„Měla bys vědět, že Bellatrix právě dala odklidit mrtvolu tvé bývalé spolužačky, Ginger McKeeové. Byla pošetilá, jako její otec. Taky tenkrát nechtěl mluvit. Kdyby mi řekl, co jsem potřeboval vědět, nemusela být jeho dcera sirotek."

(Mé jméno, má krev I: Epilog)

~••~

Ministerstvo kouzel, 12. října 1981

Válka dokáže rozbít jeden lidský život na tisíce střípků, které ani čas nespojí. Právě tak se teď cítila. Nikdo je nedokázal dobře připravit na to, jaký svět čekal venku za zdmi Bradavické školy čar a kouzel. K čemu jim bylo sedm let přípravy lektvarů, procvičování zaklínadel nebo hodiny astronomie, když se ocitli ve válce? Opustili bezpečí hradu jako osmnáctileté děti plné ideálů, jenže okolnosti je donutily velmi rychle dospět. Kde jsou ty večírky v nebelvírské společenské místnosti? Kam se poděly soboty na famfrpálovém hřišti? Výlety do Prasinek? Někdy měla dojem, jako by ten život prožil někdo jiný. Těžko uvěřit, že to byly teprve tři roky. Některá rána, kdy se musela přemlouvat, aby vůbec vstala z postele a vyrazila do práce, byla přesvědčená, že uplynuly desítky let. Přesně tohle z nich válka udělala: rozbité a zlomené lidi.

To ráno patřilo k dalším z nekonečné řady dnů, kdy se probudila s bolavým žaludkem. Přemlouval ji, aby do práce nechodila, vždyť většina z jejích kolegů raději dávno utekla. Jenže ona by doma nevydržela, raději předstírala celý den v kanceláři, že pracuje, než aby seděla s rukama v klíně a čekala. Všichni věděli, že je konec. Bylo jen otázkou dnů, než Pán zla převezme kontrolu nad kouzelnickým světem. A až se tak stane, teprve poté odejde. Možná už bude pozdě, ale nedokázala by se na sebe ani podívat do zrcadla, kdyby měla zbaběle utéct.

Ginger McKeeová rozhodně neutíkala bez boje. Uměla se rvát. Život ji to naučil.

~••~

Londýn, jaro 1971

Albus Brumbál se přemístil do rušné, starodávně vyhlížející londýnské ulice. Přestože tu panoval každodenní shon a chodníky byly plné zamračených chodců, nikdo si nevšimnul podivně oblečeného kouzelníka, který se mezi nimi zčistajasna zjevil. Protáhl se mezi uhánějícími auty přes silnici a prošel železnou bránou na pustý dvorek před poněkud ponurou hranatou budovu, obehnanou vysokým zamřížovaným plotem. Vyšel po několika schodech k hlavnímu vchodu a zaklepal. Po chvíli mu otevřela boubelatá žena s přívětivým úsměvem.

„Vy musíte být pan Brumbál!" zvolala potěšeně.

„A vy paní Piercová, nemýlím-li se," poklonil se Brumbál uctivě.

„Ach ano, pojďte dál, připravila jsem nám šálek čaje v obývacím pokoji."

Brumbál vešel do vstupní haly, jejíž podlahy tvořily černé a bílé dlaždice; celý dům byl sešlý, ale dýchala z něj vřelá atmosféra.

„Vidím, že jste nechali dům nově vytapetovat."

Paní Piercová se zatvářila na okamžik dokonale zmateně: „Vy už jste tu někdy snad byl?"

„Kdysi dávno," připustil Brumbál a nepatrně se zhoupl na špičkách. „V podobné záležitosti."

„Ach tak," přikývla překvapeně. „Prosím, pojďte za mnou."

Uvedla Brumbála do obývacího pokoje, kde na stolku postávala konvice s čajem a dva hrníčky. Albus Brumbál se posadil do vysokého křesla s opěrkami a paní Piercová se usadila na pohovku naproti. Zatímco oběma nalévala čaj, Brumbál se rozhlížel kolem. Byť byl dům dokonale uklizený, všude kolem nacházel stopy toho, že zde žije několik dětí: spousta pohádkových knih v knihovničce u krbu, plyšová zvířátka, otisky rukou na okenních tabulkách nebo dětské kresby vystavené na nástěnce.

„Jak už jsem vám psal, chci si s vámi promluvit o jedné z vašich svěřenkyň," začal Brumbál.

„O slečně Ginger McKeeové, abych byl přesný."

„Nesmírně chytré, zdravé a hezké děvče," přikývla paní Piercová. Brumbál se nemohl ubránit dojmu, že takhle mluví o všech svých dětech, aby je uvedla před případnými pěstouny v co nejlepším světle.

„Přišel jsem Ginger nabídnout místo ke studiu na naší škole."

„Ginger má od září nastoupit na místní katolickou měšťanku," skočila mu paní Piercová do řeči. „Není to nic prestižního, ale je to slušný ústav. Pro dívku jako je ona nic lepšího neseženete."

„Dívku jako je ona?" zopakoval Brumbál.

