepý moralista, bil ho pro každý sebemenší přestupek, aby jej vychovával — jak s oblibou říkal. Viktor se naučil přijímat rány automaticky. Jednou jedinkrát se dědečkovi vzpíral a vysloužil si tím tolik ran holí navíc, že si dobré dva dny nemohl lehnout a podlitiny mu vydržely několik týdnů. Bití bral jako součást procesu truchlení. V jeho dětské mysli nebyl dědeček ničím jiným než nutným zlem, které musí vystát.

Dva roky se nechal pohlavkovat, chodil spát bez večeře a musel snášet jeho nevyzpytatelné nálady. Dva roky téměř nepromluvil. Truchlil po svém.

Většinu času dělal pro dědečka nějakou špinavou práci a jindy se zase bezcílně toulal městem. Pozoroval jiné rodiny v parku a na ulicích a přemýšlel o tom, jaký by jeho život byl, kdyby rodiče nezemřeli. Rozhodně by nemusel spát v kumbále na starých hadrech, měl by co jíst a nikdo by se k němu nechoval jako k prašivému psu.

Pokaždé, když se vracel ulicí, kdy bydleli, stáhl se mu žaludek obavami. Stačilo jen vyjít zpoza rohu a jakmile uviděl prodejnu s hůlkami, nohy mu ztěžkly a srdce mu kleslo někam do kalhot. Tohle nebylo dětství. Tohle nebyl život.

Sáhl na kliku a zvoneček nade dveřmi hlasitě zacinkal. Mykew Gregorovič stál na vysokých štaflích a ukládal krabice s hůlkami do ledabyle seřazených komínků.

„Kde se zase poflakuješ, kluku?" spustil na něj nerudně, když ho spatřil.

Viktor měl ve zvyku zarytě mlčet, a tak za sebou zavřel a beze slova zamířil pryč.

„Ne tak rychle, slyšíš?!" obořil se na něj, zatímco scházel ze schůdků dolů. „Zamkni dveře, pro dnešek máme zavřeno."

Viktor bez otálení otočil cedulku na dveřích, zamknul a stáhnul roletu. Dědeček se zčistajasna zjevil přímo nad ním a uchopil ho za límec.

„Tak mi odpověz!" zacloumal jím. „Co jsi celý den dělal? Je tady práce, že nevím, kam dřív skočit a milostpán se mezitím někde poflakuje!"

„Říkal jsi, že mě dnes nebudeš potřebovat," hájil se chlapec a vzdorovitě mu přitom hleděl do obličeje, čímž ho ještě víc rozzuřil.

„Nebuď drzý, ty spratku jeden!" starý Gregorovič se ohnal a uštědřil mu facku.

Chlapec se zapotácel, div neztratil rovnováhu. Instinktivně si rukama bránil obličej, čímž jen přiléval olej do ohně. Bil ho po hlavě, po tváři, po zádech. Bušil a bušil jako smyslů zbavený, div z něj nevytřískal duši.

„Měl bys mi být vděčný, že jsem tě k sobě vzal!" křičel na něj. „Mohl jsem tě poslat rovnou do sirotčince! Nic jiného by sis stejně nezasloužil, ty nevděčný budižkničemu. Jsi stejný jako tvůj otec! Jaká škoda, že jsi to vůbec přežil! Teď tě mám na krku jen proto, že se ti dva idioti nechali vyhodit do vzduchu!"

Doposud Viktor jeho urážky snášel, ale tentokrát bylo něco jinak. „Raději bych umřel s nimi, než žít tady s tebou!" vykřikl nahněvaně mezi jednotlivými vzlyky. Po tvářích se mu kutálely slzy. Mykew na okamžik ustal ve svém trestání a upřel na vnuka pichlavé oči.

Jeden druhému hleděli do tváře se stále větším vztekem.

