„Cos dělal během války?"

„To, co každý, snažil se přežít."

„Proč ses nevrátil zpátky do Ameriky, když se Voldemort dostal k moci? Mohl jsi utéct."

„Nešlo to."

„Proč?"

„Protože jsem někoho poznal," přiznal bez okolků. „Ona chtěla zůstat."

(Mé jméno, má krev III: Kapitola devětačtyřicátá – Na prahu světů)

~••~

Abercastle, Wales, 16. červenec 1996

Zpočátku se mu na Anglii nelíbilo nic – zdejší obyvatelé, kultura, dokonce ani to hloupé počasí. Vždyť v jednom kuse jenom pršelo – ať byla zima, ať bylo léto, člověk se musel připravit na to, že kdykoliv se z nebe může spustit liják. První věc, co po svém příjezdu udělal, byl nákup nových a především nepromokavých bot. Jenže pak se v něm něco zlomilo. Po jednom neuvěřitelně studeném dnu na severu Irska se ocitl v malé hospůdce na pobřeží. Chtěl se jen zahřát, ale když mu hospodský přinesl pintu lahodného piva a to nejlepší jehněčí, jaké kdy jedl, nechal se tamější atmosférou pohltit.

Anglie nakonec nebyla tak špatným místem, za jakou ji měl. Neznal lepší začátek dne než s anglickou snídaní v žaludku, naučil se milovat britský humor i to, že většina lidí se na první dojem tvářila nerudně, ale když jste zavedli rozhovor, byli to veskrze báječní společníci. A nakonec na téhle zemi bylo něco důvěrně známého, něco, co mu připomínalo matku – něco, co mu připomínalo domov.

Z krátkodobé dovolené se nakonec stalo několik měsíců, které prožil na různých místech. Nakonec si však připustil, že by měl čelit dospělému životu, kterému se snažil vyhnout. Jednoho rána se probudil a usoudil, že je nejvyšší čas vrátit se do Ameriky. Cestou zpátky se rozhodl pro malou zastávku v Abercastle, aby se rozloučil. A ta malá odbočka z trasy se mu stala osudnou.

Stál nad náhrobkem své matky uprostřed maličkého hřbitova na kopci. Ostrý mořský vítr mu cuchal vlasy a vkrádal se pod svetr. To místo vonělo čerstvě posečenou trávou a kamkoliv dohlédl, viděl jen zelené kopce a rozbouřené moře. Byl tu nadpozemský klid. Kromě vesnice, která se rozkládala za kopcem, nebylo okolí poznamenáno lidskou civilizací. Po letech strávených v New Yorku mu velšský venkov připomínal ráj.

Přidřepl a na malý okamžik se dotkl prsty vytesaného jména, jako by tím svou matku mohl skutečně pohladit po tváři. Od její smrti uplynula celá léta, ale nikdy mu nepřestala chybět. Byl rád, že se s otcem rozhodli pohřbít ji tady, na místě, odkud pocházela. Patřila sem mnohem víc než do Ameriky, která pro ni zůstala navždycky cizí. Vytáhl z kapsy hůlku, opsal jí ve vzduchu složitou smyčku a z ničeho vyčaroval kytici lučního kvítí.

Vstal a vydal se mezi náhrobními kameny k brance vedoucí ven ze hřbitova. Byl už jednou nohou venku, když si všiml, že hřbitov není zdaleka tak opuštěný, jak předpokládal. Pod vysokou vrbou seděla na lavičce dívka. Navzdory nepříznivému počasí na sobě měla jen lehké květované šaty. S nohama složenýma pod sebe upřeně zírala do nějaké knihy. Soustředila se na čtení tak moc, že jí mezi očima naskočila hluboká vráska. Drobnou tvář jí lemovaly kaštanově hnědé vlasy, které jí sahaly až do pasu, takže za ní ve větru vlály jako závoj. Nebyla to typická kráska, ale vyzařovalo z ní něco, co ho přinutilo z ní nespouštět oči.

Zkontroloval hodinky na zápěstí. Trajekt z přístavu odjížděl za hodinu. Možná by s neznámou mohl prohodit pár slov, na tom přece není nic závazného. Otočil se tedy na patě a zamířil k ní.

~••~

York, Anglie, 20. ledna 1998

Je pátek dvacátého ledna, hodiny ukazují čtvrt na pět. Slunce už celé měsíce skrz mračna nevysvitlo. Málokdo poznal, jestli je vlastně den, nebo už začíná noc. S překvapivou rychlostí se vlády ujímalo černo. Tma a strach spolupracují ruku v ruce. Takový je jejich svět, svět uprostřed války.

Za okny malého domku je šero. Daisy Sinclairová vstoupí dovnitř a setřepe z klopy kabátu sníh. Když si sundá svršek, má na sobě pletené šaty, které sotva drží krok s jejím rostoucím břichem. Beze spěchu se doloudá skrz malou předsíň do kuchyně, kde napustí vodu do konvice. Silný cop tmavých vlasů odstínu kaštanu jí splývá až na záda. Daisy je čerstvých dvaadvacet let a své první těhotenství si zjevně užívá: tváře má červené jako růže a celá jen kvete.