„Však víte," mávla netrpělivě rukou, „je jí jedenáct, už neexistuje příliš vysoká pravděpodobnost, že ji někdo adoptuje nebo si ji vezme do pěstounské péče. Ginger patří k těm dětem, které u nás zůstanou, dokud nedospějí. Takovým dětem se snažíme zajistit co nejlepší možnou školu, aby to měly v dospělosti co nejjednodušší."

„Jistě," odtušil. „V Bradavicích nabízíme to nejlepší možné vzdělání, jaké může dívka s jejím nadáním žádat."

„Ginger je zvláštní děvče, pane Brumbále," prohlásila pak a usrkla svého čaje.

„Ano," přitakal Brumbál. „Čekal jsem, že bude trochu zvláštní."

„Ale v dobrém slova smyslu!" ujistila ho paní Piercová rychle. „Ostatní děti ji mají rády. Občas je s ní trochu kříž, je příliš tvrdohlavá, ale možná byste to v té vaší škole dokázali změnit. Když byla mladší, často odtud utíkala. Jednou jsme ji našli na autobusové zastávce až v Bromley, dodneška nechápu, jak se tam s pár pencemi v kapse dostala."

„Zřejmě má svoji hlavu," uchechtl se Albus Brumbál.

Paní Piercová nesouhlasně zamlaskala. „Potřebovala by pevnou mužskou ruku, ale jak vidíte, tady ji nenajde."

„Určitě pro ty děti děláte to nejlepší."

„Snažíme se," přikývla unaveně. „Ale opravdovou rodinu jim nikdy nenahradíte."

„To asi ne," připustil Burmbál.

Paní Piercová se na okamžik zamyslela, ale pak zvesela prohlásila. „Asi byste ji rád viděl, že?"

„Velice rád," přikývl.

„Pojďte za mnou, je s ostatními dětmi venku."

Vyšli společně z obývacího pokoje prosklenými dveřmi ven na malý kamenný dvorek, kde si hrálo několik dětí kolem jedné mohutné jabloně.

„Gigi!" zvolala paní Piercová. „Máš tady návštěvu!"

Chvíli se nic nedělo, ale pak z jedné větve spustily nohy v červených teniskách a vzápětí dolů seskočila dívka. Ve vytahaném svetru a prošoupaných kalhotách vypadala trochu omšele, ale jak utíkala směrem k nim a hnědé kudrnaté vlasy za ní vlály, působila dojmem velmi veselého dítěte. Přiběhla až k nim, zhodnotila Brumbála podezřívavým pohledem od hlavy až k patě a nakrčila svůj pihatý nos.

„Gigi, tohle je pan Brumbál, přišel ti nabídnout místo na internátní škole," představila ho paní Piercová a šeptem dodala. „Zkus se chovat trochu slušně."

Potom zmizela zpátky v době a Brumbál s dívkou osaměl. „Ahoj Ginger," natáhl k ní ruku. „Já jsem profesor Brumbál."

Dívka zaváhala, pak se nabízené ruky chopila a potřásla jí. „Říkejte mi Gigi."

„Dobře, Gigi," usmál se. „Nedala by sis nějakou sladkost? Nosím jich s sebou plné kapsy."

Brumbál zašmátral v kapse kabátu a našel citronový bonbon, který vzápětí rozbalil a hodil si ho do pusy. Pak sáhl ještě hlouběji a vytáhl plnou hrst pamlsků. Gigi ho chvíli ostražitě pozorovala, jestli na ni nezkouší nějaký trik, ale pak sáhla po jahodovém lízátku a strčila si ho rychle do kapsy.

„To mám na později," vysvětlila, když tázavě povytáhl obočí. „Sním si to stranou, aby mi ostatní děti nezáviděly."

„To zní rozumně," přitakal Brumbál. „Tak Gigi, jak už jsem říkal, jsem profesor a přišel jsem ti nabídnout místo v naší škole."

„Co je to za školu?"

„Bradavice jsou škola pro studenty se zvláštními schopnostmi," vysvětlil Brumbál klidně.

„Já ale žádné zvláštní schopnosti nemám," zakroutila dívenka hlavou. „Ve škole mi to moc nejde a jediné, co umím líp než ostatní, je šplhat na strom. Jsem v tom dokonce rychlejší než Billy Cohen, ale to je všechno. Počty mi moc nejdou a paní Greyová říká, že mám hlavu plnou hloupostí."

„Bradavice jsou škola kouzel," dodal. „Jsi čarodějka."

Zavládlo ticho. Ginger strnula na místě a zkoumavě těkala mezi Brumbálovýma očima.

„Děláte si ze mě legraci?" zeptala se opatrně, ale něco v jejím hlase prozrazovalo, že si to nemyslí.

„Copak jsi nikdy nedokázala nic zvláštního? Když jsi měla strach, nebo vztek?" pobídl ji Brumbál vlídně.

Bylo vidět, jak usilovně přemýšlí a pátrá v paměti. „Jednou jsem své spolubydlící podpálila tašku do školy, aniž bych použila zápalky, protože mi ukradla knížku a nechtěla se přiznat," zašeptala tiše. „Loni na Předvečer všech svatých si ze mě kluci udělali legraci v kostýmech, já se hrozně lekla a oni pak zůstali viset za nohy z lustru ve vstupní hale. Nevím, jak se to stalo."

„To byla kouzla," poučil ji Brumbál.