„Tak tobě je to málo?" zatřásl mu ramenem. „Pánovi se snad něco nelíbí?" popadl ho za tričko. Viktorovi se podlomily nohy a dál ho dědeček doslova vláčel. Smýkal jím po podlaze až ke dveřím. Mávnutím hůlky je rozrazil, div se sklo ze skleněné výplně nerozsypalo a vyhodil osmiletého Viktora doslova ven na ulici.

Chlapec zůstal ohromeně ležel na chodníku. Lapal po dechu, který si při pádu vyrazil, a mžoural přitom do zapadajícího slunce. Hlava ho nepříjemně bolela, v uších mu pískalo. Stále nemohl věřit tomu, že žádná další rána už nepřijde.

„Tak vypadni!" doporučil mu Mykew ostře. „Sem už nikdy nevkročíš, rozumíš?"

A zavřel za sebou nadobro.

Viktor ještě dlouhou chvíli ležel na zádech. Dech se mu postupně vracel. Nejdřív byl vyděšený z toho, že zůstal sám na ulici, bez prostředků a bez střechy nad hlavou. A pak, někde hluboko uvnitř, pocítil úlevu.

~••~

Mykew Gregorovič mu po celé ty dva roky, co u něj žil, dával najevo, že není dostatečně dobrý.

„Nemáš žádný talent, kluku," shazoval ho opakovaně. „Ty ani nedokážeš vzít hůlku za správný konec."

Starý výrobce hůlek se však nemohl mýlit víc. Viktor rozhodně nebyl budižkničemu, a když si pořídil svoji první hůlku, dokázal s ní kouzlit mnohem lépe než většina dospělých. Dopis z Kruvalu ho zastihl tam, kde našel domov – tedy v kouzelnickém podsvětí. Většinu času se živil krádežemi, přespával, kde se dalo a pokoušel se splynout s temnými zákoutími nočních měst. Možnost studovat v Institutu čar a kouzel v Kruvalu rovnou zamítl a na dopis neodpověděl. O několik týdnů později dorazila druhá obálka, tentokrát přímo z rukou Igora Karkarova, ředitele školy.

„Viktore, není třeba předstírat, že žiješ někde jinde než tady," ujistil ho a rozhlédl se po rozpadajícím se skladišti, kde právě přespával. „Byl jsem u tvého děda, který přiznal, že tě před časem vyhodil na ulici."

„Pak tedy víte všechno," pokrčil chlapec rameny. „Nemám peníze, ze kterých bych školu zaplatil, nemám ani na pořádnou hůlku," ušklíbl se a protočil v rukách tu, co před pár měsíci ukradl. „Můj dědeček je největší výrobce hůlek ve svém okolí a já mám kus klacku, který mě ani pořádně neposlouchá."

„Škola disponuje penězi, které pomáhají studentům jako jsi ty," namítl Karkarov klidně.

„Nechci vaše peníze," odsekl mu tvrdě. „Nikdy nikomu nedlužím, rozumíte?"

„Jistě," přitakal ředitel, „pak to tedy můžeš brát jako půjčku. Nakoupíš si každý rok všechno potřebné a já ti povedu seznam. Až dostuduješ a osamostatníš se, můžeš nám to splatit do poslední mince, jestli to tak chceš."

Viktor zvažoval své možnosti. „A co prázdniny?" zeptal se. „Budu se muset vracet... k němu?"

Karkarov dlouhou chvíli zvažoval odpověď. „Řekněme, že nikdo nebude kontrolovat, kdo si tě k lodi přijde vyzvednout... Je to jen na tobě."

„Proč mi pomáháte?" zamračil se chlapec podezřívavě. „Proč mi cokoliv z toho nabízíte?"

„Znal jsem tvého otce Yordana," odpověděl. „Byl to jeden z nejtalentovanějších zaklínačů. Jestli jsi zdědil alespoň trochu jeho talentu, a moje zdroje říkají, že ano, pak jsi velice slibný student a byla by chyba, kdybys nedostal příležitost."

Svou odpověď zvažoval dlouho, ale nakonec přeci jen souhlasil. Igor Karkarov se nemýlil, získal jednoho z nejtalentovanějších žáků, jaká kdy měl možnost učit. Potíž byla v tom, že Viktor nikdy docela nedodržoval pravidla.