Postaví konvici na starý sporák, když zaslechne šramot. Předpokládá, že se Anthony vrací z práce, ale přesto jí srdce poskočí a na okamžik pevně sevře hůlku mezi prsty. Člověk se nemůže cítit v bezpečí ani za zdmi vlastního domu.

Anglií už několik měsíců zmítá kouzelnická válka. Lord Voldemort chce nastolit nový řád, takový, který jednou provždy očistí kouzelnickou rasu od mudlovské krve. V jeho očích jsou kouzelníky jen čistokrevní, v jejichž rodinách se magické dovednosti dědí z generace na generaci. Všichni ostatní podle ministerských zákonů nejsou čaroději – hůlku ukradli a svoji moc jenom předstírají. Podle některých si hůlku kvůli svému původu nezaslouží. Podle jiných si dokonce nezaslouží žít. Daisy byla mudlorozená. Narodila se do obyčejné rodiny středoškolské učitelky a továrního dělníka. Když jí přišel dopis z Bradavic, její rodiče to nadobro rozdělilo. Zatímco její matka nebyla v životě pyšnější, její otec odmítal existenci kouzelnického světa akceptovat. Doprovodil ji při její první cestě do Londýna na nástupiště 9 a ¾ odkud vlak do kouzelnické školy pravidelně prvního září odjížděl, a to bylo naposled, co ho Daisy viděla. Nikdy se necítila kvůli poměrům, ze kterých pocházela, odstrčená od svých spolužáků. Až doposud. Byla mudlovské krve, což v očích nového režimu znamená, že není ostatním kouzelníkům rovna.

Její obavy jsou však pro tentokrát zbytečné. Anthony se vzápětí objeví ve dveřích a navzdory tomu, jak těžký den za sebou má, pokusí se o úsměv.

„Ahoj, lásko," přispěchá k němu Daisy a políbí ho na rty. Ještě neuplynuly ani dva roky od jejich seznámení, ale už tvoří velmi stabilní pár. Dokonce zakládají rodinu. Za jiných okolností by zřejmě nikam nespěchali, ale válka je přinutila přehodnotit priority.

Na válce je nejhorší ono vědomí, že můžete kdykoliv zemřít. Každý den může být váš poslední. Ráno se probudíte, jdete do práce a potají v hlavě spřádáte plány na víkend, ke kterému nikdy nedojde, protože vás cestou domů dostanou lapkové. Koho jednou předvolali na ministerstvo, už se nevrátil. Ti, co měli štěstí, skončili bez hůlky a bez prostředků na ulici. Ty, co se vzpouzeli, poslali rovnou do Azkabanu. A ti, kteří štěstí neměli...

„Jaký jste měli den?" zeptá se Anthony zvesela a pohladí partnerku po velkém břichu. Do termínu porodu jí zbývá ještě sedm týdnů, ale už teď vypadá, že dítě přivede brzy na svět.

„Náročný," připustí, „někdo celý den nespal a pro zábavu mě kopal bez přestání do ledvin."

Anthony se zasměje a posadí se k maličkému stolíku.

„Dáš si čaj?"

„Cokoliv," připustí unaveně.

Daisy zaleje horkou vodou sáčky ve dvou otlučených hrníčcích a postaví je na stůl. Potom se namáhavě usadí a obejme rukama bříško. Anthony ji dlouhou chvíli pozoruje. Nic neříká, ale Daisy pozná, že ho něco trápí.

„Co se děje?" pobízí ho jemně.

„Měli bychom odejít," prohlásí Anthony okamžitě. „Dnes jsem potkal několik našich na útěku. Ukrývají se za městem. Prý sem mají namířeno lapkové."

Daisy si povzdychne. „Tony, mluví se o tom už celé měsíce..."

„A co když je to tentokrát pravda?" doráží dál.

„Dohodli jsme se, že odejdeme, až se dítě narodí," připomene mu. „Nebudu riskovat porod někde napůl cesty do Ameriky. Navíc to mám blízko k mámě. Přece jí alespoň umožníme její vnouče vidět."

„Daisy," žadoní dál, „bojím se o tebe, o naše dítě. Tvůj rodokmen..."

Dívka se zamračí. Uvědomí si, že zasáhl citlivé místo.

„Ne," trvá na svém. „Chci našeho syna porodit tady, kde bude doma."

Přikývne, jeho pohled zjihne. „Říkáš, syna?"

Daisy se pousměje a natáhne k němu přes stůl ruku, kterou Anthony vzápětí stiskne. „Dnes jsem se to dozvěděla. Doktor si byl naprosto jistý, že je to chlapec."

„Já budu mít syna," zašeptá překvapeně.

„Ano."

Bez zaváhání obejde stůl a políbí ji. Chce se přitisknout o něco blíž, ale její bříško mezi nimi udržuje značný odstup.

„Už bychom měli vybrat jméno," napadne Daisy najednou.

„Co třeba Edgar?" navrhne Anthony. „To jméno se mi vždycky líbilo."