„Ale všechno se to stalo omylem," namítla zmateně.

„Protože je ještě neumíš ovládat, když nastoupíš do Bradavic, všechno se se naučíš. Chce to čas a cvik, abys byla v kouzlení dobrá."

„Pane profesore? A moji rodiče, byli taky kouzelníci?" zeptala se dychtivě.

„To bohužel nevím," odpověděl vlídně. „Mám tomu rozumět tak, že místo v Bradavicích přijímáš?"

„Znamená to, že můžu odejít ze sirotčince?" zeptala se dychtivě.

„Budeš se muset vracet na letní prázdniny," varoval ji.

„Ale po zbytek roku tu být nemusím! Jenže já nemám žádné peníze, jak se do té vaší školy dostanu? A je to daleko? Co všechno budu ke kouzlení potřebovat?"

Téměř dalších třicet minut zasypávala Brumbála podrobnými dotazy a on jí trpělivě odpovídal. Když se s ní konečně loučil, tváře jí plály vzrušením.

„Na shledanou v září, slečno McKeeová," potřásl jí rukou.

„Na shledanou, pane profesore!"

Vyprovázela ho pohledem, dokud jí nezmizel z očí. Pak se k ní seběhly ostatní děti a začaly vyzvídat, kdo byla ona tajemná návštěva.

„Nabídli mi místo v internátní škole," chlubila se Ginger ostatním. „V září odsud vypadnu!"

„To není fér," zašeptala Kate, jedna z jejích kamarádek. „Já chci taky pryč."

„Třeba se taky dočkáš," pokoušela se ji povzbudit.

V kapse od kalhot sevřela jahodové lízátko, které se pro ni toho dne stalo symbolem nového a lepšího života daleko od sirotčince.

~••~

Ministerstvo kouzel, 12. října 1981

„Třetí patro, Odbor kouzelnických nehod a katastrof, kanceláře Útvaru pro nápravu nevydařených kouzel, kanceláře Ústředny pro výmaz paměti a kanceláře Komise pro vymýšlení mudlovsky přijatelných výmluv," zahlásil přívětivý ženský hlas ve výtahu a mříže se odsunuly.

Ginger vykročila do nového dne méně optimisticky, než před třemi lety, kdy na místo v komisi pro vymýšlení mudlovsky přijatelných výmluv nastoupila. Bylo logické, že po absolvování školy pracovala s mudly, vždyť mezi nimi sedmnáct let vyrůstala.

Zatlačila do dveří a vešla na oddělení. Kdysi byly kóje plné ministerských pracovníků a místnost naplňovaly veselé hlasy a štěbetání. Dnes zahlédla sotva tři své kolegy, kteří k ní zvedli hlavy s ustaranými výrazy, jak procházela kolem. Zase jich bylo o něco méně než včera. Přehodila si kabát přes židli a posadila se za svůj pracovní stůl, který byl zaskládaný hromadou papírů. Všechno to byla hlášení o nedovoleném používání kouzel před mudly. Za drtivou většinu těch přestupků mohli Smrtijedi, kteří se nenamáhali svoje činy nijak maskovat. Veřejně napadali mudly a na Gigi a jejím oddělení bylo, aby se pokusili zahladit stopy a všechno mudlům vysvětlit tak, aby neohrozili utajení kouzelníků. Problémem zůstávalo, že vzhledem k přibývajícímu počtu útoků a ubývajícímu počtu zaměstnanců, to už nebylo dávno možné. Jejich oddělení se hroutilo jako domeček z karet, většina zaměstnanců se bála o svůj život a životy svých bližních. Hněv Pána zla se totiž soustředil nejen na mudly, ale i na ty, kteří mudlům podle něj napomáhali.

Kam až je strach z lorda Voldemorta dohnal? Sáhla po fotografii v rámečku na stole, odkud na ni mávali její přátelé. V levém rohu stála rozesmátá Cat Whiteová, kolem pasu ji držel pobledlý Remus Lupin. Vedle nich stál James Potter se svými typicky rozcuchanými vlasy a láskyplně objímal Lily, která v náručí chovala černovlasé miminko, právě narozeného Harryho. Úplně vpravo se hrbil Peter Pettigrew, který se od školy příliš nezměnil. Skoro ho nebylo vidět, protože se skrýval za objímajícím párem, Siriusem Blackem a těhotnou Selene. Na zemi pak seděly tři dívky. Ona sama, která napodobovala škrcení Sandry Trelawneyové a štíhlounká blondýnka Fleur Delacour, která na klíně chovala baculatou dcerku. Od pořízení oné fotografie uběhl víc jak rok a ona si bolestně uvědomila, že se od té doby společně už všichni nesešli.

~••~

Bradavice, červen 1976

„Pottere, ty nadutá hlavo plná trollího trusu!"

„Nadutá hlavo plná trollího trusu? Co je tohle za urážku, Evansová?"

„Ty ale máš v hlavě pěknou hromádku trusu, Dvanácteráku!"

„Drž zobák, Siriusi, jestli se chceš dožít zítřejšího východu slunce!"

„Brzo mi z nich praskne hlava," zamumlala Kasandra Trelawneyová unaveně a schovala obličej za nějakou knihu o věštění.

