„Nemůžu tě tu držet, ale je ti jasné, že jsem proti."

„Věř mi, zvládnu to," pohladila ho po tváři. „Dám na sebe pozor."

„Ohlídám si tě," řekl nakonec smířlivě a sevřel ji v náručí. „Nenechám ty bestie, aby ti ublížily."

(Mé jméno, má krev II: Kapitola šestnáctá - Rada třinácti)

~••~

Rumunsko, leden 1993

Hustě mrholilo, jako by z nebe náhle spadla opona. Ptáci přestali zpívat, moře oněmělo. Světla z domů nad vodou zešedla. Kdysi dávno míval pobřeží Černého moře rád. Dnes mu pohled na něj působil jenom bolest.

Viktor odvrátil tvář od vody a střetl se s tázavými pohledy svých přátel. Nikdo z nich nepromluvil už dlouhé hodiny. Vlastně se veškeré konverzaci vyhýbali od chvíle, co překročili hranice. Smutek přicházel ve vlnách. V jednu chvíli, když už měli pocit, že se věci začínají vracet do normálu, když se zdálo všechno skoro stejné jako dřív, se stalo něco, co jim připomnělo jejich ztrátu.

Lena byla pryč – to byl nepopiratelný fakt. Byla už několik dlouhých týdnů po smrti a nic, ani slepá honba za pomstou, jí nevdechne znovu život. Viktor to věděl, přesto nepřestával doufat, že dopadením jejích vrahů se mu alespoň částečně uleví. Neexistovala pro něj jiná možnost. Pokud nepomůže ani tohle, pak nepomůže nic.

Vzpomínky na Lenu, žákyni jednoho z nejčernějších ruských mágů, bolely jako čerstvé hluboké rány. Setkali se s ní při jedné z pracovních návštěv Moskvy. Viktor se do ní téměř okamžitě zamiloval a ona jeho city opětovala, přestože byly sotva odrostlými dětmi. Týdny strávili plánováním, jak dívku osvobodit ze zajetí jejího učitele, který ji odmítal propustit. Teprve po dvou měsících se jim podařilo z jeho sídla Lenu pomocí lsti dostat. A od té doby byli čtyři, byli rodina, kterou ani jeden z nich pořádně nezažil. Leniny znalosti nejčernějších zaklínadel, jedů a lektvarů jim nejednou zachránily život. Někdy však člověku nic z toho nepomůže. Když smrt obchází kolem a ukáže na vás, nepomůže vám nic.

V jednom z rumunských upírských klanů zavládl hlad a touha po krvi. Víc jak tucet upírů se vzbouřilo svému pánovi, obsadilo jedno mudlovské městečko a krmilo se tamějšími obyvateli. Byl to Viktor, kdo rozhodl, že jim musí pomoct, než je upíři vyvraždí. První část plánu vyšla: nepozorovaně se všichni čtyři dostali až do městečka a dokázali odvést do bezpečí asi stovku obyvatel. Jenže při osvobozování druhé strany města byli prozrazeni. Upíři se o jejich přítomnosti dozvěděli a strhl se nelítostný boj na život a na smrt. Lena uvízla v pasti a nedokázala se přesile ubránit – v jejich silách zase nebylo zachránit ji. V hloubi duše to věděl, ale přesto si to nedokázal odpustit.

Shodli se na tom, že upíry vypátrají. Stopovali je skrz zemi celé týdny a nyní je měli poprvé nadosah. Ležel před nimi však nelehký úkol.

„Je to příliš blízko," přerušila Táňa ticho jako první. Viktor z jejího hlasu vycítil konejšivý tón – předpokládal, že mu jeho plán bude vymlouvat. Nic jiného od ní ani nečekal. Ukázalo se, že upíři mají namířeno k území, které patří Ivanovi. Táňa se se svým otcem rozešla ve zlém a odmítala se k místu, kde vyrůstala, přiblížit. Obrátil se proto na Alexe – vždycky v jejich skupince zastávali možnost většinové volby.