„Edgar Bale," pronese Daisy nahlas. „To zní jako jméno po velkého čaroděje."

„Edgar Sinclair Bale," opraví ji.

Daisy ho políbí. Na krátkou chvíli naleznou uprostřed odporného světa svůj malý kousek štěstí.

~••~

Abercastle, Wales, 16. červenec 1996

„Promiň, neruším tě?"

Daisy beze spěchu dočetla řádek a založila si stranu záložkou. Teprve poté zvedla k neznámému oči.

„Nerušíš," ujistila ho. „Můžu ti nějak pomoct?"

„Vlastně jsem si říkal, jestli nestojíš o společnost," přiznal bez okolků a posadil se vedle ní na lavičku.

Daisy pobaveně nadzvedla obočí. „Tedy netrpíš zrovna na nízké sebevědomí."

„Většinou jednám rychleji, než přemýšlím," přiznal bez okolků. „Co to čteš?"

Zvedla knihu tak, aby viděl na obálku.

„Edgar Allan Poe?" ušklíbl se. „To je odvážná volba, takhle při soumraku na hřbitově."

„Chodím sem, protože je tu klid," pokrčila rameny. „Znáš Poeovu práci?"

„Tvůj duch se náhle octne sám, vzdán krypty šerým myšlenkám; jediný z lidí nevyslídí

tajemství, které čas tvůj řídí," odříkal část básně.

„Duchové mrtvých," poznala a zaujatě se na něj zadívala. „Nemyslela jsem, že někdo jako ty zná Poeovy básně."

„Někdo jako já?" zopakoval nechápavě.

Zasmála se. „Myslím tím čaroděje," upřesnila.

Překvapeně se zarazil. „Jak jsi -?"

„Mám šestý smysl," odpověděla tajemně. „Nebo jsem slyšela, jak ses před chvílí přemístil a o něco později použil hůlku."

Úlevně si vydechl. „Teda nenapadlo by mě, že uprostřed ničeho, mezi ovcemi a loukami, narazím na čarodějku."

„Jsem tu jen na návštěvě u prarodičů," vysvětlila. „Jinak pocházím Yorku. A ty jsi...?"

„Taky z Yorku," zašklebil se. „Tedy z New Yorku."

„Já si říkala, odkud máš tak výrazný přízvuk!"

„A já doufal, že jsem se zdejším prostředím docela splynul."

„Myslíš s ovcemi a loukami?" oplatila mu. „O tom pochybuju."

Na malý okamžik se oba rozesmáli.

Natáhl k ní ruku. „Anthony Bale."

„Daisy Sinclairová," představila se. „Takže Američan, čaroděj, co zná mudlovskou literaturu. Co dalšího bych o tobě měla vědět?"

~••~

York, Anglie, 12. února 1998

Je to jen pocit.

Daisy se zprudka posadí uprostřed noci na posteli. Několik vteřin jí trvá, než se zorientuje. V ložnici panuje neprostupná tma. Pokouší se zklidnit svůj přerývavý dech. Po těle jí stéká ledový pot.

Anthony je vzhůru stejně rychle jako ona.

„Děje se něco?" strachuje se.

„Ano...ne...já nevím," přizná zmateně. „Asi jenom zlý sen. Běž spát."

Nenechá se však tak snadno přesvědčit. „Určitě jsi v pořádku?"

Položí mu láskyplně ruku na hruď. „Spi, zajdu si pro sklenici vody. Nejspíš mě zase jenom pálí žáha."

Odsune přikrývku stranou, vklouzne do nazouváků a pomalu se zvedne. V jejich maličkém domečku, vmáčknutém mezi ostatní, se pohybuje poslepu. Sejde dolů po vrzajících schodech a ocitne se v kuchyni. Natočí si vodu z kohoutku přímo do sklenice a hltavě pije.

Znovu se jí zmocní ten pocit.

V hlavě se jí rozezní poplašné signály, ale je příliš pozdě.

„ANTHONY!"

To je to poslední, co stačí zvolat, než se zadní dveře rozrazí a uprostřed kuchyně se objeví skupinka čarodějů. Lapkové.

Sklenice jí vyklouzne z ruky a roztříští se o podlahu.

„Daisy Sinclairová?" zeptá se jí nějaký muž drsně.

Neschopna slova přikývne. V tu chvíli se v kuchyni objeví i Anthony s hůlkou pevně v ruce.

„Co tady děláte?!" vyjede na ně ostře a nezalekne se ani toho, že na něj okamžitě namíří hned čtyři hůlky. „Vypadněte z našeho domu!"

Muž, který před chvílí promluvil, se ohlédne. „Buďte bez obav, pane Bale. Přišli jsme si pro vaši družku, ne pro vás."

„Daisy nikam nepůjde!"

Lapkové se pochechtávají. Napětí v místnosti houstne.

„Daisy Sinclairová je předvolána k disciplinárnímu řízení, kde se bude zodpovídat před komisí pro registraci čarodějů z mudlovských rodin," přeruší ho muž. „Ministerstvo se domnívá, že se slečna Sinclairová záměrně ukrývá před úřadem, protože si ji vědoma toho, že se za čarodějku pouze vydává..."