Gigi v puse převalila jahodové lízátko ze strany na stranu a jako jediná se spokojeně usmála. Všech osm se jich tísnilo v kupé bradavického expresu, který už půl dne uháněl zpátky do Londýna. Další školní rok v Bradavicích se nachýlil ke svému konci, což znamenalo, že ji čekají dva měsíce zpátky v sirotčinci.

Den, kdy za ní před pěti lety Albus Brumbál přišel a nabídl jí místo v Bradavické škole čar a kouzel, jí převrátil život vzhůru nohama. Byla čarodějka, možná ne nejlepší z jejich ročníku, kdo by ostatně předčil Lily Evansovou, možná nepatřila ani k těm nejnadanějším, ale byla jí. Konečně po letech cítila, že někam patří. Nebelvírská kolej se stala její rodinou a ze spolužáků se stali dobří přátelé. Přijali ji mezi sebe, i když vyrůstala v sirotčinci a o kouzlení vůbec nic nevěděla. Koneckonců, Lily pocházela z mudlovské rodiny a doháněla svoji nevědomost pílí a cvikem. Nedělali mezi sebou žádné rozdíly.

I když jako soudržná skupinka dobrých přátel fungovali jen pro Gigi, která je možná nevědomky, a možná zcela záměrně, držela pohromadě. Jinak se o nějakých hlubších vazbách mluvit nedalo. James Potter, Sirius Black, Peter Pettigrew a Remus Lupin tvořili čtveřici postrachů školy. Kam se hnuli, tam to zavánělo okamžitě průšvihem, ze kterého se velmi často dokázali pozoruhodně vyvléct a nenést za něj žádnou odpovědnost. To Gigi poznala nesčetněkrát na vlastní kůži. Když nastoupila do prvního ročníku v Bradavicích, vzali ji Pobertové pod svá křídla. Než se stačila rozkoukat, byl třetí týden školy a ona si odpykávala první školní trest. Měla je upřímně ráda, všechny čtyři: Jamese pro jeho veselou povahu a neustále vtipkování, Siriuse pro jeho lehkovážnost a smysl pro dobrodružství, Remuse pro jeho vlídná slova a nabídnutí pomocné ruky a Petra pro jeho oddanost. Dokázala ale i střízlivě připustit, že se občas chovali jako nezodpovědní fracci. Jako například letos, kdy Ginger odhalila jejich pečlivě střežené tajemství úplňkových vycházek... Severuse Snapea to málem stálo život a ani jeden z nich nevypadal, že by svého hloupého žertíku upřímně litoval.

Kam se hnul James, tam byl nejen zbytek Pobertů, ale i Lily Evansová, objekt jeho neopětované lásky. Lily, Kasandra a Gigi tvořily trojlístek dívčí nebelvírské ložnice první tři roky, dokud k nim z Krásnohůlek nepřestoupila Fleur. Zpočátku si děvčata příliš nesedla, ale teď tvořila nerozlučnou čtveřici. Většinu času se hašteřila, jak tomu koneckonců u děvčat bývá, ale nějakým zázrakem se dokázala vždy spojit proti společnému nepříteli, kterým nejčastěji bývali právě Pobertové.

A tak se stalo, že toho dusného červnového odpoledne se nesourodá osmička tísnila v jednom kupé, aniž by z toho měl někdo kromě Gigi radost.

„Nedýchej mi na krk, Pottere!" prskla vztekle Lily a pokusila se do nejvíc přimáčknout na okýnko.

James sedící vedle ní se posunul zase o něco blíž. „Tak si to přiznej, Evansová, že jsi netoužila po ničem jiném, než se se mnou tisknout zpocená tělo na tělo v jednom kupé."

„Au, Tichošlápku, dávej bacha!" Remus se přikrčil, když se Sirius pokoušel ze svého kufru nad jeho hlavou něco vytáhnout.

„Chtěl jsem podat tu poslední láhev ohnivé whisky, co nám zbyla," bránil se Sirius. „Dáte si někdo?"

Nabídl láhev směrem do kupé.

Fleur opovržlivě nakrčila nos a zavrtěla demonstrativně hlavou. Sandra ho probodla podezřívavým pohledem a nic neříkala. Remus si dál četl v nějaké knize a Petr spal s obličejem přimáčknutým na dveře kupé.

„Já bych si dala!" prohlásila Gigi do ticha.

„Konečně někdo normální!" zatetelil se Sirius a podal jí láhev. „Dej si pořádného loka."

„To jim nic neřekneš, Remusi?" povytáhla Lily obočí. „Jsi přece prefekt!"

Remus s povzdychem zaklapl knihu a jako mnohokrát před tím (a mnohokrát poté) chvíli vypadal, že v sobě svádí tichý boj. Zachovat se správně a pokárat své nejlepší přátele? Nebo přimhouřit nad jejich porušováním školního řádu oči?

„Školní rok vlastně skončil včera večer," prohlásil pak rozvážně. „Nemám je jak potrestat, Lily. Navíc, ty jsi taky prefekt, můžeš jim říct něco sama."

Sirius s Jamesem se rozesmáli. Lily probodla Ginger vyčítavým pohledem a raději mlčela.

Sirius nahnul láhev k ústům a řádně se napil. Hltal tak dlouho, až mu James musel whisky vyrvat z ruky.