Alex si zhluboka povzdychl a kradmo pohlédl na Táňu. Chápal Viktorovu motivaci, i její obavy. Nerad byl stavěn do pozice, kdy se musel rozhodnout pro jednoho nebo pro druhého. Táňu upřímně miloval, ale Viktor byl jeho nejstarší a jediný přítel. Rozhodovat se mezi nimi, aniž by jednoho z nich zranil, bylo nemožné.

„Měli bychom je sledovat tak daleko, kam až nás Ivanovi lidé pustí," pronesl rozvážně. „Potom se rozhodneme, co dělat dál."

„Jestli je otec přijme pod svoji ochranu, odmítám s tím mít cokoliv společného," prohlásila Táňa ostře. Bylo poznat, že se na Alexe malinko zlobí, „Tohle byla sebevražedná mise už od začátku, ale pokud se do toho zapojí i Ivan, je po nás."

„Nemyslím, že by se stavěl na jejich stranu a bral je pod svoji ochranu," namítl Alex pochybovačně. Opravdu jistý si však nebyl, o upíří politice toho příliš, na rozdíl od svých přátel, nevěděl.

„Nenutím vás, abyste šli se mnou," připomněl jim Viktor.

„Nebuď směšný," okřikla ho Táňa popuzeně. „Samozřejmě, že půjdeme s tebou. Za to, co provedli Leně, budou pykat."

Když vyslovila její jméno nahlas, bolestně ho píchlo o srdce. Oba dva si jeho výrazu všimli.

Snad proto, aby odvedl Alex myšlenky jinam, prohlásil: „Za tři dny je úplněk. Musím se vrátit domů, nemůžu s nimi nechat Andreje samotného."

„Vrať se domů," přitakal mu Viktor s tváří obrácenou zpátky k moři. „My dva budeme pokračovat. Sejdeme se za týden a rozhodneme se, co dělat dál."

Oba přikývli, ale Táňa byla přesvědčená, že ho zaslepila touha po odplatě a je připravený udělat cokoliv, aby dosáhl svého – včetně porušení všech slibů a pravidel, které doposud respektovali.

~••~

Emily brzy pochopila, že je jiná než ostatní děti.

Nikdy se nad tím nezamýšlela, dokud nenastoupila ke studiu v Kruvalu a nesetkala se se svými vrstevníky. Dokud žila v sídle strýčka Ivana, nepřipadalo jí na jejím životě nic zvláštního. Kromě faktu, že nevěděla, kým ve skutečnosti je. Jednou se Ivana na své rodiče zeptala, to jí bylo asi sedm let. Pamatovala si jen, jak ho svými otázkami rozzuřila. Provokovat upíry se nevyplácí, to bylo základní pravidlo, kterým se musela řídit, jinak by nepřežila. S odstupem času za nejpodivnější věc na svém dětství považovala, že ostatní děti v jejím věku netuší, jaké je to vyrůstat v neustálém strachu.

Pravdou bylo, že navenek vždy vystupovala jako chladné a klidné děvče. Ve skutečnosti se za její maskou téměř celé dětství skrýval obrovský strach. Ivan se sice snažil, aby jí v sídle nikdy nic nechybělo, aby bylo postaráno o její potřeby, které jako normální člověk měla, rodinu jí však nikdy plně nenahradil.

Od kolébky až do svých devíti let měla Emily chůvu. Jmenovala se Marla a byla to neobyčejně laskavá žena – jediná smrtelnice široko daleko. To Marla ji učila žít mezi upíry, to ona jí před spaním četla pohádky a vyprávěla příběhy. Naučila ji číst, psát i počítat, učila ji poznávat rostliny a rozumět zvířatům. Díky Marle jako dítě plynně hovořila třemi jazyky. Na odlehlém místě plném upírů si koneckonců mohly krátit dlouhé dny jen studiem. Přestože se k Emily chovala většinu času vlídně, nikdy mezi nimi nevznikl hluboký vztah. Když pár dnů po jejích devátých narozeninách odcházela, necítila Emily tak velký smutek, jaký by se dal očekávat. Poměrně brzy se naučila, že je na tomhle světě sama.