„TO JE LEŽ!"

„Tony," požádá ho tiše a zadívá se mu zpříma do očí. Prosí ho, aby zbytečně neprovokoval. Už tak byli v pořádném maléru. Odporovat ministerstvu se nevyplácí. „Budu v pořádku," zašeptá a ignoruje, jak se jí otevřeně vysmívají.

„Půjdete s námi," rozhodne lapka a další dva ji surově uchopí za paže. „Kde máte hůlku?"

„Nahoře," přizná neochotně.

Lapka pokyne jednomu ze svých podřízených a ten vyjde z kuchyně pryč.

„Tímto jste zatčena pro podezření ze zatajování rodokmene, krádeže hůlky a pohrdání soudem," oznámí jí. „Disciplinární řízení se uskuteční zítra ráno v soudní síni Ministerstva kouzel."

„Au," sykne bolestně, když ji muži surově popostrčí ke dveřím.

„Chovejte se k ní slušně!" vyhrožuje jim Anthony. „U Merlina, vždyť je těhotná! Copak nemáte trochu taktu?"

„Nemějte strach," ujistí ho lapka bezbarvě. „O vaši milou a jejího nečistokrevného bastarda se rádi postaráme."

Ostatní se oplzle rozesmějí. Anthony se vrhne bezhlavě vpřed, ale v tu chvíli ho zasáhne paprsek omračujícího kouzla přímo do hrudi a on se skácí k zemi.

Když znovu nabude vědomí, dům je prázdný.

~••~

Abercastle, Wales, 16. červenec 1996

Zatímco si povídali, dávno se setmělo. Trajekt, na který si koupil lístek, vyplul, aniž by si toho všiml.

„Podívej, teď to vypadá jako místo z Poeových povídek," napadlo ji a společně se zadívali do šera. Citelně se ochladilo a Anthonymu naskočila husí kůže. Půjčil jí svůj svetr v obavě, že by mu utekla, kdyby jí začalo být chladno. Výsledkem bylo, že Daisy ochotně zůstala, ale on sám mrzl. A upřímně řečeno, bylo mu to jedno.

Hřbitov vypadal skutečně strašidelně. Od nedalekého pobřeží se šířila mlha, náhrobky vrhaly zlověstné stíny, a když se odmlčeli, vznášelo se tu mrtvolné ticho.

„Rozhodně je to nejdivnější místo, na jakém jsem kdy měl schůzku," prohlásil upřímně.

„Schůzku?" naklonila hlavu na stranu. „Ty si snad myslíš, že tohle bylo rande?"

„A ne?" oplatil jí troufale.

„Rozhodně ne!" ujistila ho příkře, ale koutky úst jí zacukaly. „V podstatě jsi mě přepadl na hřbitově. Tohle já za rande nepovažuju."

„A co je podle tebe rande?"

„Když dívku někam pozveš, dostatečně dlouhou dobu dopředu, aby se stačila ustrojit," zamyslela se. „Uděláš jí radost něčím malým, třeba květinou. Vezmeš ji na večeři nebo na procházku. Něco takového."

Anthony se zamyslel. „Ustrojená jsi, v těch šatech ti to ohromně sluší, takže tam bych nic neměnil," pronesl. „Sedíme na čerstvém vzduchu, takže to můžeme považovat za procházku," pak vytáhl hůlku a zamumlal zaklínadlo. „A tady máš tu květinu."

Ze vzduchu vyčaroval malý svazek kopretin a podal jí ho.

Dívka se zvonivě zasmála. „Kopretiny pro Daisy, vážně?"

„Já vím, je to kýč," ušklíbl se. „Ale co chceš po Američanovi? Umíme jen okázalá gesta."

Přičichla si ke květinám a usmála se. „Budiž ti odpuštěno, ale ještě se máš čemu učit. Je mi líto, ale už budu muset jít," prohlásila najednou a zvedla se.

Vítr nadzvedl noviny, na kterých celou dobu seděla. Anthony je zachytil a zkoumavě se zadíval na titulní stranu Denního věštce.

Návrat Vy-víte-koho: je kouzelnický svět na pokraji další války?

Zadívala se mu přes rameno a tvář jí potemněla.

„Myslíš, že je to pravda?" zeptal se.

„Možná," přiznala. „Mezi lidmi se začíná šířit panika. Když naposledy přišel k moci... bylo to zlé, velice zlé. Možná je ten správný čas, aby ses vrátil do Ameriky."

Anthony se na ni zkoumavě zadíval. „Myslíš? A mě právě napadlo, že bych se mohl ještě zdržet."

Daisy se usmála. „Na dlouho?"

„To nevím," přiznal bez rozpaků. „Záleží..."

„Na...?" pobídla ho.

„Záleží na tom, jestli mi dovolíš, abych tě pozval na opravdovou schůzku."

Nevěřícně se zasmála. „Ještě jsi mě ani nedoprovodil domů a už máš nekalé úmysly?"