„Neblbni Tichošlápku, s takovou na King's Cross ani nevylezeš z vlaku po svých!"

„Tam, kam mířím, to bude třeba," opáčil Sirius suše. „Ani všechny lahve světa by mi nepomohli přečkat dva měsíce s mojí báječnou rodinkou ve zdraví."

Veselá nálada byla rázem pryč, James se přestal smát a Remus si rozpačitě odkašlal. Nikdo se Siriuse nepokoušel povzbudit, protože věděli, že svoji rodinu nenávidí. James se okamžitě cítil provinile, protože jeho rodiče byli milující a celý život se starali jen o jeho blaho. Gigi sice žádnou rodinu neměla, ale pořád jí to přišlo lepší, než žít s někým, kdo vás z hloubi duše nenávidí. Možná i Lily při těch slovech malinko roztála, jelikož dál zakázaný alkohol kolující v jejich kupé nekomentovala.

A pak, aniž by o to kdokoliv z nich opravdu stál, začal vlak zpomalovat a pomalu vjíždět na nástupiště. Další školní rok byl u svého konce a před nimi ležely dva měsíce prázdnin, které měl trávit každý sám.

„Budete mi psát, že ano?" zeptala se Gigi zoufale při pomyšlení, že dnes večer bude usínat na proleželé matraci ve studeném omšelém pokoji dětského domova namísto ve vyhřáté nebelvírské ložnici. A zítra ráno ji Sandra nepraští polštářem po hlavě, až bude po ložnici pobíhat a pokřikovat, aby své spolubydlící probudila. Ani společně nevyrazí na lahodnou snídani. Zítra začne šedesát dnů čirého utrpení.

„Každý týden," slíbila jí Lily.

„Pošlu ti hromadu jahodových lízátek," ujistila ji Sandra povzbudivě.

„A zase tu bude září," přidala se Fleur svojí lámavou angličtinou.

Společně prošly přepážku zpátky do světa mudlů, kde na každou z jejích kamarádek někdo čekal. Jen Gigi vláčela svůj kufr do rozpálených ulic Londýna sama.

~••~

Ministerstvo kouzel, 12. října 1981

Minuty v práci se vlekly jako hodiny. Měla pocit, že uplynula celá věčnost, ale vždy, když zvedla oči, ručičky na ciferníku se posunuly jen o pár milimetrů. Ministerstvo kouzel odráželo náladu, která vládla v celém kouzelnickém společenství. Temnota. Hysterie. Strach. Celý její svět, její víra a přesvědčení, se otřásali v základech. Kdo věděl, co přinese zítřek?

Po poledni vyjela výtahem do druhého patra; nesla nějaké dokumenty určené pro Odbor pro uplatňování kouzelnických zákonů. Vracela se kolem ústředí bystrozorů – jediného místa v celé budově, kde se ještě nevzdávali a bojovali dál. Po oddělení běhal nespočet zaměstnanců a hlasitě mezi sebou debatovali, zdi plnily podobizny hledaných Smrtijedů, výstřižky z Denního věštce a obrovské mapy plné červených špendlíků, které ukazovaly místa posledních útoků. Nad hlavou jim všem létaly desítky oběžníků, bystrozorové na sebe pokřikovali a Alastor Moody všem rozdával nějaké rozkazy.

„Je to fascinující, že ano?" ozval se vedle ní najednou tichý ženský hlas, až sebou překvapivě trhla.

Ohlédla se do očí Dorcas Meadowsové, bystrozorce a člence Fénixova řádu, která s posmutnělou tváří pozorovala shon před sebou. „Šušká se, že se Bagnoldová zabarikádovala u sebe v kanceláři a čeká na konec."

Na to Gigi jen přikývla, i ona tyhle zvěsti o ministryni kouzel slyšela. Ne že by jí to měla za zlé.

„McKinnonovi jsou mrtví," dodala Dorcas dutým hlasem.

„Cože?" vydechla Gigi vyděšeně.

„Smrtijedi," přitakala apaticky, jelikož poslední dobou to slovo opakovala až příliš často. „Neušetřili nikoho, zabili celou rodinu a dům zapálili. Našli jsme je dnes ráno."

Ginger se zatočila hlava při pomyšlení, že ještě před dvěma dny s Marlene McKinnonovou mluvila v atriu. „Asi se opravdu blíží konec," zamumlala.

„I Brumbál to říká," dodala bystrozorka. „Členů Řádu ubývá, nahání nás jako prašivé psy po celé Anglii. Myslím, že nemáme šanci. Kdo mohl, utekl pryč ze země."

„Měla bys taky odejít," poradila jí Ginger. „Bystrozorka, členka Řádu a tvůj táta byl mudla..."

„Nikam nepůjdu," zamítla Dorcas rázně. „Nenechám se zastrašit. Zůstanu tady a budu bojovat, i kdybych měla pracovat jenom s Moodym."

Gigi se pokusila o úsměv. „Je tak trochu pošuk, co?"

„Maličko," připustila, „ale moc dobře ví, co dělá. Alespoň někdo v téhle budově to ví."

„Dávej na sebe pozor, Dorco," požádala ji Ginger a krátce se objaly.