O necelé čtyři roky vedli v ředitelně docela jiný rozhovor.

Tvář Igora Karkarova se stáhla hněvem. Seděl za mohutným stolem, prsty propletené pod bradou a zlostně na Viktora shlížel. Mladík si však z ředitelova hněvu prokazatelně nic nedělal. Rozvaloval se v křesle a oplácel mu klidně pohled.

„Nabídl jsem ti víc než kterémukoliv jinému studentovi," pronesl Karkarov chladně. „Očekával bych od tebe trochu vděku, ale namísto toho...? Tvoje chování je neomluvitelné."

Viktor mlčel. Popravdě řečeno měl Kruvalu po krk. Svazovala ho pravidla, na které nebyl zvyklý. Vychovávala ho ulice – lépe řečeno, vychovával se sám. Nemusel na nikoho brát ohledy, dělal si, co chtěl. Jenže v Kruvalu se stejně jako jeho spolužáci musel podřizovat učitelům. První dva roky se opravdu snažil s davem splynout, dodržoval stejný kodex jako ostatní, ale jak dospíval, rostl v něm vzdor.

„Týden jsi bez zjevné příčiny nechodil na výuku," spílal mu Karkarov. „Máš pro to nějaké vysvětlení?"

Dlouhou chvíli mlčel, ale když ředitel nepokračoval, pokrčil v odpověď ledabyle rameny.

„Kruval ctí pravidlo čisté pravdy," připomněl mu Karkarov zbytečně. Opakovali tuhle část školního řádu každé ráno před začátkem vyučování. V Kruvalu jsou si všichni rovni. V Kruvalu se ctí jenom čistá pravda. V Kruvalu se stavíme čelem k výzvám. Všechno to byly jen nanicovaté žvásty. „Odpověz mi, Gregoroviči."

„Vždyť víte, že jsem byl mimo školu," odsekl netrpělivě, „tak proč hrajete tuhle hru?"

„Protože se nedokážeš přiznat," opáčil chladně. „Kde jsi byl, když ne ve škole?"

„Do toho vám nic není."

„Dávej si pozor na jazyk!" varoval ho ostře. „Nebo si poneseš následky!"

„Pověsíte mě za palce ve sklepení?" ušklíbl se. „Zase?"

„Žáci nesmí pozemky školy opustit bez uvědomění vedení školy! To je tenhle rok už potřetí!"

„A vás štve, že jsem zameškal hodiny lektvarů, nebo fakt, že jsem potřetí prolomil vaše zabezpečení, aniž byste si toho všimli?" vrátil mu Viktor drze.

Igorovi Karkarovovi se blýsklo v očích. „Jsi s okamžitou platností vyloučen. Sbal si svoje věci a do hodiny opusť pozemky."

Viktor vstal. „Bez obav, vyprovodím se sám."

Sbalil se během chvilky, jelikož neměl příliš osobních věcí, na kterých by lpěl. O pár minut později už skutečně stál na hranicích školních pozemků. Naposled se ohlédl přes rameno a zadíval se na kruvalskou pevnost, jak se hrdě tyčí do výše nad zamrzlou hladinou jezera. Škola nebyla nic pro něj. Obzvlášť, když věděl, že venku je celý svět, který čeká, až ho objeví.

Tam naposled ho napadlo, co by tomu řekli jeho rodiče. Jak by se tvářili, kdyby tu teď mohli být a poznali ho. Zlobili by se na něj? Existovala vůbec nějaká šance, že by na něj mohli být pyšní? Pochyboval.

Sotva si je pamatoval. V jeho myšlenkách byl otec jen málomluvný podivín, který celé dny trávil prací. Dokola mu jen opakoval, co smí dělat, a co zase ne. Na matku si uchovával jinou vzpomínku – vřelejší. Vždycky se mu vybavil obraz, jak stojí u jídelního stolu a připravuje mu něco k večeři. Bylo to tak banální, na nic jiného si nepamatoval.