Sídlo mělo svá pravidla – Ivan měl svá pravidla, která musela dodržovat. Přesto, anebo právě proto, jí činilo potěšení, že je za jeho zády příležitostně porušovala. Nebezpečí bylo jejím rozptýlením. Okolní lesy byly během dne relativně bezpečné, protože se upíři skrývali před slunečními paprsky. Když byla mladší, využívala dlouhé slunné dny k obyčejným hrám, které děti hrávají. Poměrně brzy ji však začaly nudit, protože se žádná z nich nedala hrát o samotě. Daleko raději se potají vykrádala ven v noci a prozkoumávala okolní lesy. Občas sbírala byliny do lektvarů, někdy měla štěstí a zpozorovala některé z fantastických zvířat. Většinou však v naprosté tichosti hodiny procházela mezi stromy a přemýšlela nad tím, kde jsou právě teď její rodiče. Mají o ni starost? Nebo ji sem odložili, aby se jí zbavili? Co když se jim něco stalo? A žijí ještě vůbec? Za ta léta si v hlavě vysnila nespočet příběhů, které by vysvětlovaly, proč zůstala sama na tomhle místě. Žádný z nich se však pravdě ani zdaleka nepřibližoval.

Nikdy v lese nenarazila na živou duši, až do toho lednového podvečera. Do konce vánočních prázdnin zbývaly tři dny. Nevěděla, jestli se zpátky do Kruvalu vůbec těší, ale rozhodně se tam lépe vyspí – beze strachu, že jí někdo prokousne hrdlo pro čiré potěšení. Nikdo z Ivanových upírů by se k ní neodvážil přiblížit, měli to přísně zakázáno pod pohrůžkou smrti. Hlavní potíž s upíry však byla ta, že člověk nikdy neodhalil, co si ve skutečnost myslí. Přestože se k ní Ivan choval rezervovaně a zachovával si odstup, svým způsobem jí ochraňoval a staral se o ni. Někdy mu nerozuměla, ale měla ho svým způsobem ráda. Minimálně mu vděčila za život, byť ne zrovna obvyklý a kdovíjak šťastný.

Myslela na Ivana právě ve chvíli, kdy za sebou zaslechla zapraskání větvičky. Přestože se myšlenkami toulala jinde, její smysly byly vytrénované. Ohlédla se téměř ve stejnou chvíli s hůlkou namířenou do tmy.

„Nechci ti ublížit."

Zpoza stromu vystoupil mladík, do očí mu spadaly rozčepýřené tmavé vlasy a pozoroval ji s neskrývaným zájmem. Emily instinktivně couvla o krok zpátky. Byl mnohem vyšší a starší než ona. Kdyby chtěl, hravě ji přepere. Byla si jistá, že není zdejší už od prvního pohledu – všechny obyvatele přilehlých vesniček znala. Nebyl to ani žádný z upírů, bezpečně je od lidí rozlišila.

„Ani se nehni," varovala ho a byla vděčná, že se jí do hlasu nevkradlo zaváhání.

Mladík zůstal stát na místě a zvedl ruce v obranném gestu. „Nechtěl jsem tě vyděsit."

„Nevyděsil jsi mě," ujistila ho tvrdě. „Kdo jsi? Sem mají cizinci vstup zakázaný."

„Vím, že tyhle lesy patří Ivanovi Dimitrijevičovi," přitakal klidně. „Nemám v plánu se tu zdržet, jenom procházím."

„Ivan o tobě ví?" zeptala se a všimla si, jak se mu při její otázce blýsklo v očích.

„Ne," přiznal opatrně. „A byl bych rád, pokud bys mu o mně nic neřekla."

Emily krátce zaváhala. Neměla nejmenší důvod věřit někomu, koho neznala. Na druhou stranu neměla ani nejmenší důvod míchat se do Ivanových záležitostí. Jako by si uvědomoval, o čem přemýšlí, udělal nejistý krok vpřed a natáhl k ní ruku.

„Jmenuju se Viktor Gregorovič," řekl.