„Dám jim co proto. A když bude nejhůř, vezmu sebou tolik Smrtijedů, kolik jen půjde," zamumlala jí do vlasů. „Pro mě si bude muset přijít sám Pán zla, nakopu mu zadek."

„O tom nepochybuju."

Když se obě ženy loučily, věnovaly si o něco delší pohled, než bylo obvyklé. Možná někde hluboko uvnitř cítily, že se už znovu nesetkají.

~••~

Londýn, srpen 1977

„Vrať mi tu knihu, Hazel!"

„Pokročilá zaklínadla pro sedmý ročník? Co je to za pitomost?"

„Řekla jsem ti, abys mi tu knihu vrátila!" zopakovala Ginger netrpělivě.

„Všichni víme, že chodíš do školy pro pošuky, ale že tě pouští z toho blázince na dva měsíce sem k nám, to je snad vtip!"

„Hazel, já tě varuju!"

„Co se to tu děje?"

Paní Piercová se zjevila ve dveřích dívčí ložnice. Založila ruce v bok a těkala očima mezi děvčaty. Hazel stála na své posteli, provokativně máchala knihou v ruce a snažila se ji držet co nejdál od rozčilené Gigi. Ostatní dívky seděly na svých postelích a celá hádce tiše přihlížely.

„Hazel se mi zase hrabe ve věcech," odpověděla Ginger nasupeně.

Paní Piercová si unaveně vzdychla. „Hazel, co jsem ti říkala o narušování soukromí druhých lidí?"

Dívka se nebojácně ušklíbla: „My máme jenom strach, paní vychovatelko. Necháváte nás spát v ložnici s magorem! Chceme jen vědět, kam ji to během školního roku posíláte, že ta její škola není ani na mapě."

„Já nejsem magor!" ohradila se Gigi naštvaně a prudce litovala, že má svou hůlku bezpečně zavřenou na dně nevybaleného kufru. „Drž zobák a vrať mi tu učebnici!"

„GINGER MCKEEOVÁ!" zahřměla vychovatelka. „V tomhle domě neklejeme!"

„Učebnici?" zopakovala Hazel pobaveně. „Chceš se snad přidat k cirkusu, že se učíš laciné pouťové triky?"

„Zavři tu svoji klapačku, Hazel!"

„ZMLKNĚTE OBĚ DVĚ!"

Ginger se na Hazel vrhla a vyrvala jí svoji učebnici do předmětu kouzelných formulí z ruky.

„Jsi blázen, McKeeová! Doufám, že si tě v té cvokárně nechají!" křikla Hazel vztekle, když se svalila na postel.

Gigi přešla ke své posteli, hodila učebnici do kufru plného hábitů a jiných věcí ze školy, a rázně jej zaklapla. „Kéž by to šlo!" prskla vztekle přes rameno. „Zůstala bych v Bradavicích klidně napořád, cokoliv lepší, než tohle prokleté místo!"

„Ginger, važ svá slova!" varovala ji paní Piercová.

„Vždyť je to pravda!" ohradila se Gigi. „Proč se nad ostatními dívkami povyšuje? Ví moc dobře, že je stejná nula jako my ostatní!"

„GINGER!"

„Všichni jsme jen zapomenuté děti, které tu někdo odložil, protože je nechtěl!" křikla Gigi nazlobeně a cítila, jak se jí do očí derou slzy. „A čím dřív si to přiznáš, Hazel, tím dřív se s tím dokážeš vyrovnat."

Hazl stáhla rty do úzké linky a ostatní děvčata se neodvážila ani pípnout.

„Takhle pod mou střechou mluvit nebudeš, mladá dámo!" napomenula ji paní Piercová nahněvaně.
„Máte pravdu, nebudu," přitakala Ginger. „Odcházím."

„Odcházíš?" zopakovala vychovatelka. „A kam bys prosím tě, šla?"

„Mám přátele," ohradila se Gigi a na znamení toho, že své slova myslí vážně, popadla svůj kufr.

„Ještě ti nebylo osmnáct! Nejsi plnoletá!"

„Ve vašem světě možná ne," odsekla a pranic jí nezáleželo na tom, jak divně její věta mudlům zní.

„Ginger, okamžitě se vrať!"

Ale to už vztekle dusala po schodech a vláčela svůj těžký kufr za sebou.

Práskla za sebou dubovými dveřmi. Po obličeji tekla slza za slzou, vzduch vlhl a ona se otřásala pláčem s kufrem v ruce, v otrhaných džínech a vytahaném triku. Stáhla si gumičkou hřívu hnědých vln, rozbalila lízátko a dala si ho do pusy, a pak pomalým krokem se svým zavazadlem v ruce se vydala tichou ulicí dál. Dál od místa, kde vyrůstala. Dál od místa, které tak nenáviděla. Dál od místa, kde nepoznala lásku. Co nejdál od místa, kterému se říká sirotčinec. Nechávala za sebou kus svého života. Ale byl čas odejít.

Zašla do boční prázdné uličky. Nebe proťal další blesk.

„To mi ještě, do hajzlu, scházelo!" zamumlala vztekle.