„Dobrá, dobrá," bránil se zvesela. „Tak tedy pro začátek... Smím tě doprovodit domů?"

„Proč ne...?" prohodila zlehka a společně vyšli vstříc něčemu mnohem delšímu, než byla jedna krátká procházka.

~••~

Ministerstvo kouzel, Londýn, 13. února 1998

Není na ministerstvu poprvé, ale tentokrát tohle místo vnímá docela jinak.

Když před dvěma lety přicestoval do Anglie, musel se nahlásit na patřičných úřadech. Tenkrát mu Ministerstvo kouzel připadalo jako místo plné nezaměnitelné energie: přátelské, bláznivé a vřelé. Dokonce si pohrával s myšlenkou, že si ověří, jaké předpoklady musí splňovat uchazeči na pozici bystrozora. Představa stejnokroje a vážené práce ho lákala už před lety, když odešel z Ilvermorny, ale nakonec uvízl v poměrně nudném a monotónním zaměstnání, které ani zdaleka nedokázalo naplnit jeho očekávání.

Z toho obrazu, jaký si uchovával ve vzpomínkách, zbývá pramálo. Už to není Ministerstvo kouzel. Je to Voldemortovo ministerstvo. Strach je tak hmatatelný, až se jím při hlubokém nádechu můžete zadusit. Lidé se pohybují mechanicky a strojeně. Nosí svěšená ramena a oči upřené k zemi, jako by se jeden druhému báli podívat do tváře. Anthony tomu rozuměl – každý může být zrádcem. Co když se náhodou setkáte s někým, kdo je otevřeně proti novému režimu? Budete ho muset nahlásit – může to být váš soused, může to být dítě vašeho kolegy. Když ho nenahlásíte, budete potrestáni. Když ho nahlásíte, budete souzeni za napomáhání podvratným aktivitám. Každý si proto hledí svého.

Člověk se musí naučit akceptovat jistá pravidla. Jméno lord Voldemort je zakázáno vyslovovat. Kdokoliv ho vysloví, je okamžitě dopaden lapky a bez soucitu popraven jako zrádce napomáhající Harrymu Potterovi. Každý sňatek mezi kouzelníky se musí nahlásit na ministerstvo. Neexistuje svoboda projevu. Lidé nečisté krve jsou nuceni nosit označené hábity, kouzelníci z úplné mudlovské rodiny jsou označeni za lháře, jejich hůlky bez výjimky zlomí. Smrtijed je nejvýše postavený kouzelník. Vlkodlaci, upíři, skřeti a jim podobní jsou pronásledováni. Bez svolení nikdo nesmí opustit hranice Anglie.

Anthony si uvědomuje, že Daisy před disciplinární komisí svůj rodokmen neobhájí. Zabaví jí hůlku a nejspíš ji pošlou rovnou do Azkabanu. To nesmí za žádnou cenu dopustit.

Projít bezpečností kontrolou mu zabere víc času než obvykle. Musí neustále dokola opakovat, jaký je jeho účel návštěvy. Nechtějí ho dolů do soudních síní pustit, pokud se proces netýká jeho samotného.

„Věřte mi," nakloní se k němu úředních přes přepážku, „bude mnohem lepší, když odejdete a nebudete na sebe zbytečně upozorňovat."

„Vy to nechápete," utrhne se na něj zlostně, „tam dole budou vyslýchat matku mého nenarozeného dítěte. Musím tam být."

Muž se bolestně usměje. „Měl jste dát na mou radu," povzdychne si nakonec a bouchne mu razítko do dokladů. „Hodně štěstí, pane. Další, prosím!"

Anthony sbalí své doklady do vnitřní kapsy kabátu a vykročí se zástupem kouzelníků směrem k výtahům. Tvoří se tu neuvěřitelné fronty. Koutkem oka zahlédne sochu, která celému atriu vévodí. Zobrazuje kouzelníky – muže a ženu sedící na hromadách mudlovských těl. Po těle mu přeběhne mráz. Všude po zdech visí propagační letáky ministerstva.

Titulky jako MUDLOVÉ JSOU NEBEZPEČNÍ a ZA SVĚT BEZ KŘÍŽENCŮ ho bijí do očí. Zdi u výtahů jsou od shora až k zemi polepené dvěma druhy plakátů. Na tom prvním je velkým písmem vyvedeno Nežádoucí č. 1 a pod tím je vyobrazen obličej Harryho Pottera. Anthony nic z toho nedokáže pochopit. Vždyť je to ještě kluk. Jak může pro Voldemorta nějaký chlapec představovat nebezpečí? Z druhého plakátu na něj tvrdě upírá oči červenovlasá dívka. Laura Blacková – Nežádoucí č. 2. Mohla být o dobrých pět let mladší než on sám, ale právě její pohled ho donutí na chvíli zastavit. Tolik bolesti a nenávisti najednou. Nedokáže pochopit, co musí člověk prožít za hrůzy, aby se tvářil takhle. Jak se vůbec něco z toho může stát sotva dospělé holce?

Co je tohle za svět?