Dlouhou chvíli ho zvědavě pozorovala a on jí pohled klidně oplácel. Netušila, co je zač a co tu dělá. Fascinoval ji tím, že s ní vedl normální rozhovor, přestože by mu nedalo žádnou práci ji odzbrojit, kdyby chtěl. Povídal si s ní jako rovný s rovným, navzdory věkovému rozdílu.

„Emily," odpověděla nakonec a krátce mu nabízenou ruku sevřela.

„Žádné příjmení?" povytáhl obočí.

„Žádné, které by bylo skutečné."

Viktor se pobaveně pousmál. „Poslyš, Emily, co dělá děvče v tvém věku uprostřed lesa, když začíná noc a upíři vylézají ze svých děr?"

„Mám ráda nebezpečí," opáčila sebejistě.

„Nebezpečí se dá snadno zaměnit s lehkomyslností," varoval ji. „Měla by ses vrátit zpátky domů, v tomhle lese není bezpečno."

Při těch slovech se z korun stromů snesl havran a s hlasitým zakrákoráním jim proletěl nad hlavami. Oba svorně zvedli obličeje vzhůru, a pak zase zpátky.

„Když tu není bezpečno, co tu děláš ty?" zeptala se nebojácně.

„Někoho hledám," odvětil vyhýbavě. „Někoho, komu by ses měla raději vyhnout."

„Jak mám vědět, že to nejsi zrovna ty?"

Viktor se ušklíbl a naklonil hlavu na stranu. „Jsi ta nejzvláštnější malá čarodějka, jakou jsem poznal."

Někde v dáli se ozvalo zavytí vlkodlaka. Na to, že je právě dnes úplněk, dočista zapomněla. Jen blázen by v tuhle noc opouštěl bezpečí hradu. Viktor si jejího zaváhání všiml a zvědavě pozoroval, jak zareaguje.

„Neřeknu Ivanovi, že jsi tu byl, když mu ty neřekneš, že jsem tu byla já," pronesla nakonec.

„To zní jako férová nabídka," připustil. „Tak tedy platí."

Emily přikývla a otočila se k odchodu. Cítila se poněkud nejistě, když se k neznámému člověku měla otočit zády, ale kdyby jí chtěl ublížit, měl dostatek příležitostí.

„Rád jsem tě poznal, Emily!" zvolal za ní.

Na kratičký okamžik se ohlédla, ale to už neznámý zmizel ve houstnoucí tmě.

~••~

Upíři a vampýři všeho druhu po celé generace patří k folklóru a lidové tvořivosti. Hrůzostrašné povídačky o nestárnoucích démonech, kteří se živí lidskou krví, se mezi lidmi rozšířily napříč kontinenty. Říká se, že na každém příběhu je alespoň zrnko pravdy. Bohužel v případě upírů byla pravda mnohem horší, než si lidé připouštěli.

Viktor se mezi upíry pohyboval dostatečně dlouho na to, aby o nich věděl spousty věcí, které ostatním unikaly. V první řadě měl povědomí o tom, že upírů existuje celá řada. Většina z nich pila zvířecí nebo lidskou krev. Někteří se dokázali proměnit ve zvířata, ti nejstarší dokázali létat. Jiní se proslavili svou silou, nejen fyzickou, ale i psychickou, o většině se dalo tvrdit, že mají nadpřirozené schopnosti. Určitý typ upíra se dokonce dokáže proměnit v prchavou mlhovinu. Všichni pak mají zostřené smysly – cítí a slyší svoji oběť z velké vzdálenosti. O těch nejstarších z nich se vědělo, že umí číst v lidské mysli a manipulovat s ní. A samozřejmě – byli nesmrtelní a téměř nezranitelní.

Podobné myšlenky se Viktorovi honily hlavou, když z koruny stromů dalekohledem sledoval tlupu zdivočelých upírů razících si cestu lesem. Dával si dobrý pozor, aby seděl proti větru a neměli nejmenší šanci zavětřit jeho pach. Pátral po nich na vlastní pěst, navzdory přání Táni, aby si na pár dnů odpočinul. Právě teď je měl na dosah ruky. Byl tak blízko, jak se jen mohl dostat. Stačilo jen vybrat vhodnou příležitost a zaútočit.