Jeho rodiče chtěli, aby se na ně pamatovalo jako na velké čaroděje a vynálezce. Jeho vzpomínka na ně byla poněkud odlišná. Každý, kdo je znal, si je koneckonců zapamatoval po svém. Takové, jaké je Viktor sám nepoznal. To jediné tu totiž zbude, když nás někdo opustí – vzpomínky. A to je ten problém. Ničí paměť totiž není dokonalá. Věci se nám míchají. Ztrácíme pojem o čase, o prostoru, zapomenuté věci si dokreslujeme podle svého. Jsme na jednom místě, pak zase jinde. A všechno se to tváří jako jedna nekonečná chvíle.

~••~

Bukurešť, Rumunsko, říjen 1990

Viktor Gregorovič nikdy neměl opravdové přátele, a tak si den, kdy poznal Taťánu, zapamatoval navždy. Nikdy nevíte, kdy narazíte na člověka, který vám náhle změní život. A může se tak stát i za docela obyčejných okolností.

Tou dobou se potloukal od jedné práce k druhé, kam ho nohy zanesly. Po svém odchodu z Kruvalu na nějaký měsíc přesídlil do Moskvy, ale po čase zase město opustil s přesvědčením, že je příliš šílené i na něj. Občas převážel zakázané artefakty, se kterými se obchodovalo na černém trhu od města k městu. Někdy mu zaplatili za vymáhání dluhů, které mezi sebou někteří kouzelníci měli. Většinu času však stopoval některého z fantastických tvorů, který ohrožoval obyvatele vesnic, či hrozil, že vyzradí existenci kouzelnického světa. Občas se pohyboval na hraně zákona, kdy nebylo jasné, jestli ještě koná v právu, či nikoliv. Měl však jasně stanovené hranice, které nikdy nepřekračoval.

Například nikdy nezabíjel lidi.

Ale docela bezostyšně je okrádal.

Byl sychravý říjnový večer, když se pohyboval bezcílně bukurešťskou kouzelnickou čtvrtí. Doručil zásilku pro jednoho překupníka a měl pár hodin volna před cestou někam na sever Itálie, kde měl za úkol vystopovat černokněžníka. Na kouzelnickém podsvětí ho fascinovala jedna věc – nikdo se na vás nikdy nedíval skrz prsty pro váš věk nebo původ. Pokud byl člověk ve své práci dobrý, pokud se osvědčil, byli si všichni rovni.

Viktor vešel do hostince a rozhlédl se kolem. Uvnitř bylo tolik kouře, že sotva viděl na krok. Byla to jedna z těch špeluněk, kde zákazník nemohl očekávat příliš kvalitní služby ani chutné nápoje. Chodily jsem jen pochybné existence, které se pokoušely splynout s davem. Každý si hleděl svého a nestál o nic víc, než pár doušků levné pálenky a tiché společnosti.

Viktor se protáhl až k zaplivanému baru a objednal si u nevlídného hostinského pivo. Majitel podniku se na něj zahleděl jen tak rychle, aby odhadl, jestli má na zaplacení. Nízký věk jeho zákazníka mu byl ukradený. Hostinský nakopnul domácího skřítka v otrhaném hadru, aby si s objednávkou pospíšil.

Mladík se posadil na volnou stoličku a vyčkával, dokud mu skřítek pivo nepřinesl v otlučené sklenici. Potom mu podal minci na zaplacení a druhou pro něj. Skřítek na něj zvědavě upřel velké oči, zřejmě nevěděl, co si se spropitným počít.

„To je pro tebe," vysvětlil mu.

„To ne... pán je příliš laskavý," odmítl skřítek a posunul dlouhým prstem mince zpátky.