Nastoupí do výtahu, který sjede dolů, kde sídlí Odbor záhad. K soudním síním musí sejít ještě jedny schody. Ocitne se v dlouhé tmavé chodbě plné kouzelníků a čarodějek. Jsou tu příbuzní, kteří čekají na procesy svých nejbližších, i takoví, kteří si už vyslechli špatné zprávy. Navždycky rozvrácené rodiny.

Hemží se to tam postavami v černých kápích, které jim zakrývají obličeje a jejich přerývavý dech tu je jediným slyšitelným zvukem. Hrůzou ztuhlí čarodějové z mudlovských rodin zhrouceně sedí na dřevěných lavicích a neovladatelně se třesou. Nikdo se na mozkomory neodváží ani podívat. Jsou jich desítky. Všechno štěstí světa se vypařilo. Obličeje bez očí se za ním otáčejí, jak prochází kolem. Strach mu svírá hrdlo, nohy se mu podlamují.

A pak se nečekaně otevřou jedny z dveří vedoucích do sklepení po levé straně chodby a ven dolehne příšerné kvílení. Uprostřed toho strnulého mlčení je to doslova šok. Pro Anthonyho dvojnásobný – ten hlas totiž okamžitě pozná.

„Ne! Já jsem čarodějka! Říkám vám, že jsem čarodějka! Koupila jsem si hůlku na Příčné u Ollivandera, nikde jsem ji neukradla! Studovala jsem sedm let v Bradavicích! Slyšíte? Vždyť jsem skládala zkoušky OVCE! Tak si to přece najděte v záznamech. Nesahejte na mě, dejte ty svoje odporné pracky pryč –"

„Daisy!" vykřikne a vrhne se ke dveřím. Mozkomorové se za ním otáčí.

„Poslední varování, slečno Sinclairová," přeruší ji vysoký ženský hlas, který byl kouzlem zesílený, takže ho bylo slyšet i před Daisyiny prosby. „Budete-li klást odpor, budete podrobena mozkomorovu polibku."

Daisy se odmlčí, chodbou se ale nese ozvěna jejích vzlyků a znepokojené chrčení lačnících mozkomorů.

„Odveďte ji rovnou do Azkabanu," nařídí žena.

Ve dveřích soudní síně se objeví dva mozkomorové a zahnívajícíma strupatýma rukama sevřou v nadloktí Daisy, která je na pokraji mdlob. Vypadá příšerně, po tvářích se jí kutálí slzy, celá se chvěje.

„Daisy!" zvolá vyděšeně a rychlými kroky je u ní.

„Anthony!" zašeptá úlevně a vrhne se vpřed, jenže mozkomorové ji sevřou o něco pevněji a odplouvají s ní chodbou pryč. Vznáší se pár stop nad zemí, Daisy nedosáhne nohama na podlahu. „Anthony!" zopakuje zoufale. „Odvádí mě do Azkabanu!"

Obstoupí ho hlouček mozkomorů a brání mu v tom, aby se k ní vrhl. Sápou se po něm a vysávají všechen vzduch. V soudní síni si všímají rozruchu a ženská v příšerném růžovém kostýmku posílá několik podřízených, aby šli situaci zkontrolovat.

Anthony nepřemýšlí. Daisy a její strážné pohltila tma. Slyší, jak volá jeho jméno. To, co udělá v příštím okamžiku, je naprosto instinktivní a naprosto neplánované.

„EXPECTO PATRONUM!"

Ze špičky Anthonyho hůlky vypálí stříbrný orel, zamáchá mohutnými křídly a vyrazí proti mozkomorům, kteří rychle couvají a znovu se ztrácí ve stínech. Orel krouží kolem něj dokola a celé sklepení se zaplní jasným světlem.

Anthony nečeká a rozběhne se chodbou dolů. Za jeho zády okamžitě vypukne zmatek. Mozkomorové před sílou patrona uhýbají, ale nedokážou se protáhnout kolem. Smtijedy, kteří jsou mu v patách, ale nic nezastaví.

Temnou chodbou protne několik záblesků. Anthony přes rameno poslepu vypálí pár zaklínadel, ale nemá čas se ohlédnout a přesvědčit se, jestli někoho z nich zasáhl. Podle sílícího dusotu nohou předpokládá, že nikoliv. Chodba se neustále zužuje, až konečně znovu zahlédne Daisy.

„Anthony!"

Mávne hůlkou a najednou s neuvěřitelnou rychlostí stříbrný orel prolétne kolem a narazí přímo do mozkomorů, kteří vzápětí upustí Daisy a stáhnou se.

Dívka upadne na všechny čtyři, ale vzápětí zase vstane a vyjde mu vstříc. Už je od sebe dělí jen pár kroků, když tu Balea praští něco do zátylku a on se zhroutí k zemi.

~••~

Probudí se do tmy. Leží na tvrdé zemi a bojí se otevřít oči. Znenadání se mu do vědomí vrátí pohyb a zvuk – ucítí zběsilý tlukot vlastního srdce a uslyší přerývavý pláč.