Poprvé v životě si však nebyl jistý a zaváhal. Nedokázal se odhodlat k prvnímu kroku, který byl jindy tak snadný. Z celého srdce se chtěl těm bestiím za Lenu pomstít, ale část jeho duše pochybovala, zda jedná správně. Zakládal si na chladné logice a pečlivém plánování, běžně se takhle unáhleně nechoval. Věděl, že jen přehnaně reaguje na ztrátu, kterou prožívá. Jak ale zahnat tu bolest, která mu svírala útroby? Jak utišit ten vztek v sobě?

A tak upíry sledoval navzdory tomu, že už déle nemusel. Sám sebe obelhával tím, že se jen potřebuje k útoku lépe připravit. Plížil se za nimi neslyšně lesem jako stín, ale přestože běžel ze všech sil, nestačil jim a několikrát se mu ztratili z dohledu. Když mu zase na několik desítek minut zmizeli z očí, už ani nepředpokládal, že je do svítání objeví. Možná se ve skrytu duše radoval z toho, že jeho dilema vyřešil osud. Mohl se uklidňovat tím, že je jednoduše ztratil. Jenže než se nadál, ocitl se poblíž mýtiny, kde upíři zjevně narazili na nečekanou kořist. Přikrčil se za křovím a vyčkával.

Tlupa dvanácti upírů vytvořila kolem ohně kruh a hlasitě se mezi sebou bavila. Až na druhý pohled Viktor pochopil, že to, co doposud považoval za hromádku starých hadrů, je schoulené děvče.

„Pusťte mě, vy odporné bestie!" vřískla dívka a vrhla se bezhlavě proti nim.

Svým vzpurným chováním je rozesmála. Jeden z nich ji zastavil ledabyle roztaženou paží. Vší silou se zapřela, ale s upírem to ani nepohnulo.

„Kampak, kampak, maličká?" zachechtal se. „Snad si nemyslíš, že si necháme utéct lahodnou snídani?"

Světlo z plápolajícího ohně osvětlilo její vyděšenou tvář. Emily upřela oči plné strachu přímo do těch Viktorových, přestože ho nemohla na takovou vzdálenost vidět. Žaludek se mu stáhl obavami. Teď už zaváhat nesměl.

~••~

Když znovu nabyla vědomí, byla překvapená. Téměř okamžitě se jí zmocnila panika. Poslední, co si pamatovala, byly mrtvolně bledé tváře upírů sklánějící se nad ní. Předpokládala, že to je její konec. Věřila, že každou chvíli zemře. Ale z nějakého důvodu se tak nestalo. Znovu otevřela oči a prudce se posadila. V místnosti bez oken, kde se nacházela, panovalo šero. Mezerou pod dřevěnými dveřmi dovnitř proudilo světlo i tlumený rozhovor z vedlejší místnosti.

Srdce jí tlouklo až v krku. Nevěděla, kolik jí zbývá času, ale šestý smysl jí napovídal, že mnoho ne. Rychle si rukama ohmatala krk, poté si vykasala rukávy svetru a prohlédla zběžně své ruce. Nikde nenašla stopy po žádném kousnutí, ani necítila na těle žádnou hlubokou ránu. Byla jen dotlučená a na noze se jí táhl ošklivý šrám. Zřejmě si kůži roztrhla o něco v lese, jak ji za sebou táhli. Nevěděla, kam ji odvlekli, ale nejspíš si ji brzo podají jako svačinu. Při té myšlence se otřásla odporem.

Hlasy z vedlejší místnosti nabíraly na intenzitě. Přišourala se blíž ke dveřím, aby kousek rozhovoru zaslechla, ale srdce jí tlouklo tak hlasitě, že měla problém cokoliv zachytit.

„Dojdi pro tu holku, Vladimire. Začínají se mi sbíhat sliny!"