Viktor se s ním nepřel, ale peníze ani neschoval. Nechal je ležet mezi nimi a otočil svoji pozornost jinam. Téměř okamžitě ho zaujala dívka sedící vedle něj. Vypadala sotva o pár let starší, než byl on sám. Její porcelánově bílá pleť mezi zanedbaným prostředím vynikala. Světlé vlasy měla vyčesané do vysokého uzlu, prsty kroužila po hrdle sklenice, ze které neupíjela. Viktor si přihnul piva a po očku ji sledoval. Přehodila nohu přes nohu a neklidně poposedla, čímž se jí vyhrnulo přiléhavé sako a on na kratičký okamžik spatřil dýku za jejím pasem a malý měšec.

Sám byl překvapený, že ho ten pohled vyvedl z míry. Už nepotřeboval krást, aby přežil. Občas se mu však zastesklo po tom dobrodružství. Po tom krátkém okamžiku, kdy zapomenete dýchat a modlíte se každičkou buňkou v těle, aby vám vaše drzost vyšla. Po tom vzrušení. Adrenalinu. Strachu. A opojnosti, když vám krádež vyjde.

Bral to jako hru. Upil znovu ze své sklenice a číhal na příhodný okamžik. Dívka se téměř nehýbala, zírala někam na druhou stranu baru a nevěnovala pozornost svému okolí. Za jejich zády se strhla rvačka mezi dvěma opilci. Viktor dopil pivo, sklouznul ze své stoličky a předstíral, že odchází. Využil zmatku, připletl se k zápasícím mužům a nechal do sebe schválně strčit.

Otřel se dívce jenom o záda, zamumlal omluvu a hbitě jí váček se zlatem od pasu odřízl. Stačil mu zlomek vteřiny a už odcházel dveřmi pryč a zlato ho tížilo v kapse. Adrenalin v krvi mu stoupl na maximum. Srdce mu vylétlo do krku a jak kráčel chladnou nocí, zase se na okamžik cítil živý. Byl to skvělý pocit.

Jenže netrval příliš dlouho.

„Ty usmrkanče, na co si hraješ?!"

Než se Viktor stačil ohlédnout, někdo ho surově popadl za ramena a přimáčkl ke zdi. Praštil se do zátylku tak silně, až se mu svět před očima roztančil. Když si konečně stačil uvědomil, co se děje, pochopil, že tentokrát mu štěstí nepřálo. Okradená dívka stála před ním, pod krkem mu držela dýku a nelidskou silou ho tlačila ke zdi.

„Co děláš?" ohradil se.

„Co dělám?" zavrčela a zajela mu rukou do kapsy. Mince ve váčku zacinkaly.

„Hej!"

„Nenechám se okrádat nějakým malým klukem," zaútočila na něj a odhalila mu své špičáky.

Viktor zasténal. Okrádat upíry bylo pošetilé. Obvykle je dobře poznal a vyhýbal se jim, ale tahle dívka vypadala jinak, víc lidsky.

„Nejsem čistokrevný upír," odpověděla, jako by mu četla myšlenky. „Myslel sis, že mě okradeš o můj dnešní výdělek? Nejsi troufalý, na malého kluka?"

„Po tom je ti houby," odsekl.

Dívka se nevesele ušklíbla. „Měla bych ti prokousnout hrdlo a vysát z tebe každou kapku krve."

„Posluž si," opáčil. „Mně i světu tím prokážeš službu."

V očích se jí blýsklo překvapení. Pustila ho a spustila ruku s dýkou k tělu. „Co tu vůbec pohledáváš, Gregoroviči?" zeptala se.

„Po tom ti...," zarazil se. „Odkud mě znáš?"

Váhala s odpovědí, ale nakonec přiznala pravdu. „Nese se o tobě šeptanda," pohodila hlavou směrem k hospodě, kde se setkali. „Nejspíš máme společné známé na východě."

Viktor váhavě přikývl. „Moje jméno už znáš. A tvoje?"

„K čemu by ti bylo?" pochybovala.

„Chtěl bych vědět, komu jsem vděčný za život," opáčil. „Jiný upír by mi dávno prokousl hrdlo a nedal by mi možnost obhajoby."