Zalezla za popelnice a sedla si na chladnou zem. Její oči se několikrát obezřetně rozhlédly. Nechtěla, aby ji někdo viděl. Dokonce se ještě víc přikrčila, když kolem proběhla kočka. Semkla víčka a srdce se jí rozbušilo. Pořád pevně držela kufr. Dělala to jen párkrát od zkoušek, byla nervózní. Plně se soustředila. Nechtěla nic zkazit.

Kočka vyběhla z té tmavé ulice a v tlamičce nesla mrtvou myš, kterou vyhrabala z popelnice. Hned za ní se ozvalo podivné prásknutí, co ale nemělo s bouřkou nic společného. Jako by to ale chtěla příroda vyvrátit, doopravdy zahřmělo a možná už spadlo pár kapek deště. Nepoznali byste, že se stalo něco nadpřirozeného.

Otrhané děvče ze sirotčince však bylo pryč.

~••~

Ministerstvo kouzel, 12. října 1981

Nakonec se přeci jen i tento pracovní den uchýlil ke svému konci. Opouštěla svoji kancelář s pocitem, že udělala alespoň něco málo užitečného. Celý den se myšlenkami toulala u svých přátel. Co asi všichni právě teď dělají, jak se mají? Pokud věděla, Fleur byla v bezpečí, žila s manželem a dcerou ve Francii, tam moc lorda Voldemorta nedosahovala. Lily s Jamesem a Harrym neviděla už dlouhé měsíce. Siriuse a Selene ještě déle, ti se ukrývali z pochopitelných důvodů. Někdy narazila na Remuse nebo Cat, oba pracovali pro Fénixův řád. Neměla by jim poslat alespoň dopis? Co se s nimi stalo, že si na sebe sotva vzpomenou?

Možná proto, že na ni dnes několikrát usilovně myslela, v první chvíli nestačila dostatečně rychle zareagovat. Kráčela směrem ke svému bytu po Příčné ulici, která zela prázdnotou, když ji spatřila přímo před sebou. Byla viditelně pohublá, v obličeji strhaná a unavená, ale rozhodně to byla ona - Kasandra Trelawneyová, jedna z jejích nejlepších kamarádek ze školy. Kráčela přímo proti ní s prázdným výrazem ve tváři, jako by snad ani neuvědomovala, kde se nachází.

„Sandy!" zvolala potěšeně.

Zvedla k ní oči a obličejem jí problesklo něco jako úlek. Okamžitě se otočila na patě a začala pospíchat opačným směrem.

„Sandro!" volala za ní Gigi zmateně, ale kamarádka nereagovala.

Rozběhla se jejím směrem, ale když je dělily sotva poslední dva metry, přemístila se pryč a Gigi zůstala překvapeně stát. Co to mělo znamenat?

Vracela se domů s ještě depresivnější náladou, než s jakou ráno odcházela. Doufala, že Jimmy už bude doma a ona se bude moct ukrýt před okolným světem v jeho náručí. Kdo by to byl řekl, že jí vztah s učitelem, do kterého se jako bláznivá studentka zakoukala, vydrží? A vydržel by vůbec za jiných okolností?

Otevřela dveře do bytu a srdce jí v okamžiku vynechalo několik úderů. Jimmy byl rozhodně doma. Seděl připoutaný k jejich židli s roubíkem v puse a na spánek mu mířila hůlka jednoho ze Smrtijedů.

~••~

Sídlo Pána zla, 16. října 1981

„Tak ty nepromluvíš?! Crucio!"

Gigi se už poněkolikáté za poslední dny rozkřičela a její tělo se svíjelo v bolestných křečích. Nevěděla, jak dlouho tady byla, kolik minut, hodin, dnů či týdnů mezitím minulo. Myslela jen na bolest, která jí opakovaně ochromovala mysl. Křičela, plakala, sténala. Stále častěji myslela na jediné: Ať už to skončí, prosím.

Bellatrix Lestrangeová, jedna z bývalých spolužaček ze školy, nad ní stála s napřaženou hůlkou a bez známky soucitu sledovala, jak trpí. Její obličej byl to jediné, co Gigi dokázala rozeznat. Strašil ji i ve chvílích, kdy ji nechávala samotnou.

„Měla by sis rozmyslet, kdy mlčet a kdy mluvit, milá zlatá," protáhla Bellatrix líně. „Co si tě pamatuju ze školy, vždycky jsi měla jedovatý jazýček."

Kletba pominula, Gigi přestala řvát, ležela schoulená do klubíčka a tiše plakala. Ani nevěděla, kdy plakat začala, nebo jestli vůbec někdy přestala. Ztrácela přehled o realitě kolem.

„Zeptám se znovu: kde jsou Potterovi?!" zahřměla Bellatrix zlostně.

Ginger si dávala s odpovědí načas. Vyplivla krev z úst a několikrát se sípavě přes zlomená žebra nadechla. „Nevím," zamumlala potom.

Bellatrix se nevěřícně zasmála. „Dávám ti na výběr! Můžeš začít mluvit a možná tě zabiju hned, aby tě to příliš nebolelo."

Ginger se nedala obalamutit, poznala, že se blíží konec. Netušila, kde jsou Potterovi. Neprozradila by jí to, i kdyby mohla. Sebrala v sobě poslední špetku vzdoru. „Děvko," sykla zlostně.

„Crucio!"