Ta slova ji vrátila zpátky do reality. Vrhla se vyděšeně zpátky, až narazila zády do zdi. Kroky za dveřmi byly stále hlasitější a hlasitější, až ustaly úplně. Ozvalo se zarachocení zámku a Emily na zlomek vteřiny přestala dýchat.

Potom se stalo několik věcí najednou. Místnost osvětlila přemíra světla. Vzhlédla do očí vysokého holohlavého upíra, který na ni cenil své špičáky. Za jeho zády se však v témže okamžiku ozval rozčilený křik a dvě hlasité rány. Slyšela, jak se rozrazily nějaké dveře a řev byl najednou hlasitější. Vladimir se otočil a zmizel v místnosti. Emily se neodvažovala ani hnout, vzduchem létaly kletby a mohutný řev upírů jí naplňoval uši. Nějaký paprsek červeného světla srazil Vladimira přímo k zemi. Ozvalo se řinčení skla a vzápětí kolem vzduchem prolétl další bezvládný upír.

Chtěla utíkat, ale jako by zamrzla na místě. Její tělo se odmítalo hnout. Choulila se v rohu a vyčkávala, co se bude dít dál. Neměla se jak bránit, bez své hůlky byla jen bezmocné dvanáctileté děvče.

Netušila, jak dlouho to trvalo, ale náhlý klid ji dokonale ochromil. V jednu chvíli ve vedlejší místnosti probíhal souboj, a pak nastalo mrazivé ticho. Pár vteřin váhala, než se postavila a vyšla směrem ven. Pohled, který se jí naskytl, byl jedním slovem odporný. Ještě nikdy v životě neviděla mrtvolu – a tady jich leželo hned několik. Všichni její zajatci byli mrtví. Některým ze srdce trčel kůl, jiným jen kusy rozbitého nábytku. A potom uviděla toho, kdo způsobil jejich zkázu.

Viktor se opíral zády o zeď a ztěžka oddychoval. Z roztrženého obočí mu odkapávala krev a k hrudníku si tiskl pochroumanou ruku. Emily se váhavě rozešla směrem k němu.

„Nepřibližuj se," varoval ji unaveným hlasem. „Kousli mě. Vem nohy na ramena a zmiz."

„Ale-" slova se jí zadrhla v krku.

„Tak padej," vyzval ji netrpělivě a pohodil hlavou směrem ke dveřím.

Emily však na jeho výzvu nereagovala a přešla k němu blíž. „Dá se to nějak zastavit...?"

„Na to už je nejspíš pozdě," zavrtěl ztěžka hlavou.

„Takže to není nemožné?" ujišťovala se, že mu správně rozumí. „Můžu udělat něco, abych ti pomohla?"

Viktor jí chvíli hleděl překvapeně do očí, ale pak přikývl. „Máš hůlku?"

„Ne."

„Tak si vezmi moji," řekl a natáhl k ní ruku. „Něco mi ale slib. Kdybys měla pocit, že dochází k přeměně, že se ze mě stává jeden z nich... začneš okamžitě utíkat, rozumíš?"

~••~

Nevěřil, že by mu dvanáctiletá holka dokázala zachránit život, ale skutečně se to stalo. Dával jí instrukce, jak má ránu vyčistit a zpomalit průběh přeměny. Za jiných okolností by se divil, jak se mohla dívka v jejím věku naučit tolika pokročilým zaklínadlům. Ale dnes na to nebyl čas. S její pomocí se dostal až k Táně. Nemuseli jí ani vysvětlovat, co se stalo, okamžitě to pochopila. Společnými silami Viktora uložily a Táňa se ujala péče o něj.

Víc si toho nepamatoval, všechny vzpomínky na ty hodiny nekonečných muk naštěstí zůstaly v mlze. S odstupem času na ně docela zapomněl, jako by tu bolest prožil za něj někdo jiný. Čas je v tomhle opravdu mocný.