„Já nejsem jako ostatní," ohradila se nahněvaně. „Nespojuj mě s těmi pijavicemi."

„Dobře," ujistil ji rychle, „nechtěl jsem tě urazit."

„V pořádku, já...," zaváhala krátce. „Taťána. Jmenuju se Taťána."

„Velmi krátké jméno," popíchl jí a nabídl ji ruku. „Já jsem Viktor."

Pevně mu stisk oplatila. „Taťána Dimitrijevičová."

Její příjmení velmi dobře znal, ale nedal nic najevo. Táňa však vyčetla pravdu z jeho pohledu. Čekala, že se jí na Ivana zeptá. Její otec byl všeobecně známou osobností nejen mezi upíry, ale v celém kouzelnickém podsvětí. Většina lidí se ho obávala a chovala k němu úctu, každý, kdo na rumunské území vkročil, věděl, že mu patří.

Viktor se však na Ivana nezeptal a tím si získal její plnou pozornost.

„Poslyš, kluku, máš čas?" zeptala se najednou.

„Přijde na to," odpověděl.

Povytáhla obočí a očekávala podmínky, které si bude klást.

„Pokud mi nabídneš dostatečně zajímavou nabídku," řekl, „a přestaneš mi říkat kluku."

„Jak myslíš," zasmála se. „Tak tedy, Viktore. Jsem na stopě zdivočelé tlupě upírů. Podle všeho míří do Ruska a nechávají za sebou spoušť. Nechceš se připojit?"

„Kolik z toho budu mít?" zeptal se ostražitě.

„Co takhle dobrý pocit?" navrhla.

Viktor váhal. Ne proto, že by její nabídka nebyla dostatečně zajímavá. Ale proto, že nemohl uvěřit svému štěstí.

„Tak jo, proč ne," přikývl nakonec. „Kde začneme?"

~••~

Moskva, Rusko, listopad 1991

Z Viktora a Táni se velmi rychle stali dobří přátelé. Ani jeden nebyl zvyklý na společnost někoho druhého, ani jeden se nikomu doposud nenaučil důvěřovat. Když však s někým podnikáte nebezpečné výpravy, během kterých vám jde mnohdy o život, dřív nebo později mezi vámi vznikne pouto. Ačkoliv pocházeli oba z různých poměrů, byli si v mnohém podobní. Oba vyrůstali bez rodičů a byli od útlého věku zvyklí starat se sami o sebe.

Právě se vraceli z neúspěšného nočního lovu pomatené čarodějky, co táhla napříč Evropou a zanechávala za sebou uřknuté milence. Na její hlavu bylo vypsáno hned několik odměn. Zatím se ji však nikomu nedařilo lapit. Byli tak unavení a vyčerpaní, že se sotva vlekli.

„Za hodinu bude svítat," pronesla Táňa smířeně s pohledem upřeným k černému nebi, jako by cítila z převalujících mraků blížící se úsvit.

„Trochu se prospíme a se soumrakem znovu vyrazíme," navrhl Viktor. „Štěstí, že jsou tu dny tak krátké."

„Není to spravedlivé," povzdychla si Táňa rozmrzele a promnula si ztuhlý zátylek. „Omezuje mě pitomé slunce. To je tak... ponižující. Beze mě bys mohl pokračovat mnohem rychleji."

„Taky bych bez tebe ale mnohem rychleji umřel," pokusil se ji rozptýlit žertem.

„Jo, to asi jo," přitakala Táňa pobaveně a vysloužila si tím přátelský šťouchanec do paže.

„Hele, říkám si, jestli nám něco neuniká," zazíval Viktor. „Ta ženská postupuje docela systematicky, nezdá se ti? Přesto je pořád o krok před námi."

„Jo," přikývla, „jako by fungovala podle nějakého kalendáře, nebo..."

„Zatraceně!" zaklel Viktor.

Oba současně se jeden na druhého zadívali a vyjekli: „Vlkodlak!"