Daisy, probleskne mu hlavou.

Rána přijde bez varování a naprosto neočekávaně. Někdo ho sevřenou pěstí udeří do obličeje, až mu v čelisti zapraská.

„Prober se, ty zatracený šmejde, nebo přijdeš o všechnu zábavu," sykne hrubý mužský hlas.

Anthony zprudka otevře oči. Přímo nad ním se sklání dva Smrtijedi, na tvářích mají masky.

„No to se podívejme, milovník mudlovských šmejdů je zpátky!" zahlaholí jeden a druhý se hýkavě rozesměje.

Bale se pokusí posadit, ale Smrtijed mu surově dupne na hrudník, aby ho přirazil zpátky k zemi. Jedno ze žeber nevydrží a praskne. To křupnutí se nese ozvěnou. Druhý si přidřepne vedle něj a zkoumavě se mu zadívá do obličeje.

„Tak ty se křížíš s mudly," pronese. „Nic odpornějšího jsem ještě neslyšel."

Potom začne Anthonyho bušit pěstí do obličeje a ze stran do hlavy. Lebka se mu otřásá pod stále dalšími a dalšími ránami.

Bum, bum.

Smrtijed má pěst jako řeznickou palici. Kdykoliv ho udeří do hlavy, cítí, jak mu ochrnuje mozek a všechno kolem bělá. Slyšel, jak se mu láme nos a pak – bap bap bap – ho útočník do téhož místa zasáhne ještě třikrát. Ústa se mu plní krví, kterou nestačí polykat. Z té kovové chuti se mu obrací žaludek, ale tlak na prsou je tak silný, že se nedokáže pozvracet.

Slyší pravidelné kapání, jako z nedotaženého kohoutku – to je pleskání jeho vlastní krve. Pokouší se zorientovat v prostoru, ale svět kolem se točí. Smrtijed nechá jeho obličej být a zaměří se na zbytek těla. Kopance přichází z obou stran. Do žaludku, do boků, do slabin. Jedna rána střídá druhou. Jako by se přes něj přehnalo stádo rozzuřených slonů. Drtí mu vnitřnosti, které vzápětí spaluje samotný pekelný oheň.

Leží schoulený do klubíčka a nemůže popadnout dech. Rány na malý okamžik ustanou. Pokusí se zvednout na kolena, ale nohy mu podjíždějí. Klečí na všech čtyřech. Lapá po dechu jako ryba na suchu, pokouší se do průdušnice dostat trochu vzduchu, ale celý hrudník má jako kámen – bez otvorů, bez mezer, nic než kámen, takže se prostě nedokáže nadechnout.

Ten kámen mu tlačí na jícen, mačká mu srdce, drtí plíce, uzavírá mu hrdlo, ale pak se konečně porazí přes mandle ven z úst. Z hrdla mu unikne jakési zahvízdání – zřejmě mu zlomená žebra propíchla plíce.

Někdo ho kopne zezadu mezi nohy. Anthony udeří hlavou do betonové podlahy. V uších mu píská. Něčí ruce ho vytáhnou do sedu a opřou ho o zády o zeď. Smrtijedi se houpou ode zdi ke zdi. Anthony zůstává na místě, ale všechno ostatní je jako připevněné ke kyvadlu.

„Říkali jsme si, že si tohle nebudeš chtít nechat ujít."

Smrtijedi ustoupí stranou a poskytnou mu plný výhled. Dlouhou chvíli mu trvá, než pochopí, co jeho oči zaostřily.

O pár stop dál leží Daisy – ne, je to jen někdo, kdo Daisy vzdáleně připomíná. S jeho vřelou a milující partnerkou nemá společného nic. Je celá špinavá a od krve. Obličej má rozmlácený napadrť, jako by jí někdo nesčetněkrát třísknul hlavou o skálu. Po celé hlavě, po košili a nahé spodní části těla má rozmazanou krev a hlen. Nad ní se klání jiný Smrtijed – tenhle masku ani kápi nemá. Je to Rodolfus Lestrange, pozná jeho tvář z novin.

Uchopí Daisy za rozcuchané vlasy slepené krví a natočí její obličej tak, aby na ni Anthony dobře viděl.

„Chceš pozdravit svoji malou špinavou couru?" zachechtá se Lestrange pobaveně.

Bezhlavě se vrhne vpřed, ale Smrtijedi ho přimáčknou zase ke zdi.

„Špínu jako je ona většinou necháváme mozkomorům," pokračuje Lestrange, „ale proč si pro jednou neužít trochu zábavy? Co vy na to?"

Jejich reakce se mu nelíbí, a tak nakopne Daisy do zad. Dívka zaskučí a prohne se.

„Nech-ji-být!" vydere ze sebe Anthony namáhavě.

Rodolfus ho však nevnímá, nebo jen předstírá, že ho neslyší. Kope do ní ze všech stran a pokaždé, když se zhroutí, ji zase vytáhne za vlasy vzhůru. Těší ho, že smí pozorovat její utrpení.