Když konečně znovu přišel k sobě, cítil se mnohem lépe. Obával se, že se stal jedním z nich. Táňa mu vysvětlila, že pomocí Leniných zásob lektvarů a protijedů transformaci na upíra pozastavila. Bohužel, jeho tělo se však nedokázalo poprat se všemi změnami. Některé z upířích vlastností mu zřejmě zůstaly nadobro. Smysly se mu zostřily, jeho tělo najednou vydrželo mnohem větší fyzickou zátěž – a bylo toho mnohem víc. Viktorovi to však bylo upřímně jedno. Jediné, co ho zajímalo, byla Emily.

Zachránil ji před upíry – malou nevinnou holku. Uvědomil si, že to ona byla nástrojem jeho pomsty. Možná mu vzali Lenu, ale tohle děvče nezískali. Žije a je v bezpečí. Dokázal to.

„Měla by ses vrátit."

Táňa stála se založenýma rukama ve dveřích pokoje a spalovala dívku nedůvěřivým pohledem. Emily nijak nereagovala, čímž ji popudila ještě víc.

„Mohli by si o tebe začít dělat starost," dodala jízlivě.

„O tom pochybuju," odvětila jí dívka stejně.

Viktor přelétl očima od jedné k druhé. Tón jejich rozhovoru v něm vyvolával nepříjemný pocit, že se mezi nimi událo něco, o čem nemá nejmenší tušení.

„Vy se znáte?"

Odpověděla mu Táňa, aniž by z Emily spouštěla oči. „To je Ivanova malá chráněnka."

Konečně mu svitlo – jistěže to musela být ona, ta malá čarodějka, kterou Ivan nechal vyrůstat ve svém sídle a vychovával ji. Na rozdíl od své vlastní dcery.

„Táňo, nech nás o samotě," požádal klidně svoji přítelkyni. „Doprovodím Emily tam, kam patří."

Taťána ledabyle pokrčila rameny a zmizela ve vedlejší místnosti. Viktor pokynul Emily, aby ho následovala a společně vyšli do nového dne. Slunce vystoupalo vysoko nad obzor a vesnice se probouzela znovu k životu. Cestou k Ivanově sídlu si povídali o všem možném. S každou břitkou odpovědí, kterou mu dala, se utvrzoval v tom, že je výjimečná. A pak se ocitli na hranicích Ivanových pozemků, kam už nesměl.

„Budeš v pořádku?" zeptala se a ukázala posunkem k jeho pochroumané ruce.

„Zahojí se to."

„A to kousnutí?" dodala váhavě. „Co přesně to pro tebe znamená? Jsi teď jako oni?"

„To nevím," připustil neochotně, „ale slunce mi neuškodí, jak vidíš."

Jeho pokus o vtip ji však nepřesvědčil, dál se na něj podezřívavě mračila. „Budu muset zkusit, co to s mým tělem vlastně udělalo," dodal vážněji.

„Tak mi pošli alespoň sovu, abych věděla, že jsi v pořádku."

„Znám lepší způsob," odvětil a ukázal jí složité zaklínadlo, díky kterému vykouzlil černého havrana. Pták vyletěl ze špičky jeho hůlky a přistál mu na rameni.

„Když se se mnou budeš chtít kdykoliv a kdekoliv spojit, použij tohle zaklínadlo," vysvětlil jí. „Přivaž mu vzkaz na nohu a pošeptej mu, komu je určený. Najde mě klidně na opačné straně země, i na tom nejzabezpečenějším místě. Zvládneš to?"

Emily přikývla. Oba poznali, že nastal čas, aby se rozloučili. Alespoň do té doby, než se zase jejich cesty zkříží.

„Vděčíme si vzájemně za život," pronesl jakoby mimochodem.

Upřela na něj své velké tmavé oči a nic neříkala.

„Něco mi slib," požádal ji.

„A co?" zeptala se tiše.

„Příště nechoď sama do tmy," řekl a vykouzlil tím na její kamenné tváři první z vřelých úsměvů, které si o pár let později tak zamiloval.

„Slibuju," přitakala. „Přátelé?"

Viktor přijal její drobnou ruku a stiskl ji v té své. „Navždy."