„Je to lunární cyklus," dodal Viktor. „Proč nás to nenapadlo dřív? Útočí vždycky kolem úplňku."

„Ale ne," zasténala Táňa. „S těmi prašivými psy nechci mít nic společného."

„Nebuď tak předpojatá," dobíral si ji. „Tím se to však komplikuje. O vlkodlacích nebyla řeč. Tohle musíme projednat s ostatními. Do vlčích záležitostí nemůžeme zasahovat."

Táňa se zatvářila zkroušeně. Vyjednávání s posly a členy jednotlivých klanů zabralo několik dní diplomacie, kterou z hloubi duše nenáviděla.

„A co to obejít?" navrhla najednou. „Když zaplatíme nějakého vlkodlaka, aby do toho šel s námi? Druh svůj druh lovit může. A navíc se nám hodí někdo s jejich čichem. Víš, že dokážou stopovat lépe než my."

„Překvapuje mě, jak během pěti vteřin dokážeš obrátit," zasmál se Viktor. „Dobře, takže hledáme vlkodlaka, který je ochotný si ušpinit ruce. Nějaké tipy?"

„Mám spojku na Křivolaté ulici, někoho nám sežene," napadlo ji.

Společně se přemístili o několik ulic dál, a ještě než vysvitlo slunce, našli čaroděje, kterého hledali. Stačilo koupit láhev vodky, podstrčit mu pár drobných a jazyk se mu okamžitě rozvázal.

„Vo někom bych věděl, to jo," poškrábal se ve vousech. „Je to mladej kluk, něco tako ty," ušklíbl se na Viktora. „Vezme každou prácičku, aby uživil rodinku. Můžu vám dohodit tohodle, jestli to spěchá."

„Takže čistokrevný vlkodlak?" ujišťovala se Táňa.

Čaroděj přikývl. „Nevyštudovanej kouzelník," vysvětlil. „Nemoh do školy zrovinka jako ty. Je docela dobrej. Najdete ho v takový díře na severovýchod od města. Solginskij se to jmenuje."

„Tam co žije starý Twardovský?" zamyslel se Viktor, který kdysi měl se starým čarodějem tu čest.

„Jo, tenhlecten pošuk," přitakal čaroděj. „Tak přesně tam ho najdete."

„Díky, Gusto. Máš to u nás."

Po setmění se přemístili podle instrukcí na sever. Solginskij byla zapadlá vesnice uprostřed lesů, kde lišky dávaly dobrou noc. Domky rozeseté podél silnice byly natolik zpustošené, že sotva stály. Bylo až k nevíře, že uvnitř ještě někdo bydlel. Dům, který hledali, stál o samotně na kraji lesa ukrytý mezi stromy.

Viktor s Táňou si vyměnili nedůvěřivý pohled, ale nakonec přeci jen na ztrouchnivělé dveře zaklepali. Dlouhou chvíli se nic nedělo. Z domu nevycházel žádný zvuk. Viktor si všiml, jak se záclona v předním okně nepatrně pohnula, jako by je někdo pozoroval. Zaklepal proto tedy znovu, hůlku ukrytou v rukávu kabátu, aby ji kdykoliv mohl rychle vytáhnout.

Dveře se se skřípění otevřely a na prahu se objevil mladík s kaštanovými vlnitými vlasy. Ostražitě si příchozí prohlédl a upřel na ně šedivé nedůvěřivé oči.

„Alexandr Tarkovskij?" zeptal se Viktor.

„Kdo se ptá?" vrátil mu.

„Viktor Gregorovič," natáhl k němu ruku.

Alex ji krátce stiskl a obrátil se k Táně a zavětřil.

Taťána pochopila, že odhalil její vampyrismus. Stejně tak ona cítila jeho vlčí pach, který se jí příliš nezamlouval. Zavládlo mezi nimi ostražité napětí.

„Čím jsme si vysloužili v našich končinách návštěvu upírky a čaroděje?" zeptal se Alex. „Jestli jde o ten minulý úplněk, za to už jsme se zodpovídali. Nechceme žádné další problémy..."