„Já tě varovala, máš poslední možnost! Když nepomůžeš mému pánovi k informacím, zamřeš. Nebylo by jednodušší mluvit, McKeeová?!"

Tělo se jí zmítalo v další vlně spalující bolesti.

„Nikdy!" odsekla. „Budeš mě muset zabít!"

Bellatrx přešla až k ní, uchopila ji za vlasy a zvedla její domlácený obličej ze země. „Bude mi potěšením," prskla jí do tváře.

Potom se napřímila a namířila na ni hůlku.

Gigi pevně semkla víčka k sobě. Myslela na Bradavice, na nebelvírskou společenskou místnost, na chuť máslového ležáku na jazyku a na vůni jahodových lízátek. Myslela na ty nejšťastnější okamžiky v životě, které se svými přáteli prožila. Na svůj pravý domov a svou rodinu.

„Avada kedavra!"

Když přišla smrt, necítila žádnou bolest, jen úlevu. V očích některých lidí možná prohrála. Jenže nejdůležitější v životě není zvítězit, ale odvážně se bít.

~••~

Londýn, 20. dubna 1961

„Expelliarmus!"

Hůlka mu vylétla z ruky a odkutálela se někam pod pohovku. Nemohl popadnout dech, ležel na zádech a myslel na to, že je po všem.

Lord Voldemort se nad tím tyčil jako sama Smrt. Shlížel na něj pohledem plným opovržením a znovu zopakoval svou otázku: „Ptám se tě naposled, McKee. Kam jsi ukryl ty dokumenty?"

George McKee odmítavě zavrtěl hlavou. Neřekne mu ani slovo. Nikdo z pracovníků Odboru záhad tajemství, která střeží, neprozradí. Zemřou společně s nimi, taková je dohoda mezi zaměstnanci a Ministerstvem kouzel. Myslel jen na svou novorozenou dceru, která tiše spala ve vedlejším pokoji. Doufal, že ji neprobudí. Až ráno přijde chůva, aby se o ni postarala, bude z malé Ginger sirotek.

„Nebuď pošetilý," vysmíval se mu Pán zla. „Řekni, kam jsi je ukryl?"

„Ne," vydechl George.

„Tvoje poslední slovo?"

„Ginger," zašeptal. Znělo to jako úpěnlivá prosba o smilování.

Záblesk zeleného světla ho přimáčkl k zemi a umlčel jednou provždy.

Lord Voldemort se napřímil a nachystal se k odchodu. Byl rozzuřený, když nešlo něco podle jeho plánů, tahle nemilá komplikace ho zdrží na několik dalších týdnů. Bude si muset poradit i bez George McKeeho.

Chystal se právě přemístit, když k němu dolehl tichý pláč. Vešel do vedlejší místnosti a tam našel v přikrývkách plačící novorozeně. Nemohla být stará víc než pár týdnů a už z ní byl sirotek. Pohrával si s myšlenkou, že ji nechá napospas svému osudu, ať si tu klidně vyhladoví. Někde na prahu dveří si však uvědomil, že i jemu se brzo narodí dítě. Jeho právoplatný dědic. Vrátil se proto ke kolébce a namířil na miminko hůlku. Měl by ukončit její trápení, jednou pro vždy. Z nějakého zvláštního důvodu, který zůstal i jemu samotnému záhadou, to však neudělal.

~••~

Londýn, 21. dubna 1961

Paní Piercová vstávala každé ráno před svítáním, aby připravila s ostatními zaměstnanci vše potřebné, než se děti probudí. Bylo nutné nachystat snídani a většině z nich i svačiny do školy. Dobrou hodinu strávila s kuchařkami v kuchyni, kde mazala desítky sendvičů. Za okny mezitím začalo svítat a Londýn se pomalu probouzel k životu. Zabalila se do pleteného plédu a vyšla před dveře, aby počkala na mlékaře. Přímo na prahu dveří pod svýma nohama objevila uzlíček přikrývek a v něm zabalené dítě.

„Kohopak tu máme?" zašeptala překvapeně a zvedla opatrně dítě do náručí.

V přikrývkách ležela obálka, kterou jednou rukou nešikovně rozbalila. V krátkém dopise stálo jen: „Jmenuje se Ginger McKeeová. Matka zemřela u porodu, otec zbaběle utekl."

Nic víc. Další odložené dítě na prahu jejich domu.

„Vítej ve Woolově sirotčinci, Ginger McKeeová," pohladila děvčátko po tvářičce a vzala ji dovnitř do tepla.

A tak dívka ironií osudu vyrůstala ve stejném sirotčinci jako muž, který ji na prahu dveří odložil. Žila v přesvědčení, že ji otec opustil dobrovolně, a neměla ani zdání, že je výjimečná, dokud pro ni jednoho dne nepřišel Albus Brumbál. 

  ~••~  

Poznámka: Vím, že tenhle dodatek bych měla spíš zařadit k I. části, nicméně vyzrazuje toho příliš mnoho o osudu Gigi a někomu, kdo nedočetl prozatím na začátek II. části, by mohl pak čtení pokazit. Proto je označen mylně.

Jsem si také vědoma toho, že Woolův sirotčinec byl pojmenován pouze ve filmu a v knize zůstal bezejmenný.