Anthony se pokouší vyprostit svým věznitelům, ale nemá dostatek sil. Každý další kopanec – každý další němý vzlyk – je jako rána pro něj. Jak rád by ji nahradil, jak rád by nechal zabít sám sebe, jen aby ji pustili.

Jenže jedno ví naprosto jistě. Zemřou. Oba dva. Teď a tady. A nikdo a nic je už nezachrání.

Prosí je, aby ji nechali. Daisy je někde mezi bezvědomím a mdlobami. Sotva se slabě ozývá její mělký dech.

A pak se Rodolfus rozhodne tomu všemu udělat rázný konec. Vytáhne z kapsy krátký nůž se zubatou čepelí, která se ve tmě zaleskne. Nejdřív provokativně přejede Daisy ostřím přes krk, ale neřízne. Dívka vyjekne.

„Nech ji!"

Dvoje ruce přirazí Anthonyho zpátky ke zdi. Praští se do hlavy. Všechno kolem něj se točí. Má pocit, že cítí, jak mu mozek otéká.

„Co kdybychom se podívali, jak ten její křížený malý parchant vypadá?" navrhne Rodolfus. V očích se mu zračí šílenství hraničící s posedlostí. „Co říkáš, ty mudlovská špíno?" předstírá, že naslouchá jejím zoufalým prosbám.

„Prosím...," unikne jí z oteklých popraskaných rtů. „Nechte mě být."

„Na to je pozdě, holčičko," zamítne Lestrange drsně. „Zábava skončila."

Prudkým škubnutím jí strhne svršek. Nůž švihne vzduchem, a pak s tlumeným zvukem zajede rovnou do břicha.

„DAISY!"

Její křik naplní celou chodbu, jeho uši, musí být snad slyšet na míle daleko.

Anthony chce odvrátit zrak stranu, ale nedokáže to. Ani mu to nedovolí. Drží ho pevně za bradu a dávají bedlivý pozor, aby mu nic z toho neuniklo.

Omdlí. Doufá, že je to konec, že ho nechají umřít. Jenže osud s ním má docela jiné plány. Jeho utrpení má být o mnoho horší.

Když se znovu probere, není už v tmavé chodbě. Leží uprostřed pole. Je mu nepředstavitelná zima. Chlad jím zmítá stejně urputně jako bolest.

„Daisy," je první slovo, co se mu vydere z úst. Je to zoufalé zvolání o pomoc.

Sebere v sobě poslední zbytky vůle, aby se obrátil na břicho a rozhlédl se. Leží pár stop od něj. Ona i jejich syn. Doplazí se k nim.

Krev dávno zaschla, je černá jako duše těch, kteří ono zvěrstvo spáchali. Obejme ji a přitiskne si její nehybné tělo na hruď. Stále dokola opakuje její jméno, jako by ji tím mohl přivolat. Ale ona je už pryč. Nic ji nevrátí zpátky mezi živé. Položí její obličej, který téměř nepoznává, do svého klína. Poté poprvé sevře v náručí svého syna. Je tak maličký. Tak nevinný.

Jedinou útěchou mu zůstává, že zemřel dřív, než přišel na tenhle odporný svět.

„Co jsem to udělal?" zašeptá a upřímně se rozpláče. „Co jsem to udělal...?"

~••~

Abercastle, Wales, 1. března 1998

Okolní kopce se navzdory nekončící zimě zelenaly, jako by mu v tu neútěšnou chvíli chtěly dopřát alespoň nějakou naději.

Anthony Bale zíral na čerstvý hrob, rudohnědá půda byla překopaná a vlhká tam, kde malý náhrobek označoval jeho umístění mezi ostatními, mnohem většími pomníky.

Zde leží milovaná Daisy Sinclairová a její syn Edgar Sinclair Bale

Pod jejich jmény na náhrobku stálo: Dicebant mihi sodales, si sepulchrum amicae visitarem, curas meas aliquantulum fore levatas. Jinými slovy: Říkali mi druhové, že navštívím-li hrob své milé, mým strastem se trochu uleví.

Byl to úryvek z Daisyina oblíbeného díla od Edgara Allana Poea. Snažil se těm slovům uvěřit, ale právě teď je považoval za největší lež ze všech. Nic na světě nedokázalo utišit jeho žal. Chtěl ležet pod nánosem hlíny společně s nimi.

Bolest má mnoho tváří. Ta, kterou právě prožíval, mu cupovala srdce na malé kousky. Spalovala mu všechny vnitřnosti. Otupila jeho mysl. Svět najednou nedával smysl – jak by taky mohl. Stál nehybně mezi náhrobními kameny a věděl, že se musí vrátit zpátky. Zpátky do života, v němž byla Daisy mrtvá. Z hrdla, z hrudi mu vyšel zvuk, dlouhý a zlomený. Ještě se nedokázal rozloučit. Sám se cítil mrtvý. Jeho srdce utichlo, jako by doposud bilo jen pro ni.

A právě tam si uvědomil, že kouzelnický svět již padl. Pán zla nad ním získal neomezenou moc. Oni všichni byli jen jeho loutkami.

S tím se však odmítal smířit.