„Ne, tady nejde o žádné vlčí záležitosti," ujistila ho Táňa, ačkoliv by ráda věděla, k čemu tu došlo, když má obavy z kontroly. „Přišli jsme ti nabídnout práci."

„Vy dva?" zapochyboval Alex. „Neberte si to nějak zle, ale nabídku na práci nedostávám každý den. O co se jedná?"

„Potřebujeme zdatného stopaře," vysvětlil Viktor. „Gusta říkal, že jsi jeden z nejlepších."

„O tom pochybuju," ušklíbl se Alex cynicky. „Kolik lahví vodky předtím Gusta stačil vypít?"

V tu chvíli se za jeho zády ozval šramot a ve dveřích se zjevil asi čtyřletý chlapec. V drobných ručkách svíral knížku a zvědavě na ně upřel oči. Přes obličej se mu táhla nepěkná čerstvá rána.

„Říkal jsem ti, abys na mě počkal v kuchyni," sklonil se k němu Alex a šeptem mu domlouval.

Chlapec mu něco nesrozumitelně odpověděl.

„Ano, Andreji," souhlasil netrpělivě, „mamince není dobře, já ti tu večeři připravím, musíš ale počkat."

Chlapec ještě chvíli trucovitě otálel, ale nakonec zase odběhl.

Alex se obrátil zpátky k Viktorovi. „O jaké práci tu mluvíme?"

„Potřebujeme vystopovat jednu z vašich," odpověděl upřímně. „A nechceme být zapletení do zbytečných problémů kvůli potyčkami mezi rasami."

Alex chápavě přikývl. „Popravdě, já s vlkodlaky příliš nedržím," přiznal bez otálení. „Tahle politika je mi úplně ukradená. Potřebuju jen peníze, nic víc."

„Ty dostaneš, když nám pomůžeš," ujistila ho Táňa příkře.

„A kdo tomu tady velí?" zajímal se s pohledem upřeným na Viktora. „Ty nebo ona?"

Viktor se ušklíbl. „Moc bych ji neprovokoval."

„A to já rád," pokrčil Alex rameny. „Obzvlášť, když je tak krásná."

Mladíci se společně rozesmáli. Taťána je obdařila opovržlivým pohledem, kterým jasně dávala najevo, že žerty o své osobě nenechá jen tak.

„Sklapněte, oba dva," okřikla je. „Tak bereš tu práci?"

Alex zaváhal. Střelil očima od jednoho k druhému, ale nakonec přikývl. „Vlastně jo, proč ne, beru to," souhlasil. „Ale jen pro tentokrát."

Nebyla to tak docela pravda. Bylo to jen první z mnoha dobrodružství, která spolu prožili.

Čaroděj. Upírka. Vlkodlak.

Viktor. Táňa. Alex.

Společně. Až do konce.

~••~

Říká se, že lidé dokáží potlačit svoje vzpomínky. Viktor pár takových vytěsnil. Občas ho napadlo, jestli je třeba jen nezastrčil někam hluboko, někam, kam se nelze tak snadno dostat, ale přesto tam jsou. Protože nehledě na to, jak byly bolestné, byly tím nejcennějším, co měl. Každý lidský život je postavený na omylech, stejně jako na úspěších. Dělají nás tím, kým jsme. Nelitoval jediného dne, který si musel prožít. Protože nebýt toho, že jeho rodiče zemřeli, že ho dědeček dva roky týral, že opustil školu, nestal by se tím, kým byl teď. Nepoznal by své přátele.

Od toho dne byli na všechno tři. A čím víc toho spolu prožili, tím silnější pouto je pojilo. Co na tom, že nebylo pokrevní. Krev, která nám koluje v žilách, nic neznamená. Jména, která nosíme, neurčují, kým se staneme. Pojilo je přátelství: hluboké, upřímné a oddané. Přátelství na život na smrt. Pro sebe navzájem byli rodina. Jeden pro druhého by zemřeli. A tak se taky stalo.